OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Odstřelovač - 39. kapitola

21.03.2017 (10:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 815×

Severus vylezl ze sprchy jako první. Jelikož už se smrákalo, oblékl si své oblíbené pohodlné saténové pyžamové kalhoty. S ničím jiným se neobtěžoval. Stejně nejradši chodil jenom tak a často se nestávalo, aby tu byl někdo další, kromě skřítka, který ho již znal jako svoje boty. Které vlastně nenosil. Loudavě scházel schodiště a přidržoval se zábradlí. Rozhlížel se po patře pod sebou. Pes spal, jako obvykle, u krbu. Dokonce i kocour vylezl z tajné místnosti a choulil se na pohovce. Kouzelník si s letmým úsměvem odfrkl. Sešel schody a zabočil doprava ke klavíru. Sedl si za něj a prsty přejel po krytu, který nakonec zvedl. Jednotlivě stiskl pár kláves v jednoduché, ale přesto libozvučné melodii. Mávl hůlkou, kterou si odložil na skříň klavíru, a vykouzlil si sklenku vína. Usrkl a odložil sklenku i hůlku na stejné místo jako předtím. Sotva vytrhl pár akordů, vyšla z pokoje i Mia. Usmála se, když slyšela zvuk klavíru. Sestoupila první schod.

„When you find that, once again, you long to take your heart back and be free – if you ever find a moment, spare a thought for me*.“ Domem se rozezněl její nádherný soprán. Černovlasý muž se na ni s rozšířenýma očima zadíval a pozoroval ji, jak sestupuje pomalu schod od schodu a nespouští z něj oči a ještě se stačí mile usmívat. Nepřestal v hraní a stejně vehementně ji pozoroval. „We never said our love was evergreen, or as unchanging as the sea – but if you can still remember stop and think of me...**“ Severus zavrtěl hlavou a neznatelně se mu zvedl koutek úst. Došla až k němu a stoupla si za něj. I když začal hrát další sloku, už nezpívala a jenom poslouchala hudbu, vycházející z klavíru. Přitiskla se na něj a ruce mu spustila dolů po hrudi, následkem čehož měla obličej ve stejné rovině jako on. Dívala se, jak pohybuje rukama, a přitom mu něžně přejížděla po jizvách na prsou a břichu. Zavřel oči. Skladba skončila, on je ale neotevřel a ruce nechal na klávesách. „Severusi… já...“ zašeptala mu do ucha.

„Neříkej to,“ přerušil ji, než stačila cokoliv vypustit z úst.

„Ale vždyť...“ chtěla mu opanovat.

„Neříkej to,“ vydechl znovu. Trochu se od něj odtáhla, on ji ale chytil za předloktí a nedovolil jí se napřímit. „Věř mi, bude to tak lepší,“ a otočil k ní obličej. Dívali si vzájemně do očí. Smutně se na něj usmála.

„Dobře,“ kývla na souhlas a sedla si naopak vedle něj. Přejela mu prstem po čele a celou dlaní po tváři. Zrakem spočinula na jeho levé ruce. Uchopila jeho dlaň do svých prstů a propletla si je s jeho. Prsty druhé ruky přejela po jeho předloktí. Bylo mu to tak zvláštně nepříjemně příjemné. Povzdechl si a stiskl rty. „Ty jsi můj Fantom,“ objala ho a položila si hlavu na jeho rameno. „Jak to, že umíš celý repertoár?“ zeptala se ho tiše, schoulená v jeho náruči.

„Jak to, že umíš Christininu Think of me?“

„Já se ptala jako první,“ nedala se.

„A já jako druhý, takže odpověz,“ naléhal na ni. Povzdechla si.

„Maminka zpívala Christine, když jsem byla malá. Umím všechny její texty,“ odpověděla mu.

„Jak to, že jsi se svým hlasem tady? Co tu děláš?“

„Objímám se s tebou,“ odvětila mu suše. „Byla jsem rozmazlený fracek,“ pokračovala nakonec po pár vteřinách ticha, „ničeho jsem si nevážila. Dostala jsem nejlepší školy a nechtěla jsem jich využít. Dobře mi tak,“ a stiskla ho pevněji. Položil jí ruku na vlasy a usmál se do nich.

„Kdysi jsem byl, donucen ředitelem, na Fantomovi opery v Royal Albert Hall, abych se prý kulturně vzdělával. Samozřejmě jsem byl znechucen, že musím na něco takového. Nakonec jsem byl nadšen. Trochu jsem se s hlavním záporným hrdinou ztotožnil, krom tedy toho, že bych se někdy do někoho zamiloval nešťastnou láskou. Víš, jaký k tomu mám přístup. Ale ta hudba mne uchvátila. Jaký paradox, že? Nemyslel jsem si, že někdy budu vypadat jako on. Můj záměr to nebyl.“

„Stejně jsi plný překvapení,“ špitla mu do krku.

„Proč?“

„Vrah, který má kulturní sklony.“ Jen co to řekla, kousla se do rtu. Pevně sevřela víčka a čekala příval lamentací. Odpovědí jí bylo jenom hlasité povzdechnutí.

„Možná jsem si kdysi vybral, jakým směrem se bude můj život ubírat, ale to neznamená, že s ním teď souhlasím a vykonávám svou profesi s pocitem štěstí,“ sdělil jí ledově. „Nesnáším ji,“ procedil skrz zuby, „ale pro vyšší dobro musím snášet vše, co se namane. I vraždění lidí. Za čas si zvykneš a už ti to nepřijde. A my, kteří jsme svoji duši ztratili již dávno a necítíme nic… je to už vlastně jedno. Dobře mi tak.“ Mia se musela chtě nechtě usmát. Zakončil své vyprávění stejně jako ona. Je možné, že i přes své rozdílnosti byli tak stejní?

„Odpovíš mi na jednu otázku?“ zeptala se ho, když se mu znovu zadívala do očí. Jeho mlčení brala jako souhlas. „Co tě zlomilo? Proč ses stal tím, kým jsi?“ Odvrátil se od ní a zadíval se do dáli. Ona z něj nespouštěla oči. Natáhl ruku a sklenka s vínem mu do ní vletěla. Ucukla, jak se polekala vymrštěné paže. Pohár najednou dopil a prudce se zvedl, až zavrávorala.

„Pojď se mnou,“ poručil jí. Překvapeně zamrkala, ale následovala ho. Směřoval k hlavnímu vchodu. Mávl rukou a teplý pléd, který měla přehozený přes věšák, se jí omotal kolem ramen a na nohou se jí objevily boty. K sobě přivolal svůj plášť. Mlčky rázoval kolem domu ke stájím. Nešel ale ke koním, kteří na pozdrav pofrkávali, ale zabočil doprava a směřoval dál za dům. Už kdysi si všimla, když se dívala z okna, že v dálce stojí menší stavba, ale nikdy nepřemýšlela, k čemu slouží. Chvíli trvalo, než k ní došli. Severus mávl hůlkou a těžké kamenné dveře se otevřely. Zevnitř zavanul ztuchlý vzduch. Najednou v ní hrklo. Byla to krypta! Nasucho polkla. Proč ji jenom vede do krypty? Na setinu sekundy v ní převládl pocit, že ji tu chce vystavit napospas smrti. Zaváhala, když vešel dovnitř. Jak scházel dolů, ohně v loučích se samy rozžínaly. Nadechla se z plných plic a vkročila za ním. Čekal na ni pod schody s rozsvícenou hůlkou. Roztřesená přistoupila k němu, chytila ho za paži a přitulila se k němu. Překvapeně se na ni podíval. Máchl hůlkou a světlo ozářilo celou podzemní místnost. Mie klesla brada. Tolik rakví pohromadě nikdy neviděla. Nikdy neviděla víc než jednu rakev při pohřbu. „Rodinné mauzoleum,“ vytrhl ji z přemítání, „pojď,“ pobídl ji, aby ho následovala. Cupitala vedle něj a nepouštěla se ho. Nešli moc daleko. Ocitli se před malou rakví. Mia se zahleděla na náhrobek a četla nahlas.

„Serafine Snapeová, narozena 15.6.1973, zesnula 18.10.1978,“ položila si ruku před ústa. „Pane Bože… tetičku, kterou jsem nepoznala,“ odtušila nepřítomně.

„Co, prosím?“ zeptal se jí Severus nechápavě. Mia nemohla od náhrobku odtrhnout oči.

„Scarlett říkala, že jsi miloval jenom babičku a tetičku, kterou nikdy nepoznala. Nemohla ji poznat, protože zemřela dřív, než se tvoje dcera narodila.“ Severus nepřestával žasnout nad tím, jak jí souvislosti rychle docházejí. Nemusel ani nic říkat, aby pochopila, že se jedná o jeho malou sestřičku. „Proto ses přidal na stranu Pána zla? Protože ti zemřela sestra?“ pokračovala Mia dál.

„Pána zla?“ Severus nevycházel z údivu. „Jak to víš?“

„Čtu, Severusi. Co jsem se dozvěděla o vašem světě, snažím se o něm něco dozvědět. Objevila jsem v knihovně různé záznamy historie a o Voldemortovi tam je spousta zmínek, a já nejsem hloupá, stačí mi si sečíst jedna a jedna dohromady,“ zaškaredila se na něj.

„Fajn!“ štěkl po ní. „Tak se v těch počtech trochu zdokonal!“

„Neřvi po mně!“ zvýšila na něj hlas, který se rozlehl až do nejzazšího kouta hrobky. Přeběhl jí mráz po zádech. Pustila se ho.

„Myslíš, že bych se upsal smrti jenom pro to, že by mi přirozenou cestou zemřel blízký člověk?“ zeptal se jí již smířlivěji. Mia těkala očima a přemýšlela. Trvalo jí to jen pár okamžiků, než pevně víčka sevřela.

„Který z vás to byl?“ vydechla téměř neslyšně.

„Co myslíš?“

„To nedokážu říct, když se v nenávisti předcházíte a je těžké identifikovat, který z vás je té zášti víc plný.“ Severus mlčel. Mia otevřela oči a on měl možnost v nich vidět skelný pohled, jak se jí zalévaly slzami. „Proč jsi to udělal?“ špitla do hrobového ticha. Černovlasý kouzelník si pohrdavě odfrkl.

„Protože jsem nenáviděl svého bratra a ona se připletla do kletby, kterou měl odrazit. Byla to nešťastná náhoda. Satan ví, že za to pykám do teď a budu, dokud si neuzme zbytek mojí černé duše, kterou dál bude smažit v pekle. Silvius byl vždycky lepší než já. Ve všem. Cokoliv jsem já udělal, on udělal líp. Nedokážeš si představit, jaké to pro mě bylo, žít v jeho stínu. Poslouchat, jak je dokonalý a já jenom ten druhý, byť jsem téměř dosahoval jeho kvalit. To ale nikdo neviděl. Jednou mě tak vytočil, že jsem po něm vrhl kletbu. Věděl jsem, že ji odrazí, nechtěl jsem mu doopravdy ublížit, jen jsem mu chtěl ukázat, že jsem stejně dobrý jako on. Nevím, kde se tam vzala, neviděl jsem ji. Až když jsem mávl hůlkou, jsem ji zaregistroval, ale už bylo pozdě. Svět se mi zhroutil úplně. Nenáviděl jsem všechny kolem sebe, a nejvíc jeho. Proto jsem se přidal ke Smrtijedům. Abych mu dokázal, že umím být lepší, abych se mu pomstil.“ Zášť v jeho hlase jí byla nepříjemná. Za tu dobu, co měla možnost s ním sdílet jeho obydlí, ho poznala velmi dobře. Někdy stačí opravdu krátká doba na to, aby mohl být člověk přečten od A do Z. Byla pravda, že ji stále někdy překvapoval, ale základ zůstával stejný. Nic nebylo stoprocentně odhadnutelné. Postavila se před něj a donutila ho se na ni podívat.

„Teď spolu ale spolupracujete,“ podpořila ho.

„Jo,“ odfrknul si, „může zase dokázat, jak je perfektní,“ ušklíbl se a odvrátil hlavu na stranu. Mia mu položila ruku na tvář, otočila jeho obličej zpět k svému a znovu mu pohlédla do očí.

„Severusi, ty jsi perfektní,“ dodala na slova správný důraz. „Pro mne ano. Ne Silvius, ale ty.“ Téměř neznatelně se mu rozzářily oči. Nikdy by neřekl, že by ho taková slova mohla potěšit. Před Miou to ale nezamaskoval. Jeho medové oči, které téměř svítily, se najednou rozzářily, aniž by to mohl ovládnout. Tělo ho zradilo.

„Nejsem perfektní,“ odvětil jí suše, „ale od dokonalosti nemám daleko,“ a potměšile se usmál.

„Ješito!“ pokárala ho naoko. „Pojď odsud,“ poprosila ho, „je mi tu úzko a necítím se tu dvakrát nejlíp.“ Za pár minut už oba seděli v obýváku a popíjeli kvalitní archivní Chardonnay.

Scarlett se druhý den po nástupu na novou školu chystala na hodinu lektvarů. Měla možnost znovu vidět strýčka a těšila se na jeho výklad. V lektvarech vynikala a byla na své schopnosti pyšná. Mimo jiné, samozřejmě. Byla si vědoma toho, že po otci i matce podědila spoustu vloh, a sama je ráda využívala a zdokonalovala. Poprvé ale měla možnost se učit přímo od rodinného příslušníka. Neuvědomila si, že se trošku opozdila ve své ložnici. Hodina měla za pár okamžiků začít, ona se ale stále nacházela ve společenské místnosti a její spolužáci už byli ti tam. Vyběhla ven a utíkala do sklepení. Naneštěstí se schodiště vyměnilo a ona se ztratila. Snažila se dostat na správnou cestu, ale nebylo jí přáno. Začala být zoufalá. Nechtěla přijít na první hodinu pozdě. Snažila se najít správnou cestu, až se za jedním z rohů chodeb srazila s neznámou postavou. Veškeré učivo, které držela v rukách, se jí sesypalo na zem. To samé se stalo i její společnici. Hermiona Grangerová se opozdila úplně stejně, jako černovlasá studentka. Obě si nesměle pohlédly do očí a začaly v tichosti sbírat své poznámky.

„Tohle je asi tvoje,“ podala lejstro Scarlett střapaté spolužačce. Hermiona si ho opatrně vzala a mrkla na ni.

„Děkuji,“ odvětila tiše. „Ty jsi Scarlett, že?“ zeptala se jí.

„Ano, přesně tak. Ztratila jsem se. Nevím, kudy mám jít do sklepení na hodinu,“ sklonila hlavu.

„Neboj, to se za chvíli naučíš. Pojď se mnou. Taky jdu pozdě, zapomněla jsem se v knihovně,“ pokynula jí Hermiona, aby ji následovala. Scarlett se usmála a šla za ní. Obě mlčky spěchaly do učebny lektvarů. Naneštěstí přišly o pár minut později. Hermiona se snažila otevřít dveře bez povšimnutí, ale moc dobře věděla, že ani jednomu z profesorů lektvarů nikdy neušel žádný šramot. Vešly ve chvíli, když Silvius psal výklad na tabuli. Nepotřeboval se ani otočit.

„Ale… slečna Grangerová a slečna Vendette se uvolily poctít nás svou přítomností!“ zvolal, aniž by přestal se psaním. Hermiona zaplula do lavice vedle Harryho a Rona. Scarlett nevěděla, kde by si mohla sednout, a zaujala místo vedle své spolužačky, což se setkalo s nelibostí Nebelvírů i Zmijozelů.

„Omlouváme se, pane profesore,“ začala Hermiona, „zdržela jsem se v knihovně a slečna Vendette se ztratila. Je tu nová a...“

„Já moc dobře vím, že slečna Vendette je tu nová,“ černovlasý kouzelník se prudce otočil a rázně ji přerušil, „proto tedy budu shovívavý,“ a formálně na ni pokývl hlavou. Všem bylo jasné, že ji ušetřil jenom proto, že byla z jeho koleje. „Ale co se týče vás, slečno Grangerová, je nehorázná drzost, abyste ztratila pojem o čase. Odečítám Nebelvíru 10 bodů za váš pozdní příchod.“ Mezi Nebelvíry to nesouhlasně zašumělo. „Ticho!“ zahřměl Silviusům hlas, až i Scarlett nadskočila. „Otevřete si učebnice na stránce 666. A každému, kdo vydá jedinou hlásku, odečtu dalších 10 bodů!“ Přeletěl pohledem po třídě a zkontroloval tak, že všichni mají nosy zabořené do svých učebnic. Kromě jednoho páru oříškových a jednoho párů medových očí, které téměř svítily. Tyhle dva páry ho téměř propalovaly pohledem. Věděl to a vůbec mu to nevadilo.

(* Až se ti bude zdát, že opět toužíš vzít si své srdce zpět a být volný, najdeš-li někdy chvíli, věnuj mi vzpomínku.)

(** Neříkali jsme, že naše láska neuvadne, že bude neměnná jak moře. Však můžeš-li se přece jenom upamatovat, zastav se a mysli na mne.)

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Odstřelovač - 39. kapitola: