Odstřelovač - 24. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Odhalení nebývá vždy milé. Někdy po něm ale následuje milé překvapení.

13.02.2017 (12:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 671×

V sobotu večer si Mia vybírala novou knihu v knihovně. Tentokrát chtěla něco romantického. Dlouho nic podobného nečetla. Možná proto, že k takovému žánru neměla sklony. Vybrala si Pýchu a Předsudek od Jane Austenové. Co si pamatovala, byl to kdysi bestseller. Tedy ještě předtím, než se narodila, ale byla to klasika. Možná je na čase, aby si ji přečetla. Vyšla z knihovny a leknutím nadskočila. U schodů stál pán domu. Chladně se na ni díval svýma ledovýma očima. Zvedla bradu a mlčky kolem něj prošla. Sedla si do křesla a otevřela si knihu.

„Ani mě nepozdravíš?“ protrhl trapné ticho.

„Jistě. Dobrý večer,“ odsekla mu.

„Zase se zlobíš, že jsem celý týden nebyl doma?“ stoupl si naproti ní a založil si ruce na hrudníku. Podívala se na něj. Vpíjela se svýma očima do jeho. Teď to viděla. Byly černé, temné, bez jiskry. Předtím jí to nedošlo. Hleděla na obal, ne na schránku. Byla si čím dál jistější, že muž, stojící před ní, není pán domu. Kým tedy byl? Musí to zjistit. Musí ho zdiskreditovat. Byla jediná možnost, jak toho dosáhnout a moci mu položit otázku, aniž by ji zpochybnil. Usmála se jedním koutkem a vstala z křesla. Přistoupila k němu a položila mu ruce kolem krku. Přiblížila rty k jeho tváři a smyslně vzdychla. „Co to děláš?“ zeptal se jí s naprostým klidem. Pán domu by nikdy tak klidný nebyl.

„Chci, abyste si udělal pohodlí po jistě náročném týdnu,“ stáhla ruce ke knoflíčkům jeho kabátce a začala ho rozepínat. Nebránil jí, ale ani z něj nečišelo žádné vzrušení. Stále se mu dívala do těch jeho nečitelných očí. Když mu rozepla celý kabátec, chytil ji za zápěstí a víc jí nedovolil. Ušklíbla se. Tušila proč. Chvíli ji tak držel. Zanedlouho jí ruce uvolnil a chtěl ji poslat pryč, ale ve vteřině ho chytila za zapnuté lemy košile a roztrhla ji. Knoflíčky se rozletěly na všechny strany. Jemu se odhalila hladká hruď bez ran a jizev. Položila si ruku na ústa a odstoupila od něj na pár kroků. Nemýlila se. On nebyl pán domu! S ním se setkala pod rouškou masky v lese, teď už si tím byla naprosto jista. Co je tohle za ďábelskou hru?

„Vy… vy… nejste on! On je on! On je vy!“ ustupovala od něj do bezpečné vzdálenosti. Pomalu k ní natahoval ruku a následoval ji.

„Klid, Damiano, všechno ti vysvětlím, ano?“

„Ne! Pane bože, pane bože, pane bože, pane bože, pane bože,“ opakovala stále dokola. Byla si tím jistá, ale přesto se modlila, aby to nebyla pravda. Stála tady s neznámým mužem, který vypadal jako majitel panství, a přece to nebyl on. Měla strach. „Kdo jste? Co jste? Proč jste? Jak jste? Kdy jste? Kde jste?“ drmolila, že jí bylo sotva rozumět. Přiskočil k ní, chytil ji za zápěstí a přitáhl si ji k sobě. To už tady jednou bylo. Snažila se mu vyškubnout, ale věděla, že to nemá smysl. Snadno se ale nevzdá. Prala se s ním, tahala, bušila do něj, až začala plakat. Nakonec to vzdala. Objal ji a klesl s ní na zem. Nechal ji, ať se sama uklidní. Když už byla schopna vnímat, tiše k ní promluvil.

„Jsem jeho bratr… dvojče. Zmizel, tak nyní zastávám jeho práci. Je to velmi důležité. Víc ti nemohu prozradit,“ hladil ji po vlasech a stále ji držel.

„Jak to, že zmizel?“ vzlykla.

„To nevím. Stalo se mu něco moc zlého, málem zemřel. A najednou zmizel. Nevím, kde je. Jediné, co vím, že musím pokračovat v tom, co dělal, a předstírat, že jsem on, aby se něco nepokazilo,“ na delší dobu se odmlčel, „tebe jsem ale neošálil, že?“

Téměř neznatelně zavrtěla hlavou.

„Oči vás prozradily. Máte je jiné,“ nemůže mu přece říct, že si spojila souvislosti po setkání s černým mužem v lese.

„Miluješ ho?“ zašeptal po delší odmlce. Neodpověděla mu. Zvedla k němu hlavu a zadívala se mu do očí. Už nebyly tak chladné a bezcitné. Ale nebyly pána domu. Sklonil se k ní a dotkl se svými rty jejích. Zavřela oči, ale neudělala nic. „Tak pojď,“ zvedl ji do náruče. Chytila se ho kolem krku a položila si hlavu na jeho rameno. Zavřela oči a nechala se odnést do postele. Nevěděla, jestli mu má věřit, ale stejně jí nic jiného nezbývalo. Nikam nemohla, byla zajatec. Jediné, čím si byla jistá, bylo, že pán domu je nablízku a hlídá ji. A také věděla, že to neprozradí. Po nedávných událostech měla za to, že by jí ublížit nenechal. Alespoň v to doufala. Zachumlala se do peřin a zanedlouho usnula.

Následující den ráno se vyhrabala z postele už za úsvitu. Nemohla spát. Pořád se jí hlavou honily myšlenky. Stalo se mu něco zlého. Proto měl asi tu masku a rukavice. Proto měl jako vlk olysalou tvář a packu. Proto se schovával a veškerou zodpovědnost přenechal bratrovi. Netušila, co přesně jeho funkce obnášela. Že byl vrah, to věděla, ale asi to nebylo vše, čím se živil. Asi zastával mnohem důležitější post, když ho hrálo vlastní dvojče. Vyšla z pokoje a na galerii si všimla, že v jídelně se svítí. Že by už byl taky takhle brzo vzhůru? Objevila se ve dveřích a viděla ho, jak si nalévá kávu do šálku. Jakmile si jí všiml, pokynul jí na místo naproti sobě. Na stole se objevil druhý šálek. Nalil jí tedy také. Před ní se objevily ovocné palačinky. Zrovna na ně měla chuť, jak jenom to Fiškus věděl?

„Když už jsi tady,“ začal Silvius, „chtěl bych ti něco sdělit a možná tě o něco požádat.“ Zvědavě se na něj zadívala. O co by ji on mohl žádat? Jediné, co je zajímalo, bylo, aby zůstala tam, kde je, a neutekla, jelikož by je mohla prozradit. Pokynula mu, aby pokračoval. „Za pár týdnů se mám zúčastnit maškarního plesu a říkal jsem si, že by ses mohla přidat.“

Mie vypadl šálek z ruky a s hlasitou ranou dopadl na stůl. Káva se rozlila po ubrusu. Ona si toho ale nevšímala. S otevřenou pusou na něj zírala. Přemítala, jestli si z ní dělá legraci, nebo to myslí vážně.

„To jako doopravdy?“ hlesla nevěřícně.

„Jistě,“ potvrdil jí přesvědčivě a mávl hůlkou, aby po ní nepořádek uklidil.

„Ale… já jsem vězeň. Nikam nemůžu, to sám moc dobře víte,“ snažila se mu to vymluvit. Proč to, sakra, dělala? Chtěla na ples, a strašně moc!

„Ano, já vím. Ale jsem si jist, že tam, kde se ten ples bude konat, bys utéct nechtěla. Je to uprostřed divočiny, obklopené temnými lesy plnými krvelačných bestií. Navíc tě budu mít pod dohledem a budeš mít masku. Nikdo tě nezná a ani nepozná. Nechci jít sám a myslím si, že za to, jak jsi vzorná, si zasloužíš vyvést. A nepředpokládám, že by ses s někým vybavovala o tom, že jsi uvězněná u profesora Snapea, jelikož víš, jaké by to mělo důsledky.“

Mia vytřeštila oči. Co že to? Slyšela dobře? Nevěřícně zamrkala. On prozradil svoje jméno. Jeho jméno. Zalapala po dechu. Silvius si svůj přehmat uvědomil, ale už bylo pozdě.

„Profesor? Vy učíte?“

Povzdechl si. Proč si nedává na tu svou nevymáchanou hubu pozor.

„Ano, bratr je profesor, já za něj teď supluji, mimo jiné. Učí kouzelnický předmět na kouzelnické škole. Ples se bude konat tam. Když už jsem to tedy nakousl. Vím, že bys byla vtěrka, dokud bys to ze mě nedostala.“

„No dovolte,“ zamračila se na něj.

„A nemám snad pravdu?“ pozvedl obočí a zadíval se na ni. Sklopila zrak do snídaně.

„Možná,“ zamumlala, že jí bylo sotva rozumět.

Po snídani se Silvius přemístil zpět do školy. Musel si připravit určité materiály na následující týden. Brumbál ho vyslal na důležitou misi, kterou musel splnit. Naštěstí se podařilo a vrátil se s úspěchem. Získal na jejich stranu několik důležitých spolubojovníků.

Fiškus informoval pána o plánu jeho bratra. Severus samozřejmě zuřil. Tohle už přestává všechno. Přišlo mu, že spíš on je tady vězněm. Ona už si může jít snad kam se jí zachce. Co to jeho pošahané dvojče dělá? Ale když nad tím tak přemýšlel, po určité době mu to přestalo být proti srsti. Protáhne se tam také a bude ji hlídat též. Nic nesmí ponechat náhodě. Nikdo ho nepozná, maškarní ples mu hrál do karet. Přistihl se, že i když mu slavnostní příležitosti nikdy nešly k duhu, teď by se možná i rád zúčastnil. Nejspíš to bylo tím, že se nemusel zúčastnit. Nucené společenské akce nenáviděl. Zvlášť, když jako profesor musel dávat pozor na studenty. Tentokrát to tak nebude. Bude muset dávat pozor jenom na ni. A to se mu zas až tolik nepříčilo.

Mia už přesně věděla, za co se převlékne. Bylo jí jasné, že kdyby pánova bratra poprosila, zařídil by jí šaty, které by chtěla. Ale ona se rozhodla využít dárku od profesora a vzít si na ples šaty, které jí věnoval k jejich vánoční večeři. K tomu kočičí ouška a maska kolem očí a bude perfektní kočičí žena, a ještě každý puberťák po ní bude slintat. Ne že by ji zajímali, ale ráda se líbila. Komukoliv.

Dny ubíhaly a ona už je jenom odškrtávala v kalendáři, ležícím na krbové římse. Ples byl k příležitosti svatého Valentýna. Profesorův bratr se většinou objevoval o víkendech. Někdy na celý, někdy jenom na noc, jindy na pár hodin, jenom aby ji zkontroloval. Nepotřebovala mu říct, že je stoprocentně pod dohledem pána domu. I když od osudného rána ho už neviděla. Jak v lidské, tak vlčí podobě. Trochu ji to mrzelo, ale věřila, že dřív nebo později se objeví. Pochybovala, že by někam zmizel. Někde tu byl, cítila to. Určitě ji kontroloval z uctivé vzdálenosti, jak s oblibou říkal. Kdyby jenom věděla, že se na ni často dívá přes průhlednou zeď krbu, nebo že ji pozoruje v ložnici, když spí. Často byl schovaný mezi stromy a hlídal ji na dálku, když seděla na verandě nebo šla ke koním. Na procházku sama nevyrazila. Věděla, že to má zakázané, a riskovat jenom pro svoje pobavení nechtěla. Přečetla snad tuny knih, zlepšovala se ve čtení čím dál víc. Ne že by to neuměla, ale dřív četla pomalu. Teď byla schopná přečíst bichli během několika hodin. Pokud tedy nad ní seděla od rána do večera. Když se začetla, přestala mít pojem o čase. Občas zašla do kuchyně a sama si něco uvařila. Úplně obskakovat se také nechtěla nechat. Když jednou připravila dezert a nabídla i Fiškusovi, málem měl z toho druhé Vánoce. Děkoval jí, jako kdyby mu snad darovala smradlavou ponožku. Často se chodila mazlit s koňmi nebo se procházela se psem jenom tak kolem stájí. Házela mu sněhové koule a on je chytal. Byl jako bláznivé štěně. Jednou dokonce spatřila Yogurta, jak sedí u stájí a číhá na myš. Byl jak z kamene, ani se nepohnul. Chvíli si myslela, že je to snad jeho pomník. Jak ji zmerčil, zavrčel a byl ten tam.

Konečně nastal den D. Nemohla ani dospat. Byla tak nadšená. Po dvou měsících vězení se podívá mezi lidi. A přímo do společnosti. Sice hlavně mladistvých, ale to jí vůbec nevadilo. Snapea bude mít po boku a v nestřeženou chvíli se pokusí s někým popovídat. Jenom tak, nezávazně, jak je ples krásný a příjemný a jak nikdy nic podobného nezažila. A to věděla, že určitě nezažila, když se jednalo o kouzelnický ples. Oblékáním, česáním a líčením strávila snad dvě hodiny. Což byl na marnivou ženu celkem výkon. Musela se pochválit. Už nervózně přecházela po obýváku. Severus ji pozoroval přes zeď a musel uznat, že jí to nesmírně sluší. S koutky úst mu pohrával úsměv, když si uvědomil, že si vzala šaty od něj. Možná si s ní dnes i zatančí, pokud to Silvius dovolí. Nemohl se zase moc zviditelňovat. Spíš bude někde v koutku, hezky zašantročený a nenápadný. Najednou zeď ztmavla. V krbu se objevil Silvius. Mia leknutím nadskočila. Vůbec ho takhle nečekala. Stále hypnotizovala hlavní vchod. Nikdy by ji nenapadlo, že je možné cestovat krbem.

„Tak pojď, nic to není,“ vztáhl k ní ruku. Nesměle se ho chytla a vstoupila za ním. Objal ji kolem pasu, pustil Letax a srozumitelně ohlásil Brumbálovu pracovnu. Na druhém konci se Mia rozkašlala. Vyšla se Silviusem z krbu a začala se oprašovat. Na první cestu krbem se to celkem dalo. Mohlo to být určitě i horší. Rozhlédla se po pracovně. Na zdech visely obrazy různých starších pánů, kteří se pohybovali. V pozadí si hověl na bidýlku zvláštní rudý pták. Byl roztomilý. A za stolem… seděl milý bělovlasý pán. Usmíval se na ni. Galantně ji vzal za prsty a políbil ji na hřbet ruky. Opětovala mu úsměv.

„Albus Brumbál k vašim službám, madam,“ díval se na ni přes své půlměsíčkové brýle. Nepromluvila, pouze udělala pukrle. Chtěla si dávat pozor na jazyk a nic nepokazit. Stále ale kolem sebe rozdávala úsměvy. Silvius jí nabídl rámě. Ochotně se do něj zavěsila a rozešla se s ním po schodech z ředitelny.

„To byl ředitel školy,“ promluvil na ni po chvíli její společník. Kývla, že pochopila. Dívala se na všechny strany. Byli ve starém hradě. Krásně udržovaném. Všude byly louče a pluly svíce a srdíčka. Předpokládala, že je to součást valentýnské výzdoby. Občas po cestě potkali Amorka s lukem a šípem. Rozesmálo ji to. Hrad byl opravdu rozlehlý, připadalo jí, jako kdyby šli snad už celé století. Nakonec sešli honosné schodiště a ocitli se před ohromnou branou do Velké síně. Naproti nim vyšla postarší čarodějka v zeleném hábitu.

„Ach, Severusi, kdopak je vaše půvabná přítelkyně?“ zaševelila.

„Dovolte, abych vám představil Damianu, Minervo,“ odvětil jí familiérně Silvius. Minerva jí srdečně stiskla ruku. „Jak to, že nemáte na sobě žádný kostým, kolegyně?“ nedalo mu se nezeptat. Minerva se zasmála.

„Ale mám, drahý profesore, nosím kostým kantorky na zdejší škole,“ pohledem sklouzla z něj na Miu. Usmívala se od ucha k uchu. Asi už měla své vlastní představy, kým Silviusův doprovod vlastně je. Mia jí oplatila úsměv a znovu se rozešla, zavěšená do svého partnera.

„Ale vy přece taky nemáte žádný kostým, pane,“ dobírala si ho. Silvius se usmál.

„Jsem přerostlý netopýr, to tady ví každý,“ mrknul na ni. Srdečně se rozesmála zvonivým smíchem. Pár zvědavců se za nimi otočilo. Hned přestala a jenom se uchichtla. Usadil ji u učitelského stolu po své pravici a zaujal svoje místo. Celý učitelský sbor se po ní ohlédl. Nikdo z nich vedle Severuse neviděl ženu, natož krásnou ženu, i když měla masku. Šaty ale říkaly své. Mia byla trochu zklamaná, že ji Silvius ani nepochválil, jak jí to sluší. Buď je slepý, nebo ho to nijak nebere. Rozhlédla se po celé síni. Strop byl začarovaný a vypadal jako noční nebe. Všude byly tisíce hvězd. Pod ním se nacházely plovoucí svíce, stejně jako na chodbě. Vypadalo to tak náramně. Podívala se ke stolům před sebou, které byly vyložené u zdí sálu. Hodně párů očí se na ni upíralo. Proč zrovna na ni? Copak tady není někdo další neznámý? Určitě jich je tu spousta. Zamířila zrakem ke vchodu. Krve by se v ní nedořezal. Vedle futer stál opřený muž v krvavě rudém kostýmu, ve vysokých černých botách, kožených rukavicích, se šavlí u pasu a maskou… jeho maskou na obličeji. Nepohnula se minimálně minutu. Ani nemrkla. Díval se přímo na ni. Takže ji přece jenom hlídal. Věděl o každém jejím kroku. Usmála se jedním koutkem. Ředitel vstal a zatleskal. Zjednal si klid a pořádek. Hleděla na něj s tichou bázní. Vzbuzoval respekt a pokoru. Určitě byl velmi moudrý a světaznalý. Všem popřál příjemnou zábavu a dobrou chuť a hlavně, ať nikdo nezapomene na dobré vychování. Uchechtla se. Vzpomněla si na své plesy za dob mládí. Nebyla si jista, jestli ona někdy dobré vychování měla. Rodiče se snažili, ale stejně si dělala, co uznala za vhodné. Před ní na stole se začalo objevovat jídlo. Hora potravin. Nevěděla, které si má vybrat první. Oči jí jenom přecházely. Zkusí od všeho trochu. Nandala si první, které jí přišlo pod ruku, a pustila se do něj.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter