OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola osmá

24.11.2019 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 1027×

Poloviční víla, bystrozorka a pozůstalá

Když dalšího dne ráno dorazil na adresu, kterou mu dal Yaxley, otevřela mu – po deseti zazvoněních – rozespalá víla. Bylo pozitivní, že měly s MacDougalovou dost rozumu na to, aby byt opatřily maskovacími kouzly, a tak neměl možnost spatřit její křídla kdejaký mudla, který u nich zaklepal.

Bohužel, nedokázal si to patřičně užít, neboť ho hlava bolela jako střep. Pozůstatek po včerejší propité noci. 

„Dobré ráno, Aretho,“ pozdravil, přičemž se pokusil o cosi podobného úsměvu. Nevyšel jako jistý a nonšalantní, nýbrž drobný a unavený.

„P-pane Skrku!“ vyhrkla překvapeně dívka a snažila se rychle si uhladit vlasy. „C-co tady… totiž, ehm, chtěla jsem říct… pojďte dál! Přišel jste asi za Morag, že?“

„Děkuji,“ brouknul, když se kolem ní proploužil do interiéru bytu na edinburské hlavní třídě. „Ano, odhalila jste mě. Ale nepřišel jsem s prázdnou.“ S tím zvednul pravačku, v níž svíral sáček s čerstvým pečivem. „Přinesl jsem snídani.“

Aretě se rozzářily oči, u čehož se na něj zeširoka usmála. „Merline, to jsou koblihy? Ty jsou moje oblíbené! Děkuji vám, ale… no, nemusel jste si s námi dělat škodu.“

„Ale prosím vás, jaká škoda? To vašeho krásného úsměvu je škoda pro něco tak banálního. Šetřete si ho pro rytíře na bílém koni,“ opáčil ve snaze o flirt. Naposledy se o něco takového pokoušel se spolužačkou Matildou před dvaceti lety. Podpořila ho skutečnost, že tehdy to vyšlo…

Blondýnce zajiskřilo v modrých kukadlech. „Nebojte, pro vás budu mít pár úsměvů v záloze, děj se, co děj. Stačí, když si o ně řeknete.“

S tím na něj tajemně zamrkala a odporoučela se do kuchyně. Barty se nemohl zbavit pocitu, že úsměv byl metaforou pro něco intimnějšího, a kupodivu mu to ani trochu nevadilo. Aretha byla krásná, mladá žena. Dokázal si představit jakýsi vztah s její osobou, založený jen a pouze na fyzické přitažlivosti.

„Posaďte se, Barty… smím vám tak říkat?“ houkla z kuchyně. Barty se rozhlédnul kolem. Obývák měly hezký, stylový, ale byla tu na jeho vkus spousta věcí. Možná právě proto vypadal neuklizeně a neuspořádaně. Na zdech byly fotky, stejně jako na plastových stojáncích na stolech a na poličkách.

„Uhm… jasně, proč ne,“ zavolal zpátky a vzal jeden z rámečků do rukou. V popředí stála MacDougalová, kterou držel kolem ramen nějaký muž. Při bližším pohledu zjistil, že se jednalo o baskytaristu Donaghana Tremletta ze skupiny The Weird Sisters.

Dobrá, tohle vidět nepotřeboval… Odložil snímek a natruc se odebral směrem, kterým před chvílí odkráčela Aretha.

„Zrovna vařím vodu. Dáte si kávu, nebo čaj?“ otázala se víla, hůlkou zesilujíc a zeslabujíc dávku plynu pod konvicí, dle potřeby.

„Kávu, smím-li prosit. Děkuji.“

Aretha se potutelně uculila. „Děkujete často?“

„Jen když se snažím zalíbit ženám, které mi vaří kávu,“ nechal se slyšet.

„To nemusíte. Jedné takové se líbíte i bez děkování,“ odpověděla mu, načež kouzly plynule sundala konvici z plotny, ještě než začala pištět, a přelila její obsah do tří šálků. Všimnul si, že jen v jednom z nich byl pytlík s čajem, a zvědavě vyčkával, zda to bude Aretha, kdo si ho vylosuje.

Přesunul se na protější stranu kuchyňské linky naproti plavovlásce. Vyhoupnul se na barovou stoličku a přivolal si tři talíře z pootevřené skříňky nad linkou. Na ty pak čarodějka položila koblihy.

„Zvláštní, jak jsme sehraní,“ podotkla, načež posunula šálek a jeden z talířků směrem k Bartymu. „S Morag se v kuchyni vždycky div neboxujeme, zatímco s vámi…“ 

„Mám návrh, Aretho. Tykejme si.“ S tím k ní přes pult natáhnul ruku. Přijala ji, u čehož se na něj koketně usmála. „Barty.“

„Aretha.“ Potřásli si, leč u toho nezůstalo. Aretha se naklonila přes pult, snad ve snaze dodržet zvyk políbit toho, s kým si začínáte tykat, na obě tváře. A Barty se nebránil. Právě naopak, vyšel jí vstříc.

„Ehm, neruším vás?“

Právě ve chvíli, kdy mu jazyk vystřelil z úst k příležitosti zavětření Arethina lehkého, velmi sladkého parfému, se ode dveří ozvalo důrazné odkašlání. Kouzelník s vílou se od sebe odtáhli a pohlédli oním směrem. Ve dveřích nestál nikdo jiný než kysele se tvářící bruneta, s pažemi založenými na hrudi. Více než kdy jindy připomínala dítě, kterému ulítly včely z úlu, o který se minimálně půlku svého života staralo.

„Řekl bych ti pravdu, ale nejsem si jistý, že bys ji unesla,“ rýpnul si Barty do parťačky. Plavovláska se jeho jízlivosti pod vousy uchichtla.

„Brý ranko, Morg,“ začala blondýna nevinně směrem ke kamarádce, omotajíc prsty kolem svého šálku s kávou. Aha, takže MacDougalová byla tou, která po ránu pila čaj… zajímavé. „Jak ses vyspala?“

„Jako obvykle,“ odpověděla úsečně bruneta. „No, já jdu, beztak jsem tu navíc. Budu v márnici, kdyby mě někdo hledal.“ S tím věnovala Bartymu jediný, delší, zdánlivě netečný pohled. Pak už se otočila a odpochodovala částí obýváku směrem ke vchodovým dveřím.

„Cože? Ne, počkej! Co snídaně?!“ houkla za ní Aretha. „Udělala jsem ti čaj a Barty přinesl koblihy!“

„Moc hezký. Tak si ten můj rozdělte! A neboj se kalorií navíc, Aretho. U postelových aktivit je stejně do jedné spálíš!“ zaječela ještě na odchodu.

Aretha se začervenala, což u ní Barty spatřil teprve podruhé, a už podruhé za to mohla její spolubydlící. MacDougalová za sebou zabouchla dveře tak silně, že se zachvěla v základech snad celá místnost.

„Omlouvám se,“ prohodila plavovláska tiše, přičemž uhnula očima. „Normálně tolik nevyšiluje. Asi to bude-“

„Osobní,“ utnul ji realisticky.

Aretha se zhluboka nadechla, přičemž se jí na tváři vyrýsoval soucitný výraz. „Mrzí mě to, Barty. Já vážně nevím, co proti tobě má!“

„No, začněme třeba tím, že jsem smrtijed.“

„Ne, tím to nebude. Corban je jím taky a má ho ráda,“ opáčila zamyšleně.

Barty pocítil, že musí svést řeč jinam, neboť jinak hrozilo, že dojde buďto na téma zakletí MacDougalové, anebo na téma včerejška a času, který s ní strávil v příjemném, přátelském duchu. Ani o jednom z výše zmíněného se ale nehodlal bavit.

Potřeboval odlákat Aretinu pozornost. Zabubnoval prsty o stůl a pomalu přes něj natáhnul ruku k blondýnčině tváři. Jemně ji chytil za bradu a nasměroval její tvář k sobě. Několikrát na něj zamrkala svými studánkovými kukadly.

Možná, že to gesto bylo příliš intimní, ovšem bylo mu jasné, že jí jím nasadí brouka do hlavy.

„Nelam si s tím hlavu. Moje spolupráce s ní je, naštěstí, jen dočasná,“ prohlásil, přičemž ji palcem pohladil po tváři v místech, kde se jí u spodního rtu objevila vráska z toho, jak je frustrovaně špulila. „Dořešíme ty vraždy a už mě v životě neuvidí.“

„Aha, takže za sebou plánuješ spálit mosty?“

Pokrčil rameny. „To ještě nevím. Zatím nemám důvod se v Anglii zdržovat.“

Kousla se do spodního rtu, než na něj nesměle, koketně jukla přes závoj hustých řas. „A je něco, co by tě mohlo přimět zůstat?“

Pokřiveně se na ni usmál jedním ze svých tajemných úsměvů. „Možná… ještě jsem ale nic nebo nikoho takového neobjevil.“

U toho jejich konverzace na ošemetné téma skončila. Bartymu se podařilo zahrát to do autu, což považoval za úspěch. Měl ji tam, kde ji chtěl mít – nalomenou očekáváním.

Přitáhnul si svůj šálek s kávou a vzal z talířku koblihu, do které se s chutí zakousnul. 

V průběhu snídaně došla řeč také na jeho eseje. Aretha si nedala říct - chtěla, aby jí nějaké z nich doporučil. Co si budeme nalhávat, její zájem o něj mu lichotil.

V klidu dojedl, plavovláska ho pak doprovodila ke dveřím. Vyšel z domu s dobrým pocitem.

Alespoň hodinu z dnešního rána si užil, než mu MacDougalová - už podruhé toho dne - zkazila náladu...

„To snad ne! Monsieur se uráčil ukázat? Už jsem ani nedoufala.“ Jeho parťačka ho obdařila sprškou sarkasmu, jen co se zjevil ve dveřích.

Zašklebil se.

„MacDougalová, napadlo tě někdy začít pracovní den třeba snídaní místo jízlivostí? Moment, odpovím si – ne, nenapadlo,“ oplatil jí to. „Ale měla bys to zkusit, je to příjemná změna. Být tebou, pro začátek bych volil něco hodně sladkého.“

„Ne, díky. Na koblihy si bal moji spolubydlící, když je natolik naivní, že ti to žere i s navijákem. Mně dej laskavě pokoj,“ odsekla, nevěnujíc mu ani jediný pohled. Listovala jakousi složkou a předstírala, že ji cokoli, co se v ní píše, zajímá. Barty si ovšem všimnul jedné vady…

„Co čteš?“ otázal se, ignorujíc její odpověď. Přešel blíže a vytáhnul jí složku z ruky, aby ji otočil vzhůru nohama a dal jí ji zpět. „Asi nic zajímavého, když to držíš vzhůru nohama.“

Zamračila se na něj a zaskřípala zuby. „A co je tobě do toho? Starej se o svoje!“

„Tak dost,“ vydechnul razantně, přičemž si přitáhnul jednu z přítomných kancelářských židlí na kolečkách. Usadil se přímo naproti ní a už zase jí vzal tu složku, které se tvrdohlavě odmítala vzdát. Tentokrát ji ale položil na stůl za sebou, sklonil se a rukama se opřel o ruční opěrky její židle, za účelem přilákat k sobě její pozornost. „Kolikrát se ještě vrátíme do bodu, kdys mě nemohla vystát?“

„Tolikrát, kolik bude nutný, abys to už konečně pochopil,“ zavrčela.

„Aha, takže tys včerejší odpoledne prostě vymazala, jo? Jako by nebylo,“ mluvil, jako by se chtěl ujistit, že to tak skutečně viděla. Morag znejistěla. „Víš, co je na tom zajímavé? Žes mi nepřipomněla, jak moc mě nenávidíš, když jsem tě včera u sebe dával dohromady!“

„J-já…“ Netušila, co mu na to říct. Omluvit se? No, měl do jisté míry důvod se čertit – to musela uznat. Ale ona přece pořád byla v právu! To on ji včera vyhodil. To on nabaloval její spolubydlící, což, mimochodem, považovala za vrcholně nevhodné. To on ji přiváděl k šílenství tou svou tajemností a nebezpečnou aurou. A teď byl k tomu všemu ještě nebezpečně blízko. Mohl si za to sám! „Ne, tohle se ti nepovede obrátit proti mně! Je to tvoje vina! Včera jsi mě vyhodil a dneska tě najdu u sebe v kuchyni, jak se líbáš s Arethou! Přijde ti to normální? MNĚ teda NE! Takže jestli jsem já vymazala včerejší odpoledne, tak jenom proto, že tys ho vymazal jako první!“

Hleděl na ni s rozšířenýma očima a tápal. Nevěděl, kde se v ní všechna ta nespokojenost vzala, a už vůbec netušil, že bude mít včerejší odpoledne tak invazivní dopad na jejich čerstvé přátelství.

Mohl z blízka sledovat vše, co se odehrávalo v její tváři a mimo ni. Funěla a byla rudá jako rajče, nemluvě o žíle, která jí naběhla na krku. V ten moment dostal nutkavou potřebu se jí dotknout. Chytit její tvář do dlaní, kouknout jí do očí a ujistit ji, že její spolubydlící ho nezajímala ani zdaleka tak, jako ona.

Ale pomohlo by to? Stála o to vůbec?

„Tak to tě štve? Že jsem políbil Arethu?“ Arogantně se ušklíbnul. Nelíbal se s blondýnou a bylo dost dobře možné, že se s ní ani nikdy líbat nebude. Ale to MacDougalová nemohla vědět. „Snad na ni nežárlíš!“

Nezareagovala tak, jak by si přál. Semkla rty v úzkou linku, prudce se nosem nadechla a podívala se na něj, ublíženě a plaše jako laň. Ten pohled ho donutil přejet si jazykem po rtech.

„Ty seš takovej vůl,“ s tím mu z rukou vytrhla složku Lestrangeové a kvapně se vyhoupla na nohy, „nevím, jak jsem o tom kdy mohla pochybovat!“ Pak oddupala ke dveřím a Barty se plavmo otočil na židli, aby se za ní podíval.

Dnes na sobě měla modré rifle a o dost méně lichotivé, volné triko. To ale naštěstí odhalovalo většinu jejího zadečku, který tak mohl beztrestně obdivovat.

„Kam jdeš? Máme tu k vyřešení pět vražd, jestli sis nevšimla!“

Volal na ni, ona ale nereagovala. Zvedla ruku a ukázala mu zdvižený prostředníček.

„No to snad…“ rozčiloval se. „MacDougalová, okamžitě se vrať!“

Zabouchla za sebou dveře, tudíž Barty vyrazil na chodbu. Naskytnul se mu však jen pohled na zpustlý koridor. Vydechnul z plic veškerý vzduch a zatnul ruku v pěst.

Fajn… chtěla, aby jí dal pokoj, má ho mít.

Přešel ke stolu a vzal z něj první složku, která mu přišla pod ruku. Drew Selwyn, Irma Selwynová – oba vrah popravil. Nejdříve ženu bez mučení, potom muže. Ji si kouzlem Petrificus Totalus znehybnil, snad aby se mu nemohla bránit, a pak zabil rychlou Avadou. Selwyna rozřezal vejpůl. Dolní půlku jeho těla položil přesně stopu od té vrchní. Oběť měla vyřezané vnitřnosti, které vrah uložil pod jeho pozadí. Nožem vyřezal do Selwynova obličeje dvě linie – od koutků úst k uším, a dal mu ruce nad hlavu.

Barty musel potřást hlavou, aby se zbavil těch představ. Bylo jasné, že se Selwynem si – na rozdíl od Selwynové – vrah hrál. Okamžitě se mu vybavila slova Yaxleyho o tom, že to nemohl dělat nikdo z Řádu, protože jeho členové na takové věci neměli žaludek ani čas. 

Byl tu vidět zásadní rozdíl mezi vraždou Scabiora a Selwynových. Manželé, na rozdíl od lapky ve výslužbě, měli důvod žít. Zanedlouho se měli stát prarodiči, neboť jejich nejstarší dcera Laura čekala svého prvního potomka. Byli druhou a třetí vrahovou obětí – před nimi zavraždil jen vysloužilého soudce a člena Starostolce, vdovce Baristana Urquharta. 

Vyšel z kanceláře. Podobně jako MacDougalová, ani Barty se neobtěžoval počkat s přemístěním mimo budovu Munga. 

„Dobrý den,“ zamrkal na něj drobný, zelenooký skřítek v sídle Selwynových.

„Dobrý. Barty Skrk, odbor uplatňování kouzelnických zákonů. Jsem tu v záležitosti vraždy lorda a lady Selwynových,“ drmolil k věci. „Hledám jejich dceru.“

„Samozřejmě, pane, Reno pána za paní mile ráda dovede. Jakmile jí pán ukáže bystrozorský průkaz.“

Pozdvihnul jedno obočí nad skřítčinou troufalostí, než se regulérně zamračil. „Co si to-“

„Reno? Reno, kde jsi?“ dospěl k nim z nitra domu pisklavý hlas. „Okamžitě sem pojď, ty špindíro! Dala jsem ti za úkol připravit mi lázeň s heřmánkem, ne s třezal…“ Do vstupní haly se za soustavného křičení pracně dokolíbala rozměrná rusovláska.

První, co na ní Bartyho zaujalo, nebylo její těhotenské břicho, nýbrž bujné kadeře v barvě plamenů čerstvě zapáleného ohně. Vlnily se jí zlověstně do všech stran a končily pod lopatkami. Nechápal, jak mohla s takovou hřívou žít, ale musel uznat, že jí barva slušela.

Až poté si všimnul ženiných smaragdových očí, kterými si jej překvapeně, poněkud nedůvěřivě prohlížela. Zbytek jí nebyl nijak zajímavý – byla průměrného vzrůstu, na sobě měla tepláky a volnou halenku s dlouhým rukávem a logem The Weird Sisters.

To snad ne, další fanynka?

Okamžitě si vzpomněl na znepokojující fotku, kterou dnes ráno objevil v bytě MacDougalové. Donaghan Tremlett… to jako vážně? Vždyť jenom brnkal na kytaru! Jako kouzelník určitě stál za houby, a nejspíš i jako muž a milenec. Otázkou samozřejmě bylo, jestli s ním MacDougalová něco měla, a jestli ano, jak moc vážné to mezi nimi mohlo být…

„Návštěva? Reno, kdo je to?“ otázala se své skřítky ta žena, třebaže se mohla zeptat přímo Bartyho, který stál jen několik metrů od ní.

„M-madam, pán právě dorazil,“ kuňkla skřítka. „Pán je z-“

„Barty Skrk jméno mé, jsem z odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů. Vyšetřuji vraždu vašich rodičů, madam.“

„Ach tak…“ prohodila najednou docela zklamaně. „Já už jsem ale s jednou takovou mladou bystrozorkou hovořila. Poskytla jsem jí veškeré informace, které o rodičích mám.“

„Toho jsem si vědom, ovšem doufal jsem, že bychom spolu mohli vše projít ještě jednou,“ stál si za svým.

Přimhouřila na něj oči a nespokojeně našpulila rty. „Já na vás ale teď nemám čas, pane. Nahoře mi stydne špatně připravená koupel na oteklé nohy, bez níž během dne nejsem schopná udělat krok. Ale to vy nemůžete chápat, protože máte to štěstí, že jste se narodil jako muž.“

Měl co dělat, aby se udržel a nezakřenil se. Dokonce se musel kousnout do jazyka, jeho oči ho ale stejně nakonec prozradily.

„Přijde vám můj stav k smíchu, vážený?“ durdila se Selwynová, a tak Bartymu nezbylo, než zakroutit hlavou.

„To rozhodně ne.“

„Lhaní vám nejde,“ přimhouřila na něj oči, načež zdvihla ruku a provedla jí gesto, kterým ho v podstatě vyhodila.

No to tedy ne! Musel jednat… okamžitě. Jinak by jeho cesta sem byla zbytečná a on by neměl nic, co by MacDougalové mohl vmést do tváře.

„Podběl, kopřiva, sléz nebo jablečný ocet,“ zamumlal najednou do neurčita, zdánlivě beze smyslu.

Ženu to zaujalo. „Co jste si to tam šeptal pod vousy?“

„Vyjmenoval jsem bylinky, které na otoky zabírají lépe než heřmánek,“ osvětlil jedním dechem. „Na koupel je dobrý podběl a sléz. Máte-li ve skladu bylin listy kopřivy nebo jablečný ocet, rád vám z nich osobně udělám zábal.“

Přešlápnul na místě, zatímco Selwynová pozdvihla obočí. Otoky nohou v poslední fázi těhotenství očividně neznamenaly procházku růžovým sadem a Barty se nebál toho využít.

„Máte zkušenosti s léčitelstvím?“ otázala se nedůvěřivě. Přikývnul.

Proč se tomu, zatraceně, všichni tak divili?!

„Jak jste říkal, že se jmenujete?“

Zarazil se. „Bartemius Skrk, madam.“ 

Rusovláska se evidentně snažila spojit si jeho jméno s nějakým významným skutkem, ovšem to se jí tak úplně nepovedlo. Což by dávalo smysl, jestli studovala a žila v jiné zemi.

„Dobrá, tak si teda pojďme popovídat, pane Skrku. Jestli o to tedy ještě stojíte.“

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola osmá: