OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola patnáctá

31.12.2019 (15:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 976×

S pravdou ven

Pobaveně sledoval, jak spořádala už druhou koblihu, a byl rád, že stihnul sníst půlku té své, neboť kdyby o ni neprojevil zájem, i jeho kobliha by s největší pravděpodobností skončila v žaludku MacDougalové. 

„Spokojená?“ otázal se, třebaže znal odpověď. Morag k němu zdvihla rozšířené oči a – s plnou pusou – přikývla.

Její návštěva dnes přeci jen měla nějaké to pozitivum. Společně vyčistili zrezivělé potrubí, tudíž konečně dostal možnost natočit do varné konvice čistou vodu a postavit na kávu. MacDougalová mezitím na jeden velký talíř vyskládala pět donutů, které přinesla, snad jako snídani. 

„Tak to bys mi mohla konečně říct, co tady opravdu děláš,“ nechal se slyšet, chopiv se šálku s kávou. Ten si následně přitáhnul ke rtům a polaskal své chuťové pohárky tou výbornou tekutinou. MacDougalová provedla totéž se svým zeleným čajem. Vlastně to bylo, jako by se díval do zrcadla – hrnky odložili v tentýž čas, a dokonce i v tutéž chvíli polknuli.

„Už jsem ti řekla, že jsem změnila názor.“

„To je sice hezké, ale neodpovídáš na otázku,“ podotknul, než se chopil toho přeslazeného kusu pečiva. „Ptám se na důvod.“

Několik sekund jen mlčky žvýkala. „Přišla jsem se podívat, jak si tu se ségrou vedete.“

„Aha, takže kontrola.“ Semknul rty do úzké linky. Odložil to, co zbylo z jeho koblihy, zpět na talíř a hlavou trhnul ke dveřím. „Jak vidíš, vedeme si skvěle! Můžeš jít.“

Zamračila se na něj. „Přestaň mě odstrkovat, buď tak laskav. Mám právo tady být, je to i můj případ! Přechováváš doma vraha – tohle je naprosto výjimečná situace!“

Bouchnul dlaní do stolu tak, že Morag div nenadskočila.

„Neříkej jí tak!“ zasyčel skrze zaťaté zuby.

„A jak jí mám říkat? Vždyť se ti doznala!“

To už nevydržel. Zvednul se na nohy tak prudce, že odstrčil židli o několik palců dozadu. Celý stůl se nebezpečně zatřepal, což potvrdilo i cinkání hrnků při kontaktu s okraji talíře. Morag měla co dělat, aby zabránila nápojům ve vylití a zašpinění jistě velmi drahého stolu z tmavého dřeva.

Skrk se rozpochodoval po místnosti ráznými dlouhými kroky. Zastavil se až u nedalekého okna, z něhož kouknul ven. Z jeho naštvaného výrazu usoudila, že se urazil, a tak jí zřejmě sám od sebe nic dalšího neřekne. Ona to ale nevzdávala a ptala se dál: „Řekla ti, proč to udělala?“  

Mlčel.

„Víš to, že jo? Nebo aspoň tušíš.“

Stále nic.

„Tušíš, kde celou tu dobu mohla být?“ položila mu další, tentokrát poměrně neškodnou otázku.

Barty se zachmuřil, u čehož si založil paže na hrudi. Očima neopouštěl okno.

„Jo, řekla mi to. Bydlela v podnájmu u svojí kamarádky Matildy Rowle, v Cambridge. Minerva way,“ opáčil mdle.

Morag si povzdechla. Jeho reakce na tu nejméně tíživou ze všech přednesených otázek se jí nelíbila, proto se zvedla od stolu a potichu k němu bosky cupitala. Brzy si s politováním uvědomil, že MacDougalová stojí přímo před ním a on nemá moc možností uniknout. Rozhodl se tedy alespoň jí nevěnovat pozornost. 

„Barty, mluv se mnou… prosím,“ vydechla upřímně, s důrazem na poslední slovo, přičemž zdvihla ruku. Ani se nenadál a dotýkala se bříšky prstů jeho pravé tváře, na kterou lehce zatlačila, čímž se jí podařilo přimět ho stočit pohled k ní. 

Neměl jinou možnost než jí kouknout do těch jejích krásných vesmírů v barvě karamelu, jimiž tak rád cestoval, tam a přece nikam.

„Podle ní si to zasloužili,“ přiznal nakonec. „Ptal jsem se jí, proč si tak moc hrála s detaily, a je to přesně tak, jak jsme předpokládali. Chtěla, abychom ji našli… abych ji já našel.“

„Bajky?“ zredukovala dotaz o tom, zda všechny vraždy stylizovala do příběhů z díla Barda Beedleho, do jediného slova. Nemusela nic doplňovat ani říkat dvakrát, její parťák to pochopil.

„Nejenom ty. V případě Selwyna se nechala inspirovat vraždou mudly Elizabeth Shortové – známé pod pseudonymem Black Dahlia – z roku 1947. Selwynovou zabít nechtěla, nachomýtla se tam omylem.“

Bývalá Zmijozelka naprázdno polkla. „Co ostatní?“

„O Scabiorově rakovině nevěděla. Řekl jí to těsně před tím, než ho zabila,“ brouknul tiše. „Měla jsi pravdu, celou dobu… Změnila u něj svůj vzorec, protože když mu oznámila, že ho zabije, byl smířený.“

„Překvapil ji a vyplatilo se mu to,“ vydechla. „A Lestrangeová?“

Zakroutil hlavou. „O té se vůbec nechtěla bavit.“

Rukou se dotkla jeho paže, po níž ho povzbudivě pohladila. „Nevadí, i bez toho jsi zjistil dost.“ 

„Dost?“ vyplivnul opovržlivě. „Nezjistil jsem zhola nic, sakra! Pořád netušíme, proč to udělala. Ptal jsem se jí na ten prsten s černým kamenem i na náhrdelník Selwynové, ale skoro celý večer měla halucinace. Nedalo se s ní rozumně bavit.“

MacDougalová si povzdechla. „Víš co? Až se probudí, nech mě s ní promluvit. Jsem žena, třeba mi poví něco navíc.“

„V žádném případě,“ zamítnul to razantně. „Jenom fakt, že jsi tady, by ji rozrušil. Jsem šťastný už jenom za skutečnost, že se mi podařilo ji zklidnit dost na to, aby usnula. Nesmí o tobě vědět.“

„A to jako proč?“ překvapeně na něj zamrkala, než si vzdorovitě založila paže pod prsy a nadechla se k řeči. Její výstřih, jak už tomu při tom pohybu bývá, získal nějaké ty atributy hodné zájmu a Barty je neopomněl ocenit krátkým letmým pohledem. „Tak hele, jestli se mě odsud snažíš vyštípat, tak buď chlap a neschovávej se za svoji nemocnou sestru. A proč? Proč by jako ze mě měla být rozrušená? Nezná mě, já neznám ji. Nikdy jsme se neviděly.“ 

Barty semknul rty v úzkou linku. Ach, kdybys jen věděla…

„Skrku!“

„Co je?!“

„Odpovíš mi na otázku, nebo ne?!“ utrhla se na něj bruneta, zatímco on se pokoušel zachovat si nic neříkající výraz. Z nějakého důvodu ovšem získal dojem, že ho prokoukla. Její karamelová kukadla v sobě zajisté měla nějaký druh rentgenu, protože jinak takový pocit v člověku vyvolat nešlo.  

„Byla bys šťastnější, kdybys neznala odpověď, to mi věř,“ prohlásil nízko položeným tónem.  

„Blbost! Jsem bystrozorka! Fakt si myslíš, že se po tom nebudu pídit? Když mi to neřekneš ty, řeknou mi to záznamy. Bavím se tu s tebou o tom jenom proto, že si nerada kazím oči pod slabým světlem stolních lampiček v archivu – to je celý!“

Mohl jí zalhat. Vůbec by ho to nebolelo, právě naopak. Byla by to ta nejjednodušší možnost, jak z toho ven. Byl si ale vědom, že má Morag právo vědět, co před ní rodiče – zcela očividně – celá ta léta tajili. Diskutabilní bylo, jestli měl on sám právo stát se tím, kdo ji seznámí s temnou historií jejího rodu.

Ale kdo ví – třeba i jemu samotnému její vyděšený, šokovaný výraz, když uslyší o tom, co se tehdy Thee stalo a jak to souviselo s její rodinou, přinese alespoň částečné zadostiučinění.

„Tak dobře, ale posaď se,“ pravil nakonec.

„Proč bych se měla-“

„Prostě projednou dělej, co ti říkám, MacDougalová!“ zvýšil hlas, na což Morag zareagovala zdviženým obočím. Byl si jistý, že se prala sama se sebou o tom, jestli ho poslechnout, nebo ho poslat do háje a jít si ty informace zjistit sama.

„Fajn, ty jsi tady šéf…“ Své rozhodnutí vzdát tuhle nesmyslnou bitvu si zdůvodnila tak, jak bylo nejpřijatelnější pro její ego. Barty se musel kousnout do jazyka, aby se udržel a nepřednesl pikantní poznámku o jeho šéfování a jejím statusu podřízené.

„Připrav se, že se ti pravda nebude líbit,“ odsunul si židli vedle té její a usadil se.

Zmijozelka vyložila na stůl před sebe dlaně. „To je jasné, hezky se poslouchají jenom lži.“

Zdržel se na ní hodnotícím pohledem, než se nuceně usmál jejímu komentáři.

Měla na sobě šedivé triko s bílými květy, dlouhým rukávem a nebezpečným, véčkovým výstřihem, zastrčené v černých upnutých riflích. Na věšáku v hale si nechala delší, černé sako, díky němuž působila více sofistikovaně. Přitom ale obouvala černobílé, zavazovací tenisky, což mu zas připomnělo, že byla mladší, než by se mu líbilo…

„Thea je a vždycky byla citlivá duše. Nechci říct, že labilní, protože to bych jí křivdil, ale… její stav se dost podstatně zhoršil pár měsíců potom, co se vdala,“ přešel přímo k věci. „Bylo jí tehdy sedmnáct let, šlo vyloženě o manželství z rozumu. Dva zmatení, nedostudovaní puberťáci ze dvou poměrně významných, čistokrevných rodin – víš, jak to chodí. Nemilovali se, ale Thea byla lásce otevřená. Myslel jsem, že se – poprvé v životě – postaví otci, jenže ona se na své manželství těšila.“

„Koho si vzala?“

„K tomu se dostanu,“ utnul ji přezíravě. „Ta šaráda samozřejmě špatně skončila. On pracoval – nebo to o sobě alespoň rád tvrdil – ona byla věčně sama doma. Snažil jsem se ji navštěvovat tak často, jak to bylo možné, ale mnohdy se mi to kvůli práci nedařilo.“

„Počkej, tys… ehm, pracoval?“

Protočil očima. „A cos čekala? Myslíš, že mi otec dal cokoli zadarmo?“

„No, jo. Myslím, že ti prošlapal pohodlnou cestičku životem, ze které jsi ty sešel v momentě, kdy ses přidal k Vol… eh, Ty-víš-komu.“

„Tak to se zatraceně pleteš,“ ušklíbnul se, čímž vyvrátil její teorii. „Pro mého otce jsem nikdy nebyl ničím jiným než zostuzením. Těšil se, až mě bude moct vykopnout z baráku a já přestanu být jeho starostí. Po škole jsem nastoupil do jedné z lékáren Abraxase Malfoye, v Newportu, nedaleko Cardiffu, abych měl vůbec z čeho platit nájem.“

„Ale měl jsi možnost zůstat u rodičů, nebo ne?“

Barty se naprosto nevesele zasmál. „Jistě, za cenu neustálého ponižování z otcovy strany.“

„Páni,“ vydechla polohlasem. „Jak tvoje ségra reagovala na to, že ses odstěhoval? Kolik jí v té době bylo let?“

„O dva roky míň než mně, a nebyla nadšená.“

„Hm, telecí léta… tos teda riskoval, když ses rozhodnul ji s nimi nechat samotnou,“ snažila se odlehčit tíživou atmosféru.

Barty uhnul pohledem. „Nebyla sama. Pracoval jsem dost blízko, abych ji mohl navštěvovat, když zrovna nebyla ve škole a otec nebyl doma. Máma mě požádala, abych za Theou chodil. Byli jsme domluvení, že po škole se ségra přestěhuje ke mně a bude pokračovat ve studiu. Udělala přijímačky na Oxford, kam ji vzali k navazujícímu studiu astronomie. Jenže to by ji pak otec neměl pod dohledem a žila by se svým šíleným bráchou,“ dramaticky se odmlčel. Té chvíle využil k loku kávy. „Představoval si, že by to bulvár rozmáznul. Lidi by zjistili, že to u Skrkových asi není tak růžové, kdyby se obě děti vystěhovaly z domu v momentě, kdy odejdou z Bradavic. Ptali by se, proč už rodina toho významného politika nežije v té idylce, kterou jim – prostřednictvím fotek z rodinných a čistokrevných večírků, plesů ministerstva, charitativních akcí a Merlin ví čeho všeho – můj otec celá léta cpal pod nos.“

„Momentíček,“ ozvala se přemýšlivě bývalá Zmijozelka. „Ale vždyť… říkal jsi, že ji provdal, když jí bylo sedmnáct. Tím ale tvůj otec šel sám proti sobě, ne? Z dohledu ji tím stejně ztratil.“

„Ano, ale vdala se do prestižní rodiny. Jejím sňatkem si zajistil pozitivní publicitu a všem, kteří by si chtěli stěžovat, tím zacpal pusu, protože Thea o to manželství stála,“ osvětlil suše. Čekal, že MacDougalová zase něco poznamená, ona však ani nedutala. „No, jak už jsem řekl, ze začátku bylo všechno růžové. Já si žil svůj život, stejně jako Thea. Po pár měsících mi napsala, že je doma – už týden v kuse – sama, že se nemá s kým bavit, ať si pro ni přijdu.“

„Ou, to byl teda rychlý konec manželství.“

„Nebyl to konec. Nabízel jsem jí, ať se přestěhuje ke mně, jenže ona nechtěla,“ nechal se slyšet. „Pokoušeli se o dítě a ona si optimisticky myslela, že se situace zlepší, až bude těhotná.“

„A zlepšila?“

„Hádej…“

Výraz MacDougalové se na malou chvíli změnil v soucitný. Naprázdno polkla, než položila další otázku: „Co bylo dál?"

A překvapilo ho, kolik zloby, lítosti a smutku z něj přitom opadlo.   

„Docházel jsem za ní tak často, jak to jenom šlo, ale měl jsem svoje povinnosti. Času bylo míň a miň, Thea byla čím dál tím náročnější. Už v těhotenství si ale našla kamarádku, která ji – a teď cituju její vlastní slova – jako jediná dokázala opravdu pochopit. Byla to Bellatrix Lestrangeová, mimochodem,“ podotknul zastřeně. „A učila moji sestru temné magii.“

„U Merlina…“ vydechla MacDougalová vyděšeně. „C-co jsi dělal?“

„Nic,“ pokrčil rameny. „Byl jsem mladý a hloupý. Bellatrix byla krásná, sebevědomá, přesvědčivá ženská a měla svůj názor. Podlehnul jsem jí tak, jako většina lidí, se kterými má co dočinění.“

„Takže tys… to kvůli ní ses přidal k Voldemortovi?“ hlesla nevěřícně. „Kvůli Bellatrix Lestrangeové?“

„Víceméně. Taky jsem byl zvědavý. S temnou magií jsem se nikdy předtím nesetkal, byla to pro mě taková terra incognita.“

„Proboha, Barty,“ zaštkala, přičemž vytáhla svou ruku z těch jeho a promnula si jí kořen nosu a čelo. „Takže co? Myslel sis, že zůstane jenom u teorie? Že z tebe bude černokněžník teoretik?“

„To mě nikdy nenapadlo,“ uchechtnul se, tentokráte pobaveně. „Když se na to podívám zpětně, asi by mi to ušetřilo spoustu problémů.“

Morag jen zaúpěla, nic k tomu ale neřekla, tudíž pokračoval.

„Ve třech jsme procvičovali útočná kouzla na figurínách, připravovali jsme jedy, hráli si s proklínáním předmětů a temnou, rituální magií. Bral jsem to jako zábavu… koníček, který tě naučí něčemu novému. Bavilo mě to… všechny nás to bavilo. Bellatrix si usmyslela, že mám talent, proto se rozhodla představit mě samotnému Temnému pánovi. Takovou příležitost jsem nemohl odmítnout.“

„Dobře, to jsi ty. Ale co tvoje sestra?“

„Lestrangeová o ni ztratila zájem. Voldemort mě přijal a Bella mě – jako nováčka – dostala na povel. Neměla čas zabývat se mojí sestrou, takže Thea znovu osaměla. Tentokrát ji to ale stálo rozum – teda, aspoň tak to tvrdí rodina jejího manžela.“

„Ale proč? Co se stalo?“ otázala se rozhořčeně.

„V podstatě nic. Thea pokračovala v procvičování a zkoumání temné magie, jenže jednou k nějakému z těch svých rituálů vzala i svého syna. Přistihl ji při tom její tchán a udělal z They krkavčí matku. Označili ji za šílenou, tchýně jí pak vzala syna,“ mluvil stále více vážně. Oči se mu, při všech těch vzpomínkách, zaleskly a Morag hleděla na stránku Bartyho, kterou ještě neznala – pokorného, smířeného. Natáhla se přes stůl a sevřela jednu z jeho dlaní ve své. Chtěla ho tím vybídnout k řeči a zároveň ho ujistit o tom, že nikam neodejde, ať už je pravda jakákoli.

Barty očima okamžitě odcestoval k jejich spojeným rukám. Za normálních okolností by si jistě pomyslel, že to od ní bylo jen laciné gesto, jímž se ho snažila sbalit. Ale byla to Morag. Věděl, že jí na tom, co jí tu říkal, záleželo, neboť šlo o klíčové informace nejen o Theině, ale také o její vlastní minulosti. Musela to vycítit, i když tu o tom ještě nepadlo ani slovo.

Nepochyboval, že vycítila, jak těžké pro něj bylo o tom mluvit, jelikož i pro ni muselo být těžké poslouchat. Její gesto bral jako ujištění o tom, že už v tom není sám. Bylo by od něj krajně sobecké myslet si, že ona to ujištění nepotřebovala, proto jí sevření oplatil. 

„Zlomilo ji to,“ hlesnul, načež se odmlčel. „O několik dní později přišlo její parte. Psali v něm, že skočila z mostu, ale já jim nevěřil. Došlápnul jsem si na ně. Nepřímo naznačili, že ji z toho mostu shodili.“

„Kristepane…“ zalapala po dechu a pohladila ho palcem po hřbetu. „Nahlásils to?“

Zavrtěl hlavou.

„Ne. Pomstil jsem se.“ Vzhlédnul a v očích mu podivně zajiskřilo. Morag znejistěla, ovšem Barty vymanil své dlaně z jejího sevření a natáhl se přes stůl k její tváři. Z té jí odsunul zbloudilý pramen vlasů zpět za ucho.

„J-jak?“ hlesla bezdyšně. „Barty, jak se jmenoval manžel tvojí sestry?“

Všimnul si, že jí na krku naběhla tepna, v níž doslova pulzoval život. Tupé, rychlé údery, viditelné okem. Hm, dost nezvyklý znak emočního vypětí.

Musela to vědět. Hádal, že jí bylo jasné, kam svou řečí směřoval, ale bylo ve hvězdách, jestli si to připouštěla.

„Julian Nott – syn Elizabeth Krafftové a Oswalda Notta.“

V tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Naskytnul se mu pohled přesně na ten výraz šoku, o kterém uvažoval v souvislosti se zadostiučiněním.

„Ale copak, Morag? Snad jsem ti nevyrazil dech,“ nemohl si odpustit. Věděl, že jí bylo jasné, o koho šlo, ale stejně cítil potřebu jí to připomenout. A efekt? No, řekněme, že nebyl ani zdaleka tak potěšující, jak si představoval.

„T-to si děláš srandu?“ hlesla polohlasem, ve tvářích bledá. Chvíli to dokonce vypadalo, že omdlí. „Skrku, tohle nemůžeš myslet vážně! To není možné! Můj… můj strýc Julian?“

A postupně jí začala docházet i další fakta.

Naneštěstí, nedostala dostatek prostoru ke klidnému vstřebání nově nabytých informací. Z obýváku se k nim donesl hlasitý zvuk, při němž se oba vymrštili na nohy. Barty dokonce i nahmatal hůlku, zatímco MacDougalová na něj vejrala zmateným, rozčarovaným a taky trochu bezradným pohledem.

„C-co to-“

„Dveře,“ odpověděl jí předtím, než stihla dokončit otázku.

„Thea…?“

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola patnáctá: