OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Úkol: Pomsta Pána zla - Prolog

06.11.2015 (13:00) • Carol1122, Eliza • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 2627×

Prolog

Kráčela jsem jak na popravu.

V elegantních lodičkách jsem se sice cítila pohodlně, přesto podlaha místy protestovala. Při každém vrznutí jsem nadskočila nebo se jednoduše otočila, jestli mě nepronásleduje někdo jiný. Nezdálo se totiž, že bych šla na místo určení sama.

V polorozpadlé chatce, která se nacházela na opuštěném poli, daleko od mudlů, a přinejmenším jsme doufali, že i od čarodějů, se často scházelo několik nás „známých.“ V této oblasti nikdo většinou nežil, protože by měl za chvíli nad hlavou nebe. Tím chci říct, že se tu čas od času vyskytla tornáda, kterým neuniklo nic, dokonce ani kouzlem dobře zabezpečená budova.

Jediné blízké místo u naší chatrče byl v dost zanedbaném stavu hřbitov, kterého by se bál i Drákula a stoprocentně by se mu v okruhu několika kilometrů vyhnul. Nebylo to totiž jen místo strachu a „strašení.“ Dřív se o něm povídaly legendy, které tvrdily, že na něj můžou jen čarodějové s čistou krví. Takže já mohla. A pokud to nějaký mudlovský blázen zkusí, určitě ho nečeká nic pěkného.

Proč jsem se ale o tom hřbitově zmiňovala. Pro mě i pro mého tátu byl nesmírně důležitý. Nacházely se tam totiž dvě nejdůležitější věci. První z nich byla důležitá pro celý náš „sněm“. Klasické přenášedlo v podobě obyčejné plastové lahve, která už rozhodně měla něco za sebou. Čili byla v polovině svého rozkladu, nebo spíše potřebovala hodit do popelnice a být navždy zapomenuta.

A ta druhá nejdůležitější věc byla, že se zde nacházel pomník nebo socha jednoho z mých předků. Táta si toho velice vážil. Byla to totiž jediná památka na jeho slavné vzkříšení a první setkání s Harrym Potterem po nějakých těch pár letech. Nejdůležitější den jeho života. Dokonce i já měla na něj divoké vzpomínky. Poprvé od svého dětství jsem spatřila otce a už jsem ho i začala nenávidět. Protože vztek v jeho očích, když mu Potter vyklouznul, bych nepřála vidět nikomu. Zvlášť když si ho potom vybil na mně.

Vystoupat do druhého patra po starých vrzavých schodech mě stálo větší úsilí než obvykle. Z vlastní zkušenosti jsem našlapovala po špičkách, aby nehrozilo třeba náhlé propadnutí do sklepa pod schody.

Rukou jsem přejížděla po plesnivém a v dost zašlém dřevu, které sloužilo jako provizorní zábradlí. Sem tam jsem sykla, protože třískám zaraženým do kůže se občas vyhnout nedalo.

Vyšla jsem poslední nejzašlejší kusy prken na chodech a rozhlédla se po chodbě, která se táhla do šířky a směřovala doprava. V temnotě jsem šátrala po rámu dveří, aby se náhodou nestalo nějaké nečekané žuch, a pomalu, po krocích, které nemohly být na boty s podpatky už ani tišší, jsem směřovala ke světlu, které bylo jediným zdrojem v té temnotě a vycházelo ze škvíry od dveří, které se nacházely až na opačném konci chodby.

„Nedokáže to. Tím jsem si jistý, můj pane. Nemůžete jí přeci svěřit něco tak…  náročného.“

„Přestaň žvanit nesmysly, Severusi. Kdybych si něčím nebyl tak jistý, jistě bych se už dávno rozhodl pro někoho jiného. Pochybuješ snad o mé dceři?“

„To ne, můj pane. Snažím se jen objasnit situaci a navrhnout vám… lepší řešení.“

Čím víc jsem se přibližovala ke dveřím, tím jsem si byla jistější, který hlas patří komu. Čekala jsem, že snad prozradí, o co skutečně jde, než vůbec zjistí, že jsem blízko a že je dost dobře slyším. Srdce mi tlouklo jako splašené, když jsem zaznamenala, že mluví o mně.

„Severusi, snad si nemyslíš, že navrhneš lepší než já?“

„Můj pane, to si ne-“

„Tak zmlkni!“

Nastalo ticho, při kterém jsem slyšela vlastní srdce a dech. Raději jsem ani nedutala a přiblížila se ke škvírce. V místnosti se nacházelo několik známých tváří. Především partička smrtijedů, hlavně Lucius Malfoy, dále Bellatrix Lestrangeová, Narcissa Malfoyová, Červíček neboli Peter Pettigrew, Severus Snape, můj otec a mnoho dalších známých a nebezpečných tváří, které jsem ani neměla tu čest poznat.

Otec seděl v hlubokém křesle, nohy ležérně natažené přes sebe, které samozřejmě zakrýval jeho dlouhý černý plášť, který by se dal považovat za pouhé cáry látky. Jednou rukou hladil na opěradle část těla svého pětimetrového věrného hadího mazlíčka Naginiho, který se líně vinul podél celého otcova křesla a znuděně syčel. Druhou rukou si otec podpíral holou lebku, která byla potažena jen tenkou vrstvou kůže. Nedokázala jsem si představit jen sebemenší úraz jeho hlavy.

U křesla klečel se skloněnou hlavou Severus, až mu jeho černé, věčně mastné vlasy spadly do obličeje. Plášť kolem něj splýval a v kapse jeho hábitu jsem zahlédla dlouhou hůlku.

„Můj pane, pokud byste to přijal, měl bych pro vás jiný návrh,“ začal Lucius Malfoy a pomalu přešel ke křeslu vedle Snapa. „Můj syn, Draco, jistě ho znáte. On…“ odmlčel se, „… by byl úkolu schopný.“

„Ticho!“ zařval Voldemort, jak nejvíc na jeho kostěné hlasivky mohl. „Řekl jsem, že-“

Najednou se had vztyčil, z jeho huby se rozvinul dlouhý růžový jazyk, který roloval a sroloval, tak, aby mohl zachytit pachy z okolí. Jeho hlava se obrátila směrem z místnosti ke dveřím, takže jsem mu viděla do jeho děsivých očí. Otevřel tlamu, až se zaleskly jeho dva obrovské špičáky napuštěné prudkým jedem, a mohutně mým směrem zasyčel.

„Zdá se,“ pronesl Voldemort, a ačkoliv jsem mu neviděla do obličeje, usmál se, „že máme návštěvu.“

Během jedné sekundy vytáhl hůlku, namířil ji na dveře a pronesl zaklínadlo, které bylo až příliš vzácné z jeho úst, než aby ho někdo slyšel. Záře, která v pokoji nastala, pohasla až ve chvíli, kdy jsem otevřela oči a překvapená se dívala do místnosti s dveřmi otevřenými dokořán.

Otec se otočil mým směrem a z jeho úst se utvořil menší úšklebek. „Sophie, jaké milé překvapení. Už jsme si říkali, kdy má nejdražší dcera dorazí. Pojď dál,“ vyzval mě mávnutím ruky a já nasadila masku mrzutého a lhostejného výrazu, kterou jsem používala vždy v jeho přítomnosti. Přešla jsem k němu a on skoro dychtivýma očima sledoval, jak si ohrnuju rukáv dlouhého černého trička a vlastní hůlkou si klepu na předloktí, kde se po chvíli objevila malá lebka s hadem vylézající z jejích úst. Znamení smrtijeda, které jsem dostala teprve nedávno. Voldemort se zasmál, až vycenil své malé špičaté zuby a protáhl nos ne-nos. „To je moje holka.“

V duchu jsem se ušklíbla a dál netečným pohledem sledovala všechny v místnosti. Měli stejný nebo podobný výraz jako já. Severus se na chvíli střetl s mým pohledem, pak odvrátil hlavu.

„Stalo se něco?“ navázala jsem na řeč, kterou vedli předtím, a očima sledovala otce, který se díval střídavě ze mě na Snapea.

„Sophie, zrovna jsme se o tobě bavili. Jistě ti neunikla polovina věcí, které jsem před chvíli říkal,“ ušklíbl se a od smrtijedů si vysloužil uznalé zasmání. „Přesto jsem uspořádal tento sněm, aby všichni okolo byli svědky toho, co ti dnes řeknu.“

Zvedla jsem hlavu a pozorovala, jak Voldemort za pomoci svého Naginiho vstal a pomalu přecházel po místnosti, která byla obdélníkového tvaru, menší, s pár poličkami, knihovnami, potrhanými závěsy a pár předměty, které měly být rádoby dekorační. Všichni se uspořádali kolem stěn tak, aby měl otec co největší místo a mohli ho bez přerušení sledovat.

„Sešli jsme se dnes v noci, aby tento sněm byl svědky přísahy, která se tu - doufám - dnes uskuteční.“ Podíval se na mě. „Má dcera, Sophie, se stane na pár měsíců nejdůležitějším bodem v našich plánech. Stane se mou vyvolenou.“ Přimhouřila jsem oči, ale otec pokračoval. „Sophie je ve věku, kdy její schopnosti zcela určitě odpovídají předpokladům, které vyžaduji. Její výchova byla od jejího narození zaměřena přesně na tohle, a na základě tohohle se bude i dál vyvíjet.“ Zlověstně se ušklíbl, podíval se na mě a přešel ke mně. „Byla jsi vybrána a stala ses vyvolenou, abys potěšila svého otce.“ Nechápavě jsem dala hlavu na stranu. „Sám Pán zla ti svěří nadmíru těžký úkol, který bude nejdůležitějším předmětem zájmu všech na straně zla. Úkol, který když se vydaří, oslabí druhý svět na neskutečně nízkou úroveň a my je pak dokážeme snadno porazit.“

Nadechla jsem se. „Žádáš, abych splnila úkol, který mi přidělíš, a pomohla ti přemoci svět dobra.“

„Velmi správně,“ pokýval hlavou a kostěnou rukou svíral hůlku, kterou mával do prostoru, aby si jí více pomohl při gestech. „Ten úkol se týká jednoho chlapce.“

Všichni zalapali po dechu, kromě Snapea, který se díval do země, a Luciuse Malfoye, který se jen ušklíbl a díval se na mě s určitým opovržením. Já jen vykulila oči a srdce se mi rozbušilo v hrudi. On chce… chce, abych zabila jeho. Kluka, který byl celý život jen za hrdinu. Kluka, který překáží mému otci.

„Takže chceš, abych zabila Harryho Pottera,“ ujistila jsem se.

Voldemort místo aby věnoval pohled mně, se podíval na Snapea, přešel k němu a sotva slyšitelným hlasem řekl: „Vidíš? Vím, že je k tomu předurčená…“ Pak se obrátil ke mně a pyšným otcovským úsměvem odpověděl: „Přesně tak. Ale nebude to jednoduché. Prvně ho budeš muset sledovat a hlásit informace. Později, až nastane správný čas, se o něj postaráš…“

„Nebylo by jednodušší, abych ho zabila hned, než abych u toho dělala takové cavyky?“ protočila jsem oči a podívala se na otce významným pohledem.

Voldemort se na mě otočil a v pohledu měl zlost, kterou hned vystřídal úsměv. „Ne, ne, ne, Sophie. Špatně jsi to pochopila. Mnohem jednodušší bude, když se s Potterem spřátelíš a pak ho teprve zabiješ. Mezitím zjistíš jeho nejslabší místo.“

Zakroutila jsem hlavou. „Ani náhodu, tati. S Potterem se kamarádíčkovat nebudu. A už vůbec ne s tou mudlovskou šmejdkou a zrzavým blbečkem, které má neustále u sebe. Ani náhodou.“

Otec přešel ke mně a zvedl mi bradu, takže jsem se dívala do jeho průzračně modrých zapadlých očí. „Ne, ty uděláš přesně to, co já chci. Buď ráda, že jsem tě pověřil takovým úkolem. Takže nebuď nevděčná a poslouchej moje příkazy. Jsi stejná jako tvoje matka.“

„Ta by se mnou souhlasila,“ ucukla jsem obličejem z dosahu jeho kostnatých rukou a zadívala se jinam. „Přesto - jak si přeješ.“

„Výborně,“ usmál se a složil ruce k sobě. „Teď bychom mohli přejít na strategické-“

„Omlouvám se, že ruším,“ ozval se od dveří hlas, který mě přerušil z rozjímání. Srdce mi prudce začalo tlouct a ruce jsem automaticky sevřela v pěst. Oči nenávistně probodávaly osobu, která se tu tak znenadání objevila. Ovšem pak zněžněly a nahradily je starostlivé oči, když jsem spatřila něco malého a měkkého, co nesl v náruči. Něco spícího, držící se kolem jeho krku baculatýma ručičkama a v tenkém čepečku, zpod kterého vykukovaly čokoládové vlásky mé barvy. „Až když jsem ji vzal do náruče, usnula. Na sněm jsem se musel dostat jedině s ní.“ Jeho oči se láskyplně usmály na dítě držící v jeho náruči a pohledem zabloudil i ke mně, aby viděl mojí reakci. Reakci na moji dceru.

„Adriane,“ zašeptala jsem. Tváří jsem se snažila zůstat kamenná, ale moje slzící oči prozradily, že zasáhl přesně do mého citlivého místa.

Draco Malfoy přešel ke mně a očima mě neustále doslova propaloval. Opatrně mi předal naši dceru do náruče. Spokojeně zamlaskala, přitiskla se ke mně ještě víc a usmála se ze spaní. Cítila moji vůni, která jí byla od narození již známá.

Pohladila jsem ji po vláskách, dala jí pusu na čelo a tiskla si ji k sobě jako největší poklad světa. Otec jen mrzutě přihlížel, falešně nasadil úsměv dědečka, ale dál se neobtěžoval svojí vnučkou zabývat a pokračoval ve vykládání svého plánu.

Neposlouchala jsem ho. Očima jsem se něžně dívala na svůj roční uzlíček radosti, který mě dokázal jako jediný činit na světě šťastnou, a něžně jí pobrukovala melodii písničky, kterou jsem se kdysi naučila, ale nevěděla odkud. Kolébala jsem ji, a když jsem si ji prohlédla, srdce se mi sevřelo mateřskou láskou a zároveň strachem o ni. Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala se na chlapce v mém věku s pískově blond vlasy ulízlými ke straně, v černém obnošeném kabátě po otci a jasně modrýma očima, které na mě hleděly s mírným úsměvem a připomněly mi onu situaci před rokem…

„Sophie,“ probral mě ze snění otec, který mě pozoroval a s mírně pokrčeným obočím se díval, jak si utírám zaslzené oči a předávám šklebícímu se Malfoyovi Adriane, která nepatrně zakňučela, a já přešla do středu místnosti.

„Poslouchám, otče.“

Voldemort si odkašlal. „Na tvůj úkol bude dohlížet hodně osob. Především Severus, protože on jako jediný profesor lektvarů má přístup ke všemu, čeho je v Bradavicích potřeba. Dále Lucius, který se nabídl zcela dobrovolně,“ Lucius se ironicky zašklebil. „Bellatrix sice není na školních pozemcích vítaná, přesto ti bude občas posílat sovu. Je ti něco nejasné?“

„Ano,“ odpověděla jsem hned. „Je nutné, abych byla v Bradavicích? Až všichni zjistí, co jsem zač…“

„Nikdo nic nezjistí.“

„Ano, ale kdyby…“

„Odteď se jmenuješ Sophie Grantová a jsi začínající studentka Nebelvíru,“ přerušil mě. „Tvůj otec je normální pracovník na ministerstvu a matku nemáš. Jsi průměrná čarodějka, dobře vychovaná, z dobré rodiny. Odteď jsi, Sophie, normální.“

Sklonila jsem hlavu a přikývla. Jak můžu být normální? Po tom všem, co jsem zažila… Po všem, co se stalo… Po všem, co jsem a co mě čeká. Ne, věděla jsem s jistotou, že už nikdy nebudu normální.

„Kdo se bude starat o Adriane?“ zeptala jsem se.

„To už je zařízené,“ mávl rukou Voldemort. „Samozřejmě, že Narcissa.“

Narcissa přikývla a nejistě se na mě usmála. „Postarám se o svoji vnučku.“

Nevěřícně, ale přesto poraženě jsem kývla a podívala se na otce, který ke mně přešel. „Jsi tedy ochotná splnit úkol?“

Po mém tvrdém pohledu a odhodlaném výrazu k nám přešel i Severus, s otcem jsme se chytili za předloktí a Snape mávl hůlkou tak, že se kolem našich společných rukou začal vinout zářící provaz přísahy.

„Přísaháš, že splníš všechny podmínky Pána zla, povinnost svého poslání a nezradíš ho až do konce?“ začal odříkávat Snape.

Chvíli jsem mlčela a pak se podívala zpříma do otcových očí. „Přísahám.“ Oplácel mi přímý pohled pyšných otcovských očí.

Zářící provaz zmizel, přesto ve mně jeho celá část zůstala a stahovala mě zevnitř, jako by se omotala kolem mého srdce a pomalu mě zabíjela. Pustili jsme ruce a já se podívala na Severuse, který si mě prohlížel tvrdým a kamenným pohledem, který ho naučil můj otec.

Ano, zabiju Harryho Pottera. Ale ne kvůli tátovi. Nýbrž kvůli někomu jinému. Podívala jsem se na svoji dceru v Dracově náruči.

Udělám to kvůli Adriane. 

S mojí kolegyní Elizou vás vítáme u naší nové povídky ff na Harryho Pottera. Je to pro nás obě první zkušenost se spoluatorskou povídkou, tak budeme rády, když nám během čtení kapitol budete dávat vědět, jak se vám líbí :) Budeme se střídat po kapitolách a vydávat povídku pod vlastním profilem. Možná máme trochu jiný spisovatelský jazyk, ale budeme se snažit, abyste si toho všímali co nejméně a soustředili se na náš příběh o dceři samotného Pána zla. Povídku máme už skoro dopsanou a rozhodly jsme se, že už jsme čekaly dost dlouho na to, abychom se s vámi o ni podělily. Ještě jednou tedy budeme rády za nějaké ohlasy a přejeme příjemné čtení do dalších kapitol :)

P.S. Tady je jeden rok starý můj po domácku vyrobený trailer :D

Autor: Carol1122 (Shrnutí povídek), Eliza, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Úkol: Pomsta Pána zla - Prolog: