OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět - 4. kapitola

16.02.2021 (17:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 8× • zobrazeno 628×

IV. KAPITOLA ČTVRTÁ: Ragú

Dopad na dřevěnou podlahu byl tvrdý. Agnes naznala, že si dost možná zlomila několik žeber. Nenáviděla přemisťování, zvlášť, když se na něj nemohla dopředu psychicky připravit. Nikdy nezažila problémy s rozštěpy, nebo něco podobného, techniku zvládala dobře – jen prostě nesnášela ten pocit, že se nemůže nadechnout.

A tohle byla dlouhá, náročná cesta, během které se celou dobu snažila Roxaně vysmeknout. Nepodařilo se. Ta ženská měla sílu.

Ta ženská právě stála nad Agnes a zamyšleně se rozhlížela po místnosti, v níž se objevily. Byla to kuchyně. Agnes si uvědomila, že při přistávání zjevně trefila židli a odtud pramení ony bolesti v žebrech. Židle to nepřežila. Agnes ano. Naštěstí.

„To snad není možný,“ pronesla Roxana pro sebe, jako by Agnes, horko těžko se snažící aspoň se posadit, vůbec nevnímala. „Ten parchant si snad nechal udělat úplně stejnou kuchyň jako jsme měli v našem starém domě.“

„Kde to… kde to jsme?“ zachrčela ze země Agnes. „Vy jste mě unesla!“ obvinila Roxanu rázně. Až moc rázně, žebrům se to ani trochu nelíbilo. Bolestí se zajíkla. Určitě jsou zlomené, aspoň dvě.

Roxana vydala nějaký zvuk znějící jako „pfff, únos“ a pak dodala: „Mám od Pottera zásnubní prstýnek,“ řekla. „Nechala jsem si ho, i když jsme se rozešli. Je očarovaný – aby mě vždycky dostal k němu, když budu potřebovat.“ Strčila Agnes před oči ruku se zlatým prstýnkem, do nějž byl vsazený malý rubín. „Takže předpokládám, že jsme v té slavné Potterově vile.“

„Takže jste mě unesla a ještě se vloupala do domu jednoho z nejvlivnějších kouzelníků v Anglii. A vy mi tvrďte, že nejste cvok,“ zahartusila Agnes. Opřela se rukou o stůl a s trochou snahy a sakrování se postavila na nohy. „Myslela jsem, že vila Harryho Pottera je na pobřeží,“ poznamenala.

„Co?“ nechápala Roxana. Agnes kývla k oknu. Roxana z něj vyhlédla. Pak zmateně zamrkala a otočila se zpět do místnosti. „Moment… tak moment. Tohle nedává smysl.“

„Kde to jsme?“ zopakovala Agnes svůj dotaz.

„Doma,“ pípla Roxana. „Tohle je… náš dům. Můj a Harryho.“

Dřív, než si Agnes stačila pomyslet, že to vážně zašlo už moc daleko, a zalitovat, že se vůbec na tu pitomou dobrodružnou výpravu vydala, se ve vchodu do kuchyně objevil muž.

„Roxano…?“ řekl nevěřícně.

Byl to Harry Potter. Zcela určitě to byl ten Harry Potter. Vypadal tedy o dost zanedbaněji než v televizi nebo na fotce z Agnesina stolu, měl vrásky pod očima a tlustší brýle a taky měl na sobě příšerný hnědý pletený svetr s velkým R na hrudi, ale byl to on.

„Harry?“ špitla Roxana skoro neslyšně. Vyloženě na něm visela pohledem; oči jako by se jí leskly potlačovanými slzami. Jako by celý ten kamenně tvrdý obličej s ostrými rysy zjemněl a omládl, rozzářil se nějakým vnitřním světlem. Trvalo to jen pár desetin vteřiny; pak její výraz zhrubl do běžných kontur. „Co ty tady sakra děláš, Pottere?“ otázala se ostře.

„Já?“ zopakoval po ní s povytaženým obočím. „Já tady přece bydlím. Od doby, co jsme tenhle dům koupili, vzpomínáš?“

Roxana na něj namířila hůlku. „A neměl bys tak náhodou bydlet v tý svý zatracený supermoderní vile na pobřeží oceánu a válet se v posteli s tou rezavou čubkou?“ zvedla hlas při posledních dvou slovech.

„Co? S jakou… o čem to mluvíš, Roxano?“ svraštil obočí. „Já přece… od doby, co jsi mě opustila, jsem tu sám.“

„Já tě neopustila, Harry, bylo mi naznačeno, že bych mohla být přítěží v tvé hvězdné kariéře,“ syčela Roxana, s hůlkou pořád napřaženou proti němu.

„Hvězdné… kariéře?“ zopakoval po ní Potter.

„Podepsal jsi přece tu báječnou smlouvu, která z tebe udělala oficiální tvář Ministerstva!“ prskla Roxana.

Rozhostilo se ticho. Nikdo se ani nepohnul. „Já bych jenom ráda připomněla, že jsem tu taky, kdybyste o tom náhodou nevěděli,“ řekla Agnes, když už jí tíha mlčení připadala neúnosná. Pohledy obou se okamžitě stočily k ní.

„Kdo je to?“ otázal se Potter.

„Bulvární novinářka,“ odpověděla Roxana. „Našla článek o naší svatbě, ale nedohledala ho v archivu, tak se za mnou vydala, aby zjistila pravdu. Jenže mi nevěří, tak jsem ji vzala k tobě,“ vysvětlila a udělala pár kroků k němu. „Zjevně má problém uvěřit, že by Harry Potter, národní hrdina, mohl být takový zmetek, že by upřednostnil kariéru před vlastní ženou a jen jí nechal vzkázat, že by bylo vhodné, aby odešla. A o dva měsíce později už byl znovu ženatý,“ řekla mrazivě.

„Myslím, že jsem zraněná,“ řekla Agnes. „Nemůžu skoro dýchat, hrozně to bolí.“

Potter prošel kolem Roxany, jako by byla vzduch, a podepřel Agnes. „Pojďte, sedněte si a já zajistím nějakou první pomoc. Omlouvám se za Rox. Vždycky byla taková… divočejší.“ Pak se otočil k Roxaně. „Já znám ale jinou verzi příběhu,“ pravil. „Ministerstvo mi nabídlo smlouvu, která nám oběma měla zajistit snadnější život, a já ji samozřejmě přijal. Jenže když jsem se vrátil domů, abych tě obeznámil s tou velkou novinou… byla jsi pryč. Bez vysvětlení. Jen tak. Opustila jsi mě.“

Protáhl se společně s Agnes, která taktak chodila, do obývacího pokoje a opatrně ji usadil na pohovku. „Snažte se moc nehýbat,“ řekl. „Nejsem zrovna odborník na léčivá kouzla, ale přinesu si příručku a pomůžu vám. Nebojte,“ dodal a zmizel na schodech do vyššího patra.

Roxana pomalým krokem vešla do obývacího pokoje a svezla se do křesla u okna. Bylo ticho. Další tíživá chvíle absolutního ticha, které se rozlévalo místností jako pomalu chladnoucí karamel. Agnes se snažila nesoustředit na bolavá žebra, ale bylo to těžké; nebylo tu nic, co by ji rozptýlilo a bolest vystřelovala při každém nádechu.

„Omlouvám se,“ řekla Roxana zničehonic. „Nechtěla jsem vás zranit.“

Agnes ta omluva překvapila, ještě víc poté, co jí došlo, že je asi míněná upřímně. „To nic,“ zahučela v odpověď.

„Bála jsem se, že odejdete,“ pokračovala Roxana. „Víte, já nikoho nemám. Nikdo mi nezbyl. Byla jste moje první návštěva po tolika letech a věděla jste, kdo jsem, a měla jste ten článek a pak jste si myslela, že jsem blázen… tak strašně jsem vám chtěla dokázat, že se mýlíte.“

„Tak strašně, že jste mi zlomila několik žeber,“ ušklíbla se Agnes kysele. Jen co to udělala, úšklebek přešel v bolestnou grimasu. „Sakra, měla jsem dávat v magii pro první pomoc větší pozor…“

„…Tam nikdo nedával pozor. Ani za nás ne,“ poznamenala Roxana. „Ale… mě to tehdy celkem bavilo. Po válce jsem léčivá kouzla studovala. Asi rok, než zjistili, co jsem zač,“ dodala s hořkým úsměškem. „Kdybyste… kdybyste se mě nebála, tak vám to napravím. Určitě jsem v tom lepší než Harry a jeho příručka.“

Řekla to právě v tu chvíli, kdy se Potter zjevil ve dveřích, v ruce objemnou bichli Domácí lékař pro kouzelníky. Agnes i Roxana k němu svorně otočily hlavy. „Rox má pravdu,“ přiznal Potter. „Mně léčení nikdy moc nešlo.“

Roxana se na Agnes usmála a bylo to poprvé, co její úsměv nevypadal tak strašně děsivě. „Tak mohu?“ zeptala se.

Agnes váhavě přikývla. Roxana se k ní přesunula s hůlkou v ruce. „Vyhrnu vám tu halenku, ano?“ upozornila novinářku. „Potřebuju na to vidět.“

Měla překvapivě hebké ruce a ten lehounký, opatrný dotek, když odhalovala Agnes zraněný bok, ostře kontrastoval s tím, jak hrubě ji popadla, když se přemisťovaly. Přiložila celou dlaň na pravou část Agnesina hrudního koše a druhou ruku nastavila tak, aby hůlka mířila v podstatě rovnoběžně s žebry. „Emendatio costarum… dolor sanatur…“ špitala polohlasem zaklínadla. Agnes cítila, jak bolest pomalu mizí a nahrazuje ji příjemné teplo. Boční stěna hrudníku jí teď lehce zářila, skrz kůži mohla sledovat vlastní žebra, jak jimi prochází proud žlutozlatého světla od páteře až k hrudní kosti a napravuje je. Přišlo jí to fascinující.

Celá akce trvala jen necelou minutu. Potter položil Domácího lékaře na konferenční stolek a usmál se na Roxanu. „Pořád ti to jde,“ poznamenal. „Jsi dobrá.“

Roxana se na něj otočila a zúžila oči do tenounkých čárek. „Myslíš, že se jedním komplimentem vykoupíš, Pottere?“ otázala se.

Pokrčil rameny. „Nemám se z čeho vykupovat,“ řekl. „Ty ses na mě vykašlala, ne já na tebe.“

„Já se na tebe vykašlala?“ načepýřila se Roxana. „JÁ? Měli jsme se přece tak dobře, vůbec jsi nepotřeboval podepisovat tu pitomou smlouvu. Vždyť jsi byl bystrozor, sakra!“

„Já nikdy bystrozor nebyl,“ odpověděl Potter. Pořád byl klidný, až podezřele stoicky vyrovnaný s tím vším, co se kolem něj dělo. Roxana svraštila obočí.

„Mohl bys přestat aspoň na patnáct vteřin mlít hovadiny?“ osopila se na něj.

„Mohla bys aspoň patnáct vteřin poslouchat, co ti říkám?“ odpověděl jí na to ostře.

„Uklidněte se, oba,“ zarazila je Agnes. „Co si o tom promluvit v klidu? Očividně máte každý jinou verzi té události. Možná by stálo za to se navzájem vyslechnout,“ pravila. A já bych je měla ráda zaznamenané obě, pomyslela si pro sebe. Fialové pero a notýsek se nicméně do vzduchu nevznesly. Agnes měla i jiné způsoby, jak zaznamenávat dění mnohem efektivněji a nenápadněji.

Roxana a Potter se chvíli navzájem přeměřovali pohledem. Pak si Potter sedl do křesla, kde předtím seděla Roxana, a pokynul jí skoro výsměšným gestem ruky. „Tak prosím, Rox. Posaď se u nás.“

Roxana se usadila vedle Agnes, přesně naproti svému bývalému muži. „Takže… tys nebyl bystrozor, říkáš,“ řekla a přehodila si nohu přes nohu, blýskajíc po Potterovi zlostnýma očima. „Můžeš mi to nějak… osvětlit?“

„Tu práci jsem nedostal,“ pokrčil rameny.

„Jak jako nedostal?“ nechápala.

„Neprošel jsem přes psychotesty. Asi se to dalo čekat,“ ušklíbl se. „Řekli mi, že je jim to líto a že mám přijít znovu za pár let. Že nejsem srovnaný s válkou, nebo tak něco, a že by to mohlo ovlivnit moje chování v krizových situacích.“

„Posttraumatický stresový syndrom,“ poznamenala Agnes. Roxana se na ni škaredě podívala. „Pardon,“ řekla novinářka. „Už mlčím.“

„Proč jsi mi to neřekl?“ otázala se Roxana.

„Nevěděl jsem jak,“ odpověděl Potter. „Když jsem tehdy přišel domů, úplně v háji z toho, že jsem neprošel, našel jsem tě v kuchyni stočenou v koutku, celou ubrečenou. Tehdy tě vyhodili z nemocnice, protože zjistili, že jsi v životopise zatajila válečnou minulost. Jak jsem ti to měl asi říct? Že jsme oba bez práce a skoro bez peněz, protože jsme všechno vrazili do tohohle domu? Tak jsem se prostě tvářil, že je všechno v pořádku.“

„Z nemocnice?“ přerušila je zase Agnes.

„Roxana se zaučovala u Munga. Vždycky měla talent na léčivou magii, to už jste zjistila,“ otočil se k ní Potter. „Ale bylo těsně po válce a všichni byli… citliví na jisté věci.“

„Citliví na bývalé smrtijedy, neuhlazuj to, Harry, už jsem jí to stejně řekla,“ poznamenala Roxana. Potter se zatvářil nesouhlasně, ale neřekl na to nic. Pokračovala. „Takže ty ses přede mnou tvářil, že chodíš do práce?“

„Jo,“ kývl na to. „Po tom prvním měsíci jsem ti vysypal na stůl v podstatě zbytek těch peněz, co zbyly po rodičích, a tvářil jsem se, že je to výplata. A věřila jsi mi.“

„A to sis vážně myslel,“ otázala se Roxana, „že to takhle budeš moct dělat donekonečna? Že na to nepřijdu?“

„Samozřejmě že ne,“ ohradil se. „Ani jsem už neměl dost na další měsíc. Šel jsem za Ronem – ještě nebyl ministrem, ale už tehdy měl konexe… doufal jsem, že by mi mohl pomoct sehnat práci, nebo mě aspoň založit, než něco seženu. Slíbil mi, že něco vymyslí.“

Agnes viděla, jak se Roxanin výraz postupně mění z naštvaného přes zmatený k překvapenému. Potter pokračoval. „Asi po dvou týdnech Ron přišel s nápadem, že se stanu tváří Ministerstva, že ze mě udělá hvězdu. Nepřijal jsem to.“

„Nepřijal?“ zopakovala po něm Roxana. „Jak to…?“

„Vysvětlil jsem Ronovi, že chci svůj klid. Tak jsme se dohodli, že Ministerstvu… prodám svoje jméno. Značku Harry Potter.“

„Co?“ nechápala Agnes.

„Jak jako prodám značku?“ přidala se Roxana.

„Zkrátka, že Harry Potter bude tváří Ministerstva, ale nebudu to já. Že najmou herce, který bude vystupovat místo mě a mně budou platit za to, že to dovolím. A k tomu dostanu nějaké místo v administrativě na Ministerstvu,“ vysvětlil. „Vymohl jsem si, že součástí té smlouvy bude vymazání všech zmínek o tom, že jsi někdy byla smrtijedka, z oficiálních záznamů,“ dodal. „Přišlo mi to dokonalé. Chtěl jsem ti to všechno vysvětlit, vážně. Ale když jsem přišel slavnostně domů s tou podepsanou smlouvou, ty už jsi byla pryč. A já nikdy nezjistil proč.“

Agnes si všimla, že Roxana pláče. Musela zamrkat, aby se ujistila, že se jí to nezdá. Ale Roxana skutečně plakala, vyloženě se otřásala vzlyky. „Rox…?“ oslovil ji Harry opatrně. „Co se…“ začal otázku, ale přerušila ho gestem ruky.

Zvedla k němu oči mokré od slz. Když promluvila, třásl se jí hlas. „Řekli mi, že není vhodné, aby se po boku Harryho Pottera objevoval někdo s mou minulostí, že to musím pochopit… řekli mi, že budeš hrát v reklamách, že budeš jezdit po školách a mluvit o tom, co se dělo za války, řekli mi, že přece při tom všem s tebou nemůže být bývalá smrtijedka…“ špitla. „Řekli mi, že bude lepší, když nebudu dělat scény…“

„Kdo ti to řekl?“ přerušil ji Potter rázně. „Kdo by ti něco takového proboha říkal?“

Roxana si otřela oči hřbetem ruky. „Delegace z Ministerstva!“ vzlykla. „Přišli sem domů, oznámili mi to jako hotovou věc! Bylo to jako zlý sen…“

„Ale proč jsi proboha nepočkala, až přijdu domů?“ otázal se Potter.

„Protože mi ukázali tvůj podpis na té smlouvě. Tvářili se, že o tom všem víš. Řekli mi, že bude nejlepší, když odejdu v klidu…“ odpověděla skoro šeptem. „Za měsíc mi přišlo poštou vyrozumění o anulaci našeho sňatku. A za další měsíc televize živě přenášela tvou veselku s malou Ginny.“

„To jsem nebyl já, ale ten druhý,“ řekl Harry tiše. „Já jsem přece chtěl jenom tebe. Vždycky.“

Usmála se na něj přes slzy a natáhla k němu ruku. Neváhal, přiskočil, poklekl u ní, chytil ji a její nabízenou dlaň si přitiskl na tvář. Roxana se svezla z pohovky k němu na zem a objala ho. Už nemluvili – ani ona, ani on. Agnes tu scénu pozorovala také mlčky.

Bylo to šílené. Všechno. Celý tenhle den, všechno to, co slyšela, i to, co se kolem ní dělo. Bylo to šílené – a přesto, když je takhle viděla, neměla pochyb, že je to skutečné. Že se to vážně stalo tak, jak to popsali.

Takže jsou dva Potterové. A ten pravý dělá kancelářskou krysu. Je to osamělý, obtloustlý chlap s prořídlými vlasy, důvěřivec, kterému Ministerstvo vzalo všechno, na čem mu ve skutečnosti záleželo. A to „všechno“ byla cholerická bývalá smrtijedka se zálibou v konspiračních teoriích, které se navíc teď ukazovaly být pravdivé.

Prohlížela si Roxanu. Přemýšlela, čím ho zaujala, jak se sobě dostali, když byli každý na jiné straně barikády. Nebyla to klasická femme fatale. Měla až moc tvrdé rysy v obličeji, výrazný nos a úzké rty. Pod očima a kolem úst se jí rýsovaly první vrásky, v černých vlasech svítily šediny – přitom byla v podstatě stejně stará jako on, viděla její datum narození v tom článku.

Snažila se uvažovat jasně. Skončil tímhle příběh? Milenci rozdělení osudem se dostali zpátky k sobě a Agnes by teď měla vyklidit pole? Ne, to přece ne. Tohle ještě není konec, jen půlka příběhu. Za Roxanou někdo poslal delegaci z Ministerstva. Někdo se postaral o to, aby článek o svatbě Roxany Blackové a Harryho Pottera navždy zmizel z archivu. Odmítala odejít dřív, než zjistí, jak to všechno bylo.

„A pan ministr… myslím Ron Weasley,“ řekla Agnes dostatečně nahlas na to, aby ji oba slyšeli. „Myslíte, že ten o tomhle všem věděl?“

Roxana k Agnes zvedla oči, ale nestihla na to říct nic. Promluvil Potter. „Jestli o tom nevěděl,“ řekl, „tak dost možná nemá Ministerstvo pod kontrolou. Má tam krysu.“

„Spíš celé hejno,“ odtušila Roxana. „Nebo je on sám kontrolován. Imperius byla poměrně hojně využívaná kletba za války, tak proč ne teď.“

„Každopádně bychom měli zjistit, jak to s ním je,“ pokračoval Harry. „Už jenom kvůli jeho bezpečí.“

„Anebo kvůli tomu, abychom měli jasno v tom, jestli nás prodal,“ řekla Roxana.

„Takže… pojedeme na Ministerstvo?“ otázala se Agnes. Tenhle den pořád nabíral na obrátkách. Uvědomila si, že ji to začíná bavit. Tohle byl důvod, proč chtěla dělat novinařinu. Investigativní reportáže. Rozplétání tajemství. Nějaká akce. Ne rovnání tužek na stole a psaní o rybaření.

K jejímu nesmírnému překvapení – a zklamání – ale Roxana zavrtěla hlavou. „Jaktože ne?“ nechápala Agnes. „Teď jste přece říkali, že…“

„Poslyš, děvče,“ oslovila ji Roxana, vstala a položila jí ruku na rameno. „I kdyby to nebyla záležitost, která vyžaduje určité plánování a vhodné načasování, takže tam rozhodně nepůjdeme hned teď okamžitě, není to nic pro tebe. To je jen mezi Ministerstvem a námi.“

„Mám ještě tři dny dovolené,“ řekla Agnes. „A jsem dobrá čarodějka, nebudu tam jen tak postávat, když půjde do tuhého.“

„Vždycky jsme pracovali ve třech, Rox,“ poznamenal Potter. „A teď nemáme Rona.“ Agnes hrdě vypnula hruď, když si uvědomila, že Harry Potter srovnává její přínosnost s jedním z nejvýznamnějších kouzelníků současné doby.

Roxaně se jeho plán ani za mák nelíbil. Zprudka se k němu otočila a její oči metaly blesky. „Ty ji chceš vzít s sebou? Neznáš ji ani hodinu! Jak jí můžeme jen tak věřit?“

„Jsem z Nebelvíru,“ pravila Agnes.

„To byl Pettigrew taky,“ zpražila ji Roxana pohledem.

„Má kuráž,“ řekl Potter. „A když ji teď necháme odejít, kde máme jistotu, že zítra nevyjde článek o nás a o celé téhle levárně v tom jejich časopise? Je to přece novinářka! Nemůžeme si dovolit, aby se Ministerstvo dozvědělo o tom, že jsme spolu a víme, co se děje. My nesmíme přijít o moment překvapení,“ přesvědčoval Roxanu.

„Ale prosím tě, Májovou hvězdu přece nikdo nečte,“ mávla rukou Rox.

„Ministerstvo stoprocentně hlídá veškerý tisk,“ prohlásila Agnes. „A já jsem schopná zajistit zveřejnění toho článku do dvou hodin, Roxano. Ve speciálním prémiovém čísle.“

„A teď nám dokonce vyhrožuje!“ křikla Roxana. „Měli bychom jí vymazat paměť a vysadit uprostřed dálnice, jako za starých dobrých časů,“ řekla.

Přeměřovaly se vzájemně s Roxanou pohledem. Agnes blafovala, Májová hvězda neměla takový rozpočet, aby si mohli dovolit jen tak vydat prémiové číslo časopisu. A pravděpodobně by to ani neprošlo přes Dirka. Ale Agnes vážně moc stála o to zjistit, jak celý tenhle příběh dopadne.

„Kdybych nevěděla, že jsi nikdy nebyl na mrňavé blondýnky s malýma prsama,“ ušklíbla se Roxana, aniž by z ní spustila oči. „Tak začnu tady na Agnes žárlit.“

„Jak už jsem jednou řekl – jen a jedině tebe, Rox,“ usmál se na ni Harry.

„Tak to jsi pěknej pitomec, pane Pottere,“ zavrněla Roxana.

„A co teprve vy, paní Potterová,“ mrkl na ni. Pak ale dodal mnohem rezolutnějším tónem: „Agnes jde s námi. Stejně by sis ji tu musela pár dní nechat kvůli kontrole, jestli jí dobře srostly ty žebra.“

„Jsi pořád stejný, Harry,“ povzdechla si Roxana. „Bohužel naprosto neodolatelný. Tak dobrá. Jestli tu holku s sebou chceš, tak ji vezmeme. Ale jestli se jí něco stane – můžeš za to ty. Já si myju ruce, jasný?“

„Taky jsi pořád stejná,“ oplatil jí to Potter. „Fajn. Ubytuj Agnes, snad si ještě pamatuješ, kde máme pokoj pro hosty. Já mezitím zajistím nějaké jídlo. Pak se domluvíme, co dál.“

Roxana ještě pár vteřin probodávala Agnes pohledem. „Tak pojď,“ kývla na ni nakonec a vydala se ke schodům do patra. Agnes téměř radostně poskočila. Roxanin výraz nicméně pořád jasně dával najevo nemysli si, že jsi vyhrála. Agnes byla naprosto přesvědčená o tom, že ale skutečně vyhrála. Dosáhla přesně toho, čeho chtěla.

A na malém mudlovském diktafonu, pěkně schovaném ve speciální kapsičce v útrobách nekonečně velké kabelky, měla Agnes zaznamenané každé slovo, které bylo vyřčeno. Protože kdo by se spoléhal na kouzelnickou technologii, když se teď tak jasně ukazuje, jak zrádná je, že?

***

Roxana ji dovedla do malého podkrovního pokojíku, ve kterém už zjevně nějakou dobu nikdo nebyl. „Harry tu nejspíš moc neuklízí,“ poznamenala Agnes, když se poté, co se posadila na postel, zvedlo do vzduchu mračno prachu.

Roxana pokrčila rameny a okamžitě upravila pokojík do obyvatelné podoby pomocí mávnutí hůlky. „Abrakadabra,“ ušklíbla se po provedení kouzla. „Takhle jednoduché to je. Snad se ti tu bude líbit. Pořád sis to nerozmyslela?“

„Ne,“ zavrtěla Agnes hlavou. „Tohle je ta nejvíc vzrušující věc, do které jsem se kdy zapletla. Jen tak ji nepustím.“

„Vy z Nebelvíru jste byli vždycky švihlí,“ ušklíbla se Roxana.

„A ty jsi z které koleje?“ odvážila se jí Agnes tyknout. Přece jen, Rox s tím začala první, tak proč by nemohla ona – přesto z toho byla trochu nesvá.

Roxana ale vypadala, že si změny způsobu řeči vůbec nevšimla. „Havraspár,“ odpověděla zamyšleně, s pohledem upřeným na zarámované fotografie na stěnách. „Čekala bys asi Zmijozel, ale byl to Havraspár. Byla jsem taková malá šprtka,“ pousmála se Rox. „Tady,“ ukázala na jednu z fotek. „To jsem já, když mi bylo dvanáct, a Ron s Harrym. Je to po famfrpálovém zápasu. Nebelvír vyhrál, pochopitelně, měli Harryho jako chytače.“

„Vypadáš tam dost šťastně na to, že tvoje kolej prohrála,“ poznamenala Agnes.

Roxana se zasmála. „Jo, asi jo. Mě sporty nikdy moc nebraly. Byla jsem spíš na knížky, chodila jsem na ty zápasy jen proto, že hrál Harry,“ vysvětlila. „Líbil se mi už tehdy. Vlastně jsem si ho našla už ve vlaku... když jsme jeli do Bradavic poprvé. Byl to takový roztomilý trumbera.“

„Takže jste se dali dohromady už na škole?“ zeptala se Agnes.

„Jo, někdy v páťáku,“ odpověděla Roxana. „Složitý historický období, ale vzpomínám na něj pořád.“

„Pořád nechápu, jak se to stalo, že se holka, která byla od jedenácti zamilovaná do Harryho Pottera, dala ke smrtijedům,“ řekla Agnes.

„To je komplikovaný a já o tom teď nehodlám mluvit,“ řekla Roxana důrazně. „Ubytuj se a pak přijď dolů,“ dodala a spěšně vyrazila ze dveří.

Agnes v pokojíku zůstala sama. Povzdechla si; ta konverzace se vyvíjela tak slibně. Znovu si sedla na teď už nezaprášenou postel a začala vytahovat z kabelky oblečení, taštičku s hygienou a všechno to, co si nabalila, kdyby náhodou musela někde přespávat, než se vrátí domů.

Rovnoměrně to rozložila na postel a noční stolek a potom se vydala zpátky do spodního patra.

***

Když přicházela, Roxana s Harrym seděli u stolu a drželi se za ruce – jakmile si jí ale všimli, pustili se a navzájem po sobě střelili trochu zahanbeným pohledem. „Vy hrdličky,“ ušklíbla se na ně Agnes. „Už jste se pohádali, tak je dobře, co?“

„Pořád ještě nemůžu uvěřit, že se tohle vážně děje,“ poznamenal Potter s pohledem pořád upřeným na svou ženu.

„Díkybohu, že jsi mi tehdy dal ten očarovaný prstýnek,“ odpověděla na to Roxana.

Agnes měla pocit, že je z těch jejich sladkých řečiček v ovzduší v tu chvíli tolik cukru, že už brzy musí začít krystalizovat. Roxana nosila ten prsten osm let, přesto zjevně nikdy nesebrala odvahu k tomu, aby ho použila. Vlastně jen díky ní, Agnes, jsou ti dva dnes spolu. Měli by jí děkovat. Neřekla pochopitelně nic, jen se posadila ke stolu. „Tak,“ pravila, když už začínala cítit, jak se jí na nose usazuje karamel. „Co jste vymysleli?“

Potter urychleně vstal, udělal pár kroků ke kuchyňské lince, vzal z ní velký hrnec a položil ho na stůl. „Udělal jsem ragú,“ řekl pyšně. „Aby nám to plánování šlo líp.“

„Prázdný žaludek, prázdný mozek,“ přikývla na to Roxana a podala talíře.

Agnes nesnášela ragú. Z principu. Ragú je ten typ jídla, do kterého se dá naházet úplně cokoliv, a když se to zasype dostatečně velkým množstvím koření, chuť původních přísad se změní tak, že jeden nepozná vepřové od veverčího.

Roxana jí vrazila do ruky naběračku a lžíci, která byla jen o něco málo menší než ta naběračka. Agnes naprázdno polkla a nabrala si té stejnoměrně červené hmoty takovou malou, dívčí porci. „Ale jen se neupejpej, máš za sebou těžkej den,“ okomentovala Roxana a plácla jí na talíř ještě jednu naběračku.

Agnes si převzala svoje jídlo a trochu nešťastně poděkovala. Zdálo se, že ani Potter, ani Roxana nezaznamenali, jak nekomfortně se cítí. Seděli těsně vedle sebe a spokojeně se nacpávali. Došlo jí, že jí nezbývá, než je následovat.

S prvním soustem si uvědomila, jak velký má vlastně hlad. Najednou měla pocit, že jí to nenáviděné jídlo chutná jako božská mana. Harry Potter docela dobře vaří. Pomyslela si, že by mu to měla pochválit, ale než stihla myšlenka doputovat až k ústům, promluvila Roxana.

„Harry si myslí, že bychom měli jít na Ministerstvo co nejdřív,“ řekla.

Agnes přikývla. Nebyla si úplně jistá, nakolik dobrý nápad to je, ale hodlala souhlasit se vším, co navrhnou, aby neohrozila svou účast na tomhle všem. Potter po Roxanině větě pochopil, že se po něm chce nějaká aktivita, a tak na chvíli odložil lžíci. „Jo, no – měl jsem se totiž nedávno s Ronem sejít, ale museli jsme to zrušit, neměl čas… tak jsem si říkal, že bych ho zkusil kontaktovat přes letax. Stejně věčně sedí u krbu,“ pravil.

„Nemá telefon?“ zeptala se Agnes. „To by bylo o dost jednodušší…“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne. Všem těm mudlovským hračkám se vyhýbá, prý aby šel příkladem. Ministerstvo doporučuje mudlovskou technologii nepoužívat, protože údajně oslabuje magii,“ řekl.

„To je krávovina,“ ušklíbla se Roxana.

Potter pokrčil rameny. „Je to oficiální doporučení,“ řekl. „Určitě na to mají nějaký výzkum, podklady a tak.“

Roxana protočila oči a třískla lžící o stůl. „Proboha, Harry, Ministerstvo najímá herce, aby tě imitoval, a tvrdí lidem, že jsi to ty, to si vážně myslíš, že dělá jenom věci, které má nějak podložené?“

Ani nemrknul. „To, že udělali jednu divnou věc, ještě neznamená, že je to tak se vším, Rox,“ zchladil ji. „Nebudu tě podporovat v těch tvých… anarchistických myšlenkách, dokud nebudu vědět, jak je to doopravdy.“

„Nevíš ani polovinu z toho, co vím já,“ pravila Roxana. „Kdybys věděl, tak…“

Agnes měla nutkavou potřebu to přerušit. „To ragú je moc dobrý,“ vypálila. „Moc často ho nejím, vlastně ho dost nesnáším, ale tohle je výborné. Fakt. Luxusní.“ Poslední dvě slova už musela říct s očima zabodnutýma do talíře, aby se jí neroztřásl hlas. Agnes nesnášela, když se lidi kolem ní hádali. Nevadilo jí, když se křičí na ni, ale ten pocit, že musí sledovat cizí roztržku, byl nesnesitelný.

Chvilku to vypadalo, že na sebe znovu začnou štěkat, ale nakonec oba znovu obrátili svou pozornost k jídlu. Potter dojedl jako první. „Zajdu pro letax a zkusím se spojit s Ronem. Vy dvě buďte hlavně potichu. Bydlím sám a nemívám návštěvy, takže jakýkoliv zvuk je…“

„… Podezřelý, jasně,“ doplnila ho Agnes. „Budeme zticha.“

„Můžeš s tím začít hned teď,“ poznamenala Roxana trochu kousavě. Zjevně se jí ani trochu nelíbilo, jak se předtím Agnes zapojila do její konverzace s Harrym. A taky jí dost možná ještě neodpustila tu výhružku s prémiovým číslem.

Potter zmizel ve dveřích. Agnes se tiše krmila překvapivě dobrým ragú. Roxana seděla za stolem, také mlčky. Vypadala, že má napjatý každý jednotlivý sval v těle – a uši natažené tak, aby slyšela i ten nejtišší zvuk.

Ozval se dusot. To Potter seběhl ze schodů, zřejmě s letaxem. Pak slyšely, jak si kleká ke krbu. V okamžiku, kdy do plamenů zahlásil „Weasleyova rezidence, krb v pracovně“, Agnes odložila lžíci a stejně jako Roxana nasměřovala svoji pozornost k obývacímu pokoji.

Nebyla si jistá, jestli vůbec něco uslyší; popravdě nevěděla, jak přesně letaxová komunikace funguje. Její rodný dům nebyl do letaxové sítě zapojen z celkem pochopitelných důvodů – Agnes byla první čarodějkou v rodině.

Nějakou dobu bylo úplné ticho rušené jen praskáním polínek v krbu. Pak zahučely plameny a až do kuchyně bylo slyšet Potterovo zanadávání. „Sakra, Rone! Vyděsil jsi mě k smrti, zrovna jsem se s tebou snažil spojit.“

Slyšely smích a pak další hlas. „Promiň, Harry, taky jsem s tebou chtěl mluvit. Aspoň vidíš, jak máme synchronizovaný myšlenky.“

Znovu trocha tichého nadávání a zaskřípání dřevěné podlahy, jak se Harry odtáhl od krbu. „Fakt jsem se tě lekl.“

„Co jsi mi vůbec chtěl?“ zeptal se ministr kouzel. „Já s tebou chtěl probrat tu mladou od vás z odboru, Minnie Laurensovou. Mám pocit, že kromě špulení rtů a nošení velkých výstřihů vůbec nic neumí, tak bych rád věděl, jak to vidíš ty, jako její kolega.“

„A kvůli tomu mě sháníš takhle večer?“ otázal se Potter. „Myslel jsem, že mě chceš pozvat na to kafe, jak jsi to onehdy zrušil…“

„Říkal jsem si, že bychom mohli zajít spíš na něco ostřejšího,“ odpověděl Weasley. „A probrat to všechno u skleničky. Víš, já nerad vyhazuju lidi bez předchozí porady s těmi, co s nimi reálně pracují… ale na tu holku se mi tu hromadí stížnosti…“

„Od Woodgatové?“ přerušil ho Potter. „Tu vůbec neposlouchej. Závidí jí, že má co nosit v těch velkých výstřizích,“ řekl.

Weasley se zasmál. „Není to jen od ní, ale tohle je taky možnost.“

„Poslyš, tak co se sejít zítra po práci?“ navrhl Harry. „Můžeme to pořešit.“

„Pro mě za mě,“ odpověděl Weasley. „Navrhuju moji kancelář na Ministerstvu. K nám nemůžeme, Hermiona je poslední dobou protivná, nechci ji dráždit.“

„No jo, nikdy mě moc nemusela,“ poznamenal Potter.

„Žárlí na tebe,“ zazubil se ministr. „Tvrdí, že s ní trávím mnohem míň času než s tebou. Takže zítra u mě?“ zeptal se. „Kolem šesté, to už tu nebude ani noha. Heslo do kanclu je kyselé mokasíny.“

„Jo jo, dobře,“ odpověděl Potter.

„Ukončuji přenos,“ řekl Weasley. Pak ozvalo znovu zahučení plamenů.

Roxana v kuchyni nesouhlasně zavrtěla hlavou. „To bylo podezřele snadné,“ pravila, když Harry vešel do místnosti. „Myslím, že o nás už ví.“

„Nebuď pořád tak paranoidní,“ odpověděl jí na to. „Tohle se mi s ním stává pořád – že si voláme navzájem. Posledně jsme se v tom krbu dokonce srazili hlavama,“ řekl. Ta představa přišla Agnes z nějakého důvodu nesmírně komická.

„Jen aby,“ řekla Roxana.

„Miláčku,“ řekl Harry, přešel k ní a krátce ji políbil na čelo. „Jsem si na devadesát devět procent jistý, že Ron v ničem nejede. Je to můj nejlepší kámoš už od nějakých jedenácti let, vzpomínáš?“

„Lidi se někdy mění, Harry,“ pravila Rox tiše.

Agnes si pomyslela, že to není pravda. Lidi se nemění, jen se v nich můžou probudit věci, které tam byly vždycky někde schované. Řekla, že půjde na chvíli nahoru; myslela, že jen pošle zprávu Tomovi a hned se vrátí. Jakmile si však v pokoji pro hosty lehla na postel, okamžitě usnula.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět - 4. kapitola: