OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola třetí

28.10.2019 (11:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 1052×

Pracovní kultura

Druhého dne vyrazil na ministerstvo brzy z rána. Musel. Yaxley se totiž vyjádřil v tom smyslu, že čím dřív začne pomáhat MacDougalové s vyšetřováním, tím lépe. Štvalo ho to, protože musel odložit vidinu svého vysněného pracovního místa mistra lektvarů v Bradavicích na neurčito.

Chodbou spojující jednotlivé kanceláře pracovníků odboru uplatňování kouzelnických zákonů s výtahy Barty kráčel už před devátou hodinou ranní. U toho pochopitelně nestačil žasnout, na co všechno Yaxley potřeboval mít lidi. Kromě kanceláře bystrozorů tu bylo také oddělení pro administraci Starostolce, oddělení pro registraci kouzelníků, pododbor pro zápisy z jednání Starostolce, podobor pro vyšetřování zločinů, pododbor pro hlídky a další.

Vlastně ho neudivovalo, že bystrozoři v devětadevadesáti procentech případů nebyli schopni na místo činu dorazit včas. Než zpráva došla na příslušné oddělení, zvládli už zločinci spáchat trestný čin nový, úplně jiného charakteru.   

Barty byl oděn do fungl nového, vínového obleku s košilí v téže barvě a diagonálně pruhovanou, tmavě a světle purpurovou kravatou. Prakticky celý outfit zakoupil dnes ráno a oblek mu na počkání upravila samotná majitelka krejčovství, Madam Malkinová. Bartyho překvapilo, jak vstřícná k němu čarodějka byla, ale to mohlo být způsobeno pětapadesáti galeony, které si za své dílo vysloužila. Kdyby ty peníze někdo nabízel jemu, taky by se na něj usmíval.

„Nepokoušejte mě, MacDougalová. Už jsem řekl, a tak to taky bude,“ uslyšel za pootevřenými dveřmi něčí zvýšený hlas. Zdálo se, že šlo o rozčileného muže, a při pohledu na štítek na dveřích zjistil, že stojí před kanceláří vedoucího odboru – tedy Yaxleyho.

„Ale, pane, o-on je smrtijed! Jak s ním mám pracovat, když používá temnou magii? Vždyť je to proti všem regulím kouzelnického soužití!“ bránila se ta, jíž domnělý Yaxley předtím nazval MacDougalovou.

„To jsou neopodstatněná obvinění. Nebo snad máte nějaký důkaz?“ Mužský hlas se odmlčel.

„Ne, ale-“

„Tak vidíte!“ zpražil ji nekompromisně. Několik sekund bylo palčivé ticho, kdy se z kanceláře ozývalo jen zlostné funění obou zúčastněných. Yaxley zavětřil nebezpečí ztráty pracovnice, a tak pro zbytek svého proslovu zvolil smířlivější tón: „Nemůžete čekat, že ho z případu stáhnu jenom proto, co se stalo před spoustou let, Morag. Lidé se mění, a ani Barty dávno není tím, za koho ho máte.“

Nebyl, ale… opravdu? Ani Barty sám si tím, co o něm ministr řekl, nebyl jistý. Jak si tím tedy mohl být tak jistý Yaxley?

Snažil se potlačit nutkání navlhčit si špičkou jazyka rty, avšak selhal.

„Jenže on by klidně mohl být vrahem!“ bránila se MacDougalová, což Yaxleyho patrně zaujalo dost na to, aby jí mlčením dal prostor k rozvedení myšlenky. „Před Voldemortovým pádem mučil spolu s Lestrangeovými dva bystrozory – Franka a Alici Longbottomovy. Je to psychopat, pane, stejně jako náš vrah. Odpovídá profilu!“

„Až na to, že příkaz k Bartyho propuštění z Azkabanu jsem podepsal teprve předevčírem,“ odseknul Yaxley. „Takže pokud nemáte nějakou další fantastickou teorii, třeba o tom, jak dokázal – z přísně hlídaného kouzelnického vězení, bez hůlky – pravidelně utíkat každou středu předchozí čtyři týdny, tak se my dva nemáme o čem bavit!“

Barty se při dalším tichu konečně odhodlal nakouknout dovnitř. Yaxley dělal čest svému jménu, jak se – štíhlý a vysoký – majestátně tyčil nad ebenovým stolem a čelil rozezlené bytosti před sebou se stoicky klidnou tváří. MacDougalové Barty do obličeje neviděl, ale mohl říct, že byla přinejmenším vzteklá. Ramena se jí chvěla, zvedala a klesala v hrozivě pravidelném rytmu jejího dechu, pěsti zatínala tak silně, že jí zbělaly klouby na rukách, zatímco na holých předloktích jí zlověstně naskočily žíly. Po zkušenostech ze setkání v kavárně dokázal říct, že byla typ člověka, který při přívalech adrenalinu rudnul, proto usoudil, že i nyní její tváře hrály všemi odstíny barev rajské zahrady.

Nebylo tak těžké si to představit. A možná právě k té příležitosti si jeho jazyk opět našel cestu ven z jeho úst.

„Mějte rozum, Morag. Znám Bartyho léta. Kdybych si myslel, že vy dva jako tým nebudete fungovat, tu práci bych mu jednoduše nenabídnul,“ vydechnul Corban, najednou i s jakousi dávkou hrané empatie, kterou u něj Barty snad ještě nikdy nezaznamenal, protože se ji Yaxley málokdy obtěžoval tvořit. Následně obešel stůl a zastavil se těsně u své podřízené. Zvednul ruce, aby se dotknul jejích paží, a Barty napjatě očekával, jak dívka zareaguje.

Bylo mu jasné, kam tím zdánlivě nevinným pohybem blonďák míří, a pocítil nutkavou potřebu mu to překazit. Proto zvednul dlaň a zaklepal na dveře. Třikrát a ostře. MacDougalová s každým zvukem kontaktu Bartyho kloubů se dřevem od Yaxleyho odskočila ještě trochu dál.

„Barty! No konečně,“ ozval se Corban, přičemž se mu na tváři vyrýsoval nikterak upřímný, dosti roztržitý úsměv. Kdyby se už nesetkal i s falešnějšími, pravděpodobně by byl překvapen. „Vítej. Zrovna jsme se o tobě bavili.“

„V tom případě doufám, že jste probírali jen mé nejhorší zločiny,“ pronesl krapet provokativně, přičemž věnoval delší pohled zrudlé brunetě. No prosím, jako by to neříkal…

„Příteli, pobyt v knihovně po zavírací době není zločin,“ odvětil ministr. „Tedy, alespoň dokud někoho svými znalostmi neunudíš k smrti. Pak už by to byl i můj problém, pravda.“

Yaxley to myslel ve srandě... temné, a do jisté míry i nemístné, vzhledem k přítomnosti bystrozorky, která – jako jedna z mála – brala svou práci vážně. Ta se taky na Bartyho hrozivě zamračila, jako by to, co Yaxley řekl, snad byla jeho chyba, u čehož si umanutě založila paže na hrudi. Mladší z mužů si tak nemohl nevšimnout, že její doposud nijak výrazný výstřih rázem získal atributy hodné zájmu.

Nebyl ale sám, kdo tu změnu zaznamenal. Corbanův pohled zamířil tímtéž směrem, což Bartyho lehce znepokojilo. Své chování před sebou samým bránil tím, že věkový rozdíl těch dvou, který jistě tvořil více než třicet let, byl nechutný.

Barty si ostře odkašlal, čímž se mu podařilo přitáhnout blonďákovu pozornost.

„Hm? Och ano, to, proč jsi tady… váš případ.“ Yaxley neochotně opustil místo v blízkosti své podřízené a odešel si sednout za svůj pracovní stůl. „Je pátek, máme před sebou víkend, někteří z nás dokonce i klidný. Příští týden však náš vrah udeří znovu a já chci, abyste tomu předešli.“ Dramaticky se odmlčel. „Projděte to od začátku, začněte od nuly. Každou mrtvolu, každou zprávu, každé místo činu. Zkoumejte stopy, důkazy, ptejte se svědků, čtěte jejich korespondenci. Dělejte, co umíte nejlépe,“ s tím věnoval důležitý pohled MacDougalové. „V pondělí, nejpozději v úterý ráno chci mít na stole jeho jméno. Je to jasné?“ s tím zas kouknul na Skrka.

„Nad slunce.“

„Výborně, odchod,“ zavelel Yaxley rázně. „A pošlete mi sem Sinclairovou, už zase zmrvila hlášení.“

Z Yaxleyho kanceláře vyšli mlčky. MacDougalová se ze všeho nejvíc snažila muže po svém boku ignorovat. Když mu pak beze slova zmizela v kanceláři bystrozorů, nebyl si jistý, zda by na ni měl počkat přede dveřmi, nebo zda by měl jít dovnitř.

Nakonec se přeci jen rozhodl vstoupit, když už se částečně jednalo i o jeho pracoviště… Samozřejmě až po zaklepání.

Zjistil, že místnost zela prázdnotou, a ne jen tak ledajakou. Nebylo to, že by stoly jednotlivých mužů a žen zákona byly obsazené a oni jen aktuálně nebyli přítomni. Stolů, jevících známky života, tu bylo sotva pět. Barty pomalu došel k prvnímu z nich, nejblíže ke dveřím. Byl spoře zařízen – nacházelo se na něm jen několik propisek a stoh pergamenů. Po čemkoli osobním – vyjma jmenovky – tu nebylo ani stopy.

Seznamte se třeba s Johnem Dawlishem, mužíkem bez rodiny a bez přátel, jen aby se Yaxley neměl na kom realizovat… 

Další stůl v pořadí, patřící Gretě Bergerové, byl tímtéž v bledě modrém. Max Spencer, Reginald Turpin a Wesley Addams byli rovněž vlky samotáři.

První pohyblivou fotku spatřil na stole naproti oknu, a tak po ní se zájmem chňapnul. Zobrazovala dvě bezstarostné mladé ženy, obdařující objektiv svými širokými, veselými úsměvy. Objímaly se jednou rukou, zatímco ve druhé svíraly sklenku sektu. Z lampionů, nafukovacích balonků a občasných šmouh v pozadí odvodil, že byla fotka pořízena na nějaké party, jíž se obě účastnily. To by vysvětlovalo, proč měla jedna z nich na sobě bílé šaty Marilyn Monroe a druhé se na zádech třepotala impozantní, průsvitná, namodralá vílí křídla.

Nu, nemohl říct, že by fotograf nebyl šťastlivec – na ty dvě byl moc hezký pohled.

Víc času už ale nedostal, neboť se za ním ozvalo upomínkové odkašlání. Otočil se a oči mu ulpěly na jedné z dívek z fotky.

Och, jak ho překvapilo, když - přímo před jeho očima - roztáhla křídla a rozčíleně jimi zatřepala…

„S dovolením, tohle je můj stůl,“ oznámila mu hezky zpříma, načež ledově modrýma očima sjela k fotce v jeho rukách, kterou mu okamžitě vytrhla. „A moje osobní věci!“ Zamračila se na něj, u čehož roztomile našpulila rty.

Pochopil, odkud vítr vane, až poté, co se k němu otočila zády. Ta křídla nebyla na ozdobu; patřila k jejímu útlému, vysokému tělu a tvořila součást tak přirozenou jako končetiny. Víly jimi cítily - věděl to, četl o tom. Studoval její druh, ale nikdy se s žádnou vílou – kromě drzých Cornwallských rarášků – nesetkal. Jeho děd ještě patřil do generací, které je chytaly do zavařovacích sklenic a bavily jimi své malé děti v dobách, kdy se v Británii první propagátoři práv magických bytostí v plenkách mlátili po hlavách hadrovými dráčky. Nejblíže k víle měla čtvrtinová Fleur Delacour, se kterou měl tu čest, když na sebe při Turnaji tří kouzelníků vzal podobu Pošuka Moodyho. Poloviční víla s magickou mocí – jíž tato dáma, zcela očividně, musela být, neboť měla lidskou podobu – ale byla daleko větší terno.

Takže to byla tahle blonďatá kost, kterou Voldemort popisoval termínem „špinavá kříženka víly." Tedy, špinavá bylo to poslední, co by o ní Barty řekl. Čistě z fyziologického hlediska byla zatraceně sexy.

„Co tady vůbec děláte? Tohle je kancelář bystrozorů. Civilové sem nesmí,“ oznámila mu hezky zostra.

Barty zdvihnul obočí.

„Odpusťte. Zřejmě jsem nevědomky přeskočil několik fází vývoje pracovní kultury,“ podrobil ji troše své vlastní ofensivy. „V mých nejlepších letech se lidé zdravili slovy ‚dobrý den‘, civilové mohli vstoupit, chtěli-li nahlásit trestný čin, a ministerská evidence polovičních víl byla tak stručná, že kouzelník za život sotva nějakou potkal, natož aby pracovaly jako bystrozorky.“

Celou dobu se tvářila kysele a při jeho poslední větě sebou kecla do židle na kolečkách, která v důsledku toho popojela dozadu.

„Tak podívejte, vážený,“ začala vyčítavě, „ne že bych neměla čas a chuť si tu s vámi vykládat, ale existují jiné profese, jejichž vykonavatelé vám s vašimi rasovými předsudky dokážou pomoct líp než bystrozorka. Takže, jestli nemáte k nahlášení nějaký trestný čin, tam jsou dveře.“

Barty se už už nadechoval k odpovědi, ovšem byl předběhnut nově příchozí brunetou.

„Pf, ten může nahlásit leda tak sám sebe,“ neodpustila si MacDougalová poznámku Bartyho směrem, na cestě z míst, kde tušil toaletu. „Trestný čin je už jenom to, že pobíhá na svobodě.“

„Ty ho znáš, Morg?“ podivila se blondýna, přičemž zatřepetala křídly.

Jak MacDougalová dorazila ke stolu víly, naskytla se mu příležitost vidět ty dvě pohromadě, v důsledku čehož mu došlo, že ona záhadná Marilyn Monroe na fotografii ze stolu, byla právě Morag. Jen s tím rozdílem, že na sobě měla krátkovlasou, blonďatou paruku, která způsobila, že byla k nepoznání. Očima zašátral na blondýnin stůl, tentokráte ve snaze vyhledat její jmenovku. Žádnou však nenašel.

Bruneta se ironicky zašklebila. „Bohužel ano. Seznam se s Barty Skrkem juniorem, Aretho. Můj nový spolupracovník s nulovou bystrozorskou praxí, vybraný a dosazený našim hvězdným šéfem.“ 

Blondýna na něj vyvalila oči a jala se vstávat ze židle. Zcela evidentně znervózněla, což se projevilo v jejích – na vílu – nezvykle roztržitých pohybech.

„V-vy jste… proboha, promiňte mi to předtím, pane Skrku!“ Rozvibrovala křídla, vznesla se ze židle a přeletěla stůl. Barty pro jistotu o krok ustoupil, jen pro případ, že by náhodou mladá žena špatně odhadla přistávací dráhu. „Corban se mi zmínil, že se tu dnes asi ukážete. Moc jsme se už na vás těšili!“

„Vše zlé odpuštěno, pokud i vy odpustíte mně mé zabedněné řeči.“ Potřásl si s ní, u čehož jí věnoval drobný, leč upřímný úsměv. Plavovláska začala horlivě přikyvovat v kladné odpovědi na jeho nabídku. Barty natáhnul ruku. „Potěšení je na mé straně, slečno…“ avšak zbytek věty musel nechat viset ve vzduchu, jelikož neznal její příjmení.

„Sinclair… Aretha Sinclair. Jsem ohromným fanouškem vašich esejí, pane Skrku! Hrozně moc se mi líbila ta o socializačních aspektech domácích skřítků v dnešní společnosti! Kéž by ten problém všichni kouzelníci vnímali tak jako vy,“ hlaholila s oslnivým úsměvem, při němž Barty pochopil, co na vílích genech všichni muži viděli. Byla nádherná, to nemohl popřít. Měla dokonalou postavu – vysokou a atletickou – dlouhé nohy, v obličeji byla mimořádně krásná. Přesto… něco postrádala. Nedokázal to pojmenovat, a tak si špičkou jazyka přejel po spodním rtu, frustrovaný vlastní vybíravostí.

No tak, co je to s tebou, Barty?! Proč se, sakra, trochu nesnažíš?!

Nemohl… Na někoho tak mladého a krásného byl příliš zkažený, cynický, otupělý, starý, zašlý. Tělem mu rezonovala temnota, navzdory jeho záměrům a straně, kterou si zvolil. Jen záblesk světla na konci temného tunelu. Nevěděl, jestli ho kdy dosáhne, a kdyby ano, co všechno ho to bude stát. Nemohl k sobě připoutat mladou, čistou duši. Rozerval by ji na tisíc kousků tím, kým byl.

Na druhou stranu, jednorázový flirt by se hodil…

„Děkuji vám,“ věnoval Aretě nonšalantní úsměv. Několikrát na něj zamrkala svými hustými řasami. „Pro autora není nic lepšího než vědomí, že je o jeho dílo zájem.“ 

„Ach, to já děkuji vám za tak příjemné počtení.“ Aretha mu věnovala jeden ze svých pověstných, plachých úsměvů, než se dlaní flirtovně dotkla jeho paže. „Jsem vám k službám, pane Skrku. Kdybyste cokoli potřeboval, neváhejte mě vyhledat! Jsem spolubydlící tady Morag.“

To MacDougalová tvořila protipól spanilé plavovlásky.

„Ts, no jistě, kámoš šéfa a ještě k tomu čistokrevnej…“ Tvářila se velmi arogantně, a aby toho nebylo málo, ještě si opovržlivě odfrkla. „Dej si bacha, abys nespadla z toho žebříku, po kterém mu lezeš do pr-“

„No dovol?!“ vyhrkla Aretha, aby ji přerušila. Přitom brunetu rozezleně loktem žduchla do břicha. „Eh… omluvte ji, pane Skrku. Ona je, naše Morg, občas taková jízlivější.“

„Opravdu? To jste mi vyrazila dech, Aretho, já zrovna obdivoval, jaké je sluníčko,“ prohodil sarkasticky jediný muž v místnosti, přičemž brunetě věnoval vyzývavý pohled. Protočila očima a znechuceně od něj odvrátila čokoládové oči k hodinkám na svém zápěstí.

„No nic, já jdu. Někteří z nás si totiž na výplatu musí vydělat opravdovou prací,“ prohodila s kratším významným pohledem na Arethu a delším na Bartyho. „Skrku, ty-“

„Šetři dechem, MacDougalová. Jdu taky,“ pravil nesmlouvavým tónem. Pak už se otočil čelem k víle. „Aretho, Corban se ráno zmínil, že vás očekává ve své kanceláři.“

„Fakt? No do háje!“ poplašeně vypoulila oči. „A říkal to tónem ‚máš problém, Aretho, poletíš odsud jak namydlenej blesk,‘ nebo tónem ‚jsi skvělá zaměstnankyně, Aretho, a já tě za to chci odměnit‘?“

„Prosím tě, klid! Je větší pravděpodobnost, že waleští zelení draci všichni do jednoho emigrují do Jižní Afriky, než že bys ty měla problém u Yaxleyho,“ odpověděla jí MacDougalová. „Starouš jenom kecal něco o nějakým hlášení.“ 

„Uf, tak to by mohlo být v cajku,“ vydechla víla s úlevou, u čehož si z čela teatrálně setřela neexistující pot. MacDougalové i Skrkovi zacukalo v koutcích a oni si vyměnili pobavené pohledy. To jim samozřejmě vydrželo jen do doby, než si uvědomili, že jsou, kým jsou. Pak oba očima zase rychle odcestovali jinam.

„No, tak já půjdu, přátelé. Radši šéfa nebudu provokovat – všichni víme, že nerad čeká. A vy si užijte mrtvoly! Máte jich už požehnaně,“ ušklíbla se plavovláska, načež se – na svých rudých kotníkovkách s minimálně deseticentimetrovým podpatkem – vydala směrem k východu z místnosti. Barty si až nyní všimnul džínové minisukně, kterou na sobě Aretha měla, a která – podle jeho skromného, konzervativního, starosvětského názoru – byla pro práci bystrozorky naprosto nevhodná. Jako muž ale musel ocenit její rozvlněné útlé boky.  

„Zlomte vaz a, Morg, chovej se slušně! Ráda jsem vás poznala, pane Skrku!“

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola třetí: