OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Pobertovské drama 5. kapitola

10.07.2014 (17:00) • MaybellineEver • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 1493×

5. KRÁLOVNA NEBELVÍRU 

Maybelline vzbudila ostrá bolest hlavy.

Otočila se na druhý bok a málem spadla z poste -… pohovky.

Pohovka. Ona spala na pohovce ve Společenské místnosti.

Jak se tam ksakru vůbec dostala?!

„Dobré ráno,“ ozval se vedle ní jemný hlas, byl velmi ohleduplně tichý.

Maybelline zaklonila hlavu a zamžikala do ostrého světla.

Remus seděl v křesle vedle ní a v ruce držel porcelánový hrnek.

„Merline,“ zasténala Maybelline, posadila se a její ruce vyrazily vzhůru. „Moje hlava…“

„Tady,“ nabídl jí Remus hrníček. „Lektvar proti kocovině.“

„Ach, bože, miluju tě,“ vydechla Maybelline a obsah hrnku do sebe obrátila. Bylo to asi to nejlepší, co mohla udělat, vzhledem k jeho odporné pachuti.

„Kde si vůbec vzal lektvar proti kocovině?“

„Já… uvařil jsem ho,“ přiznal Remus, vytáhl lahvičku a podal jí ji. „Povzbuzovací lektvar.“

Maybelline ho vděčně vypila, a pak přišlo to, co děsí každého den po nějaké párty.

Vzpomínání.

„Kdy si vlastně odešel, Moony?“ zeptala se Maybelline.

„Kolem jedenácté.“

Aha. Vážně? Takže si to shrneme…

Flash back.

„Maybelline? Nehodláš pít, že ne?“ Rusovláska si ji přísně přeměřovala.

„To teda hodlám, Lily,“ odpověděla jí Maybelline zdvořile se skleničkou punče v ruce.

„A-ale Křiklan-“

„Křiklan je na káry,“ obrátila Maybelline oči v sloup a podala Evansové kelímek. „Tady,“ pobídla ji a odešla od ní.

Flash back end.

Dobře. To byl začátek.

A pak už přišel Sirius a se Siriusem přišla Ohnivá whiskey.

Tancování, pití, tancování, pití, mluvení s Remusem…

Co to říkal?

Flash back. 

„Maybelline, počkej…“

„Maybelline…“

„Moc ti to sluš-“

Flash back end. 

Maybelline zamrkala. To opravdu řekl? A co se stalo pak?

Flash back.

„Chceš vypadnout?“

„Nebudu to opakovat, Thomasi.“

„Jsem v pátém ročníku, Everová… Na něco jsem se tě ptal!“

„Siriusovy ruce jsem ze svýho zadku dostala tak před hodinou…“

„Everová! Sakra, Maybelline…“

„Byla jsem ve zmijozelské společenské místnosti…“

„Blackie?“

Flash back end.

Zatraceně. Zatraceně, zatraceně, zatraceně.

Už nikdy, nikdy nezůstanu nikde o samotě s Regulusem Blackem.

„Tak co, zabralo to?“ zeptal se Remus starostlivě a vrátil Maybelline do reality.

Uvědomila si, že bolest hlavy i nevolnost je dávno pryč.

„Jo, děkuju,“ řekla a přejela světlovláska pohledem. „Poslyš, Remusi-“

„Hledám tě celý ráno!“ vykřikl Sirius právě proskakující portrétem.

„Tak to jsi moc pečlivě nehledal,“ neodpustila si Maybelline. Kdo by taky hledal v nebelvírské společenské místnosti, že?

Black se ušklíbl, ale pak nasadil smrtelně vážný výraz.

„Poslyš, Maybelline, to, co se stalo včera…“ teatrálně si povzdychl, jako kdyby se chystal říct něco šíleně zraňujícího. „Drahoušku, mezi námi dvěma by to neklapalo.“

Maybelline vytřeštila oči, obočí jí zmizelo v záplavě černých vlasů, zhluboka se nadechla, ale dřív, než stačila něco říct, se k ní Sirius vrhl, něžně jí pokládajíc ukazováček na rty.

„Prosím, ne,“ požádal ji srdceryvně. „Nedělej to ještě bolestivější, než to je…“

„Udělám to pro tebe speciálně bolestivé, Blacku, pokud okamžitě nedáš tu svou ruku pryč,“ sdělila mu Maybelline sladce.

Sirius vyskočil na nohy, chvilku bojoval se svými cukajícími koutky, ale pak si položil ruku na srdce.

„Promiň,“ hlesl. „Možná v příštím životě.“

Uklonil se, sklesle sklopil hlavu a odešel po schodech do své ložnice.

„Šašek.“ Zakroutil hlavou Remus.

„Sirius.“ Pokrčila rameny Maybelline. „Heleď-“

„Ty krávo! Už jste to viděli?“ ozvalo se afektovaně.

Vesmír zjevně nechtěl, aby si Maybelline promluvila s Remusem.

Do místnosti vtrhl chlapec ze sedmého ročníku, David Durkinson.

Byl uprostřed jakéhosi záchvatu, buď hysterického, nebo smíchu. A nebo měl epileptický záchvat.

„Co přesně?“ zeptala se Maybelline.

„Patrik má fotku Evansový! Ze včerejší noci!“ vysvětloval nadšeně David.

„A co jako?“ zamračila se Maybelline. „Jo, ta sukně je příšerná, ale není to zas taková-“

„O čem to mluvíš, Everová?“ nechápal David, ovšem úsměv z jeho rtů nezmizel.

„O čem to mluvíš ty?“

„O tom, co Evansová včera předvedla! Jak přebrala a poblila Křiklana! Křiklana a polovinu místnosti! Patrik ji vyfotil ve chvíli, kdy ze sebe strhla tu hnusnou sukni, měli jste vidět ty bombarďáky, ty byly-“

Zbytek už Maybelline neslyšela. Vstala a bosa vyběhla portrétem ze společenské místnosti.

Lily seděla v tom nejzapadlejším rohu na astronomické věži.

Měla na sobě starý vytáhaný šedý svetr, který jí sahal až po kolena, které si objímala.

Hleděla z té výšky na Zapovězený les a po tvářích jí stékaly slzy smíchané s deštěm.

Plakala. Zvedla hlavu při zvuku bosých nohou, které opatrně našlapovaly na mokré dlaždice.

Maybelline pohled na zlomenou rusovlásku přimrazil na místě. Zelené oči na ni nešťastně hleděly.

„Lily…“

„Jak si mě našla?“ zachraptěla Lily tiše a sklopila pohled.

„Je tu pěkně,“ odpověděla Maybelline vyhýbavě, strkajíc Pobertův plánek nenápadně do kapsy. Pomalu k rusovlásce přistoupila, vytáhla hůlku a vytvořila kolem nich ochrannou bublinu, o kterou se dešťové kapky mlčky rozbíjely.

Pak se posadila vedle ní.

„Promiň,“ řekla tiše. „Neměla jsem tě tam nechávat samotnou…“

„Ty za to nemůžeš,“ popotáhla Lily. „Kdo by chtěl zůstat na večírku s takovou úzkoprsou pártykazící fúrií-“

„Tohle neříkej, Lily,“ zamračila se Maybelline. „Nejsi žádná fúrie…“

„Ale ano jsem!"

„Ne, nejsi!“

„Tak proč už se se mnou vůbec nikdo nekamarádí?“ vzlykla a jak rychle potřásla hlavou, dopadlo na Maybelline pár kapek z jejích mokrých vlasů.

Věděla, že to není pravda.

I když byla Lily rok od roku méně oblíbená, pořád tu zůstávalo pár věrných, se kterými si mohla povídat. Jako třeba Abigail Monreová nebo Remus. A co se Havraspáru týkalo, tam byla Lilyina nesnesitelná nutkavost poučovat ostatní brána jako ctěná svědomitost.

„Promiň,“ hlesla Lily. „Black měl pravdu. Měla bych přestat otravovat všechny okolo sebe…“

„Sirius je idiot. A rozhodně pravdu neměl, Lily. Jde jen o to…“ Maybelline se zamyslela.

„Nejsi takový asociál, jak myslíš…“ Hm… Ano, jsi.  

„Ostatní se prostě nemůžou vyrovnat s tím, že to máš v hlavě všechno srovnané.“ Vážně? Aha.

„Nezapadáš jen proto, že nejsi žádný šestnáctiletý pubertální fracek, Lily.“ Konečně trefa!

„Nikdy jsi nebyla. Jsi dospělá, už rozumná, vážíš si věcí, kterými my ostatní opovrhujeme a neuděláš nic, čeho bys mohla litovat. To tě odlišuje.“

Natáhla k ní ruku a setřela z jejího překvapeného obličeje slzy.

Zelené oči byly doširoka rozevřené, chvilku nevěděla co říct.

„Vážně si to myslíš?“ zeptala se neuvěřeně.

„Samozřejmě,“ přikývla Maybelline a usmála se. „Včerejšek… Vím, že ses snažila zapadnout, to je v pořádku. Ale ty nemusíš. Protože… My všichni tě jednou dorosteme.“

Lily se usmála a zadívala se na Zapovězený les.

„Jsem celé škole pro smích…“ zašeptala a její úsměv povadl.

„Jestli se ti někdo bude posmívat, bude mít co dočinění se mnou,“ ujistila ji Maybelline.

„Ale neboj se, mám jedno heslo, víš? Ať uděláš cokoliv, lidi stejně brzy zapomenou.“

„Díky, Maybelline,“ řekla Lily. „Jsi vážně anděl…“

„Anděl s kocovinou,“ uchechtla se Maybelline, ale Lily se nezasmála.

„Udělala jsem strašnou chybu, víš?“

„Jakou?“

„Já… neuvědomila jsem si, že to chci, dokud jsem to neztratila…“

Maybelline bodlo u srdce.

Ne. Ne, ne, ne. Špatný směr, Evansová…

„I Potter se na mě vykašlal,“ popotáhla a znovu na Maybelline upřela ty nešťastné zelené oči. „A… A když to udělal, uvědomila jsem si…“ znovu začala plakat.

„Nesnášíš ho, Lily.“ Znělo to, jako kdyby se ji snažila přesvědčit. Jako kdyby se snažila přesvědčit sebe. Potter je blázen do Evansové a Evansová Pottera nesnáší. To přece všichni vědí! „Už pět let ho nesnášíš.“

Lily zakroutila hlavou.

„Ne… Myslím, že ho miluju.“

No… vážně skvělý.

Maybelline se pokoušela uklidnit, marně.

Lily miluje Jamese.

Ona ho miluje.

Copak se asi stane, když mu to poví?

Sakra, klid!

Nijak zvlášť jí nepomohlo, že hned, jak vešli do společenské místnosti, přivítal je obrovský plakát oné fotky Lily Evansové, bez sukně, právě zvracející na podlahu. Dole v rohu fotografie trůnil nápis Poblionek.

Lily se zase rozplakala, zakryla si rukama obličej a prodrala se mezi skandujícími studenty do dívčí ložnice. Stačil letmý pohyb hůlkou a plakát vzplál v červených plamenech.

Veselí okamžitě ustalo, všechny pohledy se zaměřily na ni.

Maybelline vypadala jako bohyně pomsty. Z očí jí sršely blesky a neušetřily ani jediného Nebelvíra. James měl jediné štěstí, že mezi nimi nebyl. Ani Remus.

Ale…

„To je tvoje práce?“ zavrčela na Siriuse a oslovený okamžitě vykročil z davu.

„Co blbneš, Maybelline? Vždyť je to jen legrace…“ bránil se Sirius, ruce zdvižené.

„Takže ano?!“ vyštěkla černovláska.

„Ne, to moje.“ Vedle Siriuse se postavil Patrik Kent. Povýšeně pohodil hnědou patkou a na tváři se mu usadil arogantní výraz. Patrik byl Sirius Black sedmého ročníku.

„Máš s tím nějaký problém, Everová?“

„To mám, Kente. Kolik kopií fotky Evansové si udělal?“ zeptala se klidným hlasem.

„Dost na to, abych s tím mohl vytapetovat Velkou síň,“ pochlubil se Patrik.

„Všechny zničíš,“ přikázala mu Maybelline a obrátila se k téměř celému Nebelvíru.

„Pokud někdo z vás dál bude někde vystavovat tenhle obrázek, pokud si ho nechá, nebo pokud se bude Lily Evansové posmívat, bude se mi osobně zodpovídat. Má někdo zájem?“

Přejela studenty pohledem, nikdo nehnul ani brvou.

Všichni jen zaskočeně zírali na Maybelline rozpálenou do běla, včetně Siriuse.

Všichni, až na jednoho.

„To nemůžeš, Everová,“ ušklíbl se Patrik.

„Vsadíme se?“ oplatila mu úšklebek Maybelline. „Ale být tebou, tak to ani nezkouším. Nevypadáš, že bys byl víc než namyšlený rozmazlený srab, takže udělej, co jsem ti řekla, jestli nechceš zažít něco nepříjemného.“

„Nikdo tě nejmenoval královnou Nebelvíru!“ křikl Patrik Kent, teď už rudý až za ušima.

„Tebe taky nikdo nejmenoval idiotem Anglie a přesto jím jsi,“ opáčila Maybelline.

Několik červených se potichu zachichotalo.

Maybelline se chladně usmála a tušíc své vítězství vyrazila ke schodům do ložnice.

„To ti přeskočilo, Everová?“ ozval se za ní nakvašeně Kent. „Trefilo tě matoucí kouzlo? Nechceš raději, abych ti donesl Uklidňovací lektvar? Proč se najednou tolik staráš o tu mudlovskou šmejdku?“

Několik lidí v místnosti zalapalo po dechu, někteří se zatvářili znechuceně.

Patrik Kent ve svém rozhořčení přestřelil, to bylo jasné všem.

Otázkou bylo… co se stane dál?

Sirius se na Patrika naštvaně otočil.

„Takhle s ní mluvit ne-“ Větu už nedokončil.

Místností totiž prolétl paprsek kouzla, který zasáhl Patrika Kenta doprostřed hrudi.

Chlapec pronikavě vykřikl, začal se hystericky svíjet a v doprovodu svých spolužáků se rozeběhl do koupelny.

David Durkinson se z chlapecké umývárny vrátil za vteřinku.

Ve tváři byl trochu pobledlý a bylo divné, když mu na tváři nehrál onen pobavený úsměv.

„Pytlíkové křičivky,“ pronesl s hlubokou úctou. (Pro vysvětlení – Pytlíkové křičivky bylo zákeřné kouzlo, které kolovalo Bradavicemi snad už od jejich založení. Patřilo mezi žertovné kletby, ale na rozdíl od ostatních, bylo nesmírně složité na přesnost a vyžadovalo hodně zkušeností s Přeměňováním. Spočívalo v tom, že nejintimnější partie výhradně chlapecké oběti byly v mžiku obaleny bolestivými bradavicemi, které při správném provedení vřískaly jako o život, a tak nemilosrdně přitahovaly pozornost.)

Hned několik párů očí Maybelline poctilo respektu plným pohledem.

Ta se obrátila a vykročila směrem k portrétu. Koutkem oka zahlédla překvapené zelené oči.

„Já… já se těch fotek zbavím, Maybelline,“ křikl za ní David úpěnlivě.

„Jo, já taky!“ ozval se ještě někdo, ale to už byla Maybelline pryč.

Už zase byla vytočená. Netřeba zmiňovat, že v tomto stavu se v poslední době nacházela pravidelně. Už zase pochodovala chodbou. Ve tváři výraz, který jasně mluvil o tom, že kdokoliv se jí postaví do cesty, ten bude bez milosti proklet. Nebo snad ne?

Jen taktak se vyhnula srážce s vysokou černou postavou.

A ona postava nemohl být nikdo jiný než Regulus Black.

Tolik k mému předsevzetí, že se mu budu vyhýbat, pomyslela si Maybelline naštvaně a pokusila se ho obejít. Zastoupil jí cestu.

Zkusila to z druhé strany. Postavil se před ni.

Ten parchant to dělal schválně!

„Jsi rozčílená,“ konstatoval prostě, ve tváři nic neříkající výraz.

„No, nekecej!“ odsekla a znovu se ho pokusila bezúspěšně obejít.

„Proč jsi rozčílená? To ses ještě nedostala k lektvaru proti kocovině?“ ušklíbl se Regulus zchytrale.

„Uhni mi z cesty, Blacku.“ Tentokrát si pomohla rukou, pokusila se ho odstrčit.

„Počkej, Everová, no ták…“ Chytil ji za loket a tím zastavil.

„Co po mně chceš?“ vyjela podrážděně.

Regulus povzneseně ohrnul nos. „Nic. Jen jsem si myslel, že ty bys něco chtěla…“

„Jestli máš dojem, že ti budu děkovat za včerejšek, tak-“

„Né děkovat, Everová. Myslel jsem část tvého majetku,“ ušklíbl Black.

Maybelline na něj chvilku nechápavě zírala. Takovým tím stylem, jestli ho náhodou jeho matka neupustila nahoře na schodech a rovnou na hlavu, chvilku uvažovala nad tím, jestli neposlat sovu ke svatému Mungovi a pak jí to došlo.

Její ruka automaticky vystřelila vzhůru k jejímu krku, ale nic nezachytila.

„Dej mi ho!“ řekla rychle a natáhla ruku.

Ten řetízek bylo to jediné, co jí zbylo po matce. Trochu klišé, ale přesto na něm dost lpěla.

„Ale, ale… takhle se to říká?“ zaculil se Regulus.

„Prosím, Blacku…“

Regulus na ni překvapeně zamrkal, nejspíš neočekával, že se od ní skutečně dočká prosby.

„Nemám ho tady, Everová. Jestli ho chceš, přijď zítra po večeři do knihovny.“

„Počkej, to jako fakt? Dáváš si sraz s krvezrádcem? S Nebelvírem? S mudlomilkou?“ ušklíbla se Maybelline. „Co by na to řekli tvoji kamarádíčkové?“

„Po večeři do knihovny už skoro nikdo nechodí,“ pokrčil rameny Regulus. „Navíc, nic jim do toho není. Máš snad strach, Everová?“

Upřímně? Um… ne.

Tak dobře, trochu jo.

Ale nebylo to tak, že by se bála velectěného Reguluse Blacka. Spíš čekala podraz. Nějakou past.

Protože to mezi nimi začalo být upřímně divné. Za celých pět let spolu nepromluvili snad jediné slovo.

Tedy, možná ano, pokud se „Dej si na mě pozor, Everová!“ a „Polib mi, Blacku.“ počítá jako konverzace. Spíš ne.

A od jedné srážky v knihovně, kdy to vypadalo, že na sebe začnou vrhat kletby, přešli – během dvou týdnů – k tomuhle? K „dostav se do knihovny, ať ti můžu vrátit řetízek, který si ztratila, protože si byla totálně ožralá a já tě musel odvléct do společenské místnosti“?

Moment! Jak se vlastně dostala do společenské místnosti? Poslední, na co si vzpomínala, bylo, jak se prořekla s návštěvou zmijozelské místnosti a pak rozhlašovala, že by se ke sklence Ohnivé whiskey mělo podávat Silencio.

Co se stalo dál? Proč ji vlastně nenechal tam na té chodbě? Jaký měl důvod k tomu, aby jí pomáhal na kolej?

Zatraceně, ti Blackové jsou tak nepředvídatelní!

Vešla do knihovny s ne zrovna chladnou hlavou.

Ani se nezamyslela, kde by Black mohl být, prostě zamířila do toho kouta, kde se potkali minule. A měla pravdu.

Regulus se sebevědomě rozvaloval na jedné ze židlí a povýšeně se ji měřil. Cestou potkala jen dva lidi, ale byla si jistá, že by stačil jeden v zelené kravatě a Black by se choval úplně jinak.

„Pěkné,“ okomentovala jeho výstup Maybelline. „Tak dáš mi ten řetízek?“

„Něco ti v té větě chybí,“ ušklíbl se Regulus.

„Prosila jsem už včera,“ přimhouřila Maybelline oči.

„Chci to slyšet znovu,“ pokrčil rameny Black. „Kolikrát ještě uslyším Maybelline Everovou prosit?“

„Prosím, Regulusi, dáš mi ten řetízek?“ odříkala Maybelline.

„Jako balzám pro uši,“ uchechtl se Black, sáhl do kapsy pláště a vytáhl stříbrný řetízek.

Vzala si ho od něj a pečlivě prohlédla. Byl v pořádku. Naprosto v pořádku. Nebyl ani zakletý, ani potřený nějakým ohavným… něčím. Podezíravě si Reguluse přeměřila.

„Co?“ nechápal černovlásek.

„Proč si mě vlastně dovedl do společenské místnosti?“

„No… protože si nebyla schopná chůze? Upřímně, Everová, člověk by měl znát svoji míru..."

„To nemyslím,“ zavrtěla Maybelline hlavou. „Proč si mi pomohl? Mohl si mě tam nechat.“

Black se zamračil.

„Měl jsem tě tam nechat napospas Thomasovi Harrisovi a jemu podobným?“

„Proč ne? Copak nejsi ze Zmijozelu?"

„Snažíš se mě urazit, Everová?“ povzdychl si Regulus. „Bože, ty jsi otravná. Tak jsem ti pomohl, no, nemůžeš to nechat být a už nikdy o tom nemluvit?“

Maybelline se ušklíbla a naklonila se k němu. „Copak, Blacku, nervózní? Snad se nebojíš…“

„Takovýmhle tónem jsem to rozhodně neřekl,“ nakrčil nos Regulus.

„Promiň, že neovládám zmijozelský zastrašovací tón,“ opáčila Maybelline a narovnala se.

„Ty…“ začal Black, ale to už se Maybelline otáčela.

„Děkuju,“ řekla ještě a věnovala mu letmý úsměv.

A tímhle, holka, oficiálně končí tvé poflakování se členy Zelené koleje. Každému hadovi nechť od Maybelline Everové náleží jen prostinká ignorace. Protože už to fakt začíná bejt divný... Takže konec. Od zítřka nové pravidlo - žádný kontakt. 

Alespoň to si Maybelline myslela...

Pátá kapitolka za námi. ;)

Platí u ní to samé, jako u těch předešlých. Skákání z komedie do tragédie už doufám nikoho z vás nezaskočí. :D Každopádně, blíží se další zlom. Zbývají už jen dvě napsané kapitolky. 

Takže bych chtěla vědět, jestli je zájem o dopsání téhle povídky. 

Mě docela baví, ale ráda bych věděla, jak jsme na tom. 

Stačí když zanecháte smajlíka, já si to odvodím. :P 

Vaše M.

SHRNUTÍ

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Pobertovské drama 5. kapitola: