OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Nečekaná volba - 3. kapitola

21.07.2014 (20:00) • Alexis • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 7× • zobrazeno 1714×

„Au! To bolí…“ křičel Ron už asi popáté. Nad jeho chováním jsem musela protočit oči.

„Vydrž, Rone. Dvojčata už běžela pro krvácivé kokosky,“ řekla jsem a snažila se neznít otráveně. Od té doby, co chodí s Levandulí, je z něj hrozná padavka. No jo, Lonánek…

„A jak mu pomůžou krvácivé kokosky?“ podotkl překvapeně Bill.

„Krvácivé kokosky jsou jeden z jejich nejznámějších záškoláckých zákusků. Jedna půlka kokosky krvácení způsobuje, ta druhá jej zastavuje… Jen doufám, že mu dají tu správnou,“ dodala jsem spíš pro sebe. Ron se při těchto slovech mírně zachvěl a začal si opět stěžovat. Mám Rona ráda, ale někdy je tak otravný…                                              

Povzdechla jsem si a snažila se jeho reptání ignorovat. Radši jsem soustředila svůj pohled na dění venku. Harry se právě snažil nenápadně vyhnat trpaslíky co nejdál od domu a hlavně od Rona. Docela jsem mu záviděla. Mohl být venku na čerstvém vzduchu a taky nemusel poslouchat Ronovo kňourání. Po chvilce Harry společně s trpaslíky zašel za roh a mně tak zcela zkazil jediné rozptýlení. Povzdechla jsem si a odtrhla svůj pohled z okna právě ve chvíli, kdy dvojčata scházela ze schodů s půlkou sušenky v ruce.

„Na, Rone. Sněz ji,“ řekl George a strkal Ronovi do ruky kokosku.

„Já to nechci,“ fňukl Ron. Potlačila jsem protočení očí a přidala se do diskuze.

„Rone… Dvojčata ti chtějí pomoct. Přeci by ti neublížili, ne? No tak to sněz.“ Ron si mě nedůvěřivě prohlédl a pak se znovu podíval na nabízenou sušenku.

„Vezmi si,“ zopakoval George, kterého to očividně přestávalo bavit. Ron se na něj pouze zamračil a neochotně si od něj kokosku vzal.

„Lepší?“ zeptal se ho Fred, když ji Ron dojedl.

„Jo,“ odpověděl tiše. Bill provedl jednoduché čistící kouzlo, aby jeho obličej zbavil zaschlé krve, a už se zvedal k odchodu.

„Pojďte, kluci. Musíme to dodělat,“ řekl a vyšel na zahradu. Dvojčata bez špetky nadšení vyrazila za ním. Zarazila se ve dveřích a otočila se na stále sedícího Rona.

„Tak pojď, Rone. Čím dřív to bude, tím dřív budeme mít pokoj.“

„Já už to ale dělat nebudu!“ zaprotestoval Ron. Odhodlaně si založil ruce na prsou a poposednul si na židli. Fred se na něj překvapeně podíval.

„No tak, Rone. Neblbni a pojď nám pomoct.“

„Já už to fakt dělat nebudu. Ti trpaslíci jsou zákeřní a já mám hlad.“ 

„Rone… Potřebujeme to dodělat. A víš, co říkala mamka. Když to pěkně uděláš, dostaneš oběd,“ usmál se na něj Fred.

„Ale já mám hlad už teď. A ani se odtud nehnu, dokud nedostanu něco k jídlu,“ odpověděl rozhodně. Ron je hroznej paličák. Vůbec s ním nebude rozumná řeč. 

„Rone!“ vložil se do toho George. „Mamka toho má na práci dost a my jí to chceme ulehčit. Tak se, sakra, vzpamatuj a běž to dodělat.“ Ke konci už skoro křičel. Ron se pouze zašklebil.

„Vyhlásím stávku, sepíšu petici, prostě cokoliv! Ale já už to dělat nebudu a vy byste se měli přidat!“ Ron se rozehříval a já začala mít zvláštní pocit.

„Využívají nás jako otroky na podřadnou a těžkou práci, ale my toho máme dost! Nenecháme se jen tak využívat. Pojďme do toho společně. Víc hlasů bude víc slyšet! A věřte mi, oni nás budou muset vyslechnout! Musíme…“ pokračoval dál, ale já už ho neposlouchala. Přestala jsem vnímat jeho vyřčená slova a soustředila se na způsob, jakým je vyslovoval. Něco tu bylo špatně.

„Rone? Víš, kolik je hodin?“ přerušila jsem ho opatrně.

„Hamburger,“ vyhrkl okamžitě Ron. Hned mi všechno dávalo smysl. Obrátila jsem se na dvojčata.

„Kdy jste vařili blábolivý lektvar?“ zeptala jsem se jich narovinu. Oba viditelně zbledli a překvapeně na mě zírali. Jako první se vzpamatoval Fred.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ řekl až příliš vážně a probodl mě zlostným pohledem.

„Nevíš? Podívej se na Rona. Má první dva příznaky jeho požití. Sice ve slabší míře ale má.“ George na mě vyděšeně vyvalil oči.

„To přece není možné,“ protestoval. „Všechno jsme udělali správně.“

Povytáhla jsem obočí a ukázala na Rona, který si zrovna zpíval nějakou dětskou písničku o myšičce.

„Tak co se stalo?“ zeptala jsem se. Dvojčata si vyměnila rezignovaný pohled. 

„No dobrá…“ povzdechl si nakonec Fred. „Včera jsme zkoušeli uvařit blábolivý lektvar. Chceme ho zařadit do katalogu záškoláckých zákusků. Uvařili jsme prvních pár dávek, i testování proběhlo dobře.“

„Popiš mi to,“ vyzvala jsem ho. Zhluboka se nadechnul a začal vysvětlovat. Postup vaření měli správný, dokonce ingredience měli nejlepší kvality. Dodržovali časové pokyny i počet zamíchání. Něco ale přece jen pokazili.

„Vy jste pak ještě vařili kokosky?“ zděsila jsem se.

„No, ano- proč?“

„Některé lektvary, jako například blábolivý lektvar, obsahují magicky nabité složky. Vše, co s nimi přijde do kontaktu, musí být magicky ošetřeno, jinak můžou být jejich účinky přeneseny na ostatní látky. Proto má Ron příznaky požití blábolivého lektvaru, když jedl kokosky uvařené ve stejném kotlíku,“ vysvětlovala jsem. Dvojčata se po sobě zděšeně podívala.

„Co teď s ním ale máme dělat?“ 

Opatrně jsem zašmátrala v kabelce, odkud jsem vyndala malou lahvičku a položila ji na stůl před Rona.

„To je protilátka blábolivého lektvaru - musí se zapít sklenicí vody,“ řekla jsem a obrátila se k odchodu. Pak mě ale ještě něco napadlo. „A příště, až ho budete vyrábět, uvařte potom ve stejném kotlíku stejnými pomůckami i protilektvar. Měli byste tak předejít případným problémům…“ Mrkla jsem na ně a odešla z kuchyně. Zlehka jsem vyšla do schodů a zamířila do svého pokoje. Neměla jsem moc času, než mě paní Weasleyová zavolá k další práci, ale hodlala jsem ten čas co nejefektivněji využít. Vzala jsem z nočního stolku seznam potřebných věcí - kterých jsem na něm měla napsaných požehnaně -, a začala je kontrolovat. Když jsem se ujistila, že je vše nachystané na svých místech, šla jsem najít Ginny s Molly. Pokoj pro hosty už měly připravený a teď se chystaly vyrazit na zahradu.

„Hermiono, tady jsi.“  Poslala mi vřelý úsměv a pak jsme společně vyrazily do zahrady.

Zbytek dopoledne jsme strávily vytvářením krásných růžových keřů po celé zahradě. Při odtrpaslíkovávání  zahrady už se naštěstí nevyskytly žádné další komplikace a Ron tak byl konečně připuštěn k jídlu. I když ne tím způsobem, v jaký doufal.

„Ronalde Weasley! Okamžitě vrať ty koláčky zpátky na místo a pokračuj v loupání brambor!“ zahřměla Molly od sporáku. Ron zamumlal něco nepěkného a s nechutí vzal do ruky další bramboru. I když pan Weasley nahlásil, že přijdou později, oběd se musel podávat načas. Delacourovi měli přijet kolem třetí a bylo nemyslitelné, aby nás zastihli u oběda.

Behěm oběda u stolu zavládlo zvláštní ticho. Každý byl natolik zabrán do svých myšlenek, že nebyl schopný reagovat na okolí. Nejvíce Harry. Na čele mu vyskočila malá vráska - jako vždy, když urputně přemýšlel. Chtěla jsem ho nějak podpořit, ale nenapadala mě žádná slova. S tím, co bude nadcházet, se musí vyrovnat sám. 

Moc se všem omlouvám za tak dlouhou odmlku, ale měla jsem toho poslední dobou moc. Děkuji holkám, co zatím vždy zanechaly komentář, a doufám, že se bude líbit a nadále... :) *A. :)

Autor: Alexis, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaná volba - 3. kapitola: