OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět - 2. kapitola

11.02.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 9× • zobrazeno 635×

I. KAPITOLA DRUHÁ: Agnes má plán

Druhého dne už přišla do práce s předem promyšlenou historkou o tom, že její teta v Devonu je nevyléčitelně nemocná a celá rodina se k ní sjíždí, aby s ní strávila těch pár posledních dní, takže potřebuje dovolenou. Byla jí uznána bez potíží; Agnes do té doby nikdy nevynechala jediný pracovní den.

„Tak teta v Devonu,“ poznamenal Tom, když se potkali v kuchyňce u vaření kávy. „Nevěděl jsem, že tam někoho máš. Nikdy jsi o tom nemluvila.“

„Nemusíš vědět o všem,“ odvětila na to a natáhla se do vyšší poličky pro svůj oblíbený hrnek. Tom jí ho podal.

„Jsem bulvární novinář,“ řekl s úsměvem. „Musím vědět o všem.“

„No, tak teď už to víš,“ odpověděla a nasypala si do hrnku trochu rozpustného kafe. Tom se opřel o kuchyňskou linku a vrhal na Agnes dlouhé pohledy. Povzdychla si. „O co ti zase jde?“

„Myslím, že žádnou tetu nemáš,“ poznamenal Tom. Obrátila oči v sloup a hůlkou namířila na varnou konvici na sporáku. Okamžitě se pod ní zažehl plamen.

„Jak jsi na tohle přišel, Sherlocku?“ otázala se zdánlivě bez zájmu. Srdce jí ale bušilo jako splašené. Jak to sakra mohl vědět? Doufala, že se o její malé dobrodružné výpravě nikdo nedozví.

„Znám tě jako své boty, Agnes,“ ušklíbl se na ni. „Poznám, když lžeš. Rozšíří se ti nosní dírky. A třeš si levou ruku o stehno. Vždycky.“

Agnes nebyla dobrá lhářka. A Tomovi nechtěla lhát, i kdyby to uměla. Máchla hůlkou směrem ke dveřím a špitla tiché zaklínadlo. „Fajn,“ řekla. „Teď už nás Dirk neuslyší. Tak dobrá, přiznávám, máš pravdu. Nemám žádnou nemocnou umírající tetu a nemusím za ní jet.“

„A dál?“ otázal se Tom. Konvice zapískala a Agnes zalila svou i jeho kávu. Chvilku mlčela, přemýšlela, co přesně Tomovi odpoví.

„Našla jsem ji. Roxanu Blackovou,“ řekla nakonec. „Tu nevěstu z článku, který neexistuje,“ dodala, kdyby to nepochopil. „Rozhodla jsem se jet za ní… a promluvit si s ní. Tome, možná to nic není, možná je to prostě jenom nějaká chyba, ale něco mi říká, že ten článek nezmizel z archivu jen tak. Chci tomu přijít na kloub.“

„Tvůj novinářský nos ti říká, že po tom máš jít, hmm,“ pravil na to. „Tak to je vážné. Buď opatrná, Agnes. Abys o ten nos nepřišla. O ten krásný nosík,“ mrkl na ni. Tvářila se, že jeho poklonku ignoruje, ale přesto jí trochu zrůžověly tváře.

„Myslíš, že v tom něco je?“ zeptala se. „Že vážně… jdu po něčem větším?“

Pokrčil rameny. „No, občas se proslýchá, že nám Ministerstvo neříká všechno. A že Denní věštec prochází cenzurou, i když už je dávno po válce. Ale podle mě jsou to jenom konspirační teorie. Dirk tomu věří, ale Dirk na škole chodil s hlavou zabalenou v alobalu, aby mu ostatní nemohli číst myšlenky.“

„Fungovalo to aspoň?“ otázala se Agnes.

„Hádej,“ ušklíbl se Tom, ale pak zvážněl. „Každopádně si dávej bacha, jo? Dirk je sice magor, ale… chápeš. Nelíbí se mi představa, že sama cestuješ někam do neznáma.“

„Tak pojeď se mnou,“ navrhla s úsměvem. „Hodil by ses mi… na nošení kufrů a tak.“

„Potřebuješ otroka?“ zazubil se. „A netvař se tak pohoršeně, já si tyhle vtipy můžu dovolit.“

„Možná bych tě prostě ráda měla po ruce… pro všechny případy,“ mrkla na něj a vzala si svůj hrníček s kávou do dlaní.

„Mám tu bohužel rozepsaný ten případ s Georgem Weasleyem,“ řekl Tom. „Ale kdybys kdykoliv jindy potřebovala mou přítomnost… třeba při psaní recenze na večeři pro dva v nějaké… dobré restauraci…?“

„Máš tolik peněz, aby sis mohl dovolit dobrou restauraci?“ zeptala se ho s laškovným úsměvem na rtu.

Tomovi zaplály v očích veselé ohníčky. „Ne,“ odpověděl. „Ale ty třeba jo.“

Šťouchla ho do břicha. „Troubo,“ řekla na to.

„Tak mi neříkej,“ ohradil se. „Trouby jsou bílé.“

„Rasisto,“ odvětila, zrušila kouzlo, jímž předtím zabránila zvídavým uším v odposlouchávání jejich rozhovoru, a vyšla z kuchyňky.

„A dej za mě pusu tetě!“ zavolal za ní Tom. Jen se zasmála.

Odešla z práce těsně před polednem. Obědvala už na nádraží. V jednu dvacet osm odjela vlakem do Exeteru. Potom do mrňavé vesničky kousek od něj. Tam ji, když hledala Roxanu Blackovou, odkázali do jiné vesnice o asi patnáct mil dál. Už se rozhodla nepokoušet štěstí s veřejnou dopravou, i když ji měla radši než kouzelnické způsoby cestování, a na místo se raději přemístila.

***

Pátrání ji dovedlo k malému domku krčícímu se úplně na konci jedné dost zapadlé uličky, v jedné dost zapadlé vesničce v dost zapadlém Devonshiru. Agnes před ním chvíli postávala, nervózně žmoulajíc v ruce kopii fotografie, která byla přiložena k onomu článku z června 1999. Vstupní dveře měly klepadlo ve tvaru tygří hlavy. Když k němu natáhla ruku, pokusilo se ji ale kousnout. Vyjekla a uskočila.

Zpoza dveří se ozvaly kroky. „Haló?“ zkusila to Agnes. „Je tam někdo?“

„Jo,“ odpověděl zevnitř ženský hlas. „Co chcete? Nic jsem si neobjednala a nic nekupuju.“

„Jste Roxana Blacková?“ zeptala se Agnes. „Já jsem Agnes Gebauerová z Májové hvězdy. Chci s vámi udělat rozhovor.“

Nevěděla, jestli bylo chytré říct pravdu, nebo měla raději lhát. Chvíli bylo na druhé straně ticho. Pak se ozvalo zachrastění klíče a dveře se pomalu otevřely.

Proti Agnes stanula starší verze nevěsty z fotografie. Na fotce měla na sobě svatební šaty; teď byla oblečená do růžového trička s logem Sudiček. V uhlově černých vlasech se jí leskly první šediny a v pichlavých očích velmi neurčité barvy mohla jasně číst nedůvěru. „Jste od novin?“ otázala se ta žena.

„Je to spíš časopis,“ řekla Agnes. „Ne moc dobrý,“ přiznala. No jo, s upřímností nejdál dojdeš.

„Nevidím důvod, proč by se mnou chtěl mluvit někdo od novin,“ pravila Blacková a užuž se chystala zavřít dveře. Agnes do nich spěšně vrazila nohu. Zabolelo to tak, že jí skoro vyhrkly slzy, ale byla ochotná to vydržet. Jela sem moc dlouho na to, aby si nechala zabouchnout dveře před nosem. „Ne, počkejte!“ zkusila to, vytáhla z kabelky umaštěný článek a trochu roztřesenou rukou ho té ženě podala. „Vážně… mi k tomu nemáte co říct?“

Blacková se chvilku dívala střídavě na Agnes a na fotku. Pak pomalu otevřela dveře a řekla: „Tak pojďte dovnitř. Agnes jste říkala?“

„Ano,“ odpověděla a protáhla se dovnitř do domu. „Gebauerová.“

Černovlasá čarodějka zavrtěla hlavou. „Nemám ráda příjmení. Budu vám říkat Agnes. A vy mně Roxano. Nebo Rox. Rox je kratší, zabere vám to míň času.“

Za redaktorkou a nevěstou z časopisu se zabouchly dveře. Po zanedbané ulici se líně prošla černá kočka. Zastavila u popelnic, kde si chvíli lízala levou přední packu. Pak zmizela mezi domy.

***

„Dáte si čaj, nebo něco, Agnes?“ otázala se Rox, když vstoupily do domu. „A nezouvejte se. Podlaha stejně není umytá,“ zarazila novinářku, když si chtěla sundat boty. „Navíc nemám žádné papuče pro návštěvy. Nemívám moc návštěv, víte?“

Agnes nijak nereagovala; místo toho se rozhlížela po domě. Vypadal až úzkostně dobře udržovaný a měl takové to starosvětské vesnické kouzlo. Na stěnách visely staré fotografie, většinou nepohyblivé, mudlovského typu. Působily, jako by se prostě jen tak zastavily v čase. Jako všechno tady.

Na jedné z nich byla Roxana se stejným mužem jako na té svatební fotce. Skutečně jako by z oka vypadl tomu slavnému Harrymu Potterovi, jehož tvář znalo v kouzelnické Británii každé malé dítě. Agnes byla z mudlovské rodiny, takže ten obličej poznala mnohem později než jiní a druhou kouzelnickou válku nezažila jinak než z doslechu; o to víc však vzhlížela k jejím hrdinům. K Potterovi především.

Ještě pořád měla doma na stole jeho podepsanou fotku a osobní gratulaci k dosažení vynikajícího výsledku v N.K.Ú. z Obrany proti černé magii. Dopis s gratulací toho roku přišel z Ministerstva kouzel všem bradavickým studentům, kteří ve zkoušce dosáhli stejné známky, ale jen Agnes si ho nechala a pečlivě ho opatrovala až dodnes. Snad i proto se pustila do téhle bláznivé akce. Prostě musela zjistit, jak to bylo s tím článkem. Harry Potter byl člověk, jehož obdivovala celé své bradavické studium. Jeho jméno ji na tom všem zajímalo nejvíc. „Ten čaj s mlékem nebo čistý?“ otázala se Rox znovu.

Agnes sebou škubla, když uslyšela její hlas. „Čistý, děkuji,“ odpověděla.

„Pojďte za mnou do kuchyně,“ pozvala ji majitelka domu. „Aspoň mi vysvětlíte, kde jste vzala ten článek.“

„Tomu nebudete věřit,“ poznamenala Agnes a následovala Roxanu do další místnosti, o níž předpokládala, že je kuchyň. Ve dřezu bylo pár kusů špinavého nádobí, ale jinak byla kuchyň stejně pečlivě uklizená jako chodba. „Můj kolega si přinesl svačinu zabalenou ve starých novinách. A našel tam vaši fotku s manželem. Přišlo nám to jako zajímavá shoda jmen a taky podoby, a tak jsme o tom chtěli něco napsat, jenže většina textu je rozmazaná.“

„Kolega má zjevně slabost pro mastné svačinky,“ usmála se Roxana. „Kouzelníci si nikdy nedělali hlavu s vysokým cholesterolem, co?“

„To tedy ne,“ souhlasila Agnes. „No, zkrátka, článek byl nepoužitelný, a tak mě poslali do archivu, abych přinesla to číslo Denního věštce, v němž to vyšlo, abychom to převzali z něj… ale ukázalo se, že v archivním výtisku žádný takový článek není.“

„A vás to zarazilo,“ řekla Roxana. „Počkejte tady moment, ano? Hned budu zpátky,“ dodala a zmizela ve dveřích. Agnes v kuchyni osaměla. Překvapilo ji, jak strašně klidná Roxana je. Jako by čekala, že se tu dříve nebo později někdo jako Agnes objeví a bude se ptát. Jako by věděla, že v žádném archivu neexistuje ani zmínka o jejím sňatku, a to i přesto, že byl z nějakého důvodu v červnu 1999 tak významný, že o něm psaly největší kouzelnické noviny.

Vzala Roxaninu konvici, naplnila ji vodou a kouzlem pod ní zažehla oheň, aby se aspoň nějak zabavila. Přemýšlela, jestli hledat i hrníčky, ale přišlo jí nepatřičné se přehrabovat v cizí kuchyni, tak se jenom zády opřela o kuchyňskou linku a čekala, až se její hostitelka vrátí.

Netrvalo to dlouho. „Tady,“ podala Roxana Agnes list starého novinového papíru. „Myslela jsem, že mám jediný výtisk, ale zjevně se ještě nějaké zachovaly.“

Byl to tentýž článek jako ten, který jí včera přistál na stole; jen tenhle byl bez problémů čitelný. Agnes začala číst. S každým dalším řádkem popoletělo její obočí o trochu výš. „Tohle… tohle ale přece není možné…“

Roxana stiskla rty a na pár vteřin zavřela oči. „Zaliju vám ten čaj, ano?“ řekla potom. „Pak si popovídáme.“

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět - 2. kapitola: