OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Pobertovské drama 7. kapitola

17.09.2014 (10:00) • MaybellineEver • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 12× • zobrazeno 2217×

7. DEN POTÉ

Bylo chladno, listopad, svěží čtyři hodiny ranní. James Potter melancholicky sledoval pochmurně temné okolí Zapovězeného lesa okolo sebe. Nebylo to zrovna hezké místo na procházku, pokud jste tedy nebyli zvědavostí prolezlým Pobertou. James se rozhlížel kolem, les byl dnes neobvykle tichý. To se ovšem nedalo říct o nich. James totiž nebyl sám. Dnes byl úplněk a to znamenalo extrémně dlouhou noc. Tahle se chýlila ke konci…

„Dneska to byl brutální nářez!“ pochvaloval si Sirius rozháraně, poskakujíc si pár kroků před ním.

„Jak pro koho,“ opáčila Maybelline trpce. Pomáhala Jamesovi podpírat bezvládného světlovlasého kamaráda. „Místo toho tvýho otravnýho očuchávání každého kořínku jsi měl dávat pozor. Remus se už zase pokousal!“

„Já si náhodou myslím, že i Remík si to docela užil,“ trval na svém povzneseně černovlásek, aniž by se na svého na smrt bledého kamaráda podíval. „Jedno malé kousnutí! To je toho!“ 

Chtěl ledabyle mávnout rukou, ale ten pohyb už nedokončil, jelikož vzduchem proletěl sněhobílý vlk a ve vteřině ho strhl k zemi.

„ÁÁÁÁÁÁ!“ neslo se daleko za hranice Zapovězeného lesa.

O okamžik později seděl Sirius na zemi, oči doširoka rozevřené.

„AU! Zatraceně, Maybelline! Skoro jsi mi ukousla ruku!“ Držel se šokovaně za krvácející zápěstí.

O dva metry dál si Maybelline ostentativně otírala rty kapesníčkem. „Jedno malé kousnutí. To je toho…“

Sirius vyskočil na nohy a vztekle se na ni vrhl. Přeměnil se uprostřed skoku.

A tak se Jamesovi naskytla zajímavá podívaná na černobílou kouli chlupů, která se za neustálého vrčení valila lesem. Z nějakého důvodu to tentokrát neocenil, i když bylo s podivem, jak moc mu jejich akrobatické propletence připomínaly čínský znak jin jang. To, co viděl před sebou, ale nemělo s rovnováhou rozhodně nic společného.

Švihl hůlkou a oba jeho kamarádi se vmžiku vrátili do svých lidských podob. V tom nejnevhodnějším okamžiku. James jen zaraženě zíral na lidskou Maybelline, která doteď mezi zuby svírala Siriusův kotník.

„Bleh!“ vyplivla ho znechuceně. „Kdy ses naposledy myl, Blacku?“

„A kdy sis ty naposledy vzala léky na tvou obsedantně kompulzivní maniodepresivní psychopatologickou neurózu?!“

Maybelline tuto informaci přijala s větším klidem než James. Ten na svého kamaráda zíral s otevřenou pusou. Černovláska mu věnovala nevzrušený pohled.

„Bravo, Sírie. Opravdu nádhera. Ale to, že za sebe do věty náhodně naskládáš cizí slovíčka bez ohledu na jejich význam, z tebe inteligenta nedělá.“

„To, že jejich význam znáš, taky ne!“

„Cože?! Jasně, že ano, ty zabedněnej, po podrážce chutnající-“

„Dost.“ James si ani neuvědomil, že to řekl, dokud ho nesežehly dva překvapené pohledy.

Na pár vteřin nastalo v lese tíživé ticho. Protože… James, pobízející své kamarády, aby se klidnili? James?! To bylo přeci jen velké sousto…

Sirius se probral jako první.

„Ehm, Dvanácteráku? Jsi zdravej?“

„Jo.“

„Tak co bručíš? Chtěl jsi, aby bylo všechno jako dřív, ne?“ připomínal mu Sirius s úšklebkem.

„A teď je všechno jako dřív.“

„Hádky přes celej Zapovězenej les to je pro nás normální?“ opáčil James.

„Hm… Jo!“ přisvědčil mladý Black.

„Sirius se hádá s každým,“ vložila se do toho Maybelline, aniž by se na Jamese podívala.

„A každý se hádá se Siriusem. Protože Sirius je mešuge.“

Sirius si významně odkašlal a nasadil smrtelně vážný výraz.

„Pokud mě míníš urážet, užívej, prosím, výrazů, jejichž definice pro mne není záhadou,“ pronesl po vzoru starověkého gentlemana.

„Jsi cvok, Blacku.“

„Ha! Dávej si pozor na jazyk, Everová. Protože je čím dál pravděpodobnější, že toto sladké slovíčko budeš mít zítra ráno napsané na čele a to dva týdny nesmývatelným inkoustem!“

„Tím stejným, jakým si Luciusovi Malfoyovi napsal na čelo „Bárbína“? Vždyť si říkal, že už žádný nemáš!“

James raději pevně stiskl rty, aby se ujistil, že už jejich debatu znovu nepřeruší. Nejhorší na tom bylo, že Sirius měl pravdu. Tohle bylo skutečně pro Poberty typické. I Maybelline měla pravdu. Sirius se vždycky hádal s každým a každý se hádal se Siriusem. Tak proč mu na tomhle všem připadalo něco hrozně špatně? Jako kdyby to ani nebylo skutečné…

„Ty opravdu nemáš žádnou úroveň, Blacku! Raději buď zticha.“

„Ach, prosím tě, Maybelline… Nebuď partetická.“

„… Jaká?“

„Však víš, partetická. Jakože přecitlivělá.“

„Myslíš „patetická“?“

„Tohle slovo jsem nikdy neslyšel.“

James si už dříve všiml toho, že se někdy kvůli nedostatku spánku z Maybelline stává Sirius. Tedy… šílenec. Ale to je vlastně jedno a to samé, ne? Jako kdyby se všechna ta únava nahromadila a ona měla rázem čtyřikrát více energie než obvykle. Za vycházek při úplňku se Siriusem soupeřila o post nejhyperaktivnějšího člena party. Měla potřebu být neustále v pohybu, hlasitá a dělat šílenosti typu pokousat Siriuse. A dřív si James užíval každou vteřinu z toho divadla. Bylo to jako sledovat tajný experiment. Remus se každý úplněk měnil… Ale Maybelline se měnila taky. Možná to jen přeháněla s empatií?

„Takže když vložíš chomáč prachu do čistícího lektvaru, nevybělí ho to?“

„Hádám, že ne.“ Protočila Maybelline panenky.

„Bezva! Zahrajem si na hádanky!“ Zatleskal Sirius. „Takže… Když Srabus spadne z koštěte, na co dopadne?“

„Na frňák,“ opáčil James automaticky.

„Deset bodů, Jamie,“ zachechtal se Sirius.

„Tahle hádanka je starší než McGonagallová, Siriusi,“ poznamenala Maybelline.

„Znáš snad nějakou lepší?!“

„Každá je lepší!“

Rozpoutala se další hádka, James si povzdechl.

Skrz stromy v dálce zahlédl Hagridovu chýši. Už byli blízko.

Sirius se ráno skutečně pomstil. Ač Maybelline nebylo jasné, jak to udělal, vyraboval její zásobu povzbuzujících lektvarů. Možná by se mu to nepodařilo, kdyby se Maybelline nerozhodla, že zaspí snídani, ale pozdě bycha honit. Navíc tu půlhodinu potřebovala, aby spala alespoň zdravé dvě hodinky.

Bez lektvarů byla každá vteřina peklem. Dveře do chlapecké ložnice byly zamčené a Maybelline neměla pochyb, kdo zatím stojí. Zrovna škrtila vzduch, představujíc si krk Siriuse Blacka, když narazila na Lily. Zrzka ji zhlédla od hlavy až k patě.

„Vypadáš strašně.“

Hm. Milé.

„Taky ti přeju dobrý ráno,“ opáčila Maybelline a pokusila se ji obejít.

Evansová se jí postavila do cesty.

„Co si dělala celou noc?“

„Učila jsem se.“

Maybelline se musela usmát, když viděla Lilyin výraz. No co, to má za to, že se ptá na věci, na které předem zná odpověď. Tedy, ne že by znala celou pravdu. Remusovo malé chlupaté tajemství bylo v bezpečí. Sice se do kruhu zasvěcených minulý rok přidal neplánovaně i Snape, ale…

„Ano? Z jaké učebnice?“ zeptala se skepticky Lily. „Pobertovské porušování večerky pro pokročilé?“

„Za ten vtip nula bodů,“ zhodnotila Maybelline. „Ale řeklas pro pokročilé, což mi lichotí. Takže máš malé bezvýznamné plus.“

Povedlo se jí rusovlásku obejít a vyškrábat se portrétem ven. Měla jen jediný cíl.

Najít Siriuse Blacka a zničit ho. Ale nebylo třeba ukvapovat se… Chtělo to plán.

Dobrý plán. Ne, přímo skvostný plán. A proč ho vlastně zabíjet rychle? To je příliš milosrdné.

Trpělivost, jak je známo všem (kromě Siriuse), přináší růže.

„Myslela jsem, že jste z nočních toulek už vyrostli,“ zašeptala Lily, když šly dolů po schodišti.

„Očividně ses spletla,“ opáčila černovláska. Snad to nezmění tvůj pohled na tvého milovaného… Pomohlo by, kdybych řekla, že to byl jeho nápad? Ne, kuš, Maybelline. Zlá, zlá holka! Soustřeď se na Siriuse. Neříkal včera nebo spíš dneska ráno něco o nesmývatelném inkoustu?

K povzbuzujícímu lektvaru se dostala až po obědě. Tehdy už jí bylo jasné, že se dnes na Jasnovidectví nedostaví. Měla v plánu navštívit Ošetřovnu. Byla by za Remusem přišla dřív, ale z předchozích zkušeností věděla, že by ho dopoledne nevzbudila ani rána z děla. Ona vás drastická a extrémně bolestivá transformace vašeho těla docela vyčerpá…

Když se vplížila dovnitř a rozhlídla se, ulevilo se jí. Regulus už tu nebyl. Museli ho pustit ráno a Maybelline se mu tedy celý den úspěšně vyhýbala. Znovu tu byla obsazená jen jediná postel. A znovu byla zatažená privátními clonami.

„Dobré ráno,“ ozvalo se jí za zády slabě, jakmile vklouzla za bílé plátno.

Maybelline měla co dělat, aby se potlačila nutkání se ošít. Tak moc nesnášela, když se Remusův jemný melodický hlas změnil v nalomený tichý chrapot. Jako by nestačilo, že vypadal, jako kdyby právě utekl hrobníkovi z lopaty. Bílý jako stěna, šílené kruhy pod očima, pokousané zápěstí pečlivě obvázané, hnědé oči prázdně hleděly někam za její záda.

„Některá rána jsou lepší než jiná,“ poznamenala tiše Maybelline a posadila se k němu na postel.

„Ano, to jistě,“ přitakal Remus unaveně a rukama si promnul obličej. „Bylo včera všechno… v pořádku? Nestalo se nic?“

„Nic se nestalo,“ ujistila ho Maybelline, tak jako každý den po úplňku. Pohledem přitom sjela k jeho obvázanému zápěstí. „Ta ruka mě mrzí.“

„Proč? Pokousala jsi mě snad ty?“ pokusil se zavtipkovat Remus, ale díky jeho hlasu Maybelline neslyšela nic jiného než bolestné skuhrání.

„Ne, ale pokousala jsem Siriuse,“ pochlubila se s jemným úsměvem. „Říkám ti to proto, aby si se neděsil, až sem přijde s obvázanou rukou.“

„Proč si ho pokousala?“

„Lezl mi na nervy.“

„Maybelline…“

„Já vím. Příště mu ukousnu hlavu.“

Remus se namáhavě usmál a Maybelline se hned snadněji dýchalo. Podala mu čaj z nočního stolku a chvilku pozorovala, jak bojuje s jeho polykáním. Madame Pomfreyová ho zřejmě osladila nějakým obzvlášť chutným lektvarem.

„Jaká byla škola?“ zeptal se.

„Nudná. Předvídatelná. Peter při Lektvarech nechal svůj výtvor, aby mu sežral učebnici. Sirius to vzal jako výzvu a naházel do té žíraviny všechno, co mu přišlo pod ruku, včetně Jamesových brýlí. Křiklan vypadal, že ho trefí šlak.“

„Dostali školní trest?“ povzdechl si Remus.

„Všichni tři. James se pak totiž poslepu pokusil do Peterova lektvaru hodit Siriuse. Můžeš mi připomenout, jak dokázali projít u NKÚ?“

„To musel být zázrak.“

„To teda jo. Sirius dodnes nerozezná asfodel od scvrknoflíku.“  

„O tom není potřeba diskutovat, prostě jim to prošlo.“ Pokrčil rameny Remus. „Jaký je dnešní… scénář?“

„McGonagallová rozhlásila, že jsi jel navštívit nemocnou tetu."

Remus se smutně usmál. Nikdy neměl rád lhaní. O to víc, když šlo o něco takového a bylo nad slunce jasné, že se ho spolužáci budou ptát, jak to dopadlo.

„Příbuzní Lupinů umírají až podezřele často…“

„Nemůžeš být pořád nemocný. Někdo by si mohl všimnout…“

Remus neřekl nic. Položil hlavu do polštáře a zavřel oči. Pořád musel být hrozně unavený.

„Večer ti přinesu poznámky,“ řekla Maybelline.

„To budeš hodná.“

„Nevypadáš dobře, Remusi,“ zamračila se na něj Lily.

Byli zrovna v knihovně. Pomáhali Remusovi dohonit látku, což rozhodně nebylo nijak obtížné.

Nejspíš proto Lily nedávala tak úplně pozor.

„Moc jsem toho nenaspal,“ řekl Remus vyhýbavě a schoval svou tvář za učebnici Přeměňování.

Maybelline věděla, že není konec. Lily Evansová se nikdy nespokojí s neurčitou odpovědí.

Užuž chtěla něco říct, ale rusovláska byla rychlejší.

„Je doma všechno v pořádku?“ zeptala se opatrně.

Maybelline neodolala a nakopla ji pod stolem. Když se na ni Lily dotčeně podívala, zavrtěla hlavou. S červenými tvářemi se zrzka vrátila ke svým poznámkám.

„Všechno je v pohodě,“ opáčil Remus a položil učebnici na stůl. „Takže profesorce McGonagallové nevadí, když bude mít želva na krunýři vzor ubrusu?“

„Tento týden ještě ne,“ odpověděla Lily. „Je to velice složité kouzlo, a i když se dostatečně soustředíš, bez potřebné praxe-“

Lily přerušilo houkání sovy. Vletěla do knihovny oknem, připomínající spíš rozčepýřenou černou kouli chlupů a začala lítat nad jejich hlavami, stejně hyperaktivní jako její majitel. Nastal chaos. Madame Pinceová začala ječet a rozeběhla se do své kanceláře. Nejspíš aby našla koště.

„Ten patří Blackovi?!“ vykřikla Lily, chráníc si hlavu před spadaným peřím.

„Do háje, Hurikáne!“ zakřičela na sovu Maybelline.

O vteřinu později shodila dopis. Nebo spíš zmuchlaný papírek a to přímo Remusovi na hlavu.

Pak vylétla pryč. Když se madame Pinceová vrátila s koštem a nepříčetným výrazem ve tváři, poznali, že je čas opustit knihovnu.

„Co to sakra bylo?“ ptala se Lily. „Do knihovny sovy nesmějí! Black bude mít pořádný problém!“

Maybelline ji neposlouchala. Dívala se na Remuse, který právě rozbalil Siriusův ne zrovna úhledně složený dopis. Přečetl si ho a s vážným výrazem jí ho podal. Stálo na něm: SOS. Přístěnek u famfrpálového hřiště. SB.

Maybelline si povzdechla.

„Musíme jít, Lily.“ Popadla Remuse za zdravé zápěstí a táhla ho pryč.

„A-ale… ještě jsme nedokončili kapitolu!“ volala za nimi rusovláska.

„Co myslíš, že to bude?“ zeptal se trochu nejistě hnědovlásek, když byli z doslechu.

„Naposledy, když Sirius poslal SOS, byl Kratiknotův kabinet v plamenech,“ poznamenala zachmuřeně Maybelline.

„Myslíš, že je přístěnek v plamenech?“

„Cože? Jen přístěnek? Mluvíme tu o Siriusovi!“

Už když se blížili k hřišti, bylo jasné, že o žádný oheň nejde. Dveře přístěnku byly otevřené.

Když vešli do té malé místnůstky, bylo tam šero. A Sirius stál ve dveřích se založenýma rukama. Až děsivě vážný.

„Trvalo vám to,“ řekl a ustoupil z cesty.

Maybelline chvilku trvalo, než si její oči uvykly na tmu. Když se tak stalo, uvědomila si, že je v přístěnku i James. Seděl na zemi v rohu a nedíval se na ni. Byli v komůrce natěsnáni všichni čtyři. Maybelline se užuž chtěla zeptat, jaká je pointa setkání na tomhle moc příjemném a hlavně prostorném místě, když uviděla hromádku třísek, která ležela před Jamesem. Na jednom větším kusu se zlatě lesklo velké písmeno T.

„To je… tvoje Tornádo?“ vydechl překvapeně Remus.

No do háje, pomyslela si Maybelline.

„Zmijozelští parchanti,“ sykl naštvaně Sirius.

„Muselo jich být alespoň šest,“ řekla tiše Maybelline. „Ochranná kouzla jsme na něj ukládali společně.“

„Spíš sedm,“ podotkl Remus.

„Určitě to byl Snape,“ ozval se znovu Sirius nenávistně. „Za tohle ho dostanu! Vlastně, řek bych, že ho dostanu, i kdyby to nebyl on!“ Alespoň si nelhal do kapsy.

„Jamesi?“ oslovila ho opatrně Maybelline. Famfrpál pro něj nebyl jen sport. Bylo to něco, bez čeho nemohl dýchat. A jeho koště… to byla srdcová záležitost.

„Myslí si, že jsme skončili,“ řekl James klidným hlasem.

„Cože?“ nechápal Remus.

„Myslí si, že už žádní Pobertové nejsou,“ vysvětlil. Když k nim otočil hlavu, odrazilo se od sklíček jeho brýlí světlo. „Dva měsíce. Tak málo stačilo. Myslí si, že jsme vyměkli. A že si tu můžou dělat, co chtějí!“

Nebezpečný lesk v oříškových očích Maybelline přinutil o krok couvnout. Tohle vypadalo dost špatně. Tady už vůbec nešlo o koště. Kdyby James rodičům napsal, co se stalo, zítra by měl nové. Promerlina, on by měl nové, i kdyby si ho roztřískal sám! Ale šlo o princip. Merlin chraň každého, kdo se podcení hrdost Jamese Pottera.

„Nevíme, kdo to udělal,“ podotkla Maybelline opatrně.

„Jo, mohl to být kdokoliv!“ odfrkl si ironicky Sirius. „Přestali jsme se angažovat a ty jedovatý zmije hned začaly vystrkovat ty svoje slizký hlavy!“

James se vyhoupl na nohy a posunul si brýle blíž ke kořeni nosu.

„Je načase se vrátit.“

Remus se nervózně ošil. Sirius vzrušením div nezačal vibrovat. Na vteřinu zavládlo ticho.

Ticho před velkou bouří.

„Počínaje zítřkem ukážeme zmijozelům, kde je jejich místo,“ pronesl James. „Ne. Ukážeme každému na téhle škole, že jsme pořád tady. A že by se podle toho měli chovat.“

Ačkoliv šlo o věc nevýslovně dětinskou a bez jakékoliv úrovně, Jamesův hlas generála tomu dodal šťávu. Atmosféra byla hustá, vzduchem téměř prolétávaly jiskry.

Čtyři šestnáctiletí Pobertové se mačkali v přístěnku na košťata. Byl čas návratu.

James natáhl ruku před sebe.

„Pobertové především,“ řekl, jako kdyby odříkával nejhlubší přísahu.

Sirius okamžitě přiložil svou dlaň.

„Pobertové především,“ přidal se stejným elánem.

I na Remuse dolehla tíha situace. Nezaváhal.

„Pobertové především,“ řekl pevně.

Maybelline položila ruku na jejich spojené dlaně. Zadívala se jim do očí.

Planoucí oříšková, maniakální šedomodrá a odhodlaná medová.

„Pobertové především.“

Válka začala. 

Jako první bych se chtěla omluvit za svou dlouhou odmlku. 

Měla jsem dost práce a na psaní nějak nezbyl čas, takže doufám, že jste na mě úplně nezanevřeli. :)

Vážně mě to moc mrzí! 

Každopádně se budu snažit psát PD dál, pokud o to budete stát. 

Dejte vědět, i smajlík potěší. ;)

Vaše M.

SHRNUTÍ

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Pobertovské drama 7. kapitola: