OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Stín temna (2)

26.04.2013 (17:00) • zuzinecckaa • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 2671×

2. kapitola - Rozmluvy

Má ruka mi znova prohrábla vlasy v dalším z nervózních gest. V tom pokoji jsem byl zavřený už asi dvě hodiny. Beze slova mě sem odvedli a nechali me tu beze veškerých instrukcí. A já se bál tuto místnost opustit, ba i jen otevřít dveře či okno.

Tři postele, jedna skříň, tři truhlice mé oči už měly zmapované. Květinový vzor na stěnách už pro mě měl alergické účinky. Zářivé barvy v pokoji jen podtrhovaly mou stále chmurnější náladu. Bylo vidět, že tato místnost byla zařízena opravdu jen pro někoho na přespání, soudě dle vybavení.

Venku byla ještě tma. Rád bych se podíval alespoň z okna někam do dáli, abych trochu unikl realitě a tomu stavu, ve kterém jsem se nacházel, avšak ani to mi prozatím nebylo dopřáno.

Nakonec jsem to vzdal. Lehl jsem si na postel, zavřel oči a nechal se jen unášet myšlenkami. Sám od sebe jsem na nic nemyslel, nechal jsem jen pracovat svou hlavu.

Myslí mi probíhaly poslední události. Otec a jeho přemlouvání, Bellatrix a její šílený smích, matčiny ruce vztahující se ke mně v prosebném gestu... Avšak všechny tyto obrazy přebil ještě ve své podstatě hrůznější, na druhou stranu o dost dokonalejší a dechberoucí...

*   *   *

„Hej, Malfoyi, vstávat! Přece nebudeš celý den jen vyspávat!" Hlas toho blbce Weasleyho mě dokonale rychle probral z mého sladkého snění a já v tom šoku rychle otevřel oči. Palčivé světlo mě je však zas donutilo je zavřít.

Když jsem si konečně pomalu zvykl na světlo, pomalu jsem se posadil na posteli, do které jsem v noci zapadl a evidentně v ní usnul.

Otevřeným oknem se sem linula silná sluneční záře a mořský vzduch osvěžoval mé plíce.

„No že to ale trvalo, Šípková Růženko," rýpl si ještě a já ho jen zpražil pohledem, protože Potter do něj nevybíravě strčil a tím ho vlastně vyhodil z pokoje. Koutek úst mi ještě cukl, když mu zabouchl dveře před nosem. Moment jsem opravdu myslel, že se neovládnu.

„To je vždy takový?" nakonec jsem neodolal a zeptal se ho lehce pobaveným hlasem, přestože mé útroby začínal svírat děs z příštích několika hodin.

„Bohužel, to je jeho nevybíravá povaha, jež má zřejmě konečně na kom ventilovat," odpověděl a otočil se na mě s tázavě zvednutým obočím.

„Asi tušíš, co tě čeká," řekl po chvíli, když mě podroboval svému pohledu. V odpověď jsem jen přikývl a očima se zahleděl na stěnu za ním.

„Víš, abych se přiznal..." odmlčel se a posadil se na postel naproti mně, „v noci jsi mě svým chováním dost překvapil. Ne že bych něco takového nečekal od člověka, který nedokázal..." Hlas se mu zlomil a jeho rychlý pohled stranou toto velmi citlivé téma uzavřel. „Ale buď máš obrovskou odvahu, o které jsi ani sám nevěděl, jsi naprostý šílenec, anebo je to jen hra. I když ta poslední možnost mi přijde i na tebe moc ujetá."

Domluvil a mé jediné gesto, kterého jsem byl v tu chvíli schopen, bylo vyvalení očí a otevřená pusa. Civěl jsem na něj, až se rozesmál.

„Myslím, že o odvaze asi mluvit nebudeme. Ty jsi prostě šílený. A zavři tu klapačku, nebo ti tam zavítá nějaká moucha," řekl nakonec pobaveně.

„Já jen... Šokuješ mě, Pottere. Na pláži jsem ti ještě nebyl po chuti a teď se tu se mnou bratřičkuješ a žertuješ, jako bychom byli nejlepší přátelé?" Ač jsem nechtěl, místo rozhodného oznámení mi hlas vylétl do otázky.

„To víš, noc byla dlouhá. A hlavně - vím, co jsem viděl. To mě přesvědčilo. Krom Hermiony jsou však ostatní ještě příliš..."

„Chápu," přerušil jsem ho rychle. „Sám netuším, co mě to popadlo. A ani nevím, jestli toho litovat." I když jsem něco takového řekl, taky jsem si v tu chvíli naprosto uvědomil, že svých činů nelituji ani náhodou. Kdyby se taková situace měla opakovat, udělal bych to znova.

„Draco, na lítost už je přeci jen pozdě. Možná zčásti chápu tyto tvé myšlenky, ale... Stalo se. Teď půjde už jen hlavně o to, jestli s tím budeš umět naložit."

„Jsem rád, že jsem to udělal," vyhrkl jsem a sám se pozastavil nad svou upřímností. Ale pokračoval jsem dál. „Věř mi, že teď a tady, přestože se vyskytuji vlastně mezi potenciálními nepřáteli, se cítím mnohem lépe a mnohem více doma, než u nás v posledních letech..." Netušil jsem, jaká pravda to opravdu je, a sklopil jsem oči k zemi.

„Nikdo to v dnešní době nemá jednoduché. Podívej se na mě a pak sám něco říkej," pronesl Potter trochu frustrovaným hlasem a smutně se na mě díval přes obroučky svých brýlí.

„Že jsem si to neuvědomil..." zarazil jsem se a podíval se na něj tak, jako bych ho viděl poprvé. „Já... Možná ti něco závidím. Nemít rodiče, a mít je takové, jako já..."

„Draco, tohle je jedna z věcí, o které bychom se mohli dohadovat hodiny, a stejně bychom asi k žádnému závěru nedošli. Ale dost polemizování. Věřím, že máš hlad. Tak se pojď najíst."

*   *   *

Mé nohy mě vedly někam. Po pravé ruce mi šumělo moře, po levé se pomalu zvedalo úbočí hor a mé myšlenky se snažily věnovat jen okolí.

Nedařilo se však. Hlavou se mi stále míhaly obrazy ze včerejší noci. Aspoň dokazovaly jedno - byl jsem čím dál přesvědčenější a jistější svými činy.

„Stůj!" zaslechl jsem za sebou najednou rozkazovačný hlas. S povzdechem jsem poslechl a otočil se na osobu, která se rozhodla narušit mou samotu.

„Kontroluješ, jestli nezdrhám?" zeptal jsem se kysele a znova se rozešel ve svém směru.

„Něco takového," přitakala a přizpůsobila své kroky mým.

Nastalo ticho. Pod nohama nám vrzal písek. Uvažoval jsem, co bych jí pověděl, ale hrůza z jejího pomněnkově nenávistného pohledu mi vyháněla všechna dostupná témata z hlavy. A možná nejen to...

„Řekni mi jednu věc. Proč teď?" přerušila nakonec ona to napjaté ticho a zastavila se. Já pokračoval, jako by tu ani nebyla, a přemýšlel nad odpovědí, která i pro mě byla prozatím neznámá.

„Malfoyi, na něco jsem se tě ptala!" štěkla až moc blízko za mnou a trhem mě zastavila. Protože neměla dost síly mě při tom otočit, tak si mě obešla, a teď přede mnou stála se zakloněnou hlavou, aby na mě vůbec viděla.

„Nijak jsem nemohl tušit, že by taková situace mohla nastat. Vím ale jediné - nechci platit za chyby svého otce."

Oči se jí přihmouřily a s vlajícími vlasy kolem její kulaté tváře vypadala jako Medúza, která se mě chystá uškvařit ve svém pohledu. „Takže jsi zběhl jen ze strachu a svých sobeckých důvodů," konstatovala chladně a jehličky nenávisti v jejím tónu hlasu se mi zabodávaly hluboko do srdce.

„To není přesné..." snažil jsem se namítnout, ale byl jsem přerušen.

„Jistě. Jaký výmysl sis tedy připravil?" zeptala se štiplavě a založila si ruce na hrudi.

„U Salazara, Mary!" vyhrkl jsem a chytil ji za paže. „Mé rozhodnutí padlo náhle, jako blesk. Byla to neplánovaná akce a opravdu jsem pro své chování ještě prozatím nenašel vysvětlení. Jen už prostě nechci žít ve světě, kdy se bojím ba i otevřít ústa bez svolení. Jednou chci založit svou rodinu bez toho, že bych musel své děti zaprodat jemu, jako to se mnou udělali mí rodiče. Přeber si to, jak chceš, ale laskavě mě teď nech na pokoji!"

Trošku větší silou jsem ji od sebe odstrčil a rychlou chůzí jsem od ní odcházel. Vztek mnou projížděl a spaloval mě doběla. Proč se mě vůbec ptala? Copak mám být naivní a myslet si, že mi po pár větách uvěří, když jsem šest let tvrdil něco jiného?

Jenže mně vlastně ani tak nešlo o její důvěru. Rozčilovalo mě něco jiného.

Nelhal jsem jí. V afektu jsem jí řekl veškerou pravdu, která ve mně rostla v posledních měsících. Dokázala tak strašně rychle proniknout pod mou masku sebeovládání, protože jsem jí to dovolil.

*   *   *

„Já ti dám Medúza!" rozesmála se a praštila ho popsaným pergamenem po hlavě. Rozesmátý se jen bránil. „Fakt mě těší, že jsem nejen potvora a mrcha, ale pojmenovat mě po téhle příšeře..."

„No počkej, až se dostanu zas dál. Pokaždé jsem si pro tebe našel něco stejně výstižného..." poškádlil ji a pak, když ho chtěla znova uhodit, tak ji chytl do své náruče, a přestože se bránila, políbil ji a líbal tak dlouho, dokud se mu plně neoddala.

„To není fér," zamručela mu po chvíli do rtů. To bylo správné znamení - mohl se odtáhnout a se širokým úsměvem ji pohladil po tváři.

„Nemáš mě mlátit."

„Neříkej mi, že ses mě až tak bál," navázala na předchozí hovor a jemně zašustila pergameny.

„Ani netušíš, jak jsem se děsil tvé přítomnosti. Ty tři jsem bral, v rámci možností jsme se tolerovali, ale ty... Už tehdy jsi mě dokázala vyvést z míry."

„Mojí vizáží to určitě nebylo, že," rýpla si do něj pobaveně jako reakci na Medúzu a zamrkala na něj. „Ale i ty jsi ve mně vyvolával rozpoluplné pocity."

„A že jsi to nikdy předtím nedala najevo."

„Protože jsi to neviděl," přerušila ho. „Kdyby sis řekl už i v ten den na té pláži, byla bych ti už tehdy schopná padnout k nohám," prozradila a tváře jí zalil ruměnec. Odměnou byl dlouhý polibek.

Na poškádlenou jí stejně do rtů zašeptal: „To ale Medúza nedělá..."

Omlouvám se, moc se omlouvám. Nemoc a škola jsou dvě zrádné věci, které mi vzaly chuť do všeho ostatního. Rozhodně jsem se na vás nechtěla vykašlat a rozhodně se omlouvám za časovou prodlevu.

Doufám, že jste na mě nezapomněli. Děkuji za komentářky k minulým kapitolám a děkuji i za ty, co najdu pod touto. Vaše zuzinecckaa. :)

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Stín temna (2):