OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Úkol: Pomsta Pána zla - 14

13.01.2016 (11:00) • Carol1122, Eliza • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 4× • zobrazeno 1969×

14. kapitola

Říká se, že pomsta je sladká. Sladší než med, cukr, sladký máslový ležák, čokolády i všechny sacharidy světa. Co pro mě znamenala pomsta? Stres, únavu, bolestivé křeče v těle a v hlavě, a i zvracení.

Ano, prozvracela jsem většinu cesty zpátky do Bradavic. Původně jsem měla k puse přišpendlený jen zvracící pytlík stranou z kupé, aby náhodou Ron nezačal zvracet taky. Lidi na mě koukali divně. Sami se stále smáli z radosti z Vánoc, z rodinných setkání a nových dárků. Někteří už věděli i o tragédii domovu Weaslyových. Vždy se zatvářili soucitně, jako by chtěli Rona povzbudit jedním poplácáním po rameni. I blbeček Weasly věděl, že tohle nepomůže, a vyhýbal se všem ostatním obloukem. Hermiona brečela a objímala Harryho a Rona snad ještě dvě hodiny potom. Možná je pořád držela kolem krku i v kupé. Mohla to být taky jedna z možností, proč nepřestávám zvracet. Další byla, že na mě dolehla tíha pudinku od paní Weaslyové. Okamžitě jsem zavrhla všechny možnosti, když už jsem objímala „velmi hygienickou“ mísu ve vlaku.

Tuším, co by ostatní napadlo.

Možná jsem těhotná.

Opět.

Třeba je Draco plodící maniak s nabubřelým egem. A já mám štěstí, že mám výkonnou dělohu.

Anebo se tu skrývala ta pravdivější možnost. Můj otec a jeho spolek mě zradili. Moje kmotřička a možná i otcova štětka Beatrix Lestrangeová si šla zařádit do místa, kde jsem přebývala. Měla jsem na jazyku deseti miliónů sprostých nadávek vůči celému světu. Ovšem zapřísáhla jsem se jasně. Tohle bude stát tu černovlasou děvku a chlupatého idiota život. I kdyby to mělo být poslední kouzlo, co Sophie Riddle provede.

Holčičí záchodky ve vlaku byly po zbytek cesty plně obsazeny, takže ať už během cesty děvčata vymyslela jakékoliv kouzlo na vyprázdnění měchýře či jeho pozastavení, rozhodně se nenudila. Za hustého dýmu valícího se kolem kol vlaku na bradavickém nástupišti pozdě večer jsem se vybelhala ze dveří a málem plácla obličejem do sněhu. Koutkem oka jsem zpozorovala, jak Hagrid srdceryvně objímá plačícího Rona i zamlklého Harryho. Poprvé za celou dobu jsem se nepokusila udělat žádnej svůj sarkastickej obličej. Neměla jsem zapotřebí, abych ho nikomu věnovala.

„Bacha, Sophie,“ zadržel mě Draco, když jsem sebou zakymácela. „Jsi v pohodě?“

„Táhni k čertu,“ vyšlo ze mě sípavě a mnohem méně tvrději, než jsem zamýšlela. Moje hlasivky při dávení asi vypověděly službu. Jen ať si Draco užije tu pachuť zvratků, která ze mě šla.

„Dokázala jsi mě poslat už do lepších míst,“ zasmál se mi ve společnosti svých kamarádíčků, kteří mu přizvukovali.

Děkovala jsem svému organismu, že se ozval v pravou chvíli. Žaludek v tu chvíli v těsné blízkosti Dracových bot vyklopil své poslední zbytky. Všichni kromě Draca hned uskočili a začali se ozývat znechucenými zvuky. Já jsem při posledním úsměvu, který jsem mu věnovala, omdlela.

Potěš koště, probudila jsem se na nemocničním lůžku. Poslepu jsem rukou nahmatala to hnusné zažmolkované prostěradlo typické pro tyhle nemohoucí chudáky, mezi kterými jsem ležela zrovna teď já. Peřina smrděla jak Ronovy roky zapomenuté ponožky a zároveň ve vzduchu byl cítit nakyslý zápach dezinfekcí a chemikálií od mudlů. A podruhé potěš koště – já měla na stole také lahvičku s nějakými antibitoky. Název zněl tak složitě, že mě z něho opět rozbolela hlava.

Zanaříkala jsem a sáhla si rukou na čelo. Měla jsem horečku. Poznala jsem, že jsem jak kamínka v naší společenské místnosti, ještě dřív, než za mnou přiběhla vždy pozorná madame Pomfreyová.

„Hlavně nezvracet na lůžkoviny! Já už je měnila asi třikrát!“

Zamžourala jsem k bílé letící nemocniční čepici s lavorem. Ta stará dáma lítala jak kulový blesk osobně.

„Nechci zvracet…“ zamumlala jsem a i přes hlasité protesty se na chvíli nadzvedla. Chyba lávky. K jejímu dobru musím připočíst i schopnost odhadnout nepředvídatelné (dobře, z její strany ano) situace, kdy jsem se pohotově vyzvracela. Tak hlasitě, že těch pár nešťastníků, co leželo kousek ode mě a předstíralo spánek, si muselo přikrýt hlavu druhým koncem polštáře.

Madame Pomfreyová zabědovala, když se kousek dostalo i na peřiny.

„Holka nešťastná, cos to vyváděla…?“

Prosím, moc moc prosím, neříkej, že jsem těhotná. Prosím!

„… Takovou chřipku... kdes ji chytla?“

„Chřipku?“ U Prasinek, děkuju!

„A jakou!“ pokývala hlavou a sáhla mi na čelo. Zamlaskala. „Skoro třicet devět. Jen lež, holka. Ještě pár dní si tu poležíš.“

„Ale já…“

„Neboj, dohoníš vše, co ve škole proberete. Už se tu stavilo pár profesorů, aby se na tebe podívali. Rozhodně ti to umožní.“

„Vy jste…“

„Rozhodně tu máš tu nejlepší péči. Jen se podívej!“ – ukázala na čokolády a pochutinky, které jsem měla na stole – „máš velké ctitele. Jeden zrzavý – tuším, že je to pan Weasley – si myslí, že ti pomůže čokoláda. No, pan Potter raději vsadil na meduňkový čaj, který jsem ti tady udělala, za což ho chválím, ale nemyslím si, že tam v posteli ve věži ti bude líp. Začnou zkoušky, bude hodně stresu a ty se ani z toho, chudáčku, nevzpamatuješ…“

„Paní Pomfreyová!“ vydala jsem ze sebe naléhavě a hlasitěji, než jsem si myslela, že dokážu.

Zarazila se a sladce se usmála. Trochu mi připomínala nějakou hodnou a starostlivou babičku, kterou jsem nikdy nemohla mít. „Ano?“

„Kdo tu byl? Myslím z profesorů,“ dodala jsem tišeji.

„Ále, pan Křiklan, myslím, že i profesorka McGonagallová s panem ředitelem na chvíli, a pan profesor Snape…“

„Profesor Snape?“ zopakovala jsem a automaticky sevřela pěsti. Za to mi Severus zaplatí!

„Ano, pročpak, milánku?“

„Nic! Jen… Možná bych s ním potřebovala mluvit. Myslíte si, že byste mu dokázala vyřídit, aby se tu zastavil?“

Madame Pomfreyová se zarazila a na okamžik se i zamyslela. Nějaký druhák naproti se rozkašlal. Madame se prudce otočila a na chvíli si mě odměřila pohledem. „No, možná…“ zaváhala, ale mně to jako odpověď stačilo.

„Děkuju!“ usmála jsem se a napila se čaje na stolku. Ve spáncích mi nepřestávalo bušit, ani když se rozhostilo hrobové ticho. Pravidelný tep byl pro mě hlasitý jak Big Ben a s každým hlasitějším tlukotem mého srdce jsem nepřestávala proklínat celý spolek smrtijedů.

V životě jsem se nenudila tolik, jako tohle odpoledne. Byl to teprve první den od příjezdu z vánočních prázdnin a já už myslela, že se umlátím hlavou o zeď.

Za celé odpoledne mě navštívilo přesně pět lidí. K ostatním jich přišlo možná ještě víc, ale já měla z toho ještě víc zbytečných stresů. Hlavní z nich byla celá parta Pottera (samozřejmě bez Hermiony), ale s doprovodem Ginny a Lenkou. Ron mi přinesl další čokolády, přičemž jednu z nich snědl už na místě, Harry s Ginny se pochlubili, že Weaslyovi už začínají opravovat své doupě a že stav nebyl tak vážný. Nevěřila jsem ani slovo. Lenka to dodala sladkou třešinkou na dortu, že v Jinotaji kvůli nám žádný článek nezveřejnili, ale ostatní noviny se jaksi neptaly. Výsledek z návštěvy měl ještě katastrofálnější dopad na mou psychiku.

Pátou osobou by měl být zřejmě Draco, ale toho jsem ani nezapočítala, protože podvědomě mé svědomí ho zpozorovalo už při vchodu do lůžkové části, kde se zastavil a jen se díval. Musela jsem na něj vrhat tak vražedný pohled, že jakmile jsem párkrát zamrkala, zmizel.

Takže tedy za osobu číslo pět zmíním očekávaného profesora s mastnou palicí. Díkybohu Snape odložil ten chlupatý svetr od babičky a opět si vzal svůj zaprášený plášť. Neodpustila jsem si při jeho příchodu kousavou poznámku, že se moc cpal cukrovím a přibral.

„Vtípky si nechte stranou, Grantová, nejsme tu sami.“

„Samozřejmě, že tu nejsme sami, profesore, proč by taky ostatní měli vědět, co se vlastně stalo, že jsi měl málem na svědomí mou smrt, že?“

Severus sebou cukl a rozmrzele se rozhlédl kolem. Věnoval mi svůj hluboký varovný pohled černých očí. „Varuju tě, raději drž…“

„Klapačku? Až naprší… Hej, co to?“

Z hábitu vytáhl neznámou lahvičku, a než jsem se dokázala nadechnout, už mi její obsah narval do krku. Začala jsem kolem sebe prskat a kašlat.

„Co to, do hajzlu, mělo znamenat? Cos to…?“

Přiložil si prst na ústa a věnoval mi významný pohled. Na chvíli mě to úplně odrovnalo. Navíc jsem v sobě začala cítit nepříjemnou stupňující se horkost a obracení se žaludku.    

„Nikomu se o tom ani nezmiňuj. Věř mi, dělám to pro tvé dobro. Ničeho se neboj, až přijde správný čas, vysvětlím to.“

Když si na tuhle situaci vzpomenu zpětně, napadá mě mnoho scénářů, co se mohlo dít. Třeba jako to, že jsem mohla vyhlásit poplach a urychleně vše vykecat Pomfreyový. Myslím, že by se z toho Snape už nevylízal. Nebo na mě mohl použít império, aby si byl jistý, že budu vážně držet klapačku.

Ve skutečnosti mě nechal doslova umírat.

Horečka mi přes noc stoupla natolik, že jsem už ani nevěděla o sobě. Nějaký kluk, co se vracel ze záchoda, zavolal ve tři ráno madame Pomfreyovou, která urychleně s jinými sestřičkami přiběhla i s jehlami, sáčkem na stojánku i dezinfekcemi k přípravě kanyly. Navíc jsem nepřestávala zvracet a dokonce se ve zbytcích objevila i krev.

Můj stav se zhoršoval, ale já přesto uvnitř věděla, že to má na svědomí Snape. Něco mi dal takového, co můj stav ještě zhoršilo. Vše se potvrdilo až druhý den ráno, kdy zoufalý tým mediků pomalu začal volat kněze. A v tu se objevil rytíř na bílém koni (možná černém, on by si takového určitě vybral) s nápadem, že mě vezme do mudlovské nemocnice na léčení. Madame Pomfreyová byla Snapeovým nápadem nadšená a s radostí vše odkývala. Pomohla mi připravit se a nakonec mě usadila do kolečkového křesla, ve kterém mě měl Snape dovézt až na okraj pozemků a tam se přemístit do Londýna.

Madame Pomfreyová při mém odchodu plakala a mávala doslova kapesníčkem. Já jsem byla usazená jak zdrogovaná, pomalu nevnímajíc celý svět, možná tak jedině z velké dálky. Studenti si na mě ukazovali a šeptali, když jsem jela kolem. Většina si myslela, že jsem infikovaná, a tak raději utekli.

Nicméně jakmile jsme se skutečně dostali k okrajům pozemkům, respektive už přes ně, Snape mě doslova vyklopil z vozíku.

„Tak, Grantová, vstávej, no tak, honem!“

V duchu jsem na Snapea křičela, co to, kurva, dělá.

Moje tělo se po výklopu svalilo do sněhu. A Snape protočil oči.

„Bože můj, to to máš furt v sobě?“

Asi ano, když jsem nebyla schopná ani zvednout hůlku. Nechala jsem se jím mávat jak hadrová panenka, a než jsme se nadáli, přemístili jsme se. Aniž jsem se musela nějak obratně rozhlížet, poznala jsem, kam jsme se to přemístili. Byli jsme u sídla Malfoyů, aneb u hnízdečka rodičů toho zpropadeného hajzlíka. Celý viktoriánský dům se sice nacházel v civilizaci, ale přesto něco kolem něj smrdělo černou magií. Z Bradavic jsme se přemístili v dopoledních hodinách, ale obloha nad Manorem byla černá jak samotná temnota. Skučivý vítr foukal všemi škvírami v plotu, takže vytvářel strašidelnou melodii. Sněhové vločky, které se snášely pomalu k zemi, vypadaly podivně tmavé.

Zírala jsem na seschlý keř azalek, které si Narcissa pěstovala u brány, dokud mi Snape do krku nenalil další lektvar. Zprvu jsem se nebránila, neměla jsem pomalu ani sílu. Najednou jsem však opět začala cítit nervy a poslední kapky doslova vyprskla před sebe a lahvičku odhodila stranou. Oproti přechozímu stavu jsem se cítila jak Superman. Vyskočila jsem ze země, oprášila si sníh a podívala se na Snapea, který měl na tváři svůj obvyklý ironický úsměšek. Napřáhla jsem pěst.

„Zachránil jsem ti život a ty mě chceš za to zmlátit?“

„Momentálně mám chuť vrazit každýmu kolem sebe, takže bych si, bejt tebou, dala bacha,“ odsekla jsem mu, když jsem znovu spustila ruku podél těla. Zatřásla jsem se chladem a založila si ruce na hrudi. „Tak? Nějaký vysvětlení třeba?“ Severus znovu protočil oči a vydal se směrem k sídlu. Musela jsem ho dobíhat. „Vážně? Ani jednu větu neřekneš? A co třeba mě dovézt ve vozíku? Jestli to nevíš, právě jsem prodělala smrtelnou chřipku.“

„Byla to falešná chřipka,“ opravil mě. „Připravil jsem lektvar z kozlíku, pijavice, podušeného hlemýždě, scvrklíku a pár kapek krve jednorožce. Je to docela složitý proces a hlavně – tenhle lektvar je přísně zakázaný k užití. Stejně jako Veritaserum. Kdyby to ministerstvo nebo kdokoliv jiný zjistil, je s námi konec.“ Odmlčel se a podíval se na mě. „Ale je vidět, že tě můj druhý lektvar přivedl zpátky k životu. Ten jsem měl v zásobě jen jeden. A můžeš si teď rozhodně dojít po svých. A zvracela jsi proto, že jsi měla nervy. Ještě nějaký otázky?“

Šklebila jsem se nad všemi ingrediencemi i nad samotným podlým plánem Severuse. Tušila jsem, že mě chce dostat nějakým způsobem z Bradavic. Ale jak? Že mě skoro zabije? Jasně, proč ne? Už podruhý během těhle Vánoc.

„Otec si tě zavolal sám?“

„Ano, přál si nás oba vidět. Měl jsem dojem, že i ty chceš vysvětlení.“

„To ano, ale nechápe, že tím oba riskujeme.“

„Je to výjimečná situace, Grantová, proto jsem tu taky s tebou.“

Na chvíli jsem se zastavila. „Proč mě vlastně oslovuješ takhle, i když už nejsme v Bradavicích? Mělo to být jméno jenom tam, ne?“ zeptala jsem se zvědavě.

Severus se na mě otočil, ale pokračoval dále v chůzi a po zbytek cesty do sídla nepromluvil ani slovo. Hůlkou rozrazil dveře jak velký pán domu a já mu sotva za jeho vlajícím pláštěm stačila. Do místnosti, kde se měl konat sraz, mě však nechal vejít první.

Bylo to jako ta samá scéna před několika měsíci. Nebo velmi podobná. Všichni smrtijedi i jejich nejbližší seděli usazeni u dlouhého mahagonového stolu slabě nasvíceného jen ubohými zářivkami z lustru visícího ze stropu. V čele všech seděl můj otec, zády ke dveřím, odkud jsme přišli. Dvě židle po jeho levici a pravici byly prázdné. Čekali jen a jen na nás.

Při rozražení dveří na nás všichni otočili obličeje. Šuškot se změnil v hrobové ticho doprovázeného slabým prskáním ohně v krbu i líbezného syčení otcova domácího mazlíčka Naginiho, líně se vinoucího kolem jeho křesla. Otec ho ukazováčkem jemně šimral na hlavě jak poslušného pejska. Otočil na mě svůj kostnatý obličej a vycenil špičaté zuby. Ne had, otec. Vlastně… oba.

„Podívejme, kdo k nám po dlouhé době dorazil.“

Se Severusem jsme si vyměnili pohledy a v rychlosti protočili oba najednou oči. Šla jsem k židli po otcově pravici líným krokem a cestou zasyčela na Naginiho, který se nebezpečně napřímil. Neměla jsem z týhle anakondy, nebo co to bylo, strach. Neměla jsem kupodivu strach ani z otce. Jen jsem si cestou ke svému místu prohlížela celou síň a její členy víc zblízka. Uviděla jsem šklebící se Bellatrix i zamračeného Fenrira. Nespouštěli ze mě oči a podle jejich rukou pod stolem museli mít připravené případně hůlky. Já tu svoji měla v zadní kapse hábitu, ke které jsem měla nejsnadnější přístup. Jako další mé oči zamířily na Narcissu a Luciuse. Oba měli unavené oči s výraznými kruhy pod nimi, nicméně se má tchýně dokázala i usmát. Určitě chtěla vědět plno novinek o svém synáčkovi – syčákovi, až skončí rada.

Otec si mě však prohlížel ze všech nejvíc. Jeho výraz byl celkem sebevědomý a docela i spokojený, dokud si neprohlídl můj plášť s odznakem Nebelvíru. Mlaskl, i když věděl, že to tak musí být.

„Změnila ses,“ poznamenal.

„Zato ty ses vůbec nezměnil, otče. Mládneš. Používáš krém na vrásky?“ vrátila jsem mu uštěpačně poznámku, ale Voldemort se kupodivu zasmál. Zato Severus se tvářil, jako kdyby v místnosti všichni hromadně pustili větry.

„To je moje holka, vždy s ostrým jazykem a sarkasmem v očích,“ usmál se na mě pyšně a já se začala bát, že mě pocuchá po hlavě jak nějakého malého šprta.

„Super, taťko, takže můžeme přejít k hlavnímu jádru věci?“

„Jistě, Sophie, tak začni.“

Zarazila jsem se. „Myslela jsem, že to ty bys mi řekl pár věcí.“

Na chvíli nastalo v místnosti ticho. Nikdo nevěděl, co kdo myslí. I Pán zla se na chvíli zarazil a podíval se na mě nechápavě. Až se nakonec usmál.

„Copak bys ráda věděla, moje drahá Sophie?“

Bylo zbytečné hrát jeho falešnou hru plnou sladkých řečiček. Místo toho jsem odpověděla: „Třeba to, proč jsi vyslal Beatrix s Fenrirem, aby mě zabili?“

Otec se tentokrát zarazil doopravdy a na delší dobu. Svůj úsměv plný špičatých zubů stáhl a podíval se na Bellatrix. Ta si žmoulala svoje kudrnaté černé vlasy a udělala psí oči na Pána zla. Fenrir celou situaci nechal na ní.

„Co to má znamenat?“

„Nevěděl jsi to?“ povytáhla jsem obočí a skákala mezi oběma pohledem.

„Co to má znamenat, Bellatrix?“ ignoroval mě a díval se na čarodějnici. Ta nevinně zamrkala.

„Omlouvám se, můj pane, ale věděl jste, jak moc hoří má chuť po pomstě k rodině Weaslyů a k samotnému Potterovi. Myslela jsem, že bych tak Sophie ušetřila práci. Neměla jsem v úmyslu jí ublížit.“

„Lhářko!“ vykřikla jsem na ni vztekle. „Museli jste vědět, že jsem tam! Ne nadarmo jsem se ptala Severuse, jestli tam můžu jet. Věděl o tom! Musel vám o tom říct.“

Všechny pohledy se obrátily na Snapea. Poprvé jsem ho viděla v situaci, kdy by se nejradši neviděl. Těkal očima mezi každým v místnosti, jen mně se nejvíc vyhýbal.

„Severusi?“ zvýšili jsme na něj s otcem hlas unisono, až profesor nadskočil na židli. Na chvíli zavřel oči a podíval se na Pána zla. Pak si povzdychl.

„Omlouvám se, že jsem to neoznámil.“

Byla jsem v úžasu. Nemohla jsem uvěřit, že by mi něco takového Severus udělal. Říkal, že spravuje otce o každém mém chodu. A že jedu na týden na prázdniny k rodině nepřátelům mého otce, jenom abych byla blíž svému cíli, to se mi nechtělo věřit. S otevřenou pusou jsem měla málem na krajíčku. Zradil mě člověk, se kterým jsem v podstatě vyrůstala. Opětoval mi můj tvrdý pohled, přesto se mi zdálo, že mi něco chce říct.

Severus tě chtěl zabít.

„Severusi, z tohohle nevyjdeš bez trestu,“ oznámil mu Pán zla tvrdým, nekompromisným tónem.

„Jistě,“ odpověděl Severus.

Otec se na mě podíval. „Doufám, že jsi v pořádku.“ Nebyla to otázka, spíš konstatování. Jako kdyby jen předstíral, že ho zajímám.

„Mám se fajn. Děkuju. Jen jsem nevěděla, že mám být na pozoru i před tvými lidmi,“ probodla jsem Bellatrix pohledem.

„Neboj se, má drahá dcero, věř mi, už se to nebude opakovat,“ promluvil na mě mile a položil mi na ruku svou kostnatou studenou dlaň. Automaticky jsem ucukla a stáhla ruce do klína. Přikývla jsem s pohledem zabodnutým do stolu. „Je tu něco, jak bych ti to mohl vynahradit?“

Byl to tón hlasu, který jasně znamenal, jak moc to nemyslí vážně, přesto mě to na chvíli dostalo. Nikdy neřekl alespoň taková slova. Ale já využila příležitosti, že to vůbec řekl.

„Zaprvé chci, abys do mých věcí nepletl nikoho z tvých lidí. Nikoho. A když říkám nikoho, myslím tím i Draca.“ Na chvíli jsem pohlédla na Narcissu s Luciusem.

„Ujednáno.“

„A za druhé – chci vidět svou dceru.“

Voldemort protočil oči. „Dala jsi mi slovo, že splníš úkol. Pak budeš mít na dceru hromadu času.“

„Jedině ona mi ve všem dodává sílu. Chci ji vidět, otče.“

Pán zla chvíli váhal, ale nakonec neochotně pokynul Narcisse, která se zvedla od stolu. Poslouchali jsme klapot jejích podpatků, dokud nezmizela z místnosti. U srdce mi zašimralo. Uvidím Adriane!

„A teď mi řekni ty, jak se ti daří v úkolu.“

„Potter je celkem nedostupný,“ začala jsem ze široka. Kdybych se mu přiznala, jak moc jsem zatím neúspěšná a místo toho si to rozdávám v Komnatě nejvyšší potřeby s Dracem… „Každopádně jsem jeho kamarádka. Bere mě součástí party. Dostat se k němu blíž mi sice znemožňuje pár jeho jiných kamarádů, ale asi chápeš, že by nebylo moudré, kdybych je zabila. Chystám se na Pottera použít lektvar tekutého štěstí, abych z něj dokázala vymámit nějaké tajemství. A když se mi to povede, hned ho zabiju,“ uzavřela jsem svůj prozatímní, narychlo vymyšlený plán.

„Dobrá,“ zaváhal Voldemort, ani ne spokojený, ani ne naštvaný. V myšlenkách se mu musela líbit představa, že se dozví nějakou Potterovu slabinu. Asi měl slabost pro chlapečky. „Mám ještě jeden návrh, Sophie. Co kdybys ho nalákala do pasti a já bych ho pak zabil sám?“ vycenil radostí zuby.

„Ani náhodou!“ rozčílila jsem se a setkala se pohledem se Severusem. „Dala jsem své slovo. Dohoda platí! Zabiju Pottera sama…“

„Tak to udělej rychle!“ vykřikl Voldemort netrpělivě a bouchl pěstí do stolu. Hrobové ticho se stalo ještě hrobovějším.

Všichni zůstali zticha a mně se na chvíli zastavilo srdce. Věděla jsem, že je otec hrozivý, ale nikdy na mě nezakřičel. Snažil se krotit i v mé přítomnosti. Na chvíli odložil svou masku otce a ukázal se mi v té podobě, ve které se ho všichni báli. Zorničky se mu po chvíli roztáhly a dech se mu zklidnil.

V tu chvíli ticho prořízlo kňourání a Narcissin hlas. „No tak, tiše, maličká. Tiše. Tiše. No tak, Adriane…“

Nejdřív jsem viděla větší uzlíček v Narcissině náruči zachumlaný do růžové deky. Pak vykoukla i dvě čokoládová kukadla, která na mě moje dcera vykulila. Rozjasnila svou tvářičku tak jasně, jako kdyby byla sama slunce. Deka jí sklouzla z ramen a ona ke mně začala natahovat svoje ručičky.

„Mamííí!“

Můj dech se zadrhl a srdce udělalo několik salt. Zcela omámená, s hučením v uších jsem vstala ze židle tak prudce, až se převrátila, a chvíli jen v šoku zírala na svou dceru. Pak už jsem cítila, jak mě pálí na tváři slzy.

Narcissa postavila Adriane na zem a držela ji za ruku, aby na nožičkách nespadla. Udělala mým směrem několik váhavých kroků a nepřestávala se na mě usmívat s několika mléčnými zoubky. Tvářičky jí zrůžověly a hodily se k šatičkám, které jí Narcissa dala na dlouhé tričko a punčocháče. Na hlavě měla culíčky s gumičkami s beruškou. Vlásky jí výrazně zesvětlaly, takže už bylo jasné, že je to dcera Draca.

Já jsem se během několika vteřin rozeběhla své dceři vstříc a tiskla její ještě stále drobounké tělíčko k hrudi a plakala radostí. Nikdo v místnosti se neodvážil ani šeptnout. Všichni nás pozorovali. Mně by v tu chvíli bylo jedno, že mě někdo sleduje, i kdybych byla nahá nebo měla na sobě kostým havajské tanečnice. Dívala jsem se na svou dceru, která během půl roku výrazně vyrostla. Mou krásnou malou holčičku, která mě objímala stejně láskyplně, jako já ji.

„Miláčku můj, už jsem tu. Nechci tě opustit. Už nikdy.“

„To ale budeš muset, Sophie,“ vrátil mě otec do reality ze země duhy a jednorožců. Podívala jsem se na něj v slzách.

„Ne, já nechci. Neopustím ji.“

„Zemřeš, pokud porušíš přísahu.“

„Ne, Adriane půjde se mnou do Bradavic.“

Několik smrtijedů se odvážilo zasmát nahlas. Otec na mě zíral, jako kdybych mu řekla, že jsem mu koupila paruku. Uslyšela jsem vrzání židle a rychlé kroky. Někdo mi ovál svým dechem zezadu rameno. Severus mi ho i nepatrně stiskl a zašeptal: „Sophie, tohle nemůžeš. Vím, jak ji máš ráda, ale nemůžeš.“

Vstala jsem se svou dcerou v náruči a tiskla ji k sobě pevně, abych se ujistila, že ji mám u sebe. „Nechci!“ vztekala jsem se s brekem. „Já ji nedám. Nechci! Nééé!“

Prala jsem se s někým o svoje jediné štěstí. Držela jsem ji pevně, přesto ji někdo vytrhl. Začala plakat a křičet stejně jako já. Přes slzy jsem viděla jen stěží, ale vrhala jsem se za zvukem. Někdo mě stáhl zpátky a ruce mi dal za záda. V tu chvíli jsem cítila, jak jsme se přemístili.

Stáli jsme na stejném místě jako před několika hodinami. Stále jsem křičela, kopala kolem sebe a brečela. Uhodila jsem Severuse pěstí do obličeje. Nezbývalo mu nic jiného, než vytáhnout hůlku a zamumlat: „Omlouvám se, Sophie. Império.“

Přestala jsem vzdorovat, přestala jsem brečet. Pořád jsem měla mokrou tvář, ale už jsem se ničemu nebránila. Byla jsem jak dezorientovaná.

„Sophie,“ oslovil mě Severus a zacloumal mi jemně s rameny. „Teď mě dobře poslouchej. To kouzlo bude trvat jen pár minut, ale přesto se teď vydáš do hradu a nikomu za žádnou cenu neřekneš, co se stalo, ano? Byla jsi v londýnské nemocnici, kde tě známí tvého otce urychleně vyšetřili, píchli ti antibiotika, dali ti s sebou doplňující léky a poslali tě domů, abys byla jen v klidu. Rozumíš, co jsem ti řekl? Tady máš vzkaz,“ strčil mi papírek do kapsy hábitu. „Přečti si ho, až se probudíš.“

Přikývla jsem. Automaticky, bez potíží. Uvnitř v sobě jsem však stále křičela.

O deset minut později jsem procházela Velkou síní směrem k nebelvírskému stolu. Byl zrovna čas večeře a ještě stále převládaly vánoční pochutinky. Blížila jsem se ke svému místu a jen okrajově vnímala, jak se několik lidí na mě otáčí, až si celý sál šeptá. I když jsem šla jak robot, pohled mi zabloudil k Malfoyovi, který se napřímil. Na rtech mu hrál užaslý, ale šťastný úsměv.

„Sophie, jsi v pohodě?“ zeptal se mě Harry, ještě než jsem dosedla.

„Jasně,“ usmála jsem se a začala si nandavat věci na talíř. Lidi kolem mě ustali v pohybu.

„A jak to dopadlo v nemocnici? Jsi už v pořádku?“

„Dali mi antibiotika, prý to bude za pár dnů lepší.“

Víc ze mě nedostali. Nedokázala jsem nic jiného říct. Místo toho se vrátili opět k předchozím tématům v rozhovoru a nechali mě se najíst.

Bylo jen pár lidí, co se v tu chvíli chovalo jinak než normálně. Malfoy nedokázal ze mě spustit oči a oči mu zářily vděčností, že mě vidí zdravou. Hermiona si mě při kousání housky podezřívavě měřila. Snape u profesorského stolu nejedl vůbec, jen předstíral, že poslouchá nějaké vyprávění Křiklana, a zároveň mě pozoroval. A Sophie Riddle se pomalu začala probírat z kouzla ovlivnění. U srdce ji bolelo, jako by místo něho měla těžký kámen, a v očích slzy, které vyhrkla nad ztrátou svých věrných i nejvíc milované osoby.

Zašátrala jsem v kapse hábitu a vytáhla vzkaz, který jsem rychle očima přelétla: „Nevěř svému otci. Chystá se tě zradit.“

Přiznám se, že když jsem psala tuhle kapitolu, byl to pro mě docela oříšek. Předně jsem potřebovala nějak vymyslet, jak by se Sophie dostala byť jen na okamžíček za Voldemortem. Abychom ten vývoj tak trochu zpestřily :) Tak snad se kapitola líbila :)

Od této chvíle nás čeká každou kapitolu napětí, tak být vámi, připravím se na tu akci :D

Jinak všem, kdo zažívají zkouškové období ve škole, přeju mnoho zdaru a úspěchů, ať máte pevné nervy a psaní vás baví dál :)

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), Eliza, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Úkol: Pomsta Pána zla - 14: