OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Odstřelovač - 55. kapitola

24.04.2017 (09:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 786×

Oba seděli naproti sobě se sklenkou brandy v ruce a svorně mlčeli. Severus se díval skrze krb do neznáma. Snažil se na nic nemyslet, ale moc se mu to nedařilo. Dřív neměl žádný problém oprostit svou mysl od jakýchkoliv myšlenek a dosáhnout stavu totální meditace. V poslední době se mu ale hlavou honilo tolik vzpomínek a on se jimi probíral. Mohl mít bratr pravdu? Mohl se poprvé v životě opravdu zamilovat? Do mudly? Do dívky téměř o patnáct let mladší než on? Nikdy s tímhle nešvarem přece problém neměl. Ani do matky své dcery se nezamiloval. Do žádné z těch, které chvíli měly čest se dělit o jeho postel. Matka měla pravdu, byly to běhny. Ne všechny, to samozřejmě ne. A některé mu nebyly protivné a měl k nim určitou slabost. Na pár týdnů. Ale teď je to jiné. Tak o mnoho jiné. Co se to s ním jenom dělo? Ne, že by mu to bylo nepříjemné. Hodně nad tím přemýšlel a často, i když by neměl. Bylo to nebezpečné. Samozřejmě, že v nitrobraně a nitrozpytu byl nedostižný, ale i mistr kouzelník se někdy učárne. A z toho měl obavu. Ale už se rozhodl. Nechtěl být bez ní ani bez ní. Bez své ženy a bez své dcery. Najednou se zasekl. Na co že to pomyslel? Bez své… ženy? Zavlněl se v křesle a zhluboka usrkl ze své sklenky. Přeletěl pohledem přes své soukromé komnaty a střetl se s upřeným pohledem svého bratra. Chvíli si hleděli do očí, ale ani jeden se o nic nepokusil. Nepovažovali to za nutné ani za vhodné. Stejně by se jenom přetlačovali.

„Na co myslíš?“ protrhl Silvius ticho, i když to byla zbytečná otázka. Severus jenom pokrčil rameny a uhnul pohledem. „Na ni, že?“ pokračoval ve zpovídání dál. Když po něm jeho bratr šlehl přimhouřeným pohledem, nebylo mu to zrovna příjemné. Ty jeho oči byly vždycky pronikavé a s maskou byl ještě víc démonický. A moc dobře to věděl. Ne, že by z něj měl strach, byli přece bratři a byl si jist, že by mu nikdy neublížil, ani za těch nejhorších dob. Nehledě na to, že by se mu určitě ubránil, jako kdyby ho napadl on sám. Vždycky si byli rovni. Ať si rodiče mysleli cokoliv, ať dávali najevo cokoliv, on sám věděl, že byli oba stejně dobří, jenom on sám měl klidnější a vyrovnanější povahu. Jen se vždy ke všemu nachomýtl dřív. Matka je měla ráda oba stejně, nikdy v nich nedělala rozdíly, i když se to Severusovi mohlo zdát jinak. Ale jejich otec to viděl rozdílně. Silvius byl jeho mazlíček a dával to dostatečně najevo. Severus matku miloval, i když měl někdy pocit, že se ho občas straní, ale tak to nikdy nebylo, stále to byl jenom jeho pocit, ale otec, to byla jiná. Možná ho na jednu stranu chápal. Chápal, proč se cítil odstrčený. Navíc s jeho impulzivní povahou bylo těžší se cítit vyrovnaně, obzvlášť v tak nebezpečném věku, jako byla puberta. Byl rád, že Scarlett v tomhle byla jiná. Že byla klidná po matce. Měl ji moc rád. Jenom ho mrzelo, že ji nemohl vídat častěji. Ale teď se vše změnilo. I jeho dvojče se měnilo. Nevěřil, že by to ještě bylo možné. Ano, neviděli se spoustu let, protože k tomu neměli důvod. Chtěl se od všeho a všech distancovat. Smrt sestry mezi ně vklínila neprostupnou zeď. Bratr se stáhl do sebe a začal všechny nenávidět a jeho nejvíc. Šestnáct let ale byla dlouhá doba na jeho vystřízlivění. Jich obou. Možná v sobě živil nenávist na celý svět, ale bojoval za správnou věc. Jenom si nechtěl nikoho připustit k tělu a nechat si ublížit. Byl si tím jist. Ale najednou začal být přístupnější, možná i… milejší? Tak to přesně nazvat nemohl, ale přirovnat by se to k tomu dalo. Mia na něj měla velký vliv. I když si to Severus nepřipouštěl, on, jako nezávislý pozorovatel, to viděl. Proč by ji jinak chtěl chránit? A byl za to rád. Byl klidnější, mohl lépe uvažovat. Navíc, jak poznal, se začal vyrovnávat i se svým zjevem. Stále si hleděli do očí. „Nemusíš se přece stydět za to, že ji máš rád,“ pokračoval po chvíli.

„Za to ty by ses stydět měl,“ ušklíbl se Severus. „Ne, že by mi vadilo, že bys přebral štafetu horšího dvojčete.“

„Za co bych se měl stydět?“ zeptal se Silvius. „Že mám někoho rád? Na tom mi nepřijde nic špatného.“

„Že máš někoho rád ne, ale že máš rád nevyspělou sedmnáctku a ještě k tomu moji studentku. Ty si opravdu myslíš, že tě bude chtít i po letech?“

„Dívej, když tebe chce Mia, proč by mě nemohla chtít Hermiona?“ rýpl si Silvius. Severus našpulil rty.

„Třeba proto, že Damiana je o něco starší a má za sebou určité zkušenosti. Není puberťačka, která neví, co chce,“ při té myšlence se uchechtl, „ta naopak ví moc dobře, co chce a jde si tvrdě za tím,“ a založil si ruce na prsou. „Stejně jako já. Jsme si podobní víc, než by sis dokázal představit.“ Při té myšlence zvedl oči a zadíval se za bratrova záda. Nevěřil, že něco takového vyslovil.

„Já se ti tu nebudu ospravedlňovat, Seve,“ zachmuřil se Silvius. „Nejdřív jsem měl výčitky, ale teď už je nemám. Když mě bude chtít, budu rád, když usoudí, že pro ni nejsem dobrý, nechám ji jít. Prostě se to stalo. Stejně jako tobě. Copak bys před několika měsíci řekl, že tě může ulovit obyčejná mudla?“

„Ne,“ odvětil tiše.

„A chtěl by sis představit, že bys ji pustil k vodě?“ pokračoval Silvius dál.

„Ne, samozřejmě, že ne,“ zavrčel o poznání hlasitěji.

„A myslel by sis, před pár měsíci, že tu spolu budeme sedět?“

„Taky bych si nemyslel, že tu budeš v mojí posteli brousit tu nejhorší šprtku, co tahle škola měla možnost poznat.“

„No tak už se nad to povznes.“

„To bude ještě chvíli trvat,“ pokrčil Severus rameny, „nejspíš se s tím nikdy nesmířím.“

„Ach můj bože,“ protočil Silvius panenky, „ty jsi horší než nějaký umanutý suchar.“

„Já jsem suchar,“ a vyplázl na svého bratra jazyk.

„Vidíš a zrovna něco takového jsem si o tobě nemyslel,“ a zadíval se na něj přes okraj sklenky. Severus protáhl obličej a zavrtěl hlavou. Znovu začal hypnotizovat krb.

„Co mám dělat s Carrowovými?“ vytrhl ho po chvilce opět Silvius z rozjímání.

„Co s nimi?“ zeptal se, aniž by se jakkoliv pohl. „Jsou to hloupá hovada, neumíš si snad poradit?“ a otočil k němu hlavu s pozvednutým obočím.

„Nejsem do detailu jak ty,“ zamračil se na něj.

„Ne, to opravdu nejsi,“ ušklíbl se maskovaný muž. Silvius jeho poznámku přešel.

„Amycus už se oblizoval, že přijedou mladé studentky. Nedokážu si představit, že by je tady zneuctíval,“ a položil rázně sklenku na stůl. „Tobě by to možná bylo jedno, ale mně tedy ne. Možná ti to uniklo, ale nejsem zastáncem násilí. A rozhodně ne na mladých holkách, co mají celý život před sebou.“

„Zmiň se Alectě.“ Pokrčil Severus rameny a vyprázdnil zbytek tekutiny ze své sklenky.

„Proč? Co ta s tím má společného?“

„Řekněme, že většinu věcí dělají spolu. Znásilňování žen a dívek ale mezi ně nepatří. To jí dělá za zády. Neví o tom. Jelikož by potom měl peklo.“

„Nechápu,“

„Tak jinak… provádí spolu prakticky téměř VŠECHNO.“ Na poslední slovo dal velký důraz a významně se na Silviuse zadíval. Ten rozšířil oči a otevřel ústa v němém úžasu.

„Chceš říct, že...“

„Jo,“ kývl na souhlas.

„No pro Krista, to je žert, že ano?“ zkřivil Silvius obličej odporem.

„Ne, není. Mají spolu až velmi nezdravý sourozenecký vztah. Myslí si, že to dobře tají a nikdo o tom neví, ale je to veřejné tajemství. Ví o tom téměř každý Smrtijed, ale do očí jim to nikdo nepřiznal.“

„Proto se po něm pořád tak plazí...“ konstatoval Silvius suše.

„Mhm,“ olízl si Severus zuby a našpulil rty, „a Alecta nesnese žádnou, která by se kolem něj měla ochomýtat. Ten, kdo o nich nic neví, si myslí, že se jedná jenom o sourozeneckou žárlivost, ale tak to samozřejmě není. Dělá si na něj i ostatní nároky. On je ale jiný. Nemíní se spokojit jenom s tím, co má. Na to, jak je tupý, v těchhle věcech mu to celkem pálí a dokáže být nesmírně vynalézavý. Hlavně, aby se to jeho sestra nedozvěděla. Dala by mu to sežrat. Možná i doslova. Neumí jí říct ne, chce ji mít pořád při sobě. Nedokázal by bez ní být. A vlastně mu to ani tolik nevadí. Je celkem dost náruživý, když to řeknu takhle, a to je ještě slabé slovo. Zmiň se jí a studentky budou mít pokoj, věř mi. Nespustí ho z očí.“

„Nechceš se už vrátit? Necítím se na to,“ řekl Silvius po pár vteřinách tiše.

„Ne,“ striktně mávl Severus rukou, „budu se tu objevovat a pomáhat ti, to beze sporu. Ale nechci pít mnoholičný, když to není vyloženě nutné. Pomůžu ti s opravováním prací, s radami v jakémkoliv směru, ale mezi lidi zatím nepůjdu. Ne, dokud je Pán zla u moci. Pokud to nebude nezbytné. Vím, že je to velká zodpovědnost, ale budu ti stále při ruce. Víš, že v tomhle se na mě můžeš spolehnout.“

„Upřímně si tím nejsem tak jistý. Hodně dlouho ses od všeho distancoval a schovával ses,“ neodpustil si Silvius jízlivou poznámku. Jeho bratr prudce vstal, až se křeslo odsunulo dozadu. Pevně sevřel zuby a zaťal ruce v pěst.

„To je očividné,“ zasyšel, „ale veškeré myšlenky a priority jsem si utříbil. S tímhle ksichtem mezi lidi vylézt nemůžu a to víš moc dobře. Ty ses zavázal pomoct. Brumbál je mrtvý a musíme to zvládnout sami. Ten mamlas Potter snad dokáže shromáždit a zničit všechny viteály, ale zatím musíme Voldemortovi věšet bulíky na nos.“

„Když mluvíš o Potterovi,“ změnil Silvius téma, „byl tu Brousek. Brumbál mu prý odkázal nějaké předměty, včetně Nebelvírova meče. Dle ministra ale meč nepatřil osobně Brumbálovi, ale škole, tudíž neměl právo mu ho odkázat. Co myslíš, že tím sledoval?“

„Něco určitě,“ pokrčil Severus rameny a přiložil si prst k ústům. Začal přecházet po komnatě s rukama založenýma za zády. Věděl, že zanedlouho začne nový školní rok a Harry se sem nehodlá vrátit. Za prvé ho obviňoval ze smrti svého milovaného ředitele a za druhé musel splnit svůj úkol. A ti dva jeho nohsledi ho budou následovat, tím si byl jist. „Potter s tou tvojí koštěkotkou a ocasem Weasleyem se rozhodně činí. Ty s ní nejsi v kontaktu?“

„Jakou koštěkotkou, ty sprosťáku!“ štěkl po něm jeho bratr. „Ne, nejsem,“ odpověděl nakonec, „shledávám to příliš nebezpečným.“

„Nebelvírův meč má velkou magickou moc,“ pokračoval Severus, „Brumbál chtěl, aby ho Potter měl. Na obranu asi těžko. Viteály by měly být předměty, nepůjdou jenom tak zničit. Nejspíš proto chtěl, ať ho má. Kde je teď?“

„V ředitelně, na svém místě,“ ukázal Silvius směrem do stropu.

„Fajn. Až bude správná chvíle, nějak mu ho poskytneme.“

„A jak, prosím tě, když ani nevíme, kde cestují,“ rozhodil Silvius rukama. Severus se záhadně usmál.

„Ty to možná nevíš, ale já určitou představu mám.“

„Jak to?“ zamračil se Silvius, až se mu vytvořila hluboká vráska mezi obočím.

„Řekněme, že mám takovou malou křišťálovou kouli.“

„Co že to? Oba přece víme, že ty skutečnost neukazují.“

„Nestarej se, hlavní je, že vím, kde jsou.“

„Když to víš ty, ví to i Voldemort?“

„Ne, ten má možná velkou moc, ale všechno taky neví a nevidí. Brumbál mi věřil, a tak mi i něco svěřil. Něco, o čem nemá téměř nikdo ani tušení. I proto byl považován za největšího čaroděje všech dob. A už se nevyptávej, slíbil jsem mu, že to nikdy neprozradím ani svému nejbližšímu. A až nastane ta správná chvíle, předám tajemství jednomu vyvolenému dál. Neboj se, ty to nebudeš,“ mávl lektvarista rukou, když viděl, že se jeho dvojče nadechuje k otázce.

„Jak jsi velkorysý, bratříčku,“ ušklíbl se Silvius.

„Jistě, copak jsi o tom někdy pochyboval?“ potměšile se usmál maskovaný muž jedním koutkem.

„Celý život,“ rozšířil jeho bratr škodolibý úsměv od ucha k uchu. Severus si olízl rty a sklonil hlavu. Opravdu se s ním něco dělo. Jejich dialogy ho začínaly bavit a ne v tom negativním smyslu slova.

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Odstřelovač - 55. kapitola: