OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Úkol: Pomsta Pána zla - 9

18.12.2015 (11:00) • Eliza, Carol1122 • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 1690×

9. kapitola

Opravdu jsem si myslela, že alespoň na chvíli by se mi mohla smůla vyhnout. Přeci jen, za posledních pár týdnů jsem si toho zažila docela dost. Až mě začínalo děsit zjištění, že si na hodiny chodím odpočinout. Interakce s Potterem a jeho partou, pohledy Malfoye na chodbách, to vše mě vyčerpávalo mnohem víc než sledovat, jak profesorka Prýtová krotí úponici jedovatou. Neúspěšně. Weasley málem přišel o oko, ale podle názvu rostliny bych tipovala, že oko by byl ten menší problém.

Ne, opravdový šok pro moje psychické zdraví přišel až nyní.

Ve chvíli, kdy McGonagalová vyřkla prostá čtyři slova.

„Čeká vás taneční hodina!“

Krve by se ve mně nedořezal.

Některé smrtijedy učí zpívat. Souvisí to se zatemněním mysli pomocí speciálního kouzla. Něco podobného používaly mořské panny na moři, aby přilákaly nic netušící námořníky do svých spárů. Mohu vás ale ujistit, že tančit mě neučil nikdy nikdo.

Při představě mého otce, ladně plujícího po tanečním parketu, jsem se málem zadusila dýňovou paštičkou, již jsem si při oznámení ládovala do chřtánu. Co jsem tu, přibrala jsem určitě tři kila. Nejmíň. Ale ať je ze mě klidně druhý Crabbe, toho jídla se nevzdám. Až odsud vypadnu, bude mi chybět.

„Očekávám od vás stoprocentní účast. Kolej Godricka Nebelvíra se vždy pyšnila noblesou a vybraným společenským chováním. Nedovolím, aby kdokoliv z vás pošpinil její dobrou pověst,“ upozornila nás McGonagalová důrazně a pohledem naštěstí nezabloudila ke mně. Napůl jsem to očekávala.

Jakmile odešla, spustila se vřava. Nikdo sice ještě nevěděl, jak bude taneční hodina probíhat, ale jako když střelí, si všichni začali hledat partnery na tanec. Samozřejmě se kolem mě seskupil hlouček kluků, ale drželi se zhruba na vzdálenost dvou metrů. Jako bych jim měla dalším momentem ukousnout hlavy. Kéž bych mohla.

„Hele, ehm, Sophie, jsem si tak říkal… Jestli bys třeba nešla, no, víš, se mnou. Na tu hodinu, jo. Víš jak,“ spustil Weasley, kterého jsem si nevšimla, dokud se neozval svým přitroublým nervózním tónem. Kluci mi viseli pohledem na rtech. Vlastně myslím, že i dost holek. Šmejdka určitě.

Neměla jsem moc možností. Pokud nepřijmu Weasleyho, čeká tu ještě kupa ochotných zájemců, se kterou se budu muset nějak vypořádat.

Záblesk spásy a naděje se mi tu však opět zjevil v nevábném vzezření Nevilla Longbottoma.

„Promiň, Rone, ale… já jsem si říkala, že bych šla s Nevillem,“ zatvářila jsem se omluvně a zároveň jsem promluvila dost nahlas, aby se i Neville stihl obeznámit s tímto nově nastoleným faktem. Pokud je sám, už není. Pokud má partnerku, tak už ji nemá.

Weasley vypadal překvapeněji, než jsem byla v duchu já. Už ani nic neřekl, jen zklamaně kývnul a společně s hloučkem kolem se vytratil. Neunikl mi krátký upřímný úsměv na tváři šmejdky. No toto.

Neville, chudák, sklidil celou sbírku vražedných pohledů. Trvalo mu chvíli, než si uvědomil, co se vlastně stalo, a přišel si ke mně sednout.

Ani mně nedávalo pořádně smysl, proč jsem si znovu vybrala jeho, ale… Už ode mě dostal pusu, ne? Zachránil mě svou přítomností před Malfoyem. Třeba mu trochu společenské prestiže dlužím.

„Hele, proč…“ začal, ale utnula jsem ho.

„Poslyš, ty, hm, Neville. Pokud nepůjdu s tebou, budu muset celý večer strávit s jedním z nich,“ ukázala jsem palcem za sebe na mé zájemce, „a o to nestojím, rozumíš? Chci mít klid. Ale pokud místo mě chceš jít s nějakou tlustou Sally…“

Zajímavé bylo, že jsem vlastně mluvila pravdu. A věděla jsem taky, že mě neodmítne. Jindy bych o sobě možná řekla, že jsem nafrněná, ale Neville asi neměl moc reálných šancí sehnat si okouzlující doprovod. Nebo vůbec nějaký doprovod. Nebyl krásný, chytrý ani vtipný, vlastně byl spíš pravý opak toho všeho. Smrtijedka v utajení pro něj byl největší vrchol, kterého mohl dosáhnout. I když o té smrtijedské části tak úplně nevěděl.

„Jo, jasně, jasně, já jen… Já rád. Půjdu, ehm, půjdu rád. Hrozně rád. Sophie,“ koktal a asi třikrát si během toho uhladil vlasy.

„Fajn. Tak se uvidíme,“ ukončila jsem náš trapný rozhovor a vydala se nahoru do svého pokoje. Za Ginny, šmejdkou a dotazy, o které ani v nejmenším nestojím.

Co bych teď dala za úponici jedovatou.

„Dámy nalevo, chlapci napravo!“

Sotva jsem vešla do překvapivě prostorného parketového sálu, o němž jsem do této chvíle neměla ani tušení, věděla jsem, že tohle nedopadne dobře. Tohle nemůže dopadnout dobře.

Snažila jsem se stoupnout si co nejvíce dozadu, ale moje snaha nakonec přišla vniveč, protože stejný nápad měly i holky dvakrát větší než já. Jedna z nich se na mě výhružně zadívala. Kdyby věděla, že jsem smrtijed schopný zabít bez mrknutí oka, tohle by si, hádám, nedovolila. Měla jsem silnou touhu jí to sdělit. Jenom abych viděla, jak by jí spadla ta masitá čelist.

Ginny mě stáhla k sobě dopředu dřív, než jsem si stačila rozmyslet, co udělám, a tak jsem se tísnila vedle ní a Lenky Střelenky. Báječný.

Rozhlédla jsem se. Holčičí osazenstvo vypadalo jako malé děti čekající na Vánoce. Aspoň malá Weasleyová se tvářila stejně pohřebně jako já. Nadšené byly i ty, které co do elegance připomínaly mrtvou ropuchu. Třeba šmejdka.

Když jsem se podívala na opačnou stranu místnosti, bylo jasné, že kluci by si mnohem radši prohnali hlavou vlastní hůlky, než tu muset skotačit. Hned mi ta testosteronová kopyta byla sympatičtější. Dokud jsem pohledem nevyhledala svůj doprovod. Ten jenom zářil. Uvědomila jsem si, že má na nohou skutečné taneční lakýrky.

Ze všech lidí jsem si vybrala Nevilla – tanečního maniaka.

Pamatujete, co jsem říkala o vyhýbání se smůle, ne?

Ale tohle ještě nebylo ono.

McGonagalová konečně došla ke dveřím, aby je zavřela, ale chvíli předtím se jimi protáhl černočerný stín mastných vlasů.

Severus.

Co ten tady, hergot, dělá?!

McGonagalová nám dala pokyn k utišení.

„Času není nazbyt! Proto vám s profesorem Snapem ukážeme, jak se správně prezentovat na nadcházejícím školním plese. Nechci, aby studenti z mé koleje působili jako banda pitomých potácivých paviánů. Nepochybuji o tom, že si někteří z vás ještě pamatují základy, které vám byly vštípeny před dvěma lety. Jistě nebude problém si je… osvěžit,“ pozorovala nás ostřížím zrakem a mně se srdce propadlo do kalhot. Takže šmejdka a jí podobní už tohle jednou absolvovali? Nebudu tu za jenom blba, ale za kardinálního šmatlavého blba.

„Doufám, že jste si již vybrali své taneční partnery. Hmm, pane Weasley! Pojďte, prosím, ke mně!“

Škodolibě jsem se usmála na Ginny, která moji radost sdílela. Zrzek si užije, taneček s Gonagalovou. Nechtěla bych…

„Slečno Grantová! Vy také, prosím!“

Jo, tak tohle bylo ono.

Měla jsem dojem, že špatně slyším, ale pohled té čůzy profesorky, a ostatně celého osazenstva sálu, mě přesvědčil, že jsem se nepřeslechla. Došla jsem k nim, do středu sálu, a v duchu si přála nemilosrdnou smrt pro všechny v místnosti.

„Vy jste tu nová, viďte. Tady profesor Snape pro vás bude tím nejlepším partnerem pro začátek.“

Zabijte mě. Kdokoliv, ale hlavně rychle.

Vyměnila jsem si se Severusem pohled. Ten jeho byl, jako vždy, plný nezájmu a potlačované nenávisti ke všemu čistému, barevnému a hezkému na tomto světě. Jako by se mě snažil přesvědčit, že to všechno je moje vina. Možná trochu jo. Kdybych zabila Pottera dřív, nemusela jsem tu teď šaškovat na parketu v zatraceně nepohodlných botách a s tanečním partnerem, kterého mi vybralo samo peklo.

Filch v rohu sálu spustil hudbu.

No to snad ne…

Tango.

Ke cti Severusovi zůstává, že nepronesl jedinou kousavou poznámku. Rezignovaně mi nabídl ruku a já se po chvilce zdravého zaváhání chytila. Přitáhl si mě k sobě, fujky, a položil mi ruku na lopatku, zatímco já jsem měla tu svou blízko jeho podpaží.

Pomoc.

Náhle vykročil směrem ke mně, což jsem nečekala, a tak jsem schytala pořádné dupnutí na nohu. Sykla jsem. Vypadá sice křehce, ale v nohou má sílu kopytnatce.

„Je to dvakrát dozadu, otočka, dvakrát dopředu, Grantová,“ zavrčel a otočil se.

Dva kroky dopředu jsem zvládla. Při další otočce jsem se otočila až moc a trochu se Snapem smýkla do strany. Ozval se smích.

Otočila jsem hlavu, abych se mohla podívat na Weasleyho čupřinu, ale nepoznali byste, co jsou vlasy a co obličej. Byl ve tváři zářivě rudý, poskakoval jako kozel s běhavkou a Gonagalová měla znatelné otisky podrážek na vlastních botách.

Tolik k nebelvírskému tanečnímu umění.

Snape pokračoval v mém veřejném ponížení další otočkou. Co to, hergot, je, vždyť se pořád jenom otáčíme jako korouhvička!

Dozadu, dozadu, retardovaný oblouček, dopředu, dopředu…

V hlavě jsem si všechno předříkávala jako pitomá, a proto mě značně šokovalo, když Snape najednou začal překračovat na místě a pak zase jel dál. Byla jsem tak vyvedená z rytmu, že jsem klopýtla o vlastní nohy a musela se chytit Severusova pláště, abych si nedala blízké dostaveníčko s podlahou. Snape se na to konto prohnul v zádech, hlavou narazil do Weasleyho a ten vypadl z tempa, pokud kdy nějaké měl. Zjevně se lekl, poposkočil na místě, šlápnul Gonagalové na špičku a za horečného omlouvání odskočil až ke dveřím sálu, kde se díky řízení osudu natáhl jak široký, tak dlouhý.

Nemusím říkat, že šmejdka, Ginny i všichni ostatní učurávali smíchy.

„Myslím… Myslím, že to by bylo všechno, eh… z půvabného umění tanga,“ zakončila to McGonagalová, zlostně si změřila zrzka a Severus mě probodával stejně intenzivním pohledem.

Kdyby mi v tu chvíli někdo nabídl propadnout se do pekla a už tam zůstat, brala bych to všema deseti. Takovou potupu jsem snad ještě nezažila.

McGonagalovou tenhle zážitek zřejmě až tak nesebral, protože ani ne za minutu zase zatleskala, aby si přitáhla naši pozornost.

„Teď se, prosím, seskupte do tanečních dvojic.“

Mrkla jsem na Nevilla. Vypadal, že už z tancování není tak nadšený jako předtím, a já se mu nedivila. Po přehlídce mých žalostných schopností by měl utíkat o život, dokud ještě má na čem utíkat.

Nakonec se ale přeci jen odhodlal a rozešel se ke mně. Stálo ho to hodně sil, to mu bylo vidět ve tváři.

„Smím, uh, prosit?“ optal se. No to ses teda vytáh. Chytla jsem ho za ruku, protočila oči až do nebes a nechala se chytit do náruče.

Filch vybral ze svého playlistu tu nejodpornější pomalou písničku a z táhlého rytmu jsem pochopila, že tohle bude waltz. Snad jediný tanec, který dokážu s jistotou pojmenovat.

Tentokrát jsem na to šla od podlahy. Chytila jsem se, bůh mě chraň, šmejdky a zkoušela opakovat její toporné, ale technicky zřejmě správné kroky. Vítězstvím bylo už to, že Neville okamžitě nezařval bolestí. Jeho tvář dávala najevo, že jeho vnitřní baletka, kterou určitě někde v hloubi duše skrývá, trpí mou neohrabaností, ale pokaždé, když jsem se dokázala alespoň trochu ladně prohnout v bocích, usmál se na mě.

Tanec není, nebyl a nikdy nebude mojí vášní, ale musím uznat, že při druhé písničce už jsem zvládla i pomalou otočku a ke konci, když mě Neville nonšalantně zaklonil, se mi nenavalilo ani z něj, ani z podivnosti celé situace. Nerada jsem to přiznávala, ale tanec s Nevillem nebyl to nejhorší na světě. Proti Severusovi to byl splněný sen.

Taneční hodina pokračovala, ale hloučky studentů se postupně vzdalovaly od středu parketu. McGonagalová polevila na ostražitosti a věnovala pozornost jen těm, kteří měli zájem na parketu šaškovat.

Neville se ke mně přidal, když jsem se opřela o jednu ze stěn, ale bylo mi jasné, že by nejradši ve svých zářivých střevících protančil noc. My dva jsme nemohli být víc odlišní.

Sledovala jsem je, celou Potterovu partu. On sám, tancující s nějakou neznámou a dost zoufale vypadající holkou, stále ještě pokoušel osud s valčíkem a šmejdka, s překvapivě nejhnusnějším klukem, kterého jsem kdy viděla, trénovala nějakou latinu, při které vypadala ještě asexuálněji, než kdy dřív. Sama pro sebe jsem se usmála, ale červíček v mé hlavě intenzivně hlodal. Už od chvíle, kdy lekce začala.

Byla bych taky taková, kdybych se narodila do normální rodiny, s normální historií a životem? Nekřepčila bych teď s Weasleym polku, kdybych věděla, že tenhle rok a ještě dva další tu budu studovat? Nebylo to poprvé, kdy jsem si uvědomovala jakousi ztrátu, ale bylo to prvně, co jsem dokázala pojmenovat ten pocit. Chyběla mi jejich jistota. Jistota, že zítra pro ně zase vyjde slunce. Já jsem ji nikdy neměla.

Nenáviděla jsem tyhle svoje myšlenky. Nutily mě ptát se, jestli to, co dělám, má smysl. Samozřejmě, že to má smysl. Musím zabít Pottera, splnit úkol a dopomoct otci k zlikvidování těch, kteří si nezaslouží místo mezi čaroději. Tak to bude a musí být. Nadřazení musí vládnout, ne?

Během mého zaujatého přemýšlení se Neville kamsi vytratil. Možná na mě i mluvil, co já vím. Když jsem se znovu vrátila do reality, na nic jsem nečekala a nepozorovaně jsem dveřmi vyběhla ven.

Útěk byl pro mě už stejně přirozený, jako dýchání.

Z tanečního sálu jsem mířila rovnou na pokoj, i když jsem tak úplně nevěděla, co tam hodlám dělat. Brečet do polštáře, protože mi tatínek neplete kousavej svetr jako maminka Weasleyová? Ani náhodou.

Cestou do nebelvírské věže jsem se však zastavila a pohled mi spočinul na zcela volné stěně po mé pravici. Vzpomněla jsem si, kam jsem dala Potterovu učebnici lektvarů.

Někdo tvrdí, že komnata nejvyšší potřeby se zjeví, jen pokud ji opravdu, ale opravdu nutně potřebujete. To říkají ti, co nevědí, jak na to.

Zaměřila jsem se na stěnu a vytáhla hůlku. Nebylo potřeba nic říkat, jen jsem ji namířila na stěnu a soustředila se na bránu, prostornou místnost za ní a mahagonový stolek, na němž leží učebnice. Viděla jsem to živě, jako namalované. Představila jsem si, jak se brána do komnaty otevírá a vtahuje mě do své náruče.

V tom okamžiku začal ze zdi vystupovat její reliéf. Usmála jsem se, poněkud arogantně, a zastrčila hůlku zpátky na místo. Tohle by jen tak nějaký student nedokázal. Možná tak Malfoy, pokud je dost chytrý. Ale rozhodně ne Potter.

Jakmile šlo do místnosti vstoupit, rychle jsem se prosmýkla dovnitř a zavřela dveře. Zaklaply s hlasitým lupnutím.

Hleděla jsem na místnost, hřejivou, vybavenou v barvě červené a černé. Vyzařovalo z ní bezpečí, ale já se nenechala ošálit. Je to jen moje představa, tak jsem si komnatu vysnila.

Přímo v jejím středu, na mramorové podlaze, stál tmavě hnědý stolek z mahagonového dřeva a nelišil se ani jedinou křivkou od toho v mé mysli. Ležela na něm učebnice, která svou otrhaností poněkud narušovala noblesu místnosti. Vzala jsem ji do rukou a posadila se na sametovou pohovku.

Nevěděla jsem, co vlastně hledám. Ale už jsem se nemohla skrývat za tanečními hodinami a studiem mudlů, musela jsem začít něco dělat. Bylo příjemné ponořit se do normálního života studenta Bradavic, ale to nebylo moje poslání.

Pohled mi padl na stránku, která byla do učebnice vlepená. Škrabopis na ní byl skoro nečitelný, ale já ho vídala už dost dlouho na to, abych ho dokázala rozluštit. Severus si sem poznamenal nějaký lektvar.

Už při prvním odstavci jsem měla jisté podezření, ale když jsem dočetla, bylo mi to naprosto jasné. Mladý Severus byl schopnější než spousta učitelů lektvarů, dvakrát tak starších než on sám. Dokázal vyrobit Veritaserum. Věděla jsem moc dobře, že ho i my, smrtijedi, dost často používáme, ale neslyšela jsem o mnoha lidech, kteří by ho dokázali skutečně vyrobit.

Severus to uměl.

A já to teď budu umět taky.

Protože pokud dokážu jednou lahvičkou čiré tekutiny přimět někoho odhalit všechna svá tajemství, tak to udělám.

Potter mi řekne všechno, co budu chtít vědět, a přitom nebude tušit, která bije.

Zaklapla jsem knihu, strčila ji pod svetr a vyskočila na nohy. Vyšla jsem z Komnaty nejvyšší potřeby a dveře za mnou s grácií zase zmizely. Sledovala jsem to s úsměvem na tváři.

Možná mě mělo napadnout, že přísady na lektvar pravdy bude těžké sehnat.

Mělo mi asi dojít, že některé se na školní půdě vůbec nevyskytují.

Například, kde mám sehnat peří zmíráčka? Stěží jsem věděla, že je to nějaký modrý pták. Kde mám chytat modrýho ptáka?!

Nevzdávám se ale tak snadno. Jako první jsem zamířila do Severusova skladu. Věděla jsem, že i když už lektvary neučí, nějaké zásoby mít přeci musí.

Naštěstí měl.

Možná jsem nenašla peří toho pitomýho vrabce, ale našla jsem alespoň malou lahvičku dračí krve a dokonce i páteř perutýna. Doufala jsem, že si v nejbližší době nevšimne, že mu tyhle dvě přísady chybí. Páteří měl dost, pokud jsem si dobře pamatovala, používali jsme je i v hodinách, ale o dračí krev jsem si trochu dělala starosti. Po chvilce hrabání jsem našla i oči čtverzubce. Když jsem je tahala ze skleničky, bylo to dost odporný. Radši jsem si je dala do kapsy, než je tahat v ruce. Fuj. Podle seznamu jsem sesbírala ještě několik větývek a lístků.

Zadívala jsem se do knihy. Chyběly mi ještě dvě ingredience. Peří a speciální odrůda rulíku. Najednou mi došlo, že znám dvě osoby, které by mohly mít to, co potřebuju. Vydala jsem se za nimi.

První z nich byla profesorka Prýtová, nebo spíš jeden z jejich vnitřních skleníků. O rulíku jsem si ještě něco pamatovala a věděla jsem proto, kde ho hledat.

Plížila jsem se chodbami. Většina studentů byla na pokojích nebo v jídelně, chodby byly téměř vylidněné, ale občas se někdo našel. Bylo lepší nic neriskovat, a tak jsem se snažila, aby mě nezahlédl nikdo z nich. 

Asi za deset minut jsem stála před skleníkem číslo 5. Bylo tu ticho, klid a nemusela jsem se bát, že by sem zabloudil nějaký student. O bylinky měl zájem tak akorát Neville, a toho bych dokázala zpacifikovat raz dva.

Hleděla jsem dovnitř do skleníku a hledala to, co potřebuji. Tenhle rulík byl docela malý, ale zákeřný. V hlíně skrýval dva šlahouny s bobulemi, které mohly vystřelit proti nezvanému návštěvníkovi. Jakmile se šťáva z plodů rulíku dotkla kůže, chovala se stejně jako slabší kyselina. Já potřebovala jeden ten šlahoun.

Byla to evidentně sebevražda.

Vlezla jsem do skleníku a rozhlížela se na všechny strany. Rulík tu určitě nebyl jediná zelená potvora, která by si na mně ráda se škodolibou radostí pochutnala.

Nesnáším bylinky.

Našla jsem ho až po dobrých patnácti minutách. Už jsem to chtěla skoro vzdát. Z hlíny neškodného květináče vyčuhoval jeden temně modrý plod.

Přiblížila jsem se.

Květináč se zachvěl, jako by mě pozoroval a čekal na můj další krok. Neměla jsem s sebou nůž, proto jsem musela vytáhnout hůlku. Ne že bych s ní šlahoun chtěla pižlat, ale uměla jsem jednoduché kouzlo, které nůž dokonale nahradilo. Většinou se používalo jako zbraň. Severus ho povýšil na novou úroveň, když vytvořil zaklínadlo Sectumsempra.

Přistoupila jsem ještě blíž.

Rulík byl rychlejší, než jsem čekala. Hlína odlétla do strany a dva úponky se vrhly proti mně. Pokusila jsem se je useknout, marně. Škrtla jsem maximálně jeden plod. Musela jsem znovu k rostlině blíž, a tentokrát jsem měla namále. Špička šlahounu se mi omotala kolem ruky, ale než stihly plody prasknout, sekla jsem.

Na zem dopadl úponek s přibližně osmi plody. Oddechla jsem si. Ten zbývající zalezl zase zpátky pod hlínu, ale květináč se třást nepřestával. Asi na mě byla ta kytka trochu naštvaná.

Popadla jsem rulík, opatrně ho nacpala do kapsy k očím a chtěla jsem se dát na odchod.

Když jsem se však otočila, stál za mnou profesor Křiklan.

Ne, mně se štěstí prostě vyhýbá obloukem.

Podle toho, jak se tvářil, tam stál už dost dlouho na to, aby viděl, co jsem tu prováděla za šaškárny. Když si odkašlal, trhla jsem sebou.

„Copak to tu provádíte?“ zeptal se, zatím ještě docela příjemným tónem. Musela jsem improvizovat, a to setsakra rychle.

„Pane profesore, no, víte… V noci hrozně špatně spím a… slyšela jsem, že z rulíku a pár bylinek se dá udělat dobrý odvar na noc. Vím, že jsem asi neměla krást, ale nechtěla jsem nikomu přidělávat starosti, víte, bála jsem se, že profesorka Prýtová by se hrozně zlobila, a tak jsem doufala, že si toho třeba nevšimne…“ blekotala jsem páté přes deváté a klopila oči k zemi. Modlila jsem se, ať mi to zbaští. Neměla jsem nejmenší tušení, jestli se z rulíku dělá nějaký odvar.

Profesor si mě chvíli měřil pohledem

„Rulík je velice silná přísada,“ poznamenal.

„No vidíte, to jsem nevěděla. Myslela jsem, že to zahání zlé sny a tak,“ plácla jsem se do čela a hrála přiblblou školačku. Nešlo mi to, fakt mi to nešlo. Cítila jsem, jak se moje naděje pomalu vytrácejí, a veškerou svou vůlí jsem se upínala ke Křiklanově dobrosrdečnosti.

Když se zasmál, překvapil mě.

„Holka zlatá, jste asi nejlepší studentka, co jsem kdy měl, tohle byste měla vědět! Pojďte, zlatíčko. O tomhle před profesorkou Prýtovou mluvit nebudeme. Taky jí občas chodím do skleníku pro úponici, ale nikomu ani muk,“ vzal mě okolo ramen a já se pokoušela tvářit se spiklenecky. Jediné, co jsem si však přála, bylo, aby mě pustil, šel si svou cestou a já mohla pokračovat v té své. Další na řadě byl totiž Hagrid a pomalu, ale jistě se stmívalo.

Nemůžu na pozemky v noci. Možná jsem smrtijed, ale nejsem pitomá. Občas. Bůhví, co se tam Hagridovi toulá, pokud jenom jemu. Temný les taky není zamřížovaný.

„Pomlčíme o tom, ano? Ale teď už mazejte, za chvíli vás budou vaši přátelé jistě shánět,“ mrknul na mě a vyslal mě směrem k nebelvírské věži. Sám se vydal na opačnou stranu. Chvíli jsem šla tam, kam mi naznačil, ale při první příležitosti jsem odbočila a zamířila ven.

K Hagridově boudě už jsem cestu znala, takže jsem spíš přemýšlela nad tím, co mu řeknu.   Požádám ho o to? Nebo prostě vrazím dovnitř? Mohla bych mu omámit paměť, aby na mě zapomněl, až odejdu, ale i když nejsem vzor všech ctností, tohle se mi zdálo už trochu moc.

Doufala jsem, že to peří má. Pokud ne on, tak jsem nahraná. Budu muset s pravdou ven a přiznat Severusovi, že je potřebuju. Což jsem nechtěla ani za nic. Nejsem někdo, koho musí jako mimino strážit ve dne v noci. Dokážu se o sebe postarat sama.

Nakonec bylo nutné se dovnitř vlámat. Hagrid byl venku a okopával jakousi obří zeleninu podobnou melounům, jenže jasně červenou. Byl tím tak zaneprázdněn, že si neměl šanci všimnout hubené holky, která se protáhla pootevřenými dveřmi do jeho chalupy.

Pocit vítězství však rychle vystřídala bezmoc a zoufalství.

Kde mám v tomhle bordelu najít peří?!

Měla jsem chuť se na to vykašlat, ale stejně jsem se dívala do všech zákoutí, skleniček i pohárků, které jsem spatřila. Některé věci, co jsem viděla, si přeju vymazat z paměti.

Probojovala jsem se skrz vrstvu všelijakých hloupostí a kupodivu jsem narazila na kotlík. Sice otlučený, ale dobrý. Použiju ho místo toho svého. Nezanechám tak stopy, na které by mohl někdo později přijít.

Pírka jsem však nemohla najít. Začala jsem se smiřovat s myšlenkou, že tu prostě nejsou. Pohled mi najednou padl nad dveře chalupy.

A tam byla. Tři modrá pírka, krásně se leskla. Věděla jsem, že jsou to ta pravá. Visela na dřevěném, ručně vyřezaném kole. Na první pohled to celé připomínalo lapač snů. Ale mělo to jeden malý háček.

Pírka visela asi tak tři a půl metru nad podlahou.

S tímto uvědoměním se také pojil fakt, že Hagrid se zrovna vracel dovnitř.

Co budu dělat?!

Nemůžou mě chytit dvakrát za jeden den na místech, kde nemám co dělat. Navíc tady Hagrid bydlí. Řekne, že jsem se k němu vloupala, a to už nevymluvím na špatný spaní. To nevymluvím na nic. Dostanu pořádný kapky od McGonagalové, možná od Brumbála, a v nejhorším případě mě pošlou domů. Možná jsem to trochu přeháněla, ale sakra, nemůžu tu mít průšvih. Narušila bych všechno, o co usiluje můj otec, jenom svým pitomým nápadem.

Sakra, sakra, sakra…

Udělala jsem to první, co mě v tu chvíli napadlo. Otevřela jsem jakousi poloprázdnou přízemní skříňku sešlou stářím a vlezla jsem si dovnitř. Byla jsem malá, tak jsem se vešla, i když mě do zad cosi bodalo a měla jsem dojem, že sedím v nějakém kbelíku.

Bylo to jen tak tak. Dovnitř vkročil  Hagrid i ten jeho čokl. Proběhl kolem skříňky a na chvíli se zastavil. Cítila jsem ho. Jestli mě teď odhalí pes, tak tenhle barák vyletí do povětří, přísahám.

Ale neodhalil. Zase odešel pryč.

Jak dlouho tu budu muset zůstat? Celou noc? Začnou mě hledat. Ale dřív se tu nejspíš udusím. Nechtěla jsem ani pomyslet, co by se stalo, kdyby se rozhodl tu skříňku otevřít.

No tak, zvedni se, obře. Zvedni se a běž někam do háje.

Budu muset ven. Nemůžu tu zůstat. Ale to bude ještě daleko horší, než kdyby mě tu našel hned na začátku. Škvírou jsem stále sledovala dění v místnosti a modlila se za nemyslitelné.

Pak se ale stalo něco, co jsem nemohla předpokládat a co naprosto změnilo můj názor na vyšší moc a její existenci. Kdyby nebylo toho, asi bych v té skříňce pošla.

Ten jeho čokl se vykadil na podlahu.

„Drápe!“ zahřměl Hagrid a pes omluvně zakňučel. Během chvilky Hagrid sesbíral hromádku a spolu s Drápem vyšli ven.

Na nic jsem nečekala. Vystřelila jsem ven jako namydlený blesk. Chytla jsem židli a přisunula ji pod dveře. Vylezla jsem na ni a vyskočila. Strhla jsem celý lapač, vytrhla z něj pírka a zbytek hodila na zem. Vítězoslavně jsem je sevřela v dlani, nechala židli židlí, zkontrolovala, kde je Hagrid, a vyběhla ven.

Když jsem byla z dohledu chalupy, praštila jsem sebou do trávy a smála se jako pominutá.

Štěstí mi možná nepřeje, ale bůh všech bobků, ten stojí při mně.

Na tuto kapitolu jsem čerpala zkušenosti z vlastních tanečních :D Traumatický zážitek to byl. Snad se vám kapitola líbila :) Každý komentář potěší ;)

Autor: Eliza (Shrnutí povídek), Carol1122, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Úkol: Pomsta Pána zla - 9: