OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Síla přátelství - Prolog a první kapitola

12.10.2015 (18:00) • Florence • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1431×

Síla přátelství

PROLOG

Rozhlídla jsem se po svém okolí a pak jemně pokývala hlavou. Už tam nic nebylo. Nic, co by mu patřilo.

„Je to všechno,“ prohlásila jsem tiše a stočila pohled zpět na čokoládového kouzelníka s poslední kartonovou krabicí v ruce. „Už tu nic nezbylo,“ dodala jsem ještě o něco tišeji.

Cítila jsem se tak male. Tak hrozně zranitelně. Jako by stačil jediný další kopanec a já už bych se nikdy nezvedla.

Blaise Zabini si smutně povzdechl a popondal si krabici v náručí.

„Jo, tak bezva,“ řekl nevesele. Z jeho lítostivého tónu mě až zamrazilo. Automaticky jsem si kolem trupu obmotala paže a pak se na něj odvážila hodit nejistý pohled.

„Hermiono, je mi to vážně líto,“ zopakoval větu, kterou teď používají všichni. Je jim to líto. Je jim to líto. Mně taky, ale přesto bych nic nezměnila.

Věnovala jsem mu jeden smutný úsměv a zatřepala jsem hlavou.

Ne, nechtěla jsem o tom mluvit. Na to to příliš bolelo.

„Víš, kdybys něco potřebovala…“

„Jo, já vím,“ přerušila jsem ho poněkud strnule. To taky říkali všichni. Můžu se na ně obrátit. Můžu je poprosit o pomoc. Ale já nechtěla.

Chtěla jsem jen ležet a sama chcípnout někde v tichém rohu.

„Tak jo,“ věnoval mi jeden rozpačitý úsměv a zamířil ke dveřím. Měla jsem pocit, že už ho doopravdy nikdy neuvidím. Ne tak, jak jsem byla zvyklá. Nebude k nám chodit na večeři a chválit nám nábytek. Nebude si s námi povídat dlouho do noci. Nebude se společně s námi smát nad flaškou vína.

Protože už není žádné „my“.

Když za ním zaklaply dveře, spustila jsem svoji pózu a znovu se nechala ovládnout zármutkem. Sžíral mi útroby. Usadil se na ledvinách i na srdci. Choval se jako mor. Jen přišel a bral a bral, až nic nezbylo. Jen prázdná schránka.

Jako já.

Znovu jsem se rozhlédla po bytě, který už byl jenom můj. Žila jsem v něm totiž sama. Úplně sama v obrovském starém rozlehlém střešním bytě s úžasným výhledem na Londýn. A k čemu mi to bylo?

Už tu nemělo místo nic, co by mu patřilo. Všechno to dneska odešlo v kartónových krabicích, které jsem tak pečlivě balila.

Už tu neměl jedinou věc. Už tu dokonce nebylo ani nic, co by po něm vonělo. Nic, co bych si nechala.

A přesto jsem ho viděla všude kolem sebe. V každém koutě, u každé stěny, na každém křesle… všude. Každičká jediná věc mi ho připomínala.

Tu vázu na krbové římse jsem po něm chtěla tolikrát hodit. Ten obraz mi koupil jako dárek, když jsem měla těžký týden. A ty závěsy jsme vybírali společně a šíleně se pohádali kvůli barvám.

Jenže už jsem se ani nedokázala nad tou vzpomínkou usmát. Když mě nikdo nesledoval, když jsem mohla být tak zničená, jak jsem se doopravdy cítila, nedokázala jsem sebrat sílu ani k tomu, abych přikázala pár obličejovým svalům se hýbat.

Nešlo to.

A já se o to možná ani nesnažila.

Upevnila jsem sevření kolem svého hrudníku, když mi oči dopadly na kuchyňský pult. Ležely tam papíry, co Blaise přinesl.

Rozvodové papíry.

Síla přátelství

KAPITOLA PRVNÍ

Volně se nadechnout

Vzduch.

Potřebovala na vzduch. Potřebovala na chvíli pryč z toho všeho, od nich ode všech. Chtěla jen na pár okamžiků být sama se svýma myšlenka a se svým zoufalstvím.

A potřebovala to všechno hned.

Div nevyrazila dveře z pantů, jak prudce je otevřela jen proto, aby se mohla nadechnout čistého podzimního večera.

Nádech.

Pořádný hluboký nádech.

Se zavřenýma očima si užívala tu chvilku, kdy jí tváře ošlehl větřík, který se dotkl jejích rtů.

„Seš sjetá?“ ozvalo se a to ji vytrhlo z transu. Zamrkala a pak se zamračila do tmy, kde uviděla siluetu uvolněně sedící na schodech.

„Nech mě na pokoji,“ zamumlala dostatečně hlasitě, aby ji mohl slyšet.

„To je ta Grangerová, kterou znám.“

Zamračení se jí díky té větě jen prohloubilo.

„Co tím jako myslíš?“

„Vypadala jsi jako sjetá, protože ses usmívala, Grangerová. To už neděláš… hodně dlouho.“

S povzdechem se posadila vedle něho a užívala si teplo vycházející z jeho těla a dokonce i to brnění, co se jí rozlilo uvnitř, když o sebe jejich ruce zavadily. Ani jí moc nevadilo, že je tam s ní, a to i přes to, že jejím směrem vyslal kouř z cigarety, co držel v ruce.

„Osm měsíců,“ upřesnila tu lhůtu. „Od tý doby, co jsi tady, Malfoyi.“

Osm měsíců… Pořád nemohla uvěřit, že to ten parchant tak dlouho vydržel. Myslela si, že zmizí hned první týden i s tou nadějí na lepší časy, co sebou přinesl, ale ne, on tu pořád byl. Pořád s tou samou energií. Pořád s tou neochvějnou snahou porazit toho, který se zdál neporazitelný.

A Hermiona si už začínala myslet, že opravdu zůstane.

Odfrkl si a chvíli mlčel. Dopřál si pár dalších popotáhnutí a vydechnutí temným oblaků kouře.

Hermiona měla chuť mu říct, že je to nezdravý a nechutný a že mu to může zkrátit život o několik let, ale… zkrátit život? Vážně? Žili v pekle a každý den čelili smrti.

A tak mlčela spolu s ním.

„Chceš?“ Nabídl jí cigaretu. Obrátila se na něj a zakroutila hlavou. „To jsem si myslel,“ ušklíbl se a Hermiona nedokázala rozpoznat, jestli to myslel jako urážku nebo poklonu. Raději to nechala plavat.

„Odkdy kouříš?“

„Od pátýho ročníku v Bradavicích. Už je to šest let.“

„Chtěl jsi být cool?“

Křivě se usmál a pak pomalu přikývl.

„Theo s tím začal, tak jsem se s Blaisem přidal. To víš,“ pokrčil rameny, „nemohl jsem zaostávat.“

„Byli jste přátelé?“

Pohled stočil zpět na hvězdné nebe a na rtech se mu při vzpomínkách rozlil malý úsměv.

„Jo,“ vydechl. „Na život a na smrt. Něco jako ty s Potterem a Weasleym.“

Neptala se, když říkala: „Chybí ti.“

Pokýval hlavou a znovu si přitáhl.

„Někdy přemýšlím… Někdy přemýšlím, jestli mě nenávidí za to, co jsem udělal.“ Hermiona se podívala na jeho profil a očima se vpila do jeho neveselého výrazu vepsaného ve tváři.

„Za to, že jsi odešel?“

Znovu přikývl.

„Udělal jsi dobrou věc, Draco.“

Ušklíbl se a pak se trochu zasmál, nicméně ten zvuk nevyzněl šťastně.

„Udělal jsem to, co jsem považoval za správné, Grangerová. To není totéž.“

Hermiona přikývla, i když s tím tak docela nesouhlasila, a pak se otočila znovu na noční oblohu. Sledovala tisíce světelných let vzdálené hvězdy a uvažovala, jestli by jí náhodou na některé z nich nebylo líp.

„Měl jsem se ženit.“

To prohlášení bylo tak nečekané, že se Hermiona nemohla udržet a překvapeně vyhoupla obočí vzhůru.

„Cože?“

„Předtím.“ Trochu se usmál nad jejím výrazem.

„Než jsi utekl?“

„Jo, měl jsem se ženit. Můj otec to všechno zařídil. Dokonce už bylo stanovené i datum.“

„Jaké?“

„Dnešek, Grangerová. Dneska jsem měl stát před bandou lidí a slibovat, že celý život budu šťastný s nějakou holkou, kterou sotva znám.“ Hermiona se smutně usmála stejně jako on.

„Ale utekl jsi,“ pokrčila rameny.

Otočil se na Hermionu a znovu si přitáhl. „Štěstí pro ni, ne?“

Hermiona zvedla jedno obočí a kriticky si ho prohlídla. Široká ramena, svalnatou hruď i ostře řezaný obličej s jiskrami v bouřkových očích. Rozhodně nevypadal špatně. A když chtěl, dokázal se dokonce i chovat mile.

„No, jestli místo toho skejsne s Crabbem, tak ani moc ne.“

Uchechtl se a pak znovu uhnul pohledem.

„Co tady vůbec děláš?“ zeptal se jí. „To já z nás dvou jsem nespolečenský a mám tedy právo sedět sám na terase. Ty bys měla být v centru dění.“

„Já nesedím sama. A mimo to, proč bych měla?“

„Protože jsi Hermiona Grangerová,“ odpověděl jednoduše.

„Proč tu jsi ty?“

„Chodím sem vzpomínat.“

„Na co?“ zeptala se poháněná zvědavostí.

„Na dobu, kdy bylo všechno tak jednoduché. Na Bradavice, na mé dětství, na…“ Vytratil se mu hlas a on jen pokrčil rameny.

„Notta a Zabiniho?“ doplnila ho.

„Jo,“ vydechl téměř neslyšně to jedno slovo. „Na ty taky. Na ty asi nejvíc.“

Hermiona pokývala hlavou. Sice se přesně nedokázala vžít do jeho situace, to asi nikdo, ale alespoň chápala sílu přátelství, které ho s těma dvěma spojovalo. Vždyť ona měla také přátelství na život a na smrt. Co by si bez Rona a Harryho počala? Už jen ta myšlenka na život bez nich jí do těla vyslala nepříjemný chlad.

„Já sem chodím předstírat. Sednu si sem, koukám na hvězdy a představuji si… že svět není tak hrozné místo.“

„Svět není tak hrozné místo,“ prohlásil a přiblížil si cigaretu ke rtům.

„Není?“ zeptala se ho a pak zakroutila hlavou. „Já nevím, už v něm asi nedokážu vidět nic hezkého.“

Podívala se na hlinitou zem, co začínala pod terasou, a očima sledovala cestičku do zanedbané zahrady.

„Někdy jsem z toho tak unavená,“ přiznala potichu.

„Z čeho?“

„Ze všeho. Z války, ze smrti, ze všech těch lidí, ze spěchu a ze strachu. Ale nejvíc, nejvíc jsem asi unavená ze svého jména.“

Když nic neřekl, pokračovala dál:

„Víš, lidé uslyší tvé jméno a už něco očekávají. Hermiona Grangerová. Ta neznámější šmejdka. Mudlorozená holka, co byla vždy nejlepší ve svém ročníku v Bradavicích. Ta, co stojí po boku Harryho Pottera. Ta, co prostě musí bojovat. Ta, co vždycky musí mít naději. Prostě… ani se tě nenamáhají poznat. Hned mají kompletní obrázek.“

„Já to znám,“ řekl a znovu si přitáhl.

„To já vím,“ přikývla pomalu. „A asi proto ti to říkám.“

Podíval se na ni a vesele povytáhl jedno obočí.

„Ty se nezdáš, Grangerová. Ty se nezdáš.“

Celkem zdařile napodobila jeho zmijozelský úšklebek a v otázce na něj pokývala hlavou.

„Jsi mnohem víc, než všechno to, co jsi tedy popsala. Jsi víc než jen šmejdka, chytrá šmejdka nebo Potterova kámoška. Jsi…“ zastavil se a zabořil se jí pohledem do očí. „Jsi Grangerová. Prostě jen to. Grangerová, a to stačí. Víc k tomu dodávat nemusím.“

Usmála se na něj. Ne tím chladným válečným úsměvem, ale doopravdy. Jako by nežili v pekle. Jako by se každé ráno probudila a její mysl jí ihned nepřipomněla všechno to ošklivé. Jako by jí na srdce smrt nepřipoutala kovadlinu, která stahovala její emoce dolů. Jako by se mohla volně nadechnout.

Dívala se na něho a nedokázala v něm vidět už nic z toho rozmazleného blonďatého spratka z Bradavic. Stal se z něj jiný člověk. Lepší člověk. A byl čas, aby to konečně přijala.

„Odejdeš, Malfoyi?“

Okamžik jí neodpověděl. Típl cigaretu a schod a pak ji odhodil do zaneřáděné zahrady. Rozprostřelo se mezi nimi ticho, které Hermionu nutilo přemýšlet, jestli tu otázku skutečně položila nahlas. Přimhouřila na muže vedle sebe oči, zatímco Malfoy se vedle ní pohodlně opřel a povzdechl si.

„Ne, Grangerová. Neodejdu.“

„Jsi si tím jistý? Nemáš žádné vedlejší pochyby?“ Prudce se na ni otočil a pořádně se zamračil. Jejich ramena o sebe zavadila, což vehnalo Hermioně do těla novou vlnu tepla, takovou, kterou zažívala jen tehdy, když se ocitla blízko něho. Nedokázala říct, jestli to Malfoy cítil taky. Zdálo se jí, že na okamžik zakolísal v rozhodnutí, ale pak jí stejně odsekl:

„Co se vůbec staráš? Nevzpomínám si, že by tě téma mé důvěry vůbec někdy zajímalo.“

Hermiona oprostila svůj obličej od jakéhokoli výrazu a jen jemně naklonila hlavu, jak skenovala jeho trochu dotčenou, trochu rozzlobenou a trochu i smutnou tvář.

„Ty neodejdeš, Malfoyi,“ prohlásila nakonec pomalu.

A i když to nebyla otázka, blonďák jí stejně odpověděl: „Ne.“

„Ani když je pro tebe snazší se vrátit.“

„Ne.“

„Ani i kdyby to znamenalo, že zemřeš.“

„Ani tehdy, Grangerová.“

Hermiona pomalu přikývla, protože jí to konečně došlo. Neodejde. Ne, i kdyby se celý Řád zhroutil a Pán Zla vyhrával, Draco Malfoy zůstane a bude bojovat stejně jako ona, protože je to něco, co považuje za správné. Protože kdyby to neudělal, zradil by sám sebe a nemohl by se sebou žít.

Přibyl k nim další člověk, který bude unavený, a bude předstírat a bude zoufalý a vyděšený, ale na ničem z toho nebude záležet, protože jeho srdce, to bude dobré.

„Já ti věřím.“

Otočil se na ni a usmál se.

„To je jedině dobře, Hermiono.“

Zvedla oči, aby se setkala s těma jeho, a musela se usmát. Díval se na ni, na její tvář i do jejích očí. Měla pocit, jako by se snažil zapamatovat každý jediný rys její tváře, ale jí to vůbec nevadilo.

A nakonec jí přidržel bradu, sklonil se a spojil své rty s těmi jejími.

Vaše,

Flo :)

Autor: Florence, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Síla přátelství - Prolog a první kapitola: