Proces 9 • OurStories.cz ~ naše povídky

Dva dny do soudu
Hermiona a Severus provedou staré krevní zaklínadlo, o kterém si oba myslí, že Harryho zachrání. Severus Snape by pro Chlapce, který přežil udělal vše. O tom jsme se přesvědčili dostatečně už v minulosti.

06.05.2023 (10:00) • Kate3 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 776×

Sprchu stihla ráno ještě předtím, než se zbytek domu probudil. Zrychleným procesem vaření krvetvorného lektvaru se zabývala jen pár okamžiků, protože tohle dělala už mnohokrát. Musela přitom zahnat nepříjemné myšlenky na válku. Do zvláštní složky si uložila text obhajoby. Rozhodla se pro malou lest, kterou připravila na azkabanské strážce a doufala, že ji použije poprvé a naposledy ve svém životě. Vždy si zakládala spíše na svých vědomostech než vzhledu, ale nyní vsadila na mužský chtíč a ženské přednosti. Navíc v takovém prostředí jako byla věznice... Věděla také o choutkách toho úplatného bachaře, kterého před nějakým časem tak zdařile vydírala, avšak podloženými informacemi. Sama se nemohla dostat přes magické ochrany Azkabanu bez toho, aniž by si jí vězeňská stráž všimla. Musel ji pustit někdo, kdo tam pracoval. Rozhodla se využít ženské půvaby, na kterých jí sice nikdy příliš nezáleželo, ale i knihomolkám to přece může někdy slušet, nebo ne? Navíc, když je to pro záchranu Harryho.

Podzimní měsíce se pomalu přelily do těch zimních a venku nebylo zrovna teplo. Oblékla si černé přiléhavé šaty těsně nad kolena a kozačky stejné barvy. Šatům přičarovala krajku, kterou překryla výstřih. Uvařený lektvar si schovala do kapsy dlouhého kabátu ke kotníkům, který kouzlem přebarvila na tmavě modrý, už jen doplnil celkový outfit. Vzpomněla si na příběhy o mladých ženách, které si na každou zkoušku oblékly přiléhavé oblečení, hluboký výstřih a boty na podpatku. Zkoušky vždy udělaly na výbornou. Prohlížela se v zrcadle a myslela na to, jak jí často bývalo z chování svých spolužaček špatně. Vlasy si sepnula do volného drdolu a nechala splývat dva prameny kolem obličeje. Poté vzala ze šperkovnice řetízek s přívěskem a přeměnila ho na sponu do vlasů ve tvaru laně ve skoku. Seběhla schody a v kuchyni do sebe rychle hodila lehkou snídani.

Trhla sebou, když uslyšela unavený hlas paní Weasleyové: „Jen aby ses neuhnala, děvče. Myslela jsem, že chodíš do vězení, ne na ples,“ dodala poté, co Hermionu sjela pohledem.

„Nemůžu prozradit náš plán, omlouvám se.“ Usmála se a porozhlédla se po kuchyni. „Mohla bych si půjčit tohle?“ Ukázala na pletací jehlici, která koukala z košíku, ve kterém měla Molly připravenou nedokončenou šálu.

„Když ti to k něčemu bude.“ Pokrčila rameny starší žena. „Nebudu se ptát, jaký máte plán.“ Dala důraz na množné číslo a než odešla zpátky do ložnice, dodala: „Arthur i Ron tě podporují. Já jen… Dávej na sebe pozor.“

Hermiona pokývala hlavou, protože Molly už byla pryč, a nemohla jí tak poděkovat. Přeměnila jehlici na dvojnici své hůlky a svou hůlku na malou brož ve tvaru Aeskulapovy hole s obtočeným hadem, znakem lékařů a farmaceutů, kterého znala z mudlovských nemocnic a lékáren. Zapřisáhlého Zmijozela ta symbolika jistě porěší. Brož si umístila na kabát a přemístila se před věznici. Doufala, že jí tahle akce vyjde.

Strážce ji pustil do první místnosti. „Hůlku,“ řekl znuděně. Hermiona mu podala kopii a opřela se o bachařův zaprášený pult, za kterým visela polička s hůlkami návštěvníků vězení. „Jdete profesora naposledy potěšit?“ ušklíbl se muž pohrdavě, avšak nepřestával sledovat její krajkou ozdobený dekolt.

„Co myslíte?“ zapředla sladkým hlasem, o kterém tušila, že ho pochytila od nějaké namyšlené nány ze školy, která se ráda podbízela mužům.

„Že si někoho takového ten slizký bastard nezaslouží,“ odvětil strážce a bez kontroly položil kopii její hůlky do jedné z přihrádek. Oddechla si.

„A o tom rozhodujete vy?“ odpověděla uznale. „Myslela jsem si to.“ Zasmála se a vlastně ani neskrývala sarkasmus, kterého si ale strážce nevšiml.

„Jste všímavá, slečno.“ Odvětil a obešel pult, aby se k ní přiblížil. „Myslel jsem na vás.“ Hermiona měla z jeho slov pocit něčeho velice slizkého, lepkavého a nechutného.

„Ano? Neříkejte.“

„Představoval jsem si, jak...“ Natáhl ruku a přejel jí po paži a pak svou dlaň přemístil na její bok.

„Ach, to ne...“ zalapala Hermiona po dechu a byla pyšná na své herecké schopnosti. „Myslím, že bychom se raději měli chovat profesionálně, pane. Přece jen je toto instituce Ministerstva kouzel.“

„Ale, ale... Takto se oblečete a chcete se chovat profesionálně?“ Podíval se na ni chtivě. „Nemyslíte, že je tu příliš horko? Sundala byste si ten kabát? Alespoň na chvíli.“

„Ráda bych, abyste mne zavedl za Snapem,“ odvětila.

„Co tak najednou? Přece jste se doopravdy takhle neoblekla pro něj,“ odfrkl zhnuseně a zastoupil jí cestu.

„Jsem jeho právní zástupkyně a mám právo si obléct, co uznám za vhodné.“

„Ale být takto oblečená pro toho prašivého psa... To by byla škoda, kdyby vás měl pro sebe jen on, co říkáte?“ Dotkl se oběma dlaněmi jejího krku a promasíroval jí ho. Chytila ho za zápěstí a prudce odstrčila.

„Chovejte se přece slušně.“ Dala si ruce v bok a zvýraznila svůj pas. „Zaveďte mě za mým klientem a až se dostane z vězení, odvděčím se vám.“

Muž si povzdechl. „Domluveno tedy.“ Pokynul jí a než se přemístili k profesorově cele, nemohl odtrhnout zrak od jejích křivek.

Jen počkej, ty zmetku, už se mě nikdy nedotkneš a co se týká práce s lidmi, už si ani neškrtneš. Každopádně, zabralo to. Pronesla s sebou svou hůlku, přeměněný řetízek i lektvar.

Rychle vpadla do Severusovy cely a zabouchla za sebou dveře. Zády se na ně přitiskla a hlasitě vydechla vzduch z plic. „Dobrý den,“ pozdravila a usmála se. „Jsem tak ráda, že tě vidím a že jsem to zvládla.“ Rozešla se až k němu a posadila se vedle něj na prkenné lůžko.

„Potěšení je na mé straně,“ odpověděl a sjel ji očima, než se vrátil k jejímu obličeji. „Jak se ti to podařilo?“

„Neptej se,“ zaúpěla Hermiona nervózně.

„Proč?“ Pozvedl pravé obočí v otázce.

„Nepotřebuješ to vědět a navíc... stydím se.“

„Proč bys měla?“ Zamračil se.

„Můžeme přestat s tou hrou na otázky, prosím?“ povzdechla si a místo odpovědi na jeho stále zamyšlený pohled zakroutila hlavou. Rozepla si knoflíčky na kabátu a přejela ve vzduchu gestem ruky od své hlavy k lýtkům.

„Ach bohové,“ dovtípil se Severus a zorničky se mu překvapením rozšířily. Líbilo se mu, co viděl. „Nedivím se, že to zabralo.“

„Ano, a proto se stydím. Nenávidím to. Nenávidím, když žena používá své tělo, aby něčeho dosáhla. Ale na takové primitivy jako je ten bachař to platilo. Nevšiml si vůbec ničeho. Kopii hůlky uložil a ani ji nezkontroloval.“

Severus mlčel, a tak sejmula brož z kabátu a podala mu ji. Pak modrý kabát odložila vedle sebe. Profesor se donutil zvednout pohled od jejích dokonalých nártů v tmavě zelených semišových lodičkách k lehce nalíčenému obličeji. Položil si brož do dlaně a Hermina ji po chvilce přeměnila nazpátek v hůlku. Její bývalý profesor se ušklíbl. „Vskutku kreativní. Hlavně ten had.“

„Věděla jsem, že to oceníš,“ usmála se a pak si z vlasů vytáhla sponu ve tvaru laně, kterou přeměnila v řetízek s originálním přívěskem. Z drdolu se jí uvolnilo několik pramenů, které doteď držela zlatá spona.

„Minerva říkala, že jsi v přeměňování nejlepší,“ dodal uznale a šperk si od ní převzal. Chvíli ho převaloval v dlani. Pak vzhlédl, chvíli pozoroval, jak bojuje s neposlušnými prameny, a nakonec řetízek položil vedle sebe a natáhl ruku. „Mohu?“ Hermiona pokývala hlavou a otočila se k němu zády. Jemně zastrčil uvolněné vlasy zpátky do drdolu a bezmyšlenkovitě se naklonil k odhalenému krku, protože ucítil omamnou vůni parfému. Potřeboval cítit víc, chtěl víc, chtěl ji a hned! Přál si ji povalit na zem a pomalu ji svlékat z těch malých šatů, které neskrývaly mnoho. Místo toho si odsedl o něco dále.

„Tohle nebylo složité kouzlo,“ oponovala mu.

„Minerva talent pozná. A já také,“ dodal bez emocí. Opět si nasadil svou masku. „Mimochodem, dovolíš mi někdy tě pochválit?“

„Ne,“ pronesla pobaveně a zakroutila lehce hlavou. Pozorovala jeho výraz a užívala si, jak bojuje se sebou samým, aby potlačil úsměv.

„Bohové, ani tohle mi nedopřeje...“ Jeden z koutků úst mu přece jen zacukal.

„Takže,“ zvážněla. „Jak to chceš provést?“

„Zaprvé, budeš to muset udělat ty, protože má magie zde nefunguje. A zadruhé, není to vůbec hezké kouzlo. Převádět lidskou krev do něčeho materiálního a pak zpět do těla jiného člověka...“

„Jenže nic lepšího nemáme,“ řekla. „Takže to budu muset zvládnout.“

„O tobě nepochybuji, Hermiono.“

„Já o tobě taky ne.“ Odmlčela se a prohlížela si jeho tmavé hluboké oči. Kdyby mohla, skočila by do těch černých hlubin a nechala se unášet sametovou hladinou. „Co mám tedy udělat?“ zeptala se tiše.

„Vím, že jsi mě nechtěla zranit, ale je to nevyhnutelné. Potom provedeš tu kletbu, o které jsme mluvili. Přívěsek přijme mou krev. Pak ho přeměníš zpět do spony a až se dostaneš k Potterovi, položíš ji na jeho kůži a krev s mou magií se uvolní do jeho těla.“ Podíval se jí vážně do očí, až ji ta naléhavost přinutila uhnout pohledem. „Nikdy jsem tuhle věc neprováděl, takže nevím, jaké může mít následky. Můžeme jen doufat, že co Pottera nezabije, to ho posílí.“ Dodal následně.

„Ty znáš mudlovská přísloví?“ zeptala se, aby odlehčila složitou chvíli.

„Můj otec byl mudla. Člověk něco pochytí. Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.“ Pokusil se o úsměv, ale někde vzadu v jeho černých zorničkách zahlédla Hermiona starou potlačenou bolest. O tom psala Severusova matka ve věnování v knize? Něco s jeho otcem? Každopádně, ať to bylo jakkoliv, Hermiona nemohla dopustit, aby se dozvěděl o tom, že narazila na pravděpodobně jednu z nejniternějších záležitosti jeho života.

„Udivujete mě každým dnem více a více, profesore,“ pronesla, aby řeč odvedla jinam.

„Soustřeďte se, slečno Grangerová, tohle nebude hezké,“ odpověděl vážným hlasem. „Provedeš zaklínadlo a budeme čekat, dokud přívěsek bude krev přijímat.“

„Jak dlouho? Kolik krve bude potřeba?“ zeptala se nejistě se zamračeným čelem. Stále se jí to vůbec nelíbilo. Profesor ale jen pokrčil rameny. „Severusi?“

„Nevím. Tohle je poprvé, co to provádím v praxi.“

„Takže tu můžeš vykrvácet?“ Bezmyšlenkovitě ho chytila za ruku.

„Proto tu mám tebe, aby se to nestalo.“ Sklopil pohled k jejich propleteným rukám. „Potter bude potřebovat hodně krve. Ale sám doufám, že bude stačit tak... pokud to přepočítáme… jedna ampulka. Jakmile se mu má krev dostane do oběhu, mělo by to nějaký čas trvat, než se probere. Ale neptej se mě, Hermiono, zabýval jsem se tím zaklínadlem pouze teoreticky a už je to několik let.“

Místo odpovědi si povzdechla. „Mám strach.“

„O mě se neboj. Už jsem zažil horší zranění.“¨

„Proč mě to neuklidňuje?“

Shovívavě se usmál a pak jí povzbudivě stiskl dlaň. Potom svou ruku položil dlaní vzhůru na lůžko přikryté děravou dekou.. „Jsem připraven. Až budeš i ty, udělej to.“

„Kde? Bude stačit do prstu?“

„Nebude. Musíš do dlaně nebo do zápěstí.“

„Ach. Nezlehčuješ mi to, Severusi.“ Přerývavě se nadechla a hrotem hůlky se dotkla jeho dlaně. Profesor intuitivně sevřel čelisti, ale jinak se ani nehnul. Provedla hůlkou rovný řez a z rány začala stékat krev. „Promiň.“

„Teď ten přívěsek. Rychle!“ pronesl jasným hlasem, mu právě nerozřízla jedno z nejcitlivějších míst na těle. Jeho klid ji odzbrojoval. Kolik toho musel prožít, že ani necekl bolestí? „Přilož ho sem.“ Ukázal prstem druhé ruky. Celou dlaň už měl zkrvavenou. Hermiona mu do ní položila maličký šperk ve tvaru laně. „Sanguere cor malum,“ zašeptala. Profesor sevřel prsty do pevného stisku, až se jeho paže třásla. Z pěsti mu po visícím řetízku stékala krev na deku.

„Kolik ještě?“ zeptala se roztřeseným hlasem po několika nekonečně dlouhých vteřinách.

„Nevím,“ dodal neutrálně. „Kolik bude potřeba.“ Sledovala, jak se mu ruka odkrvuje a bělají mu klouby prstů.

Čas ubíhal pomalu a Hermiona začínala být nervózní. „To stačí, Severusi.“

„Ještě ne. Potter má otrávenou krev, musím mu jí dát co nejvíce.“¨

„Už dost! Už jsi mu dal hodně! Přestaň s tím!“ přikázala mu. Ale v jakém vesmíru by ji zrovna Severus Snape poslechl? „Ty tvrdohlavý…“

„Ticho,“ přikázal přísně. Ze sevřené pěsti nespouštěl pohled. Deka už byla jeho krví promáčená. Všimla si, jak profesorovo tělo začíná slábnout a jeho paže klesá na lůžko. „Nastav dlaň.“ Hermiona poslechla a on jí položil přívěsek s řetízkem do ruky. Sledovala, jak se do malého šperku vsákly poslední kapky krve, až se opět zlatavě zaleskl. „Teď ho přeměň.“ Poslechla a brož ve tvaru laně si zastrčila opět do vlasů.

„Jsi v pořádku?“ Pozorovala, jak se třese, ale tušila, že ne chladem. Byl vysílen. Pomohla mu se položit na lůžko.

„Ano. Jen si trochu odpočinu.“ Dodal tiše. „Dostaň to co nejdříve k Potterovi. Nezbývá mu mnoho času.“

Hermioně steklo po tváři několik zbloudilých slz. „Spolehni se.“ Namířila hůlku na jeho zakrvácenou dlaň a zacelila škaredou rozšklebenou ránu, až po ní zbyl jenom drobný strup, a nakonec jen začervenalé místo. Ukázala na něj hůlkou. „Ferula,“ pronesla rychle a profesorovu dlaň pevně ovázal bílý obvaz. Sáhla do kapsy kabátu a vytáhla malou lahvičku.

„Co je to?“ otázal se Severus, když mu ji podala k ústům.

„Krvetvorný lektvar.“ Vysvětlila a pomohla mu tekutinu vypít.

„Jsi připravená,“ usmál se unaveně a vrátil jí prázdný flakón. „Děkuji.“

„Já děkuji. Nechtěla jsem, abys trpěl víc, než bylo nutné.“ Podívala se na jeho obvázanou dlaň a povzdechla si. „Moc ti za tohle děkuju. Jsem ti zavázána.“

„Snad to Potterovi pomůže,“ vydechl vyčerpaně. „A nejsi mi nijak zavázána. Dělal jsem to z vlastní vůle. Všechno pro Chlapce, který přežil, že? To pro mě není nic nového.“ Slabě se usmál. „Běž a dej mu to co nejdřív. Jestli to půjde, tak ještě dnes. Pokud ne, tak zítra, ale víc to neoddaluj. Zaklínadlo by mělo udržet krev ve šperku několik dní, ale jdi za Harrym co nejdříve.“

Pohladila ho po hřbetu druhé neporaněné ruky. „Zajdu za ním zítra, dnes už je pozdě, už by mě k němu nepustili. Z nemocnice půjdu hned za tebou. Musíme ještě probrat tu obhajobu. Včera jsem ji dokončila.“ Několika mávnutími hůlky vyčistila zasychající krev na dece a zakryla ho. „Potřebuješ ještě něco?“

„Jenom se vyspat. Jdi už.“

„Dobrou noc, Severusi.“ Opravdu nedokázala ovládnout svůj pláčem třesoucí se hlas?

„Krásné sny. A opovaž se mě litovat,“ zamumlal na rozloučenou a nechal ji, aby se svíravým pocitem ve hrudi opustila jeho celu a vyzvedla si dole kopii své hůlky. Před vězením se přemístila.

« Předchozí díl

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter