OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Odstřelovač - 59. kapitola

09.05.2017 (10:00) • AndysekAndysek • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 912×

Dlouho jí znělo vlastní jméno, vyslovené jeho hlasem, v uších. Nepřítomně se usmívala se zavřenýma očima a vnímala jeho objetí. Podezřívala ho, že v hojivém lektvaru byla i nějaká přísada pro uklidnění. I po proběhlých událostech se kupodivu cítila šťastná. Najednou věděla, že se na něj může spolehnout, že mu na ní záleží a že jeho přiznáním jí vyjádřil své city. Uměla číst mezi řádky. Věděla, že nikdy by jí nic podobného do očí nepřiznal. Nebyl to jeho styl. Ale ona už ho znala a poznala, kdy něco, bez větší specifikace, přiznal. Už jenom vyslovení zkráceniny jejího jména bylo pro něj tak netypické. Vždy každého oslovoval celým jménem. Všimla si toho už dávno předtím. Jediného, koho kdy oslovil jinak, byl vlastní bratr. Netušila, proč tomu tak je, a ani nad tím nechtěla pátrat. Stačilo jí, že ji má rád.

„Frump nevěřil, že jsme šťastní manželé, Fantome,“ promluvila nakonec. Musela mu říct, co měla na srdci. Snažila se kousat do jazyka, ale ona si zakládala na své bezprostřednosti a upřímnosti. I proto byla tam, kde je teď. „Myslel si, že když si s ním občas zajdu na oběd, že o něj mám zájem. Nikdy jsem ale nic nenaznačovala. Proč měl tedy za to, že si nerozumíme?“

„To nevím,“ zavrčel Severus podrážděně a přitiskl si ji majetničtěji víc k sobě.

„Říkal, že používám svoje jméno za svobodna a nenosím ani prsten. Že to samo o sobě vypovídá...“ a cvrnkla prostředníčkem puštěným palcem do vody. Vytvořila tím prťavou spršku, která dostřelila na protější konec vany. Severus zvedl obočí.

„Co to děláš?“ zeptal se zvědavě.

„Co? Tohle?“ a provedla tu samou věc znovu. „Dělám nona, to neznáš?“ Severus vyprsknul dušeným smíchem.

„Ne, to opravdu neznám.“

„Kdysi mě to naučil otčím. Vymýšlel samé blbosti a tohle byla jedna z nich. Zůstalo mi to. Občas se potřebuju chovat jako malé dítě. Utíkám tak na chvilku od tvrdé reality. Uklidňuje mě to.“

„A já tě neuklidňuju?“

„Ty? Ne, ty mě doháníš k šílenství,“ a zvedla k němu hlavu.

„To ti tedy pěkně děkuju,“ povzdechl si a zadíval se do neznáma. „Moje příjmení mít nemůžeš, nehodlám zbytečně riskovat,“ pokračoval po chvíli ticha. „Hrát si na manžele můžeme mezi mudly, kteří nemají nijakou spojitost s kouzelnickým světem a neuvedou nás tak do nebezpečí. Prakticky jsme tohle udělali jenom v naší vesnici a jenom kvůli tomu zmetkovi, který se nasáčkoval do Londýna, jsi v tom musela pokračovat. Nehledě na to, že to ty ses prohlásila za hraběnku,“ rýpl si nevybíravě. Mia pevně stiskla rty. Měl pravdu, on jí k tomu souhlas nedal. A vzít to zpět před pastorem Dwyerem by bylo potupné. Ona by to přežila, ale pověst hraběte by byla pošramocená ještě víc, než dosud byla pravdivými legendami. Hráli to vlastně před místními a před Frumpem. Nebyl důvod to dál řešit. Spíš ji mrzelo, že nevypadali jako šťastný pár. I když s tím, jak byl do ní ten blonďák udělaný, by si vymyslel cokoliv, jen aby měl dobrý důvod ji lovit. „Už je ti líp?“ zeptal se téměř bez zájmu. Mlčky kývla na souhlas. „Fajn. Pusť mě, už jsem jak houba,“ poplácal ji po stehně. Beze slova se odsunula na druhý konec vany. Severus ze sebe spláchl pěnu a vylezl ven. Omotal si ručník kolem pasu a popadl svoje kalhoty do ruky. Na Miu se už ani nepodíval. Povzdechla si. Poznala, že není ve své kůži. Nechala ho zatím tak, stejně by nemělo smysl do něj rýpat. Zavřela oči a ponořila se zpátky do bublinek. Zmijozel došel do obýváku, přehodil kalhoty přes křeslo a s žuchnutím se posadil na pohovku. Mávl hůlkou a jedním švihem byly jeho kalhoty suché. Položil si nohy na konferenční stolek, byť se tak obyčejně nechoval. Zapřel si loket jedné ruky o zápěstí druhé a položil si bradu se rty na hřbety prstů. „Mami?“ zamumlal přes ně, aniž by se podíval na obraz.

„Ano, broučku? Je všechno v pořádku?“ zašveholila Eileen z rámu.

„Kde je ukrytý Snapeblood?“

„Co, prosím?“ vypískla překvapeně.

„Kde je ukrytý Snapeblood? Nevěděl jsem, že i obrazy mohou být hluché.“

„Já tě moc dobře slyšela! Jenom tomu nevěřím. Nikdy jsi neměl potřebu se na to ptát. A moc dobře víš, že ho dostane jen ten, který dovede opravdovou vyvolenou. Tak je to už po staletí.“

„Nemá to nic společného s tím, že je Damiana mudla, že ne?“

„Ne, to víš, že ne. Otec by to sice nepřiznal, ale v rodině jich už pár bylo. Jenom prostě si nemyslím, že ty bys...“

„Chci si ho jenom půjčit,“ skočil jí do řeči. „Pokud Silvius přijde, hned mu ho odevzdám. I když pochybuju, že s tím, koho má, by vůbec přišel.“

„Severusi!“

„No, co je?“

„Nebuď už na bratra tak uštěpačný.“

„Však počkej a uvidíš sama!“

„Takže on má partnerku?“

„Tak bych to zrovna nenazýval.“

„Ale on nikdy nebyl takový, jako...“ naráz se odmlčela, jako kdyby nechtěla opravdu vyslovit to, co se slynulo z jejích úst.

„No? Jako kdo? Já? Samozřejmě, vždycky byl jiný! Neboj se, děvkař není. Je to ještě mnohem horší.“ A prudce vstal. Jedním trhnutím ze sebe sundal ručník a začal si natahovat kalhoty.

„Ale Severusi,“ odvrátila se Eileen na druhou stranu.

„Ježiš, ty děláš, jako kdybys mě nikdy neviděla. Jsem tvůj syn.“

„Já vím, ale tak... víš jak...“

„Nevím, na co si hraješ. Nikdy ti to problém nedělalo. Tak řekneš mi, kde je, nebo mám obrátit celé pozemky vzhůru nohama?“

„Fiškus to ví, poskytne ti ho a v pravou chvíli ho zase ukryje. Ale Severusi...“

„Já vím, já vím...et cetera, et cetera.“

„Nedělej si z toho legraci! Je to rodinný šperk s velkou mocí a moc dobře to víš! Nemůžeš ho využít jinak, než máš, víš, jaké by to mělo následky.“

„Samozřejmě, že to vím! Kdybych si nebyl jistý, nikdy bych ho Damianě…“ odmlčel se a významně se na matku zadíval, „nepůjčil,“ dokončil větu.

„Tak nepůjčil,“ pozvedla Eileen obočí a pohnula hlavou.

„A jak jinak to chceš nazvat? O ničem podobném zatím nepřemýšlím.“

„Tak jí kup něco obyčejně honosného. Peníze přece nejsou problém.“

„Ne, to nejsou, ale má to pro mě svůj skrytý význam. Prostě to tak chci, nebudu se ti obhajovat,“ a důrazně vztyčil ukazováček. Eileen si hlasitě povzdechla a rozhodila rukama.

„Kde jsme s tvým otcem udělali chybu?“

„Nikde, prostě jsem se tak narodil. A už toho nechej,“ zamračil se na ni. Jeho matka se na něj dívala bez jakéhokoliv výrazu. Najednou mu byla tak podobná. Nečitelné výrazy měly společné, jako spoustu jiných grimas. „Sdělíš to Fiškusovi, prosím tě?“ pozvedl obočí s nakloněnou hlavou na stranu.

„Jistě,“ odvětila mu suše, „dej mi pár minut,“ a zmizela z obrazu. Severus si znovu sedl na pohovku a založil si ruce na prsou. Udělal opravdu správně? Co když to nedopadne dobře? Co když se mýlí a ona vše jenom hraje? Zas na druhou stranu, pokud ano, bude vědět, na čem je, a nebude muset dál v tom všem pokračovat. Opravdu by ale tohle chtěl? Chtěl by to vědět? Možná je sladká nevědomost to, po čem momentálně touží. Zachmuřil se. Ne… to opravdu ne. Vždy chtěl vědět, na čem je. Fiškus se z ničeho nic objevil přímo před ním a podával mu malou černou krabičku.

„Paní říkala, že toto potřebujete, pane,“ a zadíval se něj svýma malýma očkama.

„Ano, to je pravda, děkuji ti, Fiškusi,“ a přijal od něj malý předmět. Fiškus se usmál od ucha k uchu, uklonil se a opět zmizel. Během chvíle se v rámu objevila zpět jeho matka.

„Severusi,“ oslovila ho důležitě.

„Neboj se. Když nemám strach ani já, nemáš k tomu ty už vůbec žádný důvod,“ přimhouřil oči. Vtom se ve dveřích objevila Mia. Zabalená v županu, celá rozpálená z horké vody, s unaveným výrazem ve tváři. Posadila se do křesla naproti Severusovi a opřela si hlavu o opěradlo.

„Damiano?“ zeptal se po chvíli, když stále seděla bez hnutí. Pomalu zvedla hlavu do normální polohy a otevřela oči s tázavým pohledem.

„Hm?“ vyloudila unaveně.

„Pojď sem,“ poklepal na místo vedle sebe. Mia se zamračila a naklonila hlavu na stranu.

„Proč?“ zeptala se.

„Prostě proto,“ odpověděl jí klidně. Povzdechla si a namáhavě vstala. Sedla si vedle něj a tázavě se na něj zahleděla. Severus před ní otevřel dlaň, na které ležela černá krabička. „Na,“ a podal jí ji. Mia se mu vytřeštěně podívala do očí a nevěděla, jak má reagovat. Opatrně předmět uchopila do prstů a několikrát ho přetočila.

„Co to je?“ zeptala se dychtivě. Nečekala na jeho odpověď a krabičku otevřela. Ležel v něm zlatý prsten s velkým rubínovým kamenem orámovaným brilianty, které byly zasazené i do obvodu prstenu. Mia vytřeštila oči a současně s tím jí padla brada. Zadívala se na muže, sedícího vedle ní, a nezmohla se na slovo.

„Tohle je Snapeblood,“ a ukázal na něj prstem. „Je to magický zásnubní prsten Snapeů.“

„Zá-zásnubní?“ vypískla nevěřícně.

„Ano,“ přitakal. „Říkala jsi, že nemáš prsten, a proto ti Frump nevěřil, že jsi šťastně vdaná. Nemyslím si sice, že to ještě bude potřeba, ale kdyby ano, bude dobré neponechat nic náhodě. Proto jsem se rozhodl ti tento prsten prozatím zapůjčit.“

„Aha,“ vzdychla zklamaně. Na chvilku v ní zabředla jiskřička, že by ji chtěl požádat o ruku, i když se jí to zdálo nepravděpodobné. Ale když nad tím těch několik chvil uvažovala, byl velký úspěch jenom to, že přemýšlel nad tím jí vůbec takový rodinný skvost prozatímně darovat. Opatrně ho vyjmula z krabičky a chtěla si ho navléknout na prst.

„Musím tě ještě před něčím varovat,“ řekl chvatně, když viděl, že už si ho chce nasunout. „Tento prsten má velkou magickou moc. Dokáže odhalit jakékoliv zlé rozpoložení mysli. Pokud si ho navlékne žena, které nezištně miluje svého nastávajícího, nestane se nic nepředloženého. Pokud ale má požádaná žena nekalé úmysly, prsten ji nechá rozplynout v mlhu. Snapeové se tak odjakživa chránili před nežádoucími zlatokopkami,“ a důležitě se Mie zahleděl do očí. Ta se jen usmála a olízla si rty.

„Já se nemám čeho bát, zlatíčko,“ a s upřeným výrazem do jeho očí si nasadila prsten na prsteníček levé ruky. Rubín se rudě rozzářil, až osvětlil celou místnost. Severus se usmál jedním koutkem a naklonil se k ní.

„Věděl jsem, že nemám důvod o něčem pochybovat.“ Vsunul jí prsty do vlhkých vlasů a přitáhl si její obličej k svému. Ovinula mu ruce kolem krku a vášnivě ho začala líbat. Neméně náruživě jí polibky vracel.

„Miluju tě, Severusi,“ zašeptala. Eileen se šťastně usmívala s rukama na hrudi ve svém obraze. Věděla, že konečně její syn našel tu pravou a byla jenom otázka času, než jí prsten věnuje doopravdy.

„Ještě se na chvilku vzdálím do koupelny vysušit si vlasy, ano?“ řekla mu, když se od něj, lehce udýchaná, odtáhla.

„Hm,“ vyloudil ze sebe, aniž by otevřel oči. „Počkám na tebe v ložnici.“

„Dobře,“ a svižně vyskočila z pohovky. Ladně se odebrala z obýváku do koupelny. Severus vstal a zadíval se ještě na obraz. Eileen dělala, že spí. Ušklíbl se a odešel do ložnice. Svlékl si kalhoty a zalezl do postele. Vedle něj ležel ovladač od televize. Šmátl po něm a stiskl knoflík. Přístroj se rozzářil. Uviděl v něm vysvaleného muže v koženém oblečení s brýlemi na nose, s nečitelným výrazem a brokovnicí u těla. Naklonil hlavu na stranu a díval se, jak střílí kolem sebe. Najednou se Severusovi rozzářily oči. Muž v televizi sedl na motocykl a rozjel se za mladým chlapcem, který před ním utíkal. Se zájmem vše pozoroval. Nikdy by neřekl, že se mu jakýkoliv mudlovský nástroj bude zamlouvat. Ale když přišel na chuť zbraním, proč by nemohl nalézt zalíbení i v jiných alternativách mudlovského náčiní. Čas už ani nepočítal, jenom zarytě sledoval televizi, když se ve dveřích objevila Mia v rudé saténové noční košilce. Všimla si, jak Severus hypnotizuje televizi, a tak se na ni také zadívala. Rozprostřel se jí úsměv na rtech.

„Kdo to je?“ zeptal se a ukázal na muže v LED obrazovce.

„To je Terminátor, kocourku,“ odpověděla mu sladce. „Robot… umělý člověk. Sestrojili ho mudlové. Nejdřív měl zabít hlavní hrdinku, ale teď ji a jejího syna má ochraňovat. Je trochu jako ty. Původně bezcitný vrah, s jediným cílem, který nakonec ochraňuje vyvoleného,“ a skočila k němu na lůžko. Severus se stále díval na obrazovku a nedokázal odtrhnout oči. Nikdy by si nepomyslel, že by někdo mohl být jako on, i když byl smyšlený. Olízl si rty a ten dolní si skousl. Prudce se k Mie obrátil, přeskočil ji a zaujal pozici nad ní. Žena si s výkřikem zakryla oči, ale během vteřiny se začala chichotat. Vnímala jenom jeho ruce, které se sunuly po jejích bokách a vyhrnovaly jí košilku, až tiše vzdychla, když se přisál na její horkou kůži.

Autor: AndysekAndysek (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Odstřelovač - 59. kapitola: