OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět - 3. kapitola

13.02.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 641×

III. KAPITOLA TŘETÍ: Agnesin sólokapr

Agnes seděla v hlubokém křesle v rohu Roxanina obýváku a srovnávala se s tím, co si právě přečetla. V medailonku pod svatební fotografií byla uvedená data narození obou snoubenců; datum narození Roxanina manžela odpovídalo datu narození toho slavného Harryho Pottera. A v textu článku našla Agnes několik dalších náznaků, které ji přesvědčovaly o tom, že nejde jen o shodu jmen.

Ale pokud byl Harry Potter, ten Harry Potter, Agnesin nedostižný vzor, který porazil Voldemorta a definitivně ukončil strašlivou válku zmítající kouzelnickým světem mnoho let, někdy těsně po válce krátce ženatý s někým jiným, než je jeho současná manželka, jak to, že se o tom všeobecně neví?

Jak je možné, že taková věc, která by se měla mezi lidmi šířit rychlostí jakéhokoliv drbu, zůstala utajena, i přesto, že o ní vyšel článek v novinách?

„Jste ještě zmatenější, než když jste sem přišla, viďte?“ otázala se Roxana. Stála opřená o zeď naproti Agnes, hlavu trochu skloněnou. „Můžete si gratulovat. Za těch osm let od doby, co byly vymazány veškeré důkazy o tom, že Harry Potter měl i jinou známost než tu zrzavou děv… než tu Weasleyovou, jste první, kdo si všiml nějaké nesrovnalosti.“

„Byly… vymazány?“ nechápala Agnes.

„Jo,“ přikývla Rox. „Poté, co byla Harrymu nabídnuta ta skvělá práce tváře Ministerstva kouzel a on to přijal. Ministerstvo nepovažovalo za vhodné, aby se po boku nejslavnějšího bojovníka proti zlu objevovala bývalá smrtijedka.“

Agnes podvědomě přejel mráz po zádech. „Vy jste smrtijedka?“

„Bývalá,“ zdůraznila Roxana. „Už je to dlouho. A nebylo to z přesvědčení. Dokud Harry nebyl tolik na očích, nikoho moje minulost nezajímala.“

„Proto jste se rozvedli?“ nedokázala Agnes potlačit novinářskou zvědavost. „Zjistil, co jste dělala za války?“

„Ne,“ odpověděla Roxana chladně a v pichlavých očích se jí zlostně zablesklo. „Nikdy jsem manželovi nelhala ani v těch malých věcech, natož v těch velkých. Samozřejmě že věděl, co jsem byla zač. A chápal okolnosti, které k tomu vedly. Miloval mě, na ničem jiném nezáleželo. A jestli je tohle už součást rozhovoru… nechcete vytáhnout nějaké kouzelné pero, co vám to bude zapisovat, nebo tak něco?“

„Ach ovšem, málem bych na to zapomněla,“ řekla Agnes a otevřela kabelku. Tmavě fialový husí brk a notýsek na poznámky se svorně vznesly do vzduchu, čekajíce na pokyny. „Zapsat přesně to, co řekla,“ přikázala brku Agnes.

„Přesně?“ povytáhla obočí Roxana. „Vy neděláte tuhle práci dlouho,“ poznamenala.

„Snažím se ji dělat poctivě,“ řekla Agnes. „A navíc… v práci ve skutečnosti neví, že jsem tady. Jela jsem na vlastní pěst,“ vysvětlila a doprovodila to drobným gestem. Roxanino obočí při jejích slovech vylétlo o pár milimetrů výš.

„A připadává vám bezpečné tohle říct bývalé smrtijedce, kterou jste právě poznala?“ otázala se Roxana. Na rtech jí přitom pohrával zlověstný úsměv.

Agnes zdvihla bojovně bradu. „Říkala jste, že jste to nedělala z přesvědčení, ne?“ pravila trochu jedovatě. Pokračovala mnohem klidnějším hlasem. „Prosím, Roxano. Já se jen snažím zjistit, co se tu vlastně děje. Pokud nám skutečně Ministerstvo lže v maličkostech, jak mu můžeme věřit v těch velkých věcech?“

Roxanin úsměv se roztáhl do netušené šíře. „Ach, Agnes,“ řekla tichounce, hlasem vrnivým jako kočka. „Copak se Ministerstvu někdy dalo věřit?“

Agnes pokrčila rameny. „Nikdy jsem s tím neměla až takový problém.“

Roxana obrátila oči v sloup. „Stádo ovcí,“ prohlásila. „Copak jste všichni slepí? Ministerstvo účelově upravuje pravdu tak, aby pro něj byla co nejvýhodnější. Aby posílila jeho vliv. Snaží se nás co nejvíc izolovat od mudlovského světa. Protože pak bude snadnější nás ovládat.“

„Izolujeme se přece kvůli bezpečnosti,“ odporovala jí Agnes. „Kdyby bylo všeobecně známo, že kouzla existují, tak by přece…“

„… mohly být vyléčeny nemoci, na které umírají miliony lidí, mohl být konečně vyřešen světový hladomor, mohli bychom všichni žít ve společném propojeném světě,“ řekla Roxana.

„Takhle svět ale nefunguje,“ poznamenala Agnes. „Kouzla by nebyla použita jenom k léčení.“

„Takže mudlové nemají právo ani na tu naději krásnějšího světa? Považujete se za lepší, než jsou oni, protože máte tu správnou genetickou výbavu?“ povytáhla obočí Roxana. „To je velmi nebezpečná myšlenka. Na to, že smrtijedka jsem tu bývala já.“

„Nic takového jsem neřekla,“ ohradila se Agnes. Zmínka o správné genetické výbavě ťala do živého. „Navíc já proti mudlům nic nemám. Oba moji rodiče jsou mudlové. Nevyrostla jsem v kouzelnickém prostředí, nemám důvod…“

„… ale přesto věříte, že se izolujeme kvůli bezpečnosti světa. A kvůli mudlům. Kolik znáte kouzelníků ze Států? Nebo z Asie. Nebo z většiny Evropy,“ vyjmenovávala Roxana. „Náš národ je podezřele nepromíchaný. Podezřele čistý. A je ochuzený. Přicházíme o inovace – ano, i magie se vyvíjí – většina našich lidí nezná ani svou vlastní historii, víme jen to, co nám řeknou v Bradavicích.“

„Poslyšte, já se o politiku moc nezajímám…“ začala Agnes ve snaze Roxanu přerušit.

„Žijeme v podstatě v utopii!“ rozhodila Roxana rukama v dramatickém gestu. „Ale je falešná, víte? Opíjejí nás rohlíkem a sami pijí šampaňské,“ řekla, zvedla se z křesla a začala po místnosti přecházet sem a tam. „Copak jste si vážně nevšimla, jak perfektní je všechno od konce války? Všichni ti hrdinové bez bázně a hany. Kulty osobnosti. Harry Potter, Brumbál, ostatně i samotný velký pan ministr Weasley. Všichni se tváří, jako by byli dokonalí. Ale oni nejsou. Nikdy nebyli. Je to jen iluze. Prachsprostá lež.“

Na chvíli se odmlčela a znovu si sedla do křesla, jako by najednou ztratila veškerou energii. „Já jsem pro ně nebyla dost dokonalá. Já a moje minulost. Tak mi nakázali, abych zmizela dřív, než Harrymu zkazím šanci na skvělou budoucnost. Odehnali mě od něj. A teď se tváří, že jsem nikdy neexistovala… nahradili mě někým pohodlnějším,“ zachraptěla a sklopila pohled ke svým dlaním. Pár vteřin vypadala, jako by byla duchem nepřítomná. Pak zprudka zvedla oči k Agnes: „Máte to zapsané, máte to všechno? Mám ještě tolik co vyprávět.“

Agnes váhavě přikývla. Nebylo jí příjemné, o čem se mluvilo. Její představa dokonalého Harryho Pottera se tříštila na kusy. Jako když spadne ze stolu skleněná váza. Jako kdyby jí do poznámkového sešitu někdo udělal padesát kaněk najednou. Fialový brk vznášející se kousek od jejího levého ucha zuřivě zapisoval. Roxana zase vstala. „Zajdu pro sušenky k tomu čaji,“ pravila a rychlým krokem se vydala ke kuchyni.

Agnes osaměla. Něco jí říkalo, že tohle bude hodně, ale opravdu hodně dlouhý den.

***

O dvě hodiny později se Agnes, pořád v témže domě, zavřela v Roxanině koupelně. Zabezpečila dveře kouzlem, aby nemohla být odposlouchávána, sklopila víko záchodové mísy a posadila se na něj. Pak z kabelky vytáhla leukoplastí několikrát slepený, ale jinak dočista obyčejný telefon, vyťukala do něj číslo a přiložila si ho k uchu.

„Sakra, Agnes, říkal jsem ti, že mi nemáš volat v práci, víš, že Dirk se těch mudlovských věciček bojí,“ ozvalo se z druhé strany Tomovým poněkud podrážděným hlasem. „Máš štěstí, že tu zrovna není.“ Chviličku bylo ticho. Pak Tom tišeji, trochu starostlivě dodal: „Co to tvoje pátrání? Jsi v pořádku?“

„Jo,“ odpověděla. „Našla jsem ji. Roxanu Blackovou – nebo Potterovou – z toho článku. Jsem u ní doma,“ vysvětlila. „Teď právě sedím v její koupelně.“

„A?“ otázal se Tom. „Zjistila jsi něco?“

Agnes si tiše povzdechla. „Myslím, že je ta ženská cvok,“ řekla nakonec, jaký z toho všeho vyvodila závěr. „Ona… vykládala mi tady o tom, že si vážně vzala Harryho Pottera, TOHO Harryho Pottera, a že je Ministerstvo rozdělilo, protože byla za války na špatné straně a jim se nehodilo do krámu, aby národní hrdina žil s bývalou smrtijedkou.“

„Hodně drsný,“ poznamenal Tom.

Přikývla na to. „Řekla bych, že ten článek napsala sama, aby byla zajímavá. Prostě zfalšovala Denního věštce, nechala udělat nějaké množství výtisků a vypustila to mezi lidi,“ vysvětlila svoji verzi. Nebyla si ještě úplně jistá, jestli jí věří, ale byla to mnohem příjemnější varianta než to, kdyby Roxana říkala pravdu. „Byla to falešná stopa. Vypadalo to zajímavě, ale přes paranoiky a konspirátory je tu Dirk, tohle já psát nebudu.“

„Měla bys odtamtud vypadnout, Agnes,“ řekl Tom. „Co nejdřív.“

„Já vím,“ odpověděla mu na to. „Volala jsem ti, abys věděl, kde jsem, kdybych se dostala do problémů.“

„Snad ne. Prostě se omluv, že už musíš jít, poděkuj za rozhovor a zmiz,“ pravil Tomův trochu zastřený hlas z reproduktoru telefonu.

„Jo. Je mi líto, že jsem vyplýtvala dovolenou… na takovou blbost,“ posteskla si.

„No, musíš teď doufat, že ti nebude umírat žádná další tetička,“ zasmál se Tom. Agnes úplně viděla, jak se do toho mobilu šklebí. „Mimochodem, našel jsem fajnovou restauraci, kterou si můžu dovolit. Až přijedeš zpátky… mohli bychom zajít napsat nějakou recenzi na večerní menu pro dva,“ řekl.

Agnes cítila, jak se jí maličko zrychlil tep. „V-vážně? Já… tak to bych moc ráda. Doopravdy.“

„Tak fajn,“ řekl Tom. „Budu se těšit. Tak zatím, Agnes.“

„Zatím, Tome,“ rozloučila se. Přitiskla si telefon k hrudníku a zavřela oči, aby si vychutnala ten moment. Tohle byla první pozvánka na rande od poloviny šesťáku v Bradavicích.

Osud však Agnes nedopřál, aby se z příslibu večeře ve dvou radovala dlouho. Sotva pár vteřin poté, co zavěsila hovor, se rozrazily dveře do koupelny a v nich stanula Roxana. Brunátná ve tváři, v očích divoký výraz a na rtech ten nejděsivější úsměv, který kdy Agnes u někoho viděla.

„Tak já jsem… cvok,“ řekla tiše, ale přesto dost jasně na to, aby ji Agnes, komicky přikrčená na záchodové míse s telefonem přitisknutým k prsou, slyšela. „Tak já vám… lžu.“

Agnes v uších bušila krev. Ať už je to pravda nebo ne, Roxana tomu věří. Nejhorší šílenec je ten, který o sobě neví, že je šílený; ten, který už naplno uvěřil vlastním bludům. Roxana měla v ruce hůlku, svírala ji tak pevně, až jí bělely klouby, to Agnes viděla. „Já… já použila kouzlo proti odposlouchávání,“ řekla, jako by se tím snad snažila omluvit. „Neměla jste… nemohla jste mě slyšet.“

„Můj dům je vybavený mnoha výstražnými systémy,“ pravila Roxana. „Jeden z nich se spustí, když někdo použije magii k tomu, aby mi zamezil v poslouchání toho, co říká. Nemám ráda tajemství, Agnes. Už jsem si jich zažila dost.“

„Omlouvám se…“ zašeptala Agnes. „Prosím, nechte mě jít,“ požádala roztřeseným hlasem. „Odejdu a už se tu nikdy neukážu. A nebudu o vás ani o ničem, co jsem tu slyšela, mluvit ani psát.“ Ano, zapomeneme na to. Už jenom proto, aby nemusela sundávat ze stolu podepsanou fotku Harryho Pottera, aby nemusela zpochybňovat všechno, čemu věří od chvíle, co zjistila, že čáry a kouzla existují…

Roxana naklonila hlavu na stranu. „Ale já přece nechci, abyste zmizela, Agnes. Chci, abyste mi věřila. Jste první člověk po osmi letech mého vyhnanství, který zná pravdu, ale nevážíte si jí. Chcete žít v iluzi, v tom dokonalém světě, který vám podstrkuje naše skvělé Ministerstvo.“

„Poslyšte, uvědomujete si, jak šíleně to zní, když to říkáte, Roxano?“ zkusila to Agnes. Mluvila jemně, trochu hlubším hlasem než obvykle – jako by se snažila uklidnit rozzuřenou šelmu.

Roxana spustila ruku s hůlkou k tělu a Agnes se na moment ulevilo. „Máte pravdu,“ řekla Roxana tiše. „Máte pravdu, zní to šíleně.“ Začala si hrát s rubínovým prstýnkem, který měla na prsteníčku levé ruky. „Ale víte, co je šílenější? Když si přesně pamatujete válku, den po dni. Přesně víte, co se dělo. Ale všichni vám říkají, že to bylo jinak. Že nic nevíte, že jste tam přece nebyla,“ řekla. „Je šílené, když si pamatujete ten den – ten den, kdy bylo zlo poraženo, ten den, kdy jste věřila, že už všechno bude jenom dobré, ale ono nebylo.“ Zvedla k Agnes oči. „Myslíte, že válka skončila? Válka trvá. Máme ji v sobě. A Ministerstvo se nás všechny, co byli u toho, co sakra trpí, snaží umlčet a přesvědčuje celej svět, že je všechno v pořádku, jako by to, co jsme prožili, bylo nic. Jako bychom my byli nic.“

„Když řeknu, že vám věřím, pustíte mě už pryč?“ zeptala se Agnes. Ta věta z ní vyletěla dřív, než si uvědomila, jak strašně pitomě zní.

Roxana se uchechtla. „Nikdo vás nedrží, Agnes.“

Agnes pomaličku vstala a opatrně vložila telefon zpět do kabelky. Nahmátla v ní hůlku, ale nevytahovala ji. Jen ji tak držela, pro všechny případy. „Tak já půjdu,“ řekla. Udělala váhavý krok směrem ke dveřím. Současně i k Roxaně.

„Mimochodem, chtěla byste vidět, jak vypadá vila Harryho Pottera zevnitř?“ otázala se Roxana konverzačním tónem.

Další události se odehrály strašlivě rychle. Agnes jen koutkem oka zaznamenala, jak Roxanina ruka vystřelila a chytila ji za rukáv. Vykřikla a pokusila se vytáhnout hůlku, ale pěst se jí zasekla v kabelce a nešla ven. Roxanino sevření zesílilo. Pak ucítila známý pocit, jako by se ji někdo snažil protáhnout vnitřkem gumové hadice a svět pohltila temnota.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět - 3. kapitola: