OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola dvacátá prvá

02.02.2020 (11:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1031×

Koupelnová konverzace

Doma zjistil, že Thea stále ještě spala. Přikápnul jí tedy do čaje, který měla na nočním stolku, dalších dávku lektvaru pro dobré spaní a dal brigádnici, která ji hlídala, dost peněz na to, aby tu zůstala až do následujícího rána. Lupin pochopitelně odmítnul ošetření a ještě z pozemků sídla Skrkových se ihned někam přemístil. Bartyho tu tedy už nic nedrželo.

Ampulku se zbytkem lektvaru zamknul, spolu s Theinou hůlkou a dalšími nebezpečnými předměty, do šuplíku s noži v kuchyni, aby se k němu jeho sestra nedostala.  

„Jo, vidíte, přece jenom bych něco chtěla,“ zamumlala ta dívka, bokem se opírajíc o dveřní rám v kuchyni. Barty na ni přes rameno nepřítomně kouknul.

„A co by to mělo být?“

„Mohl byste tu, prosím, ještě chvilku počkat? Chtěla bych si skočit pro něco do obchodu,“ oznámila a ihned dodala: „Nebojte, nepřinesu nic nebezpečnýho. Jenom nějaký časáky, chipsy, kolu a tak, když tu budu až do rána… bez telky.“

Barty si odfrknul. Telkou jistě myslela televizi… věděl, že byla mezi mudly a čaroději z mudlovských rodin rozšířeným zdrojem zábavy, ovšem, že bez ní nedokázali vydržet necelých dvanáct hodin, to opravdu netušil.

„No jo, běžte.“ Pak ho napadlo, že – jako mladá holka přivydělávající si na nárazových brigádách – nebude zrovna Rotschild, a tak vyndal šrajtofli a tasil několik mudlovských liber. Musel si při tom pochopitelně dávat bacha, aby omylem nechmátnul po galeonech. „Počkejte… tady máte, ať za ty věci nedáte celou výplatu.“

„Jé, díky, pane Skrku!“ Dívce se rozzářily oči a ona se na něj zeširoka usmála. Pak už si přivolala kabát a odběhla.

Zpátky byla za necelých deset minut, a tak už mu skutečně nic nebránilo v odejití.

Přemístil se do známé postranní uličky v Edinburghu a prošel rušnou hlavní třídou. U příslušného domu vytáhnul hůlku, rozhlédnul se kolem a odemknul si zámek prostým Alohomora. Mudlové nebyli vynalézaví.

To kouzelníci ano, proto musel na dveře do bytu MacDougalové a Sinclairové vyzkoušet hned několik odemykacích formulí. Začal Alohomora Duo – silnější verzí Alohomora, dále pak Aberto, Portaberto a pár dalších, které znal z hodin pokročilých formulí. Na to, že byl znalý, si s oním zaklínadlem lámal hlavu dost dlouho. Nakonec zkusil to – dle jeho skromného názoru – nejméně pravděpodobné.

„Sesame, otevři se,“ špitnul už do jisté míry zoufalý. Když pak zámek stvořil ten rajský zvuk cvaknutí, Barty nevěděl, jestli se radovat, nebo brečet. Ihned ho napadlo, že ty dveře musela zabezpečovat MacDougalová, protože normální kouzelník by – na sklonku 20. století – tak předpotopní kouzlo nepoužil. Na druhou stranu, kdyby nebyl znalý středověké magie blízkého východu, prostě by se nedostal dovnitř. Takže její vynalézavost v tomto směru musel hodnotit pozitivně.

„MacDougalová?“ zkusil to, jen co vstoupil dovnitř. Odpovědi se mu nedostalo, a tak postupoval dále do bytu.

Nechtěl jí lézt do ložnice, ale dveře byly otevřené a on jednoduše neodolal. I druhé dveře v místnosti – patrně ty do koupelny – byly pootevřené a Barty z voňavé páry, která se linula všude kolem, usoudil, že MacDougalová byla uvnitř.

„Ehm… MacDougalová?“ prohodil znovu zhrublým hlasem. Když si představil, co všechno by asi mohla v koupelně dělat, řekněme, že ho to… no, vodilo do stavů a k myšlenkám, které se nevyznačovaly sebekontrolou.

Pořád se neozývala, proto zaklepal.

„MacDougalová, jsi tam?“

Ozvalo se šplouchání. Což Barty stále nepovažoval za dostatečnou odpověď.

„Jdu dovnitř,“ oznámil jí prostě, než vstoupil.

Záhy zjistil, že MacDougalová ležela ve vaně. Z horké vody jí vykukovala jen část krku a hlava. Pro množství pěny nebylo vidět nic jiného z jejího těla, jenže Barty dokázal říct, že i přesto byla nervózní. Vlastně byl na ni opět hezký, roztomilý pohled – vlasy měla zcela výjimečně z praktických důvodů svázané do vysokého drdolu, zatímco tváře měla zrudlé, patrně z teploty vody ve vaně.

„B-Barty? C-co tu chceš?! A jak ses sem sakra dostal?!“ dostala ze sebe dopáleně. Zrudla a očima ho doslova vraždila.  

Tázaný se zhluboka nadechnul, u čehož napočítal do desíti. Postával vedle vany, zády k zrcadlu nad umyvadlem.

„Sesame, otevři se. Taková nenápadná, profláklá, přesto zapomenutá formulka. Chytré. Chvíli jsem myslel, žes na mě vyzrála,“ promluvil naprosto klidně. Nějakým zázrakem se mu dařilo filtrovat její rozhořčení svým netečným přístupem. „Překvapilas mě a taky potěšila, MacDougalová. Povedlo se ti to.“

Morag se nepříjemně ošila, zcela evidentně nesvá. Netušila, co by měla dělat – jestli mu poděkovat za kompliment, nebo pokračovat ve své snaze ho odsud vyhodit. Mozek byl jednoznačně pro druhou možnost, ale srdce...

„Díky,“ vydechla nesměle, než se vzpamatovala z náhlé potřeby být k němu zdvořilá. Přeci jenom, Barty byl dobrý kouzelník… možná i nejlepší, jakého osobně znala. Komplimentů se jí od něj dostávalo jen v minimálním množství, proto mu chtěla ukázat, že si jich cení.

„Ale teď už odsud odejdi, ano? Vtrhnul jsi mi do koupelny,“ pokračovala jedním dechem.

Barty se na moment zatvářil zamyšleně. Bylo až s podivem, jak byla – i ve svém věku – plachá, ale on si nestěžoval. Vědomí, že by ji mohl naučit všechno, co sám zná, bylo svým způsobem vzrušující. Tedy, za předpokladu, že mluvila pravdu a skutečně nic neměla s tím šaškem z Divných sester.

„Hm, to není špatný nápad, ale já mám lepší,“ prohlásil sebestředně, přičemž si rozepnul knoflík na saku v barvě kaštanu, které měl na sobě k příležitosti Yaxleyho večírku, a pověsil ho na věšák na ručníky hned u dveří. Chytil se okraje vany a snížil se vedle ní do dřepu. Pak před sebe natáhnul nohy a s výdechem se usadil na kachličkovou podlahu. Ostentativně vyndal hůlku z pouzdra v rukávu a položil ji na zem dost daleko od sebe, snad na znamení smíru. Začal si vyhrnovat rukávy tmavomodré košile až k lokti, neboť hrozilo nebezpečí, že by si je mohl zamočit, o což nestál.

To MacDougalové se oči rozšířily čirou hrůzou.

„C-co to děláš?“ otázala se ho strnule. „Barty! Tohle přece nemůžeš, není to…“

Její poslední, nedokončená myšlenka ho zaujala.

„Není to co?“ dobíral si ji.

„No prostě… vhodné!“ vymáčkla se nakonec a Barty nakrčil obočí.

„Proč ne?“

„Protože máš Arethu!“ Srdce se jí rozbušilo jako zvon. Nemohla uvěřit, že mu to tu takhle nakrásně vysolila. Kruci! Od pojmenování problému už byl jenom krůček k jeho přiznání. 

Útrpně si povzdechnul, jako by ho nezasáhla verbálně, ale fyzicky, a ruce vyložil na okraj vany. Naklonil se do strany a opřel si o ně bradu.

Napadlo ho hned několik věcí, které by jí na to mohl říct, jenže každou z nich musel postupně zavrhnout. Z předešlých zkušeností už věděl, že Morag nereagovala zrovna dobře na to, když jí přednášel svůj úhel pohledu na její myšlenky a pocity. Za to přijímala upřímnost. Na tu ale zas nebyl připraven on, takže se uchýlil k jedinému řešení, o kterém věděl, že zafunguje – svést řeč jinam.

„Vidíš, to ona mě sem za tebou poslala.“ Vnořil do stále ještě teplé vody v její vaně dva prsty a začal jimi bezmyšlenkovitě kroužit ve vodě tam, kam ho bublinky pustily. „Prý ses s ní odpoledne vůbec nechtěla bavit. Má o tebe strach, MacDougalová – to je jediná neměnná konstanta přátelství. Je nezávislá na tom, jestli si někoho najdeš ty, nebo ona, nebo vy obě.“

Tentokrát si arogantně odfrkla Morag a ještě k tomu protočila očima. Barty na ni za to šplíchnul trochu vody, v důsledku čehož se zády natlačila na zadní stěnu vany.   

„Hej!“ vyjekla a zvedla ruce z vody, aby si jimi přikryla obličej. Tím dala na odiv poměrně velkou modřinu na hřbetu levé dlaně.

Pohotově se natáhnul vpřed a konečky prstů opatrně přejel po tom místě. Vzal do dlaně její zápěstí a pomalu si ho přitáhnul k očím. Usoudil, že jí praskla jedna z drobnějších žilek, což znamenalo, že jí buďto z hřbetu dlaně brali krev, nebo se do něj musela hodně silně praštit.

Zamračil se, načež vzhlédnul a očima zachytil ty její. Nechápala, jak ji mohl prohlédnout. Vždyť ji přece snad ještě neznal tak dobře!

„Co se ti stalo?“ otázal se jí nízko položeným hlasem.

Vytrhla ruku z jeho sevření a ponořila ji zpátky pod vodu. „Nic.“

„Morag,“ oslovil ji naléhavě, „bylas na odběrech?“

Zdvihla obočí. „Eh… ne.“ 

„Tak odkud máš tu modřinu?“

„Do toho ti nic není.“ Uhnula očima.

Věnoval jí výmluvný pohled, přičemž ji chytil za bradu a přinutil ji na něj pohlédnout.

„Víš, co je výsledkem skutečnosti, že spolu lidé tráví celé dny?“ Neodpovídala. „Spolehlivě pak poznáš, když ten druhý není sám sebou.“

MacDougalové se z hrdla vydralo tiché zasténání. Svěsila ramena a zahanbeně sklopila pohled. Poprvé očima následoval ty její až do vody, kde si – mezi chomáčky pěny – nervózně promílala ruce. Poznal, že je nalomená, když bolestivě semkla víčka a nosem prudce nasála. Bylo jasné, že se snaží uklidnit.    

„Byla jsem u Lestrangeových, kvůli Nořinu miminu,“ hlesla polohlasem. Nemělo cenu zapírat. Kdyby mu tu informaci nechtěla poskytnout dobrovolně, stejně by si ji našel v její hlavě s pomocí nitrozpytu. „Na místě činu se jeho, nebo její tělíčko nenašlo, tak mě napadlo, že tvoje sestra možná… no, že by prostě to malý ještě mohlo být na živu.“

Bartymu málem spadla brada. Takovou teorii že se jí podařilo před ním utajit?

„Ale… proč? Proč by ho Thea brala?“

„No proč asi,“ zahučela suše. „Je zhrzená matka. Thea jí vzali moji prarodiče. Nemohla ho vychovávat, a jestli celou tu dobu bydlela v Cambridge u té svojí kamarádky, v podstatě jí vyrůstal před očima. Myslím, že já ani ty si nedokážeme dost dobře představit, jaké to je, když máš dítě, ale nemůžeš ho kontaktovat, ani nic!“

„Takže sis prostě usmyslela, že moje sestra ukradla cizí dítě, přímo z dělohy své oběti?!“

Bruneta se zatvářila ještě o chloupek více zmučeně.

„Barty, nech toho! Jak mám vědět, co se tvojí šílené sestře honí myslí? Víme, že to malé z břicha vyřezala ona. Mohla si třeba usmyslet, že je to Theo a vzít ho proto, že když budeme předpokládat, že je mrtvé, bude ho mít jenom pro sebe. Nebo mohla mít v plánu ho zabít, ale když uviděla, že už je z něj – v osmém měsíci – opravdové miminko se vším všudy, překvapilo ji to a ona ho zabít jednoduše nedokázala!“ Na moment se odmlčela. „Těch možností bylo víc.“

Mlčel. Snad poprvé v životě mu došla slova.

„Navíc, Yaxley věděl o tom, že to malé hledám. Povolil mi to!“

„No to si děláš srandu!“ zavrčel, u čehož se prudce vyhoupnul na nohy. Byl vytočený do běla. Takhle ho neznala, a upřímně, děsilo ji to. Tisknul dlaně v pěsti a pochodoval z jednoho konce místnosti na druhý.

„Pro Merlina, uklidni se!“ zvýšila hlas. „Uvědom si, že jsme bystrozorové! Musíme brát v úvahu každou možnost, chápeš? Každou! I když se nám sebevíc nelíbí!“ 

Věnoval jí delší zachmuřený pohled. Nejhorší na tom všem bylo, že měla pravdu. Bartyho ve skutečnosti iritoval jenom fakt, že byl příliš zaslepený láskou k sestře, než aby si byl schopen takovou možnost byť jen připustit.

„Věděl o tom i Lestrange?“ otázal se přidušeně.

Pomalu přikývla. „Jo. Neměl to vědět – Yaxley mi výslovně zakázal, abych o tom komukoli říkala. Ale já kráva šla jako první za ním.“

„No jasně, nech mě hádat,“ prohlásil ironicky. „Nezjistila sis z jejich rodokmenu, jestli to malé opravdu žije, nebo ne. Nakráčelas tam a on tě…“

A bylo to tu zas. Ten její ublížený výraz, který se tak moc snažila potlačovat. Ten, při kterém měl chuť ji schovat ve svém náručí a omlouvat se jí za cokoli, co řekl, až do aleluja. Z očí jí začaly stékat slzy, což ho jenom utvrdilo.  

„Nedošlo mi, že nějaký rodokmen mají, sakra! Nejsem z rodiny, která by byla pyšná na to, že je čistokrevná! S takovými věcmi prostě nepočítáš, když jsi obyčejný smrtelník!“ 

Chtěl si odfrknout. Vážně chtěl. Nebo aspoň zavrčet, popřípadě stvořit nějaký jiný zvuk, kterým by dal jasně najevo svůj názor, a to ten, že s tím počítat měla. Naštěstí se mu podařilo se ovládnout.

„Teď na rovinu, MacDougalová,“ ohlásil, zastavil se a otočil se čelem k ní. „Tu modřinu ti udělal Rabastan – to je jasné. U toho ale nejspíš nezůstalo, že ne? Mučil tě?“

„Ne," odpověděla okamžitě. „Bojovali jsme. Určitě by mě byl býval porazil, kdybych... ale na ničem z toho už stejně nesejde,“ špitla zahanbeně, s očima přilepenýma k mrtvolně klidné hladině.

„Nesejde?“ zopakoval nevěřícně, neboť myslel, že jí špatně rozuměl. „A co by se teda ještě muselo stát, aby na tom sešlo?!“

„Barty, nech to plavat,“ vydechla frustrovaně. „Ty ani já s Rabastanem nic nezmůžeme! Kdybych se ho pokusila zatknout, byla bych mrtvá, a kdyby ses o to pokusil ty, byl by to konec tvojí kariéry bystrozora! Stalo se, stejně už na tom nic nezměníme. Udělala jsem chybu a zaplatila jsem za ni. Už se k tomu nemusíme vracet.“

„O čem to mluvíš? Jakou chybu?! Sakra, to přece-“

„Teď bych ocenila, kdybys šel za dveře,“ přerušila ho. „Chci se oblíct.“ 

Zarazil se, ovšem nepohnul se ani o píď.

„Ale Morag!“

„Ale Barty!“ zopakovala jeho slova o nic méně naléhavě a frustrovaně. U toho dokonce poprvé zdvihla oči a setkala se s těmi jeho v souboji dvou tvrdošíjných, unavených, leč odhodlaných pohledů. Tímto stylem spolu válčili zhruba deset sekund, dokud Barty frustrovaně nerozhodil rukama a neoddupal ke dveřím. Cestou se natáhnul směrem k věšáku, z něhož sebral svoje sako. To si neoblékl, z čehož Morag odvodila, že svůj boj ještě nevzdal a válka bude pokračovat, až vyjde z koupelny. Sama nechápala, proč jí na rtech hrál lehký úsměv i potom, co Barty odkráčel ven.

Se vším, co se stalo, se pořád cítila lépe s ním než bez něj. Byla prostě marná... 

Vylezla z vany, zabalila se do osušky a sundala si z vlasů gumičku. V zrcadle nepřítomně pozorovala, jak se jí hnědé lokny rozprostřely na ramenou, a uvažovala, proč vlastně nechala jejich koupelnovou konverzaci zajít tak daleko.

Lichotilo jí, že se o ni zajímal, a dokonce měl nutkání ji bránit. Sakra práce, jestli ani tohle neznamenalo, že k ní něco cítil, tak... netušila, co by mělo. Vždycky, když si představila jeho hezký obličej jen několik centimetrů od toho svého, v té intimní chvíli, kterou začal tím, že si sednul na kachličkovou podlahu vedle vany, do tváří se jí vhrnula rozpačitá růž a po zádech jí přeběhl mráz. 

Nedalo se svítit, musela si s ním na to téma promluvit. Snažila se obrnit apatií, když popadla triko na doma a přetáhla si ho přes hlavu. Totéž pak udělala s lehkými, růžovými kraťasy, otočila se a odkráčela ke dveřím.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola dvacátá prvá: