Odstřelovač - 32. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jak to dopadne, když se setkají tváří v tvář dva totožní muži? Tedy... kdysi totožní.

02.03.2017 (09:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 670×

Oba muži se měřili neproniknutelnými pohledy. Ze Severuse vyzařovala větší odměřenost než z jeho bratra. Mia se trochu více přitulila ke svému společníkovi a věnovala Silviusovi smutný pohled, který si ho vyložil po svém. Severus se více napřímil a pokynul tak Mie, aby se také posadila. Pomalu vstal a zaujal místo naproti svému dvojčeti.

„Severusi, ty se mi snad jenom zdáš. Já za tebe nastavuju kůži a ty se tu muckáš a ještě si dopřáváte schlaftrunk po ránu,“ zasyčel Silvius rozčileně.

„Nevíš, o čem mluvíš!“ obořil se na něj bratr. „Co tu vůbec pohledáváš přes týden a ještě ráno? Nemáš žádné hodiny?“

„Nepokoušej se to zamlouvat!“ zvýšil Silvius hlas.

„Nic nezamlouvám! S nikým se tu nemuckám. Damianě zemřela dnes matka, tak jsem jí podal uklidňující nápoj a poskytl na pár chvil útočiště. Máš s tím snad problém?“ Ironie z něj jenom čišela. Ani jeden si nemohl svým hlasovým projevem zavdat. Mia tiše seděla na pohovce a se zájmem oba pozorovala. Na chvilku jí blesklo hlavou, jaké by to bylo, kdyby Fantom vypadal jako dřív a stály tu dvě navlas stejné postavy, lišící se jenom v záři očí a jizev. Vlastně… teď už znala jeho jméno. Bylo jim to už jedno, nebo v návalu emocí si ani jeden z nich neuvědomil, že je vzájemně vyslovili? Silvius pevně stiskl rty a přeletěl pohledem Miu. Ta sklopila zrak a stáhla si svetr více ke kolenům.

„No dobře. Upřímnou soustrast,“ zakondoloval a soucitně pokynul dívce hlavou. Na přijetí kývla. „To ale neznamená, že se tu můžeš pořád zašívat!“

„Nezašívám se,“ zalhal Severus. Věděl, že to není pravda, ale nehodlal to přiznat. Už se přece připravoval, že se vrátí, alespoň s tichou pomocí. Taky by to mohl pochopit, když ho viděl na smrtelné posteli. „Málem jsem zdechl, bratříčku, jestli jsi to nepostřehl, a dostat se zpátky do formy opravdu nějakou dobu trvalo. I když je mi jasné, že ty bys radši, abych se z toho už nedostal,“ rýpal do vosího hnízda.

„Nebuď směšný! Netrpíme k sobě bůh ví jakou bratrskou láskou, ale nikdy bych si tvoji smrt nepřál a ty to moc dobře víš! Kdyby ano, tak bych se na tebe vykašlal a nepomáhal ti!“ Silvius se začínal stávat velmi rozezleným. Přesto věděl, že je to pouze bratrova taktika, jak ho vyprovokovat. V tomhle se opravdu nezměnil. Pokud se tedy vůbec v něčem změnil. Pravda, vidět ho pomáhat bylo vskutku alespoň… neobvyklé. „Ale když už jsem na tebe narazil, což jsem opravdu nepředpokládal, byť jsem tušil, že tu jsi někde zašitý, musím si s tebou promluvit.“

„Ušetři mě svých proslovů,“ máchl mu před obličejem Severus rukou.

„Dej už pokoj!“ okřikl ho bratr. „Nechci ti tady kázat, musím s tebou opravdu nutně mluvit,“ řekl již smířlivějším tónem, aby tak zdůraznil důležitost nastávajícího dialogu. U většiny lidí platil pravý opak. Zvýšení hlasu. U nich to bylo překvapivě jeho snížení. Čím tišší naléhavost byla, tím více oba věděli, že je to důležité. „Proč máš vůbec tu masku?“ zeptal se ještě zvědavě.

„Do toho ti nic není!“ vyprskl Severus zlostně a otočil se k němu zády. Prudce dosedl na pohovku vedle Mii a založil si ruce na prsou. Silvius pozvedl obočí a tázavě se na dívku zadíval. Ta stiskla rty, až se jí udělaly ďolíčky v koutcích. Věnovala Severusovi nevinný pohled. Ten si jen naštvaně odfrkl.

„Už k němu patří. Je jeho součástí,“ pokrčila Mia rameny. Severus se na ni zadíval. V jeho pohledu se mísila nechápavost s obdivem.

„To se snad stydíš?“ zeptal se Silvius, když si sedl naproti nim do křesla.

„A kdyby, tak co?“ vyprskl jeho bratr. „Myslíš, že chci, aby na mě někdo civěl? Aby mě litovali nebo mnou pohrdali? Nehodlám se nikde ukazovat. Samotář jsem tak jako tak, to víš moc dobře, a ty nejsi o nic lepší. Jak dlouho jsi žil uprostřed lesů a s nikým se nevídal? A když se někde ukážu, možná na mě budou hledět, že mám masku, ale určitě to bude menší zlo, než se ukazovat se znetvořeným ksichtem,“ zasyčel, až Mie přeběhl mráz po zádech. Uměl to dokonale a vždy se vyjadřoval s grácií, i když někdy ne vždy spisovnou. Až ji to uchvacovalo. Měla tu u sebe dva vzhledově stejné muže, pokud zrovna nepočítala s tím, že její příležitostný milenec má jizvy na obličeji, které zahaluje maskou. Ani jeden si svým chováním nezadal, a i když byl Silvius přívětivější, ji to poutalo k jejímu pravému vězniteli. Ať se choval, jak chtěl, ať byl někdy nepříčetný a arogantní, ta jeho vnitřní jiskra mu dodávala tu správnou šťávu. A ten jeho zářivý pohled. Tohle všechno jeho bratrovi chybělo. Ta vášeň. Ta vášeň ji tak uchvacovala. A to malé tajemství, které si uchovával. Ona ho už mohla poznat a nevadilo jí. Bylo jí úplně jedno, co se mu stalo a jak opravdu vypadal. Ale ta maska dodávala jeho dramatičnosti a jí se líbila. Měl nadání pro tajemno a opravdu jí nikdy neublížil, a nevěřila tomu, že by to někdy udělal. Teď už ne. Bylo opravdu zvláštní, jak dva stejní muži se od sebe tak lišili.

„Ale prosím tě, si myslíš, že jsi jediný na světě, kdo má jizvu na obličeji?“ snažil se mu to Silvius vymluvit.

„Je mi úplně jedno, kdo co má, nebo nemá, a kde!“ rozhodil Severus rukama. „Tohle je můj problém. Ber, nebo nech být!“

„Ale no tak, kluci...“ skočila jim do rozhovoru Mia.

„Ty se do toho nepleť!“ skočil jí do řeči muž sedící vedle ní.

„Co ji pořád okřikuješ?“ zaútočil na něj Silvius.

„Co ti je do toho? Drž už hubu!“ vyjel po něm bratr a zapřel se na rukách.

„Ty drž hubu!“ oplatil mu to.

„Držte hubu oba dva!“ zakřičela Mia, až se její hlas rozlehl celým domem. Oba sklapli a stočili k ní vytřeštěné pohledy. Že umí křičet věděli, ale že až tolik se z té malé dámy dokáže dostat, netušili ani v nejhorších snech. „Boha jeho! Musíte se do sebe pořád trefovat? Třeští mě z toho hlava!“ Prudce vstala a přešla ke stolku, kde stála lahev vodky a dva panáky. Nevybíravě si do jednoho nalila a kopla ho do sebe na ex. Zasípala do prázdna a sklenkou praštila o stolek. Obě dvojčata pevně stiskla rty a nenávistně se přeměřovala pohledem. „Ty,“ ukázala na Silviuse, „mu řekni, co po něm chceš, a ty,“ ukázala na Severuse, „ho laskavě poslouchej.“ Ani si neuvědomila, že Silviusovi nikdy netykala, ale nepřišlo jí na tom již nic zvláštního. Severus na sucho polkl. Najednou k ní ucítil vlnu respektu. To se mu nikdy nestalo. Ten choval jenom k Brumbálovi a velmi malou měrou k Voldemortovi, i když se snažil všemožně ho sprovodit ze světa. Pohlédl na bratra. Ten vstal a došel k němu. Zahrabal ve vnitřní kapse pláště a podal mu placatku.

„Co je to?“ zeptal se ho Severus podezíravě.

„To snad poznáš, ne?“ odpověděl mu bratr. Kouzelník s maskou otevřel nádobku a čichl k ní. Okamžitě se od ní odvrátil.

„Nemůžu říct, že mě nenapadlo ho připravit. Ale buď Fiškus tak perfektně uklízí, nebo tobě vůbec nepadají vlasy,“ ušklíbl se Severus. Silviusovi zacukaly koutky.

„Děkovat nemusíš,“ odvětil svému dvojčeti. Na chvíli se zamyslel a potom si oběma rukama prohrabal kštici. Několik desítek vlasů se mu zachytilo v prstech. Sevřel je a podal je Severusovi. „Abys neřekl, že nemáš milujícího bráchu,“ a ušklíbl se. Severus jeho vlasy přijal a schoval si je do kapsy kalhot. Kývl jako poděkování. „Jenom tě upozorňuji, abys jím šetřil. Víc ode mě neuvidíš.“

„Je mi to jasné. Tak co se mnou chceš probrat?“ stočil Severus řeč zpět na původní požadavek svého bratra. Normálně by to neudělal, radši by zmizel, ale věděl, že to bude velmi důležité a už je opravdu na čase se vrátit ke své roli, alespoň částečně. Silvius si povzdechl a vstal z křesla. Mávl hůlkou a přičaroval si také jednu panákovou skleničku. Do všech třech nalil vodku. Uchopil svou sklenku mezi prsty a dalším švihnutím hůlky zbylé dvě poslal ke svým majitelům. Oba jeho společníci se po nich natáhli. Silvius do sebe mok obrátil.

„Brumbál umírá,“ řekl přiškrceným hlasem. Severus rozšířil oči a také do svých útrob alkohol poslal.

„Co si to vymýšlíš?“ odvětil mu stejným hlasem. Mie to přišlo strašně vtipné. Vyprskla, ale rychle svůj smích zamaskovala také kopnutím panáka do sebe. Takhle nepila hodně dlouho a tvrdý alkohol už vůbec. Spousta věcí se začala zdát zábavnější. Zvlášť dvě dvojčata před ní. Oba se po ní podívali.

„Čemu se směješ?“ zeptali se oba současně. Mia nekontrolovatelně vyprskla smíchy. Informace, kterou Silvius řekl, vůbec směšná nebyla, ale styl, kterým oba bratři reagovali, byl bezmála úsměvný. Dívka se vzpamatovala. Uvědomila si, že její reakce byla doslova nejapná. Položila Severusovi dlaň na ruku, kterou měl položenou na pohovce a jemně ji stiskla.

„Promiň, miláčku,“ odvětila mu, jak nejsladčeji dovedla. Severus se jí vyškubl a vrhl po ní pohoršený pohled. Jak se ho to opovažovala oslovovat? Silvius poznal, že Mia přestřelila. Byť nevěděl, co mezi nimi je, poznal, že něco tak důvěrného určitě ne, a že z ní již hovořil alkohol. Jedno se ale muselo nechat, opravdu jí alespoň pozvedl náladu od pochmurnosti daného dne. A obě dvojčata na tom měla svůj podíl. „Tvůj bratr určitě dovolí,“ uvelebila se pohodlněji na pohovce a znovu se k Severusovi přitulila. Ten ucukl a chtěl ji poslat do správných mezí, ale Silvius ho gestem přerušil.

„Nech ji, určitě neměla dnes lehké chvilky.“

„To je sice pravděpodobné,“ odvětil mu Severus, „ale nic to nemění na faktu, že by se ke mně měla chovat s úctou.“

„Ježiš, tak pro jednou udělej výjimku!“ štěkl po něm bratr. Severus semkl rty, ale už nic neřekl. S přivřenými víčky si přeměřoval Silviuse, položil Mie ruku na rameno a přitáhl si ji k sobě. Ta jenom spokojeně zavrněla a pomalu začínala usínat, zmožena nevyspáním a alkoholem.

„Co je s Brumbálem?“ protrhl Severus ticho. Silvius nalil další dva panáky. Oba je do sebe naráz obrátili.

„Umírá.“

„U Merlina, to už jsi říkal!“ Podráždění v hlase maskovaný muž skrýt nedokázal a nejspíš ani nechtěl. Brumbála si velmi vážil. Pomohl mu v mnohém, i když si byl jist, že nezištně to nikdy nedělal. Měl také svá tajemství a nebyl žádným svatouškem, ale pro klid lidstva byl ochoten obětovat mnohé. I ostatní. Tím si byl jist. Silvius si povzdychl.

„Říkal, že se honil za nějakým artefaktem a udělal chybu. Má ruku zčernalou, asi ho stravuje nějaká kletba. Říkal, že až nastane pravá chvíle, mám ho zabít, abych upevnil důvěru Pána zla.“ Severus nehnul brvou. Nedal znát žádný průchod emocí. Jenom mávl rukou, aby mu bratr dolil… a sobě taky. Tohle bude sakra dlouhý a zlý den. „Potřebuji tvoji pomoc, Severusi, já to nedokážu!“ hlesl Silvius nešťastně.

„Budeš muset,“ odbyl ho bratr, „nic jiného ti nezbývá.“

„Nebuď směšný! Já nejsem vrah jako ty!“ V momentě si uvědomil, co vyslovil. S obavou se na své dvojče zadíval, ale to na sobě nedalo nic znát. Severus věděl, že má Silvius pravdu a už mu to ani nedělalo vrásky na čele. Byl jím a vlastně se za to nestyděl. Kdysi ještě ano, ale teď, ve víře vyšší moci, splácel svůj dluh a přebíral svůj úděl. Byl vrahem a už mu to bylo jedno. Vypil dalšího frťana.

„Dobře. Až nastane čas, budu tam a udělám, co bude nutné,“ souhlasil Severus. Silvius mu pokynul skleničkou a také si přihnul na ex. Připadal si jako v pánském klubu, jenom o dvou členech, s jednou narušitelkou. Sjel ji pohledem. Svetr se jí vyhrnul výš a odhalil její krásná stehna. Severus jeho pohled zaregistroval.

„Nečum, najdi si nějaký jiný objekt své touhy,“ odpálkoval ho.

„Aby ses nepodělal,“ odvětil mu Silvius podrážděně.

„I to se může stát. Ale věř, že jak mně se stane něco takového, ty budeš trpět stokrát tolik.“ Silvius vyplázl jazyk a zašklebil se na svého bratra. Ten mu odpověděl stejnou mincí.

„Abyste se neposrali oba dva,“ sdělila jim Mia něžně, aniž by otevřela oči.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter