OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola dvacátá pátá

22.02.2020 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 891×

Dracovi se blýská na lepší časy

Barty kouzlem skládal poslední kalhoty do Theina kufru, zatímco ona seděla u kosmetického stolku ve svém staronovém pokoji v sídle Skrkových a pročísala si kaštanové vlasy. Jakmile její kufr zavřel, přesunul se k ní a položil jí ruce na ramena. Sledoval jejich odraz ve velkém zrcadle, které ke stolu patřilo, a musel uznat, že jí těch několik dnů v klidu prospělo.

No, přinejmenším teď byla odpočatá. Dokonce se i nalíčila, takže jí to moc slušelo.

„Připravená?“ otázal se jí, neschopen stvořit úsměv.

Přikývla, přičemž rukama vycestovala k těm jeho na svých ramenou a stiskla je v dlaních. „A ty?“

Povzdechnul si, u čehož záporně zakroutil hlavou. „Jak bych mohl? Neviděl jsem tě roky a nemám na tebe už ani minutu.“

„To přece není pravda, B,“ prohodila naléhavě. Švihem se zvedla ze židle, zvedla ruku a pohladila ho po tváři. Dlaň mu dala pod bradu a zatlačila nahoru, tudíž byl nucen hlavu zvednout. „Budeš za mnou jezdit, až se tahle šílená situace uklidní. Až porazíte Ty-víš-koho…“

Chtěl si odfrknout. Nevěděl, jestli bude Voldemort poražen. Nevěděl, jestli celou tuhle šarádu přežije. Při pohledu do jejích očí plných naděje ale rezignoval na realismus.

„Já vím,“ vydechnul nakonec. U toho se snížil tak, aby jí mohl uštědřit pusu na čelo.

Usmála se na něj, než ho obešla a zamířila ke svému kufru.

Měli v plánu odcestovat letaxem do Itálie, kde se nacházel institut pro mentálně choré kouzelníky z bohatých rodin. Zásadní přípustkou, kterou Barty hledal, bylo, aby pacientům nebrali hůlky, ale přitom omezovali kouzla, která - v jejich oslabené formě - mohla v prostoru léčebny nabírat účinnosti. Po první fázi pečlivého hledání zjistil, že optimální instituty, které nebraly lidem svobodu, ale přitom je dokázaly obratně a nenápadně limitovat, byly na světě pouze tři, z čehož dva se nacházely kdesi ve francouzské Polynésii.

Nic před Theou netajil. Když se probrala, řekl jí vše na rovinu tak, jak to bylo. Uznala, že – vzhledem ke všemu, co provedla – bude nejlepší pro ně oba uklidit ji mimo Británii. Itálii si zvolila sama.

„Je tam všechno?“ Poklepala kufr, zdvihnouc obočí.

„Samozřejmě,“ prohodil lehkým tónem, než se vsoukal do saka svého přehnaně drahého, károvaného obleku. Museli udělat na ředitele institutu dojem, proto zvolil snobské oblečení financované z otcových peněz. „Tak jo, až budeš připravená, můžeme jít.“

„Fajn, budu ti věřit,“ přimhouřila oči, ovšem koutky jí cukaly pobavením. „Dej mi ještě chvíli o samotě, prosím tě.“

Barty se zarazil. „Theo…“

„Neuteču ti, neboj,“ utnula ho, jakmile spatřila jeho nejistý výraz. Barty nakonec svolil, opustiv její pokoj, ovšem Thee jeho odchod příliš mnoho klidu nepřinesl.

Zanedlouho se totiž domem rozeznělo zvučné zazvonění domovního zvonku, úzce následované ohromným zabušením. To Thea sice slyšet nemohla, ale Barty ano, neboť tou dobou mířil dolů ze schodů.

Pochopitelně se na místě zastavil. Návštěvy nebyly na denním pořádku. Kromě MacDougalové, kterou sem přitáhnul on sám, ho tu ještě nikdo nenavštívil. Bylo možné, že za dveřmi stála právě Morag, i když o tom dost pochyboval. Bušení neměla v povaze. 

Zkontroloval hodinky a zjistil, že bylo půl dvanácté. Zhruba polovina pracovní doby.

„Bartemie, otevři, víme, že jsi doma!“

Veškeré jeho pochyby odstranilo Yaxleyho hlasité zvolání a opětovné zabušení.

„Okamžitě otevři, nebo přísahám bohu, že...!“

To už i Thea vycítila, že něco není tak, jak by mělo. Vyšla ze svého pokoje a zastavila se na vrcholu schodů. Barty nemohl jinak, než na ni podobně poplašeně zamrkat.

„Kdo je to, B?“ pípla tiše, rozšířenýma očima těkajíc z Bartyho na dveře a zpět.

„Nevím,“ zalhal. Věděl moc dobře, ale nemohl si dovolit ji rozrušit. „Běž se schovat do svého pokoje. Přijdu pro tebe, až…“

„Je to ta bystrozorka? Ta, která vyšetřuje ty vraždy?“

„Ne,“ zamítnul to, než definitivně seběhnul zbývající schody a přešel ke dveřím. „Theo, běž… prosím tě.“

Eventuálně ho poslechla. Tedy, Barty si myslel, že ano, neboť mu zmizela z dohledu. Pravda ovšem byla taková, že se pouze schovala za roh, kde mlčky naslouchala celé konverzaci dvou mužů.

„Yaxley?“ Když Skrk otevřel dveře, naoko se podivil, „Aretho a… Notte," s posledním jménem, z očividných důvodů, zatnul dlaně v pěsti. „Vítejte. Čemu vděčím za vaši náv-“

„Nech si to. Mám po krk těch vašich lží!“ Nechal se slyšet blonďák, jen co se dostal za práh. Aretha byla o dost méně razantní. Snažila se klopit zrak, popřípadě se rozhlížela všude kolem, jen aby očima náhodou nezabrousila ke Skrkovi.  

„Rád bych řekl, že vím, o čem mluvíš, Corbane. Ovšem už ve školce mi bylo vtloukáno, že nemám lhát.“ Barty semknul čelisti. Corban začínal vzteky rudnout.

„Bavíš se dobře, že ano?“ ucedil loajálnější ze Smrtijedů. „Uvidíme, kdo se bude smát naposled. Tak kde je?“

„Kdo?“ Barty pokračoval ve svém partu.

„Theodora Nottová, tvá sestra, manželka tady Notta, vrah pěti osob loajálních naší věci,“ odpověděl mu pichlavý Yaxleyho tón.

Barty se zvládnul ovládnout, ovšem přece jen se neubránil suchému polknutí. „Mrtvá. Kvůli němu, to on ji dostal do hrobu," trhnul hlavou a těknul nenávistným pohledem k Julianovi, který si arogantně odfrknul, a zařval: „On lže, Yaxley, Theodora nezemřela! Vrátila se a Barty ji ukrývá před spravedlností!“

„To není pravda!“ zalhal Skrk. „Corbane, snad mu to nevěříš! To on byl důvodem, proč se moje sestra pokusila zabít! Zeptej se svojí milované Morag, jestli mi nevěříš. Ví o tom všechno!“ 

Yaxley se zhluboka nadechnul, než tasil hůlku. Očima mu proběhla jakási jiskra, již Barty nedokázal definovat. Šílenství – u blonďáka tolik známé a v minulosti hojně přítomné – to však tentokrát nebylo. Spíše mu ta jiskra připomínala odhodlání či snad zraněnou hrdost. 

„Dávám ti poslední šanci, Bartemie,“ zasyčel Yaxley, než Bartymu přiložil hůlku k bradě. „Vydej svou sestru, nebo si ji tu najdeme sami.“  

Barty chvíli mlčel. Nebránil se nutkání přejet si jazykem po rtech.

„Nikdy,“ zavrčel a nechal si do ruky sjet hůlku.

***

Morag spěchala. Shrábla všechny věci ze svého stolu do krabice a kouzlem ji zmenšila. Plánovala si ji strčit do kapsy kabátu, pro který se natáhla na věšák.

Chystala se dát na odboru UKZ výpověď, neboť si už nedokázala představit ani den práce pro Yaxleyho. Ušima jí rezonovala Bartyho slova. Zdvihla sis ho na piedestal. Je Voldemortův nejvěrnější. Celou dobu měla pravdu přímo před očima, jenže ona si záměrně vybrala její ignorování. Jak jenom mohla být tak slepá? Proč v něm viděla něco, co nikdo jiný? Proč mu naletěla na tu jeho hru s hezkým chováním? Mohlo jí přece dojít, že s ní jenom manipuloval, aby dělala věci tak, jak on chtěl.

A vůbec, byl to Yaxley, kdo ji vycvičil. Dal se ten čas vůbec počítat za praxi? Co když to všechno byla lež? Vždy, když ji chválil, byl opravdu potěšen jejími výsledky, nebo jen doufal, že bude o krůček blíž k nějakému ze svých postranních cílů?

Ten hajzl… vzal jí iluze. Vzal jí jednu z mála jistot, které v životě ještě měla.

Jaký mělo smysl bojovat? Bylo o tolik jednodušší sebrat se a prostě odjet. Stejně ještě kouzelnické společnosti nijak nepomohla a aktuálně nevěřila, že se to kdy stane.

Neměla kontakty na odbojáře. I kdyby chtěla pomoci, neměla jak.

Zapnula poslední knoflík svého károvaného, modrozeleného kabátu se skotským vzorem a na svůj stůl položila výpověď. Už ji na odboru UKZ nic nedrželo. Paradoxně ji to ale ani trošku netěšilo.

Vyšla na chodbu a chvátala směrem k výtahům. Byla ponořená hluboko v moři svých myšlenek, proto si nevšimla, že chodbou v tutéž dobu v protisměru kráčelo hned několik lidí. Nesoustředila se na to, kam šlapala, a už vůbec nepřemýšlela o těch, kteří kráčeli proti ní. Nebylo tedy divu, že do jednoho z nich vrazila.

Zachrčela, neboť ji náhlý prudký náraz překvapil. Zcela očividně byl ten někdo větší než ona, ale také byl pohotovější, jelikož Morag chytil za paže, čímž zajistil, že neupadla.

„Urgh!“ dostal ze sebe dotyčný. Začala se jím zabývat detailněji a zjistila, že se jednalo o vysokého, pohublého blonďáka. „Pro Merlina, jste v pořádku?“ zajímal se.

„Co byste asi tak řekl, člověče? Chodíte jak buldozer!“ obořila se na neznámého.

Ten takovou reakci zcela očividně nečekal, přesto jí zvládnul čelit zamračením. V momentě pustil Moražiny paže a narovnal si sako.

„Říkala jste si o srážku tím, že jste se nedívala, kam šlapete,“ odseknul povýšeně.

„Já? No to se mi snad zdá!“ zavrčela, zatímco jeho oblilo horko. Tu frázi tak dobře znal, ovšem od někoho docela jiného. Podíval se na ni – poprvé opravdu pozorně. Hleděla na něj kaštanovýma očima, které sice nepřipomínaly ty Isiny barvou, za to tvarem jim byly podobné víc než dost. Některé rysy její tváře byly rovněž shodné s těmi, které tak dobře znal. A vlasy… musel polknout, aby se přenesl do reality.

„Mladý muži, máte jediné štěstí, že jsem-“

„MacDougalová,“ vydechl v uvědomění. Chvíli bylo ticho, oba na sebe jen valili oči.

„V-vy mě znáte?“

„Ano. Tedy, ne osobně, ale…“ odmlčel se, přičemž si odkašlal a natáhnul k ní ruku. „Jmenuji se Draco Malfoy. Jsem… byl jsem blízkým přítelem vaší sestry.“

Skepticky sklopila pohled k jeho dlani a, aniž by mu stisk opětovala, vycestovala očima zpět k těm jeho. „To těžko, Isobel mi o vás nic neříkala.“

Nervózně přešlápnul na místě. „Nó, víte, mezi námi je to složité…“

„Jo, to se vsadím,“ prohodila s úšklebkem. „Podívejte, mladíku, já teď nemám času na rozdávání. Takže, ať mi chcete cokoli, budete si to muset nechat pro sebe. Já už jsem dávno měla být někde jinde.“

„Počkejte!“ Zprudka se otočil a chmátnul před sebe, jakmile ho obešla a zamířila chodbou dále k výtahům. Nevěděl, zdali uchopí její ruku, ale musel to zkusit. Instinkty chytače mu nedaly jinou možnost.

Kupodivu se mu to povedlo. Lehce trhnul a sledoval, zda se mu podaří přimět ji přetočit se čelem k němu.

„Krucinál, co si to dovolujete?!“ zasyčela, přičemž ruku okamžitě vytrhla z té jeho. Sledoval, jak ve tvářích zrudla.

Jestli měl dosud nějaké pochyby, nyní je všechny smazala jediným nahněvaným výrazem, který jako by byl vystřižen z Isobeliny tváře.

„Okamžitě mě pusťte, nebo vám tu přede všemi udělám z ostudy kabát, který vám neodpáře ani váš všemohoucí papínek!“

„Věřte, nebo ne, je mi to jedno,“ oplatil jí podobným tónem. Možná, že byl rád, že ji našel. Byl ale taky Zmijozel, proto na něj tohle její vyhrožování a kabát drsné holky neudělaly nijak velký dojem. Sám byl totiž mistrem jejich tvorby.

Sice ji pustil, ale netvářil se o nic méně vážně. „Vyhledal jsem vás proto, že jste jediné  pojítko s Isou. Nevím, na koho jiného bych se měl obrátit. Potřebuju se s ní co nejdříve setkat a věřím, že vy jediná mi s tím můžete pomoct. A jestli je cenou za setkání s vaší sestrou mé ponížení, tak prosím! Poslužte si!“

Jeho slova Morag trochu obměkčila. Koukala mu do tváře přimhouřenýma očima. Nepochyboval, že v ní hledala jakýkoli záchvěv nepravdy, či zkrátka něčeho, co by napovědělo, že k ní nebyl upřímný. Připomínala mu ji a jeho to bolelo. Zdálo se, že, stejně jako Isa, Morag stála nohama pevně na zemi. Čemuž se nemohl úplně divit, po té hrůze se zakletím, jíž si musela projít.

Nakonec se zhluboka nadechla, vydechla a rezignovaně svěsila ramena. Zřejmě spatřila tu upřímnost, kterou potřebovala, neboť zadrmolila: „Tak fajn! Tady se o ní ale nebudeme bavit. Pojďte se mnou, chystám se na místo, kde nám nikdo nebude rozumět.“

Rozešla se kupředu a Draco ji následoval. Hlavou se mu prohnalo pár teorií o tom, kam asi měla namířeno, ale netroufnul si odvozovat jakékoli závěry.

„Děkuju,“ špitnul s úlevou.

Že by se mu přeci jen začalo blýskat na lepší časy?

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola dvacátá pátá: