OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Nečekaná volba - Prolog

25.05.2014 (10:00) • Alexis • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 13× • zobrazeno 1894×

Venku byla ještě tma, ale já už vstávala. Už mi totiž docházel čas a já toho potřebovala stihnout co nejvíc. Opatrně, abych nevzbudila Ginny, jsem si posbírala oblečení a odběhla do koupelny. Při pohledu do zrcadla jsem se zhnuseně odvrátila. Na mé smrtelně bílé tváři až příliš vynikaly temné kruhy pod očima. Byla jsem neustále unavená a svými pohyby a gesty jsem prý často připomínala stařenu. Byla jsem chodící troska. Věděla jsem, že se to stane brzy, a proto jsem se chtěla co nejlíp připravit. Ve dne jsem monotónně vykonávala práci, kterou mi paní Weasleyová zadala a po nocích jsem s hlavou zabořenou v knihách hledala užitečná kouzla. Setřídila jsem si myšlenky a vrátila se ke svému odrazu v zrcadle. Zkrašlovacím kouzlem jsem si zmenšila kruhy pod očima, vrátila barvu a jas svým tvářím a vlasy si nechala splývat v jemných vlnách. Moje každodenní rutina. Tohle kouzlo bylo mnohem účinnější než obyčejný make-up. A navíc dokázal všechno - tedy - skoro všechno. Jiskru do mých očí vrátit nedokázal. Ústa jsem zkroutila do falešného úsměvu, který jsem za tyto dny dovedla k dokonalosti, a pomalu sešla do kuchyně.

„Dobré ráno, Hermiono,“ usmála se na mě paní Weasleyová a okamžitě ke mně přistrkala plně naložený talíř snídaně.

„Copak jste to s Ginny večer tak dlouho probíraly?“ zeptala se, když jsem si sedala.

„Dobré ráno, paní Weasleyová,“ odpověděla jsem. Někdy jsem žasla nad tím, jak zvládá všechny přípravy na svatbu a přitom má ještě energii na křížové výslechy. „Ginny mi pomáhala vybrat jiné šaty na svatbu, ty původní padly za oběť útočících dvojčat,“ dodala jsem. Sice to nebyla lež, ale taky to nebyla pravdivá odpověď na její otázku.

„Ach ne,“ vzdychla. „Co provedli tentokrát?“ zeptala se a sedla si naproti mně ke stolu. Z jejího výrazu mi bylo jasné, že se nespokojí s jednoduchou odpovědí, a tak jsem začala vyprávět.

„Odpoledne jsme si s Ginny udělaly zkoušku šatů, jak jste nám radila. Zrovna jsme si k nim vybíraly doplňky, když se do pokoje s hurónským pokřikem vřítila dvojčata. Oba měli v ruce Bombastické barvítko, se kterým se hned dali do díla…“

„Bomba-co?“ podivila se paní Weasleyová.

„Bombastická barvítka. Jejich nový vynález. Fungují na stejném principu jako dětské hůlky. Je to de facto hůlka, která vám umožní úplně cokoliv přebarvit na vámi zvolenou barvu. Bohužel bylo zjištěno, že tato přeměna barvy některých materiálů - jako například hedvábí - je nezvratná. Jejich pokusy se totiž zatím týkaly pouze bavlny. Takže moje šaty zůstanou hnusně hnědé patrně navždy.“

„Ach, Hermiono… To mě moc mrzí. A vybraly jste nějaké jiné?“ zeptala se se zájmem.

„Ano. Mám s sebou pro jistotu jedny náhradní, takže si vezmu ty. Stačí jen trochu upravit délku.“

„Tak to je dobře,“ řekla a hřejivě se na mě usmála.

„Kdybys potřebovala, stav se, ráda ti s tou délkou pomůžu.“ Spiklenecky na mě mrkla a odcupitala pravděpodobně uklidit další místnost. Bylo mi líto, že jsem takhle zneužila její důvěru, ale nemohla jsem jí říct pravdu. Aspoň ne teď.

Z myšlenek mě vytrhlo tiché zavrzání schodů. Otočila jsem se a můj pohled spočinul na rozespalé Ginny, která se s rozpuštěnými pocuchanými vlasy a v pyžamu s růžovými medvídky pomalu šourala ke mně. Podle toho, s jakou úlevou dosedla na své místo a pustila se do snídaně, bych řekla, že na těch schodech stála opravdu dlouho.

„Díky,“ řekla s úsměvem a s plnou pusou míchaných vajíček.

„Nemáš zač, ale tolik jsi mě poprskat nemusela,“ řekla jsem a demonstrativně jsem si otřela tvář. To ji donutilo vyprsknout podruhé. Začala se nekontrolovatelně smát a já se k ní ochotně přidala. Po dlouhé době to bylo poprvé, co jsem se upřímně zasmála. Ve chvíli, kdy už jsme se ani smát nemohly a jen jsme přerývavě lapaly po dechu, se nám povedlo trochu uklidnit a pokračovat tam, kde jsme přestaly.

„Vážně, Hermiono. Díky za všechno,“ řekla Ginny. „A ta historka o dvojčatech… To bylo bezvadný!“

„Ginny!“ okřikla jsem ji. „Historka je krátké vyprávění často smyšleného příběhu a ty víš, že je to pravda! A tak krásný šaty to byly…“ povzdechla jsem si hraně. Ginny se na to jen zašklebila.

„Hermiono, nezlehčuj to! To jak jsi ani vteřinu nezaváhala a hned začala vyprávět, sice úplně něco jiného, než jsi měla, ale stejně. Bylo to fakt dobrý. Jak to děláš?“ usmála se na mě. Určitě měla něco za lubem, jinak by mě takhle nevychvalovala.

„Já ti vždycky říkala, že myslím rychleji než mí vrstevníci,“ odpověděla jsem co nejsladším hlasem.

Zašklebila se. „Mohla bych se urazit, ale vzhledem k tomu, že jsem o rok mladší a tudíž nejsem tvůj vrstevník, je mi to úplně fuk,“ řekla a ďábelsky se zasmála. „Ale Ron s Harrym z toho nebudou moc nadšení.“

Nad její dětinskostí jsem jen protočila oči.

„Tak co potřebuješ?“ zeptala jsem se narovinu. Podle zrudnutí její tváře asi tento vývoj událostí nečekala.

Zhluboka se nadechla ve snaze se uklidnit a pak s nadějí řekla jediné slovo: „Famfrpál.“

„Ne! Ne, ne, ne… To ne!“ blekotala jsem jako šílená neschopna najít slova. „Tohle moc nevypadá, že myslíš rychleji než ostatní!“ utahovalo si ze mě moje vlastní podvědomí. „Uklidni se.“ Zhluboka jsem se nadechla a už o něco vyrovnanějším hlasem řekla: „Je mi moc líto, Ginny, ale obávám se, že ti v tomto nemohu nijak pomoct.“ Snažila jsem se z toho nějak diplomaticky vybruslit. O nejmladší Weasleyové se říká, že je setsakramentsky tvrdohlavá.

„Ale no tak, Miono. Všichni se potřebujeme odreagovat! A ty ze všech nejvíc. Já vím, že pomáháš Harrymu, ale taky potřebuješ někdy pauzu. Uvidíš, že v okamžiku, kdy se odlepíš od země a ucítíš vítr ve vlasech, zapomeneš na Ty-víš-koho. Budeš jenom ty a koště.“ Ke konci měla zasněný výraz.

Ušklíbla jsem se. „No jasně. Já. Koště. Dva zabijácké míče létající ohromnou rychlostí, co se tě neustále budou pokoušet shodit, a dalších devět maniaků, co udělají pro vítězství opravdu cokoli. Krásná představa…“ Mírně jsem se zachvěla.

„Ginny, poslouchá se to hezky, to jo, ale já a létat? To spíš Ron vyhlásí hladovku.“ Začínala jsem být zoufalá. Věděla jsem, že mě nakonec přemluví a ona asi taky.

„Všechna ta nervozita nás strašně ubíjí a famfrpál to skvěle odbourá. Hermiono… Prosím, prosím, smutně koukám…“ zakňourala a já opět protočila oči nad její dětinskostí.

„Bože! No tak jo,“ řekla jsem a rezignovaně si povzdechla. „Ty někdy umíš být tak strašně otravná,“ dodala jsem a ona se jen zasmála. Pak jsme začaly plánovat co a jak. Já dostala za úkol dojít pro Harryho a Rona a ona nachystat všechno ostatní. „Když si to vymyslela, ať si to zařídí.“ Ušklíbla jsem se škodolibě.

Cestou do schodů jsem si stále vyčítala, že jsem se do toho nechala uvrtat. Já a famfrpál? To je hodně blbej nápad. Zastavila jsem před dveřmi jejich pokoje. Rázně jsem zaklepala a vešla dovnitř. Uviděla jsem je, jak sedí na postelích a pečlivě si přerovnávají věci ve svých batozích. Moji nejlepší kamarádi si po šesti letech konečně vzali k srdci mou radu a chystali si své věci dopředu. Dojalo by mě to nevědět, jaké okolnosti je k tomu dohnaly.

„Dobré ráno, kluci,“ pozdravila jsem je. „Copak. Balíme? Balíme?“ zeptala jsem se vesele ve snaze zlehčit situaci.

„No jo, znáš to. Vždy připraven!“ zarecitoval Harry vážně a všichni tři jsme se zasmáli.

Když jsem jim řekla o nápadu Ginny, nadšeně přikyvovali. Nechala jsem jim chvilku, aby se převlékli, a pak jsme společně vyrazili dolů. Ostatní tam na nás už čekali. Došli jsme až k nim a začali řešit hráče a týmy.

„Je nás jedenáct,“ řekla paní Weasleyová. „Arture, ty bys mohl být rozhodčí.“

Moc se mu do toho nechtělo, radši by hrál s námi, ale nakonec se podvolil našemu nátlaku. Po dalších deseti minutách hašteření jsme se dohodli na hráčích: dvojčata - odrážeči, Ron a Bill - brankáři, Charlie a Harry - chytači, Ginny, paní Weasleyová, já a Fleur - střelkyně.

„Tak fajn, ale co s týmy?“

„A co starší proti mladším?“ zeptal se sladce George a zamrkal na Freda.

„Jen o třináct minut!“ zaúpěl Fred. „Ale to mi nebrání v tom, abychom vás pěkně vyklepli,“ dodal s úšklebkem.

To vyvolalo další hádku. Přemůže mládí a síla stáří a zkušenost? Zatímco se popichovali, já přemýšlela. Ginny měla pravdu. Díky famfrpálu jsem zapomněla na děsivé myšlenky, které mě provází už několik měsíců. Cítila jsem se plná energie a tak nějak šťastně. Pomohlo mi to cítit se bezpečně ve chvíli, kdy jsem se nejvíc bála. „Trochu ironie, co?“ ozval se opět vnitřní hlásek. Musela jsem ale uznat, že měl pravdu. Harry s Ronem o mně s oblibou hovořili jako o vševědce s nervy z oceli. Prý, i kdyby mi hořel lem hábitu, zachovala bych si chladnou hlavu. Několikrát jsem je nachytala, jak se snaží tuto svou domněnku potvrdit. Ale já měla strach. Bála jsem se, že se něco pokazí. Že nejsme dostatečně připravení, nebo že jsme na něco zapomněli. Trpce jsem se usmála. Mohlo se stát cokoliv.

Uvědomila jsem si, že mě Ginny zvědavě pozoruje. Pousmála jsem se na ni a ona mi úsměv opětovala.

„Neboj, všechno bude dobré. Uvidíš,“ řekla a povzbudivě se na mě usmála. Nevěděla jsem, na co konkrétně naráží, a tak jsem pouze přikývla. Protože bylo všechno dohodnuto, vyrazili jsme na louku za domem, která měla posloužit jako hřiště. Když jsme nafasovali košťata, mírně jsem se zachvěla. Po chvilce váhání jsem nasedla a odrazila se. Hodně to sice házelo, ale zvládla jsem se udržet. Opatrně jsem se rozhlédla kolem a potěšeně zjistila, že je na tom Fleur ještě hůř. Nechtěla jsem být škodolibá, ale byla jsem ráda, že nejsem nejhorší. Nakonec byl Fleuřin pátý pokus úspěšný a ona s Billovou pomocí pomalu doletěla k nám.

„Já jim ršíkala, že já v Krásnohůlkách nelétat!“ řekla rozhořčeně. „Já nikdy…“ chtěla pokračovat, ale paní Weasleyová ji nemilosrdně přerušila.

„Takže.“ Fleur stále něco brblala, ale všichni ostatní se plně soustředili na Molly. „Pravidla všichni znáte. Budeme hrát klasickou hru. Body za každý prohozený camrál, sto padesát za chycenou zlatonku. Tím také hra končí,“ řekla. Pan Weasley se na ni zamračil. Asi se mu nelíbilo, že ho donutila být rozhodčím a pak si to stejně udělala sama. V duchu jsem se nad tím ušklíbla.

„Nějaké otázky? Ne? Fajn, můžeme začít,“ rozhodl Artur.

Přeskupili jsme se podle týmů. Jako střelkyně jsem poletovala vedle Ginny a Freda. Fleur naproti mně vypadala zoufale. Artur vypustil zlatonku s potlouky a pak při písknutí vyhodil do vzduchu camrál. Hra začala. Paní Weasleyová s Ginny okamžitě vyrazily pro camrál, Bill s Harrym vylétli výš, aby měli větší rozhled a dvojčata začala zpracovávat potlouky. Všichni byli v pohybu jen já a Fleur jsme zůstávaly přimražené na místě. Z tempa jejich hry jsem měla závrať. Pak se ale něco uvnitř mě pohnulo a já se rozhodla jednat. O strategii famfrpálu jsem nevěděla zhola nic, a tak jsem pouze slepě létala za Ginny. Ona mi čas od času hodila camrál, protože potřebovala prázdné ruce a já jí ho pak hodila zpátky. Nevěděla jsem, jestli to dělám správně, ale asi ano. Kdyby ne, Ginny by už křičela.

Zrovna jsem letěla k našemu brankovišti za Ronem, abych mu od Ginny vyřídila nový plán hry, když se mi do cesty připletla Fleur s nezvladatelným koštětem. Neměla jsem jinou možnost než ostře zahnout doleva a doufat, že se jí vyhnu. V nejostřejším bodu zatáčky jsem poprvé pocítila, co je to adrenalin. Srdce mi bušilo jako splašené, ruce se mi silně třásly a v uších jsem slyšela tepat krev tak silně, že jsem úplně přeslechla, jak volají mé jméno. Najednou přišla rána a pak už byla jenom tma.

Autor: Alexis, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaná volba - Prolog: