OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Odstřelovač - 29. kapitola

19.02.2017 (09:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 857×

Probudilo ji šimrání na tváři. Ohnala se po původci nepříjemného pocitu, aniž by otevřela oči. Když už ale bylo lechtání nesnesitelné, přece jenom se podívala před sebe. Okamžitě vyskočila.

„Fiškusi!“ zvolala s nadějí v hlase, „že mě odsud dostaneš?“ Skřítek smutně sklopil oči k zemi. Mia se sesunula zpět na matraci. Pochopila, že se odsud nemá šanci osvobodit. Byla bezradná. Přepadaly ji veškeré depresivní pocity. Ten maličký střípek naděje, který před pár vteřinami pocítila, byl pryč. Skřítek k ní natáhl pracičky s neznámým předmětem. Opatrně si ho od něj vzala a ucítila jemné šimrání kožíšku. Dlouhý kabátek z kožešinky s vděčností uvítala. Setřásla ze sebe deku a vklouzla do teplého oděvu. Fiškus luskl prsty. Před ní se objevil skládací stoleček s tácem, kde leželo jídlo, od kterého se kouřilo, a vedle šálek s čajem.

„Moc ti děkuji,“ zašeptala téměř neslyšitelně.

Skřítek ji takto obdarovával pravidelně. Pán jasný rozkaz nevydal, jenom mu bylo jasné, že ji nesmí pustit, byla by to jeho smrt. Několikrát měl možnost ho zažít ve stavu, podobném tomu nynějšímu, a věděl, že stavět se mu do cesty nemá smysl. Že ji ale nemůže navštěvovat, nebo se o ni starat, ale nevyslovil. Hodlal toho tedy využít, jak nejlépe dovedl.

Mia očekávala, že se Silvius o víkendu ukáže. Neměla pojem o čase, všude kolem byla tma a ona nevěděla, jestli je den, nebo noc. Orientovala se zhruba jenom podle jídla, které jí skřítek donášel. Čas plynul a nikdo se neukazoval. Ani Fantom, ani jeho bratr. Víkend minul a jí bylo jasné, že tentokrát se Silvius nedostavil. Nedávalo jí to smysl. Muselo se něco stát. Přes týden se téměř neobjevoval, ale o víkendech prakticky vždy. Copak tady opravdu vypustí duši? Bude ji Fiškus udržovat při životě až do důchodového věku, kdy zemře stářím? Jednou se přece muselo něco stát, někdo pro ni musí přijít. Nedokázala si představit, že by tu již měla navždy zůstat. Stále doufala. Ale dny plynuly a její naděje pomalu umírala. Opravdu se mohlo ve vteřině všechno tak změnit? Co ji to jenom popadlo? Věděla, jaký pán domu je. Ale měl pravdu. Již zapomněla, že je tu vězněm. Moc jí narostla křídla a on jí nyní srazil hřebínek. Ještě zdaleka ho neměla tam, kde si myslela. Není jako ostatní muži. Ano, je, ale spíše není. Všechno pohřbila, už není návratu. Z myšlení ji vytrhl zvuk v dáli. Zaposlouchala se. Více se přitiskla ke chladné zdi kobky a opřela o kamennou kostku ucho. To byly varhany? Nevěřila vlastním uším. Kde se tady vzaly varhany? Nikdy je neviděla. Byly ale zřetelné, i skladba, která z nich vycházela. Zavřela oči. Overture od Andrewa Lloyda Webbera. Bylo to tak ironické. Fantom hraje Fantoma opery. Tedy, předpokládala, že je to on. Kdo jiný? Ještě mu chybělo obecenstvo. Co věděla? Třeba ho tam měl. Schoulila se v rohu matrace. Kožíšek si přitáhla těsněji k tělu a přehodila přes sebe deku. Dál poslouchala srdceryvnou skladbu, až najednou varhany zaskřípaly nelibozvučnými tóny, že jí přeběhl mráz po zádech. Musel stisknout veškeré klávesy najednou. Nechápala, jak se mu to mohlo povést. Najednou bylo ticho. Povzdechla si. Po pár minutách uslyšela rachocení v zámku. Rozšířila oči a přitiskla se ke zdi, co nejvíce dovedla. Jde si pro ni. Už nastala její poslední chvíle. Nyní zemře. Dveře cely se prudce rozevřely dokořán. Trvalo dramatických pár vteřin, než se v nich objevil muž v černém s dlouhým pláštěm. Pomalými kroky došel až k ní. Kdyby mohla, byla by neviditelná, ale to nešlo. Ledově na ni shlížel shora. V jejích očích byla vidět bázeň. Co se jenom stane? ptala se sama sebe.

„Udělej to rychle a bezbolestně, prosím,“ zašeptala. Zavřela oči a odvrátila hlavu. Nic se nestalo. Uběhlo krutě dlouhých pár minut a stále se nic nedělo. Opovážila se opět otevřít oči a podívat se na něj. Nepohnul se ani o píď. Natáhl k ní ruku v černé kožené rukavici. Vytřeštila oči a přeskakovala pohledem z ruky na jeho obličej. Pokynul jí prsty, aby vstala. Nesměle vložila svou dlaň do jeho a nechala si pomoct se zvednout na nohy. Nechápala sled událostí. Nepromluvil, jen ji vedl za ruku ven z žaláře. Občas se po ní ohlédl. Zkoumavě na něj hleděla a následovala ho. Nebyla si vůbec jista, co ji čeká, ale ať je to cokoliv, nic s tím nenadělá. Vyvedl ji ven z chodby a zavřel za ní dveře. Minul ji a rozešel se ke krbu. Chytla ho za ruku a zadržela ho. Otočil se k ní, stále ale na ni hleděl svým nečitelným a ledovým pohledem. Vztáhla k němu ruku a dotkla se jeho čelisti. Zavřel oči a ucukl. Nenechal na sebe více sáhnout. Vysmekl se jí a mávl hůlkou. Krb se rozšklebil. Rázně do něj vstoupil. Tajný vchod se za ním zavřel. Nestačila nijak zareagovat, jenom prázdně hleděla na krb v obýváku. Připadala si jako Kráska se zvířetem. On ale nebyl zvíře. Pod tvrdou slupkou tušila velkou bolest a nejenom způsobenou jí samotnou. Tu noc se zapřisáhla, že zruší jeho kletbu, kterou ho zaklela imaginární sudička.

Byl nesmírně rozrušený, naštvaný a vzteklý. Chtěl jí uvěřit a ona ho zradila. Chtěla utéct. Dal jí domov, i když ne přímo dobrovolný, ale jak by se měla lépe na ulici? A jak se mu odvděčila? Ponížila ho, pokořila a nakonec vzala nohy na ramena a chtěla ho prozradit. To ale přece nevíš, ty blázne! Všechno se seběhlo tak rychle. Ona mu tu masku přece ani strhnout nechtěla. Byla to nešťastná náhoda. Ale viděla ho a zděsila se. Je zrůda. Nemůže ho mít ráda ani trochu, ne po tom, když zjistila, jak vypadá. A proč by ho vůbec měla mít ráda? Svého věznitele a arogantního zmetka, jak ho dokonale vystihla. Ani to nebyl účel a on ji rád nemá a ani to neměl v úmyslu. Jenom využil nastalé situace, kterou mu sama nabídla. Snažil se bránit, ale přece jenom je taky jenom člověk a má svoje slabosti. A hlavně je chlap a ti jsou na tom mnohem hůř se sebezapřením než ženy. I když on sám byl mistr v zapírání a sebekontrole. No rozhodně jejich dýchánky skončily. Už ji nehodlá vidět, natož s ní mluvit nebo cokoliv jiného, mnohem intimnějšího. Žalář je jediné místo, kam patří.

Jenže dny plynuly a jeho horká hlava se chladila. Už si nebyl tak moc jistý, jestli ho chtěla udat a zradit ho. Jak si pořád procházel své vzpomínky v hlavě, neuváženě zhodnotila svou situaci. Vždyť si vzala i Goliáše! Nemohla být při smyslech. Ale to zděšení v její tváři. Na to nezapomene do konce života. A jak nad tím tak uvažoval, mohl si s ní přece občas jenom tak popovídat. Jejich slovní přestřelky byly zábavné. Dlouho mu nikdo nebyl zdatným soupeřem. A velice ho bavilo, když měl navrch, a že měl navrch téměř vždy. Pokud by ji ale pustil, ukázal by pouze svou slabost. Nejde to. Možná kdyby zařídil, aby se dostala z vězení sama… ne, to by nešlo. Tím by jenom ukázal, že je neschopný, nebo by jí došlo, že to zařídil on. Nebyla hloupá. Možná byla mudla, ale nesmírně chytrá a kreativní. A s kouzelnickým světem se sžila velmi rychle, až ho to překvapovalo.

Ten večer si dopřál dlouhou procházku se psem po pozemcích. Přišla nová studená fronta a během minulé noci napadl čerstvý sníh. Chumelenice byla vydatná. Domů přišli promočení a jako sněhuláci. Sorbonne se okamžitě uvelebil u krbu a Severus rovnou zamířil do horké sprchy. Přehraboval se ve skříni, aby si zvolil příhodné suché oblečení. Narazil na brokátovou vestu. Jeden koutek se mu zvedl. Neměl ji na sobě už hodnou řádku let. Prakticky na ni zapomněl. Opatrně ji vyndal z poličky a rozložil ji ve vzduchu před sebou. Možná je na čase ji trochu oprášit. Oblékl si černé kalhoty a košili, danou vestu a kabátec bez zapínání. Přehodil přes sebe plášť, aby mu bylo ještě teplo, jelikož dostatečně zahřátý nebyl. Podíval se na sebe do zrcadla. Byl jako on. Fantom opery. Sešel do obýváku a nalil si do sklenky brandy. Uskrl a sklouzl pohledem na klavír. Odfrknul si. Mávl hůlkou a klavír se proměnil ve varhany. Sklenku si položil na křídlo a zasedl za klávesy. Zabořil do nich prsty a neskonale rychle po nich přejížděl. Dávno tu skladbu nehrál, ale ani jeden takt nezapomněl. Naprosto mu mluvila z duše. Byla dravá, vpíjela se do mozku a nebylo možné ji z něj vyhnat. Byla přesně taková, jak se cítil. Po třech čtvrtinách ale zalehl skoro všechny klávesy. Málem mu to urvalo uši a téměř mu praskaly bubínky. Prudce vstal a začal přecházet po obýváku. Už ji tam nechtěl déle věznit, ale jeho ego mu nedovolilo sejít dolů. Obrátil do sebe ještě jednu sklenku, než se odhodlal a odemkl dveře. Když vešel do cely, viděl ji schoulenou v rohu na matraci. Byla tak zranitelná. Stačil by jediný pohyb. On ho ale udělat nechtěl, i když ho prosila o bezbolestnou smrt. Když se na něj znovu podívala, vztáhl k ní ruku a pokynul jí. Neznatelně si oddechl, když mu vložila svou dlaň do jeho. Pomalu ji vedl vzhůru a nemohl se zbavit nutkání se po ní ohlížet. Když byli nahoře, rozhodl se dále nenatahovat trapné setkání, na víc teď neměl náladu. Ona ho ale chytila a dotkla se jeho tváře. Ne… nechtěl cítit její doteky ani slyšet žádná slova. Vytrhl se jí a odešel se schovat do své sluje. Určitě ví, co má teď dělat, ani nemusel promluvit.

Silvius nechápal, proč si ho Brumbál zavolal. Udělal snad něco nepatřičného? Rozhodně nebyl s ničím seznámen. Žádné novinky neměl a doufal, že je nemá ani on. Nechtělo se mu teď řešit nic, co se týkalo Voldemorta, Smrtijedů nebo Fénixova řádu. Byl rád, že je nyní poměrně klid. I když jak mu bylo jasné, byl to pověstný klid před bouří. Nebude trvat dlouho a válka začne naplno. Zřetelně zaklepal na dveře Brumbálovy pracovny a nepozván vešel dovnitř. Nedržel se Severusova zvyku, o kterém neměl ani ponětí, a sedl si před ředitele do křesla pro návštěvy. Ředitelovy oči byly unavené a bez života. Zmátlo ho to. Nikdy ho takhle neviděl, i když se už setkal s tím, že byl zmožen starostmi. Brumbál se na něj podíval přes své půlměsíčkové brýle. Silviusovi sklouzl zrak k jeho ruce, která, k jeho údivu, byla zčernalá. Zmateně se mu podíval do očí. Brumbál jeho pohledu neuhnul.

„Silviusi,“ začal, „chtěl bych tě o něco poprosit.“ Silvius byl vyveden z míry. Nechápal, co by po něm mohl ředitel chtít. Popravdě, za posledních pár týdnů po něm chtěl celkem hodně, takže další prosba nebyla nic zvláštního, ale z ničeho nic se to nikdy nestávalo. Pokynul tedy Brumbálovi, aby pokračoval. „Každý z nás se nějakým způsobem snaží přispět do boje proti zlu. A někdy je třeba určitých obětí. Já jsem svým příspěvkem učinil fatální chybu. Při honbě za důležitým artefaktem jsem nebyl dostatečně obezřetný,“ a jeho zrak sklouzl ke své zčernalé ruce, „až nastane čas, musím tě požádat, abys za jakýchkoliv okolností ukončil můj život. Ty… nikdo jiný. Jedině tak ti bude Pán zla bezmezně důvěřovat a jedině tak může být náš boj úspěšný.“

„To nemůžete myslet vážně, Albusi!“ tiše, ale důrazně pronesl Silvius. „Musí být přece možnost, jak vás zachránit, abyste nás dále vedl.“

„Není žádná možnost, synu. Kletba mne stravuje a připravuje mne o život. Zemřu tak jako tak. A alespoň tímto činem mohu být užitečný. Musíš to udělat, přísahej mi!“

Silvius prudce vstal z křesla a několikrát přešel po ředitelně. Zmučeně se podíval na ředitele a rázně vyšel z ředitelny bez jediného slova. Brumbál věděl, že tím vyjádřil tichý souhlas. Černovlasý kouzelník bezmyšlenkovitě pochodoval po hradě. Ach, rodný bratře, kde tě mám! Proč jenom musel vylézt ze své chaloupky a přidat se do nesmyslného boje. Severus by jistě s danou situací neměl problém, ale on s ní problém má. Nedokáže zabít Brumbála. Jenže musí! Nevnímal, kam vůbec jde, ani kde se zrovna nalézá. Zatočil za roh a narazil do drobné postavy. Dívka tlumeně vykřikla a poroučela se k zemi. Rozplácla se na zadek s nohama od sebe.

„Grangerová!“ vyprskl nepříčetně. „Jste slepá nebo vrážíte do profesorů záměrně?! Dvacet bodů dolů, za vaši neschopnost!“

„Ale, pane profesore,“ promluvila tiše, „ráčil jste do mne vrazit vy a ne já do vás.“ Začala se sbírat ze země, ale sykla bolestí.

„A ještě budete drzá!“ Zahlédl, že již ve stoje si vyhrnula rukáv a prohlížela si rozbitý loket. „Zajděte si na ošetřovnu, než tu vykrvácíte,“ najednou se ale zarazil, „nebo ne, víte co, pojďte se mnou, něco vám na to dám. Ještě tu začnete rozhlašovat, že vás tu profesoři fyzicky napadají.“

„To by mě v životě nenapadlo, pane profesore,“ odvětila mu se sklopeným zrakem, ale tiše ho následovala, nedovolila si odporovat. Vypadal opravdu rozčileně. Musela téměř běžet, aby mu stačila. Chodby byly prázdné a ona se vracela z knihovny téměř na poslední chvíli před večerkou. Kluci byli určitě na koleji a probírali zajímavé zážitky z uplynulého dne. Ona ale o jejich barvité vyprávění neměla zájem. Snažila se aspoň trochu připravovat na budoucnost a nejenom tu školní. Zabraná v myšlenkách si neuvědomila, že už jsou ve sklepení a narazila zezadu do postavy Silviuse. Leknutím poodstoupila o krok dozadu. Muž se pomalu otočil s povytaženým obočím.

„Grangerová, ale to už snad provádíte naschvál! Jste opravdu tak nemotorná, nebo jenom vaše malá slepičí hlavička nedokáže postřehnout postavu před vámi!“ zahřměl do ticha. Hermioně vyhrkly do očí slzy. Částečně způsobené bolestí lokte a částečně dotčenou duší. „Nechcete mi tu lkát, že ne?“ pokračoval dál její profesor. Zamáčkla uroněnou slzu pod víčkem a zakroutila hlavou. „To jsem nesmírně potěšen.“

Hermiona se rozhlédla kolem. V návalu myšlenek si neuvědomila, že nejsou u učebny lektvarů, ani u kabinetu jejího kantora, ale před jeho soukromými komnatami. Svraštila čelo. Nedocházely jí souvislosti. Nechápala, co dělají zrovna tady. V hlavě jí blesklo, že má určitě postranní úmysly, proto jí zakázal jít na ošetřovnu a chtěl, aby šla s ním. Začínala mít obavu. Mávl hůlkou a v mysli vyslovil heslo ke dveřím. Zámky klaply. Otevřel dveře a pokynul jí dovnitř. Ona ale stála a nehnula se. Silvius protočil panenky, chytil ji za flígr a strčil ji do svých komnat. Okamžitě je začala vítat nazrzlá čivava. Hermiona vytřeštila oči a na tváři se jí vykouzlil milý úsměv. Než se k ní ale stačila sehnout, znovu se ozval profesorův hlas.

„Kryšpíno, na místo,“ přikázal psovi. Ta jenom udělala kolečko po místnosti a uvelebila se na kožešině před krbem. „Apeluji na vás, že se nikomu nezmíníte o mé společnici. Pokud bych se přesvědčil o opaku, poznáte můj opravdový hněv, je vám to jasné?“

„Ano, pane profesore,“ špitla Hermiona tiše, ale dál si prohlížela milé stvoření před krbem. Fenka zvedla hlavu a střetla se s jejím pohledem. Silvius položil Hermioně ruku na rameno a tlakem ji donutil popojít a sednout si do křesla.

„Dále bych vás chtěl upozornit, že v mých soukromých komnatách jste proto, že v učebně ani kabinetě, nemám vhodné lektvary. Tolik pro vysvětlení, proč jste zde. Předpokládám, že se vám tato myšlenka honí hlavou. Také bych apeloval na skutečnost nezmínění se o této návštěvě.“ Hermiona si úlevně vydechla. Nechápala, jak je možné, že přesně její obavy vytušil. Do očí se jí nedíval, nemohl tedy použít nitrozpyt. Byl opravdu nevypočitatelným kouzelníkem. Vybídl ji, aby vyhrnula rukáv a ukázala svůj loket. Tiše sykla, když ji za něj uchopil. „Slečno Grangerová, vy jste opravdu příšerné nemehlo. Jak se vám mohlo povést si způsobit luxaci lokte?“ zeptal se chladně. Hermiona sklonila hlavu, aby si prohlédla svou ruku. Když viděla loket v nepřirozeném úhlu, protočily se jí panenky. Silvius ji pevně uchopil za ramena a jednou s ní zatřásl. Vzpamatovala se. Podal jí lektvar pro znecitlivění, kterého měl v zásobě dostatek. Bohatě si lokla a zavřela oči. Křupnutí, které se ozvalo, když jí profesor kloub posunul do správné polohy, nebylo vůbec příjemné. Ani netušila, že to uměl. Myslela si, že jí nakonec vykáže na zmíněnou ošetřovnu. Podal jí další flakónek, který do sebe obrátila. V lokti jí začalo brnět a během několika chvil s ním mohla bez větší bolesti pohnout. Silvius uchopil nakonec třetí lektvar a polil jím Hermionin kloub. Rána se pokryla bílou pěnou, začala syčet a zacelovat se. Zatočila se jí hlava. Přes to, že seděla v křesle, zavrávorala dopředu. Chytil ji na poslední chvíli a přišpendlil ji zpět do opěradla. Ocitla se v jeho přímé blízkosti. Nádherně voněl vanilkou a fenyklem. Bezelstně nasála jeho vůni, aniž by si toho všiml. Otevřela oči a střetla se s těma jeho černýma, tak blízko u ní. Pomalu mrkla.

„Jste v pořádku, slečno Grangerová?“ zeptal se, na jeho vkus až moc starostlivě. Přikývla. Vstala, obrátila oči v sloup a poroučela se k zemi. V pádu ji zachytil do náruče. Přehodil si její nohy přes ruku a položil ji na gauč. Zatřásl s ní a snažil se ji přivést k vědomí, ale bez úspěchu. Hlasitě vzdychl. Zkontroloval ještě jednou její loket a přikryl ji dekou. Jestli tohle někdo uvidí, rozmázne to jako mouchu po stěně.

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Odstřelovač - 29. kapitola: