Odstřelovač - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Za slabost se není třeba stydět, i v lepších rodinách se stává.

22.01.2017 (12:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 980×

Stál v zapadlé uličce. Všude byla londýnská mlha a zápach z přepálených omastků okolních restaurací. Nesnášel to. Znovu mu někde vzadu v mozku vyvstávala otázka, která se mu pokaždé vracela. Proč já? Proč to nemohl dostat někdo jiný? Lucius Malfoy, Rosier, Šedohřbet nebo někdo jiný? No proč? Protože ON byl ten nejlepší. Protože ON dělal tu nejšpinavější práci. Protože ON neměl výčitky svědomí. Protože JEHO měl Pán zla nejradši. Kdyby jenom ten holohlavý beznosý blb věděl, že je spřáhnutý s Brumbálem.

Myšlenky mu přetrhl zvuk padající plechovky. Podíval se směrem, odkud zvuk vycházel, a viděl pouze potkana běžícího od jednoho odpadkového kontejneru ke druhému. Ušklíbl se. Sakra, co mu tak dlouho trvá?

Draco Malfoy seděl v pohodlném koženém křesle a popíjel koňak. Díval se do plamenů v kamenném krbu, které olizovaly poleno, přihozené před pár minutami. Nechápal, jak se mohl dostat do takových kleští. Nechápal už prakticky nic. Najednou se ozval zvuk nárazu do okna. Lekl se tak, že mu sklenka vypadla z ruky. Podíval se a viděl, jak na parapetu sedí sova. Chvilku nic neudělal. Přemýšlel, co tu dělá, nikdo snad nevěděl, že je zrovna tady. Nakonec ale mávl hůlkou a okno se otevřelo. Sova vlétla dovnitř, pustila mu pergamen na klín, oblétla místnost a vyletěla oknem ven. Draco se díval na list ležící mu na kolenou. Roztřesenou rukou se k němu natahoval. Bál se. Opravdu se bál. Obavy mu zatemnily celou mysl. Dotkl se ho a… najednou byl pryč.

V temné uličce se ozvalo lupnutí. Severus se narovnal a odjistil svou zbraň. Při tom úkonu ho převládla vlna znechucení. V druhé ruce svíral hůlku jako pojistku. Bělovlasý kouzelník se zmateně díval kolem sebe, až zaostřil na přibližující se temnou postavu. Snažil se přemístit, ale nedařilo se mu to. Rychle se postavil na nohy a snažil se utéct.

„Ani – se - nehni!“ pomalu odříkával jedno slovo za druhým.

V Malfoyovi hrklo. Začalo mu docházet, že tady asi už skončil.

„Jsi zmatený, Draco? Neměl jsi přecházet, Draco. Bojíš se, Draco?“ Severus se k němu přibližoval velmi pomalu. Rekognoskoval vše kolem sebe, aby ho nic nepřekvapilo. „Snažit se přemístit nemusíš, tenhle problém jsem již vyřešil za tebe.“

„Snape, prosím!“

„To na mne neplatí a myslím, že to moc dobře víš!“

Draca začala přepadat beznaděj, zajíkal se, prosil. Severus se pouze usmíval. Ne že by se mu to líbilo. Ne že by z toho měl radost. Ne že by ho to uspokojovalo. Prostě jenom proto, aby Draco nepoznal, že to dělá, protože musí. Stejně za svůj krátký život stačil zmařit pár jiných. Dělal to na příkaz Pána zla? Ano. Bavilo ho to? Těžko říct. Přesto se bude smažit v pekle.

„Je to prostě tak, Draco. Pán zla nemá rád zrádce.“

Malfoy vzlykal čím dál hlasitěji. Zavřel oči a čekal. Ozval se tlumený výstřel. Draco padl mrtvý k zemi. Severus k němu došel a poklekl. Zkontroloval mu tep, zda je opravdu vše, jak má být. Bylo. Vstal a chystal se mávnout hůlkou, aby Malfoyovo tělo odklidil do přilehlého kontejneru. Nemuseli ho najít okamžitě. Z levé strany se ale opět ozval zvuk odkopnuté plechovky. Prudce trhl hlavou tím směrem. Viděl ve tmě něco, co se pohnulo, ale tentokrát to nevypadalo jako potkan. Pomalu se k místu rozešel s nataženou zbraní v obou rukách a s hůlkou pod zbraní. Opatrně přistupoval blíž a blíž, až se dostal do úhlu, kdy už bylo vidět do onoho místa. A viděl tam schoulenou postavu.

„Okamžitě vylez!“

Postava nereagovala.

„Řekl jsem, abys vylezl!“

Stín se pohnul a postava pomalu vyšla na světlo tak, aby Severus viděl.

„Prosím, neubližujte mi,“ vzlykla potichu žena, která byla schovaná ve tmě za kontejnerem.

No to snad ne, pomyslel si Severus, když viděl to, co viděl. On to teda vidět nechtěl, ale bohužel už se tak stalo.

„Otoč se!“

„Prosím, nic jsem neviděla!“

„Řekl jsem, aby ses otočila!“

Žena se pomalu otočila zády k němu. Snape vyslal omračující kouzlo. Jak začala postava klesat k zemi, zachytil ji kouzlem a pomalu ji položil na zem. Nevěřil svým očím. Co teď, sakra? Viděla mě, nechat ji tu nemůžu. A zabít ji taky nemohl. Mohl, ale něco se v něm vzepřelo. Poprvé v životě, kdy nemohl někoho zabít. Ještě chvilku se díval na ženu na zemi a hlavně na její oblé břicho. K čertu s tebou! Malfoye kouzlem odklidil do přilehlého kontejneru. Potom schoval svou zbraň i hůlku na své místo. Vzal ženu do náruče a přemístil se pryč.

Otevřel dveře a položil ji do rohu na kus slámy. Bylo slyšet kapání vody, všude byla tma a zima. Čas jako by se tu zastavil. Už dlouho tady nikdo nebyl. Dokonce téměř na tohle místo zapomněl. Teď se ale celkem hodilo. Nevěděl, co by měl dělat. Jedno jediné mávnutí hůlkou a mohlo být po všem. Tak proč to bylo tak těžké? Že by se v něm objevila špetka citu? No to určitě, cit bylo to jediné, co v životě neměl. Zbabělost? No to už vůbec. Typ alá Malfoy rozhodně nebyl. Tak co to bylo? Neuměl to nazvat, nikdy se mu to nestalo. Bez zájmu se ještě podíval, jak tiše oddechuje, a potom zamkl kovaný zámek a odešel.

Probudila ji palčivá bolest na prstu. Chabé osvětlení, které prosvítalo zamřížovaným otvorem ve dveřích, odhalilo krysu, která stála u její ruky. Úlekem zavřeštěla, cukla paží a snažila se zacouvat dozadu, ale neměla kam. Za ní byla silná studená zeď. Rozhlédla se kolem sebe. Nebyla ale schopna nic rozeznat, kromě velké černé chladné kobky. Pomalu vstala a rozešla se ke dveřím. Podívala se otvorem ven, ale neviděla nic jiného, než louče zaklesnuté o kovové držáky.

„Pusťte mě ven…“ zašeptala do ticha, „… pusťte mě ven!“ zavolala už o poznání hlasitěji. Uchopila kovové mříže a pokusila se je tahem vyrvat, samozřejmě bez úspěchu. Lomcovala s nimi, křičela, plakala, ale nebylo jí to nic platné. Pomalu se začala uklidňovat, ale stále se zbytečně snažila o deformaci kovových tyčí, nebylo jí to ale k ničemu. Sklonila hlavu a hluboce si povzdychla. Když se opět napřímila, byl v průzoru černovlasý muž. Tlumeně vykřikla a uskočila dozadu.

„Ustup od těch dveří,“ poručil.

Vycouvala zpátky na místo, kde se probudila. Severus odemkl dveře a vstoupil dovnitř.

„Proč mě tu držíte? Nic jsem neudělala. Ani jsem nic neviděla.“ Byla celá strachy bez sebe. Nevěděla, co může čekat, a prakticky se snažila doufat, že nepřijde to nejhorší. Uklidňovalo ji pouze to, že kdyby jí chtěl zabít, určitě by to již udělal. Viděla, co provedl tomu muži v uličce, i když tvrdila opak.

Pustil na zem tác s jídlem a pitím. Podívala se na něj, ale ani se nehnula. Severus se otočil a šel zpět ke dveřím.

„Co se mnou chcete udělat? Mluvte se mnou, prosím!“

Zastavil se, ale neotočil se. Po nepatrné chvilce vyšel na chodbu, zamkl dveře a ještě na okamžik se zadíval průzorem dovnitř. Potom odešel.

Pozorovala dveře, ale nic se nedělo. Povzdechla si a podívala se na jídlo. Bez váhání se k němu vrhla a začala hltat jedno sousto za druhým. Ani si nepamatovala, kdy naposledy měla vůbec nějaké jídlo. Jenom zbytky z popelnic. A ta čistá voda! Podívala se na to z té lepší stránky. Byla tu sice tma a vlhko, ale měla kde spát, co jíst a… podívala se na krysu, která se na ni dívala z díry v druhém rohu místnosti..

„Dokonce se mám i s kým bavit,“ hořce se usmála a hodila kousek drobty hnědému hlodavci.

Proč si ho zase ten starý blázen zavolal? Už ho nebaví, jak musí každého jenom poslouchat. To je pořád udělej tohle, udělej tamto, ať už je to ten bělovlasý hipík, nebo holohlavý poděs, pořád musí skákat, jak někdo píská. Z myšlenek se probudil až před dveřmi do ředitelny. Zaklepal a na vyzvání vstoupil dovnitř.

„Dobrý den, pane řediteli. Volal jste mne?“ dělal, jako by šel pouze náhodou kolem.

„Krásný den, Severusi. Mám pro tebe smutnou zprávu. Draca Malfoye našli mrtvého.“

„Hmm, jaká škoda pro náš kouzelnický svět.“

„Severusi, řekl jsem ti, abys mi veškeré takové akce nahlásil!“

„Zapomněl jsem,“ řekl ledabyle, úplně bez zájmu. Prakticky to byla pravda. Od té doby si na to ani nevzpomněl. Byla to pro něj práce, vykonal ji a prostě zapomněl. Pro něj nedůležité věci si do hlavy nebral. Proč taky. Bylo spoustu důležitějších věcí, které zasloužily jeho pozornost, jako třeba ta těhotná fuchtle u něj ve sklepení. A sakra! pomyslel si najednou, až to v něm škublo. No na tu jsem taky skoro zapomněl. Je na čase, abych jí po dvou dnech donesl nějaké jídlo.

Brumbál se na něj podíval přes svoje půlměsíčkové brýle.

„Je ještě něco, co bys mi chtěl říci, Severusi?“

Snape pozvedl jedno obočí a podíval se na něho.

„Ne, nevím o ničem, co byste měl vědět. Žádnou jinou likvidaci nepohodlných svědků ani zrádců jsem neprovedl a zatím ani nejsem o nějaké seznámen.“

Brumbál si povzdechl. Opravdu stárnul ze dne na den, bylo to na něm velmi vidět. Severus měl ale svoje starosti, a ne zrovna malé.

„Potřebujete po mně ještě něco, nebo mohu jít?“

„Můžeš samozřejmě jít. Ale kdyby se cokoliv dělo, přijď mi říct.“

„Jistě, pane řediteli,“ rozloučil se a zamířil do sklepení, přesunout se krbem domů a nakrmit svou zajatkyni.

Stál s jídlem za dveřmi tak, aby ho žena neviděla. Pozoroval ji. Díval se, jak si dokázala ochočit divokou krysu pouhým zbyteček od jídla. Na to, že tu byla teprve pár dnů, si ji získala velmi rychle. Otevřel a vstoupil dovnitř. Krysa okamžitě utekla. Žena se na něj podívala jako pokaždé, když se tam objevil. A jako pokaždé vyřkla jednu a tu samou otázku.

„Proč mě tu držíte?“

A jako pokaždé jí Severus neodpověděl. Pustil potraviny na zem. Zazněla ohlušující rána, která ale nebyla způsobena tím, jak neohrabaně si počínal s jídlem, ale ozývala se z horního patra. Na nic nečekal a vyběhl ven, aniž by zamkl nebo nějak jinak zabezpečil dveře. Žena zpozorněla, ale ještě hodnou chvíli se neopovážila vyjít ven.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter