OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět - 5. kapitola

20.02.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 6× • zobrazeno 734×

 V. KAPITOLA PÁTÁ: Ministr kouzel

Ráno ji probudilo cinknutí příchozí zprávy na mobilu. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, kde je. Včera se všechno semlelo tak strašně rychle, že si ani si nebyla jistá, jestli se to doopravdy stalo. Další cinknutí. Ještě jedna zpráva.

Zašmátrala rukou po nočním stolku a nahmátla telefon. Kde sakra jsi? stálo na displeji. Od Toma. A další zpráva: Mam o tebe strach. Ozvi se, prosim.

Tomu bys neuveril, vyťukala do mobilu. PS Harry Potter vari skvely ragu, přidala ještě. Jen pár okamžiků poté, co zprávu odeslala, začal telefon zuřivě vyzvánět. Přijala hovor. „Tome, jsem v pořádku,“ řekla dřív, než vůbec mohl stihnout něco říct. „Jen asi teď vážně není vhodná doba na to, abych ti to vysvětlovala. Pak ti všechno řeknu.“

„Agnes, doufám, že už nejsi s tou šílenou ženskou,“ zachrčel Tomův hlas z telefonu.

„Neboj, všechno je v pohodě,“ odpověděla na to neurčitě. „Jsem na stopě něčeho, co vypadá fakt důležitě,“ dodala potom o něco tišším, naléhavým hlasem. „Ale vážně ti zatím nemůžu říct, co to je.“

„Ježiš, hlavně nezačni nosit tu čepici z alobalu, jo? Neslušela by ti,“ pravil Tom.

Zasmála se. „A ty hlavně neříkej Dirkovi, že nejsem na pohřbu svojí tetičky,“ připomněla mu.

„Neboj, tvoje tajemství je u mě v naprostém bezpečí,“ řekl. Úplně viděla, jak se do telefonu zubí. „Jen se mi prosím průběžně ozývej, jo? Nerad bych… rušil tu rezervaci večeře pro dva.“

Přivřela oči. „Tohle doopravdy vypadá jako rande,“ poznamenala.

„Je to rande,“ potvrdil. „A ty ho koukej nezmeškat.“

„Nezmeškám,“ slíbila tiše. Ještě pár vteřin čekala, jestli Tom něco dodá, ale na druhé straně už bylo ticho. „Měj se, Tome,“ řekla a ukončila telefonát.

Žuchla sebou na postel, mobil tiskla v dlaních jako vzácnou relikvii. Představa návratu domů najednou vypadala mnohem lákavěji než přepadení ministra kouzel. Sakra, vždyť jí Tom právě potvrdil, že ji zve na rande. To, že k němu cítí nějaké… nejen přátelské emoce, se mu snažila naznačit už dobré dva měsíce a on se teď konečně chytil. A ona? Místo toho, aby za ním okamžitě přicupitala a využila příležitosti, tvrdne někde v domě Harryho Pottera.

V domě Harryho Pottera! Až teď se nejspíš úplně probudila. Tahle příležitost se už nejspíš nikdy nebude opakovat. Rande s Tomem dost možná taky ne, jestli to poděláš, pomyslela si. Ale nejdřív práce, potom zábava. Někdo si tady šeredně pohrál s realitou. Někdo tady šeredně lže o historii tak nedávné, že by si ji ještě měli všichni pamatovat. A někdo s tím musí něco udělat. A ten někdo je Agnes Gebauerová! No, to určitě, ušklíbla se ta realističtější část jejího mozku.

Vstala. Naproti posteli na stěně viselo velké zrcadlo a z něj na ni zíral její odraz. Co asi tak můžeš udělat, Agnes. Vždyť to vypadá, že pomalu ani neudržíš hůlku.

Vytáhla svou hůlku z kabelky, pevně stiskla její držadlo v dlani a bojovně vystrčila bradu.

A přesně dle očekávání vypadala jako pitomec. Útloučká čarodějka s příliš širokými rameny, neproporčně dlouhými končetinami a špinavě blond vlasy. Odraz v zrcadle na ni hleděl jejíma vlastníma šedomodrýma očima, které nevypadaly ani jako nebe před bouří, ani jako dva stříbřité talířky, byly prostě a docela obyčejně šedé.

„No, aspoň jsi byla v Nebelvíru, to ti přidává nějaké body k potenciálnímu hrdinství,“ ozval se za ní Roxanin hlas.

Agnes sebou cukla. Roxana se zasmála. „Vím, na co myslíš, holka,“ poznamenala. „Že jdeme dělat něco velkýho a ty nevíš, jestli se na to hodíš.“

„Ani nevím, jestli jdeme dělat něco velkýho,“ pravila Agnes a otočila se od zrcadla. „Myslíš, že jo?“

Roxana pokrčila rameny. „Jdeme konfrontovat ministra kouzel, který systematicky obelhává celou naši společnost. Jdeme odhalit čachry s realitou, přepisování historie a fakt pořádnou spoustu nedovoleně použitých kouzel ovlivňujících paměť. Jo, Agnes, jdeme dělat něco velkýho. Proto jsem ostatně chtěla, abys jela domů,“ řekla.

„Myslíš si, že na to nemám,“ sklopila oči Agnes. Pak ale naznala, že musí za svou reputaci bojovat. „Já vím, že vypadám jako nepoužitelná novinářka, ale… Měla jsem nejlepší výsledek v N.K.Ú. z Obrany proti černé magii z celého ročníku. A moje O.V.C.E. dopadly podobně dobře. Roxano, já myslím, že vážně…“

„Známky nejsou zkušenosti,“ odtušila Roxana. Ať už měla Agnesina poslední věta pokračovat jakkoliv, Roxana rozhodně nevypadala, že ji hodlá vnímat. „My aspoň známe Rona a já… řekněme, že umím dost solidně používat bojová kouzla, zvlášť když jsem naštvaná. Ty jsi pravděpodobně nikdy nezažila žádnou větší stresovou situaci. Válka skončila dřív, než jsi vůbec nastoupila do Bradavic. Netuším, jak zareaguješ, až o něco půjde, a upřímně, mám z toho strach.“

„Říká nejimpulzivnější ženská, kterou jsem kdy poznala,“ oponovala Agnes. „Pochybuju, že zrovna ty…“

„Agnes, zrovna jsem znovu získala něco, co jsem osm let považovala za navždy ztracené,“ přerušila ji Roxana. „Věř mi, že mi vážně hodně záleží na tom, abych to neztratila znovu. Umím se ovládat, když o něco jde.“

„Mohla bys to prostě ignorovat,“ poznamenala Agnes. „Nenapadlo tě to? Vzít Harryho a někam zmizet. Daleko od Ministerstva a od všeho, začít nový život. Nechat to prostě být.“

„Jó, holka, kdybychom tohle uměli, tak se nám oběma žije mnohem jednodušeji,“ pravila povzneseně Roxana. „Někdo to asi umí, nechat to prostě být, ale je určitý typ lidí, který tuhle schopnost neovládá.“

„To z vás dělá hrdiny,“ řekla Agnes.

Roxana si s úšklebkem vyhrnula levý rukáv a ukázala jí předloktí, na kterém se pořád ještě v plné kráse skvěl Voldemortův symbol. Agnes před ošklivým znamením podvědomě couvla. Při pohledu na něj ji mrazilo v zátylku, přesto z něj nebyla schopná spustit pohled. Udělala krok zase zpátky, dokonce natáhla ruku, jako by se chtěla toho symbolu dotknout, ale pak ji zase spěšně stáhla – jako by se bála, že ji had plazící se z lebky na Roxanině předloktí uštkne. „Zesvětlalo, když umřel,“ poznamenala Roxana. „Ale nikdy nezmizelo docela. Prý si to bere sílu ze mě. Abych nikdy nezapomněla.“

Stáhla rukáv do původní pozice. „Hrdinové obvykle nenosí Znamení zla,“ pravila.

„Obvykle ne,“ přiznala Agnes. „Ale… ty jsi to přece nedělala z přesvědčení, ne?“ připomněla jí to, co jí bylo sděleno při jejich prvním setkání.

Roxana se na to jen uchechtla. „Víš co, přijď dolů, jo? Chci s tebou trochu probrat plán na večer. V noci jsme ho s Harrym ještě trochu… vyšperkovali,“ řekla.

„Hned tam budu,“ přikývla Agnes. Roxana vyšla z místnosti a zavřela za sebou dveře. Zvláštní. Ta ženská ji opakovaně vyděsila téměř k smrti, unesla ji, dávala Agnes jasně najevo, že si o ní nemyslí nic pozitivního a navíc byla bývalá smrtijedka, přesto… Agnes k Roxaně něco táhlo. Přemýšlela, jestli je to jen přirozená novinářská zvědavost, nebo jsou nějakým způsobem spřízněné duše. Ta myšlenka ji trochu děsila.

Vytáhla z kabelky čisté oblečení. Pak jí došlo, že se od svého včerejšího odchodu z domu nesprchovala. Máma jí vždycky říkala něco o tom, že ať dělá cokoliv, měla by u toho mít čisté prádlo. Usoudila, že s tou sprchou to bude asi podobné. Vydala se za Roxanou, aby zjistila, kde tu mají koupelnu.

***

Když vysprchovaná a vyvoněná Agnes vcházela do kuchyně, Roxana zrovna pokládala na stůl objemný balík. „Co je to?“ otázala se Agnes.

„Harryho neviditelný plášť,“ řekla Roxana. „Dnes večer ho použijeme, Harry má jít na ministerstvo sám, nás dvě nesmí nikdo vidět.“

„Vejdeme se pod něj dvě?“ zeptala se Agnes. Nebyla schopná odhadnout skutečnou velikost pláště, ale měla trochu strach, že jim bude krátký.

Roxana rozbalila balík a ukázala Agnes plášť v celé jeho kráse. „Kdysi jsme pod ním chodívali i ve třech,“ pravila. „Neměl by to být problém. Podívej na něj, pořád naprosto dokonalý. Žádné díry, oka… je to úžasné dílo.“

„Musí mít obrovskou cenu,“ řekla Agnes.

Roxana přikývla. „I nové neviditelné pláště jsou drahé, a pochybuji, že by některé z nich byly tak dobré jako tenhle.“ Přejela prsty po hedvábném povrchu kouzelné látky. „Ale pro mě má hodnotu hlavně emoční. Kdybys věděla, co všechno jsme s ním zažili…“

„Někdy bych si to moc ráda poslechla,“ dovolila si na to říct. Opatrně, velmi opatrně, jako by se snažila pohladit ježka. „Až budeme mít víc času…“

Roxanin úsměv, kterým na to reagovala, působil trochu plaše. Snad ji překvapilo, že někdo má zájem vůbec naslouchat tomu, co říká. Agnes si uvědomila, jak strašně osamělá musela Roxana být celé ty roky bez Harryho. Bývalé smrtijedky nemají přátele; ti, které měly, jsou buď mrtví, nebo ve vězení. A noví se získávají těžko.

Uvědomila si, že už se Roxany nejspíš nebojí. Ani jejího Znamení. Vlastně se dokázala vžít do té osamělosti. Agnes nikdy nebyla moc oblíbená – mezi mudlovskými dětmi proto, že se kolem ní děly divné věci a v Bradavicích proto, že byla prostě divná. Nikdy nepochopila, jak se začít s lidmi bavit tak, aby je to neobtěžovalo. Jak se zapojit do skupiny. Měla velkou hromadu velmi povrchních vztahů, spíš spoustu známých než pár skutečných přátel. Většinou ji to nijak netrápilo, ale teď měla pocit, že se to mění. Její zájem o Roxanin příběh byl skutečný, nechtěla ho proto, aby mohla napsat článek. Chtěla ho pro sebe. Chtěla být jeho součástí. Překvapilo ji to. Nevěděla, jak s tím pocitem naložit.

„Harry přijde někdy kolem čtvrté,“ přerušila Roxana tok Agnesiných myšlenek. „Pak se nachystáme a vyrazíme s ním na Ministerstvo. Musíme se držet pořád u něj, ať se tam neztratíme. Ta budova je labyrint, zvlášť některé části.“

Agnes přikývla. „Tak,“ pokračovala Rox a přehodila si přes ramena neviditelný plášť, takže z ní najednou byla vidět jen hlava. „Pojď, vyzkoušíme si, jak se nám v tom bude chodit. A pak bys mi mohla pomoct dát tenhle dům trochu do kupy… a taky s vařením. Vrchol mého kuchařského umu jsou ohřáté párky s kečupem, doufám, že jsi na tom líp,“ zazubila se na mladou novinářku.

„Já jsem holka z města,“ pravila Agnes. „Umím objednat pizzu.“

„A to vůbec nezní jako špatný nápad!“ rozzářila se Roxana.

A tak asi o hodinu později objednaly Agnesiným mudlovským telefonem pizzu. Roxana z toho byla hrozně nadšená, protože nikdy netelefonovala, a pořád se do toho Agnes snažila mluvit. Vrcholem všeho bylo, když pro pizzu nakonec musely až několik kilometrů od domu, protože podle mudlovských map Potterovic vilka vůbec neexistovala, a Roxana se i se dvěma krabicemi nadšeně přemístila zpátky do domu, aniž by zaplatila. Ve výsledku by asi platit ani nemusely, neboť poslíček omdlel, když viděl Roxanino přemisťování. Agnes ho však bylo líto, tak ho uložila do stabilizované polohy a pod hlavu mu zasunula bankovku.

***

Těsně před šestou se trojice ve složení Agnes, Roxana a Harry objevila v zapadlé uličce nedaleko vstupu na Ministerstvo. Agnes vytáhla ze své maličké kabelky neviditelný plášť, který tam předtím s Roxanou pečlivě nainstalovaly tak, aby se nepoškodil, a roztáhla ho, aby se pod něj obě mohly schovat.

„Nic nečouhá,“ zkonstatoval Potter, když Agnes s Roxanou zmizely pod pláštěm. „Je to dobrý.“

„Výborně,“ odpověděla na to Roxana tlumeně. „Tak pojďme.“ Zněla velmi rozhodně. Agnes si nebyla jistá, co přesně má v plánu, ale trochu se začínala bát. Ne o sebe. Spíš o ministra kouzel. Něco jí říkalo, že Roxana nepůjde pro ránu daleko.

Harry šel před nimi a vykračoval si takovým běžným svižným krokem, na tváři už od jejich příchodu výraz, který neukazoval ani ždibíček z toho napětí, které všichni tři cítili.

Společně se vměstnali do telefonní budky a Harry vytočil číslo 62442. Nervozita narůstala. Agnes cítila, jak se jí zrychlil tep, když se kabina budky rozjela směrem dolů do podzemí.

Trvalo to jen pár sekund, než se před nimi objevila dvorana Ministerstva. Potter doširoka otevřel dveře kabiny a vyšel ven. Roxana s Agnes se spěšně protáhly za ním dřív, než se dveře znovu stačily zavřít.

„To bylo o fous,“ ucedila Roxana směrem k Harrymu. „Taky jsi to mohl chvilku podržet.“ Její manžel celkem pochopitelně neodpověděl, dost možná ji ani neslyšel. Jeho kroky vedly neomylně ke schodišti na opačné straně vstupní haly, před nímž byla recepce. Za stolem seděla postarší čarodějka s jasně fialovými vlasy.

„Ahoj May,“ pozdravil ji Potter. „Jdu za ministrem, měl by mě čekat.“

„Ahoj Harry,“ odpověděla čarodějka. „Jo, je tam, čeká na tebe. Já za chvíli odcházím, tak buď té lásky a nenech si ho utéct, nebo tu budeš do rána zamčený,“ poznamenala.

„Jsem si toho vědom,“ usmál se Harry. „Ale Ronald by mě tu určitě nenechal.“

„Och, pan ministr má někdy zvláštní smysl pro humor, aby ses nedivil,“ zasmála se May a laškovně pohodila fialovou hřívou. „Tak se měj, Harry. Pěkný večer.“

„Tobě taky, May,“ odpověděl Potter a pokračoval na schodiště. Agnes s Roxanou se vydaly za ním, našlapujíce po špičkách, aby na schodech nevydaly sebemenší zvuk. Kancelář ministra kouzel se nacházela v prvním patře, takže nešli nijak dlouho.

Harry zaklepal na těžké dubové dveře a potom od nich trochu odstoupil. Mosazné klepadlo ve tvaru ptačí hlavy trochu nevrle pootevřelo jedno oko a upřelo ho na něj. „Není už po pracovní době?“ otázalo se.

„Je, ale mám schůzku,“ řekl Harry.

Klepadlo otevřelo i druhé oko a trochu natočilo hlavu. „A heslo znáš? Protože jestli ne, tak je mi úplně šumák, jestli tu schůzku fakt máš, nebo kecáš, zlatíčko,“ poznamenalo.

„Kyselé mokasíny,“ usmál se Potter. „Je to správně?

Klepadlo protočilo oči. „Jo,“ ušklíblo se trochu nešťastně. „Heslo je správný. Můžeš dál.“

Cvakl zámek; nejdřív jeden, pak druhý. Potom se dveře pomalu otevřely a celá skupinka vstoupila dovnitř. Agnes si všimla, že Roxana v ruce, kterou nepodpírala neviditelný plášť, pevně tiskne rukojeť hůlky.

„Zdravíčko, Harry,“ pozdravil ministr. „Jdeš přesně na čas. Tak co ti můžu nabídnout? Koňak, jako obvykle?“ otázal se. Seděl za stolem v hlubokém koženém křesle a na stole po své pravé ruce měl nachystanou lahev a dvě sklenice. Agnes si nikdy dřív neuvědomila, jak moc zrzavé má Ronald Weasley vlasy – v Denním věštci, kde ho vídala nejčastěji, vycházely vždy jen černobílé fotografie. Byl vlastně ještě mnohem zrzavější než Dirk. Slečna Wrightová z knihovny musela být z ministrova vzhledu vážně u vytržení.

„Ahoj Rone,“ odpověděl Potter. V jeho hlase bylo napětí už jasně patrné a Agnes si všimla, že jednu ruku svírá naprázdno v pěst. „Ne, vlastně si nedám nic. Chci mít čistou hlavu.“

„Co blbneš?“ zazubil se ministr. „To si tu se mnou budeš vykládat o kozách Minnie Laurensové jen tak nasucho?“

Agnes neočekávala, že z úst ministra kouzel někdy uslyší slovo kozy. Rozhodně ne v tomto významu. Z nějakého důvodu ji to… znepokojilo. A otřáslo její důvěrou v autority.

„Nebudeme si povídat o Minnie Laurensové, Rone,“ pravil Harry. Zjevně se ze všech sil snažil, aby zněl úplně klidně.

Weasley svraštil obočí. „Tak o čem si jako budeme…“

V tu chvíli už to Roxana nevydržela. Agnes cítila, jak jí neviditelný plášť sjíždí z ramen. Nestačila ho zachytit, spadl na zem. Nemělo smysl se pod něj znovu schovávat, když už byla odhalena, a tak ho jen zvedla z podlahy a co nejrychleji nacpala do kabelky – tentokrát absolutně nepřemýšlela nad tím, jestli se plášť poškodí nebo ne, prostě ho potřebovala uklidit.

„Zdravím, Rone,“ řekla Roxana. „Chtěla bych dodat, že tě ráda vidím, ale nějak mi to nejde přes pysky, víš.“

Weasleyův výraz se ze zamračeného změnil v překvapený. „R-roxano?“ oslovil ji trochu zmateně. Pak se ale hned srovnal a nasadil široký úsměv, přesně ten typ, který míval na fotkách v Denním věštci a kterému Tom přezdíval politický. „Sakra, holka! Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím! Kam jsi tehdy zmizela? Pojď na mou chlupatou hruď, Roxie!“

Roxana se netvářila, že by hodlala jeho přání vyplnit. „To bys měl vědět velmi dobře,“ odpověděla velmi sladkým hlasem na otázku, kterou jí položil. „Nechal jsi mě přece poslat pryč, ne?“

„C-cože?“ otázal se přerývaně. „Ne! Ovšem že ne, proč bych to dělal?“ Byla to rychlá reakce, velmi rychlá, ale dle Agnesina názoru stejně nezněla příliš přesvědčivě.

„Roxana tvrdí,“ řekl Potter, „že v ten den, co jsem podepsal tu smlouvu o náhradnictví, jak jsi mi ji připravil, u nás doma byla delegace z Ministerstva. A naznačila jí, že bylo velmi vhodné, aby odešla.“

„To je přece nesmysl!“ ohradil se Weasley. „Roxana měla být zařazena do programu na ochranu obětí válečného režimu, nebyl jediný důvod, aby…“

„Program ochrany obětí válečného režimu?“ prskla Roxana. „A ta ochrana spočívala v čem? Ve vymazání veškerých zmínek o naší existenci?“ otázala se a napřáhla proti Weasleymu hůlku. „Podle oficiálních zdrojů neexistuju. Nikdy jsem nestudovala. Nikdy jsem se nenarodila. Roxana Blacková prostě není.“

„Vymazali jsme identity některých vybraných bývalých smrtijedů, to ano, přiznávám,“ řekl ministr. „Ale dali jsme jim identity nové, takové, aby se nevědělo o jejich minulosti, aby mohli žít poklidný život,“ vysvětlil. „Jenže ty jsi utekla dřív, než jsi tuhle druhou šanci mohla dostat.“

„Odešla jsem na rozkaz Ministerstva,“ zasyčela Roxana.

„To tvrdíš ty,“ odpověděl Weasley.

„Počkat,“ zarazila debatu Agnes. „Chcete říct, že existuje nějaký program, který zatajuje skutečnou identitu bývalých smrtijedů a pomáhá jim žít běžné životy?“ otázala se.

„To je kdo?“ zeptal se ministr.

„Novinářka,“ odpověděl Potter. „Našla Roxanu a přivedla ji ke mně.“

„Ach, takže jsem právě, jak se zdá, prozradil státní tajemství před členkou té nejméně důvěryhodné sorty lidí v celém státě,“ poznamenal Weasley. „To je nepříjemné. Uvědomuješ si, Harry, že za tohle tě můžu vyhodit, že ano? Přivést neoprávněné osoby do mojí kanceláře?“

Teď už hůlku vytasil i Potter. „Uvědomuješ si, že jsem v kouzelnických soubojích mnohem rychlejší než ty, že ano?“ zeptal se klidně. „Rone, rád bych věřil, že na Roxanině situaci nemáš podíl. Ale zdá se, že nám něco tajíš.“

„Snad ode mě nečekáš, že vám vysypu informace, které zná v Británii jen pár velmi pečlivě vybraných kouzelníků, jen proto, že na mě míříš hůlkou,“ pravil Weasley.

„CONFRINGO!“ křikla Roxana bez varování. „POZOR!“ reagoval na to Harry a strhl Agnes stranou. Zbytečně. Roxana mířila opačným směrem.

Skříň za ministerským stolem vybuchla. Weasley se stihl pohotově schovat pod stůl a kryl si hlavu, ale přesto byl po jejím kouzle poněkud ožehnut a v jeho zrzavých vlasech ulpělo několik dřevěných třísek. „Ty psychopatko!“ vyjekl ministr o něco vyšším hlasem, než bylo obvyklé. „Cos to udělala? Ta skříň byla historický kousek, originál po Groganovi Stumpovi!“

„Nemám problém to tu vyhodit celé do povětří, Ronalde, to se spolehni,“ poznamenala Roxana hlasem chvějícím se vzteky. „Buď té lásky a odpovídej na všechny otázky, které ti položíme. Nebo ti garantuji, že zjistíš, co si ještě pamatuju ze svých smrtijedských dob.“

„To přece nej…“ začal Weasley. Roxana udělala s napřaženou hůlkou krok směrem k němu. Ministr reflexivně zvedl ruce nad hlavu. „Dobrá… tak co chcete?“

„Pravdu,“ řekl Potter, zjevně otřesený tím, co Roxana právě udělala. „Co je ten program ochrany obětí válečného režimu. Kdo byl tehdy u nás doma a poslal Rox pryč. A co všechno jsem ti vlastně tehdy odkýval, když jsem podepsal tu zpropadenou smlouvu.“

„Můžu vám říct jen to, co sám vím,“ pravil Weasley, pořád s rukama nad hlavou. „Támhle v té skříni jsou dokumenty o programu POOVR. Je tam všechno. Staré i nové identity, kompletní změny v původní realitě, popisy paměťových kouzel.“

Potter se ke skříni vydal. „Ne,“ zarazila ho Roxana gestem ruky a kývla k Weasleymu. „Ať to přinese sám. Může to být past,“ řekla.

„No dobrá,“ pokrčil rameny Weasley. „Jako bych někdy uměl dělat pasti,“ zabručel, vydal se ke skříni a otevřel ji. Vytáhl z ní maličkou, asi dva krát dva centimetry velkou knihu, kterou položil na stůl a namířil na ni hůlkou. Kniha se začala zvětšovat, jako když se rozkládá papír poskládaný na čtvereček. Po pár vteřinách na stole ležela bichle velikosti Codex gigas, tlustá dobrých pět palců. Na její lícové straně se zlatým písmem skvěl nápis Program na Ochranu Obětí Válečného Režimu.

Agnes udělala pár opatrných, nejistých kroků směrem ke knize. Tohle je sólokapr, pomyslela si. Krytí bývalých smrtijedů. Jejich zapojení v běžné kouzelnické společnosti. Jsou mezi námi. A tohle je jejich seznam. Tyvolenakole, tohle je fakt velký.

„Prosím,“ řekl Ronald. „Tak čtěte.“

Potter otevřel knihu, Agnes se k němu okamžitě přitočila, aby co nejlíp viděla. Roxana stála vpovzdálí, hůlku stále namířenou proti ministrovi kouzel. „Jsou tu jména všech bývalých smrtijedů v tom programu,“ komentovala Agnes nevěřícně. „Je to seznam na několik desítek stran… kdy se přidali… za jakých okolností… odkazy na jejich osobní profil v knize.“

Zaostřila na jediné jméno na seznamu, které znala. Roxana Blacková, smrtijedka od roku 1981. Tento letopočet byl však přeškrtán a napsán jiný – 1995. Bližší informace na straně 2543. Chtěla na tu stránku otočit, ale Harry zjevně pochopil, co se chystá udělat, jemně ji chytil za ruku a nedovolil to.

Podívala se na něj a střetla se s vážným pohledem jeho jasně zelených očí. „Omlouvám se,“ špitla a stáhla ruku zase zpátky. Měl pravdu, tohle by nebylo fér.

„Potřebuju si zapálit,“ poznamenal Weasley. „Potřebuju se uklidnit. Jestli mi to nedovolíte, tak zaručeně umřu.“

„To je nechutný zvyk,“ pravila Roxana.

„Umírání?“ otázal se Weasley. „Jo, taky ho nemám rád. Proto bych se mu rád vyhnul. No ták, jen si vylezu tady na balkon,“ řekl.

„Jo, a spustíš poplašný systém, to je mi jasné, nejsem blbá,“ ušklíbla se Roxana. „Vy dva prozkoumejte tu knihu. Já ho doprovodím, ať to s ním nesekne,“ nakázala.

Agnes i Potter svorně přikývli. Roxana chytila Weasleyho za límec, hůlku mu namířila do zad, a takto ho vytáhla z místnosti na veliký balkon. Výhled z něj byla zřejmě jen kouzlem vytvořená iluze, protože se nacházeli v podzemí, ale vypadalo to celkem přesvědčivě. Zrovna tam zapadalo slunce.

„Chci si udělat pár obrázků,“ řekla Agnes, jakmile se za ministrem a Roxanou zavřely dveře, a vytáhla z kabelky fotoaparát.

„Udělat kopii by bylo jednodušší,“ poznamenal Potter.

Agnes zavrtěla hlavou. „Pochybuji, že proti tomu není ta kniha chráněná. Stará dobrá mudlovská technologie ale funguje vždycky,“ usmála se. „Jen kdybys… kdybyste mi to narovnal, pane Pottere, ať se mi to dobře fotí.“

„Říkej mi Harry,“ opravil ji. „Připadám si starý, když mě mladší ročníky oslovují pane.“

„Dobře,“ kývla. „Tak tedy promiň, Harry.“

Ježíšku na křížku. Jen tak si tu stojí s Harrym Potterem, skutečným Harrym Potterem, který jí právě dovolil, aby mu tykala, a odhaluje státní tajemství, která dost možná bude stát ministra křeslo a pokud si nedá pozor a naštve Roxanu, tak dost možná i krk. Co by za tuhle možnost, za tohle vzrušení, dali Dirk s Tomem!

„Je to strašný, že?“ řekla Agnes po pár chvilkách ticha rušeného jen otáčením stránek a zvukem fotoaparátu. „Myslím to, že si jen tak žijou mezi námi. Ti, co zabíjeli lidi kvůli čistotě krve.“

„Je to laskavé,“ poznamenal Potter. „A lidské. Mnoho z nich své minulosti lituje, tak jako Roxana. Byli jen… poblouznění tím režimem. Hodně z nich spolupracovalo ze strachu. Ty, kteří dělali z přesvědčení, trest neminul. Udělal bych nejspíš to samé, kdybych byl na Ronově místě.“

Cvak, cvak. Stránka po stránce byla zaznamenávána na film mudlovského fotoaparátu. „Já si myslím, že lidé mají právo vědět o minulosti jejich souseda,“ řekla Agnes.

„Proč?“ otázal se Potter. „Aby ho mohli lynčovat za něco, za co se on sám uvnitř stydí a lituje toho? Bývalí smrtijedi si to stigma nesou do konce života v sobě. Někteří z nich i na ruce. To je snad dostatečný trest.“

„Žijeme ve falešném pocitu bezpečí,“ poznamenala Agnes. „Jako ovce v ohrádce. Máme pocit, že všechno zlo bylo potrestáno… ale ono je mezi námi.“

„Zlo nejde zničit, Agnes,“ pravil Harry. „Bude tu pořád. Jen jeho formy se mění.“

„Kdyby opravdu nešlo porazit… jaký smysl má tedy proti němu bojovat?“ otázala se Agnes.

Potter se na ni usmál. „Kdybychom proti němu nic nedělali, nedokázali bychom se sebou žít. K čemu by byl život, kdybychom se jen tvářili, že žádné zlo není?“ otočil její otázku. „Zlo, proti kterému teď stojíme, Agnes, není tenhle Ronův slavný program, ale to, co mimoděk způsobil. Jsme necitliví. Otupěli jsme. A nevidíme, co se kolem děje. Ani nás nenapadne, že je něco špatně, že nám někdo lže. Lidi se koukají na falešného Harryho Pottera a jeho falešný úsměv a prostě věří, že je to ten hrdina, který je zachránil před Voldemortem. Ale kdyby byl, tak se takhle neusmívá, protože by si pamatoval ty příšerné oči. To, jak zhasínají. Je vražda hrdinství? Přece umřel svojí vlastní kletbou, nezabil jsem ho. Nebo ano? Může být hrdina současně i vrah?“

Potter zmlknul, pohled stočený k balkonu. „Už se dlouho nevrací,“ poznamenal.

„Zajdu je zkontrolovat,“ nabídla se Agnes.

„Dobře, jdi,“ řekl Harry. „Já zkontroluju ten Ronův koňak.“ Vypadal trochu zklamaně, že Agnes nechala jeho promluvu bez jakékoliv reakce. I ji samotnou zklamalo, že nevěděla, jak mu odpovědět. Možná se za sebe trochu styděla, za své černobílé vnímání světa. A za to, že strašně moc chtěla zjistit, co se píše na stránce 2543.

***

Modravý dým z Weasleyho cigarety pomalu stoupal vzhůru a mizel v umělých mracích. „Už je ti líp, závisláku?“ otázala se ministra Roxana.

„Jo,“ odpověděl. „Ale o to cigáro nešlo. Hlavně jsem chtěl mluvit s tebou. O samotě,“ řekl.

Uchechtla se. „A cos mi chtěl? Sdělit mi, že jsi to opravdu byl ty, kdo poslal tu výpravu k nám domů? Neobtěžuj se, vím to. Chtěl jsi mě od Harryho odeštvat už od chvíle, co jsme spolu začali chodit.“

Ron zavrtěl hlavou. „Nebyl to můj nápad,“ řekl. „Jen jsem plnil rozkazy. I když musím přiznat, že zrovna tenhle… jsem vykonal docela rád. Nepřál jsem mu tě. Měla jsi na víc.“

„Na tebe?“ zeptala se s úšklebkem.

Ministr pokrčil rameny. „Víš, že ses mi vždycky líbila. A Harry… vždyť to byl odjakživa cvok. To jeho střídání nálad. Neschopnost dotahovat věci do konce. A po válce se to všechno jen zhoršilo. Nikdy neměl šanci to bystrozorské místo získat, ne v tomhle psychickém stavu,“ řekl. „Měla jsi na víc. On je troska.“

„Ale já ho miluji,“ pravila Roxana prostě. „Milovala jsem ho tehdy stejně jako teď. Tys byl jen kamarád.“

„Jo,“ řekl Weasley s povzdechem. „To jsi mi dala jasně najevo.“

„Tak ses mi pomstil,“ poznamenala Roxana. „Vymazal jsi všechny stopy mojí existence, nechal jsi celý svět zapomenout, že všechny ty slavná dobrodružství Harryho Pottera jsem s vámi prožila já... vytvořil sis novou, alternativní realitu, v níž jsi mě nahradil… kým jiným než svojí ženou. Čarodějkou z mudlovské rodiny, altruistkou s naprosto čistým rejstříkem. Jak příhodné,“ ušklíbla se.

„Hermiona není z mudlovské rodiny, jen nám přišlo lepší ji tak prezentovat,“ opravil ji ministr. „Kouzelníci mudlovského původu potřebovali nějaký silný vzor. A to ona být umí.“

„Vzal jsi mi úplně všechno, co jsem kdy měla,“ zkonstatovala Roxana. „Zůstalo mi jen to zatracené znamení na předloktí. Jak tebe mohl Klobouk zařadit do Nebelvíru…“

„Zájmy jednotlivce nesmí nikdy převýšit zájmy většiny,“ řekl Weasley. „A já jednal v zájmu celé země.“

„Jo?“ otázala se Roxana s úšklebkem. „Takže jsi malé Ginny zařídil zářnou kariéru manželky falešného Pottera v zájmu země? Nebo bylo v zájmu země nasázet všechny tvoje povedené bratříčky na teplá místečka na Ministerstvu a Harryho nechat dělat blbou sekretářku?“

„Rodina je pro mě důležitá,“ odtušil Ron. „Když dobře plním rozkazy, je mi potom dovoleno zajistit svým blízkým trochu úlevy. Prožili si toho taky hodně, jestli si vzpomínáš.“

„Pořád mluvíš o rozkazech,“ pravila Roxana. „Ale ty přece žádné nedostáváš. Jsi sakra ministr kouzel. Rozhoduješ sám. Nad tebou nikdo není.“

Zhluboka potáhl z cigarety a vypustil do ovzduší další obláček dýmu. „Nade mnou je královna, Roxano,“ odpověděl jí.

„Co vím, tak ta do kouzelnického světa nemluví. Pokud o nás vůbec ví,“ řekla na to.

„Ví, ale to není důležité,“ pravil Weasley. „Já nemluvím o britské královně. Mluvím o naší královně.“

„Co?“ nechápala Roxana.

Najednou jí byl o několik kroků blíž. Ani nevěděla, kdy se to stalo. „Zašli jste už příliš daleko, Rox,“ řekl ministr. „Věci, kterým nerozumíme, bychom měli nechat být. Bude jistě potěšená, že ses našla. Opakovaně jsi jí… komplikovala plány. Takové lidi ona nemá ráda, ale zato se s nimi velmi ráda setkává.“

Roxana proti němu znovu napřáhla hůlku. „Netuším, o čem to mluvíš, Ronalde, ale rozhodně nemíním se potkávat s nějakou…“

„Immobilus!“

Weasleyovo kouzlo bylo tak rychlé, že Roxana nestačila vydat ani jediný zvuk; bez hlesu klesla do jeho náruče, neschopná jediného pohybu. „Je mi to líto, Roxano. Kdyby to bylo na mně, jen ti vymažu paměť. Ale ona už roky sní o tom, že si s tebou promluví.“ Odhrnul jí černé vlasy z čela a přejel dlaní po tváři. „Neboj se. Jistě bude laskavá.“

Agnes, až dosud schované za jedním ze zdobených řeckých sloupů podpírajících stříšku balkonu, divoce bušilo srdce. Musí přece něco udělat. Musí ji zachránit. Ministr je zrádce. Kouzelnický svět řídí nějaká sekta, tajné společenství nebo tak něco. Dirk a jeho alobalové čepice měli pravdu. Stiskla v ruce rukojeť hůlky a vystoupila zpoza sloupu. „Okamžitě ji pusť, nebo…“ začala.

„Expelliarmus!“ odzbrojil ji Ronald jediným mávnutím hůlky. Opatrně položil bezvládnou Roxanu na zem a vydal se směrem k Agnes. Couvala před ním tak dlouho, až narazila do dveří. Za nimi je přece Harry, stačí jen zaklepat, nějak mu dát znamení… „Harry ti nepomůže,“ řekl Ron. „Už jsem to zařídil… byl jsem na to připraven. Dalo se čekat, že se tu s Roxanou jednoho krásného dne objeví a budou chtít odpovědi. Jen ty jsi taková malá nepříjemnost navíc. Novinářka, která strká nos, kam nemá.“

Zabije mě, pomyslela si Agnes. Hlavou se jí mihla myšlenka na Toma a na tu večeři, kterou si spolu už nikdy nedají. Na to rande, které mu slíbila, že nezmešká. Na tu budoucnost, kterou si už začínala v hlavě malovat a která nikdy nenastane. Zavřela oči, když proti ní Weasley namířil hůlku.

Pak byla tma.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět - 5. kapitola: