OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Protiklady se přitahují: Druhá kapitola: Plná hlava myšlenek, které jsou dle vší pravděpodobnosti zbytečné, neboť...

15.05.2014 (18:00) • • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 1640×

Plná hlava myšlenek, které jsou dle vší pravděpodobnosti zbytečné, neboť události, o kterých pojednávají, se změnit nedají

Ani nevěděla, jak dlouho už seděla na pohovce, hluboce ponořená do svých myšlenek. Uvědomila si, že ji tvrdé desky knihy tlačí do stehen. Zavřela ji a odložila ji na stůl. Právě ve chvíli, kdy ucítila, že není sama, si k ní přisedli její nejlepší přátelé, každý po jedné její straně. Ronald Weasley nalevo, Harry Potter napravo. Starostlivě na ni pohlédli a Hermiona jim pohled oplatila. Ovšem dívala se nechápavě, ne starostlivě.

„Co?“ zeptala se krátce, aby se dozvěděla, co se jim honí hlavou. „Jsem úplně v pořádku.“

Nadechla se a doplnila „fakt“, když viděla, že se Harry a Ron netváří zrovna příliš důvěřivě. Popravdě, necítila se ani trochu v pořádku, a její přátelé to věděli. Znali ji už dost dlouho na to, aby věděli, že jí něco dělá starosti. Za pět let člověka přeci jenom trochu poznáte. Znali ji stejně tak dobře, jako ona znala je, jen si to odmítala přiznat. Nechtěla jim přidělávat starosti. A navíc si byla jistá, že to, čím si láme hlavu, jsou jen pouhopouhé hlouposti. Měla by se starat o důležitější věci.

Severus Snape měl prostě v noci mimořádně dobrou náladu, která ho do rána samozřejmě přešla. Vyspal se z toho a byl zase jako dřív. Nepříčetný profesor obrany proti černé magii, ze kterého má každý student strach a se kterým nechce mít nikdo nic moc společného. Až na tu jeho dobrou náladu nebylo na celé té události vlastně vůbec nic překvapivého. Nebo snad ano?

„Dneska… jsi nějaká divná, Hermiono,“ řekl Harry vážně a Ron mu jen přitakával. „Chováš se prostě zvláštně. Jsi až moc zamlklá… a bylo to poprvé, co ses za celou hodinu obrany proti černé magie ani jednou nepokusila přihlásit se, i když jsi nám to všechno, na co se ptal, ještě včera večer přeříkávala. Co se stalo? A neříkej, že nic. Poznám, když lžeš.“

Ron přikývl. Hermiona na ně oba pohlédla a povzdychla si. Nejlepší přátele jen tak snadno neoklamete, prostě to nejde, když jste se k nim vždy snažili být upřímní. Jediným východiskem často zůstává říct jim pravdu. A přesně pro to se Hermiona rozhodla i nyní. I když ještě chvíli váhala, po chvíli se rozhodla vyprávět Ronovi a Harrymu úplně všechno, co ji ohledně Snapea vrtalo hlavou.

„Snape je prostě divnej,“ řekl Ron. „Copak ho neznáte? Věčně se chová divně. I když je fakt, že nechápu, proč bral Hermionu k sobě. Moh´… já nevím… jít třeba za McGonaghalovou, jestli je tak tupej a nepamatuje si portrétový hesla. Pomohla by mu.“

„Možná to má logické vysvětlení,“ řekl Harry a zavrtěl hlavou, aby popřel Ronova slova. „Právě proto, že ho známe, Rone. Všichni víte, jak nerad vzbuzuje Snape pozornost. Jestli si opravdu heslo Nebelvíru nepamatuje, přišlo mu mnohem jednodušší a tišší vzít prostě Hermionu do kabinetu – a ona by se druhý den dostala na kolej sama.“

„Máš pravdu. Ale dneska po hodině… Přišel mi… Jako bych ho nějak šíleně zradila nebo co. Jako by čekal, že mu s díky padnu k nohám. Jako bych ho urazila,“ přemýšlela Hermiona nahlas.

„Známe ho,“ pokrčil Harry rameny. „Někdy je vážně hodně divnej.“

Vešel do svého kabinetu a mávnutím hůlky ustlal své lůžko. Potom odložil knihu, kterou si bral na hodinu obrany černé magie, a přešel k pohovce. Usedl na ni. To, že mlčel, nebylo nic zvláštního, ostatně, neměl ani s kým mluvit. Zvláštní ale bylo to, že prostě jen… seděl. Zdálo se, že ani neví, co by měl v tuto chvíli dělat. Měl by se připravovat na další hodinu? Nebylo proč, dnes ho již žádné nečekaly. Měl by si jít promluvit s jinými profesory a zaplašit tak své myšlenky? Nebylo o čem mluvit. Nikdy nebyl ten typ, co má rád prázdné řeči. Měl by se jít projít? Neměl k tomu žádný důvod a neměl ani, kam by šel. A tak jen seděl a rozhlížel se nepřítomně po svém kabinetu.

Nevěděl, kolik prázdných hodin takto strávil, ale když se konečně zvedl a rozhodl se, že půjde ven, shledal, že už zapadlo slunce. Rozhodl se pro Tři košťata, kde si hodlal objednat něco silného. Potřebuje si pročistit hlavu. Alespoň jednou za čas.

Bylo už příliš pozdě na to, aby se venku potuloval kdokoliv ze studentů, a tak moc lidí po cestě ke Třem košťatům nepotkal. Pozdravil se s profesorkou McGonaghalovou, která se právě vracela do hradu po jednom máslovém ležáku, a o chvíli později už sám otevíral dveře krčmy a vcházel dovnitř.

Třebaže se jednalo o hojně navštěvovaný podnik, moc lidí tu nebylo, a Severus se sám divil, kolik lidí nezná. Žádná tvář mu nebyla povědomá, ale on sem nepřišel proto, aby potkal někoho známého. Sedl si ke stolu do temnějšího kouta, a když k němu přišla hostinská – asi jediná známá tvář, kterou zde spatřil – objednal si pivo.

Tmavá tekutina, kterou mu žena přinesla, nevypadala zrovna vábně a líně se převalovala v korbelu, ale i tak se odvážil zvednout nádobu k ústům a vypít alespoň pár doušků. Nápoj, který v krčmě snad až příliš namyšleně nazývali pivem, nechutnal o nic lépe než vypadal, ale jedno pozitivum na tom přeci jen bylo: Severus v každém případě přišel na jiné myšlenky, i když měl nyní v hlavě jen to, jak by se odporné pachuti v ústech vlastně měl zbavit. Zapíjení totiž logicky nefungovalo.

Poslouchal nepodstatné a nic neříkající rozhovory těch několika lidí, kteří U Třech košťat byli. Buď si z nich nic nepamatoval, nebo nebylo nic, co by si pamatovat mohl. Nikdy ho nezajímaly nedůležité věci, stejně jako ho nezajímali nedůležití lidé. Ale byla i spousta důležitých věcí a lidí, co by ho zajímat měli a zajímali ho. Jen se na to vše snažil v tuto chvíli nemyslet. Seděl tu a popíjel tu odpornou tekutinu z korbelu, protože se pokoušel vypnout. Trvalo mu dlouhé roky, než se to naučil. Než se naučil vypínat si hlavu a nemyslet na nic, co ho trápilo nebo rozčilovalo, v nejhorším případě obojí.

Kdysi s tím mívával strašné problémy. Nedokázal přijít na něco, čím by se odreagoval. A když byl ještě hodně mladý, když býval ještě sám studentem v Bradavické škole čar a kouzel, v tu dobu to pro něj bylo obzvlášť zlé. I když tu v té době bylo i něco, co mu pomohlo nemyslet na dlouhé dny, kdy byl zesměšňován Jamesem Potterem nejen před svojí vlastní kolejí, ale i před celou školou. Byla to Lilly, která ho vždy dokázala rozptýlit. Přestože pro ni v představě vztahu existoval pouze James, Severuse brala jako velice dobrého přítele. Byl pro ni to samé, co ona pro něj: rozptýlení, únik od špatných věcí.

Znali se od prvního ročníku a on dlouho vyčítal Moudrému klobouku, že ho poslal do Zmijozelu. Věřil, že kdyby tomu bylo jinak, kdyby se dostal do Nebelvíru, kam chtěl od chvíle, kdy název této koleje slyšel ve spojení se jménem své kamarádky, která pro něj vždy byla něčím víc, James by neměl takové šance dostat se do její přízně a on by ji možná získal. Ale samozřejmě zde byla ta slova „kdyby“ a „možná“. Vždy zde byla. A právě tahle slova bolela nejvíce, protože mohla znamenat tolik věcí. Kdyby se stalo něco jinak, možná mohlo být všechno lepší. Kdyby. Možná.

Severus dopil pivo, které během toho, kdy byl ponořen do myšlenek a vzpomínek, zteplalo. Nyní chutnalo ještě hůře, ale alespoň připomínalo tomu muži hořkost jeho vlastního života. Povzdychl si. Za svůj život poznal a pochopil už hodně věcí, ale jedna mu stále unikala. Za co jsem si zasloužil to všechno?

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Protiklady se přitahují: Druhá kapitola: Plná hlava myšlenek, které jsou dle vší pravděpodobnosti zbytečné, neboť...: