OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola šestá

11.11.2019 (09:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 1076×

Výslech

O deset minut později už stáli v jakémsi pochybném lese v hrabství Gloucester. V ruce oba svírali hůlku a ztěžka oddechovali, což byl důsledek přemístění ve dvou. To museli absolvovat, jelikož bystrozorka netušila, kde se schovává zrovna skupina lapků Scabiora mladšího, a tedy kam že se to vlastně Barty – za účelem výslechu podezřelého ve vraždě Scabiora staršího – hodlá přemístit.

Přemístili se přímo z márnice, kde měli za přítomnosti patologa znovu projít pitevní zprávy všech zesnulých. Naneštěstí se zasekli u první – tedy poslední – oběti, Louise Scabiora. Byl pátek – oficiální poslední možnost využít služeb patologů v jejich řádné pracovní době v tomto týdnu. Barty doufal, že se mu podaří Jamese přesvědčit, aby se dostavil i zítra, jenže doktůrek byl imunní. Skrk mu vyhrožoval vyhazovem, MacDougalová mu hrála na city, ale nic nepomohlo. James si prostě stál za stanoviskem, že o víkendu se nepracuje, a šmytec.

Naštěstí byl ochotný jim pomoct alespoň předáním klíče od nemocnice a od lékařského pokoje a také nachystáním složek všech zbylých čtyř zesnulých s tím, že jim je nechá na lékařáku a Barty s Morag si o víkendu pomůžou sami.   

„Co teď? Víš, kde se schovávají?“ otázala se bruneta do chladného říjnového poledne.

„Počkáme. Yaxley nechal Anglii prošpikovat kouzly hlásícími přemístění ještě před těmi čachry s transportem Pottera,“ odmlčel se a rozhlédnul se kolem sebe. „Lapkové každou chvíli zjistí, že jsme se přemístili, budou tu co nevidět.“

Rozhostilo se mezi nimi rozpačité ticho, třebaže oběma myslí hrála kvanta otázek.

„Jak jsi-“

„Cos-“ začali ve stejnou chvíli. Bartyho to donutilo se pousmát.

„Promiň, začni,“ dal jí přednost.

„No, chtěla jsem se zeptat, jak je možný, že víš něco o Potterovi, ale to je hloupý dotaz, vzhledem k tomu, že jsi jedna ruka s Voldemortem,“ odpověděla tak trochu dopáleně. Barty si všimnul, že se snaží vyvarovat veškerých emocí, ovšem moc se jí to nedařilo.  

Nespokojeně mlasknul, přičemž vyklenul jedno obočí. „No, no, co ten tón? Snad už jsi nezapomněla, že jsem to byl já, kdo tě tam v márnici ušetřil pověsti prolhaného hubkaře.“ 

Ponížením a částečně i vzteky zrudla. „A co ode mě jako čekáš? Mám – ze samého vděku – zapomenout na všechno, cos způsobil? Vždyť Voldemort je živý jenom kvůli tobě!“

Barty se už už nadechoval k odpovědi, jenže v ten moment mu kolem pravého ucha prosvištěla nějaká útočná formule a on měl najednou na práci důležitější věci než tvorbu duchaplných replik. Další kouzlo – dle barvy záblesku Mdloby – mířilo už o něco lépe. Barty je ale vykryl neverbálním štítem.  

„Protego!“ vyhrkla MacDougalová, proto k ní trhnul hlavou. Spršku následujících útočných kouzel ze strany „nepřítele“ se jí podařilo odrazit dost silnými štíty. Byla mrštná – snižovala se, kličkovala, vyskakovala a uhýbala. Byl na ní jasně patrný cech Yaxleyho výcviku, a to nejen proto, že její kouzla nebyla vždy úplně z „té dobré“ roviny magie.

„Jsme bystrozoři, vzdejte se!“ houkla směrem ke skupině tří lapků, která se k nim blížila. Vzápětí uslyšeli jejich zlý smích a několik ne zrovna reprezentativních frází. Periferně zaznamenal, že neverbálně odrazila tři po sobě jdoucí Expelliarmy. V mezičase stihla vyjeknout: „Serpensortia!“ a ovinula tak tomu, který kráčel nejvíc napravo, kolem krku hada. Tím se ho, minimálně na nějakou dobu, zbavila.

Na Bartyho nešlo ani zdaleka tolik kouzel, co na ni. Nevěděl proč – zda dokázali lapkové rozpoznat smrtijedský ksicht na dálku deseti metrů – každopádně zamlouvalo se mu to. Umožnili mu pozorovat její útlou postavičku v akci. Byla pěkná dračice a Barty předpokládal, že nejen v duelech. U Morgany, ten její pěstěný, aktuálně vyšpulený zadeček byl prostě…

„Do prdele, Skrku!“ Vyčítavým zaúpěním ho dostala zpět do reality. „Co kdybys mi pomohl?!“ 

Ušklíbnul se, přičemž před ni ledabyle poslal jediné pomocné Protego.

„Zvláštní,“ prohodil zamyšleně. Měl v úmyslu si ji ještě trochu vychutnat. „Asi jsem přeslechl kouzelné slůvko. Říkat prosím tě ale rodiče naučili, ne?“

Na moment – jen na dvě sekundy – sklonila hůlku a otočila hlavu čelem k němu, aby ho provrtala vražedným pohledem.

„Ty-“

Víc už ale neřekla. Zleva na ni jeden ze tří lapků zaútočil Expelliarmem, který vykryla. Téměř v tutéž chvíli ale Scabior rozčileně zařval název temné kletby, se kterou se Barty nikdy v životě neshledal. A té se už MacDougalová vyhnout nedokázala. Skrk s rozšířenýma očima sledoval, jak bystrozorka s bolestným výkřikem padá k zemi.

Okamžitě k ní přiskočil. Klečela na hromádce klestí a spadaného listí. Lapkovi se ji podařilo zasáhnout do levé paže, kterou si tiskla obratnější pravou dlaní. Přitom vyděšeně hleděla, jak jí z rány způsobené kletbou vytéká krev.

Dřepnul si před ni a opatrně se dotknul její paže. Jenže ona – i přes očividnou bolest – ucukla.

„Jen klid, ošetřím ti to.“ Snažil se stvořit co nejpřátelštější tón.

Vysmekla se mu a rázně zakroutila hlavou. „Ne, není čas. Budu v pohodě, ty vyslechni Scabiora!“

„Toho vyslechneš sama, přivedu ho,“ slíbil jí a mrknul na ni. Pak očima sjel k její paži a zamračil se. „Co se té rány týká, nevypadá to na žádnou velkou hloubku. Stejně bych se na to ale radši podíval.“

Bohužel, nedostal příležitost. Musel máchnout hůlkou kamsi za ni, aby stříbrné silové pole jeho Protega pohltilo další kletbu jednoho ze zbylých dvou lapků. Vstal a namířil na MacDougalovou hůlkou. Vzhlížela k němu ze země, chvilku dost nedůvěřivě, dokud nepronesl: „Protego Maxima.“ Přeci jen, nějakou tu dobu už ochranné kouzlo tohoto kalibru netvořil, a tak považoval za nutné vypomoct si slovy.

To Morag se zaujatě dívala, jak kolem ní rostl čarodějův stříbřitý štít. Věděla, že nedokáže pohltit všechny kletby, a byla si jistá, že to věděl i Barty. V tuto chvíli ale byla vděčná i za veškerý projev dobroty, který jí byl ochoten prokázat.

„Tak, a už toho mám dost…“ zavrčel skrze zaťaté zuby a musel odrazit ne jednu, ale dokonce dvě temné kletby v krátkém časovém intervalu. To pro něj byla poslední kapka. Rozešel se ráznými kroky směrem k lapkům. Přitom střídavě odrážel a metal kouzla. Morag při tom pohledu musela uznat, že to bylo působivé – Barty čelil přesile, přesto se nenechal vykolejit. Začal Reductem na lapku vlevo a skončil neverbálním Incarcerous na posledního stojícího člena skupiny. V útoku i obraně byl očividně na daleko vyšší úrovni.

Morag zírala za jeho osobou, jako by byl z jiné planety. Snažila se vstřebat jeho náhlý zájem o ni, ale moc se jí to nedařilo. Překvapil ji, to až do té míry, že začala uvažovat, jestli byl takový ke všem ženám, které kvůli jeho aroganci zranili. Takhle ho neznala. Znala jízlivého, krutého, arogantního, tajnůstkářského sobce s iritující nečitelnou aurou. A i kdyby nějaké z jejích definic ve skutečnosti neodpovídal, ona si prostě tvrdohlavě macdougalovsky usmyslela, že takový byl, a tím to pro ni haslo.

Jenže teď ji zaštítil před kouzly lapků a byl by jí pomohl i s léčivými formulemi, kdyby mu vyloženě nepřipomněla jejich úkol.

Byla zmatená. Zraněná, nesvá a vrcholně zmatená.

Barty se naštěstí zanedlouho vrátil a svými následujícími činy jí dost efektivně připomněl svou pravou podstatu. V levé ruce svíral čtyři hůlky, pravačkou za paži držel malátného, svázaného mužíka s dlouhými, kaštanovými vlasy sepnutými do uzlu. Předpokládala, že šlo o Scabiora.

„Cos mu to udělal?“ zasyčela, když jí ho Barty doslova předhodil a mladík se před ní sesunul na kolena. Na různých částech tváře a krku měl modřiny a celkově vypadal dost zuboženě. Pro sám hněv málem zapomněla na svoji vlastní bolest.

To Barty od Scabiora znechuceně odvrátil zrak. Nepotřeboval dostat svrab, nebo blechy, což by se pravděpodobně stalo, kdyby nebyl dostatečně obezřetný a prozřetelný – tedy kdyby nečinil čest svému příjmení. Smrkovou jehlici, kterou urval cestou k MacDougalové, proměnil v navlhčený kapesník a ostentativně si jím utíral ruku, jíž se předtím dotýkal Scabiorovy paže.

„Pohmožděninová kletba, a může být rád, že jsem stoik,“ odpověděl jí naoko klidně. Pak ještě lapnul Scabiora za drdol, bolestivě mu zaklonil hlavu a zasyčel mu přímo do tváře: „Budeš říkat pravdu, nebo si to zopakujeme a tentokrát tě nebudu šetřit.“

Mladík cosi nesrozumitelného zachrčel. Barty ho pustil a ustoupil od něj.

„O soubojích s podezřelými si ještě promluvíme!“ Tentokrát slibovala MacDougalová svému parťákovi, než trhla hlavou ke Scabiorovi. „A, Scabiore… čeho jste si sakra myslel, že tím dosáhnete? Napadení veřejného činitele je zločin!“

„Pche, no tak mě zavři, krasotinko. Když z Azkabanu pustili i tohohle, budu venku ani se nenaděješ,“ usmál se na ni širokým, naprosto nechutným úsměvem, odhalujícím jeho zažloutlý chrup. Přitom zřejmě zapomněl, že má na rukách pouta, neboť jimi trhnul, u čehož se naklonil dopředu. Morag se od něj samozřejmě ihned odtáhla.

Pak už jen sledovala, jak Scabiorovi na zátylku přistál pohlavek.

„Nech si ty kecy a vysol pravdu o vraždě svého otce. Zabil jsi ho?“

„Ne,“ zahučel úsečně vlasatec. „Měl jsem svýho starouše docela rád, na rozdíl od tvýho kluka, krasotinko. Jak že to umřel ten tvůj, Skrku? Umučil jsi ho k smrti tím, jakej seš suchar?“

Barty zavrčel a už už zvedal hůlku. Najednou se ale mezi ním a Scabiorem zjevila ztěžka oddechující stojící MacDougalová, tudíž mu nezbylo, než hůlku zase rychle sklonit.

„Přestaňte, oba!“ vyjekla, ovšem koukala přitom jen na parťáka. „Barty, uvědom si, že nám běží čas! A vy,“ s tím se otočila na stále klečícího lapku, „přestaňte provokovat! Těmi řečmi si to akorát komplikujete. Takže,“ odmlčela se, ve snaze nadechnout se. Barty musel uznat, že z ní šel respekt. Tedy, šel by, kdyby nebyla bledá jak stěna a křečovitě netiskla pořezanou paži. „Kde jste byl včera mezi šestou večerní a půlnocí, Scabiore?“

Tázaný pokrčil rameny. „Tak různě.“

„Konkretizujte to!“

„Do prdele, nevím!“ Nepohodlně se ošil. „Už jsem řekl, že jsem ho nezabil, nesmíte mě tu držet!“

„Půjdeš, až ti řekne, že můžeš jít!“ neodpustil si smrtijed. Propálila ho varovným pohledem, zatímco Scabior použil pohled vražedný.  

„Na hlídce s Wilsonem a Šedohřbetem. V hospodě někde v Gloucesteru, pak v bordelu. Ta kurva ti vlastně byla dost podobná, krasotinko… nepřivyděláváš si tak náhodou ve volnu?“

Barty zatnul ruce v pěsti. Scabiorovy plky ho vytáčely, ale byl názoru, že Morag si musí tentokrát sjednat pořádek sama. Všimnul si, že ještě víc zbledla a nepatrně se zakolíbala ze strany na stranu. Nebylo těžké odvodit, že se sotva drží na nohou. Mlčel, nenápadně se však posunul blíže k její osobě. Jen pro jistotu.

„Mohl bys prověřit jeho hůlku? Chci vědět, jestli za posledních čtyřiadvacet hodin použil nějakou zakázanou kletbu.“ Ignorovala Scabiorovu nejapnou otázku a promluvila přes rameno, k Bartymu. Ten se zatvářil ďábelsky.

„Proč se zdržovat s hůlkou? Řekne mi to sám a rád.“ Tasil svůj magický proutek a hrotem se dotknul Scabiorova čela. Morag nechápala, co chystá, ale neměla sílu mu v tom bránit.

„Legillimens!“

Hůlka se mu spokojeně zatetelila v prstech pod silou oblíbeného kouzla. Scabior pochopitelně netušil, co má Barty v plánu, a tak se staršímu z mužů naskytnul krásný pohled na jednu z jeho nejnovějších vzpomínek. Scabior v ní stál před stolem, na kterém seděla poměrně mladá, tmavovlasá dívka. Byl nahý, s kalhotami u kotníků. Malou místnost s postelí naplňovalo její sténání a… fajn, tohle vidět nepotřeboval.

Zabrousil hlouběji. V mžiku se ocitnul v Deanově lese. Sledoval, jak se skupina ne tří, ale pěti lapků obratně proplétá mezi stromy. Metali do míst před sebou útočná kouzla, s obranou se vůbec neobtěžovali. Ačkoli tak daleko před sebe neviděl, bylo mu jasné, že někoho honí. Ještě očima sjel zbylé přítomné lapky, mezi nimiž rozpoznal Šedohřbeta i Wilsona.

Když se snažil dostat ke vzpomínce na hospodu, ucítil lehký protitlak. Scabior se vzpamatoval a pokoušel se ho ze své hlavy vytlačit. Jenže to Barty nemohl dovolit.

„Legillimens,“ znovu poručil hůlce.

Konečně spatřil to, co potřeboval. Scabior, už ve značně podroušeném stavu, seděl na lávce u dlouhého dřevěného stolu v jakési zakouřené putyce. V jedné ruce třímal škopek s pivem, ve druhé frťana blíže neidentifikovaného tvrdého. Tvrdý přelil do piva, ťuknul si s chlápkem naproti a dal se do pití. Hodiny ukazovaly osmou, a tak Barty usoudil, že Scabiorova neurčitá časová osa nejspíš sedí.

Víc už vidět nepotřeboval. Chystal se prudce opustit lapkovu mysl, když zaznamenal, že se u baru mihla jakási žena. Scabior se za ní pochopitelně otočil a Barty vzápětí pochopil proč. Byla vysoká a měla výrazné, ženské křivky, obalené v upnuté, pouzdrové sukni a elegantní bílé košili.

Objednala si u baru, a když se otočila do místnosti, Scabior na ni mávnul. Kráčela jeho směrem a Barty čekal, že se mu konečně naskytne pohled na její tvář. Ta ale jako by neexistovala. Ať se černokněžník ve výslužbě snažil, jak chtěl, tajemná neznámá v tomto Scabiorově výjevu postrádala hlavu.

Nakvašeně opustil mladíkovu mysl, a než se Scabior stihnul vzpamatovat, Barty už pevně svíral límec jeho košile.

„Kdo je ta žena?! Znám ji? Proč jsem neviděl její tvář?“ chrlil Skrk rozčileně. „Mluv, mizero, nebo udělám kouzelnické společnosti nedocenitelnou službu tím, že tě uškrtím vlastníma rukama!“

Neudělal by to, už jen proto, že lapkovo zabití by znamenalo spoustu nepotřebných problémů, jenže to vlasatec nemohl vědět. 

„S-Skr…“ ozvala se tiše MacDougalová. Pak už se ozvala snůška šustění a praskání a Barty zjistil, že upadla. Že ztratila vědomí, odvodil ze skutečnosti, že se delší dobu nezvedala.

„Do hajzlu…“ ulevil si, u čehož nerozhodně mihotal očima z klečícího Scabiora na svou parťačku a zpět. Nakonec se rozhodnul Scabiora pustit, ale nečinilo mu to žádné potěšení.

„My dva jsme spolu ještě neskončili,“ oznámil Scabiorovi, než se s Morag přemístil pryč. 

Mí nejdražší čtenáři, 

právě jste dočetli jednu z mých nejoblíbenějších kapitol. Jak se Vám líbila? Neváhejte mě informovat v komentářích. ;)  

Barty je, jak už jste si mohli všimnout, takový renesanční člověk. Zajímá se o všechny druhy magie, svého času psal studie a eseje. Tuhle pozitivní vlastnost jsem zvolila proto, že jsem hledala vyvážení ke všemu, co v minulosti spáchal. 

V Bartyho historii se (kromě Bartyho smrti v r. 95) držím kánonu. Ve druhé polovině příběhu nás čeká vysvětlení toho, proč se vlastně - kdysi dávno - Barty k Voldemortovi přidal, a také toho, proč ztratil soudnost.

Můžete si o něm říct, že je takový brouk pytlík, ale mně přesto připadá, že má do Gary Stua dost daleko. A to nejen pro svou historii, ale také pro to, že stále brousí na tenkém ledě mezi dobrem a zlem, i přesto, že si vybral stranu. Pak je tu, samozřejmě, taky "bláznovství", jehož pozůstatky se na Bartym projeví už v následující kapitole.

Tak, a co nás čeká příště? Jak už jsem napsala, bude to kapitola čistě jen o Bartym a jeho myšlenkách. Snad si ji užijete tak, jako jsem si já užívala psaní. 

Přeji všem co nejkrásnější prožití chladných, podzimních dnů a hodně štěstí do nového týdne!  

S láskou, 

Vaše Tinker

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola šestá: