Odstřelovač - 23. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

I na revanž někdy dojde.

12.02.2017 (12:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 677×

V neděli odpoledne opět odešel. Tentokrát jí to nijak nevadilo. V domě bylo ticho i za jeho přítomnosti. Proč byl tak jiný? Vždy byl strašný živel. Nenechal si ujít jediné chvíle, kdy jí mohl něco vyčíst, a ona mu mohla oponovat. Najednou si uvědomovala, že to možná byla jeho hra. Že se cítil lépe. Sice už netušila, z jakého úhlu pohledu, ale tohle ji mučilo. Nijak si jí nevšímal. Ignoroval ji. Necítila z něj žádnou jikru, kterých byl předtím plný. No, plný asi ne, ale minimálně jedna v něm určitě byla. Bůh ví, čeho jiného byl plný. Chlupaté myšlenky, na to by jí užilo. Navíc se nemohla zbavit těch na koně. Od té doby, co se dozvěděla, že tu jsou stáje, nemyslela téměř na nic jiného. Chtěla se tam vrátit a znovu se pomazlit s těmi nádhernými tvory.

Když odešel, naivně šla zkusit zámky dveří. Ale neoklamala je. Neznala hesla ani nepředpokládala, že by se samy otevřely. Přesně věděly, koho mají pustit a koho ne. Pokud se to tak dá nazvat. Přesněji řečeno, byly tak nastavené. Za zády se jí objevil skřítek. Otočila se k němu a vytvořila psí pohled. Fiškus sklopil zrak a zavrtěl hlavou.

„Fiškusi, prosííím,“ sepnula ruce a zhoupla se v kolenou, „jenom do stájí, nic jiného si nepřeju, nemám důvod jít jinam. Přece si nemyslíš, že bych chtěla utéct.“

„To si Fiškus nemyslí, madam, ale má své rozkazy,“ vypískl a natáhl k Mie pracku, aby ji odvedl ode dveří pryč. Mia ho za ni chytila a přitáhla si ho k sobě. Klekla si a objala ho.

„Prosím, prosím, prosím, prosíííííím,“ tiskla si ho k sobě a nepouštěla ho, „pán je pryč, nedozví se to. Nic mu nepovím a ty přece taky ne.“

Fiškus byl zaskočen návalem náklonnosti. Nechtěl ale pána zradit. Pan Silvius byl sice pryč, ale pravý pán byl v podzemí. Pravda, moc nevylézal, ale co když ho zrovna slídění chytne. Když on ji měl tak rád a nedokázal ji odmítnout.

„Dobře, madam, ale jenom na chvilku.“

Zavýskla. Dala mu letmou pusu na tvářičku a vstala. Fiškus si položil maličkou dlaň na místo, kde ho políbila, a usmál se. Luskl prsty. Dveře se odemkly a otevřely. Přehodila si přes ramena plášť a vyběhla ven. Po cestičce doběhla na dvorek a potom zatočila k boxům. Z kapes vytahala množství mrkve a jablek, která našla v kuchyni. Opřela se zády o kobylčin box a nechala ji oždibovat jí ucho. Jednou jí dala mrkev, jednou jablko. S tím samým se natahovala k hřebci, ten byl ale o něco obezřetnější. Přece jenom se ještě tak dobře neznali a on jí nemínil jenom tak věřit. Persefona dvakrát pohodila hlavou. Mia ji obtočila rukou a položila jí dlaň na chřípí.

„Copak je, holka?“ poplácala ji po žuchvě, až kobyla přivřela oči. Najednou koutkem oka zahlédla černý stín. Pomalu se vyklonila, aby přes koňskou hlavu viděla. To, co se jí ale objevilo v dohledu, spatřit nechtěla. Byl tu zase. Velký černý vlk. A cení zuby. Srdce jí bilo o překot. Co bude dělat? Opatrně za zády nahmatala západku vrat a velmi pomalu ji odsunula. Nenápadně ustoupila o dva kroky vlevo a pootevřela box. Vstoupila do něj a bleskově západku zase zasunula. Sice nevěděla, jestli to má vůbec smysl, jelikož vlk mohl do boxu skočit, ale nic jiného jí stejně nezbývalo. Co teď? Ona tu určitě umře. Ne, Fiškus přece věděl, že je tady. Ale co takový malý skřítek zmůže proti obrovskému vlku? Schovala se za zeď a pozorovala zvíře ze zálohy. Šelma se dívala jejím směrem, ale už nenaznačovala žádný agresivní útok. Ležela před boxy a s vyplazeným jazykem oddechovala. Koně se nebáli, natahovali k němu krky. To bylo velmi podezřelé, jelikož mají útěkové pudy. Předpokládala, že se budou vzpínat, kopat kolem sebe a snažit se dostat ven ze zajetí, když je tu ohrožovala bestie. Ale oni byli naprosto v klidu. Byli na něj zvyklí? Povytáhla obočí. Prohlížela si ho. Tenhle vypadal nějak jinak, než ten minulý. Hlavu měl olysalou, jednu packu bez chlupů. Ale ne, musel to být on. Kde by se tu vzali dva obrovští černí vlci. I ty oči byly stejné. Medové oči, které téměř svítily. Na ty nikdy nemohla zapomenout, viděla je pěkně zblízka. A co teprve jeho tesáky. Vstal a předními packami se opřel o vrata. Ustoupila dál, aby na ni nemohl. Hlavu měl ale nad vraty, kdyby chtěl, skočil by dovnitř. Vrátil se zpět na zem a kousek popoběhl dál. Ne, to ne, on se to vážně chystá udělat. Klisna zacouvala do boxu. Vlk se rozeběhl a jedním mohutným skokem byl v boxu. Kobyla se k němu natáhla a strčila do něj nosem. Sedl si a pozoroval Miu. Přitisknutá ke zdi se ani nehnula. Měla příšerný strach. Už se viděla rozsápaná pod koňskými kopyty. On ale nic neudělal. Jenom seděl a civěl na ni. Měřili se pohledy vzájemně. Udělal jeden krok dopředu. Kdyby mohla, propadla by se nejradši stěnou ven. Ale to možné nebylo. Zavřela oči a otočila hlavu na stranu. Ať už to má za sebou. Nic se ale nedělo. Otevřela jedno oko a podívala se, co se děje. Vlk si jí zvědavě očichával. Ze zvyku k němu natáhla ruku. Vždy to tak dělala s neznámým psem, i když tohle byla úplně jiná situace. Čichl k ní a najednou… ji olízl. Prudce otevřela i druhé oko a podívala se na něj. To se jí asi něco zdálo, ne? Každou chvíli začne vrčet a skočí na ni. Ale ne, on si lehl k jejím nohám. Co se to, proboha, děje? Pomalu se sesunula podél zdi a dřepla si. Opatrně k němu natáhla ruku a pohladila ho po krku. Velmi pomalu mrknul a dovolil jí se ho dotýkat. Nemohla tomu uvěřit. Nedávno ji chtěl zabít a teď se chce přátelit? Třeba si myslel, že je vetřelec, a teď viděl, že tu bydlí. Co ona ví. Sedla si do podestýlky. Položil jí hlavu do klína a zavřel oči. Klisna kolem nich oždibovala zbytky sena, které si vytáhla ze sítě. Připadala si tu jako v nějakém zvířecím ráji. Pán domu byl opravdu milovníkem fauny. Opatrně vstala.

„Už musím jít, byla jsem tu jenom na chvilku,“ a otevřela vrata boxu. Vlk vyběhl za ní. Zkontrolovala, zda je vše zavřené, a rozešla se ke vchodu. Vlk ji následoval a doprovodil ji až k hlavním dveřím. Pak se otočil a tryskem běžel po příjezdové cestě pryč.

Severus doobědval a přemýšlel, čím by si zkrátil čas. Flákání po ránu už měl odbyté, odpolední lehárko mu zrovna skončilo a ještě si musel dáchnout před hlavní večerní zevlovačkou. Ta jednotvárnost ho už nudila. Vždycky si našel nějakou činnost, ale dnes byl tak otrávený, že neměl náladu vůbec na nic. Podíval se na lenošku, která byla umístěna v rohu místnosti a spokojeně se na ní rozvaloval kocour. Hm, to není špatný nápad. Posbíral pár kostek cukru, které měl na stole v cukřence, přehodil přes sebe plášť s kápí a vydal se zadním východem na pozemky. Vylezl ven. Rozhlédl se kolem sebe. Věděl, že tu nikoho čekat nemusí, ale opatrnost byla na místě. Nikdy si nemohl být jistý, že vše bude podle jeho představ. Zavřel a zamaskoval dvířka. Sídlo bylo pár set metrů daleko. Udělá si malou procházku. Ale radši mimo zvědavé oči, i když Mia měla okno na druhou stranu, mohlo se stát cokoliv. Procházel kolem lesíka, až se téměř přiblížil k domu. Přešel na druhou stranu a po cestičce vstoupil do dvora. Málem zamrznul na místě, když ji viděl u koní. Okamžitě se proměnil ve vlka a zaujal pozici. Tohle skřítkovi nedaruje! Jak se vůbec opovážil porušit jeho zákaz? I když, jak by mohla vědět, že tu jsou koně? Nikdy jí to neřekl a pochyboval, že by se o tom skřítek zmínil. Musel ji tu vzít bratr. Bože, ten idiot! Ale to nic nemění na věci, že je tady teď. Že by jí dovolil se pohybovat venku? Tak hloupý přece nebyl, když věděl, proč tu je zavřená. Trochu vycenit tesáky, táááák. A už couvá. Zas na druhou stranu… získat si její důvěru bude lepší nápad. Bude ji tak moci mít víc pod kontrolou, když jako člověk na veřejnost nevylézá. No tak dobře. Zalehnout a tvářit se mile. Jak se vlk tváří mile, kriste? Musel vypadat jak trotl. Zaplula do boxu. Chvilku ji tam nechá a potom skočí za ní, nebude moct nikam utéct. To už by stačilo. Koníčci, teď se ke mně nehlašte. Hop. A jsem tu. No jistě, hlavně odvrať hlavu a nedívej se na mě, vypadám, že bych tě chtěl sežrat. Trochu k tobě čmuchnu. Vida, už na mě zíráš. Natažená ruka, výborně. Olíznu ti ji. Vidíš, že nejsi tak hloupá a pochopila jsi, že se chci přátelit. Ano, pohlaď mě na krku a podrbej mě za uchem. Jo, to je ono. No fuj, ještě si to užívám. Dost už. Právě vstala a sdělila mu, že musí odejít. Doprovodí ji tedy ke vchodu, aby si byl jistý, že nikam neuteče, i když to by byla sama proti sobě. V pořádku. A teď k sobě.

Od pacek mu odlétával zmrzlý sníh, jak pelášil k ukrytým dvířkám. Nevěděl, jestli je víc rozčilený, nebo spokojený. Nebylo to zas až tak nepříjemné. Její dotek ho celkem uklidňoval. Nikdy by si nepomyslel, že by se mu mohlo něco podobného líbit. Rázně došel do své podzemní místnosti a s křikem zavolal skřítka. Fiškus se před ním objevil a rovnou se krčil k zemi. Severus přecházel po místnosti jako lev v kleci.

„Jak je možné, že byla venku, Fiškusi?! Jasně jsem zakázal její pohyb mimo dům! Co jsi na tom nepochopil?!“

„Ať se pán nezlobí,“ sotva ho bylo slyšet, jak se zajíkal, „pan Silvius madam vzal na malou procházku, prý že už je dlouho zavřená, a ona si všimla koní. Má je moc ráda. Fiškus se dnes nechal oblomit a na pár minut ji pustil, aby si je pohladila. Fiškus jí říkal, že to nesmí udělat, ale madam má silné přesvědčovací metody.“

Severus semkl rty do úzké linky. Rozzuřeně na něj hleděl. Zhluboka dýchal, aby nevybuchl vzteky. Hůlkou šlehl kletbou po cukřence na stole. Rozletěla se na tisíc kousků. Skřítek se ještě víc přikrčil k zemi.

„Potrestal ses za neuposlechnutí rozkazu?!“ zeptal se Fiškuse po chvíli.

„Ano, pane,“ špitl skřítek.

„Zmiz!“

Fiškus na nic nečekal a okamžitě se přemístil pryč. Severus ještě chvíli přecházel po místnosti, než si sedl na postel. Přemýšlel. Odfrknul si. Během pár minut zavolal skřítka zpátky. Fiškus už byl přesvědčený, že dostane výprask. Odhodlaně si před něj stoupl a čekal. Nic takového ale nepřišlo.

„Víš co? Pokud bude chtít ke koním, dovoluji to. Ale ručíš mi za ni svým životem. Pokud cokoliv udělá, budeš za to zodpovědný ty, je ti to jasné?“

„Ano, pane,“ přikývl skřítek a luskl prsty. Ve zlomku vteřiny zmizel.

Možná je na čase se připravit i na to, že ho někdy někdo uvidí. Ale ne takhle. Svoji tvář nikomu ukazovat nehodlal. Kde to jenom schoval? Začal se přehrabovat ve skříňce, kde měl různé lektvary, pomůcky, nádobí a přísady. Musel být vždy připraven. Tady! Vytáhl tvrdou kostku čehosi bílého. Položil ji na podložku na stůl a namířil na ni hůlkou. Pod proudem ostřejšího světla se hmota začala roztékat. Mávl hůlkou znovu a hmota se začala rozvalovat, až z ní byl silnější plát. Chvilku počkal a následně ho podebral dlaněmi. Přešel k zrcadlu nad umyvadlem a hmotu si přiložil na obličej. Začal ji všemožně tisknout, aby mu těsně přilehla k tváři. Když byla hmota tvrdá, sejmul si ji z obličeje. Tam, kde byly naznačeny oči, hůlkou vykroužil otvory. Znovu si hmotu nasadil a přešel k umyvadlu. Hůlkou zahlazoval výstupky a vyřezával okraje, aby seděla přesně, jak má. Když byl spokojen, masku sejmul a ještě ji u stolu dozdobil vystupujícími konturami. Stejně jako maska Red Death. On sám se někdy tak cítil. Přinášel smrt. Nasadil si ji a podíval se do zrcadla. Halila obličej tak, aby nebylo vidět ani kousek jizvy. Zakrývala čelo, nos a tváře. Ústa, bradu a čelisti měl odkryté. Usmál se jedním koutkem. Nyní se stala jeho součástí. Sejmul si ji z tváře a natáhl se do postele. Večerní zevlovačka začala.

Fiškus se přiznal Mie, že musel oznámit pánovi svou neposlušnost. Ta se zhrozila, že ho náležitě potrestal, ale skřítek jí sdělil, že se nic takového nestalo a dokonce jí dovolil přístup ke koním. Jenom ji zapřísahal, že nesmí nic provést, jinak by to byl Fiškusův konec. Slíbila, že se nic nestane. Nemá přece důvod utíkat. Měla tu nový domov. Byla tu sice krátce, ale celkem rychle si zvykla. Navíc, spousta věcí tu byla snadnějších. A to se jí líbilo. Že nemůže mezi lidi, ji trochu trápilo, ale ne tak, aby musela zmizet. Stejně neměla kam jít, a žít v přepychu nebylo zase tak špatné. Jenom pán domu by mohl být o trochu sdílnější. Pokud by samozřejmě byl vůbec doma. A to, jak zjistila, momentálně nehrozilo. Předpokládala, že se možná zase ukáže na víkend. Zajímalo by ji, kde vůbec byl. Zbraně si s sebou neodnášel, byly stále zamčené v kumbálku. Musel mít jinou práci. Nebo že by měl zbraně i jinde? Možné bylo všechno. Byla ale ráda, že měla dovolen přístup i na verandu. Tedy předpokládala, že když může ke koním, může i na verandu. Černý muž tam měl nádhernou dřevěnou houpačku. Poprosila Fiškuse, aby ji uklidil.

To ráno nádherně svítilo slunko. Odráželo se od zmrzlého sněhu a příjemně hřálo. Zabalila se do teplého plédu a sedla si na podsedák s hrnkem horkého čaje. Pohupovala se a užívala si krásnou chvilku. Zavřela oči a vnímala pouze houpání a vůni nápoje. Když je po nějaké době otevřela, ležel před ní černý vlk. Trhla sebou, než si uvědomila, že jí vlastně ublížit nechce. Ze dveří vyběhl Sorbonne a hravě do vlka narazil. Ten po něm naoko výstražně chňapl. Mie událost vykouzlila úsměv na rtech. Museli se znát. Přišlo jí, že měl pán domu hlídače jak uvnitř, tak venku. Nebo byl jenom náhodným zvířecím známým, který se tu usídlil? Přišlo jí divné, že by se vlk sám od sebe spřátelil s lidmi. Jedině, že by byl člověkem vychován od vlčete. Tyhle šelmy jsou proslulé svou plachostí. Nehledě na to, že v Anglii vlci dávno vyhynuli. Čímž jeho přítomnost sama o sobě byla tím méně uvěřitelnější. Podívala se na něj. Ve stejnou chvíli k ní zvedl zrak a zahleděl se jí do očí. Ty krásné medové oči… kde už je jenom viděla? Už to měla na krajíčku, ale prostě si za boha nemohla vzpomenout. Ta myšlenka ji pálila jako rozžhavené železo. Vstala.

„Jestli jsi hlídač, tak nemůže vadit, když se půjdu projít s tebou v zádech, že ne?“ dívala se na vlka u nohou. Také vstal. Chtěla si prohlédnout okolí. Sama se neodvážila, nechtěla porušit zákaz, když už tak způsobila skřítkovi nemalé problémy. Ale dnes byl tak nádherný den. A přítomnost vlka si neuměla vysvětlit jinak, než že ochraňoval pozemky. Při první návštěvě ji málem sežral a při další se k ní choval přátelsky? Nic za to nedá. Vlk jí byl v patách, nehnul se od ní na krok. Mia se dívala na všechny strany. Byla to nádhera. Na vesnici se tak často z Londýna nedostávala. Co bydlela na ulici, už vůbec, ale kdysi, když měla ještě krásný dům a manžela… nos se jí zkrabatil. To už je pryč. Nesmí na to myslet. V nastalých událostech na všechnu minulost téměř zapomněla. Minulost už není, už je jenom přítomnost a možná i nějaká vzdálená budoucnost. Dorazila k lesu. Nebyla si úplně jista, zda se smí osmělit do něj vejít. Vlk byl stále po jejím boku a nevypadal, že by jí chtěl zabránit. Severus sám nevěděl, proč jí tohle umožňuje. Měla pravdu, hlídal ji, a kdyby si jenom usmyslila ho zradit, zakousl by ji. Nechápal, kde zanechal své tvrdé přesvědčení, že se nesmí hnout z domu. Možná mu její společnost nedělala tak špatně. To si už ale uvědomil před pár dny. To ale neznamená, že jí dovolí se bezostyšně pohybovat mimo sídlo. Byla zvědavá. Plná života, chtěla se o tomhle místě dozvědět víc. Možná proto jí to dovolil. Cítil se k ní o trošku blíž. Měla zájem o prostředí, které mu patřilo. V záplavě myšlenek si neuvědomil, že zašli hlouběji do lesa. Byli na špatném místě. Tady to nebylo zrovna bezpečné. Všude byly odkryté kořeny stromů, vyhloubené jámy a nedaleko byl sráz. Vše bylo zapadané sněhem, bylo tedy těžké cokoliv odhalit. Byla pár kroků před ním. Chtěl před ni skočit a naznačit, že se má vrátit a jít na druhou stranu, ale už nic nestihl. Šlápla do sněhu. Křupla pod ní větev a podlomila se jí noha. Zavrávorala a druhou nohou zavadila o vystouplý kořen stromu. Za ním se země svažovala. Vykřikla, spadla a začala se kutálet ze svahu dolů. Ten se dále stupňoval, byl čím dál tím víc prudší. Po chvíli se přestala otáčet a sjížděla dolů. Snažila se o něco zachytit, ale marně, klouzala se jako na bobové dráze. Začala se přibližovat ke srázu. Severus stál jako opařený, nemohl se v šoku pohnout. Teď je šance, jak se jí zbavit. Mít o starost méně. Během pár vteřin se mu promítla veškerá fakta, která si dosud pamatoval. Mohutnými skoky za ní vyrazil. S křikem doklouzala ke srázu. Na poslední chvíli se zachytila o vystouplý kořen a visela na okraji propasti ve vzduchu. Volala o pomoc. Severus přiběhl k Mie a díval se na ni svrchu. Snažila se na něj dosáhnout, ale nebyla šance. Jak by se navíc mohla chytit vlka? Byla moc nízko, nemohl ji ani chňapnout za šaty. Chvíli si opravdu pohrával s myšlenkou, že ji tam nechá zahučet, ale něco uvnitř mu to nechtělo dovolit. Musí ji zachránit. Nedá se nic dělat, jako vlk to nedokáže. Proměnil se v člověka. Přiblížil se opět ke kraji srázu a natáhl k ní ruku v černé kožené rukavici. Mia znovu vykřikla. Nechápala, kde se tam vzal cizí muž. A kde je vlk?

„Jestli nechcete umřít, tak už se, sakra, chyťte!“ nařídil jí.

Okamžitě chňapla po jeho ruce a pevně ji stiskla. Vytáhl ji nahoru a přitiskl k sobě. Severus se svalil na záda a ona setrvačností dopadla na něj. Hned se z něj skulila a vyskočila na nohy. V předklonu ztěžka oddechovala. Opřela si lokty o stehna a zvedla k němu hlavu. Seděl na zemi, jednu nohu měl pokrčenou, druhou naznačenou do tureckého sedu. Jednou rukou se opíral o zem, druhou měl ledabyle přehozenou přes pokrčenou nohu. Na obličeji měl bílou masku, černé vlasy uhlazené dozadu, přes sebe přehozený černý plášť. Tlumeně vyjekla a napřímila se.

„Kde je vlk?“ zeptala se po chvíli.

„Prosté děkuji by bylo spíše na místě, slečno,“ procedil skrz zuby. Snažil se změnit si trochu hlas, aby nebyl příliš okatý.

„Omlouvám se, děkuji vám. Kde je vlk?“ zkusila znovu. Severus obrátil oči v sloup a vstal. Podal jí ruku.

„Pojďte, vyvedu vás odsud.“ Chytla se za ni a nechala se vést do kopce, ze kterého před malou chvilkou svištěla jako Alberto Tomba. Chvíli trvalo, než se vydrápali zpátky na rovinu. Dovedl ji zpět na cestu. „Odsud už určitě trefíte,“ ukázal jí na cestičku ve sněhu, kterou sem přišli. Zkoumavě si ho prohlížela. Byl téměř o hlavu vyšší než ona. Silný, záhadný. Proč měl masku? Uvolnil jí ruku, ona ho ale nepustila. „Nevím, kde je vlk,“ odtušil, proč ho nechce pustit. Stále se vyhýbal jejímu pohledu, i když ona ho vyloženě hledala. Nevydržel to a zadíval se jí do očí. Pustila jeho ruku, jako kdyby ji měl žhavou, a zakryla si ústa rukou. Zavřel oči a povzdechl si.

„Vy jste ten vlk!“ vykřikla do ticha. Rozhodil rukama a otočil se kolem své osy. Skvělé, přišla na to, jak je chytrá!

„Ano, jsem to já! Spokojená?! Jsem zvěromág. Kouzelník, který se dokáže proměnit ve zvíře.“

„A ví to pán domu?“ zašeptala téměř neslyšně.

„Samozřejmě, že to ví, když jsem tu na jeho popud.“

„Hlídáte mě, je to tak?“

„Ano,“ lhal, až se mu od pusy prášilo. Ale co jiného měl dělat? Navíc to zas až taková lež nebyla. Jenom trošku.

„Myslím, že kdybyste mě nechal spadnout do propasti, tak byste mu spíš prokázal službu, než že jste mne zachránil.“

„Až se vrátí z cest, myslím, že se ho můžete zeptat sama.“

„Myslím, že to neudělám,“ přistoupila k němu a políbila ho na tvář, „já ale za záchranu děkuji určitě,“ zašeptala a znovu se mu podívala do očí. Do těch nádherných medových očí, které jenom svítily… které jenom svítily. Ustoupila od něj. Vlčí, byly vlčí. Ano, něco jí připomínaly, ale stále to bylo zvíře, a pokud nevěděla, že patří člověku, nikdy by jí to nedošlo. Byly to jeho oči! Oči pána domu. Proč měl masku? Proč se před ní zapíral? Proč jako vlk byl kdysi celý pokrytý srstí, a teď měl tlamu a packu olysalou? Proč měl na rukách kožené rukavice, které nikdy předtím nenosil? Proč se na nějaké dny ztrácel a potom se zase objevoval? Než se na něco stačila zeptat, proměnil se ve vlka a utíkal pryč. „Pane!“ stačila pouze zavolat. Chvíli tam ještě stála a zírala za ním, i když už byl dávno pryč. Že by jí lhal, že někde odjíždí? Že by byl celou dobu tady? To jí nesedělo. Muselo pro něj být přece pohodlnější ji hlídat osobně, aby o něm věděla. Nebo si snad testoval její loajalitu? Musel vědět, že se nudí a bude si chtít všelijak zkrátit čas, ale určitě ne tak, aby někoho ohrozila. Pořád byl vrahem a mohl ji kdykoliv zabít. Nebo ublížit kvůli ní skřítkovi, a to přece nemohla dopustit. Se spoustou otázek se rozešla cestičkou k domu.

Zapadl do své podzemní místnosti a strhl si masku z tváře. Mrštil jí na postel a začal dupat po podlaze jak smyslů zbavený. Co když ho poznala? Vypadala, jako kdyby rozřešila záhadu nesmrtelnosti brouka. Jak mohl být tak neopatrný? Ne, určitě ho nepoznala. Jak by taky mohla? Hlas si změnil, měl masku, vlasy ulíznuté, takhle je nikdy nenosil. I když je měl svázané, vždycky byly nepoddajné. Ta hra na schovávanou už ho taky přestala bavit. Měl sto chutí se vrátit na zem. Ale na to měl myslet před tím, než nastrčil bratra, který teď veškerou práci dělal za něj. Nemůže se teď jenom tak objevit, jako by se nechumelilo. Naštval by asi spoustu lidí. No, spíš ještě víc, než jsou. Ne, teď se uvrtal být tady v podzemí, litovat se, dohlížet na situaci z povzdálí, tak se musí krotit. Kdyby jí nedělal společnost, nikdy by se nevydala do toho proklatého lesa. Teď už je pozdě bycha honit. Prostě se to stalo. Chyby se stávají. Musí to tak přijmout. Rychle vyběhl chodbou ke krbu a zprůhlednil zeď. Seděla před ním a ohřívala se u plamenů. Nepřítomně hleděla do zdi, jako kdyby se na něj dívala. Střetl se s jejíma očima, ona ho ale vidět nemohla. Ne, byla by tě škoda, kdybys tam zahučela. Věčná škoda. Stáhl hůlku a odšoural se zpátky do podzemí.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter