OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Úkol: Pomsta Pána zla - 4

27.11.2015 (10:00) • Carol1122, Eliza • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 1615×

4. kapitola

Jen co jsem zahnula za roh, musela jsem se začít smát. Normálně by mě ani ve snu nenapadlo něco takového udělat, ale výraz Malfoye stál za to. Konečně jsem měla pocit, že ho umím pořádně kopnout do citlivého místečka.

U něj byl výraz nakopnutého štěněte naprosto geniální.

Klid, Sophie, soustřeď se na důležitější věci, ano?

Třeba to, jak přežít celý dnešek podle toho geniálního rozvrhu. Vůbec - co mám první hodinu?

Vytáhla jsem pergamen s rozvrhem z pláště a podívala se na první hodinu -  Obrana proti černé magii. Fajn, pokrčila jsem rameny a vydala se neurčitým směrem k učebnám.

Cestou jsem přemýšlela, že je to celkem vtipné, že já, dcera čaroděje od hlavy až k patě zahaleného v černé magii, se mám učit na škole plné dementů, co jásají, jak je ta bílá, čistá magie užitečná a mám se s ní bránit proti té mé - známé domácí. Jediné kouzlo, které by se mi hodilo, bylo proti mozkomorům. A i to jsem už dávno uměla. Tady se ho učí ve třetí třídě.

„Pane Clintone, koš je támhle, takže laskavě nelepte žvýkačku pod lavici.“

Typický Snape, ušklíbla jsem se a vydala se za hlasem do šerem zahalené místnosti, kde rázoval před tabulí sem tam Snape. Z jeho rychlého pohybu jsem dokázala vnímat však jen vlající plášť a mastné poletující vlasy.

Zaťukala jsem a vkročila. „Promiňte, pane, já -“

Snape se na mě otočil s vyděšenou tváří a dřív, než kdokoliv stačil říct famfrpál, stáli jsme na chodbě za zavřenými dveřmi. „Sakra, Grantová!“

„Co je?“ zeptala jsem se zmateně a dívala se střídavě ze dveří na jeho otrávenou a naštvanou tvář.

„Máš být jinde!“

„A to jako kde, hm? Tady je černé na bílém, že mám mít obranu proti černé magii. S tebou,“ dodala jsem.

„S vámi,“ zaskřípal zubama, ale nekladl na to takový důraz. Tvář se mu malinko stáhla, když si z pláště vyndal jiný pergamen, který mi podal a druhý nechal pomocí hůlky v ruce shořet. Zírala jsem střídavě z jeho ruky na nový rozvrh.

„Hodina lektvarů? Ale no tak, apríl je až za půl roku.“

Znuděně podupával nohou. „Včera jsem ti ho zapomněl dát. Museli jsme rozvrh krapet upravit, kvůli určitým okolnostem.“

„A to jako kterým, smím-li se ptát?“ povytáhla jsem obočí.

„Dcera temného čaroděje se nemůže učit o obraně proti černé magii. Všichni by poznali, co jsi zač.“

„Ale vždyť je to jedno!“ protestovala jsem. „Já lektvary nenávidím! Samé vzorce, přísady... na co mi to asi jednou bude?“

„Správně, Grantová, správně. Na co ti to jednou bude? Určitě budeš místo zabíjení Pottera míchat kotlíky. Ano, už tě vidím jako bystrozorku. S Potterem bys míchala kotlíky od rána do večera a pokusila se ho nějakým chemickým roztokem zabít. Ano, určitě se ti to bude hodit,“ vysmíval se mi.

Protočila jsem oči. „Mluv vážně.“

„Jsi tu z jiného důvodu,“ naklonil se blíž ke mně. „A ty moc dobře víš kvůli jakému. A jestli se ti to nelíbí, tak prosím. Vrať se za mrtvým životem k tvému tatínkovi. Možná by to radši přidělil Dracovi - můžeme se ho zeptat.“

„Fajn,“ zareagovala jsem otráveně a zabalila pergamen do ruličky. „Ale dělám to jen kvůli Adriane.“

Snape se svým typickým posměškem sledoval, jak kráčím s nosem nahoru chodbou neznámo kam, kde jsem alespoň doufala, že je tím směrem „kotlíkárna.“ Jakmile jsem však málem narazila nosem do zdi, otočila jsem se na patě a přidala do kroku. Když jsem procházela kolem Snapea, prohodil s přemáhavým smíchem: „Druhá strana.“

„Neříkej,“ zaskřípala jsem zubama a doufala, že na žádnou slepou uličku a namyšleného chlapa s mastnými vlasy a vlajícím pláštěm už nenatrefím.

Do „kotlíkárny“ jsem dorazila sice s menším zpožděním, ale nebyla jsem jediná. Jen pár desítek sekund přede mnou vběhli dovnitř Potter se zrzavým blbečkem a vykuleně koukali na Křiklana, který se svým ušklíbnutým výrazem, kdy měl jednu půlku tváře skoro až na čele a druhou až skoro na bradě, vykládal něco zády ke dveřím všem stojícím studentům a zároveň míchal něco v mastně se lesknoucím kotlíku.

Málem jsem do těch dvou vrazila, ale naštěstí v momentě, kdy hrozilo, že jim spadnu na záda, oba se rozeběhli k jedné skříňce, ke které máchl Křiklan rukou se slovy: „Támhle jsou učebnice, vemte si je.“

Podívali se do ní, chvíli váhali, vyměnili si pohledy a pak se začali o nějakou rvát. Přemáhala jsem smích, ale zároveň jsem měla chuť protočit oči a zařvat na ně: „Blbečci!“

Weasley vítězně zaječel a Harry jen mávl rukou a rty neslyšně zamumlal: „Sakra.“

Jakmile jsem viděla důvod jejich rozepře, pochopila jsem to. Stejně jsem měla chuť na ně ukazovat ceduli: „Idiots are everywhere.“

Odkašlala jsem si, abych si získala Křiklanovu pozornost. „Ehm, pane? Nemám učebnici a ve skříni už žádná není.“

Mávl neurčitým směrem. „Tak se k někomu připojte, slečno...“

„Grantová,“ odpověděla jsem a podívala se na ty dva vedle sebe. Jeden pitomec větší než druhý.

„Sophie?“ zareagoval první zrzavej blbeček a s omámeným výrazem se ke mně blížil s rozpřaženými pažemi. Stačila jsem uhnout jen tak tak, aby mě neobjal kolem ramen.

„Ehm, promiň“ - jak se jmenuje?! - „Rone,“ oddychla jsem si. „Ale asi bych měla dělat společnost tady Harrymu, když má starší učebnici. Ty ji máš určitě kvalitnější.“ Na důkaz vážnosti svých slov jsem přešla k Harrymu a zatvářila se, jako že mě to mrzí.

Potter zrudl tak, že jsem se i já začala bát, jestli nemá příliš vysoký krevní tlak. Když se však na Rona vítězně zaculil, poznala jsem, že teď mluví na sebe v jazyce kluků.

„... Nabízím lahvičku Tekutého štěstí studentovi, co mi ve zbývající hodině dokáže namíchat odvar živoucí směsi. Zatím se to však podařilo jen jednomu studentovi,“ dodal. „Recept najdete v učebnici na straně deset. Hodně štěstí, pusťte se do práce.“

Nikdo nemusel nikoho pobízet dvakrát. De facto ani mě nemuseli. Přestože jsem pár sekund zírala na lahvičku „tekutého štěstí.“ Dokonce ani černá magie proti němu neměla šanci. S touhle zázračnou tekutinou v lahvičce se zkrátka všem všechno podařilo.

A já ho musela získat.

„Harry,“ zvolala jsem. „Do práce.“

Oba tam stáli ještě další chvíli a házeli po sobě ksichty, týkající se mě. Weasley prošel kolem nás a zamumlal: „Nechceš si tu učebnici vyměnit?“ Když jsem však je oba probodla pohledem, dali jsme se do práce.

„Ehm, doufám, že ti nevadí, že jsem s tebou,“ ujistila jsem se a zamrkala řasami.

Harry se rozhlédl, jestli mluvím na něj. „Já? Ne, ne vůbec!“ zasmál se.

Přikývla jsem a usmála se. Když jsem se však otočila do stěny, chtělo se mi brečet. Tohle celý půlrok nepřežiju.

„Fajn, takže ty jdi pro suroviny a já se podívám na postup,“ začala jsem.

„Dobře.“

Otevřela jsem polorozpadlou učebnici, ale zrak mi hned u úvodu knihy padl na brkem něco napsané v pravém rohu. Tato kniha je majetkem prince dvojí krve. „To snad ne,“ zamumlala jsem si a rozhlédla se kolem sebe. Tahle učebnice se musela spálit. Musela jsem to udělat. Dřív než někdo zjistí, že patří někomu, kdo si hraje tady ve škole na největšího kinga. Nikdo nesměl zjistit, že patří někomu, kdo je dobrým přítelem mého otce.

Nesměl to zjistit hlavně Potter.

Popadla jsem ji a hledala krb nebo místečko, kde bych ji mohla zahodit schovat a udělat to později. Tohle se nemělo stát.

„Takže Neville, jo?“

Otočila jsem se na Malfoye, který procházel kolem mě. Měl jediné štěstí, že se všichni soustředili na práci a ne na nás. Mohla jsem využít, že mu dám pěkně do huby.

„Dej mi pokoj.“

„Nevěděl jsem, že jsi na zajíčky.“

Vlepila jsem mu prudkou facku, čímž odklusal ode mě pryč a zároveň se držel za tvář. Odfrkla jsem si. Ještě jednou a vyřknu ta správná slova.

Zrovna ke mně přiklusal Potter se všemi věcmi v náručí. „Hotovo. Je to náročný?“

Byla jsem tak vzteky bez sebe, že jsem jen zírala na učebnici, aniž bych vnímala obsah slov a opírala se o desku stolu s rukama zatnutýma v pěsti. Věděla jsem, že tu mám úkol. Vždyť kvůli tomu jsem sem šla. Chtěla jsem zabít Pottera. Jenže v tuhle chvíli jsem měla v mysli jen blonďatou hlavu a představu o jeho zabití. Měla jsem takovou chuť zabít Malfoye a někde uvnitř mě vyděsilo, že takhle začínám uvažovat. Potter je nepřítel. Malfoy je otec tvé dcery. Chceš, aby tvá dcera neměla otce? I přes to, co ti udělal…?

„Sophie?“ naklonil se ke mně Harry a ujišťoval se, jestli jsem stále při vědomí.

Zahnala jsem slzy, které se mi draly do očí. „V pohodě. Tak jdeme na to.“

Přes jeho podezřívavé pohledy jsme se pustili do práce. Četla jsem, co máme dělat a kromě pár nesrozumitelných věcí jsme neprohodili ani slovo. Celou dobu jsem sledovala Malfoye, který mi oplácel stejně tvrdý pohled, mezitím, co lil jakousi tekutinu ve větší míře, než původně zamýšlel. Stále rudá tvář jako by pulzovala.

„Sophie? Vnímala jsi, co jsem říkal?“

„Co?“ vzpamatovala jsem se rychle.

„Jen, že jestli ten ženšen tam máme nakrájet nebo nastrouhat.“

Podívala jsem se do učebnice, kde psali, že ho máme nastrouhat. Černým naškrábaným písmem však bylo zvýrazněné: oloupat.

„Oloupat,“ přečetla jsem.

Harry pokrčil rameny a začal pomalu nožíkem loupat. Jenže ženšen byl tak suchý, že mu to moc dobře nešlo. Sledovala jsem ho, jak se s hekáním snaží, ale spíš to vypadalo, že si spíš uřízne prst.

„Ukaž,“ vzala jsem si od něj nožík a kus toho zázraku. Neměla jsem si hrát na hrdinku, protože mi nůž vyletěl z ruky a málem mi vypíchl oko. Naštěstí mě jen říznul.

Sykla jsem a odhodila věci na stůl.

Harry se kupodivu nesmál, okamžitě ke mně přiskočil a zkoumal zranění. Z kapsy hábitu vytáhl kapesník, který sice nevypadal vábně, ale nechala jsem ho dělat jeho práci, protože jsem byla z jeho pohotovosti v šoku. Tohle ještě nikdy nikdo pro mě neudělal.

„Ehm, děkuju,“ zamumlala jsem, když mi ovázal prst, ale stále mě držel za ruku.

„Není zač.“ Zdálo se mi právě, že mě po ní pohladil, když mě pouštěl?

Oba jsme se vrátili ke své práci, já jsem se spíš ale už hlavně zaměřovala na čtení z učebnice. Harry převážně míchal a překvapivě mlčel.

„Je mi líto, co ti udělal Malfoy s nosem,“ prohodila jsem.

„Už je to celkem v pořádku. Díky tomu sajrajtu od madame Pomfreyové,“ ušklíbl se.

Zasmála jsem se, ale tak trochu jsem pociťovala panickou hrůzu, že nedokážu vymyslet vhodné téma, o kterém se s ním dokážu bavit. Díky, tatínku, díky, Zlozmrdi - teda Smrtijedi a spol, za váš návrh kandidatury na zájezd do Bradavic s ročním pobytem ve škole plné nadržených blbečků a namyšlenejch nan. Díky, díky. Nemusíte tleskat.

„Baví tě tahle hodina?“

Podíval se na mě a trochu se usmál. „Ale jo. Chtěl bych být bystrozor a na to tohle potřebuju.“

Přikývla jsem. Kdybys tak věděl, že nedoděláš ani šestý ročník, myslím, že by ses na tu školu už dávno vybodl.

„A čím bys chtěla být ty?“

Hm, dobrá otázka. Co třeba asistentka Pána zla? Pokrčila jsem rameny.

„A co dělají tví rodiče?“

Další dobrá otázka. Co dělají? Hm, máma je neznámo kde, možná už umřela. A táta? V prvním ročníku s tebou bojoval o kámen mudrců, ve druhém to byla jen taková menší vzpomínka z mládí, ve třetím pro změnu to nebyl taťka, ale tvůj strejda a grupa mozkomorů, ve čtvrtém s pohárkem Kouzelníků v menším bludišťátku a na hřbitově, kudy chodím skoro každý den, a pak loni, kdy jste konečně bojovali jako chlap proti chlapovi někde na ministerstvu. To byla švanda. „Táta pracuje na ministerstvu a máma mi umřela.“

„Moje máma taky umřela,“ pronesl po chvíli. Neříkej. Zabil ji můj taťka… „Vůbec si na ni nepamatuju. Vím, že mám po ní oči. A jinak jsem po tátovi. Ten taky umřel.“

„O tobě ví všichni vše,“ pronesla jsem, ale musela se kousnout do rtu, protože i sama jsem poznala, že to znělo trochu ironicky a posměšně. „Promiň.“

„Jsem už na to zvyklý.“

„Ode mě jsi to ale slyšet už taky nemusel.“

Usmál se a vhodil něco do kotlíku. Začal zuřivě míchat. „Pořád jsi mi neřekla, čím chceš být.“

Ach jo, ty jsi tak otravnej. Co třeba striptérka, líbilo by se ti to? „Ještě netuším, ale vždy mě lákalo cestování. Ráda bych poznala různé kraje, dřív než půjdu pracovat.“ Spíš jsem ale na mateřský, dalo by se říct.

„Hele, už to asi máme!“ vyjekl najednou, naklonil se nad kotlíkem a čichl si. Znechuceně se odtáhl. „Smrdí to přímo pekelně. Asi to bude ono.“

Naklonila jsem se nad kotlíkem a dívala se na černočerný odraz tekutiny v něm. Přičichla jsem si. „Vážně to smrdí.“

Podívali jsme se po ostatních, kteří zápasili s kotlíky. Všichni byli zpocení a zoufale vypadající. Měla jsem chuť se všem vysmát. Na druhou stranu i ječet radostí a pořádně se vybrečet.

Když Křiklan k nám na konci hodiny zamířil jako k poslední šanci na „tekuté štěstí“, z jeho křivého výrazu jsem nabrala dojem, že tuší, že jsme to dokázali. Po zkoušce s lístečkem prohlásil: „Neuvěřitelné. Jste druhý, co to dokázali. Za celý život se mi to předtím stalo jen jednou a to u -“ Odmlčel se a mně se rozbušilo srdce a zrychlil dech. Ne, ne, no tak... Křiklan si však osušil jen čelo kapesníčkem, usmál se na nás a zamířil ke stojánku, kde měl vystavenou lahvičku.

Postavili jsme se ke všem čelem, oba po stranách Křiváče, a netrpělivě koukali na lahvičku. „Jsem na oba velmi pyšný -“ Tak už nám dej tu lahvičku, dědku starej! „- ale bohužel musím zmínit jednu nepříjemnější věc: mám jen jednu dávku, jednu lahvičku pro jednoho vítěze. A vy jste dva. Takže si ho musíte nějak rozdělit.“

Křiklan se otočil k Potterovi, který si fascinovaně lahvičku bral. Je pravda, že jsem se cítila naštvaně, že nic z toho mít nebudu. Že má veškerá snaha, kdy jsem málem přišla o prst, přišla vniveč. Už jsem však začínala i přemýšlet, že si to možná Potter zaslouží (za což bych si od otce a spol vysloužila pohlavek), když mě podruhé za hodinu překvapil, když mi lahvičku s úsměvem podával.

„Zasloužíš si to víc než já.“

Nevěděla jsem, co na to říct. Opatrně jsem si ji vzala. Naše prsty se dotkly o sebe a já se dokázala jen usmát. Zděsilo mě, že ten úsměv je až moc upřímný.

Ostatní v čele s Malfoyem na mě zírali typem: Jestli to chtít nebudeš, jsem tu plně k dispozici.

„Děkuju,“ řekla jsem Harrymu a Křiklanovi. Ozval se mírný potlesk a od Křiklana i vyhlášení konce hodiny.

Ze dveří jsem vyšla jako poslední a natáčela lahvičku se štěstím na všechny světové strany tak, že se krásně leskla v dopoledním slunci. Schovala jsem ji do své náprsní kapsy hábitu dřív, než se všichni ostatní začali ptát, co to mám. Slíbila jsem si, že ji uschovám před vším zlým. A že o tom rozhodně pomlčím, že, Severusi.

Když už o něm mluvíme… vlevo jsem zahlédla pohyb černého pláště a mastných vlasů, který se brzy zhmotnil do jeho podoby. V rychlosti jsem zamířila na opačnou stranu, ale tentokrát si dala pozor, abych už nenarazila do stěny ve slepé uličce.

 Děkujeme všem za nádherné ohlasy! Máme z nich obrovskou radost :) 

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), Eliza, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Úkol: Pomsta Pána zla - 4: