OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Úkol: Pomsta Pána zla - 22

02.03.2016 (10:00) • Carol1122, Eliza • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 3× • zobrazeno 2228×

22. kapitola

„Tati!“ vykřikl někdo. Až když jsem klečela u jeho těla, uvědomila jsem si, z koho se ozval ten skřehotavý křik.

Ze mě. Severus byl můj otec. A já to nějak podvědomě věděla dávno.

Celá ta léta, co jsem u něj vyrůstala, vlastně probíhala v tomhle duchu. Byl jako můj otec, který nikdy nechtěl dítě. Dceru. Mě. Zjevně jsem byla jen na obtíž. A přesto se o mě staral. Jen mě nechtěl. Možná měl ke mně odpor. Ale chtěl mi pomáhat.

Bylo to až příliš zamotané. V jeho myšlenkách a úmyslech jsem se nikdy nevyznala. Pečlivě je přede mnou skrýval. A když jsem tak u něj ležela s bolestí z předchozí bitvy, zakrvácená u člověka, kterému krev stříkala doslova z nohy a já se ji snažila čímkoliv látkovým – a zřejmě i špinavým – zastavit, prostě to najednou vyplulo na povrch jak ta nejjednoduší hádanka.

Bitva kolem mě pokračovala. Vnímala jsem ji až příliš vzdáleně, a přesto jo. Jen jediný pohyb stačil k tomu, abych si uvědomila ten děsivý výkřik a zářivé světlo kolem, vycházející z Potterovy hůlky, načež se postava začala rozpadat na tisíce malých kousíčků.

Voldemort.

Neville držel v ruce meč Godrika Nebelvíra. Vypadal jak Herkules, co přišel zabít Hydru. Nebo podobné monstrum. Kde ho, sakra, vzal? Ruce se mu třásly při pohledu na dvě části hada, které od sebe oddělil. Z jeho těla vytékala černá hustá tekutina se štiplavým zápachem zeleného zbarvení. Prudký jed.

Nagini.

Oba jsou mrtví.

Odteď až navždy.

Bývala bych začala brečet štěstím, stejně jako někteří studenti se šťastně objímali a padali do trávy. Ale já dokázala jen plakat nad tím, že ztrácím milovanou osobu. Nepřiznala bych to dřív, ale měla jsem Severuse moc ráda. Byl pro mě otcem už odjakživa.

„Severusi, prosím, neumírej, nezasloužíš si to,“ prosila jsem ho, mačkala ránu na jeho noze, abych zastavila krvácení. Díval se na mě. Smutnýma očima, ale se šťastným úsměvem a bolestí staženou tváří.

„Sophie… já… odpusť,“ vydal ze sebe sípavě a rozkašlal se. Harry u něj klečel z druhé strany a přidržel mu kapesník u úst. Na kapesníku zůstalo několik kapek zářivě rudé krve.

Podívali jsme se po sobě. Oba jsme věděli, že umírá a nezachráním ho už ničím.

Zničeně jsem se znovu rozeštkala a přitiskla se k němu. Volnou rukou mě slabě objal.

„Odpusť,“ zopakoval tiše a natáhl ke mně druhou ruku, aby mi setřel slzy. Přitiskla jsem si jeho dlaň na svou tvář.

„To víš, že odpouštím.“

„Sophie,“ promluvil znovu a z úst mu začala krev vytékat v mírných čůrcích. „Chtěl jsem ti toho tolik říct. Tolik vysvětlit,“ oči se mu zalily slzami. „Vezmi si je. Chci, abys na mě pamatovala v dobrém.“

Někdo mi do ruky vrazil lahvičku. Grangerová.

Nenamáhala jsem se s děkováním a přiložila ji Severusovi na tvář. Přivřel oči, aby slzu urychlil. Skutálela se přímo do lahvičky. Leskla se tak jasně, jako vzpomínka. Lahvičku jsem rychle projela pohledem, načež ji zazátkovala palcem od ruky. Volnou rukou jsem ho držela za ruku.

Dívali jsme se na sebe. Severus se škubal v bolesti a volný šátek byl už celý od krve. Postupně zbělel i v obličeji a vykašlal další várku krve.

„Tvá matka by na tebe byla pyšná, Sophie,“ věnoval jí poslední vřelý úsměv a znehybněl.

Byla jsem při zmínce o matce tak v šoku, že jsem nedokázala zareagovat. Někdo mě vzal pod pažemi a chtěl mě zvednout. V tu ránu jako kdybych se probrala.

„Tati? Tati! Tati, ne! Severusi! Pomozte mu někdo! TATI!“

V náruči mě kopající, bojující, ale vyčerpanou odnášely dva páry rukou. Škubala jsem sebou i po chodbách hradu.

„Sophie, přestaň, už je vše dobrý, tiše,“ ozval se mi do ucha Dracův hlas. Zaklonila jsem hlavu, abych se podívala na jeho tvář. Ve světle loučí vypadal nadpozemsky krásně.

„Vypadáš jak anděl,“ zamumlala jsem a Draco se zachechtal.

„Kéž bys mi to tak řekla dříve.“

Zamumlala jsem něco nesrozumitelného a nechala se odnášet neurčitým směrem. Harry mi držel nohy. Opatrně mě nasměrovali do ředitelovy pracovny. Vypadala pustě, prázdně a smutně. Položili mě na práh dveří, kde jsem se vyčerpaně opřela.

Draco ke mně přiklekl. „Jsi si jistá, že to zvládneš?“

„Harryho.“

„Cože?“

„Ať tu Harry zůstane.“

Podívali se po sobě. Draco pokrčil rameny, políbil mě na čelo a vycouval z místnosti. Harry nás sledoval s povytaženým obočím. Nenacházel, stejně jako já, slov. Z kamarádů se stanou největší nepřátelé a hned nato opět spojenci. Měnili jsme oba strany až trapně rychle. Omlouvám se. Já měnila strany.

„Ehm… na co jsi mě tu potřebovala? Mám hlídat dveře? Rád bych ti dopřál soukromí…“ vyrazil ze sebe koktavě. Podle jeho těkavého pohledu všude kolem mě mimo mé osoby mi bylo jasné, že pořád neví, jak se máme k sobě chovat. Asi jsem mu to musela připomenout. Ale… taky jsem nenacházela slova.

Zvedla jsem k němu ruce a chvíli čekala, dokud mu při zírání na mě nedošlo, že asi nechci svléknout triko a dělat tady sprosťárny v pracovně exředitele, ale spíš pomoct zvednout. Harry zrudl a já se ušklíbla.

Stáli jsme kousek od sebe, konečně si vzájemně podívali do očí a nenašli v nich nic jiného, než neskutečnou úlevu i strach zároveň. V odraze Harryho brýlí jsem sama sebe prohlédla. Rozcuchaná, špinavá, smradlavá a bulící čarodějka.

Musela jsem se dozvědět pravdu.

„Sophie?“

„Harry?“

Oslovili jsme se navzájem a opět mlčeli. Až nás vyrušil zcela jiný hlas.

„Tak budete tady čekat ještě dvacet let, nebo si taky všimnete vašeho starého známého, hm?“

Kdyby za mnou stál Joker, bylo by mi to milejší, než že na mě mluví ten zaprášený a pomačkaný kus hadru, který si říkal Moudrý klobouk.

„Promiňte, nevěděli jsme-“

„Láryfáry, milý Harry, ale svým mlčením jste mě doháněli k šílenství. Brumbál na mě mluvil furt, vy se tu chováte jak na hřbitově. A přesto cítím, že hlavou vám lítají výkřiky otázek. Tak proč se nezeptat?“

„Před šesti-“ začal Harry, ale já ho zpražila pohledem. Na dojemné chvilky a nicneříkající otázky nebyl čas.

Podívala jsem se na klobouk. „Proč jsi mě tenkrát zařadil do Nebelvíru?“

„Asi proto, že profesor Snape mi vyhrozil, že pokud tohle neudělám, skončím jako potah křesla ve vetešnictví. Zkus hádat, děvče, proč jsem to asi takhle řekl.“

„A kdyby,“ začala jsem opatrně a ignorovala jeho hašteření se Snapem, „to rozhodnutí bylo jenom na tobě. Kam bys mě poslal?“

Moudrý klobouk se divně nakrčil v místech, kde měl mít „ústa.“ Vypadalo to skoro jak úsměv. „Můžeš jen hádat.“

„Zmijozel,“ vystřelila jsem okamžitě a zakroutila očima. Kam jinam? Vždyť to bylo jasné jak fa-

„Ne.“

„Co?“

„Ne. Neposlal bych tě do Zmijozelu, děvče. Na to jsi příliš odvážná a máš dobré srdce.“

„Já a dobré srdce? Jsi si jistý, že víš, kdo já jsem? Právě jsem venku chtěla zabít Harryho. Za pomoci Voldemorta. Svého údajného tatíka, který tuhle roli nosil šestnáct let a-“

„Sedmnáct,“ opravil mě.

„Ale mně není-“

„Když říkám, že sedmnáct, tak sedmnáct, a nehádej se se mnou,“ zavrčel rozmrzele. Vytřeštila jsem oči a na chvíli se uklidnila. Ale jen zvenčí. Uvnitř jsem začala pěkně zostra řvát, že ještě chvíli a udělám z něj ten potah sama… „A vím. Ale jeho dcera nejsi. A proto bych tě poslal do Nebelvíru.“

S Harrym jsme otevřeli pusu. Co to ten blbej klobouk plácá?

„Ale Snape– můj otec-“

„Fáryláry, už ticho. Jestli se mě budeš takhle ptát dál, asi mi vyroste špice. Běžte se sami podívat, jaká je skutečná pravda,“ kývl na lahvičku v mé ruce. S Harrym jsme si vyměnili pohledy. Přikývl a šel připravit myslánku. Kývla jsem klobouku a vydala se za Harrym. V tmavé pracovně ředitele bych se sama určitě bála. Bylo tu takové plno i prázdno, nepořádek, který ještě nestačili po něm uklidnit, a divné tvary stínů, které myslánka ozařovala. Nejistě jsem přistoupila k nádobě.

Harry a já jsme stáli každý na jednom konci.

„Připravena?“

„Nevím. Co horšího mě můžeš čekat?“

Harry neodpověděl. Chvíli zíral do prázdné zářící nádoby, načež se natáhl pro lahvičku a obsah vylil do jejího středu. Okamžitě se v tekutině začaly tvořit temné víry.

„Sophie, nemusím s tebou chodit. Můžeš to vidět sama. Možná by si to tak Severus přál…“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jdeme oba.“

Podívali jsme se po sobě, zhluboka se nadechli, naklonili se nad myslánkou a… srazili se hlavami.

„Au.“

„Doprdele.“

To, že bych měla být z Nebelvíru, ještě neznamená, že se vzdám své super mluvy.

„Promiň.“

„V pohodě.“

Naklonili jsme se znovu nad myslánkou a tentokrát propluli do říše vzpomínek…

Proběhla kolem nás rusovlasá dívka. Harrymu skoro mezi prsy. Obraz se rozkmitával jak hladina vody. S Harrym jsme se drželi v těsné blízkosti u sebe a hned nás zasáhl šok. Byli jsme v Bradavicích na jedné z chodeb a rusovláska běžela k partě kluků, kteří se smáli. Harry zalapal po dechu. Došlo mi, že tohle je jeho máma, táta a zbytek z party Pobertů. Smích Jamese Pottera přešel až v okamžiku, kdy mu Lily Evansová uťala mlaskavý políček a kolenem ho kopla do slabin. Lupin se Siriusem smích v mžiku přešel.

„Jsi neskutečnej ubožák a debil, Pottere. Tohle si dovolíš na mladší a slabší? Severus ti nic neudělal. Tak si z něho přestaň dělat kašpara,“ vyprskla na něj jedovatě a při odchodu mu ještě dupla na nohu.

Svíjel se bolestí, ale hleděl na ni obdivně. Při otočce se zatočila tak, že pohodila svou bujnou zrzavou hřívou, a hopsavě a spokojeně doskákala k chlapci stojícímu opodál. Muselo jim být kolem dvanácti let. I tak jsem poznala černovlasého kluka s černýma pronikavýma očima, který se nemohl na svou kamarádku vynadívat. Už v tomhle věku jsem viděla, jak se mladý Severus zamiloval do Lily. Vděčně ji objal, neschopný slov. Lily se ho při odchodu chytila za ruku a za strnulými kluky vyplázla jazyk.

James Potter se usmál. „Já tu malou ještěrku stejně dostanu. A tomu umaštěnci Srabusovi dáme co proto, kluci.“

Bojovný výkřik byl to poslední, co jsme zaznamenali. Obraz se proměnil a s Harrym jsme při přenosu vyděšeně nadskočili. Automaticky jsme se chytili za ruce.

Další vzpomínka nás přenesla do období, kdy jim muselo být zhruba jako nám. Lily seděla se svými kamarádkami u snídaně a o něčem živě diskutovala. Byla tak neskutečně krásná, až mi bodlo u srdce lítostí kvůli Severusovi. Ten seděl u stolu Zmijozelu, sám, bez zapojení do jakékoliv konverzace, před sebou plný talíř, kterého se ani nedotkl. Rukama si podpíral hlavu a díval se nešťastně na Lily.

V tu chvíli zvedl nebezpečně hlavu. I z dálky jsem viděla, jak mu ztvrdl pohled a nozdry se rozšířily nebezpečím.

S Harrym jsme se v tu ránu obrátili směrem, kam mířil jeho pohled. Lily strnula v pohybu, vidličku se soustem měla ve vzduchu a sledovala Jamese s partou, který přišel až k ní. Usmál se na ni, mrkl na ni a následně si Sirius přiložil k hrdlu hůlku a zařval, aby všichni sklapli. Pak se James vyšplhal na stůl kousek od Lily, až všechny kamarádky vyjekly. A nejen ony. I ostatní strnuli v pohybu a zírali.

James si odkašlal. „Lily, milá Lily, krásná Lily, přijmi mé dary. V pátek tančiti, se mnou, střevíčky a tou nejkrásnější dámou, bereš?“ mrkl na ni a snad i mně se zdálo, že nepotřeboval speciální efekty, aby se mu zablýskly zuby. Dámy u stolu zalapaly po dechu a začaly se hihňat.

James vytáhl z rukávu krásnou růži a držel ji před Lily. Čekal na její reakci. Ta se usmála. Vstala a natahovala se po květině. Ale dřív, než si ji vzala, popadla svůj talíř a vyklopila ho na jeho hlavu. Pak popadla skleničku s džusem a dodala jeho vzhledu tu třešničku na dortu. Celá jídelna v tom okamžiku propukla v bouřlivý chechot. Ani Lupin se Siriusem nezůstávali pozadu. Jediná Lily se tvářila nesmírně vážně. Vysekla malé pukrle a řekla: „Bude mi ctí, lorde špindíro.“ Nato vyběhla z jídelny.

Severus se dostal do dobré nálady. V mžiku se smál a jiskřičky v očích se mu blýskaly vítězstvím. Nikdo v jídelně nepochopil, že Lily tu pozvánku na ples přijala. Až na Jamese a mě s Harrym.

Vzpomínka se rozplynula do skutečného plesu. Lily vypadala v blankytně modrých šatech nádherně. Šly jí přímo k očím. Tančila s Jamesem ploužák na již dost vylidněném parketu. Severus je vedle nás sledoval s nenávistí, smutkem, odporem, ublížením. Kdyby to nebyla vzpomínka, popadla bych ho za rukáv a táhla na parket. Asi by se divil, že mu holka v mém věku říká „tati“, ale za to setkání a vnímání mě by mi to stálo za to.

V tu chvíli se James sklonil, vzal Lilyinu tvář něžně do rukou a políbil ji. Severus zaťal pěsti, až mu klouby zapraskaly.

Lily se při zvuku lekla a podívala se naším směrem. Nervózně jsem se podívala jak po Harrym, tak Severusovi. Tomu se zatřpytily v očích slzy a rozeběhl se pryč.

Lily ihned pustila Jamese a utekla za Snapem, volající jeho jméno. Běželi jsme za nimi.

„Tak počkej přeci!“ vykřikla na něj a zadýchaně se zastavila až u schodů vedoucích do astronomické věže. Severus stál zády k nám a díval se na noční krajinu před sebou. Lily se k němu opatrně přiblížila a sáhla mu na rameno. „Nezlob se-“

V tu chvíli se Severus neovládl. Prudce se otočil a zuřivě ji políbil, až se Lily zakymácela a zaklonila. Nejdřív překvapením třeštila oči, ale pak se podvolila a nakonec mu omotala ruce kolem krku.

Vrhla jsem kradmý pohled na Harryho. Těkal z jednoho na druhého pohledem a nevěřícně kroutil hlavou. Znovu jsem ho chytla za ruku a povzbudivě ji stiskla. „Je mi to líto,“ zašeptala jsem.

„Byl to jen okamžik. Vždyť ještě ani spolu nechodili,“ mávl rukou.

Vzpomínka se proměnila. Na chvíli jsme se museli rozkoukat v té tmě. A pak jsme spatřili dvě těla, která se snažila navzájem strhat oblečení. Otevřeli jsme ústa dokořán.

„To jsou... vaši?“

„Ehm. Asi?“

„A… dělají tě?“

Doufala jsem, že už mi neodpoví. Nechtěla jsem to vědět.

A pak najednou…

„Severusi, tak moc tě chci,“ šeptala Lily a zahihňala se, když ji Severus kousl na krku.

„A já tebe, ty moje květinko,“ zašeptal jí Severus a oba se zasmáli. Bylo jistý, že za jejich chování mohla notná dávka alkoholu.

Fujtajbl.

Ani jsem se na Harryho nechtěla dívat. Musel být v šoku.

„Ale no tak,“ zareagovala jsem hlasitě a naštěstí mému přání bylo splněno. Vzpomínka se změnila na jinou scenérii. Stáli jsme v pokoji. Bylo zvláštní, že ten pokoj mi byl velmi povědomý.

Severus kráčel k postavě u okna. Měla lehký bílý župánek přehozený přes noční košili. Dlouhé rusé vlasy měla volně rozpuštěné. Severus byl o několik let starší a už jsem ho i poznávala. V té době měl delší vlasy než teď. Pracně si je ulízl dozadu, ale tvářil se nešťastně. Jako kdyby ho mučil každý krok, který musel v tomhle místě udělat.

„Lily, chtěla jsi mě prý vidět.“

Venku se zešeřilo, ale obrys postavy u okna bylo vidět. Nešťastně si povzdechla a otočila se na něj. V tu chvíli jsme s Harrym zalapali po dechu. Lily byla ve vysokém stupni těhotenství. Skoro těsně před porodem. Hladila si obrovské břicho a zároveň plakala.

Severus nevypadal z jejího těhotenství překvapeně. Zarazil ho její pláč. Přešel k ní a přitiskl si ji na prsa. Ten důvěrný okamžik mi trhal srdce. Vždyť se Potterovi milovali… tak co se pak…?

„Severusi, jestli se to dozví, jestli… jestli zjistí, že my dva…“

„Ššš,“ konejšil ji. „Musí to vyjít.“

„Ale jak? JAK? Vždyť se o té malé dozví. Jak bude vyrůstat, James zjistí, že je po otci, po tobě…“

Moment… Cože? Co to…?

„Nezjistí. Mám plán.“ Severus před ní poklekl a vzal ji za ruce. „Chápu tvoje obavy. Ale přemýšlel jsem nad tím. Nesmíš mu dovolit, aby byl u porodu. Podplatím zdravotníky, kteří u toho budou. Nahrajou, že ta malá zemřela. Nikdy se nic nedozví. A já si ji schovám u sebe.“

„To bys udělal? Severusi, ty bys tohle pro mě vážně udělal?“ šeptala Lily nevěřícně a otírala si mokrý obličej.

„Samozřejmě. Miluji tě. A… naši malou taky.“

Lily se usmála a pohladila ho po vlasech. „Mám už jméno.“

„Opravdu?“ oplatil jí úsměv.

Lily přitakala. „Sophie.“

Padali jsme do černoty. Měla se měnit vzpomínka, ale já měla mžitky před očima, jako kdyby mě někdo majzl palicí. Nebo čímkoliv. Srdce mi bušilo rychlostí formule jedna a třesavka se mi objevila, jak kdybych stála nahá na polárním kruhu.

Jsem její dcera.

Já jsem dcera Lily Potterové.

Ale jak je to možný? Harry byl stejně starý jak já, nemohli jsme se zároveň narodit jako dvojčata… nebo jo?

Jak se vzpomínka měnila pomalu na jinou, Harry měl vytřeštěný pohled, který směřoval do prázdna. Lapal po dechu. Naše ruce byly, jako kdyby srostly. Podívali jsme se na sebe.

„Harry…“

„Ne, tomu nevěřím. Máma by nikdy se Snapem…“

A pak se vzpomínka proměnila na porodní sál. Lily ležela vyčerpaně na křesle, bledá a zpocená. Chovala malou holčičku, která se k ní přitiskla a zakňučela. Nevšimla jsem si Severuse, který ji zezadu objal a políbil do vlasů.

„Tiše, maličká, tiše,“ šeptala Lily a začala plakat.

Severus ji objal pevněji. „Lily, postarám se o ni. Bude se mít dobře, slibuju.“

„Jsi si jistý? Severusi, nechci o ni přijít. Jsem její máma, ale James…“

„Paní Potterová, je tu váš muž a ptá se na stav. Musíte ji dát tady pánovi, jak jste si přáli,“ kývla nervózně doktorka na Severuse. Ten si s Lily vyměnil pohled.

„Bude v pořádku, lásko.“ Severus se natáhl pro malé miminko a přitiskl si ho k hrudi.

Lily se ještě víc rozplakala. „Sbohem, Sophie,“ pustila její ručičku a odvrátila tvář. Severus zmizel za postranními dveřmi. V tu chvíli přiběhl James s květinou a taškou, která spadla na zem. Utíkal ke své ženě a konejšil ji.

Nechala jsem Harryho, ať stojí a dívá se na své rodiče, a raději utíkala za Severusem. Přestože mě nemohl vidět, chovala jsem se tiše.

Severus se zastavil a odtáhl si v dlaních od sebe miminko. Mě. Díval se na mě zkoumavýma očima a nerozhodným pohledem. Miminko zakňučelo a malinko zaplakalo.

Snape se ohlédl po dveřích, kde jsem stála já. A pak si dítě znovu k sobě přitiskl. „Dám na tebe pozor, Sophie. Ale nemůžu ti být otcem.“

V tu chvíli se vzpomínka přenesla do jiného bodu. Snape stál nad dětskou postýlkou, kde spala dvouletá holčička. Měla uhlově černé vlasy a krásné dlouhé řasy. Ze spánku se neklidně ošívala, jako kdyby ji něco rušilo. Severus se k ní natáhl a bojácně ji pohladil po vlasech. Přitiskla se k medvídkovi. Zalapala jsem po dechu. Byl to ten medvídek, který jsem nechala dát Adriane k Vánocům. Začala jsem plakat. Ne jako dítě, ale já sama. Harry mě zezadu objal.

„Pane?“ ozvalo se neslyšně od dveří. Do dveří strčil hlavu mladší Peter Pettigrew. Harry ihned sebou cukl, jako kdyby měl vystartovat a zabít ho. Držela jsem ho a zavrtěla hlavou. Na chvíli se uklidnil.

Snape se neotočil. Díval se na spící dceru. „Ano?“

„Mám pro vás zprávu.“

„Od koho?“

„Od… od Pána zla, pane.“

Snape se narovnal a otočil se. „A co chce?“

„Prý… prý mu ji máte předat do péče, jak jste již o tom dříve mluvili.“

„Co se chystá udělat?“

„To vám nemůžu prozradit, pane,“ usmál se tajuplně Peter. „Ale věřte mi, že to bude stát za to. Ten chlapec je nebezpečný.“

Snape se znovu otočil směrem k postýlce. „Sophie se nesmí nikdy dozvědět, že je její dcera. Nesmí se dozvědět, že je o rok starší nevlastní sestrou Pottera. Jak je libo Pánovi zla. Má ji mít.“

Peter Pettigrew se zdvořile uklonil a lišácky se usmál. Pak vycouval ze dveří.

Snape se natáhl do postýlky a vzal spící děvčátko do náruče. Zamžourala na něj svýma rozespalýma očima. Snape stáhl obličej v nešťastný výraz. Ramena se mu otřásla ve vzlycích. „Nezlob se, Sophie, snad to jednou pochopíš, jak moc jsem tě měl rád. Ale nemůžu ti být otcem. Nebyl bych pro tebe dost dobrý.“ Políbil ji na čelo a podíval se do jejích modrozelených očí, jako měla Lily Potterová. Usmál se a položil dítě znovu do postýlky. Pak zmizel z místnosti, aby se za dveřmi rozplakal.

Pak už vzpomínky lítaly tryskem. Harryho svědectví o smrti jeho rodičů. Snape držící mrtvou Lily Potterovou v náruči. Všechny moje narozeniny, oslavy a svátky. Naše společné chvíle. Chvíle, kdy mě pozoroval ve spánku. Plačící Severus, když jsem nešťastně plakala kvůli Dracovi. Jeho dohoda s Brumbálem o jeho smrti. Povídání o Harrym. Brumbálova smrt způsobená ne Dracem, ale Severusem.

Vše za mými zády. Vše uchované v tom největším tajemství.

Neznámá síla vytáhla mě i Harryho na povrch. Podívali jsme se po sobě.

Odteď už nic nebude tak jako dřív.

A oba jsme to jako nevlastní sourozenci věděli.

Věděli jsme jediné: Porazili jsme zlo, ale také ztratili toho největšího přítele.

Abych to shrnula: Sophie byla celou dobu dcera Lily a Severuse. Je o rok a pár měsíců starší než Harry. James nepojal podezření, že by Lilyino první dítě bylo naživu. Nikdy to nezjistil. Lily po porodu už Sophie nikdy neviděla. Severus měl strach. To proto svěřil Sophie do jiných rukou. Projevil o ni zájem Voldemort. Už od jejího narození bylo tedy v podstatě jasné, že jednou bude mít tento Úkol. A přestože ji Severus měl rád, bál se, že by pro ni jako otec nebyl dost dobrý. Chtěl, aby byla v té "nejlepší" péči. Což ve Voldemortově případě... no... :D

Doufám, že je vše jasné. Nebo alespoň většina. Vím, že tu bylo několik nejasností, a omlouváme se za ně. Zbývá už jen epilog od Elizy. 22 je pro nás magické číslo. S Elizou jsme se narodily obě 22., takže o počtu kapitol bylo rozhodnuto. (epilog se nepočítá :D)

Tuto kapitolu bychom chtěly věnovat muži s velkým srdcem, který dal postavě Severuse Snapea duši a jméno. Alan Rickman zůstane navždy v našich srdcích. Zpráva o jeho smrti nás zasáhla. A v této kapitole se ukazuje jako jeden z nejstatečnějších mužů. Chybí nám. I se svým vlajícím pláštěm. RIP, Alane. ♥

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), Eliza, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Úkol: Pomsta Pána zla - 22: