Odstřelovač - 42. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Někdy přijde doba, když je třeba si přiznat určitá fakta.

24.03.2017 (11:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 831×

Silvius si pomalu sedl do křesla a stále hypnotizoval zavřené dveře, kterými před několika okamžiky Hermiona odešla. Ve tváři měl blažený výraz a užíval si chvíle euforie. Jak ale seděl v křesle a hleděl na kovanou kliku, pocit štěstí ho začínal opouštět. Realita se k němu vracela a doléhala na něj. Zabořil tvář do dlaní a přejel si jimi po obličeji. Najednou mu začínalo docházet, co provedl. Za ten pocit viny ta chvilka štěstí nestála. Tohle se nemělo stát. Neměl dovolit, aby k takové situaci došlo. Zašel až příliš daleko. Jak jí má teď vysvětlit, že to bylo poprvé a taky naposledy, aby si nemyslela, že ji jenom využil. Věděl, jaké dokážou puberťačky být, a kdyby jenom puberťačky. A nechtěl zničit bratrovu pověst. Při té myšlence se ušklíbl. Jak by měl zničit pověst vrahovi. Sice věděl, že tuhle jeho stránku znají pouze zasvěcení, a těch kladných moc nebude. A mezi studenty byl taky velmi neoblíben, jak velmi rychle zjistil, když se musel držet jeho role a outfitu. Předpokládal, že on by se tak lehce zlomit nedal, nebo spíš vůbec. I když Hermiona říkala, že u jeho bratra by ji to ani nenapadlo. Ale co se stalo s ním? Vždyť nebyl takový, tak co ho to popadlo? Bože dobrý! Prudce vstal a začal přecházet po místnosti jako lev v kleci. Co bude dělat? Předpokládal, že ona se nespokojí s ojedinělou akcí a bude se chtít stýkat dál, zvlášť když se mu svěřila, že ho má ráda. A proč jí vůbec prozradil, že on ji má taky rád? Ano, byla to pravda, ale nikdo to neměl vědět. Trvalo mu delší dobu, než si to sám přiznal po poslední soukromé hodině. Zastavil se a zadíval se do plamenů v krbu. Chtěl by v tom pokračovat, ale copak mohl? Nejde to. Musí jí to nějak vysvětlit. Aby to pochopila. Aby pochopila jeho. Navíc byl o víc jak dvacet let starší a ona ještě nepoznala pravé soužití s mužem. Až vyjde školu, bude chtít jít na vysokou, pozná tam spoustu svých vrstevníků, kteří s ní budou držet krok, a dřív nebo později některému spolužákovi podlehne. Samotného ho zarazilo, nad čím přemýšlí. Vždyť si spolu jednou šoustli a on už tady přemítá, jak kdyby spolu chodili bůhví jak dlouho. To on byl jako správná puberťačka. Křečovitě se tomu zasmál. Podíval se na hodiny. Doba večeře se pomalu chystala ke konci. Strávili tady víc času, než původně zamýšlel. Stejně byl tak vykolejený, že na jídlo ani nepomyslel. Potřeboval se nadýchat čerstvého vzduchu. Přehodil si přes ramena plášť a vyšel na chodbu. Jakmile se objevil za dveřmi, vrazila do něj štíhlá postava.

„Strýčku Sile, ty ses snad zbláznil!“ vyjela po něm jeho neteř. Rozšířil oči, chytil ji za flígr a hrubě ji vstrčil do jeho soukromé komnaty. Ještě narychlo obhlédl terén, jestli je někdo neslyšel, a vešel za ní. Hlasité prásknutí dveří se ztratilo ve školních chodbách.

Hermiona vešla do Velké síně v dobré náladě. Usmívala se na všechny strany. Její aura jenom zářila. Scarlett si jí hned všimla a pozorovala ji, jak si sedla za stůl a nabrala si plný talíř dýňové kaše a kuřecích placiček. S radostí štěbetala se svými přáteli a dala zapomenout na školní trest před několika dny. Chlapci se po sobě dívali, jelikož takovou Hermionu neznali. Už dlouho nebyla v tak rozverné náladě. Zmijozelce to přišlo podezřelé. Byla jak vyměněná. Muselo se něco stát. Něco moc příjemného. Vypadala, jako kdyby… ne, to snad ne. Teď? To by se přece nestalo. Vypadala úplně stejně rozzářeně, jako když si ona sama… Musela na ni počkat a zeptat se jí. Zvědavost v ní hlodala. Zanedlouho se střetla s Hermioniným pohledem. Ten se ve vteřině změnil. Dívala se na ni s tichou záští. Bylo to opravdu velmi zvláštní. Harry s Ronem se již zvedali k odchodu, byli na večeři o mnoho dříve, než jejich kamarádka. I zmijozelští se začali sbírat, Scarlett se ale schválně nimrala ve svém jídle, aby měla důvod k setrvání na svém místě. Velká síň se pomalu začala vylidňovat. Když už zbývalo jenom pár Mrzimorských, vstala a za nenávistného pohledu své spolužačky si k ní přisedla.

„Běž pryč, zrádkyně jedna,“ zasyčela na ni Hermiona. Scarlett se na ni nechápavě zadívala a ignorovala její vykázání z jejího dosahu.

„O čem to mluvíš, Hermiono?“ zeptala se jí.

„Moc dobře víš, co ke Snapeovi cítím, a přesto jsi měla tu drzost se s ním oždibovat. Kriste, vždyť vy si tykáte!“ řekla brunetka trochu víc nahlas, než měla původně v úmyslu. Zbývající studenti se po nich ohlédli, ale během vteřiny se opět věnovali sami sobě. Scarlett zalapala po dechu.

„Ty jsi nás viděla?“ vytřeštila oči.

„Ano!“ vyprskla na ni. „Přijde mi, že jste to snad udělali schválně, jelikož si profesor vždycky zakládal na svém soukromí. A teď najednou byly pootevřené dveře!“

„A co jsi tam dělala, co?“ vyjela po ní Scarlett.

„No… já,“ zakoktala se Hermiona a snažila se přijít na výmluvu.

„Máš asi taky nějaké tajemství, že?“ píchla do vosího hnízda černovláska. Hermiona sklonila hlavu a semkla rty. Scarlett jí položila svou ruku na její. „Hermi, mezi mnou a Snapem nic není,“ řekla již smířlivě.

„Tak proč ti to nevěřím?“ podívala se na ni již přívětivějším pohledem. Scarlett si povzdechla.

„Víš, ty taky vypadáš najednou jinak. Vyzařuje z tebe až moc štěstí. Co jste tam dělali, prosím tě?“ zkoumavě se dívala na Nebelvírku. Ta se od ní odvrátila a rychle si strčila sousto do úst a začala přežvykovat. „Hermiono!“ vykřikla tlumeně pohoršeným hlasem. „Ty jsi spala se Silem?!“ zašeptala jí důrazně do ucha. Naráz si uvědomila, co vyslovila. Položila si ruku na ústa a pevně sevřela víčka. „Sakra!“ dupla chodidlem do země. Hermiona se na ni vyděšeně otočila.

„Ty víš…? Jak to…? Co to…? No to si snad… no to je teda báječné!“ rozhodila rukama se lžící v prstech, až jí odletěl kousek kaše na podlahu. „Ještě mi řekni, že ty taky!“

„Hermiono, já s ním nešukám, kolikrát ti to mám opakovat!“ zaťala ruce v pěst a měla co dělat, aby se ovládla. Nadávala si sama sobě, že se tak lehce prozradila. Teď už jí to nevymluví. Ale nemůže jí říct přece pravdu. Nebo ano? Nebelvírka zúžila oči.

„Tak co s ním, do prdele, máš?!“ vyštěkla nepříčetně. Bylo opravdu těžké se hádat tak, aby jim nikdo doopravdy nerozuměl.

„Já ti to nemůžu říct. Slíbila jsem to,“ řekla už klidně. Hermiona prudce vstala a odhodila příbor.

„Tak si to nechej pro sebe!“ a rázně odcházela z Velké síně. Scarlett si povzdechla a vyběhla za ní. Chytila ji za ruku a odtáhla do nejbližšího přístěnku na košťata. Zabouchla za nimi a vykouzlila Silencio, aby se opravdu pojistila, že je nikdo nebude odposlouchávat. „Co to děláš?!“ snažila se ji Hermiona odstrčit a vylézt ven, Zmijozelka jí to ale nedovolila. Začaly se spolu přetahovat. Cuchaly si vlasy, rvaly se za šaty. Hermiona se snažila dostat ven, Scarlett se ji zase snažila udržet vevnitř.

„Hermiono, krucifix, nech mě to vysvětlit!“ štěkla po ní nakonec. Nebelvírka se udýchaná přestala kolem sebe ohánět. Propalovala svou společnici pohledem a obě těžce oddechovaly.

„Tak pohni!“ vyjela po ní.

„Ale musíš mi slíbit na svůj život, že to nikomu neprozradíš. Je to opravdu velmi důležité,“ zapřísahala ji. Hermiona chvíli přemýšlela, nakonec neznatelně kývla. „Podívej se na mě, nikoho ti nepřipomínám?“ a rukama objela siluetu svého těla. Hermiona naklonila hlavu na stranu a vzpomněla si na výraz, který u ní spatřila před několika dny. Zhluboka se nadechla, jak ji osvítilo.

„Ahaaaa,“ protáhla úlevně. „Silvius je tvůj… co je vlastně tvůj?“ zachmuřila se.

„Je můj strýček. Severus Snape je můj otec. Víc ti říct nemůžu. Slib mi, že udržíš tajemství, prosím tě o to. Je to životně důležité.“

„O jedno tajemství víc nebo míň,“ mávla Hermiona rukou. Najednou si Scarlett uvědomila důležitou věc.

„Počkej… ty víš, že profesorem lektvarů je Silvius...“ zaraženě si ji měřila pohledem a konstatovala skutečnost.

„Ano, vím to. Už delší dobu. Jsem strážcem i jejich tajemství. Je toho najednou nějak moc, nemyslíš?“

„Jo, a teď ti ještě přibylo, že jsi spala se svým profesorem! A mně vlastně taky! Herm!!“ rozhodila rukama.

„Já za to nemůžu, Scarlett! Miluju ho!“ Z očí jí vytryskly slzy. Scarlett si povzdechla a objala ji.

„A on tebe?“ zeptala se jí konejšivě.

„Já nevím,“ vzlykala, „řekl, že mě má rád. Ale myslím, že se nechal jenom unést. Nejsem naivka,“ a popotáhla nosem.

„Slib mi, že neuděláš žádnou hloupost. Jde opravdu o mnohé. Slib mi to, Hermiono!“

„Slib… slibuju,“ škytla. Scarlett ji hladila po zádech a čekala, až se dostatečně uklidní.

„Ty a moje teta?“ snažila se vnést černovláska trochu vtipu do nastalé situace.

„Vadilo by ti to?“ dívala se na ni Hermiona uslzeným pohledem. Scarlett se usmála.

„Ne, vůbec ne,“ usmála se, „byla bych strašně šťastná.“

„Opravdu?“

„Jo,“ zašeptala jí do ucha. Obě dívky se na sebe usmály. Scarlett setřela Hermioně slzy z tváře a letmo ji políbila na tvář. „Tak pojď,“ pobídla brunetku. Zapřela se o kliku a obě vypadly na chodbu. Rozcuchané, s pomačkaným úborem. Procházející studenti si je přeměřovali překvapenými pohledy. Podívaly se na sebe a každá se nevinně vydala jiným směrem.

„Strýčku Sile, kam jsi dal rozum, proboha?! Jak se to táta dozví, tak tě přerazí!“ křičela Scarlett po svém strýci.

„Nepřeháněj, prosím tě,“ odbyl ji.

„Ty z toho máš snad ještě legraci!“

„Nemám… jenom… prostě...“ neuměl najít ta správná slova.

„Jenom prostě co?! Můj strýc - profesor a moje snad nejlepší kamarádka!“ křičela nepříčetně.

„Já ji mám rád,“ řekl po chvilce odevzdaně. Scarlett se obličej vyjasnil a zadívala se na něj.

„Opravdu?“ zeptala se nevěřícně.

„Ano,“ přitakal. Scarlett se začala postupně usmívat.

„Můj strýček a moje nejlepší kamarádka,“ rozzářila se s úsměvem od ucha k uchu a objala Silviuse. „Ale co s tím uděláš? Víš, že profesor se studentkou nesmí mít žádný vztah,“ zachmuřila se.

„Nevím…“ pokrčil rameny. Chvíli bylo hrobové ticho, které přerušovalo jenom praskání polen v krbu. „Co říkala?“ zeptal se dychtivě.

„Že není naivní. Nebude ti dělat těžkosti, pokud myslíš tohle,“ mávla rukou. Snape si povzdechl.

„Chtěl bych, aby mi dělala těžkosti… každý den,“ a zadíval se do blba.

„Strýčku!“ okřikla ho Scarlett pohoršeně. „Chováš se jak dacan.“ Silvius zatřásl hlavou.

„Já vím, promiň. Jenom to bylo tak náhlé.“

„Snad tě to lesní žití úplně nepřipravilo o rozum, když jsi najednou měl možnost smočit.“

„Scarlett!“ křikl pohoršeně.

„No co… není mi deset. Taky už jsem měla tu čest s někým být! Nejsem svatá!“

„Ale měla bys být. Neznáš svého otce.“

„Můj táta není už vůbec svatý. Ten by byl ten poslední, který by mi měl něco vyčítat.“

„Asi máš pravdu.“

„Jenom mi slib, že budeš opatrný. Nepředpokládám, že zdi tohoto hradu nikdy neviděly porušení školních pravidel. Ale zbytečně na sebe nepoukazuj.“

„Scary...“ usmál se obdivně, „ty mluvíš jak dospělá,“ a upřímně se na ni usmál. Měl radost, že je tak rozumná a snaží se mu poradit.

„Někdo z vás musí být,“ odbyla ho. „A slib mi, že jí neublížíš. Ona si to nezaslouží.“

„Slibuju.“

„Mám tě ráda,“ a objala ho. Odtáhla se od něj a pohladila ho po tváři. Usmál se na ni a kývl směrem ke dveřím. Beze slova odešla. Opět si sedl do křesla a spojil špičky prstů. Už neměl potřebu se jít nadýchat čerstvého vzduchu. Rozhovor s neteří mu perfektně pomohl.

Mia strávila v koupelně snad dvě hodiny. Připravit se na benefiční večírek jí zabralo přehršel času, a to si myslela, že začala včas. Najednou si přála být mužem. Severus už byl určitě připravený a čekal na ni. Dokázala si přesně vybavit výraz jeho obličeje. Když zrovna neměl masku. Jenže prostě byla žena. Navíc se měla vydávat za hraběnku, tudíž musela perfektně reprezentovat. Poručila si bílé korzetové koktejlové šaty, dlouhé do půli stehen, obepínající její štíhlou postu. Byly posety černou krajkou a vzadu měly šifonovou vlečku až na zem. Jak skvělé bylo, že jí vykouzlil cokoliv, co si vymyslela. Decentní šperky přesně vystihovaly celkový dojem. Těsně před sedmou hodinou večerní vyšla ze svého pokoje. Právě včas. Na vysokých podpatcích sešla schody a zahleděla se na pohovku, kde se rozvaloval její falešný manžel a čekal na ni. Když ji spatřil, měl co dělat, aby se dokázal z pohovky vyškrábat. Beze slova k ní přistoupil a lehce ji políbil. Každý si přehodil přes ramena plášť, aby jim nebyla zima. Zaklesla se za něj a nechala se odvést na kraj pozemků, kde se přemístili na klidné místo ve vedlejší obci, aby je nikdo nespatřil. Severus si nakonec lokl ze své věrné placatky, kterou měl stále u sebe. Stejně jako svou milovanou Berettu u kotníku. Vystoupali schody u kulturního centra, kde se měl konat večírek. Pastor Dwyer je přivítal u vchodu. Severus formálně sáhl do náprsní kapsy svého slim saka a podal mu vypsaný šek na tisíc liber. Pastorovi klesla brada. Čekal, že určitě něčím přispěje, ale takovou částkou určitě ne, zvlášť, když o něm téměř deset let neslyšel. Pokorně se mu uklonil a pokynul mu do sálu. Jakmile vešli, všechny oči se upřely na ně. S přimhouřenými víčky přeletěl všechny přítomné. Některé poznal. Zvlášť staré manžele Frumpovi. Zdvořile se uklonil a tím je pozdravil. Následovali jeho příkladu a zvědavě si přeměřili jeho partnerku. Po několika minutách pastor Dwyer oficiálně oznámil začátek večírku a pokynul kapele, aby začala hrát. Páry se postupně nahrnuly na parket a začaly se pohybovat v rytmu valčíku, který se linul sálem, včetně hrabat Snapeových. Severusovi bylo jasné, že jsou stěředem pozornosti, zvláště jeho krásná partnerka. Ale s tím musel počítat. Tančili zhruba půl hodiny, než jí pokynul, aby si sedli do tiššího kouta. Objednali si víno. Snape si znovu lehce lokl z placatky a rozhlédl se po přítomných. Mia se dobře bavila. Byla mezi lidmi, tančila, popíjela vínko. Cítila se šťastná. Jenom kdyby její společník sdílel alespoň trošku z její radosti. Severus se k ní nahnul a oznámil jí, že si musí odskočit. Na souhlas kývla, a tak se vzdálil. Rozhlédla se po lidech a střetla se s pohledem mladého světlovlasého hromotluka. Usmála se na něj. Opětoval její úsměv. V tu chvíli k němu přistoupil pastor Dwyer a objednal.

„Kdo je to?“ zeptal se muž pastora.

„Hraběnka Snapeová, manželka vašeho souseda, pane Frumpe,“ odpověděl mu Dwyer.

„Toho Snapea? Nevypadá, že by byla v jeho věku,“ povytáhl překvapeně obočí.

„Víte, jak to u aristokratů bývá. Domluvené sňatky...“ pokrčil duchovní rameny.

„Hmm… domluvené sňatky...“ a usmál se pro sebe. Kývl na hostinského a pokynul mu, aby donesl hraběnce půlku. Během pár okamžiků se před ní ocitl panák domácí pálenky. Překvapeně pohlédla směrem k baru. Mladý Frump pozvedl svou sklenku a přikývl. Usmála se a povytáhla obočí. Také uchopila panáka do prstů a pokynula mu. Oba svou tekutinu do sebe obrátili. Nevěděla, že je Severus pozoruje ze zálohy. Povzdechl si a najednou si uvědomil, jaký rozdíl mezi nimi je. Přimhouřil oči a rázně vešel do sálu. Přisedl si zpět k Mie a pokynul číšníkovi, aby přinesl dva panáky. Mia se na něj tázavě zadívala. Uchopil ji za ruku a letmo ji na ni políbil. Rozšířila oči. Tohle by od něj nečekala. Když oba dva své příděly vypili, znovu ji vzal do kola. Byla opravdu překvapena, co se s ním dělo. Ve společnosti byl jako vyměněný. Nebo v tom bylo něco jiného? Točil se s ní, jako kdyby byli v nějaké soutěži. Nemohla si stěžovat, jenom to bylo nezvyklé. Když už oba byli zadýchaní, neobtěžovali se zalézt si na své místečko, ale šli rovnou k baru. Opět si objednali a chvíli mlčky čekali, než barman jejich objednávku vyplní. Mia si všimla novin, které ležely na baru. Ledabyle se pro ně natáhla a začala jimi listovat. U jedné ze stran se zastavila a začetla se. Najednou naklonila hlavu na stranu a rozšířila oči. Pohlédla na Severuse a obrátila oči v sloup, než se poroučela k zemi. Ten ji bleskově zachytil, když si všiml, že se její tělo stává bezvládným, a položil ji na zem. Hudba přestala hrát a všechny zraky se stočily jejich směrem. Severus ji popleskal po tváři a dal jí přičichnout k malinké lahvičce, kterou vytáhl z malé kapsy svého saka. Víčka se jí pohnula a ztěžka otevřela oči.

„Severusi,“ vydechla. Kouzelník se zamračil a natáhl se po novinách, které chvilku předtím četla. Sám rozšířil oči, když si přečetl titulek. Zesnulá operní pěvkyně odkázala veškerý milionový majetek dceři. Odhodil denní tisk za sebe a přivinul si svoji falešnou manželku k sobě. Zvedl ji do náruče a odcházel s ní za pohledu všech přítomných ze sálu. Na vhodném místě se s ní přemístil na pozemky snapeovského sídla. V hlavě se mu honila spousta myšlenek. Zvláště ta, že nastal čas, kdy ji bude muset nechat odejít.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter