OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » The Sinnerman: Kapitola třináctá

23.12.2019 (09:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 1009×

Tajemné, šedé oči

„Zopakuj mi to ještě jednou.“ Morag byla opřená zadkem o parapet, zatímco dlaní si promílala čelo. Společně se přemístili do sídla Skrků v Cardiffu, o němž bylo jasné, že zde budou mít klid na vstřebávání nově nabytých informací.

Barty stvořil frustrované hrdelní zavrčení. „Ne, už jsem to opakoval třikrát!“

„A já stejně furt nechápu, proč ta ženská není v poutech, Barty. To mi prostě hlava nebere!“ rozčilovala se bruneta.

„Je neškodná, vzal jsem jí hůlku,“ bránil se černokněžník.

„Eh, něco mi říká, že těch pět mrtvých, které má na štítu, by s tebou nesouhlasilo,“ zašklebila se na něj. A měla pravdu…

Barty sám netušil, co může od své sestry čekat. Takhle ji neznal. Byla… šílená. Sice ho poznávala, ale mohl s tím počítat? Zbyla vůbec z té They, kterou znal, nějaká vlastnost, se kterou mohl počítat?

„Je to moje sestra, sakra,“ zaúpěl, „nemůžu ji jenom tak spoutat!“

„Jenom tak?“ zopakovala nevěřícně. „Zabila pět lidí! Pět! Zbytek života stráví v Azkabanu – a to není žádná blbá výhružka, ale holý fakt! Yaxley si dá sakra záležet, aby už nikdy nespatřila sluneční svit.“

Špičkou jazyka si frustrovaně přejel po rtech. Momentálně rezignoval na snahu odnaučit se to.

„Jenže já tomu nevěřím! Nevěřím, že by ty lidi dokázala jednoho po druhém systematicky zlikvidovat! Znám ji od mimina, MacDougalová, něco takového by prostě neustála!“

„Taky že neustála. Zešílela z toho – sám jsi to říkal!“

Věnoval jí vrcholně nespokojený kukuč. Neposlouchalo se to snadno, už vůbec ne z úst mladší, méně zkušené čarodějky, která v něm dokázala rozdmýchat kvanta jinak neznámých emocí.

„Měli bychom ji vzít na Ministerstvo…“ vydechla nakonec a začala se hrabat na nohy.

Barty k ní s jejími posledními slovy trhnul hlavou. Pohled, který jí věnoval, jasně říkal, že nic takového nemá v plánu.

„V žádném případě! Zbláznila ses? V momentě, kdy ji Yaxley dostane do rukou, je mrtvá!“

Skepticky našpulila rty. „No, no, brzdi, Robine Hoode… Nezdá se ti, že to trochu přeháníš?“

Nevesele se uchechtnul.

„Ne, to ty podceňuješ situaci,“ pronesl úsečně. „Merlin ví proč sis Corbana Yaxleyho vyzdvihla na piedestal a rozhodla se, že budeš přehlížet, jaký ve skutečnosti je. Do háje, vždyť on nedělá nic jiného, než že se snaží zavděčit Voldemortovi! Když mu ji předám, bude to, jako bych ji předal rovnou Ty-víš-komu!“

Všiml si, že se jí rozklepaly ruce a ona si jednou z nich vjela do vlasů.

„To přece nemůžeš vědět!“ bránila se. Nebo bránila Yaxleyho? Neuměl to posoudit – ti dva měli zvláštní vztah, do jehož podstaty úplně neproniknul a nebyl si jistý, zda se mu to kdy povede. „Yaxley je-“

„Voldemortův nejvěrnější,“ dokončil za ni. „Proto dostal pozici Ministra kouzel. Proto se těší jeho přízni, pořádá večírky, spí, s kým se mu zamane, a má peněz jako želez. Je prostě oblíbencem Voldemorta – tak už to konečně pochop!“

MacDougalová zmlkla. Tiskla k sobě rty a on se při pohledu do jejích očí neubránil myšlence, že jí svými slovy opravdu ublížil.

„Je vtipné, že o něm takové věci říkáš zrovna ty – jeho kamarád a taky člověk, který přivedl Voldemorta zpátky k životu.“

Zatnul dlaně v pěsti a bouchnul jimi do stolu. „Krucifix, na čí straně vlastně stojíš?!“

„Na straně zákona!“ S odpovědí neváhala ani sekundu. „Který říká, že zločinec nezpůsobilý k nastoupení do výkonu trestu pro mentální onemocnění, musí okamžitě nastoupit do zařízení určenému k léčbě duševních chorob!“ 

„Aha, takže mám svoji sestru zavřít do blázince?“ vysmál se jí. „To nikdy neudělám, rozumíš?! NIKDY!“

„A CO teda chceš dělat, Barty?“ mluvila o dost klidněji, než na začátku jejich konverzace. Zdála se být smířená, nebo s ním snad… soucítila.

Nastalo ticho přerušované jen výdechy těch dvou. Věděl, že je řada na něm, přesto se nedokázal přimět k řeči.

„Chceš ji léčit sám? Skrývat ji před světem? Jak dlouho myslíš, že to vydržíš?“

„Nevím! Do prdele, já nevím!“ Dlaň, kterou měl stále zatnutou v pěst, si přirazil k čelu, u čehož zavřel oči. Pak s výdechem postupně uvolňoval sevření a roztahoval prsty. „Jenom vím, že jim ji nepředám… to radši řeknu, že jsem ty vraždy spáchal sám!“

Stála jako přikovaná. Neexistovalo nic, co by mu na to mohla říct… nebo ano? Nedělej to. Neznič sám sebe tím, že ji budeš krýt. Věř ve spravedlnost. Dej Yaxleymu šanci dokázat, že není špatný… Nic z toho mu ale nemohla říct, a i kdyby mu to řekla, neposlouchal by. V té chvíli jí vše, co by vyšlo z jejích vlastních úst, přišlo naprosto nemístné.

Přikývla, u čehož zaryla nehty do dlaní. Rozhodnul se, takže těžko bylo něco, co by s tím mohla udělat. Pichlavá bolest ji dostala ze zamlžené reality zpět do té mrazivě jasné. Klopýtala dozadu a z nějakého důvodu pro ni bylo nesmírně těžké popadnout dech.

Kdyby se zabýval její osobou, zjistil by, že byla ve tvářích úplně bledá. Praly se v ní dva fundamentální, protichůdné názory a ona netušila, který z nich byl ten správný. Spravedlnost, nebo rodinná soudržnost?  

Přešel k ženě na podlaze, jež se pomalu začala probouzet. Chytnul ji za ruku, kterou sevřel ve svých, a přitáhnul si ji ke rtům.

Morag do očí vhrkly slzy.

Konečně jí došlo, proč se od těch dvou nemohla odpoutat, ale to už zády narazila na dveře. Poslepu nahmatala kliku a kvapně vyrazila na chodbu. Zabouchla za sebou, než se rozběhla pryč. A běžela, dokud jí nedošel dech.

Až pak nabrala velkou část ztracené jistoty.

Přemístila se k domu šéfa. Svítilo se jen v jediném okýnku v přízemí a ona předpokládala, že se jednalo o kuchyni, kde už skřítek pomalu začínal připravovat snídani. Bylo půl třetí ráno – nebylo divu. Všichni přítomní se nacházeli hluboko v říši spánku.

Kráčela ztemnělou zahradou ke dveřím sídla a uvažovala, co jí asi Yaxley řekne na to, že ho takhle nad ránem vyrušila. Seřve ji? Ne, spíše bude rozespalý a překvapený. No, bude hezké ho vidět jinak než perfektně upraveného, v drahých hadrech a botách. Takové momenty totiž člověku připomenou, že i ti nejváženější lidé jsou pouze lidmi.

„M-madam,“ oslovil ji skřítek poněkud šokovaně. Byl starší a sešlý. Na čele měl hned několik vrásek a mrkal na ni obrovskými kukadly. „Přejete si?“

Nadechla se k řeči, a dokonce už i otevřela ústa. Jenže z nich vyšlo jen nicneříkající zachrčení. Chvála bohu, že to byl jenom skřítek, kdo ji spatřil. Být na jeho místě Yaxley, nejspíš by svou neschopnost vyjádřit se měla na talíři ještě několik měsíců.

Nechápala to. Nedokázala pochopit, jak bylo možné, že v tom okamžiku nic neřekla. Měla přece v hlavě srovnaný celý příběh o Bartyho vraždící sestře!

Smím mluvit s tvým pánem? Podařilo se nám vyřešit ty vraždy. Máme vraha, a je jí skutečně žena. Bartyho mladší sestra, o které si myslel, že je mrtvá. Není. Je blázen, potřebuje lékařský dozor.

Ale co když se Barty nepletl? Yaxley vedl Ministerstvo kouzel, a tak jediný, kdo na něj mohl tlačit, byl Pán zla. A jestliže Yaxley plánoval vraha předat Temnému pánovi, nemohla dělat nic jiného, než doufat v Theinu rychlou smrt.

Mohla začít kteroukoli z vět, která se jí honila hlavou.

Ona si však nakonec zvolila mlčení. Strnule zakroutila hlavou a vycouvala ze dveří. Seběhla schody z verandy a spěchala cestičkou pryč. Jakmile to bylo jen trochu možné, přemístila se.

***

„Čau ségro!“ zakřičel na ni ze začarované knihy v sídle MacDougalových obličej její sestry. „Slyšíš mě? Já netuším, jestli tohle funguje… ehm, Theodore! Nevíš náhodou, jestli to funguje?!“

Morag se blahosklonně pousmála. Isa jí, svou neohrabaností, dokázala vždy zvednout náladu.

„Jo, funguje to! Slyším tě skvěle. Ahoj, Is.“

„Fakt? Super! Tak prý to funguje, Theo, je to v cajku!“ zahulákala Isa kamsi za sebe, aby bratranci dala vědět, že je vše v pořádku.

„Ahoj, koloušku,“ vydechla bývalá Mrzimorka s úsměvem na tváři. Ten ovšem zmrznul, jen co si uvědomila, že má Morag pod očima kruhy z nevyspání. Barvou pleti rovněž připomínala spíš stěnu, nežli cokoli jiného, a o kilech, které v uplynulém týdnu ztratila, ani nemluvě. „U Merlinových vousů, jak to vypadáš? Co se stalo?!“ 

Bývalá Zmijozelka zaskřípala zuby. „Voldemort a jeho pošahaný systém – to se stalo!“

Isa se zarazila. Takhle nedůtklivou sestru neznala.

„Tak sorry, že jsem se zeptala,“ prohodila ublíženě.

Starší z tmavovlásek si útrpně povzdechla.

„Ty mi promiň. Neměla jsem tak vyjet,“ pípla upřímně Morag a roztřesenou rukou si promnula oči. „To práce. Nevím, kde mi hlava stojí, a ještě k tomu mi přidělili nového parťáka.“

„Ó, hustý! Kdo je to? Znám ho?“

Jasně. Je to Barty Skrk – chlap, který mě zaklel. Půl roku jsi strávila tím, že jsi o něm hledala informace. Nahoře je jich plná skříň. Jenom já jsem moc velký srab na to jít se do ní podívat.

„Ne,“ rozhodla se to uzavřít neškodnou lží.

„Ach jo…“ zabručela Isa zklamaně. „Tak mi o něm – nebo o ní – aspoň něco řekni! Je to chlap, nebo ženská? Je sexy? A děláte spolu na těch vraždách, jo?“

„Chlap. Je… hm, vysoký. A jo, děláme.“ Vlastně už jsme dodělali. On teď schovává vraha a já nevím, co dělat. „Poslouchej, Iso, mám tu jednu takovou věc, která mi vrtá hlavou. Souvisí to s Barty Skrkem.“

„Ale ne,“ nechala se slyšet mladší slečna MacDougalová ustaraně. „Ví, že jsi zpátky? Vyhledal tě? Morg, jestli jsi v nebezpečí, vykašli se na Británii a přijeď sem za námi!“

Tázaná nakrčila obočí a odmítavě mávla rukou. „Ne, to je v pohodě. Spíš bych teď potřebovala nějaký info o jeho sestře.“

Tentokrát přimhouřila oči mladší MacDougalová, a to pátravě. „Nó… je mrtvá. Proč?“

„Ehm, víš, on…“ začala opatrně Morag. Tak dalece o svých lžích neuvažovala, proto ji zaskočilo, když jí Isa položila naprosto přirozenou, doplňující otázku. „P-podezřelý je… jo! Je hlavní podezřelý, tak se teď musím zajímat o jeho život.“

„Aha,“ zamručela Isa. „No, já už si přesně nevzpomínám, ale myslím, že se toho o ní moc neví. Všechno, co jsem zjistila, najdeš v těch matroších, které jsem ti dala, mimochodem. Dělá mi obrovskou radost, že sis moje poznámky detailně prošla. Je vidět, že si vážíš mé práce.“

„No jo, já vím, Issy, dělám na tom,“ prohodila Morag ztrýzněně. „Můj problém prostě je, že jsem v jednom kole! Fakt, to si nedokážeš představit. Naposledy jsem se vyspala tři dny zpátky, odznak neodkládám už ani na noc. Sotva si stíhám zajít na záchod, natož pak přečíst si půl roku písemností!“

Isa se nejprve zaškaredila, ovšem její výraz začal postupně jihnout.

„No jo no, zlato, nevybrala sis snadnou kariéru, a už vůbec ne lehkou dobu nebo příhodné místo,“ zhodnotila Issy poněkud mdle. „Ale neklesej na mysli! Jsem si jistá, že to zvládneš!“

„Co mi taky zbývá, že jo,“ povzdechla si bystrozorka, přičemž si poposedla tak, aby ulevila skrčeným nohám. „Víš co, pojďme se bavit o něčem jiným. Jak se máte vy? Co táta s Ednou?“

„Dobrý, všechno v cajku,“ koutky úst Ise zacukaly a ona se trochu uvolnila. „Hrdličky tě zdraví z Havaje! Táta tam jel na pracovní cestu a vzal Ednu tentokrát s sebou. Tuším, že tam stráví tejden navíc, jako náhražku za dovču, kterou jsme, kvůli tomu stěhování letos v létě, jaksi vynechali.“

MacDougalová starší se potutelně uculila. „Moc je oba pozdrav a až přijedou, dej jim za mě pusu! A Theo? Jak je na tom? Daří se mu zapomenout na tu holku, se kterou chodil v Bradavicích?“

„Ale jo, je na dobré cestě,“ pokrčila rameny MacDougalová mladší. „Už se konečně zbavil její fotky. Tu měl na nočním stolku jak nějaká osmdesátiletá vdova po vojákovi, který chrabře zesnul v námořní bitvě u Kokosových ostrovů!“ Protočila očima. Morag se zasmála při dovětku o Kokosových ostrovech. Upřímně, netušila, kam na ta přirovnání Isa chodí, ale milovala ji za ně. „Říkala jsem mu, ať vybije klín klínem, ale nevím, jestli si to vzal k srdci. Obyčejně je na něm hrozně dobře poznat, když někoho má. Jenže teď si nejsem jistá… No, doufám, že nebude nadosmrti truchlit pro tu, kterou nechal v Británii, ještě když tu na něj – k tomu všemu – holky letí jak vosy na bonbon. Říkám ti, ten britskej přízvuk je dar od Boha!“

Morag se zakřenila. „Neboj, u Thea to, myslím, nehrozí. A i kdyby just chtěl truchlit, ty mu to určitě zvládneš vymluvit. Je v dobrých rukách.“ 

„Jů, díky. Nemohla bys kousek toho svýho optimismu předat našemu bratranci? Dost by mi to ulehčilo práci.“

„Jasná věc! Kdy si pro něj přijede?“ navázala v podobném duchu a Isobel se uchechtla. Pár chvil bylo ticho. „No a co ty, Is? Brousí kolem tebe nějaký hezký mládenec?“

Z Isiny strany se ozvalo neurčité zachrčení.

„Sím tě, sexoušů je tu milion – o tom žádná. S tím, co maj v hlavě, už je to ale horší. Navíc…“ zarazila se, odmlčela a sklopila pohled ke svým dlaním. 

„Navíc?“ nedala se odbýt její sestra.

„Já nevím,“ vydechla upřímně Mrzimorka. „Asi už blázním, ale od toho incidentu v Bradavicích, mám takový divný sny. Zdá se mi o očích. Není to noční můra, nic se tam neděje. Jenom na mě prostě vejrají dvě jasný, krásný, šedý oči. Stěžovala bych si, že je to děsivé, ale když se do nich dívám, paradoxně se mi líp usíná.“

„Hm, to je zvláštní,“ přitakala Morag. „Nezapomínej, že sis toho dost prožila. Je možný, že je to pozůstatek po někom, kdo ti chybí. Nějaký kamarád nebo kamarádka z Bradavic? Profesor?“

„Já fakt nevím, ségro…“ zaúpěla frustrovaně a Morg si domyslela, že u toho rozmáchla rukama. „Vždycky, když se snažím si je zařadit ke známému obličeji, hrozně mě rozbolí hlava. Takže už to radši neřeším.“

Mladší ze sester nad tím výmluvně máchla rukou, na což se starší povzbudivě usmála.

„Co ty a chlapi?“ pípla zvědavě Isa. „Už ses vyspala s Donniem?“

Morg na ni vytřeštila oči. „Isobel!“

„No co?“ tázaná se zatvářila svatouškovsky. „Posledně jsi sama říkala, že s tebou, na tý kolaudačce vašeho bytu, flirtoval!“

„To teda neříkala!“ bránila se Zmijozelka. „Říkala jsem, že jsme se spolu hodně bavili, a taky že… proboha, on se mnou vážně flirtoval,“ prozření jí zkroutilo rysy do vyděšeného šklebu.

Isa na ni vyplázla jazyk. „Ha! A máš to!“

„O-on… toho, ten večer, dost vypil!“ bránila ho bruneta s čokoládovýma očima.

„Ale to bys měla uvádět jako důvod toho, proč se s tebou vyspal, ne jako důvod toho, proč ne.“  

„Pro Merlina, je ženatý!“ Morag už byla studem rudá až za ušima. Její sestra se ve věcech intimního typu ovšem zcela očividně vyžívala, neboť jen znuděně protočila očima. „To je, myslím, důvod, který vydá za všechny.“

„No a co jako že je v chomoutu? Manželka není nakažlivá nemoc,“ opáčila Mrzimorka tvrdohlavě.

„Aha, takže podle tebe se mám vyspat s ženatým chlapem, jo? Máš ty vůbec nějaký morální zábrany?!“

„Jako… svýho času jsem nějaké měla, ale ty zmizely, potom, co mě spolužák donutil podívat se na Hvězdný války,“ zhodnotila suše. Morag netušila, o čem to mluví, což Isa poznala, a tak si povzdechla. „No nic, to byla taková narážka na naprosto šílenej mudlovskej film. Hele, já se ti jenom snažím navrhnout možný řešení tvýho problému. Říkala jsi, že ti vadí, že už je ti dvacet jedna a ještě jsi s nikým… no, neto. Tak si myslím, že napoprvé bys měla mít někoho, ke komu máš blízko a kdo zároveň bude zkušený! K Donniemu máš blízko, páč se znáte už ze školy, a je ženatý, takže musí bejt i zkušený! Tadá – problém vyřešen!“

Zmijozelka složila tvář do dlaní a zaúpěla. Isina úvaha byla naprosto logická, jako rovnice, do které na místo neznámé, dosadila osobu Donaghana Tremletta. Tak jednoduché to ale nebylo. Minimálně ne pro MacDougalovou starší.

„Issy, já si vážím tvého zájmu, ale na tyhle věci my dvě asi nikdy nebudeme mít stejný názor,“ pokusila se své myšlenky zformulovat co nejdiplomatičtěji. „Takže ti děkuju za rady, ale já si problémy svýho osobního života vyřeším sama.“

„Fajn, jak chceš…“ zamručela ublíženě juniorka.

„Nebuď uražená.“

„Nejsem.“

„Hele, ale… přece jenom je tu jedna věc, ve které si od tebe nechám ráda poradit. Já už jsem totiž fakt bezradná.“ Isa nereagovala, proto Morag pokračovala: „Máme teď takový divný případ. Ne já, ale Aretha a ostatní. Jeden její kamarád má sourozence, který udělal spoustu strašných věcí. Dělal to proto, že je blázen – čímž ho nechci omlouvat, ale je jasné, že nepatří do Azkabanu, nýbrž do cvokhausu.“ V tom bodě Isa zpozorněla. „Jenomže ten můj – teda Arethin – kamarád teď toho sourozence schovává před trestem. Odmítá ho vydat, protože si myslí, že by se stal obětí nějakého Voldemortova exemplárního, vykonstruovaného procesu, který nutně musí skončit vraždou jeho sourozence. No, a teď mi řekni, jak se s tím má, chudák Aretha, popasovat? Měla by toho kamarádova sourozence nahlásit, nebo si to nechat pro sebe a krýt tak zločince?“

„Týjo, ségra, ty mě teda nešetříš. Pozdrav Arethu, mimochodem, a vzkaž jí, že být v její situaci, zvážím útěk na druhý konec světa,“ pronesla Isa realisticky. „Ale tak… já nevím. Může se na to třeba zkusit podívat očima toho kamaráda? Třeba ho pak líp pochopí a přestane váhat, jestli ho prásknout, nebo ne. Má Aretha sourozence?“    

Přikývla.

„No, tak ať si představí, jaké by to bylo, kdyby ona byla ten kamarád a zeptá se sama sebe, jestli by – i se vším, co ví – svýho sourozence chtěla přivést před Ty-víš-koho.“

Morag v odpověď cosi zahučela, ovšem ta idea se jí okamžitě dostala hluboko pod kůži. Tím stylem se na ten problém nedívala, a upřímně, byla vděčná, že jí sestra otevřela oči.

Rozloučily se poměrně brzy. Hovor ukončila Isa s tím, že musí jít za Theem do kolejní klubovny Bouřliváku (do něhož byli oba dva zařazení), jelikož byli domluvení na spolupráci při vypracovávání úkolů z Obrany. Oheň v krbu, s Isiným odchodem, zhasnul, a Morag si musela posvítit hůlkou, aby dokázala bez zranění vyšplhat po schodech do druhého patra, kde se nacházela důkladně schovaná skříň s informacemi o Barty Skrkovi.

No, měla před sebou ještě zatraceně dlouhou noc…

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek The Sinnerman: Kapitola třináctá: