OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Pobertovské drama 8. kapitola

05.04.2015 (16:00) • MaybellineEver • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 1583×

8. POBERTŮM PATŘÍ SVĚT!

Uběhl týden od pohřbu Jamesova Tornáda a všem Pobertům do jednoho zvonilo v uších. Proč, ptáte se? Byl to vedlejší účinek nadměrného používání povzbuzujícího lektvaru. Skutečně, pokud některý z nich spal za posledních sedm dní alespoň dvacet hodin, byl šťastlivcem.

Návrat byl přesně takový, jak ho Maybelline očekávala. Rafinovaný asi jako ruční granát. Ona sama dávala přednost promyšleným lehkým žertíkům, u kterých jejich oběti tápaly v nejistotě, a až do nejdelší smrti nevěděly s jistotou, kdo jim to vlastně provedl. Maybelline tohle mučení po akci brala jako třešničku na dortu.

James měl jinou docela představu. Postaral se o to, aby každý, koho ztrestali, věděl naprosto přesně, s kým má tu čest. A čím větší chaos, tím líp.

A zdálo se, že nikdo nebude ušetřen.

Zpočátku šlo hlavně o zelenou kolej. Ovšem i v Havraspáru a Mrzimoru se vyskytovalo pár chytrolínů, kterým muselo být názorně ukázáno, kdo je tu pánem. A ani profesoři z toho nevyvázli s čistým štítem.

Nejdříve šlo o konkrétní cíle. Křiklan byl jasnou volbou, přeci jen udělil Pobertům víc školních trestů než všichni ostatní učitelé dohromady. A pak samozřejmě ten dědek Blackwood, ten dostal, co si zasloužil.

James ale nebyl spokojený, chtěl na jejich návrat upozornit všechny.

Nakonec přišel s ďábelským plánem, jedním z nejopovážlivějším, kterého se kdy dopustili. V noci se vkradli do bradavické kuchyně a uspali všechny skřítky. Už jenom to jim dalo pořádnou práci, protože stačilo jedno tiché lusknutí a bylo by po akci. A co teprve přeměňování všech pokrmů, které byly připravené na snídani pro učitelský stůl. Stejný povrch, ale uvnitř nic víc než mýdlo. Když se pak ráno skřítkové probudili, jen potřepali hlavami a lusknutím poslali jídlo do Velké síně.

Pobertové se málem udusili smíchy, protože to vypadalo, jako kdyby si všichni profesoři vložili vidličku do úst v ten samý moment. Pak se ozvalo hromadné prskání, dávení se a tiché klení, které přes smích od nebelvírského stolu téměř nebylo slyšet. Zdálo se, že nebudou k utišení, dokud tedy Brumbál nezabořil vidličku do svého ovocného koláče a strčil si do úst další kousek. To je umlčelo dokonale.

„Ten Brumbál…“ mumlal si James rozčarovaně, když vycházeli z ředitelny.

„Myslíte, že to poznal a zvrátil?“ zajímal se Sirius. „A nebo fakticky jedl zbytek snídaně dobrovolně mýdlo?“

„Mluvíme tu o Brumbálovi,“ připomněla Maybelline. I ona byla dost v šoku z ředitelovy reakce. A co teprve když jim ve své pracovně poděkoval za důkladnou desinfekci svých úst?

„Možná na nás zkouší reverzní psychologii,“ přidal se do diskuze zamyšleně Remus.

„Co?“ ozvali se James a Sirius současně.

Remus se nadechl, připraven dát se do složitého vysvětlování, ale Maybelline ho zarazila mávnutím ruky.

„Nepouštěj se do boje s větrným mlýnem,“ řekla, snažíc se ušetřit jeho nervy. „Nicméně máš nejspíš pravdu! Hraje to na nás, ten starej bačkora! Myslí si, že nám projeví falešné díky a mi odvoláme celou akci!“

Když už o tom tak mluvila, nebylo by to od věci. Nic nemilovala víc než noční vycházky plné adrenalinu, ale mělo to i své stinné stránky. V Bradavicích se totiž nacházeli i lidé, jejichž puberta už skončila, a kterým tohle převádění jen prostě otravovalo život. Neměli smysl pro humor, jak by řekl James. A nebo byli „zamindrákovanými suchary“, vyjádřil by se Sirius. Každopádně ostatním Pobertům se možná dařilo opovržlivé a otrávené pohledy (pocházející především z modré koleje) ignorovat, ale Maybelline je vnímala všechny. Nemluvě o tom, že s ní jistá rusovlasá nádhera už celý týden nepromluvila. Lily Evansová nesla návrat Pobertů těžce. A bylo to pro ni snad ještě horší tím, že byla z Nebelvíru jediná. Protože stejně jako je celý Zmijozel upřímně nenáviděl, Nebelvír nemiloval nic víc než dokazování celému světu, která kolej to vlastně v Bradavicích vede. A v tom byli Poberti mistry.

„Tak to je dost slušně mimo mísu!“ James si s pokřiveným úsměvem postrčil brýle blíž ke kořeni nosu.

„Správně!“ přikývl Sirius. „Žádné tresty ani stržené body? Mám hned chuť toho udělat víc!“

„Mluvíš mi z duše! Další krok musí bejt epickej!!!“

„Dnes večer ne,“ podotkla Maybelline klidně.

„Cože, co?“ Obrátil se k ní Sirius. „O čem to mluvíš, Everová?“

„Dnes večer ne,“ zopakovala Maybelline klidně.

„Jsem pro,“ podpořil ji váhavě Remus.

„Děláte si srandu?! Jsme uprostřed války a vy… si dáváte pauzu?! Uvědomujete si vůbec, o co tady vlastně jde? V sázce je naše čest, naše hrdost! To o nás se jednoho dne budou vyprávět příběhy, o nás budou děti našich dětí vyprávět jejich dětem před spaním! Budujeme tu historii!!!“

Reakce na Siriusův srdceryvný projev byly u jeho kamarádů rozličné. James vypadal, že na svého kamaráda ještě nikdy nebyl pyšnější. Remus konsternovaně naslouchal každému jeho slovu.

„Ne dnes.“ Byla Maybellinina reakce.

Společně s Remusem naskočili na pohyblivé schodiště a nechávali se odnést do sedmého patra.

„Musíš uznat, že to bylo dost… strhující,“ řekl stále ještě rozčarovaný Remus.

„Sirius a ty jeho proslovy.“ Obrátila Maybelline oči v sloup a nenápadně se snažila setřást z paží husí kůži, kterou jí Blackova slova přivodila.

Následující den byla neděle. A vzhledem k tomu, že se většina studentů přes týden pořádně nedostala ven, společenská místnost byla dopoledne úplně vybílená. Maybelline si tenhle čas užívala. Bylo hezké sedět v klidu v křesle a přemýšlet, než se sem po obědě nahrne dav pološílených puberťáků, kteří se budou na pokraji hysterie snažit dopsat na poslední chvíli domácí úkoly. Klid… Mír… Harmonie…

„Maybelline!“

A nebo taky ne.

Když Maybelline otevřela oči, viděla Jamese se Siriusem sprintující k jejímu křeslu. Remus jim byl v patách.

„Máme plán!“ vyhrkl nadšeně James.

„Geniální plán!“ přisadil si Sirius.

„Plán, tak brilantní, že to odnese CELÁ Zmijozelská kolej!“ dodal Vůdce.

„Úplně všichni!“

Maybelline se narovnala, dívajíc se jim do tváře. James a Sirius sršeli nadšením. Remus byl… na vážkách. Ať už ti dva šílenci vymysleli cokoliv, tak asi nepůjde o barvení vlasů a kousavé bačkory…

„První a druhé ročníky jsou ze hry."

James přimhouřil oči, Siriusův úsměv zvadl.

„A-ale… To nejde. Pak by to nebyli… všichni.“

„Prváci a druháci jsou z obliga,“ řekla pevně Maybelline. „Jinak se mnou nepočítejte.“

Sirius se se zoufalstvím ve tváři zadíval na překvapivě klidného Jamese. Mladý Potter si narovnal neviditelného motýlka. Sáhl po hůlce, ledabyle s ní švihl a křeslo z druhé strany místnosti přijelo až před to Maybellinino.

„Jsem si jistý, že se dokážeme domluvit,“ řekl James a posadil se naproti ní. „Jsme přeci rozumní lidé.“

„Někteří z nás určitě,“ usmála se Maybelline sladce a propletla v klíně prsty. Hra může začít.

James se jí zadíval do očí. Oříškový pohled uhrančivý jako nikdy. Na rtech samolibý úsměv hráče. „Můžeme vynechat první ročníky,“ řekl šlechetně. „Ale jen proto, že jsi to ty.“

Maybelline mu pohled opětovala, úsměv na rtech, naklonila se k němu blíž.

„První a druhé ročníky.“

James se lokty opřel o svá kolena, nepřestával ji probodávat očima.

„Ušetřím první ročník a dívky z druhého. Ale budeš mi dlužit laskavost. VELKOU laskavost.“

Nastalo ticho. James i Maybelline dávno zapomněli, že nejsou v místnosti sami. Remus se Siriusem se neodvážili ani dýchat. Nic nesmělo přerušit bitvu vůlí dvou mistrů v tvrdohlavosti. Nic.

Maybelline v očním souboji prohrávala, rozhodla se sáhnout po větším kalibru.

„Buď ušetříš oba nebo změním heslo na Pobertově plánku a můžeš se na výpravu vydat pěkně postaru. To bude zábava. Už dlouho jsi nevytíral umývárny, že?“ Naposledy minulou středu.

„Výhružky, Everová? Vážně?“

„Nedal jsi mi jinou možnost.“

„To bys neudělala. Poberta nesmí za žádných okolností sabotovat jiného Pobertu, to je v Pobertobibli!“

„Zkus mě.“

James vydechl a zaklonil se do křesla. Na malou chvíli to vypadalo, že Maybelline vyhrála. Na krátkou chvíli. Pak se ve tváři mladého Pottera objevilo něco strašlivého. Potměšilý úsměv.

Přejel si prstem po rtech.

„Tvá péče o malá háďata je vcelku dojemná, Maybelline,“ poznamenal James nevinně.

„Díky. Snažím se.“

„Tak mě napadá, jestli jsi nechtěla navrhnout ještě nějaký jiný ročník… Třeba pátý?“

Maybelline strnula. Jenom klid, tohle je past. Nevleť mu na to, máš na víc! Skoro jsi ho měla!

Násilím udržela ledabylý úsměv.

„Ani ne.“

„Skutečně?“ opáčil James. „Ani kvůli… němu?“

„Nevím, o kom mluvíš…“

„Ale, Maybelline,“ napomenul ji James, jako by napomínal dítě, které se snaží ukrýt střepy z rozbité vázy pod postel. „Samozřejmě, že víš. Ale pokud chceš, můžu ti to vyhláskovat.“

„Jamesi,“ oslovila ho varovně.

„Co by ti tak pomohlo vzpomenout si? Tajná schůzka v knihovně? Nebo to, jak jsi za ním běžela na ošetřovnu?“

„Tohle je podpásovka.“ Kroutila Maybelline hlavou.

„Nedalas mi na vybranou. Tehdy jsem to přešel, z lásky k tobě, samozřejmě, ale když nad tím tak přemýšlím, na tohle máme pravidlo, ne? Jakékoliv přátelství se Zmijozelem-“

„Přátelství? Nebuď směšný, Jamesi!“ odfrkla si.

„Můžu dát hlasovat, pokud chceš… Pokud si myslíš, že jsem jediný, který to takhle vidí…“

Maybelline potlačila nutkání vyhnout se tomu spalujícímu pohledu. Držela se z posledních sil. O výsledku tohoto boje se rozhodlo ve chvíli, kdy se James zmínil o pátém ročníku. Ona to věděla. A James to věděl taky.

„Takže?“ Pozdvihl obočí. „Mám vytáhnout onen pergamen?“

„Ne,“ řekla tiše. Bílá vlajka.

James se usmál. „Moudrá volba.“ Znovu se narovnal.

„Dávám ti poslední nabídku. Justin Smith. Gered Stohl. Moldric Russoe. Davos Jahley. Ušetřím druhý ročník, pokud si to tak moc přeješ. Všechny, kromě těhle čtyř. Domluveno?“
Maybelline kývla.

„Chci tě slyšet to říct,“ přikázal James.

„Domluveno.“

„Výborně!“ Spráskl ruce spokojeně James a vstal. „A ještě něco, Maybelline.“

Když k němu zvedla oči, vypadal vyšší než kdy dřív. Plný sebevědomí.

„Už nikdy se nepokoušej jít proti mému rozhodnutí,“ řekl pevně. Hlasem, který používal jen zřídka. Byl to hlas alfy, hlas vůdce, kterým když promluvil, bylo ve vašem nejlepším zájmu udělat přesně to, co vám říká. Věnoval jí poslední shovívavý pohled a pak i s ostatními odešel do chlapecké ložnice. Maybelline sledovala jeho vzdalující se záda, v hlavě jedinou myšlenku.

Merline, ten je sexy!

Pocítila potřebu se začít teatrálně ovívat. To je tu takové horko? Zatraceně… Byla šíleně zmatená. Technicky vzato neprohrála. James jí až na čtyři chlapce vyhověl…

Tak proč se cítila, jako by s ní totálně vytřel podlahu, a to ve velkém stylu? A co hůř – proč se jí to, sakra, líbilo?!

Švihla hůlkou a otevřela okno. Tohle chtělo čerstvý vzduch. Zakázala si myšlenky na neoblomného Jamese stojícího nad ní jako Boha zkázy a otočila pomyslný list.

Regulus Black. Platila za něj zas a znovu.

Jak dlouho ještě? Vůbec nepřemýšlela nad tím, jaké by to mělo následky, protože na „onen“ pergamen, který před třemi lety v rezidenci Potterových podepsala, dávno zapomněla. Každopádně teď byly karty na stole a ona věděla, že se v následujících dnech bude muset chovat slušně. Žádné bouření se ani zchytralé poznámky – necháme tu věc s Regulusem pěkně vychladnout… V minulosti se už několikrát pokusila učinit z Pobertů matriarchát, ale Sirius by raději zbytek svého života strávil v objetí obří olihně, než aby mu rozkazovala holka.

Sexista jeden…

Čerstvý vzduch nepomohl. Nebo to možná bylo vědomím, že se James může kdykoliv vrátit? Maybelline potřebovala na chvilku vypadnout. Astronomická věž byla nedaleko. Ovšem sotva se lokty opřela o zábradlí, uslyšela kroky. Prudce se otočila, hůlku připravenou. Někdo ji sledoval! Snape – to ji napadlo jako první. Ropucha v kalhotách se mu ani nelíbila…

Regulus – to byla její druhá volba a okamžitě si za to v duchu nafackovala. Ale mohl to být kdokoliv. Za poslední týden si nadělali tolik nepřátel, že by je jen tak někdo nespočítal. Ale nebyl to Snape ani Siriusův mladší bratr. Byla to culíkatá hnědovláska s modrou kravatou – maximálně druhý ročník. Maybelline schovala hůlku dřív, než si jí Havraspárka mohla všimnout. Ale o pět vteřin později váhala, jestli ji přeci jen neměla nechat v ruce.

Holčička možná vypadala roztomile, ale jakmile ji zmerčila, její zelenkavé oči se zúžily a ohrnula nos.

„Maybelline Everová?“ zeptala se stylem člověka, který už dávno zná odpověď. Takhle nafoukanou pózu Maybelline už dlouho neviděla.

„Kdo sakra seš?“ zeptala se.

„Ofélie Wintersová,“ představila se samolibě holčička. „Mám pro tebe vzkaz.“ Vytáhla z pláště napůl přeložený a zapečetěný papírek.

„Od koho?“

„Že prý budeš vědět,“ opáčila Ofélie.

Maybelline si od ní papírek vzala a prohlédla si pečeť. Orel s roztaženými křídly ji nenechal moc dlouho na pochybách. A do háje… Papírek opatrně rozevřela. Byl v něm křiklavě modrým inkoustem napsán jediný údaj – 10:30. Tak jo, konec srandy…

Už neměla ani půl hodiny.

„Fajn. Tak já skočím pro Remuse,“ zapřemýšlela nahlas.

„Ne. Vzkaz byl určen jen a výhradně tobě.“ Zakroutila Ofélie hlavou.

Takže bez morální podpory? To bez povzbuzováku nedám! 

 Zas a znovu se omlouvám!

Jak jsem psala u minulé kapitoly - nebyla to tak úplně moje vina, ale stejně mě to mrzí. :(

Každopádně hodlám s psaním PD pokračovat, pokud budete mít zájem. :)

A pokud tento nový laptop alespoň chvíli vydrží! :D

Přejte mu štěstí! 

M.

SHRNUTÍ

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Pobertovské drama 8. kapitola: