Odstřelovač - 38. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Je opravdu tak těžké dát někomu šanci?

18.03.2017 (09:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 607×

Scarlettino balení netrvalo příliš dlouho, jelikož si vlastně ani nestačila vybalit. Jenom několik nejdůležitějších předmětů denní potřeby. Severus ji seznamoval s důležitými body studia na bradavické škole. Aby měla co nejjednodušší přístup do sklepních komnat, bude ve zmijozelské koleji, sám by ani nepřipustil, aby chodila do jiné. V průběhu roku se stejně nesetkal s tím, že by se Moudrý klobouk nasazoval studentům na hlavy. Kam ředitel rozhodl, že půjdou, tam se stal jejich domov. Silvius tak bude jejím ředitelem a může se na něj kdykoliv, bez jakéhokoliv podezření, obrátit. Jediné, co mu nebylo po chuti, že bude ve stejném ročníku jako trio alá postrach. Ale s tím nic dělat nemohl, byli ve stejném věku, tudíž musela spadnout do toho samého ročníku. Nebál se, že by se o sebe neuměla postarat, to už měl možnost zjistit, když se sama dopravila na vlastní pěst z Itálie a dokázala ho najít. Nezapomněl ji seznámit s pravidly, podmínkami, vyjmenoval jí předměty, které musí absolvovat, a představil ty, které má možnost studovat. Sice do konce roku zbývalo pár měsíců, ale doufal, že všeho využije nadmíru řádně. Byla to přece jeho dcera a nehodlal dopustit, aby zahálela. Musela být připravena nejenom na každodenní nástrahy života, ale i na ty nečekané a nepříliš příjemné. A jak věděl, nebude již dlouho trvat a bude bojovat o holý život. Jako všichni ostatní. Přece jenom Bradavice byly v tuto chvíli nejbezpečnější pevnost, i když tušil, že Pán zla si bude umět podmanit i tu. Musí udělat vše pro to, aby se tak nestalo. Nevěděl, do jaké míry je jeho dcera vzdělaná, ale pokud ovládala nitrobranu, byl přesvědčen, že jistě umí i několik dalších náročnějších kouzel. O těch obyčejných ani nepřemýšlel.

Její kufr již ležel před krbem. Severus ještě Scarlett odvedl do knihovny a nabídl jí, aby si vybrala knihy, o které by měla zájem. S radostí začala procházet kolem polic a vytipovala si pár děl, které si vypůjčila. Měla stejnou vášeň jako její otec. Potměšile se usmál. Jak ji v těch pár hodinách, co spolu za pár dnů strávili, poznával, viděl, že je mu více než jenom podobná. Musel si ale držet odstup. Nesměla poznat, co pro ni znamená, i když Brumbál už jí něco naznačil. Samotné jí ale muselo být jasné, že kdyby ji tu opravdu tak zarytě nechtěl, už by tu dávno nebyla. Když vstoupila do krbu se svým kufrem, Severus vhodil pod její nohy Letax a zřetelně pronesl cíl dívčina přesunutí. Podívala se ještě na Miu za otcovými zády a zamávala jí se smutným úsměvem na tváři, než ji pohltily zelené plameny. Brumbál mezitím obstaral nové studentce kolejní hábit a umožnil jí převléct se za paravánem v ředitelně. Po pár minutách nutných úprav ji dovedl do Velké síně, kde momentálně probíhalo obědové halasení. Pokud byla Scarlett prozatím hradními chodbami unesena, Velká síň předčila veškerá její očekávání. V Itálii měli také nádhernou školu, ale nedosahovala zdejších kvalit. Prošli mezi lavicemi a zastavili se před kantorským stolem. Ředitel si zjednal ticho a představil Scarlett jako italskou stážistku, která v případě kladného hodnocení bude pokračovat studiem i následující finální ročník. Pokynul jí ke stolu Zmijozelu, kam mlčky vyrazila, provrtávána pohledy všechny nových spolužáků. Každému, koho zachytila, vracela stejný bodavý pohled. Nebyla zvyklá klopit zrak před svými vrstevníky. Naopak, ráda si zjednala pořádek hned na začátku. Nebyla žádná zakřiknutá puťka, se kterou si mohl každý dělat, co uznal za vhodné. Tolik v ní proudila otcova krev. Pozdravila se se svými novými kolejními kolegy a zasedla mezi ně. Potřebovala si každého pořádně proklepnout, aby měla přehled, s kým bude sdílet svůj čas a koho vyloučí ze své blízkosti. Silvius se snažil ji nenápadně pozorovat, jak si vede. Musel uznat, že nedostatkem sebevědomí netrpěla, což mu imponovalo. Věděl, že si ve spoustě situací bude umět poradit sama a nemusí mít strach. Automaticky přeletěl pohledem celý sál a na vteřinu se střetl s očima Hermiony Grangerové. Okamžitě sklopila zrak do svého oběda. Povytáhl obočí. Doufal, že ho nepozorovala příliš dlouho. Netušil, že se na něj dívala více než několik vteřin a přemítala, z jakého důvodu její profesor pozoruje novou spolužačku tak dlouho. Odbyla se tím, že je ředitelem zmijozelské koleje, a tak chtěl pochytit její chování. Co jí vlastně bylo po tom, na koho se Silvius dívá? Ne, Silvius ne, Snape, profesor Snape, okřikla se v duchu. Po očku se na Scarlett podívala a přeměřovala si ji. Harry si toho všiml. Zakabonil se a chvilku ji pozoroval.

„Snad se s ní nechceš přátelit, Hermiono,“ vytrhl ji ze šmírování nové studentky, když už to na jeho vkus trvalo až moc dlouho. Trhla sebou, když uslyšela jeho hlas. Naklonil se k ní. „Je přece ze Zmijozelu,“ zašeptal jí do ucha. Hermiona jenom pokrčila rameny a strčila si sousto do úst. Znovu se jí zrak stočil ke Scarlett, tentokrát se ale střetla s jejím pohledem. Natolik ji to vyvedlo z míry, že zkameněla a přestala přežvykovat. Scary se na ni neznatelně usmála. Hermionu to viditelně překvapilo. Polkla. Už tak jí přišlo zvláštní, že se tu ocitla uprostřed roku, ale asi to mělo svůj důvod. Třeba jí ho jednou prozradí. Ještě jednou se otočila k učitelskému stolu. Profesor lektvarů byl už ale ten tam.

„Proč jsi ji poslal pryč?!“ štěkla Mia po maskovaném muži, když se jeho dcera ztratila v plamenech.

„Pro její dobro,“ odpověděl jí klidně.

„Pro její, nebo pro tvoje?“ zpovídala ho dál.

„Samozřejmě, že pro její,“ zaškaredil se, „co to máš za hloupé otázky?!“ Zvýšení jeho hlasu bylo patrné.

„Mohla tady být klidně s námi!“

„Aha! Tak s námi! Nějak moc rychle ti narostla křídla, holčičko!“

„Neříkej mi holčičko, nejsem žádné malé děcko!“

„Ale dost často se tak chováš!“

„Hlavně, že ty se vždycky chováš jako pravý dospělý!“

„Jistě… já vždy. A nedělej mi tady scény hned v prvních fázích vztahu!“ Jakmile si uvědomil, co vyslovil, pevně zavřel oči a našpulil rty. Olízl si je a mlaskl. Kruci! Co to zase vypustil z té svojí nevymáchané huby. Mia nevěřícně zamrkala a pootočila hlavu, přitom se na něj nepřestala dívat.

„Vztahu?“ vyklopila ze sebe a přiblížila se k němu o dva kroky.

„No… já… neřekl bych, že zrovna...“ zakoktával se.

„Rozuměla jsem dobře?“ přerušila ho. „Řekl jsi vztahu?“

„Ne, neřekl,“ snažil se ještě zachránit situaci.

„Ale ano, řekl!“

„Nevím, co jsi slyšela, ale tohle určitě ne,“ a uhnul pohledem, aby detailně prozkoumal povrch čalounění pohovky.

„Takže my máme vztah,“ hlas jí zněl o oktávu výš, než bylo obvyklé.

„Nic takového nemáme,“ odvětil jí chladně.

„Ale jo, teď jsi to přece řekl.“

„Možná jsem se jenom mylně vyjádřil.“

„Jo, tak mylně. A já myslela, že ty chyby neděláš,“ usmála se na něj sladce. Severus zalapal po dechu. Ťala do toho správného místečka. Rozhodil rukama a zhroutil se na pohovku. Rozšířila úsměv od ucha k uchu a skočila k němu. Složila si nohy pod sebe. „Ale no tak, netvař se jak vrah,“ rýpla do něj slovně i prstem.

„Já ale jsem vrah,“ odpověděl jí ledově.

„Věř mi, že jsem s tím naprosto podrobně seznámena,“ a naklonila hlavu na stranu. Přitiskla se k němu a otočila si jeho obličej k svému. Letmo ho políbila na rty. Jakmile zavřel oči, stáhla mu masku. Ihned je zase otevřel.

„Proč mi ji pořád sundaváš?! Už jsem ti jednou říkal, aby ses jí nedotýkala!“ Zlostně se na ni podíval, až jí přeběhl mráz po zádech.

„Protože tě mám ráda takového, jaký jsi, chápeš?“ řekla mu smířlivě. Chvíli bylo ticho. Díval se do dáli a bylo vidět, že přemýšlí.

„Máš mě ráda,“ konstatoval klidně.

„Ano,“ hlesla tiše.

„Takového, jaký jsem.“

„Ano.“

„Lžeš.“

„Proč bych to dělala?“ zeptala se nechápavě. Jeho nehezký pohled jí dal jasně najevo, co si myslí. „Ne, nelžu ti. Mám tě ráda takového, jaký jsi.“ Položila ruku na jeho tvář a pohladila ho po ní. „Ode dne, co jsi mě sem přivedl, uplynulo spoustu času a mnoho se za tu dobu stalo. Nepopírám, že nemám kam jít, ale poradila bych si. Ale já nechci nikam jít. Nakonec jsem ráda, že se to všechno stalo. Chci tu s tebou zůstat, pokud mě aspoň trošičku chceš. Věř, že umím být vypočítavá, ale s tebou to nemám zapotřebí. Jsem ti vděčná za mnohé a vím, že ty mně taky, i když bys to nikdy nepřiznal. Beze mě bys tu teď asi neseděl. A já bez tebe také ne. Nestojím o tvůj majetek, nechci, aby sis myslel, že to dělám pro to, že nemám jinak kde složit hlavu, nebo jenom z lenosti. Nezastírám, že nechci být vězněm, chci normálně žít, ale chci být s tebou. Je mi jedno, kým jsi. Já vím svoje. Zkus mi věřit, aspoň trochu, prosím tě o to,“ a stiskla mu ruku. Dlouho byl ticho. Nepodíval se na ni, jenom hypnotizoval plameny v krbu. Nakonec zavrtěl hlavou.

„Nedokážu ti věřit,“ a vstal z pohovky, „nedokážu věřit nikomu. Tahle vlastnost je součástí mě a neumím ji potlačit. Důvěřuji pouze sám sobě. Častokrát mi to zachránilo život.“ Stál k ní zády a dotýkal se římsy krbu. Pomalu přecházel současně s ní a prsty přejížděl po studeném kameni. Povzdechla si a sklonila hlavu.

„Já ti taky zachránila život a nemusela jsem. Mohla jsem tě tam nechat ležet ve vlastní krvi.“

„Já vím. Ale taky vím, že důvěru dát neumím.“

„Jak se mnou můžeš být, když mi ani za mák nevěříš?“ Trpělivost jí začala docházet. Měla už všeho dost. Otevřela se mu a on stejně neměl ani špetku snahy.

„Proč si myslíš, že jsem nikdy neměl žádnou vážnou známost? Protože jsem ji nechtěl. Protože jsem nedokázal věřit.“

„Protože jsi sobec,“ ušklíbla se naštvaně. Prudce se k ní otočil. Dívala se před sebe, o něj ani pohledem nezavadila.

„Neznamená, že když si s tebou užiju občasné příjemné chvilky, že o tebe mám zájem,“ odsekl jí nasupeně. Odfrkla si.

„Jo… jsem vážně naivní kráva, když jsem si myslela, že bych v tobě mohla probudit aspoň kousek citu. Nepovedlo se to předchozím šťastlivkám, jak by se to mohl povést mně.“ Vyšvihla se z pohovky a zamířila ke schodišti.

„Kam jdeš?“ zeptal se jí se zamračeným obočím.

„Někam pryč, ať už se na tebe nemusím dívat.“ Než se stačil nadechnout, aby jí mohl něco sdělit, vyběhla schody a nechala si velmi záležet, aby prásknutí dveří bylo efektivní. Pevně stiskl rty a povzdechl si. Opravdu o ní neměl vůbec žádný zájem? Mohla ho nechat umřít a utéct. Ona se ale vrátila a zachránila ho. Vypadá, že o něj má opravdu starost a vůbec ho nelituje, ani se jí nehnusí. Nikdy ho nezklamala. To jedno malé klopýtnutí ani nepočítal, odehrálo se v návalu emocí jich obou. Mohlo mu na ní záležet? Znal vůbec ten pocit? Aby mu vůbec někdy záleželo na nějaké ženě? Mudle? Musel si přiznat, že rozhodně měl pro ni slabost. To už se mu párkrát podařilo. Mít slabost pro určité osoby opačného pohlaví. Ale stejně jak rychle přišla, tak také odešla. Ale teď to bylo odlišné. Mohl se alespoň pokusit? Mohl… ale opravdu chtěl? A co když ji svým rozhodnutím ohrozí? Ale přece jenom, dokázal by si ještě představit, že by tu nebyla? Že by tu byl opět sám, pouze s přáteli zvířaty? Je možné, že dospěl do stadia, kdy už si nechtěl představit, že je tu bez ní? S ní se cítil tak živý, i když se snažil vyvolat ve všech pocit pravého opaku, zvláště v ní samotné. Stačí přece jenom chtít zkusit. Jenom zkusit. Vyšel schody a potichu otevřel dveře od jejího pokoje. Ležela na posteli s tváří zabořenou do polštáře. Rozepl si kabátec, svlékl ho a přehodil ho přes židli. Sedl si k Mie na postel a položil jí ruku na záda.

„Nešahej na mě!“ ozvalo se tlumeně. Cítil, jak se jí tělo mírně otřásá pod návaly vzlyků.

„Damiano, poslouchej,“ začal tiše. Jako když praští, se jí trup přestal otřásat. Ne málo ji překvapilo, že ji oslovil jménem. Bylo mu jasné, že ho poslouchá. „Pochop, že jiný být prostě nedokážu. Není mi dvacet, aby sis mě přetvořila k obrazu svému a ani to by nebylo zárukou, že by se ti to kdy podařilo.“ Mia se vyškrábala do sedu a zahleděla se na něj uplakanýma očima.

„Já tě přece nechci předělávat, ty blázne,“ vzlykla, „já jenom chci, ať mi dáš šanci ti dokázat, že tě mám ráda a chci být s tebou. Aby sis potom přiznal, že ty sám chceš být se mnou. A pokud se tak nestane a ty mi to umožníš, odejdu. Prosím tě, zkus to. Prosím!“ podívala se na něj psíma očima. Pomalu si ji prohlédl od špiček prstů u nohou, až ke konečkům jejích krásných černých prstýnkových vlasů. Byla nádherná. Tak nádherná, až jemu samotnému se z ní tajil dech. Žádná ho snad takhle nepřitahovala a už od doby, kdy jí umožnil vyjít z žaláře, měl co dělat, aby se dokázal ovládnout. I když, ne že by mu to dělalo až takový problém, ale vzrušovala ho nesmírně. A to, jak se k němu chovala. Necítil z ní žádnou vypočítavost, i když věřil, že herečka byla výborná. Mohl se jí podívat do mysli, to bylo to nejmenší, ale nechtěl. Šetřil si to, až to bude opravdu nutné a bude si případně potřebovat ověřit její loajalitu. Zatím k tomu důvod neměl.

„Dobře,“ pokrčil rameny.

„Co?“ hlesla tiše.

„Říkám, že dobře, že ti umožním mi dokázat svou pravou podstatu.“ Mia výskla a skočila mu kolem krku. Přitiskla se k němu, jak nejvíc to šlo a nechtěla ho pustit. Nakonec se od něj po pár desítkách vteřin odtáhla a vážně mu pohlédla do tváře.

„Takže… spolu máme… vztah?“ a povytáhla obočí. Severus jí neodpověděl. Opětoval její pohled a neuhnul. „Mlčení znamená souhlas,“ vrhla se na něj a začala ho líbat.

„Ale...“ Víc mu říct nedovolila. V záplavě polibků ostatní slova zanikla.

„Žádné ale,“ zašeptala mezi polibky. Vytáhla mu košili z kalhot a přetáhla mu ji přes hlavu. „Ty sis ten kabátec sundal schválně, že jo?“ řekla naoko pohoršeně.

„Možná… zkus mi to dokázat.“ Vyjekla, když ji naznak povalil do peřin. Netrvalo dlouho a téměř doslova mu začala protékat mezi prsty.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter