OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět II - 3. kapitola

23.03.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 541×

III. KAPITOLA TŘETÍ: Zmařené naděje

Jean ji dovedla do vstupní chodby, jediného místa, odkud se dalo z centrály přemístit pryč; zbytek komplexu byl před tímto druhem magie z pochopitelných důvodů chráněn. Cestou od Berty nemluvily. Agnes proto, že nechtěla Jean ještě víc popudit, Jean proto, že byla zjevně nervózní.

„Víš, jak ta věc funguje?“ kývla Jean k Roxanině prstenu.

„Při přemisťování budu myslet na Harryho a ten prsten mě k němu zavede?“ odpověděla jí Agnes tázavým tónem. Nebyla si popravdě jistá, jestli to pochopila správně, ale doufala, že vzhledem k tomu, že jí ten prsten Roxana dala bez jakéhokoliv vysvětlení, bude používání intuitivní.

Jean přikývla. „To zní logicky,“ pravila. „Tak nás veď.“

„Chyť se mě,“ řekla Agnes. Před tím, než se přemístila, jí hlavou bleskla myšlenka, že je to dost možná poprvé, co někoho tímhle způsobem eskortuje. Většinou to byla ona, kdo se při přemisťování vezl. A v poslední době většinou dost nedobrovolně.

Hluboký nádech a pevně zavřené oči – i přes to se jí během akce lehce navalilo. Letěly černotou dlouho, než poměrně hladce dopadly na pevnou zem. Jean se jí okamžitě pustila a tasila hůlku. Agnes byla o pár vteřin pomalejší, ale taky jí došlo, že by to měla udělat.

Ještě se nestihla úplně zorientovat, její oči měly problém si přivyknout na náhlé velké množství světla. I když se v centrále zřejmě snažili navodit jakési základní denní rytmy, umělé osvětlení se s ostrou září ranního slunce nedalo srovnat. Udělala krok dopředu; pod nohama jí něco zapraskalo. Stočila pohled dolů a všimla si, že stojí v hromadě skleněných střepů. Zvedla oči vzhůru. Vypadalo to, že střepy pocházejí ze stropu nějaké zjevně nějakou dobu nepoužívané průmyslové budovy, do níž se přemístily. Agnes zamrkala.

Bylo to překvapivě krásné místo, něco jako betonový chrám. Hala měla vysoké stropy a veliká okna, z nichž jen málokterá nebyla rozbitá. V některých se z rohu do rohu táhly pavučiny blyštící se v ranním slunci. Na šedé podlaze, v jejíchž prasklinách bujela tráva (a dokonce z ní vyrůstalo i několik bezových keřů) bylo v prachu mnoho stop a na sloupech, které budovu podpíraly, šlo jasně rozeznat šmouhy po kouzlech. Došlo tady k boji, určitě.

Jenže kde je Harry? Užuž chtěla volat jeho jméno, ale Jean jí naznačila, že by měla být raději zticha. „Rozdělíme se,“ špitla bělovláska polohlasem. „Ty projdeš tamtu stranu a já tuhle. Harry tu někde musí být,“ poznamenala.

Agnes přikývla. Když se od ní Jean oddělila a lehkým krokem se vydala prozkoumávat obrovskou místnost, nedělalo jí to dobře. Ale no tak, Agnes. Ať už se tu stalo cokoliv, teď tu zjevně nikdo není. Je tu ticho, klid, žádný boj. Leda že by to byla past. Viděla, jak se špička její hůlky chvěje. Silou vůle se ji snažila udržet v klidu.

Udělala několik nervózních kroků kupředu, směrem, který jí naznačila Jean. Nahlížela za sloupy, neustále se snažila mít přehled o celém svém okolí. Najednou se ozval nějaký zvuk – bylo to zašustění? Nebo kroky? Zprudka se otočila a vypálila po domnělém útočníkovi kouzlo…

„Mdloby na tebe!“ křikla.

Ježek. Byl to jen ježek. Dvě černá očka jako korálky se na ni pár vteřin zmateně dívala; pak zvíře zmizelo v trávě prorůstající betonovou podlahu.

„Agnes?“ ozvalo se z druhého konce budovy od Jean. „Jsi v pořádku?“

„Ano,“ zahalekala v odpověď. „Byl to jen planý poplach. Nikdo tu není.“

„Našla jsem Harryho,“ poznamenala Jean. Tón, jakým to řekla, nezněl příliš pozitivně. Agnes se otočila na podpatku a rychlým krokem se vydala k místu, kde Whiteová stála. Když Jean uslyšela, že se blíží, otočila se a postavila se těsně před Agnes, aby jí zaclonila výhled. „Myslím… myslím, že bys tam neměla chodit,“ řekla otřeseně. Agnes naskočila husí kůže a její žaludek se nepříjemně stáhl.

„Co se stalo?“ otázala se. Pokusila se kolem Jean projít, ale ta ji chytila a zatlačila zase zpátky. „Pusť mě!“ prskla Agnes a vytrhla se jí. Dřív, než stihla bělovláska zareagovat, se prosmýkla kolem, aby mohla konečně vidět, proč jí Jean tak vehementně bránila ve výhledu.

Na betonové podlaze mezi střepy leželo bezvládné tělo Harryho Pottera, nohy i ruce zkroucené do nepřirozených úhlů. Všude byla spousta krve. „Ne…“ vydechla Agnes. „NE!“ Cítila, jak se jí třesou kolena, přesto se přinutila k pohybu a vrhla se k němu.

Ne, ne, ne, on přece nemůže být mrtvý, nemůže. „Agnes, neměla bys tam chodit…“ slyšela za sebou Jeanin zlomený hlas. Nevnímala ji. Klekla k Potterovi a dotkla se jeho tváře. Byla chladná a bledá, ale Agnes odmítala ztrácet naději. Odložila svou hůlku na zem, aby měla volné obě ruce, a velmi opatrně nadzvedla Harryho bradu. Pak stočila pohled k jeho hrudníku, aby zjistila, jestli dýchá.

Zdálo se, že to trvá celou věčnost, i když to nemohlo být víc než pár sekund – potom se jeho hruď mírně zdvihla. Agnes ucítila slabý proud teplého vzduchu na svém uchu. Úleva. Ze srdce jí spadl balvan. Chlapec, který zůstal naživu, zřejmě přežije úplně všechno.

„Žije!“ křikla Agnes k Jean. „Pojď mi pomoct, musíme ho odsud dostat!“

Whiteová stála na svém místě jako přimrzlá, zjevně v šoku, ruku s hůlkou bezmocně spuštěnou podél těla. Tohle nebyl typ situací, které by byla zvyklá řešit.

„Jean!“ zopakovala Agnes znovu, naléhavěji. „Musíš mi pomoct, slyšíš?“

Čarodějka zamrkala a konečně se pohnula. Vypadala, jako by své nohy najednou nebyla schopná spolehlivě ovládat, ale snažila se. Blížila se k ní těžkou, neohrabanou chůzí, jako když se pohybuje robot. „Nechci s ním moc hýbat, nevím, co všechno má zlomené,“ poznamenala Agnes.

„Kdo mu… co to muselo být za kouzlo…“ řekla Jean přerývaně. Klepala se mnohem víc než Agnes a očividně nebyla schopná bez instrukcí jakkoliv pomoct. Jen klečela vedle Harryho nohou a vyděšeně hleděla na všechny rány na jeho těle.

Agnes ucítila, jak jí na rameno dopadla kapka vody. Na okamžik instinktivně zvedla oči vzhůru; při tom si všimla, že nad místem, kde ležel Harry, chybí kus skleněné střechy. Právě z její orosené plochy kapala voda. „Myslím, že mu neublížilo kouzlo, Jean,“ pravila. „Řekla bych, že sem propadl stropem.“

„Je tu tolik krve…“ pípla Jean, neschopná se soustředit na cokoliv jiného.

„Musíme ho dostat zpátky na centrálu,“ řekla Agnes rozhodně. Jean nepřítomně kývala hlavou, pořád viditelně otřesená. Agnes ji chytila za ruku a pevně stiskla její dlaň, aby ji přiměla vnímat, co říká. „Jean, já nevím, kde centrála je. Potřebuju, abys nás tam přemístila, ano? Slyšíš?“ Jeanin pohled pořád utíkal k Harrymu. „Podívej se na mě!“ okřikla ji Agnes.

Pomněnkové zraky se konečně upřely do těch jejích. „Dostaneš nás na centrálu, ano?“ zopakovala jí ještě jednou.

„Dostanu nás na centrálu,“ přikývla Jean ztěžka.

„Fajn,“ pravila Agnes, aniž by pouštěla její ruku. Zvedla svou hůlku a namířila ji na Potterův hrudník. „Petrificus totallus,“ řekla. Nejspíš to nebylo úplně to správné kouzlo, které měla podle příručky první pomoci pro kouzelníky použít, pokud potřebovala zraněného znehybnit a zabránit sekundární traumatizaci během transportu, ale bylo jediné, které si v tu chvíli vybavila. „Přemísti nás, Jean!“ přikázala. Rozbitá průmyslová hala jí rázem zmizela pod nohama.

Tenkrát to bylo poprvé, co se Agnes během přemisťování neudělalo špatně od žaludku.

***

Zase byla v nemocničním křídle centrály. Seděla na zemi naproti dveřím, za nimiž byl Harrymu Potterovi zachraňován život, zády opřená o bílou kachličkovou zeď, v ruce hůlku. Čekala hodinu, dvě… už ani nevěděla, jak dlouho tu vlastně je. Poté, co Harryho s Jean transportovaly na ošetřovnu, byla Agnes krutě vystrčena na chodbu, zatímco bělovlásku vpustili dovnitř. Přišlo jí to poněkud nefér – už jenom proto, že Jean zřejmě situaci ohledně Harryho zranění nesla podstatně hůř než ona a léčitelům, kteří si Pottera za dveřmi vzali do parády, nejspíš nebyla zrovna k užitku.

Byla to vlastně šťastná náhoda, že ho našly včas. Pořád přemýšlela, jak to vůbec přežil. Přes to, jak škaredě byl pořezaný a polámaný, nevykrvácel. Musel mít zřejmě štěstí – velmi podezřele velkou dávku štěstí.

Stočila pohled k rubínovému prstenu na své ruce. Proč jí ho Roxana dávala? Jean říkala, že ho nikdy nesundává z ruky – a teď to udělala, jen tak, a dala ho zrovna Agnes? Na celé té situaci jí něco nesedělo, nějaký kousek do té skládačky prostě nezapadal.

Posuvné dveře, které celou dobu sledovala, se otevřely. S očekáváním v očích zvedla pohled k člověku, který v nich stanul. Byla to Jean. Přešla k Agnes, opřela se zády o stěnu a svezla se k ní na zem do sedu. V obličeji měla pořád barvu skoro stejně bílou jako ty kachličky a zpod spuštěných řas jí kanuly průzračné slzy. Agnes dostala strach, že ho nezachránily. Že je po všem.

Uvědomila si, že prostě jen chce, aby žil. Nezáleželo jí na tom, že představoval v současnosti jedinou cestu do Útočiště, k Tomovi a Emily, to ji ani v nejmenším nenapadlo. Chtěla jen, aby byl v pořádku. Nebyla schopná myslet na nic jiného. Zrazuje tím ty, na kterých by jí mělo záležet především? Ti jsou přece v bezpečí. On ne. Roxana taky ne, ztracená bůhvíkde. Agnes si prostě jen přála, aby byli všichni v bezpečí. Aby nebylo potřeba žádné Útočiště, žádná centrála, žádný Auguronův odboj.

„Bude v pořádku,“ promluvila konečně Jean. „Ztratil hodně krve a nenašli v něm moc kostí, které by nebyly zlomené, ale dostanou ho z toho – snad během pár dní. Kouzelnická medicína umí zázraky.“

„Hm,“ odpověděla na to Agnes bezvýrazně. Ve skutečnosti cítila nesmírnou úlevu a radost. A taky Jeanin ibiškový parfém. Jeho vůně ji tak nějak automaticky uklidňovala.

„Je mi líto, že tě nemůžu dostat do Útočiště,“ řekla Jean.

„Třeba se vrátí Roxana,“ pravila Agnes.

„Třeba,“ řekla Jean.

Chvíli vedle sebe mlčky seděly, každá zpracovávala nastalou situaci po svém. Agnes překvapilo, jak moc je uvnitř klidná. Jako by všechna ta nervozita a strach najednou zmizely, když se musela postarat o zraněného Pottera. Najednou pro ty emoce nebylo místo. Celý její žebříček hodnot se převrátil naruby.

„Promiň… že jsem tě nechtěla vzít s sebou,“ promluvila Jean zničehonic. „Nevím, co bych tam bez tebe dělala. Kdybych ho našla sama. Víš, vážně jsem si v tu chvíli myslela, že je po všem.“

„Byla jsi v šoku,“ odtušila Agnes. Její omluva ji hřála u srdce, ale nechtěla na ni reagovat. Měla pocit, že by se pak Whiteová cítila ještě hůř.

Jeanin šedý svetr byl pořád celý zakrvácený od toho, jak pořezaného Harryho přenášely. I Agnesina domácí halenka, den předtím čerstvě vyčištěná, nesla stopy krve. Agnes zvedla hůlku a jednoduchým kouzlem svoje i Jeaniny svršky očistila.

„Děkuju,“ pípla Jean.

„Nemáš zač,“ usmála se na ni novinářka. Zase se rozhostilo ticho. Agnes cítila, jak se jí v hlavě formuje myšlenka, která sílila od okamžiku, co se vrátily do centrály. „Myslíš, že je Roxana v pořádku?“ zeptala se tiše.

„To nevím,“ odpověděla Jean. „Od včerejška s ní nemáme spojení. Prostě zmizela. Všichni členové odboje mají povinnost pravidelně hlásit, kde jsou. Roxanina poslední známá pozice je na záložním místě C – u té chatky, kde jsem ti vytahovala slídiče,“ řekla. „Něco nevyšlo podle plánu, Agnes,“ přiznala. „Za posledních pár dní evidujeme devět nezvěstných členů odboje – včetně Roxany.“

„A Harryho jsme našly zraněného,“ poznamenala Agnes. „Jean, mně se na tom něco nezdá. Našly jsme ho právě včas na to, aby přežil, přitom tam musel ležet už několik hodin… Nezdá se ti to jako moc velká náhoda? Někdo mu podle mě poskytl nějakou základní pomoc a pak ho tam nechal. Já… myslím, že jsme ho tam měly najít. Roxana mi dala ten prsten…“

„Naznačuješ, že ten, kdo ho tam nechal, byla Rox?“ povytáhla Jean obočí. „To je přece nesmysl.“

„Jen říkám, že mi dala prsten, který podle tebe nikdy nesundávala z ruky,“ pokrčila rameny Agnes. „Myslím, že ať je, kde je, nechtěla, aby ji tam kdokoliv, zvlášť Harry, sledoval. Proto se vzdala toho jediného, co by ji pomohlo lokalizovat – a pak zmizela.“

„Rox ví, co dělá,“ procedila mezi zuby Jean. Znělo to jako mantra, kterou se uklidňovala.

„Ale my to nevíme,“ odvážila se poznamenat Agnes. „A dokud nevíme, co dělá, nemůžeme jí pomoci. Možná, že naši pomoc potřebuje. Možná je taky někde zraněná. Sama jsi říkala, že se tu děje něco, co je mimo plány. Jean, neexistuje nějaký způsob, jak zjistit, kam šla?“

Bělovlasá čarodějka na Agnes chvíli hleděla, jako by se snažila zjistit, jaké jsou její úmysly. Byla schopná číst myšlenky? Agnes věděla, že existují kouzelníci, kteří tuto schopnost ovládají i bez použití hůlky a zaklínadla, ale je jich velmi málo. A Jean, ačkoliv byla jistě velmi schopnou čarodějkou, nevypadala, že by k nim patřila. Proto její pohled oplácela beze strachu.

„Existuje,“ pravila Jean nakonec, pořád ještě provrtávajíc Agnes pohledem. „Něco málo se dozvědět můžeme.“

***

Vrátily se do knihovny. Umělé slunce stále ještě její vnitřní prostory barvilo do zlata; jeho paprsky však přicházely z jiného směru. Agnes přemýšlela, kolik je vlastně hodin. Možná poledne? Čas tady musí plynout jinak než v běžném světě – nebo se jí to jenom zdá, protože se toho v posledních pár hodinách událo tolik?

Jean procházela mezi regály jistým krokem a Agnes poklusávala za ní. Knihovna byla vážně obrovská, a i přes to, že tu posedávalo hodně členů odboje, úplně tichá. Agnes se snažila našlapovat na špičky, aby to ticho nenarušovala.

Dorazily do nejzadnější části knihovny. Na rozdíl od vstupní části zde nebyly okna a celý prostor tak působil ponurým dojmem. Místo vzdušných regálů s knihami tu byly těžké dřevěné skříně s mnoha zámky.

Skříně stály těsně vedle sebe a tvořily půlkruh kolem stolu, na kterém stála kamenná mísa zdobená starodávnými rytinami a runami. „To je… myslánka?“ zalapala po dechu Agnes, když tu věc uviděla. Jean jen přikývla. „Nevěřila bych, že kdy uvidím nějakou naživo!“ pokračovala Agnes. „Tyhle věci jsou příšerně drahé!“

„A velmi vzácné,“ dodala Whiteová. „Proto máme jen jednu pro všechny. I tak se těžko sháněla.“ Kývla ke skříním kolem. „Jsou tu uchovány naše nejvzácnější vzpomínky. Kdyby se nám někdo pokusil vzít paměť… tak abychom ji měli z čeho znovu poskládat,“ vysvětlila. „Každý člen odboje tu má svou zamčenou skříňku. Než jdeme do akce, jakékoliv, uchováváme tu vzpomínky na poslední den. Pokud se stalo něco, co by mohlo vysvětlit, proč se Rox nevrací a proč jsme našli Harryho tak, jak jsme ho našly, bude to tady,“ řekla Jean.

„Říkala jsi, že jsou ty skříňky zamčené,“ poznamenala Agnes. „Jak se dostaneme do té Roxaniny? Máš od ní klíč?“

Jean zavrtěla hlavou. „Neodemykají se klasickými klíči.“

Neodemykají se klasickými klíči? Tak čím…? Pohled jí sklouzl k Roxaninu prstenu. Zdálo se jí, jako by na ni ten drobný rubín, kterým byl zdobený, pomrkával. Že by to bylo až tak jednoduché?

Agnes stáhla tenký zlatý kroužek z prstu a položila si ho do dlaně. Nevypadal jako něco, čím by se dal odemknout zámek, ale jen máloco v kouzelnickém světě bylo skutečně takové, jaké se to zdálo být. „Myslíš, že ten prsten…“

Bělovláska se usmála. „Přesně to mě napadlo,“ řekla. „Ne, musíš to udělat ty.“ Poodstoupila o krok, když k ní Agnes natáhla dlaň, aby Jean prstýnek převzala. „Roxana má skříňku chráněnou kouzlem proti nenechavým rukám. Tobě ten prsten dala, takže počítám, že ti nic neudělá, když ho zkusíš použít jako klíč, ale kdybych to zkusila já…“ Zasmála se. „Nejspíš bych to pěkně schytala. Chránila se takhle už od školy. Když jí kdysi dva kluci z ročníku ukradli její deník, skončili na ošetřovně s popáleninami třetího stupně,“ poznamenala s úsměvem.

Agnes to přišlo spíš strašidelné než vtipné. Naprázdno polkla a znovu se podívala na rubínový prstýnek. Nepůsobil nijak zvlášť nebezpečně; přesto měla najednou pocit, že se kolem něj šíří zlověstná aura. „Tak… dobře,“ pravila. „Zkusím to.“

Netrvalo dlouho než mezi kovovými štítky, jimiž byly jednotlivé trezory na vzpomínky označeny, našla Roxanino jméno. Její skříňka mezi ostatními vyčnívala; byla zdobená řezbami ptáků v letu a siluetami pokroucených stromů. Agnes přemýšlela, jestli se o tu výzdobu postarala Roxana sama. Opatrně přejela prsty po hrbolatém povrchu dvířek, hledala jamku, klíčovou dírku, cokoliv, co by jí napovědělo, jak se dostat dovnitř.

Na svých zádech cítila Jeaninin upřený pohled. Nebylo jí to příjemné. Na okamžik ji napadlo, že ji Jean používá jako pokusného králíka, protože očekává, že Roxanino ochranné kouzlo přece jen zafunguje a tentokrát to bude Agnes, kdo to „schytá.“ Trvalo to jen chvilinku – pak tu myšlenku zaplašila s tím, že zrovna Jean takhle úskočná určitě není.

Našla ve spodní části dvířek drobný důlek, který vypadal, že by do něj mohl zapadnout fasetovaný povrch rubínu. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, a lehce roztřesenou rukou přiložila prsten k jamce.

Dvířka Roxaniny skříňky se zavlnily, jako by se dotkla hladiny vody; potom prostě zmizely. „Výborně, Agnes,“ ozval se za ní Jeanin hlas. Vnímala ho jen na jedno ucho. Většina jejího vědomí se soustředila na pohled do skříňky, na desítky úzkých skleněných lahviček, které obsahovaly zvláštně pableskující modravou tekutinu.

Vzpomínky Roxany Potterové. Kdyby si je prohlédla všechny, pozná skutečný příběh druhé kouzelnické války od nástupu Harryho do prvního ročníku až po Bitvu o Bradavice. Měla by šanci zjistit, jak moc se falešná realita, v níž vyrůstala, liší od té skutečné… měla by šanci vidět všechny ty slavné kouzelníky a čarodějky, kteří položili životy za nový, lepší svět – svět, který jim byl ukraden pod rukama dřív, než mohl naplno rozkvést.

Věděla, že od toho tu nejsou, ale ta myšlenka byla tak lákavá, že se jí kochala o několik vteřin déle, než by bylo zdrávo. Její zaváhání nezůstalo bez reakce. „Vezmi vzpomínky ze včerejška a nalij je do myslánky,“ instruovala ji Jean trochu netrpělivě.

Agnes sebou trhla. „Hned to bude,“ odpověděla na to a natáhla ruku pro lahvičku, která byla opatřená den starým datem. Roxana měla zvláštní, špičaté písmo, sice úhledné, ale téměř nerozluštitelné; dokonce i číslice byly těžko čitelné. Nejspíš bylo něco pravdy na tom, že kdo přičichne k medicíně, ať už k mudlovské či kouzelnické, bude už navždy psát v hieroglyfech. Musela se nad tím pousmát.

Měla dojem, že čím déle drží lahvičku v ruce, tím více vzpomínky v ní světélkují. Jako by ji lákaly k tomu, aby si je prohlédla. Přešla k myslánce, odšpuntovala úzkou nádobku a stříbřitou tekutinu z ní vylila. Když se vzpomínky dotkly myslánky, její hladina zavířila, aby se po pár vteřinách vyjasnila jako maličká, zářivá studánka.

Jean přešla k Agnes a postavila se k myslánce naproti ní. „Není to ten nejlepší nápad, co?“ poznamenala.

„Je to jediný nápad, který máme. Roxana může být v nebezpečí,“ odpověděla na to Agnes. Znělo to mnohem jistěji, než jak to ve skutečnosti cítila.

Většinou to nebyla Roxana, kdo by byl v nebezpečí – spíš lidi kolem ní. Agnes byla skálopevně přesvědčená, že Roxana věděla, co se stalo Harrymu, ostatně byla nejspíš poslední, kdo ho viděl nezraněného.

Vážně doufala, že z těch vzpomínek něco zjistí; byla si však jistá, že tohle rozhodně nejsou ty nejzajímavější vzpomínky, které se v Roxanině skříňce nachází. „Tak vzhůru dolů,“ zavtipkovala Jean.

Agnes zavřela oči a ponořila hlavu do myslánky.

V první chvíli měla pocit, že se snad ani nic nestalo, místnost, ve které se totiž po ponoření do Roxaniných vzpomínek ocitla, byla právě ta, z níž do myslánky vstupovala. Včerejší obraz Roxany Potterové právě stál u své vyřezávané skříňky s hůlkou u hlavy a malou lahvičkou v ruce. Od levého spánku ke špičce hůlky se Roxaně táhla stříbřitá pavučina nějaké vzpomínky či myšlenky, kterou čarodějka vzápětí uložila do lahvičky držené v pravé dlani. Než Roxana uložila nově naplněnou lahvičku do skříňky, Agnes si stihla všimnout, že je na ní Roxaniným typickým škrabopisem napsán popisek „DŮLEŽITÉ“.

Obraz se zavlnil, na chvíli jako by všechno nahradila šedivá mlha. Po pár okamžicích, když svět znovu získal pevné obrysy, Agnes s Jean najednou stály v něčem, co vypadalo jako zasedací místnost. Agnes zmateně zamrkala, když zjistila, že Jean je v místnosti dvakrát – až potom jí došlo, že je to logické, protože je Whiteová zjevně součástí Roxaniny vzpomínky.

Roxana Potterová přecházela po místnosti sem a tam a byla očividně naštvaná. Její divoké oči metaly blesky na všechny strany a vždycky, když se na někoho podívala, příslušný člověk pro jistotu o krok ustoupil. „Jak je to možné?“ supěla Roxana.

„Někdo udělal chybu,“ odtušila včerejší Jean.

„Ne, Jean, někdo neudělal chybu. Někdo to důkladně posral!“ prskla Roxana. „Je odpoledne, ten článek vyšel ráno – k Rowlingové se to už zaručeně dostalo. Agnes Gebauerová a její rodina je v nebezpečí. Musíme je okamžitě dostat pryč.“

Obraz Jean přikývl, zatímco skutečná Jean sevřela ruku v pěst. „Vyšleme k nim tým,“ řekl obraz bělovlasé čarodějky. „Myslím, že když půjde Lenka, Stacy a já…“

„V žádném případě,“ odpověděla na to Roxana. „Agnes nikoho z vás nezná, příšerně se vyděsí, když se jí objevíte v domě, a když je vyděšená, je naprosto nevypočitatelná. Jdu já.“

„Půjdu s tebou,“ řekl na to Harry, který do té doby mlčky seděl u stolu s hlavou opřenou o sepjaté ruce. „Bude to nejjednodušší. Vezmeme je rovnou do Útočiště, vůbec nemusí na centrálu.“

Roxana přikývla. „Fajn. Jen si zajdu pro kabát,“ řekla a vydala se ke dveřím. Na odchodu si pro sebe něco mumlala – za normálních okolností by byl pro pozorovatele její šepot sotva slyšitelný, ale protože se jednalo o vzpomínku a celá situace tedy byla jistým způsobem z Roxanina pohledu, slyšely Agnes s Jean každé slovo. „Zatracený kretén Parsons, já to věděla, že jsme to neměli dávat za úkol jemu…“

Vzpomínka se rozplynula a Agnes s Jean se prudce vrátily do reality. „No,“ pravila Jean. „Tak to nám moc nepomohlo.“

„Kdo je Parsons?“ zeptala se Agnes. Byla ze situace mírně rozladěná, doufala, že v myslánce stráví mnohem víc času.

Whiteová potřásla hlavou. „Nikdo důležitý. Takový snaživec, který vždycky v kritickou chvíli něco zvorá,“ vysvětlila.

„Takže trochu jako já,“ prohodila Agnes napůl pro sebe.

Jean se maličko ušklíbla. „Pokud bys byla bývalý nadšený smrtijed zoufale se snažící napravit si svou reputaci,“ řekla. „Nepouštěli jsme ho k žádným větším úkolům. Když se přihlásil k tomu rozšíření článku o POOVRu, původně jsme mu to nechtěli dovolit. Vzhledem k tomu, že pracoval v tiskárnách Denního věštce, zapojit ho do toho bylo to nejlogičtější, co jsme mohli udělat,“ pravila.

To nejlogičtější. Bylo na ní vidět, že nevěří tomu, co právě řekla. Nepovažovala Parsonse za člověka, kterému by se dal svěřit takový úkol. A podle vzpomínky se zřejmě nelíbil ani Roxaně. Tak kdo tedy rozhodl, že to bude právě on, kdo se postará o to, aby se pravda dostala na světlo?

„Harry ho na ten úkol nasadil,“ poznamenala Jean. „Řekl, že jsme tu od toho, abychom dávali druhé šance. Zajímalo by mě, co si o tom bude myslet, až se probere,“ prohlásila. Parsonse zřejmě neměla v lásce. „Parsons si nejspíš popletl termíny kvůli té svojí holce, Suzie Edwardsové… před týdnem ji totiž chytili při akci. Dost těžko to nesl… chudák Edwardsová teď nejspíš úpí někde v Azkabanu…“

„Myslím, že bychom si měly s tím Parsonsem promluvit,“ navrhla Agnes.

„To bohužel nebude možné,“ zavrtěla Jean hlavou. „Práskl totiž do bot. Nejspíš si dobře uvědomoval, že udělal chybu – a že se v žádném případě nesmí dostat Roxaně pod ruku, tak utekl.“

Nebo to nebyla chyba, pomyslela si Agnes. Mohl to udělat schválně. Ale proč? Mohl chtít ublížit Harrymu – ostatně je to bývalý smrtijed. Okamžitě tu myšlenku zaplašila. Polovina Auguronova odboje jsou přece bývalí smrtijedi. A Harry sám mu dal šanci něco dokázat, neměl důvod ho podrazit.

Něco tu nehraje. Něco jim uniká. Roxana v den, kdy zmizela, vložila nějakou vzpomínku do lahvičky s nápisem DŮLEŽITÉ. Copak to asi bylo?

„A taky jsem v té vzpomínce nikde neviděla toho třetího kouzelníka, který byl u nás doma,“ řekla Agnes. „Toho blonďatého, který si všimnul, že mám slídiče,“ dodala na upřesněnou.

„Jo, to byl Draco Malfoy,“ přikývla Jean. „Na poslední chvíli uprosil Potterovy, aby mohl jít s nimi. Před rokem totiž přivedl Parsonse do odboje a vždycky se za něj přimlouval. Takže když jeho milý svěřenec udělal tak velkou chybu a navíc pak ještě utekl, cítil nejspíš jistou zodpovědnost za to, co se stalo.“

Tato informace ji zaujala. „Chci tu zůstat, dokud se Harry nezotaví,“ poznamenala Agnes. Věděla, že v podstatě nemá jinou možnost, ale přesto si přála dát najevo, že je to její svobodná vůle. „I kdyby se Roxana vrátila dřív,“ dodala na vysvětlenou. „Můžeš… to zajistit?“

Jeanino obočí povyletělo o kousek výš, ale překvapení z její tváře velmi brzy zmizelo, vystřídala ho čirá radost. „Agnes! Já věděla, že nakonec… no jistě, budu ti muset najít nějaké ubytování a… Moment! Kdy jsi vůbec naposledy jedla? Máš hlad?“

Nejspíš naposledy obědvala doma v Bexleyheath. Agnes nikdy nejedla dvakrát pravidelně a ve stresu téměř necítila hlad. Teď jí však při slově „jídlo“ v žaludku bolestivě zakručelo. „Už bych si něco dala,“ souhlasila.

„Dobře. Ukliď prosím tě tu vzpomínku zpátky do Roxaniny skříňky a zavři ji. Pak se půjdeme najíst,“ řekla Jean.

Agnes udělala, co se po ní chtělo. Ještě před tím, než zabouchla vyřezávaná dvířka skříňky, pár vteřin pozorovala lahvičku s nápisem DŮLEŽITÉ. Dostat se k jejímu obsahu byla myšlenka příliš svůdná na to, aby ji byla ochotná jen tak opustit.

***

Jean ji odvedla do velké jídelny s mnoha stoly a potom odešla „někde ulovit něco k snědku“. Agnes byla trochu zklamaná z toho, že se jí jídlo neobjeví na talíři pomocí kouzla, jak bylo zvykem v Bradavicích, ale odboj zřejmě magií neplýtval na zbytečnosti.

Jen co na to pomyslela, kolem levého ucha jí proletěla miska s hrachovou polévkou, zakroužila nad stolem a pak ladně přistála na stole před Agnes. Po pár vteřinách z jiného směru přilétla se zvukem druhoválečné stíhačky lžíce; následně se objevily nůž a vidlička, které spolu vedly šermířský souboj. Poté, co nůž bodl vidličku a ta se s výkřikem zlomila v pase, oba kusy příboru hladce dopadly na stůl a srovnaly se do příslušné servírovací pozice.

Netrvalo dlouho a ozvaly se fanfáry – to přilétal hlavní chod, roastbeef s pečenými bramborami, máslovou zeleninou a yorkshirským pudingem. Za stříbrným podnosem, na kterém se vznášel Agnesin oběd, kráčela s hůlkou v ruce a nesmírně spokojeným úsměvem na rtu Jean.

„Říkala jsem si, že ti udělám malou show,“ pravila, zatímco se usazovala ke stolu a podnos s hlavním chodem konečně přistával a naplňoval Agnesin nos vůní, z níž se jí na jazyku sbíhaly sliny. „Zasloužila bys malé rozptýlení,“ mrkla na ni.

„Děkuju,“ pravila Agnes s úsměvem. Jeanina všeobjímající vřelost ji uklidňovala, současně však způsobovala, že se v podstatě neustále cítila provinile. Agnesiny a Jeaniny zájmy se neshodovaly. Jean chtěla, aby se Agnes stala součástí odboje, který pomáhala vytvořit, aby spolu s nimi bojovala proti Rowlingové a její falešné utopii. Agnes se neplánovala ničeho z toho účastnit. Její přítomnost v centrále byla pouze dočasná; hodlala tu zůstat do doby, než zjistí, proč jistý Parsons vydal jistý kompromitující článek o den dřív a následně zmizel. A taky co se stalo Harrymu.

Všechno, co tu hodlala dělat, se dalo připsat na vrub jejímu šťouravému novinářskému nosu, nikoliv jejímu bojovnému srdci. Agnes se nemínila podílet na bourání starého světa – ostatně, byl to jediný svět, který znala. Předala kdysi Potterovým jisté informace; tím splnila svou morální povinnost. Čímkoliv navíc riskuje život svůj a své rodiny. Agnes nikdy nechtěla mít na rukou krev. Ten necelý rok, kdy byla přesvědčená, že nepřímo může za smrt dvou lidí, jí bohatě stačil.

Vůně jídla už byla příliš silná na to, než aby jí vzdorovala. Chvíli přemýšlela, jestli se nejdřív pustí do polévky nebo rovnou pojí hlavní chod; nakonec nejprve zkusila pár lžic hrachovky tak husté, že by se skoro dala označit za kaši, pak ji odsunula a pustila se do roastbeefu. Byl vynikající.

„Takže,“ promluvila Jean poté, co do sebe Agnes nacpala většinu své porce. „Máš nějaké nápady, jak se tady na centrále zabavit, než se Harry uzdraví?“ otázala se. „Říkala jsem si, že bych tě mohla vzít do arén, aby sis procvičila pár kouzel.“

„Vlastně mě napadlo, že bych tady mohla dělat to, co umím nejlíp,“ pravila Agnes, když polkla poslední kus hovězího masa. „Myslím tím – napsat o tomhle všem reportáž. Až nad Rowlingovou vyhrajete, bude z toho hit,“ poznamenala.

Jean se zjevně nelíbilo, že řekla vyhrajete, nikoliv vyhrajeme, ale nijak to nekomentovala. Místo toho pomalu přikývla. „Můžu ti při tom psaní být nějak nápomocná?“ zeptala se věcně.

„Kromě tebe tu v podstatě nikoho neznám,“ řekla Agnes. „Tudíž budu potřebovat, abys mě seznámila se všemi, o kterých by v té reportáži měla být řeč. Chtěla bych udělat rozhovory s lidmi důležitými pro odboj – o tom, jak se sem dostali, proč se zapojují, co očekávají a podobně.“

„Nezaručuju, že budou všichni chtít mluvit,“ upozornila ji Jean. „Ale udělám, co bude v mých silách. Vlastně… první rozhovor můžeš udělat se mnou,“ navrhla jí. V očích jí přitom zaplály veselé ohníčky.

„To nezní, že to bude zadarmo,“ poznamenala Agnes naoko vážně, ale jen těžko se bránila úsměvu. Jeaniny rozzářené oči bylo náročné ignorovat.

„Nebude,“ zavrněla Jean sladce. „Budu odpovídat na tvoje otázky pod jednou podmínkou. Že si se mnou zajdeš do arén. A trochu si zablbneme.“

„Jak nečekané,“ mrkla na ni Agnes. Měla sto chutí ji odmítnout, protože se jí opravdu nechtělo ztrapňovat marnou snahou o provádění efektivních bojových kouzel, ale vzpomněla si na to, jak na Jeaninu jemnou tvář dopadalo světlo iluzivního slunce a jak ji napadlo, že ta tvář skrývá tragický příběh. A Agnes zbožňovala příběhy. „Dobrá. Beru to. Ale počítej s tím, že nejsem zrovna zkušená duelistka.“

Whiteová pokrčila rameny. „Prý jsi měla Vynikající z Obrany proti černé magii – jak při N.K.Ú., tak při O.V.C.E. Něco v tobě určitě je,“ řekla.

„Možná, ale spí to hodně hluboko,“ ušklíbla se Agnes. Přemýšlela, jestli se má zeptat, odkud Jean ví o jejích školních výsledcích; ta se jen zasmála a kouzlem nechala zmizet prázdné talíře od jejího oběda. Pak vstala a kývla novinářce, aby šla za ní. Agnes ji následovala s trochu neochotným výrazem v obličeji. Zatracený novinářský instinkt, pomyslela si, když ji Whiteová vedla do ubytovací části centrály.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět II - 3. kapitola: