OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Úkol: Pomsta Pána zla - 7

10.12.2015 (09:00) • Eliza, Carol1122 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 5× • zobrazeno 2027×

7. kapitola

Ač nerada, musím uznat, že jsem o Hagridovi měla špatné mínění předčasně. I když nebyl z nejbystřejších a už vůbec ne čaroděj, byl milý. Skutečně jsem chvíli měla pocit, že je to přítel.

Pokaždé, dokud neotevřel pusu Potter.

Viděla jsem, že ti dva mají mezi sebou silné pouto, a chtě nechtě mě to znovu zasáhlo. Potter možná nemá rodiče, ale rodinu ano. Má přátele, má Hagrida, má spoustu lidí, kteří ho milují. Když jsem mu záviděla, pomáhalo mi to ho nenávidět. Měla bych za to být asi vděčná, ale uvědomovala jsem si jenom prázdnotu a stesk po dceři. Když jsme odcházeli, mávala jsem, usmívala se, ale v duchu jsem jen chtěla pryč.

O dva mučivě trýznivé týdny později nám oznámili, že se chystá každoroční výlet do Prasinek. No jupí. Tou dobou, začátkem prosince, zrovna napadla první vydatná dávka sněhu. Bradavice a široké okolí vypadaly jako obří polárkový dort a moje vycházky do sovince se tak snížily na nezbytné minimum. Stejně jsem neměla, co bych otci řekla. Nepřišla mi od něj žádná další zpráva, ani náznak, že by byl nespokojený s dosavadním vývojem událostí, což bylo překvapivé.

Dopis jsem dostala jen od Narcissy, která prakticky obratem odpověděla na ten můj. Taky to nebylo zrovna dlouhé psaní. Naše společné vztahy byly spíše chladné.

Má se dobře. Nepláče a hodně jí.

- N.

Jedna z mála věcí, které mě doopravdy potěšily. Jsem zvědavá, jak moc vyroste za dobu, co jsem tady.

Ani Snape se netvářil, že by mi chtěl něco sdělit. Byl osina v zadku, jako vždycky. Na chodbách mě propaloval pohledem a ve svých hodinách vehementně předstíral, že neexistuju. Všimli si toho už i ostatní a Ron získal dojem, že mě jeho nepřívětivé chování mrzí.

„Je to blbec,“ říkal. „Nevidí tvůj talent, nic si z toho nedělej.“

S tím blbcem jsem musela souhlasit. Weasley si tím nabral pro sebe pár bodů navíc a já se uvolila strávit celé jedno odpoledne s ním. Jo, vážně. On to vzal jako rande. Já se z něj snažila vytáhnout všechno možné o Potterovi, což se mi nakonec ani nepovedlo. Pořád mlel o famfrpálu, jeho pravidlech, hřištích a kdy si jaký hráč v historii třeba jen upšoukl. Ron o všem věděl. A já blbec mu řekla, abych měla pokoj, že je podle mě nejlepší hráč Nebelvíru. Což ani není dost dobře pravda.

Následujícího rána jsem slyšela od tří lidí, že spolu prý chodíme.

Ten den ode mě Ron dostal první ránu v životě. A davy obdivovatelů polevily. Jednak proto, že jsem se už začlenila do davu studentů, a taky proto, že nikdo si zřejmě nechtěl zkusit, jak tvrdou mám pěst. Nebo koleno, kdyby bylo třeba.

„Podle mě si to zasloužil. Musíš na něj být tvrdá, brácha má občas v palici nastláno,“ radila mi Ginny, zatímco jsem marně hledala rukavice na ten výlet do Prasinek. Za čas, co jsem tady strávila, se stala Ginny mojí kamarádkou, asi. Seděla jsem vedle ní v učebnách a povídaly jsme si na pokoji. Já k ní žádnou zvláštní vazbu necítila. Nebo jsem zdatně předstírala, že ji necítím. Byla to první dívka mimo smrtijedy, která se mnou chtěla dobrovolně trávit čas.

„Taky že jo. Jak ho to vlastně napadlo?“ zavrtěla jsem hlavou.

„To fakt netuším. Ale ve čtvrtém ročníku se zakoukal do holky z Krásnohůlek, co tu soutěžila v Turnaji tří kouzelníků,“ zasmála se a já se musela přidat.

Když už jsem konečně byla oblečená, vyšla jsem s Ginny do společenské místnosti a čekala na ostatní: pochopitelně na dobře známou trojku. Když se objevili, vypadali jak spráskaní psi. Ron měl hlavu studem svěšenou, Hermiona se tvářila, jako kdyby polkla citron, a Harry vypadal, že toho moc nenaspal. Ale mě zaujalo něco jiného, než jeho obličej. A to učebnice lektvarů, kterou držel v ruce. Rozbušilo se mi srdce.

Musela jsem ji získat. Musela. Dřív, než k něčemu dojde. Věděla jsem, že v té učebnici je Snapeovo osobní kouzlo. Věděla jsem, že je tam recept na jím vytvořené lektvary. Takové, které se rozhodně v Bradavicích neučí. Ani já většinu z nich neznám.

„Ahoj, Harry!“ pozdravila jsem snad až moc vesele. Zvedl hlavu, vykulil oči, ale usmál se. Mávnul mi rukou, ve které držel knihu. Jako červený hadr na býka. Kývla jsem k ní. „Proč ji pořád taháš s sebou?“

„Já nevím… Je to zajímavý čtení,“ zaváhal a prohlížel si její poškrábanou, roky sešlou obálku.

„Lektvary? Vážně?“

„Myslel jsem, že tě baví,“ podivil se a já div nenakrčila nos. Pravdou a velkým štěstím bylo, že v Bradavicích mi zatím nic do obličeje nevybouchlo. Nebo… dobře, možná jednou. Nápoj lásky nebyl, není a nebude mojí silnou stránkou. Křiklan prohlásil, že tím bych víc chlapců usmrtila, než přivábila, a kdyby mi ten kotlík osobně nesebral, mohla jsem mít novou voňavku.

„Docela jo, ale ve volnu netoužím po tom studovat přísady,“ odpověděla jsem zlehka a vrhla posměšný pohled na šmejdku. Buď mě neviděla, nebo mi nevěnovala pozornost. Tak příště.

Potter nervózně přešlápl z místa na místo a pohledem těkal mezi mnou a Ginny. Ta se na něj přitrouble usmála.

Abych odvedla jeho pozornost, pohodila jsem vlasy a nahodila nejlepší výraz, jaký jsem měla v záloze. Weasley by zřejmě omdlel.

„Nemohla bych si ji půjčit?“ ukázala jsem na knihu.

Harry chvíli mlčky zíral. Natáhla jsem po knížce ruku a moje oči nepřipouštěly odpor. Tenhle pohled jsem se naučila od jediného člověka. Můžete hádat.

„Jasně, jo, dobře,“ vykoktal a já ji konečně držela v rukou. Ulevilo se mi.

Vtom do místnosti vkráčela McGonagalová. Začala vysvětlovat instrukce k výletu do Prasinek a všichni byli, zdá se, její temně nazelenalou přítomností přímo okouzleni. To mi umožnilo učebnici nenápadně schovat.

Profesorka nezapomněla zdůraznit důležitost podpisu rodičů nebo zákonného zástupce. Všichni jako na povel vytáhli poskládané papíry. I já jeden měla. Samozřejmě ne s podpisem svého otce, nýbrž se Snapeovým. Ne že by se podepsal jako on. Na řádku se skvělo krasopisnými klikyháky ‚B. Grant‘. Písmo blízce připomínalo moje vlastní, nedávalo profesorům možnost pochybovat.

Abych se vzdálila od Pottera, zamíchala jsem se do davu studentů, a jakmile McGonagalová konečně vyklidila po všech formalitách pole, zamířila jsem ven.

Krádež možná není pěkná, ale někdy je skutečně nezbytná.

Snapeova pitomá učebnice mě tížila na vnitřní kapse kabátu celou cestu do Prasinek. Nejradši bych ji zahodila, ale věděla jsem, že nemůžu. Kdyby se dostala do nesprávných rukou, ještě horších, než byly ty Potterovy, mohlo by to způsobit hodně problémů. Snape si do knihy zapsal například lektvar, jenž paralyzuje čaroděje dvě hodiny po požití. Něco takového se dá velmi snadno zneužít.

Napadlo mě, jestli o tom ví můj otec.

Z myšlenek jsem byla vytržena druhým nejhorším hlasem, jaký jsem v tu chvíli mohla slyšet.

„Sophie, počkej!“ houkl Malfoy a doběhl mě. Co jsem komu udělala?

„Co je?“ opáčila jsem, hned jak se na jeho tváři objevil důvěrně známý úšklebek. Hodně děvčat ho považuje za přitažlivý, ale mně je z určitých důvodů neuvěřitelně odporný.

„Kde máš svoje kámoše? Pottera, mudlovskou šmejdku a zrzky? Určitě tě postrádají,“ pronesl jízlivě a strčil si ruce do kapes svého kožichu. Od pohledu byl neskutečně drahý. O něčem takovém jsem si mohla nechat leda zdát.

„Čekají u Tří košťat. Už mi určitě objednali ležák,“ zalhala jsem, ale i mně to přišlo chabé. Vyšla jsem ze cviku, sakra. Nebelvír ze mě vysává mou černou a prohnilou duši. Usmála jsem se svému soukromému vtípku.

„Jo, to určitě, Grantová, to ti tak žeru. Když už to zmiňuješ, nezajdeš na něco?“ zadíval se na mě a já nemohla být o moc překvapenější. Znám ty jeho fórky a poznámky, všechny do jedné, proto jsem věděla, že nežertuje.

„Máš docela koule se zeptat,“ zastavila jsem se a zvedla k němu oči. V mé tváři byla výhružka, vztek, ale i když jsem se za to nenáviděla, i těžce skrývaná bolest. A on to viděl. Věděla jsem, že to vidí.

Zůstal stát společně se mnou, nepřibližoval se, jen mi pohled oplácel. Jeho oči, které se mi snad někdy líbily, nevyjadřovaly nic. Byly prázdné. S netečností těkaly po mé tváři.

„Jdeš nebo ne?“ řekl nakonec. Nutkání utéct přešlo v chuť omlátit mu hlavu o kamennou zídku, ale když sklopil hlavu a botou začal rozhrabávat sníh, aniž by se ujistil, jestli ho vůbec vnímám, něco jsem si uvědomila.

Že se stydí.

Tohle vědomí pro mě bylo tak nové, že jsem nedokázala nic než kývnout a znovu se dát do pohybu. Malfoy v tomhle rozpoložení bude limitovaná edice.

Došli jsme do hospody a já schválně vybrala co nejodlehlejší stůl. Neměla jsem zájem na tom, aby nás tu kdokoliv viděl spolu.

„Stydíš se za mě, co?“ ušklíbl se Malfoy a sedl si do boxu pro dva. Nebylo mi milé tu s ním sdílet evidentně milenecké hnízdečko, vlastně mi to bylo spíš z duše odporné, ale pokud nechci dát celému Nebelvíru najevo, že se paktuju se Zmijozelem, budu muset vydržet.

„Každý by se měl stydět za to, že tě zná,“ odvětila jsem kousavě a objednala si máslový ležák. Malfoy nechtěl nic.

„Někteří to považují za privilegium.“

„Jo, další budoucí smrtijedi.“

„Nemluv tak nahlas,“ ucedil a rozhlédl se kolem. V hospodě byl čilý ruch. Nebyla šance, aby nás někdo slyšel. Stěží jsem rozuměla tomu, co mi vedle mě říká on.

„To je roztomilý. Stejně každý ví, co jsi ty i celá tvoje rodina zač. Není to žádný tajemství, Draco,“ protočila jsem panenky. Draco. Vyslovit jeho jméno se zdálo důvěrnější, než to ve skutečnosti bylo. Odmítla jsem otočit hlavu, abych se přesvědčila, zda to došlo i jemu.

„A myslíš, že tebe nikdo nepodezírá? Nová studentka, která se vyučovala doma? Navíc, nebudu sám, kdo si všiml, že si občas dáváš romantická dostaveníčka se Snapem. Blíží se válka, Sophie, oba dva to víme. Pokud svůj úkol posereš, bude delší a mnohem, mnohem horší, tak na to mysli, zatímco se budeš bratříčkovat s někým, kdo má zahynout tvojí rukou.“

Zůstala jsem ticho.

Otec občas mluvil o veliké a slavné bitvě. V souvislosti s úmrtím Pottera. Když ho zabiju, kouzelnický svět bude oslaben. Potter je jeho naděje. Pokud jim ji vezmeme, otec se svými stoupenci snáze dosáhne svého. Má to být snadné.

Nikdy jsem ale nepřemýšlela o válce. O skutečně válce, která bude stát lidské životy. Nikdy mi to nedošlo tak jako teď. Vykupuju stovky, možná tisíce životů tím, že vezmu jediný. Válka mezi čaroději může zničit či vzít mé dceři život.

O sebe bych si starosti nedělala. Pokud nezabiju Pottera, pokud zklamu, budu zřejmě mrtvá dřív, než to vypukne. Přísahala jsem. Nemůžu to porušit.

„Víš, že mám pravdu. Víš o tom víc než já. Jsi jeho dcera,“ pokračoval, když jsem dlouho nic neříkala. Jeho hlas zněl… mrtvě. Jako by nesl na ramenou všechnu tíhu světa a nebyl způsob, jak se jí zbavit. Pitomec. Nemá tušení, co je to skutečně muset něco snášet. Za velkou část mého současného utrpení vděčím jemu.

A přesto s ním sedím v hospodě, před sebou máslový ležák a občas, na malou chvíli, se mi zdá, že mluvím s někým, kdo mi rozumí. Stejně rychle, jako to přijde, to zase odejde.

„Netušíš, jaký to je být jeho dcera. Nemáš nejmenší představu, kdo jsem. Tvůj fotr by ti koupil i zlatý prase, kdybys o to poprosil. Vyrostl jsi se stříbrnou lžičkou v tlamě, tak se tu teď nezkoušej hroutit. Dal ses na temnou stranu, snad jsi, hergot, nečekal čaj a sušenky,“ syčela jsem na něj vztekle. Když jsem smutná a myslím na minulost, obvykle svoje pocity obrátím proti nejbližší možné osobě. A u Malfoye mi to ani není líto. Zaslouží si veškerý můj vztek a nenávist.

„A ty nevíš, kdo jsem já. Nejsem ten člověk, za kterýho mě máš.“

„Jsi přesně ten člověk. Snob, namyšlená hysterka, zbabělec a násilník. To jsi,“ plivla jsem mu do tváře.

Evidentně jsem ho nakrkla, protože se ke mně v mžiku naklonil blíž. Čekala jsem, že spustí tyrádu. Že se mě bude snažit shodit, pořádně mi to nandat.

„Je mi to líto, Sophie.“

Z blízkosti, v jaké jsme se nacházeli, jsem s otevřenou pusou čuměla. Nebyla jsem schopná ze sebe vypravit slovo. Nemohla jsem myslet. Strávila jsem dny, měsíce čekáním na omluvu, která nikdy nepřišla. Na omluvu, která by nic nezlepšila, ale dala by mi důkaz, že je v něm ještě něco, co stojí za záchranu. Nebo co můžu rozdrtit, zničit, aby věděl, jaký to je.

Nečekala jsem to teď, tady. V Bradavicích. Už ne.

Rozbouřilo to ve mně vír emocí, který jsem spolu s narozením dcery pohřbila a schovala za starost a mateřskou lásku. Už bylo pozdě na to vrátit se zpět. Komplikovalo to všechno.

A další komplikací bylo, že z toho, jak se ke mně Draco nyní nakláněl, mě chtěl zřejmě v dalších vteřinách políbit.

Mozek si dal šlofíka a já nevěděla, co dělat. Nechtěla jsem být s ním, vedle něj, poblíž něj. Chtěla jsem, aby se stáhnul. Zoufale jsem toužila ho praštit, ale moje ruka byla jako ochrnutá.

„Sophie?!“

Miluju tě, Weasley.

Příště, až ho uvidím, si klidně poslechnu, jak moc by chtěl ojet celý tým Kudleských kanonýrů.

Malfoy se ode mě odtáhl a já si viditelně oddechla. Popadla jsem dosud netknutý máslový ležák, nechala Draca Dracem a došla k Ronovi. Za rohem u stolu jsem spatřila Hermionu i Pottera.

S trochou sebezapření jsem zrzka objala.

Když jsem se odtáhla, hned jsem věděla, že z našeho neohrabaného objetí udělá minimálně tři sexuální polohy u něj v pokoji na kavalci a detailně to popíše všem, kteří budou ochotní poslouchat.

„Díky, fakt. Najednou se na mě začal lepit, kdybys nepřišel…“ kdákala jsem. Dáma v nesnázích mi nejde, ale Weasley žral každý slovo. Mohla jsem klidně recitovat domácí úkol z přeměňování, nevšiml by si.

„To je v pohodě, zlato, jsem tu pro tebe.“

Zlato?!

Napnula jsem všechny nervy a obličejové svaly, abych si udržela úsměv. Ron mě pozval, abych si k nim přisedla, a já přijala. Položila jsem si k nim na stůl ležák a na chvíli se omluvila. Do dveří hospody se nahrnuli další nebelvírští, takže jsem Weasleymu nakonec byla víc vděčná, než jsem si myslela. Namířila jsem si to k záchodům. S tímhle nápadem jsem nebyla jediná.

Malfoy si to mířil ke mně z druhé strany. A v ruce držel balíček.

Poplašeně jsem si sáhla na kapsu u kabátu a děkovala bohu, že jsem si ho při příchodu dovnitř nesundala. V dřevěné chajdě byla skoro stejná zima jako venku. Ne, Malfoyův balíček se mnou neměl co dělat. Přesto jsem z něj nespouštěla zrak.

„Nejsi jediná, kdo má svůj úkol, Grantová. Teď uhni,“ syknul mi do ucha jízlivě, když ke mně došel, a zmizel na… dámských toaletách. Za ním se tam nahrnula celá skvadra nebelvírských holek, takže jsem neměla nejmenší šanci z něj něco dostat. Vrátila jsem se zpátky ke stolu, zasedla a přestala vnímat od okamžiku, kdy šmejdka vyřkla první větu. Myslela jsem na omluvu, na Draca a na svou dceru. V hlavě mi při tom hrály housle. Miluju jejich zvuk.

Od Tří košťat jsme odcházeli, když na krajinu padl první stín.

Za celou dobu jsem se do konverzace Pottera a spol zapojila jen párkrát. Čím víc jsem však přemýšlela, tím hůř mi bylo, a tak jsem nakonec dovolila, aby mě jejich plytké starosti ohledně školy naplnily a nechala jsem svým slovům volný průběh.

Po cestě zpátky byla neskutečná kosa, vánice, ale statečně jsem si probojovávala cestu studenými jehličkami větru. Kolem nás se sem tam mihlo pár studentů, ale jinak buď ještě zůstávali, nebo se vydali na cestu už dávno. Rozumné řešení. Proč jen já mám štěstí na tyhle idiotické situace? Ani ne minutu poté mi Weasley položil ruku přes rameno, stejně jako Potterovi, a mezi námi všemi se nesl nechutně přátelský duch. No neříkala jsem to?

Malfoye jsem už nikde nezahlédla. Alespoň něco.

Už už jsem se chtěla vložit do Hermioniny samomluvy o bylinkářství, když se ozval křik. Vysoký, srdcervoucí křik. Někde před námi.

Rozběhli jsme se.

Už když jsem se blížila a měla tu holku na očích, věděla jsem, co se děje. Byla evidentně mimo. Něco s ní smýkalo po zemi, sem a tam.

Náhle se její tělo zvedlo do vzduchu, kde zůstala viset. S otevřenou pusou a vlasy nepřirozeně vlajícími kolem její hlavy. Vypadala jako démon z pekel, děsivě, ale já už to viděla. Tuhla mi krev v žilách, jen jsem na to pomyslela. A tohle byla šestnáctiletá holka, ne smrtijed. Znala jsem ji z hodin, Katie Bellová. Nezasloužila si to.

Když to s jejím tělem švihlo na zem, pohled mi padl na cosi po levé ruce. A spatřila jsem ten balíček.

Ten, který držel Draco před dívčími záchody.

Věděla jsem, že je to on. Musel být. Marně jsem se snažila vzpomenout si, jestli jsem tam viděla Katie vejít, ale nedokázala jsem si ani vybavit, jestli jsem ji v hospodě zahlédla. Obsah balíčku byl jasný: starý, velký, okázalý náhrdelník. Takový, který se nosí, jen když ho dostanete, a pak ho navěky zamknete v trezoru.

Zdálo se ale, že jednou by bylo až moc. Proč ho Katie dostala? Kdo by chtěl odstranit ji? Pokud však byl balíček skutečně pro ni…

„Ustupte, nechoďte k ní!“ ozval se zpoza našich zad Hagrid a vyrazil Katie na pomoc.  Potter mu byl jako vždy věrným asistentem. Sebrali ze země obal a pomocí něj i náhrdelník. Vydali jsme se v Hagridových obřích stopách a mě při pohledu na Katiinu svěšenou, cukající se hlavu napadalo jediné.

Proč by chtěl Malfoy zaklít Katie Bellovou? A pokud ne ji… tak koho? 

Dámy, chtěly jste Malfoye, máte ho mít ;) Snad se vám "na scéně" líbil, protože já jsem si psaní téhle kapitoly vážně užila. Přestřelky mezi Sophie a Dracem mám já osobně moc ráda, tak snad se líbily i vám, stejně jako celá kapitola :)

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), Carol1122, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Úkol: Pomsta Pána zla - 7: