OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Nymphomaniac - Kapitola 1

22.04.2014 (17:00) • arnesis • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 12× • zobrazeno 2792×

Kapitola 1 - Ďábel

„Příběh Harryho Pottera je snad znám celé kouzelnické veřejnosti. Všichni znají toho silného chlapce, který přežil, který je vzor snad pro všechny. Snad každá matka by ho chtěla jako manžela pro svou dceru, snad každý otec by ho chtěl jako syna, ale neznají ty věci kolem toho. Ani je nezveřejňuji. Proč bych taky měl? Je to konečně můj život.

Bezmála veškeré svoje dětství jsem strávil u Dursleyových, u příbuzných ze strany mojí matky. Mnoho lidí si myslí, že to byli milující příbuzní, kteří byli poctěni tím, že se mohli starat o toho slavného Harryho Pottera. Opak je ale pravdou. Moji příbuzní nesnášeli cokoli, co souviselo s magií, takže i mě. Nemusím snad ani říkat, že jsem do svých jedenácti let nepoznal, co to znamená mít přátele, co to znamená být milován.

Přátele jsem nemohl mít, protože můj, tenkrát tlustý, bratranec Dudley kohokoli, kdo se pokusil se mnou navázat cosi jako spojenectví, zmlátil. Způsobil, že jsem se cítil ještě víc osaměle, než předtím. Takže ve škole jsem se žádné podpory nebo přátelství nedočkal.

Doma to snad bylo ještě horší. Musel jsem Dursleyovým chystat jídla po celý den, musel jsem uklízet, žehlit, prát a další domácí práce. Zvládal jsem je všechny skoro v osmi letech. Sparťanská výchova. Ani od nich jsem se ničeho, co jsem jako dítě vyhledával, nedočkal. Ano, přiznávám, že jsem toužil alespoň po objetí nebo nějakém drobném gestu. Ale jediného doteku, kterého jsem se dostal, bylo zmlácení od strýce Vernona, když jsem něco pokazil. Můžu podotknout, že ani to se za dotek nedá považovat. Používal pásek.

Pouze jediná věc se podobala něčemu jako milý dotek. Velmi vzdáleně se podobala, ale nic lepšího nebylo. Jednalo se o mlácení mým bratrancem Dudleym. Rád to vyhledával jako nějaký druh posilování nebo co? Nicméně ho nikdo v tom nezarazil, a i když jsem se ze začátku tomu pokoušel vyhýbat, tak čím víckrát mě dostal, tím víckrát jsem po tom toužil znovu. Dudley mi totiž v ten moment věnoval pozornost, v ten moment jsem pro něj znamenal víc než jen vzduch nebo než jen domácí skřítek.

Čím dál častěji jsem to vyhledával, a bylo mi jedno, že jsem často chodil s monoklem pod okem, rozbitým nosem nebo i horšími poraněními, která se stupňovala s věkem Dudleyho.  Užíval jsem si to, v Dudleym jsem začal vidět někoho, kdo byl pro mě důležitý. Snášel jsem jakékoli jeho nadávky, všechno, jen abych mohl být s ním.

Možná by se to dalo přirovnat k takovému dětskému prvotnímu zamilování, ale tenkrát jsem nevěděl, o co jde. Ale nedá se to tak úplně tvrdit, mohu s klidem prohlásit, že krom nenávisti a touhy nic jiného necítím.“

Viper se na něj podíval a váhavě přikývl. „Máš na mysli alexithymii?“ zeptal se a sledoval, jak si Harry do rukou přitáhl skleničku s dýňovým džusem. Obvinul kolem ní smyslně prsty a přitáhl si ji ke rtům. Upil z ní. Zadíval se na muže s nevyslovenou otázkou. Muž pochopil a odpověděl: „Alexithymie je psychosomatické onemocnění, člověk není schopen identifikovat emoce, vyjádřit je a někdy prohlašuje, že je ani nemá. Můžeš rozpoznat pouze ty dvě emoce, které jsi zmínil, ale jakákoli jiná je ti neznámá a tak ji v mysli zatlačuješ do pozadí. Kdysi, než se tato nemoc definovala, lidé tvrdili, že takové osoby jsou potomci ďábla. Protože většinou dokázali vnímat jen záporné emoce.“

Harry se na chvíli zatvářil zamyšleně a pokýval hlavou. „Ano, zřejmě to bude i můj případ. Pravděpodobně i v minulosti patřila touha mezi… záporné emoce. Jste psycholog?“ zeptal se hned a povytáhl zvědavě obočí.

Muž se jen usmál a zavrtěl hlavou. „Měl jsem možnost…zažít hodně věcí.“ Pokynul mu rukou, aby pokračoval.

„V dětství jsem zřejmě tou alexithymií netrpěl, protože jsem měl skutečně Dudleyho rád. Zlom nastal v moment, kdy jsem jednou ze školy přišel s poraněnou rukou. Překvapivě jsem to neměl od Dudleyho, ten totiž nebyl v ten den ve škole. Zřejmě jsem svou ubohou zamilovanost neskrýval příliš dobře, protože pár osob si toho všimlo. Chtěli alespoň v jeden den být ti, co jsou považování za nejlepší, když tam Dudley nebyl.

Kružítkem mi na předloktí vyryli takové ty dětské blbinky, že ‚Harry miluje Dudleyho‘. Byly to děti a neměly moc velkou sílu, ale prostě se jim podařilo kůži protrhnout, snažil jsem se to zakrýt rukávem, ale krev prosákla skrz to. Naštěstí po tom nemám jizvy.

Ale toho dne jsem přišel domů, rukáv od krve, čehož si teta Petunie nemohla nevšimnout. Donutila mě si to triko sundat, abych si ho mohl vyprat a všimla si toho, co jsem měl vyryto na ruce.

V životě jsem snad nezažil tolik křiku, jako v moment, kdy si přečetla, co tam stojí. Křičela na mě dobrých patnáct minut, než dorazil strýc Vernon z práce. Nejdřív se divil, co se děje, ale už v ten moment jsem věděl, že mě zbije. Nenechal si ujít příležitost, aby mě nezmlátil.

Ani jednoho z nich nenapadlo zeptat se, co je na tom pravdy. Hned tomu věřili. Ani mi nedali šanci to popřít nebo nějak zachránit. Děsili se jen toho, že bych byl dle nich ještě víc nenormální než to. Jednoduše, strýc Vernon mě ještě zbil páskem. Na záda jsem si nemohl lehnout ještě dva týdny potom.

Byl jsem zvyklý na podobné tresty, ale nikdy ne tak silné a v takovém rozsahu. Skoro to vypadalo, že chtějí ze mě vymlátit něco, co tenkrát nazvali homosexualita. Tenkrát mi bylo deset let, nevěděl jsem, ani co to znamená. Dursleyovi byli patetičtí.

Nicméně se jim to povedlo, na Dudleyho jsem se dlouhou dobu nedokázal podívat a poté, jako by se veškerá má zamilovanost k němu přeměnila na nenávist. Nesnášel jsem ho, ale bránit jsem se mu nemohl. Vždycky jsem někam utekl. Uzavřel jsem se do sebe snad ještě víc a zvykl si na to, že jsem sám. Zablokovali ve mně něco, co mohl být snad i zárodek touhy?“

Viper se opět ozval. „Tomu se, tuším, říká něco jako regrese. Jsou to bloky emocí, u alexithymiků nejsou moc časté, protože už se skoro nemá co blokovat. Vznikají z různých emocionálních šoků nebo ze vštěpování nějakých pravidel společnosti.“

Harry opět přikývl a napil se dýňového džusu. „Dobře tedy, vytvořil se ve mně blok, který mírně pookřál, když jsem se dostal do Bradavic a setkal se se svými přáteli. S nimi jsem v kontaktu dodnes. Dalo by se říct, že jsem měl ohromné štěstí, sám jsem nedokázal přátelství navazovat, všechno to za mě musela udělat ta druhá osoba. Vlastně jsem si díky tomu proti sobě tak poštval většinu Zmijozelu.

Je to zvláštní, ale už v prvním ročníku jsem byl v ohrožení života. I když, kdy já vlastně nebyl? Musel jsem se utkat s něčím, co se trochu podobalo Voldemortovi, černokněžníkovi, který mi zabil rodiče. Pověděl bych vám o tom víc, ale jsem si jistý, že většina věcí už je stejně známá, navíc to do tohoto vyprávění nepatří. Zajímala by mě jediná věc, co bych teď viděl v zrcadle z Erisedu?

První ročník uběhl, aby mě v druhém čekal další šok. Opět návrat Zmijozelova potomka. Ten bastard málem zabil sestru mého nejlepšího přítele. Zase mi ovlivnil život.“ Harry se zadíval na Vipera, který se jen zatvářil zamyšleně, a zablýsklo se mu nebezpečně v očích.

Harry nad tím zatřepal hlavou a opět upil své dýňové šťávy. Pohled stočil k polévce na stole, ale zatím na ni neměl chuť. Ještě se mu ustaloval žaludek. Odvrátil pohled a zabodl ho do svých čerstvě vyléčených rukou.

„Nicméně v tomto ročníku nastal největší zlom. O prázdninách před druhým ročníkem jsem se totiž setkal s osobou, která byla pro kouzelnický svět tenkrát stejně zajímavá asi jako já. Byl to Zlatoslav Lockhart. Okouzlující kouzelník, který se skvěle potýkal s černou magií. Měl u nás právě obranu proti ní učit.

V ten moment se veškerý blok, který u mě byl, prolomil. V momentě, kdy si mě přitáhl do náruče, aby se mnou mohl udělat nějaké fotky, jsem po něm zatoužil o něco víc. Viděl jsem ho v jiném světle. To on mi vlastně poskytl ten první dotek, po kterém jsem tak dlouho toužil.

Jistě, objímal jsem i Rona a Hermionu, ale nedokázal jsem je vidět jinak než v přátelském světle. Kdežto jeho…jeho ne. Držel mě u sebe o kousek déle, než bylo potřeba, a i když mě pak pustil, tak mě sledoval tím svým pohledem, který mi kdysi tak podlamoval nohy.

Od začátku roku nás tedy vyučoval a hodiny s ním byly divoké. Za ten rok jsem se skoro nic nenaučil. Musel jsem jenom koukat na něj, ale myslím, že nejsem jediný, kdo se nenaučil, protože on nic neuměl. Ale k tomu se vrátím později.

Jeho pohledy, které mě často doprovázely, jsem si tenkrát neuměl vyložit. Ale když se k tomu tak zpětně vracím, vybavuji si, že se z toho dalo vyčíst, že i on po mně touží. Víc než jen já po něm.

Zlom nastal v moment, kdy jsem dostal trest u něj. Už si ani nevybavuji, za co byl. Možná za můj netradiční příchod do Bradavic.

Byl už večer, když jsem se k němu vydal, abych splnil svůj trest a mohl si jít užít víkend. Došel jsem až k jeho kabinetu. Snad není ani nutné říkat, že nervózní jsem byl skutečně hodně, měl jsem s ním být o samotě. V tom věku jsem ani netušil, co mám od toho čekat. To jsem asi toužil jen po jeho objetí, přítomnosti, letmých dotycích. Ale on toužil asi i po něčem víc.

Zaťukal jsem na dveře jeho kabinetu, ale nikdo neodpověděl. Zkusil jsem to znovu, ale zase nic a já začínal být nervózní, protože jsem se na něj těšil. Váhavě jsem stiskl kliku dveří a ty povolily. Pomalu jsem je se zaskřípěním otevřel a vešel.

V kabinetu se svítilo, ale nikde jsem nikoho neviděl. Místnost samozřejmě byla vyšperkovaná, také jejím obyvatelem nebyl nikdo jiný než Zlatoslav Lockhart. Od pracovního stolu až k pohodlně vypadajícímu gauči. Už jsem chtěl zklamaně odejít, když se dveře za mnou zabouchly a podle zašrocení zámku i zamknuly.

Ve stínu za dveřmi, takže jsem ho nemohl vidět, když jsem vcházel, stál samotný Zlatoslav. „Harry, už na tebe čekám,“ řekl. To byla jedna z mála vět, které jsme za ten večer řekli. Vykročil tak, abych na něj lépe viděl a zatlačil mě ke dveřím, až moje záda na ně narazila.

Přistoupil ke mně tak, že mi zablokoval jakoukoli únikovou cestu. Konečky prstů pravé ruky se dotkl mé brady, kterou nadzvedl, abych se mu díval do očí. Neodolal jsem a zatajil nad tím dech. Pohlédl jsem do těch jeho úžasných očí, které mě chytily.

Neodvážil jsem se ani pohnout. Konečky prstů druhé ruky mi putoval od ucha, přes krk až k hábitu, který rozepnul a spustil na zem. Nebránil jsem se, jeho doteky jsem zbožňoval. Svou rukou uchopil tu mou a vedl ji pod košili, co měl na sobě.

Po chvíli, kdy se jako ujistil, že svou ruku neodtáhnu, ji pustil a nechal na svém hrudníku. Začal jsem klouzat svou dlaní přes jeho sametovou pokožku a užíval si, jak se pod ní vlní jeho svaly. Byl jsem neuvěřitelně zvědavý, snažil jsem se zapamatovat každý kousek jeho kůže.

Přitiskl se ke mně svým klínem a začal se o mě krouživě otírat. Cítil jsem, že byl tvrdý, ale to jsem v té době nevěděl, spíš jsem si říkal, že vymyslel celkem šikovné místo, kam si schovat hůlku (myslím tu dřevěnou).

Přidal jsem ke své ruce i tu druhou a začal mapovat jeho kůži. I já jsem se k němu přitiskl co nejvíc, jen abych mohl inhalovat jeho vůni. Sladkou, omamnou. Dlaněmi jsem vyjel až k jeho bradavkám, u kterých jsem se zastavil. Neměl jsem vůbec tušení, co s nimi dělat. Neměl jsem z čeho vycházet, takže jsem jen náhodně zkoušel zprvu letmé doteky, později různé kroužení a mačkání. Zřejmě jsem na to šel dobře, protože i jeho bradavky ztvrdly a on mi prsty drtil bradu.

Ano, trochu to bolelo, ale i tak jsem pokračoval. Vzdechy, které vydával, mě k tomu nutily. Toužil jsem po tom, chtěl jsem pokračovat. Váhavě jsem mu rozepnul košili celou a něžně se vyškubl z jeho sevření. Rty jsem přitiskl k jeho pokožce, kterou jsem chvíli líbal, než jsem zatoužil ji i ochutnat. Špičkou jazyka jsem se dotkl toho sametového povrchu a pomalu jel od pupíku až k bradavkám. Musel jsem se vytáhnout až na špičky, byl jsem tenkrát moc nízký.

Vnímal jsem, jak se sametová kůže osypává husí, když jsem se ho tak dotýkal. Stejně tak jsem cítil, jak se třese. Ten pocit moci, který jsem nad ním měl, byl opojný. Moc je snad to nejlepší afrodiziakum.

Vyrážel proti mně boky, rukama mi drtil ramena. Jazykem jsem vytvořil dlouhou tenkou mokrou cestičku, která vedla až k jedné jeho bradavce. Ne zrovna nejněžněji jsem ji sevřel mezi rty a začal sát. Přizpůsobila se mi tak snadno, až jsem se nad tím musel poušklíbnout.

Zlatoslav sténal tak úžasně, v ten moment to byl nejlepší okamžik mého života. Konečně jsem se cítil chtěný, důležitý, milovaný. Špičkou jazyka jsem několikrát zakmital nad tou bradavkou, než jsem se odtáhl. Byla krásně zčervenalá a leskla se ve světle svíček, které ozařovaly ten pokoj. Zvedl jsem pohled ke Zlatoslavovi a ten se ke mně sklonil, aby mě mohl políbit.

Ale k tomu nedošlo. Zaslechl jsem toho zatraceného baziliška, mluvil, jak někoho zabije. Ucuknul jsem a Lockharta odstrčil. V ten moment, i přes tu touhu, kterou jsem už i tak cítil, jsem nemohl porazit svou zvědavost, musel jsem zjistit, co je ten hlas zač. Netušil jsem totiž, že to je bazilišek. Ještě jsem to netušil.

Začal jsem se obratně vymlouvat, potřeboval jsem už zmizet, ale dveře stále byly zamčené. Nechci tvrdit, že Alohomoru neovládám, ale neměl jsem u sebe hůlku. Zoufale jsem se podíval na Lockharta a zacloumal klikou, abych dal najevo, co chci. Ale on se jen opět zářivě usmál a zavrtěl hlavou.

Hrubě do mě strčil a já přes opěrku přepadl do gauče na záda. Podepřel jsem se lokty a sledoval ho. Přesunul se ke mně a sedl si obkročmo přese mě. Byl jsem oproti němu malý a on byl skutečně těžký. Cítil jsem, jak mi bolestivě drtí boky, ale nic jsem nenamítl. Jen jsem pevněji skousl zuby, aby mi neunikl žádný zvuk.

Držel mě v šachu, rukama mi bloudil pod trikem, které jsem měl pod hábitem, co ležel u dveří spadnutý, nepovšimnutý. Prsty nahmatal moje bradavky, do kterých začal bolestivě štípat. I přese všechno začaly tuhnout, stejně jako já. Poprvé v životě jsem měl vědomou erekci, způsobenou tím, že mě držel v pasti, tím, jakou bolest mi způsoboval.

Možná to bylo tím, že to, co jsem si chtěl rozhodnout sám, rozhodl za mě někdo jiný a to, co jsem chtěl nechat na někom jiném, jsem musel udělat sám. Ta možnost v ten moment nemyslet, nechat se ovládat někým jiným, byla tak hrozně vzrušující. Jistě, moc nad druhou osobou je na tom stejně, ale já jsem tenkrát potřeboval být ovládán, ne ovládat.

Zlatoslav se vítězně usmál. Seděl přímo nad mým klínem, aby věděl, že se mi z něj postavil. Jistě, trochu mě zděsilo, co se to s mým tělem děje, ale bylo to v jistém smyslu příjemné. Příliš příjemné, abych nechal jiné myšlenky ten opojný závoj smést.

Vypjal jsem se proti němu, když stiskl ještě bolestivěji moje bradavky. Cítil jsem, jak se jeho nehty jako drápy zarývají do té citlivé kůže. Když ji nehty obkroužil, bylo to, jako kdyby do té kůže řezal.

Skrz zatnuté zuby mi proklouzlo bolestné zasténání, ale toho on si nevšímal. Už věděl, jak na mě bolest působí. Sklonil se k mému krku rty a zatnul do něj ne moc jemně zuby. Nebylo to nijak do krve, ale věděl jsem, že mi tam otisky zůstanou delší dobu. Ruce jsem nechal volně ležet nad hlavou, chtěl jsem, aby mě plně ovládal.

Dál už jsme se toho večera nedostali. Překvapivě se u něj projevil jakýsi učitelský pud, že nebude porušovat večerku. Té noci mě nepolíbil. Vlastně mě nepolíbil nikdy. Můžu jen podotknout, že jsem si tresty u něj odpykával dost často, nikdy jsme ale zvlášť dál nezašli. Až později jsem zjistil, že to je jen ubožák, který podváděl, přivlastňoval si zásluhy cizích, stejně jako chtěl moje nebo Ronovy.

Nevím, co se s ním stalo dál, nezajímalo mě to. Byl důležitý jen proto, že to on odboural jakýkoli blok, jsem měl, to on způsobil, že jsem neuvěřitelně toužil po dotecích.“

Harry se na chvíli odmlčel a odloknul si trochu dýňové šťávy. S úšklebkem se podíval na Vipera, který ho pozoroval zpod přimhouřených víček. „Pořád si o mně myslíte, že nejsem nějaký zvrhlý potomek ďábla?“

Muž před ním se jen mírně pousmál a zavrtěl hlavou, černé kadeře mu mírně spadly do obličeje, ale on si jich nevšímal. „Nikoli, vlastně k tomu mám celkem zajímavý komentář. To, co jsi mi tu popsal, mi připadá jako nějaký zárodek něčeho podobného nymfomanii. Ovšem, nymfomanie existuje jen u žen. U mužů se tomu říká satyrismus. Pochází to od bytostí, které jsou trochu podobné faunům. Mají kopyta, rohy, jsou trochu jako kozlové a říká se jim satyrové. Jsou to druzi nymf a vyžívají se v prostopášnosti a sexuálním životě. Z nich vznikly mýty o ďáblech, satanech a čertech.“ Harrymu se zablýsklo v očích.

„Tak výběr jména této kapitoly není zas tak neoprávněný. Ano, máte pravdu. Je to zárodek něčeho většího. Zárodek něčeho, co už dávno bublalo pod povrchem a pokličku tomu odklopil právě třetí ročník.

Nevím, jestli jsem to zmínil, ale v Bradavicích jsem hrál famfrpál. Byl jsem na postu chytače. Můj první famfrpálový zápas byl zrovna se Zmijozelem. Ve famfrpálu, ale i v životě jsou to vlastně pořádné svině. Neumí hrát bez podvádění. Tenkrát jsem byl v prvním ročníku, jediný prvák, který hrál za kolejní tým.

Poprvé můj protivník byl chytač jménem Terence Higgs. Byl to takový blonďatý kluk, který nehrál sice úplně čestně, ale oproti jejich kapitánovi to bylo svaté. Co si pamatuji, mohlo mu být tenkrát nějak patnáct asi?

Rok potom už ale chytačem Zmijozelu nebyl. Jejich tým byl totiž dost materialistický, takže když dostali možnost přijmout Malfoye i s novými košťaty, které dal týmu jeho otec, neváhali a Terence odstavili na druhou příčku. Hlavně proto, že mě nedokázal porazit. Přesně tento muž, Zmijozel dokončil to, co začal Zlatoslav Lockhart.

Ve třetím ročníku, jeho posledním, jsem skončil po famfrpálovém zápasu kvůli mozkomorům na ošetřovně. Díky nim jsem spadnul z koštěte a to byl vlastně můj úplně první zápas, který jsem prohrál.“

Viper opět tak pokýval hlavou a hůlkou Harrymu doléčil poslední zranění. Nyní před ním seděl už úplně zdravý chlapec. „Říká se ‚neštěstí v lásce, štěstí ve hře‘, tuším správně, že v ten okamžik to bylo naopak?“

„Ano, tušíte. Probudil jsem se až na ošetřovně, kde mi přátelé oznámili, že už jsem jak bez koštěte, tak bez vítězství. To zjištění bylo dost bolestné, to koště mi přirostlo k srdci a létat na těch školních je skutečné peklo. Ale těžko jsem mohl jít za Malfoyem, aby mi daroval koště, že? I když…no, k tomu se vrátím později.

Madam Pomfreyová, naše ošetřovatelka, si mě tam chtěla nechat pro jistotu přes noc, s tím, že se za ní v noci zabouchly dveře a řekla mi, že kdyby mě něco bolelo, mám lektvar vedle stolku, stejně jako lektvar na spaní.

Na ošetřovně jsem zůstal jako jediný, což může být trochu děsivý, ale já už byl z předchozích ročníků zvyklý. Byl jsem oslabený z takového množství léků, ze zranění od pádu, že jsem byl rád, že nikam jít nemusím.

Mojí slabosti se právě Terence rozhodl využít. Mohlo být chvíli po půlnoci, takže se už nikde nepotulovali nějací studenti, možná právě proto si vybral tento moment. Přišel na ošetřovnu, ale já si ho nevšiml, dokud jsem neuslyšel tiše zašeptanou kletbu, která mi najednou zapečetila pusu, že jsem nemohl promluvit.

To mě z mého usínání probralo. Pokusil jsem se i tak zavolat a zkusil jsem se posadit. Jenže to už se mi nepodařilo. Kolem mých obou zápěstí se ovinula nějaká černá stužka, která se upoutala kolem pelesti postele. Škubal jsem zápěstím, až jsem cítil, jak mi i ta jemná látka je odírá. Viděl jsem rozmazaně, protože jsem neměl brýle.

Pak zpoza rohu vyšel samotný Terence, poznal jsem jeho postavu, všiml jsem si, že se na mě občas dívá. Přísloví ‚Poznej svého nepřítele‘ je jedno z mých životních, takže i rozmazaného jsem ho poznal. „Ale, ale, samotný Potter tak úžasně bezbranný, nechceš pomoct, Pottříku?“ řekl zlomyslným, ale tichým hlasem a došel až k mojí posteli.

Ruku mi položil na knoflíčkové zapínání vršku mého pyžama a zatlačil mi na hrudník tak, že mi vyrazil z plic vzduch. „Tak dlouho jsem čekal, až se ti budu moct konečně pomstít? Vzpomínáš si na mě vůbec? Och, ale ty vlastně nemůžeš mluvit,“ smál se vesele Terence. „Tak já ti to povím, kdybys nhodou nevěděl. Před dvěma roky jsme proti sobě hráli famfrpálový zápas. Prohrál jsem, rok potom se Malfoyovi zachtělo tě taky zkusit porazit, takže mě nechal odstranit z týmu. Měl jsem před sebou úžasnou kariéru famfrpálu, ale kvůli tobě jsem ji skončil! Kdyby ses mi tenkrát nepletl do cesty, Malfoy by se do týmu nikdy nedostal!“ Zvedl ruku a praštil mě dlaní silně do hrudníku.

Trhnul jsem sebou a pokusil se ještě jednou zabojovat s pouty. „A já jsem přišel, abych ti splatil svou laskavost,“ pokračoval Terence s ďábelským úsměv. Mluvil docela tiše, přeci jen nechtěl něčí pozornost přilákat.

Prohlédnul si mě od vlasů až k chodidlům a zvláštně uznale pokýval hlavou. Zaháknul svůj prst za vršek zapínání mého pyžama a rychle přejel nehtem dolů. Viděl jsem, jak mi z vršku pyžama odlétávají nějaké knoflíky, i když v mém rozmazaném pohledu vypadaly jako sněhové kouličky. Stáhnul se mi nad tím žaludek, ale zároveň ve mně rozkvetla zvědavost.

Terence se vyšvihl tak, aby mi obkročmo sedl nad klín a já si uvědomil, že mám vlastně volné nohy. Uvědomil jsem si totiž i to, že se nemám jak bránit a nevím, co mi vlastně udělá. Nebo si nejsem jistý tím, co plánuje. Pošoupl jsem se pod ním víc k pelesti a tím dostal svá kolena pod něj a mírně jsem vykopl. Cítil jsem, jak moje koleno narazilo na jeho kostrč celkem bolestivě.

Než jsem se nadál, tak mi přistála na tváři docela dost silná facka, až to plesklo. Rozpálila mě pravá strana tváře, ale i tak jsem na něj vzdorně pohlédl. Terence se posunul tak, aby zase seděl nad mým klínem, který už byl v mírném vzrušení, což předtím nebyl. Toho si Terence zřejmě stihl všimnout.

Zvedl ke mně pohled a pozvedl obočí, na tváři se mu zračil vítězný úšklebek. „Tak tebe to vzrušuje?“ vysmíval se mi, ale já na něj jen upřeně hleděl, to byl můj vzdor. Dlaněmi začal putovat po mojí kůži a úmyslně štípal do bradavek, přičemž já nemohl vydat ani jediný zvuk. Došel až k lemům pyžama, které odhrnul na stranu, aby mu nepřekážely v pohledu na můj hrudník.

Jednou rukou přešel až k mojí čelisti, kterou prsty z obou stran pevně uchopil. Sklonil se ke mně a přitiskl svoje rty na ty moje. Byly tak příjemně horké, přesto jsem se tomu pokoušel bránit. Pokud nade mnou tak snadno dokázal vyhrát obyčejný kluk, tak co teprve Voldemort? Špičkou jazyka mi přejel od koutku úst k obloukům mého vrchního rtu. Vyžadoval si ode mě přístup, ale ten já jsem mu odmítal dát. Prsty bolestivě zatlačil na moje panty a tou silou mi pootevřel pusu.

Zapevnil těmi prsty moji pusu tak, že jsem ani pořádně nemohl skousnout. Jazykem vplul do mých otevřených úst a špičkou se pokoušel dotknout snad každého zubu, jako kdyby si ze mě utahoval, že ho kousnout nemůžu. Ucuknul jsem jazykem, když se ho dotknul špičkou toho svého, ale brzo si vynutil na mně mou spolupráci. Jeho jazyk jsem měl snad až v krku.

V moment, kdy jsem si to skutečně snažil užívat a i já jsem se pokoušel prozkoumat vnitřek jeho pusy, mě od sebe odstrčil, až jsem s výdechem dopadl zpět do polštářů, ze kterých jsem se předtím nadzvedl. Zmateně jsem se na něj zadíval, ale on už věnoval pozornost mému už plně ztopořenému orgánu. Přes pyžamo v té oblasti přejel prsty a silněji přitlačil. Druhou rukou mě donutil se nadzvednout a stáhnul mi úplně kalhoty.

Ležel jsem před ním téměř nahý, jen s otevřeným vrškem pyžama, a sledoval ho. Nic jiného jsem ani dělat nemohl. Prohlédl si celou mou chloubu a ušklíbl se. Naprosto tomu nevěnoval pozornost. Místo toho přese mě popolezl a usadil se mi na hrudníku. Začalo se mi mnohem hůř dýchat. Přiložil svého ptáka k mé puse, až mi kapka jeho preejakulátu ulpěla na dolním rtu.

Odmítavě jsem na něj pohlédl, ale on se dál tak vítězně ušklíbal a zatlačil mi víc žaludem na pevně semknuté rty. „Jak myslíš, klidně to nedělej, ale upozorňuju tě, že žádný lubrikant nehodlám použít,“ upozornil mě. Chvíli jsem váhal nad jeho slovy a nakonec rty pootevřel.

Přiznávám, celá ta situace mě vzrušovala, od té facky až po jeho drsný přístup. Chvíli jsem špičkou jazyka kmital přes jeho žalud a užíval si zajímavou a dosud nepoznanou slanost kapek, které byly na jeho penisu.

Ze začátku se snažil potlačovat jakékoli vzdechy, které jsem mu svými technikami způsoboval, ale nakonec je neudržel a stejně tak neudržel sebe, když mi jeho péro zajelo skoro až po kořen do krku.

Chvíli jsem sebou zmítal, protože jsem se začal dusit a potlačoval jsem jen těžko takto vyvolaný dávicí reflex. To mu ale došlo, takže mírně změnil úhel a vyplnil moji tvář, do které začal mírně přirážet. Jazykem jsem se snažil oslinit co největší jeho část, občas jsem přes něj zlomyslně škrtl zuby, ale nestěžoval si. I u něj se zdálo, že se mu to líbí.

Začal jsem si to užívat, jako kdyby to bylo lízátko. Proto, když se ode mě odtáhl, jsem se nespokojeně zavrtěl nad ztrátou toho kontaktu. Posunul se tak, aby seděl mezi mými koleny a tím mě donutil od sebe roztáhnout nohy. Na tváři se mi objevila červeň, známka mírného studu. Ležel jsem před ním naprosto neschopný se bránit, odhalený, ničím nezakrytý a šíleně neuspokojený. Propnul jsem se v zádech, abych mu naznačil, co chci, ale on se jen ušklíbl.

Zavrtěl hlavou a prohlásil: „Pokud ti odvážu jednu ruku, budeš poslouchat, co ti přikážu.“ Nebyla to otázka, bylo to čisté konstatování. Napadlo mě, že bych toho mohl využít, ale zároveň se mi líbilo to, jak se mě Terence dotýkal. V ten moment jsem věděl, že ho chci cítit v sobě.

Ucítil jsem, jak mi jedna ruka povolila a já ji spustil z postele, aby se mi dokrvila. Terence to celé zamyšleně sledoval. Dřepěl mi mezi nohama s lesklým žaludem, pořádně tvrdým ptákem a prohlížel si mou činnost.

Oblíznul si dolní ret. „Máš nějaký nápad, aby to bylo přijatelné i pro tebe?“ Mám dojem, že věřil, že mě to vzrušuje jen proto, že jsem nevybouřený adolescent a ne proto, že se mi to ve skutečnosti líbí a že jsem na to čekal. „Připrav se pro mě sám.“

Zmateně jsem na něj zamrkal, ale toužil jsem, aby mě už vyplnil, takže jsem téměř okamžitě poslechl. Přiložil jsem si prostředníček ke rtu a pomalu si ho zastrčil do pusy a začal ho cumlat. Muselo to vypadat skutečně dobře, když tím byl Terence naprosto konsternovaný. Ruku jsem si od pusy odtáhl a v matném světle se prst leskl od slin, které jsem na něj nanesl.

Obešel jsem svůj penis, který už zoufale volal o pozornost a soustředil se na svůj otvor do těla. Chvíli jsem se přes něj jen lehce hladil a snažil se ho aspoň trochu uvolnit špičkou prstu. V duchu jsem si přikázal, abych povolil ten prstenec svalů, který skrýval vchod do mého těla.

Terencovy oči byly naprosto tmavé od vzrušení a já to tímhle úmyslně prodlužoval. Chtěl jsem ho vyhecovat, ale sám jsem už o moc déle nevydržel. Pomalu a váhavě jsem do sebe začal zastrkávat prst. Zavřel jsem nad tím oči a vydechl jsem. Kdybych byl schopen vydávat nějaký zvuk, bylo by to zasténání.

Prstem jsem do sebe zajel co nejdál a zvykal si na naprosto nový pocit. Nikdy a nikdo do mě nic nestrkal, proto tohle pro mě bylo nové. Užíval jsem si to sametové teplo, které mě najednou obklopilo, a donutil jsem se nestáhnout. Logicky jsem věděl, že to by už bolelo. Prstem jsem pohnul a vytáhl ho až skoro ke špičce ze sebe, nicméně jsem ho od sebe neoddělil. Pak jsem rychleji zajel dovnitř. Pohyb jsem několikrát zopakoval, než jsem v sobě začal prstem různě kroutit a otáčet, abych se sám víc roztáhl.

Po chvíli jsem si zatlačil na prstenec drobných svalů druhým prstem a pronikl do sebe oběma. Sám jsem podvědomě od sebe roztáhl nohy a prsty od sebe různě odtahoval, abych se víc povolil.

Otevřel jsem oči, když jsem ucítil, jak Terence přitlačil mou ruku víc dovnitř a držel ji tak. Zmateně jsem se na něj podíval a snažil se odhadnout, co hodlá udělat. Mírně jsem se vyděsil a pokusil se nějak zaprotestovat, ale nešlo to. On totiž přiložil špičku svého penisu k mému otvoru, když já měl v sobě ještě prsty a začal se tlačit dovnitř.

Zmítal jsem sebou, snažil jsem se křičet, ale nic tomu nepomohlo. Můj otvor byl bolestně roztahován a já se mu nemohl nijak vysmýknout. Ze začátku si dával na čas, ale když zjistil, jak sebou melu, tak do mě pronikl na doraz. Cítil jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Měl jsem sám v sobě zaseknuté prsty a ještě mě šukal Zmijozel.

Terence se nijak nezdržoval s čekáním, ani ho nezajímalo to, že brečím od bolesti a začal prostě přirážet. Zvuky ošetřovny nyní byly jeho vzdychání a pleskání těla o tělo. Cítil jsem, jak jeho penis prochází kolem mých prstů. Bylo to jako by mě trhal, ale zároveň jsem se cítil tak uspokojujícně plný.

Po chvíli jsem si na to zvykl a začal si to sám užívat. Jako ryba jsem lapal po dechu a sám začal trochu hýbat nejvrchnějšími články prstů, které jsem neměl ničím zasažené. Začal jsem si jimi masírovat vnitřek a zároveň jsem tak povzbuzoval vzrušení Terence. Blížil jsem se ke svému vrcholu a pevně obemknul nohy kolem jeho pasu. Jeho ruka se obtočila kolem mého přirození a sevřela ho celkem velkou silou, ale nemohl jsem zakřičet. Nicméně tahle bolest mě právě přehoupla přes okraj a já jsem skropil jeho ruku svým vlastním spermatem. Terence ještě ale nebyl. Zrychloval a nakonec se ve mně zabořil až po kořen. To nebylo zrovna nejpříjemnější. Nebyl na to ideální úhel.

Ucítil jsem v sobě jeho horké semeno a vydechl roztřeseně. Ne zrovna něžně ze mě vyklouzl a já konečně mohl vytáhnout ze sebe svoje lehce umrtvené prsty. On sám měl rozepnuté a do půlky stehen stáhnuté jen kalhoty, které si nyní jen urovnal a upravil se. Chvíli se mě prohlížel a potom se prostě otočil a odešel. Beze slova.

Další hodinu jsem namáhavě odpoutával svou druhou ruku a snažil jsem se očistit. Vyplýtval jsem slušnou řádku papírových kapesníčků. Ráno jsem musel předstírat, že jsem asi dostal rýmu, aby Pomfreyová neměla otázky. Nakonec jsem se přetočil na bok, abych mohl usnout. Už v ten moment jsem ho chtěl v sobě cítit znovu.“

Muž se na Harryho zahleděl. Byl mírně zrůžovělý v tváři z toho vyprávění, ale jinak se to na něm nijak neprojevilo. „Tentokrát nemáte žádný komentář?“ zeptal se mírně drze Harryho, ale muž se nad tím jen poušklíbl a naznačil mu, aby pokračoval. Harry dopil svoji dýňovou šťávu a skleničku odložil na stolek.

„Podle všeho jsem Terence musel zaujmout, vzrušovat ho víc než kdokoli jiný, protože jsme spolu nakonec mrdali v každou volnou chvíli. Ale brzo mě přestal tak vzrušovat, už byl až moc prozkoumaný pro mě. Ano, pořád jsem s ním často šukal, ale jen proto, že jsem nevěděl, kam sáhnout dál.

V moment, kdy jsem spatřil svého kmotra, Siriuse Blacka, v lidské podobě, jsem po něm hrozně zatoužil. Jeho zvěromágská podoba byl Smrtonoš. Moje fantazie pracovala na plné obrátky a já ho chtěl v sobě. Bohužel to moc nevyšlo, protože musel utéct, ale myšlenku na to, že s ním možná v budoucnosti budu, jsem nezahazoval.

Často jsem přemýšlel o tom, jaké by bylo mrdat se Siriusem v jeho psí podobě. Příhodně jsem zjistil, že kapitán našeho famfrpálového týmu má rád psy. V Prasinkách vždycky chodil na návštěvy k nějaké paní, která jich měla celkem hodně, takže z něj psi byli občas cítit. V ten moment jsem ho chtěl, chtěl jako kompenzaci za to, že Siriuse mít nemůžu.

Navíc Oliver Wood, ten kapitán našeho týmu, byl hrozně roztomilý. Pro ty jeho oči se snažilo utlouct tolik holek. Ale on viděl jen famfrpál a psy. Netušil jsem, jak na něj mám jít, protože jsem si byl celkem jistý, že je na holky. Rozhodl jsem se začít drobnými provokacemi. Nejprve jsem začal nosit obojek, který mi přesně obepínal krk a skoro ustavičně mě trošičku škrtil, ale to jsem rád vydržel. V klíční kosti jsem nosil schovanou známku. Z viditelné strany bylo moje jméno, z opačné, kterou jsem neukazoval, bylo Oliverovo.

Obvykle jsem ten obojek nosil pod košilemi, aby nebyl vidět, ale nahoru jsem si ho dával kdykoli, kdy jsem byl v blízkosti Olivera. Vždycky jsem se na něj svádivě usmál, kdykoli se na mě podíval a ještě víc jsem se rozzářil, když jsem si všiml, že on zaregistroval ten obojek, co jsem měl na krku.

Ano, dál jsem si ve volném čase mrdal s Terencem, ale to už bylo jen pro naplnění mých potřeb.

Oliver byl zamilovaný do famfpálu, takže po každém tréninku se staral o svoje koště, opečovával ho. Občas jsem ho sledoval a přál jsem si, aby tak pečoval o mě. Jednou, když už jsme měli po tréninku, jsem za ním přišel. Už jsme v naší šatně zbyli jen my dva. Měl jsem pro něj připravený dárek, který jsem nervózně svíral v ruce.

Do konce školního roku už moc času nezbývalo a já si chtěl ještě pořádně s Woodem zašukat. Sázel jsem proto na tento jediný pokus. Musel vyjít. Přešel jsem k němu a odkašlal si.

Nic, byl jen ve své hlavě, kdy pořád myslel jen na famfrpál a psy. „Olivere? Mohl bych s tebou mluvit,“ řekl jsem o něco víc odhodlaně a konečně mě zaregistroval. Usmál se na mě a odložil od sebe nářadí.

Otřel si ruce o svoje kalhoty. „Co potřebuješ, Harry? Co to máš?“ zeptal se a podíval se na dárek, který jsem měl v rukách. Natáhl jsem k němu ruku a dárek mu vtiskl do jeho dlaně. Když jsem si ruce uvolnil, tak jsem si schválně odhrnul límeček trika tak, aby byl vidět obojek.

Oliver na sucho polknul, poděkoval za dárek a začal ho zvědavě rozbalovat. Zpod červenozlatého papíru vypadla černá krabička. Já jsem ho jen sledoval a mezitím, co on byl zabrán do práce, jsem se vedle něj posadil.

Chvíli si hrál s krabičkou, než přišel na to, jak ji otevřít. Do klína mu spadl celkem dlouhý kožený obojek. Něžně ho obvinul prsty a zadíval se na mě zmateně. Vůbec si nespojil souvislosti. „Uh, děkuji, Harry, ale já nemám psa.“

Jen jsem nad ním protočil oči. Natáhl jsem se a rukou uchopil tu jeho, která zrovna byla na připínání. Nasměroval jsem ho za svůj krk, kde jsem jeho vlastní rukou si ten obojek připnul. V ten moment pochopil a zčervenal ve tváři tak, že by mu kdejaký Nebelvír tu barvu záviděl. „Harry?“ podivil se.

Naklonil jsem se k němu, dával jsem mu čas, aby se když tak mohl uhnout, ale byl naprosto konsternovaný. Přilepil jsem se rty k těm jeho. Moc se s ním spolupracovat nedalo, bylo to jako líbat mrtvolu. Zřejmě byl v naprostém šoku. Zasténal jsem, abych ho aspoň trochu probral.

Něžně mě od sebe odstrčil a zmateně se na mě podíval. V očích měl nevyslovenou otázku. „Oliveré, toužím po tobě, tohle všechno je pro tebe,“ řekl jsem, a jako na důkaz svých slov jsem vytáhl obojek tak, aby byl lépe vidět, a známku na něm jsem otočil.

Oliver si všiml svého jména a jen beze slova zalapal po dechu. Využil jsem toho, že měl povolenou pusu, a začal jsem ho znovu líbat, zapojil jsem do toho i jazyk. Tentokrát jsem mu ho já strčil snad až do krku. Přitiskl jsem se k němu tak blízko, jak to jen šlo. Chtěl jsem, aby cítil mou přítomnost.

V ruce začal žmoulat držadlo mého vodítka, a i když se ze začátku moc nezapojoval, nijak mě neodstrčil. To pro mě bylo poloviční vítězství. Už stačilo jen trochu přitlačit, a mohl jsem ho vlastnit. Zkoušel jsem na něj různé triky, které například na Terence zabíraly úplně úžasně, ale vůbec nic neudělal.

Odtáhl jsem se od něj a frustrovaně si povzdechl. Podíval jsem se na něj, měl stále zavřené oči, ale když po chvíli nevycítil žádné moje další pokusy, tak otevřel oči a zadíval se na mě tak hrozně zvláštně. Nedokázal jsem to popsat a nemohl jsem se mu ani dívat do očí. Vstal jsem a udělal pár kroků k východu, než mě zastavil tah vodítka.

Na něj jsem málem zapomněl. Otočil jsem se, abych se podíval, o co se zaháklo, ale Oliver ho držel pevně v ruce a zřejmě si to uvědomoval. Se zmatením v očích jsem se na něj podíval a naprázdno otevřel pusu, ale nedokázal jsem přes rty přenést nějaká slova.

On zřejmě taky neměl chuť mluvit, prostě to vyjádřil gestem. Zatáhl trochu prudčeji za vodítko a já, protože jsem to nečekal, jsem mírně škobrtl a nakonec skončil u jeho nohou na kolenou.

Z toho, jak byl vůči mně v ten moment dominantní, jsem byl tak zatraceně tvrdý. Chtěl jsem ho, a z toho, jak se zachoval, jsem usoudil, že i on to chce. Na tváři se mi objevil vítězný úšklebek. Nechtěl jsem ho jako jednorázovku, ale jako milence, takže jsem věděl, že teď se budu muset snažit, aby se mu to dostatečně zalíbilo, a pak za mnou on přileze.

Díval jsem se mu do očí, když jsem dlaně položil na jeho kolena, sjel na vnitřní stranu jeho nohou a donutil je tak od sebe oddělit a vytvořil si tak prostor, abych se mezi ně mohl líp vejít. Pokračoval jsem rukama výš a z jeho pohledu jsem vyčetl, že mu to nevadí, že si to naopak začíná užívat. Nikdy jsem nepochopil, co se dělo v jeho hlavě, že najednou souhlasil.

Dojel jsem až k jeho kalhotům, které jsem rozepnul velmi obratně, opět, trénink s Terencem Higgsem. Nedalo mi moc práce osvobodit jeho, překvapivě, ztopořený penis. Chvilku jsem po něm přejížděl prsty tak, že by člověk řekl, že jde pomalu o muší dotek. Užíval jsem si, jak ho to trápilo, že chtěl téměř hned víc.

Nakonec jsem to ani já nevydržel, navíc Oliver celou dobu přitahoval vodítko blíž a už tomu tahu se nedalo moc odolat. Sklonil jsem obličej k jeho penisu. Jemně jsem na něj dýchl a pobaveně se usmál, když se celý Wood zatřásl. Políbil jsem rty špičku jeho penisu a zvedl hlavu, aby Wood viděl, co udělám s těmi kapkami preejakulátu, co mi ulpěly na rtech. Svádivě pomalu jsem je slízl špičkou jazyka a užíval si tu novou chuť. Jeho chuť.

Zabořil mi volnou ruku do vlasů a sevřel je v pěsti, snažil se mi přitlačit hlavu do jeho klína, jak to už nemohl vydržet. Já jsem se zcela dobrovolně sklonil, povolil rty, abych jimi co nejvíc objímal Woodova ptáka, a pomalu jsem si ho zasunul až po kořen do krku. Tuhle techniku mě donutil Terence se naučit.

Myslel jsem, že se snad udělám jen z toho, jak Oliver nad tím šokovaně a zároveň slastně zasténal. Začal jsem se po jeho délce pohybovat nahoru a dolů. Po chvíli, když jsem došel k jeho žaludu, začal jsem přes něj kmitat špičkou jazyka velmi rychle tak, aby to připomínalo dotek motýla.

Woodova ruka v mých vlasech se sevřela ještě pevněji a jeho tiché sténání brzy vyplňovalo celý prostor. Jemně jsem přes jeho špičku přejel zuby a ucítil jsem, jak se ještě víc rozechvěl a vyloženě mi zatlačil svoje vlastní péro až do krku. A já ho nechal. Ucítil jsem, jak mi jeho semeno plní pusu, naráží mi do stěn krku a já to poslušně spolykal a ještě ho precizně dočistil.

Jeho ruka mě majetnicky vytáhla tak, abych jen klečel, ale neseděl si na nohách. Sklonil se ke mně a políbil mě, vůbec mu nevadilo, že chutná sám sebe. Jazykem jsem mu vjel mezi rty do jeho pusy a k mému překvapení i pomocí tohohle polibku začal být napůl ztopořený.

Sesunul se ke mně na zem, stále s rukou omotanou mým vodítkem a něžně mě od sebe odstrčil. Druhou rukou mi sjel od vlasů, přes tvář k triku, které jsem na sobě měl sotva chvíli od doby, co jsem se převlékl z famfrpálového dresu. „Sundej si ho,“ zamumlal mi do rtů a já v tom cítil ten stejný tón, kterým k nám promlouval před zápasem, byl autoritativní a já neodolal. Musel jsem poslechnout. Přetáhl jsem si přes hlavu triko, které se ale zaseklo o vodítko, po kterém sklouzlo k Woodově ruce.

Ten ho jen setřásl jako nějaký hadr a už mu nikdo nevěnoval pozornost. Prohlédl si mě. Jistě, měl možnost už mě po trénincích vidět, ale až teď si to začal prohlížet důkladně. I já ho chtěl vidět pořádně. Natáhnul jsem ruce, abych mu mohl sundat jeho triko, ale on mě přes ně plácl a zamračil se.

Poslušně jsem ruce stáhl a na pokyn Wooda jsem se přetočil tak, aby k němu byl záda, klečel a opíral se o ruce. Musel jsem mu připomínat tak jeho vášeň pro psy. Nad tím jsem se jen ušklíbl a užíval si dotyky, kterými přejížděl po mé páteři a po kterých mi naskakovala husí kůže. Sklouzl až ke kříži a než jsem se nadál, měl jsem ke kolenům stažené kalhoty i s boxerkami.

Nijak jsem se před ním nezastyděl, nebyl jsem v Nebelvíru jen tak pro nic za nic. Spíš jsem se schválně propnul tak, abych mu byl víc vystaven. Slyšel jsem za sebou mírný úšklebek a následně mě Oliver zatáhl mírně za vodítko.

Jeho prsty sklouzly mezi moje půlky a já jsem nad tím jen zasténal a zavřel oči. Slyšel jsem ho zašeptat nějaké kouzlo, ani jsem se nestihl podivit, odkud ho zná, protože jeho prst, pokrytý lubrikačním gelem (od kouzla), do mě zajel.

Vydechl jsem slastí a roztáhnul od sebe nohy tak nejvíc, jak mi kalhoty stažené právě do těch míst dovolovaly. Jeho prst se ve mně ve vteřině začal pohybovat, otáčel jím. Zastrčil ho co nejhlouběji do mě a stáhl ho co nejníž, aby vytvořil prostor pro jeho druhý prst, který se ve mně ocitl během chvilku. Wood od sebe prsty roztahoval, roztahoval mě pro něj a já se už třásl potlačovanou rozkoší. Cítil jsem, jak kapičky nahromaděného preejakulátu stekly po straně mého penisu až ke kořenu.

Wood se ke mně sklonil a tiše mi pošeptal do ucha: „Popros,“ přikázal.

Já ho bez námitek uposlechl. „Woode, prosím, moc prosím.“

Slyšel jsem jeho smích a ucítil jsem, jak se špičkou vlhkého žaludu začal otírat o můj otvor, ještě stále roztažený jeho prsty. „O co prosíš?“ vyzval mě dál.

Nad tím jsem se jen frustrovaně zavrtěl, abych mu to naznačil, ale nakonec jsem to stejně řekl. „Chci tě v sobě, Woode, chci, abys mě šukal,“ pověděl jsem popravdě. V ten moment se jeho špička přitiskla ke kroužku svalů, prsty zmizely a nahradilo je něco většího a delšího.

Wood mě roztahoval a zajel do mě až na doraz, což šlo tak úžasně, protože to byl nejvhodnější úhel. Užíval jsem si, jak jeho nejširší část, kořen, roztahoval můj otvor a já se pod ním jen mohl bezmocně kroutit.

Ze začátku do mě přirážel až bolestně pomalu a já jsem si užíval ten pocit, kdy se on ve mně pohyboval. Následně ale jeho pohyby zrychlily a já už jsem dokázal jen v naprosté submisivní poloze kňourat, ale nevadilo mi to. Jeho steny pluly přímo do mých uší jako nějaká hudba.

Čím víc do mě ale vrážel, tím jsem se mu nedobrovolně odsouval a moje ruce mě nebyly schopné udržet na místě. Přesně na krku za obojkem jsem ucítil jeho dotek. Dva jeho prsty se pod ním prosmýkly, čímž ještě stáhly už tak úzký prostor mezi mým krkem a obojkem a podržel si mě tak, už nic nebránilo v tom, aby mě mrdal, co nejrychleji to šlo.

Nedostatek vzduchu a to majetnické gesto, které Oliver udělal, bylo to poslední, co mě ještě zdržovalo od orgasmu, a já se slastným výkřikem vyvrcholil, aniž by se mého penisu Wood jedinkrát dotkl.

Poslušně jsem zůstal na místě a užíval si jak to opojení po prožitém orgasmu, tak i Wooda v sobě. Poznal jsem moment, kdy se přiblížil k vlastnímu vrcholu, protože si mě za obojek přitáhl tak pevně, tak jsem se už ani nedotýkal rukama země a on až na doraz ve mně vyvrcholil.

Po chvíli se ze mě vytáhl a začal se oblíkat. Byl úplně červený ve tváři a odmítal se na mě podívat, což mi i celkem ublížilo, ale odmítl jsem to přiznat. Radši jsem si taky spravil kalhoty a natáhl triko. Vůbec jsem nevnímal, jak pozůstatky Woodova orgasmů vytékají z těla.

Chystal jsem si odepnout obojek i s vodítkem, když mě zase cosi udeřilo po rukou. Vzhlédl jsem a zadíval se na Wooda, který se na mě mírně mračil, ale zároveň mu na tváři hrál úsměv. Srazil mi ruce podél těla a odepl mi od těla pouze vodítko, které si schoval do kapsy džín.

Poté mi srovnal triko, aby se zakrylo moje vodítko. Něžně mě znovu políbil na rty, ale už to samotné gesto bylo příslibem něčeho dalšího. Pak, jako by nic, se vrátil ke svému koštěti a já jsem se vypotácel ven.

S Woodem jsem od té doby udržoval celkem naplňující poměr. Doslova naplňující. Stejně jako s Terencem Higgsem.

Tak co? Pořád si myslíte, že nejsem samotný ďábel?“ zeptal se Harry muže, který ho celou dobu poslouchal.

„Pouze pokud se počítáš mezi satyry,“ odpověděl vychytrale muž. „Říkám správně, že máš celkem rád výzvy? U Terence, který to vyprovokoval sám, bylo jasné, že pravděpodobně musel mít zájem i o muže. U Olivera jsi se ale nezmínil, že by se o něm nějak mluvilo jako o gayi, takže ten tvůj plán byl dost nejistý, přesto vyšel.“

„Ano, celý můj život je vlastně jedna velká výzva,“ potvrdil Harry a na moment se odmlčel. Natáhl se pro polívku na stole. Vzal si lžíci a opatrně z ní usrkl a zároveň ukousl nějaký kousek masa. Tu polévku moc dobře poznával. „Vlastně…ten název se hodí k další kapitole. Výzva.“

Tak co na to říkáte? Moc vás prosím, vyjádřete se k tomu, ať to je záporné nebo kladné. Vím, že ta povídka je dost nereálná, ale to neznamená, že mě nezajímá váš názor nebo tak. 

Jinak, ano, ta přímá řeč je velmi zvláštní, že první uvozovka přímé řeči je o 10 odstavců od té konečné, snad si na to zvyknete. Jinak to napsat nešlo.

Autor: arnesis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Nymphomaniac - Kapitola 1: