OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola dvacátá sedmá

29.02.2020 (11:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 944×

Španělsko a trest

„V-vy… vy jste o mně psal?“ připtala se velmi inteligentně. Nebylo divu, nevěřila vlastním uším. Kdyby do ní Draco nedloubnul a nedal jí jasné znamení, ať vstoupí do domu, pravděpodobně by ještě stála přede dveřmi.

„Ale já nikde nenašla žádný váš článek. Jak je to možné?“

Mužík se zatvářil soucitně, přičemž za nimi zavřel dveře. Vstoupili do nevelké předsíně, odkud bylo vidět obývací pokoj s televizí, gaučem, psacím stolem a hromadami knih. Doslova a do písmene. Nadto tu bylo několik krabic s hračkami – plyšovými i plastovými – a taky barevná tabule se spoustou přišpendlených papírků, fotek a malovaných obrázků.

Draco k tabuli přistoupil a začal ji zkoumat, přičemž se mu celkem obstojně dařilo předstírat, že je nepřítomen.

„Všechny moje články byly staženy,“ oznámil jí smutně. „Někomu tam nahoře se jednoduše nelíbilo, co jsem o té věci psal. Proto mě taky vyhodili z Věštce. Ale nemrzí mě to. Byla to hrozná práce. Neuvědomil jsem si to, dokud jsem nezačal dělat něco jiného.“

„M-moment,“ ozvala se Morag. „Co konkrétně jste o tom incidentu psal?“

Muž znejistěl, přičemž těknul očima k Dracovi. Nebyl si jistý, zda před ním může otevřeně hovořit. „Pravdu a nic než čirou pravdu.“

Dále to však nerozváděl.

„Myslíte pravdu o tom, že mě neproklel Herrero?“ otázala se na férovku čarodějka.

Oba muži k ní trhli hlavou. Panu Armorinovi se ve tváři skvělo překvapení, v Dracově případě šlo spíše o zamyšlené zamračení.

„Přesně tak,“ vydechnul novinář. „Promiňte mi to tajnůstkaření, nevěděl jsem, zda o tom víte.“

Morag nad tím jen laxně mávla rukou. „To já bych se měla omluvit vám. Kvůli mně jste dostal vyhazov. Byla to moje rodina, kdo tu kauzu tehdy ututlal.“

„Aha,“ zahučel pan Armorin rozmrzele. „No, já z očividných důvodů sázel na Bartyho Skrka staršího. Ale čistokrevní jsou všichni stejná verbež, takže mě to nepřekvapuje. Vlastně jsem jim za ten podraz vděčný. Nebýt jich, nikdy bych se nedostal k tomu, co dělám teď.“

Nebrala jeho slova jako urážku, ale byla si vědoma, že Draco by je tak brát mohl, proto k němu odcestovala očima. Byl zamračený a ona téměř viděla, jak mu z uší stoupají oblaky páry. Přemýšlel nad tím, jak to tehdy bylo. Jakékoli urážky zcela očividně ignoroval.

„Počkat. Morag, on… tebe proklel Barty Skrk starší?“ vypadlo z blonďáka nakonec.

Záporně zavrtěla hlavou. „Ne, vysvětlím ti to potom,“ odbyla svůj doprovod, než se jala hovořit k novináři, neboť byla potřeba obrátit list. „Pane Armorine, nejsem tady kvůli sobě. Přijela jsem za Herrerovou dcerou, Carmen. Mohla bych se s ní setkat? Bydlí poblíž?“

Armorin kouknul na hodinky na svém zápěstí. „Samozřejmě, a nemusíte nikam chodit. Když chvilku vydržíte, setkáte se s ní přímo tady.“

„Tady?“

„Chodí ke mně na kurzy angličtiny,“ utnul její začínající úvahy novinář. „Tak se posaďte, postavím na kávu.“ Ještě máchnul rukou ke gauči, než odplul do miniaturní kuchyňky.

Morag se usadila, zatímco Draco zůstal stát. Tabuli už, zcela očividně, prozkoumal, jak se dalo, proto přistoupil ke knihovně.

„Jsem si celkem jistá, že ta nabídka k sezení platí i pro tebe,“ zahučela v úporné snaze odlehčit tíživé ticho, které nastalo.

Draco zahučel v odpověď.

„Má tu dost knih. Zajímalo by mě, jak dlouho už učí,“ prohlásil neutrálním, zdánlivě nezaujatým tónem. „Věříš mu?“

Jeho náhlý výpad ji překvapil, ne že ne. Pod pohledem jeho ocelových očí se trochu ošila.

„Ehm… asi jo. Teda, vypadá důvěryhodně,“ odpověděla tiše. „Ale no tak, snad se nebojíš, že bychom případně ve dvou neporazili jednoho postaršího novináře.“ Byla by do něj při tom dobírání dloubla loktem, avšak cítila, že na to se ještě neznali dost dobře.

Draco se zamračil, zavrtěl hlavou a nadechnul se k řeči, jenže do projevu mu skočil hlas domácího.

„Musím vás ale varovat, slečno Morag!“ Příchozího, jenž před sebou levitoval varnou konvici, předběhlo jeho zvolání. „Malá Herrerová je geniální. Má nadprůměrné IQ, ovšem… no, jak bych to jen řekl,“ povzdechnul si, „to dítě je velmi zvláštní. Je ve hvězdách, jestli se s vámi vůbec bude bavit. Na lidi, které nezná, je velmi citlivá.“

Morag si s Dracem vyměnila nejisté pohledy. Ten však tentokrát místo ujištění jen pokrčil rameny.

„Tak já to aspoň zkusím,“ broukla bruneta. „Třeba si padneme do oka.“

„Ano, to bude nejlepší. Byla by škoda, kdybyste vážila cestu do Bilbaa nadarmo.“ Postupně na stůl vyskládal pět porcelánových hrníčků – nejspíš i pro návštěvu, kterou očekával. Kávu ovšem z konvice přelil jen do tří z nich.

Pan Armorin si k nim přisednul a pak se všichni tři ponořili do hladce plynoucí konverzace. Bavili se o práci – novinář chtěl vědět, pro jakou dráhu se Morag rozhodla, naproti tomu bruneta chtěla vědět, proč on své práce nechal – také o studiích, kolejích, a v nemalé míře i o Armorinových článcích.

Zanedlouho zazvonil zvonek. Pán domu se tedy odebral ke dveřím.

Draco s Morag uslyšeli radostné španělské, poněkud hlasité zvuky vítání a doufali, že nově příchozí byla paní Herrerová spolu s malou. 

Neuběhly však ještě ani dvě minuty od jejich příchodu a na prahu obýváku se zjevila rusovlasá, tmavooká holčička. Než stoupla na vyvýšenou destičku značící hranici obýváku, zarazila se, neboť v křesle uviděla dva neznámé. Z jejího vyděšeného výrazu bylo patrné, že chvilku zvažovala únik do bezpečí. Ve výsledku ale sebrala odvahu a zůstala stát ve dveřích.

Morag na ni hleděla jako na svatý obrázek.

Tak to byla ona… dívka, která tu šarádu s Theodorou odnesla ze všech nejhůř. Přišla o otce, ale nebyla v tom sama. Moražin bratranec, Theo, zas přišel o matku, a vlastně na tom byl ještě hůř, protože zatímco Herrero zemřel krátce poté, co byl uvězněn, Theodora přežila. Její jediný syn o tom však nevěděl, neboť Bartyho sestra nikdy nesebrala dostatek odvahy k tomu, aby Thea vyhledala.

Jistě, nic z toho, co se dělo po Theině „sebevraždě“, nebyla její vina. Nottovi byli silnými soupeři a Morag chápala, že Theu postavili do šachu. Nemohla se ukázat, nejspíš proto, že se bála o holý život. Když pak z Azkabanu pustili Bartyho, vyhledala aspoň jeho.

Přesto… chudák Theo. Prozatím si užíval blažené nevědomosti, ale nechtěla ani domýšlet, co se bude dít, až se dozví o všem, co se tu za poslední týden stalo.

Hlavou se bystrozorce prohnalo, že to neměla být ona, kdo měl s Carmen promluvit. Měl to být Theo – s tím by si určitě rozuměla. Vlastně neznala člověka, který by si s ním nerozuměl. Anebo Isa – té zas vždycky šly rozhovory s lidmi. Morag to přisuzovala Mrzimoru.

Kdyby do ní Draco nedloubnul, seděla by na gauči ještě teď.

***

Barty při mučení neřval. Jeho vlastní bolest pro něj znamenala jen zlomek z toho, co cítil, když mu ji brali. Byl naprosto otupělý po tom, čeho byl svědkem. Voldemort ho donutil dívat se na vraždu své sestry. Nic neobvyklého, řeknete si. Barty ale doufal… naivně věřil, že má MacDougalová pravdu a že se Yaxley třeba postaví za něj alespoň v požadování férového soudu pro Theu. V koutku jeho mysli přežívala naděje, že Pán Zla má pro něj slabost. Že po všem, co pro něj udělal, se slituje.

Ale zmýlil se. Voldemort ze sourozenců Skrkových udělal příklad. Přesně, jak Barty předpokládal. Jenže teď to bylo definitivní. Pod dalším jménem z rodu Skrkových přibylo datum úmrtí.

U mučení neuronil ani slzu. Bylo to, jako by na ten výjev hleděl z dálky. Nemohl se přimět tomu uvěřit. Stejně jako se pod Voldemortovým Cruciatem nemohl přimět vykřiknout, třebaže mu černokněžník každičký sval v těle napínal na neviditelný skřipec. Koukal z okna, na déšť a ocelové mraky a uvažoval, co bude dál. Morag… pro Merlina, tu NE! Na tu teď rozhodně nesměl myslet. Prozradil by tím svou poslední slabost.

„Nu, zdá se, že pro dnešek jsme hotovi,“ prohlásil Temný pán mdle, než se zvednul ze své židle. Přešel k Bartymu a ten se musel hodně přemáhat, aby k jeho nohám vůbec zvládnul otočit bolavou krční páteř. I tak ale bylo zvláštní, že se Voldemort spokojil jen se třemi Cruciaty. Obvyklý průměr byl pět… Barty to přisoudil skutečnosti, že neřval bolestí, a tedy jeho tortura nebyla pro černokněžníka nikterak zábavná. „Bartemie, s okamžitou platností tě zbavuji tvé funkce na odboru uplatňování kouzelnických zákonů. Ale byla by škoda přijít o dalšího čistokrevného vojáka, obzvláště teď, když jsme na svatbě těch krvezrádců přišli o Rowlea a Dolohova,“ ponořil se do monologu.

Barty by se byl býval zasmál, kdyby mu to bolest dovolila. Voldemort ho očividně pořád měl za loajálního, když se mu svěřoval. Vzedmula se v něm vlna emocí podobná té, již jednou jedinkrát pocítil už v Azkabanu. Nenávist, surová a bezohledná. Vztek, silný a neodbytný...

Nemohl se dočkat, až ho porazí. Doslova se těšil, až se v očích každého z jeho věrných odrazí zelené světlo smrtící kletby, pokud možno jeho vlastní. A nejvíc se těšil na Yaxleyho. Notta mučil tak dlouho, dokud nezačal škemrat o milost. Byl to opojný pocit. Takový, jaký nezažil už hodně, hodně dlouho.

S těmi myšlenkami cítil, že se vzdaluje. Chtěl se chytit krásné tváře, která se mu mihla myslí. MacDougalová. To ona byla jeho spojkou k příčetnosti. Ale copak mohl? Kdyby se o ní Voldemort dozvěděl, kdyby jí ublížil před jeho očima… to, čemu se tolik bránil, by bylo zpět, v nejhorší ze svých forem.

„Myslím, že nejmoudřejší bude uklidit tě do Bradavic. Tedy, alespoň dokud se nepřežene vlna zvýšeného zájmu o tvou osobu,“ oznámil mu Temný pán. To Bartyho přivedlo na jiné myšlenky.

Bradavice. O té práci snil už léta. Paradoxně pro něj Voldemort nemohl udělat nic lepšího než mu dát místo profesora.

„Souhlasíš?“

Pomalu přikývnul, tak, jak mu to krční obratle dovolily. Pak otevřel ústa, z nichž se mu vydral přidušený sykot. 

„Co říkáš?“ Voldemort se k němu sklonil.

„Dě-děkuji, můj pane,“ zaskřehotal znovu, tentokrát hlasitěji. Ta slova mu ani v nejmenším nešla přes jazyk, ale byly nutným zlem.

Černokněžník se na něj usmál, potěšen, že i v takovém stavu nezapomínal na svou pozici.

Pak už se narovnal a tiše odplul místností ke dveřím.

„Dobře si zapamatuj tento projev mé dobroty, Bartemie,“ doporučil mu. „Je to můj poslední ústupek. Odteď ti budu měřit stejně, jako všem ostatním.“

S tím opustil sál i sídlo Malfoyových, nechaje Skrka napospas svému osudu, ale hlavně svým neklidným myšlenkám.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola dvacátá sedmá: