OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět II - 4. kapitola

30.03.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 2× • zobrazeno 547×

IV. KAPITOLA ČTVRTÁ: Hořící panák

Zabydlet se v malé šedivé místnosti s jediným oknem, za nímž šlo pozorovat kouzlem vytvořenou iluzi lesa, nebylo pro Agnes jednoduché. Sice neměla nic, co by mohla vybalovat – její kabelka s téměř nekonečným prostorem uvnitř a s veškerým „nouzovým“ vybavením zůstala v Bexleyheath – o to míň se však v centrále cítila doma.

Seděla na úzké posteli a zírala do zdi; ta totiž na rozdíl od výhledu z okna pravděpodobně byla skutečná. Přemýšlela, jestli ji víc děsí paměťová kouzla nebo iluze. Myšlenky na obojí v ní vyvolávaly podobně nepříjemné pocity.

Vytáhla z kapsy svou hůlku a položila si ji na obě ruce stejným způsobem, jako když si tentýž nástroj před mnoha lety prohlížela Rowlingová. Od té doby, co se k ní jedenáct a půl palců dlouhá hůlka z červeného dubu vrátila, ji Agnes používala jen výjimečně. Ne však proto, že by si ji chtěla nějak šetřit, to ne.

Ta hůlka ji zkrátka už neposlouchala stejně jako dřív. Její neposlušnost byla stálou připomínkou toho, co se před lety událo a Agnes nesmírně dráždila, protože měla svou první hůlku ráda. I proto ji nosila trvale u sebe, jako by čekala, že se jednou umoudří.

S povzdechem sáhla do druhé kapsy a za rukojeť vyndala jinou hůlku – tu, kterou si koupila u Ollivandera nedlouho poté, co o svou původní zdánlivě přišla. Nová hůlka byla elegantní, mírně zahnutá a zdobená téměř až ke špičce jemnými spirálami. S Agnesinou první sdílela jádro ze stejného materiálu, byla však z třešňového dřeva, nikoliv z dubu.

Třešňová hůlka byla objektivně krásná a vysoce funkční, Agnes ji vnímala jako pokračování své vlastní ruky, neměla sebemenší problém provádět s ní i náročná kouzla, přesto k ní neměla stejný vztah jako k té původní. Kdykoliv ji však dostihl nepříjemný pocit, že hůlku z červeného dubu zrazuje, následoval pocit ještě horší – že vlastně její první hůlka zradila ji.

Možná to bylo tím, že jí byla ukradena, a tak přestala být k Agnes loajální. Ale možná se už k sobě nehodí tak, jako se hodily dříve; možná setkání s Rowlingovou změnilo Agnes natolik, že si se svou původní hůlkou už nemohla rozumět. Mohlo to být taky tím, že hůlku půl roku používala Roxana Potterová. Ta jí jistě dala víc příležitostí k rozletu, umožnila jí ochutnat mocná kouzla a zažít všechno to, k čemu byla původně stvořena. Boj. Vzrušení. Akci. Všechno to, co jí Agnes nedopřála.

Stejně to nebylo od hůlky fér, že se na ni vykašlala. Věděly to obě. Vlastně to věděla i třešňová hůlka, která na Agnes občas jakoby zlomyslně pomrkávala suky ve dřevě a dávala jí jasně najevo, že ví, že vyhrála. „Ani jedna o mně nic nevíte,“ oslovila Agnes obě hůlky, každou položenou v jiné ruce. „Nejsem hrdina. Nejsem bojovník. Nemůžete to ode mě čekat.“

„Taky mluvíš se svými hůlkami?“ ozval se od dveří hlas a Agnes sebou trhla. Stála tam Jean, krátké bílé vlasy sepnuté tak, aby jí nepadaly do čela a místo svetru upnutý světle šedý hábit připomínající frak – vepředu po pás, vzadu téměř po kolena. Černé kožené kalhoty byly nicméně pořád stejné a kotníkové boty, které jí Agnes včera málem pozvracela, zrovna tak.

Při Jeanině otázce se Agnes nahrnula do tváře krev. „Nemluvím s nimi,“ zalhala nepřesvědčivě. „Mluvím… pro sebe.“

„Nemusíš se za to stydět,“ poznamenala čarodějka. „Hůlky jsou rády, když se s nimi mluví. Mají svoji hlavu a nechtějí být považovány za věci. Používáš obě?“

Agnes zavrtěla hlavou. „Hlavně tuhle,“ ukázala Jean třešňovou hůlku. „Ta druhá mě moc neposlouchá, i když byla první, která si mě vybrala,“ pravila.

„A nepřipravil tě o ni někdo v souboji, nebo tak?“ otázala se Jean. „Protože to by potom bylo jasné, změnila by loajalitu.“

„Roxana mě kdysi odzbrojila,“ přiznala Agnes. „A nějakou dobu tu hůlku používala, ale když mi ji vrátila, bylo všechno v pořádku. Toho, že si už tak nerozumíme, jsem si začala všímat až tak nějak postupně.“

Jean se trochu zachmuřila. „Hmm… to je zajímavé. Mohu?“ zeptala se a natáhla k Agnes dlaň.

Tentokrát novinářka neucukla, jako když jí Jean chtěla vzít Roxanin prsten, a svou starou hůlku z červeného dubu jí klidně podala. „Ty rozumíš hůlkám, Jean?“ zeptala se. „Nějak víc?“

Bělovláska převzala hůlku a na Agnesinu otázku odpověděla obojakým gestem ruky. „O něco víc než běžný kouzelník, o něco míň než hůlkař,“ řekla. „Pomáhala jsem sestrojit Tlustou Bertu a během toho jsem se něco málo naučila. Hůlky jsou fascinující, nemyslíš?“

„To nepochybně,“ souhlasila Agnes.

Jean zkusmo švihla Agnesinou hůlkou. „Spíše poddajná,“ poznamenala a Agnes při tom sousloví lehce zamrazilo v zátylku. „Červený dub, že? Vynikající bojová hůlka. Není divu, že ti na škole šla Obrana proti černé magii. A říkala jsi, že teď už ti tolik neslouží… hmmm…“

„Myslím, že jsem ji zklamala,“ vyletělo z Agnes to nejméně logické vysvětlení celé situace dřív, než se stihla zastavit. „Nejspíš ode mě čekala jiné věci než novinařinu a mateřskou.“

Pomněnkově modré oči Jean Whiteové se na ni zadívaly a ona měla znovu pocit, že je skenována a hodnocena skrz naskrz. „Hůlky jsou jako zrcadla naší duše, Agnes,“ pravila Jean. „Nejsou z nás zklamané… pokud jsme nezklamali sami sebe.“ Agnes naprázdno polkla.

Jean odložila dubovou hůlku na noční stolek. „Jsi připravená na arény? Ráda bych vyrazila co nejdřív, kolem čtvrté se tam vždycky nahrne hodně lidí, takže tou dobou bych chtěla už končit,“ oznámila jí bělovláska.

„M-myslela jsem, že nejdřív uděláme ten rozhovor,“ zaprotestovala Agnes.

„Promluvíme si v arénách,“ řekla Jean. Usmívala se u toho, ale znělo to dost nekompromisně. „Teď tam vážně skoro nikdo nebude, takže budeme mít soukromí. Tak jdeme?“

Agnes bezvýrazně přikývla. Jeaninu poslední myšlenku o tom, kdo koho vlastně zklamal, nemohla celou cestu do arén dostat z hlavy.

***

Když procházely kolem knihovny, nedokázala se ubránit toužebnému pohledu na ocelově šedé dveře, za nimiž se nacházely skříně se vzpomínkami; Jean však v knihovně zastavovat nehodlala. Místo toho nadšená jako malé dítě zavedla Agnes do obrovské místnosti s molitanem měkčenými, dobře odhlučněnými stěnami a podlahou pokrytou silnou vrstvou jemného písku.

Arény. Agnes se mírně sevřel žaludek, když vstupovala dovnitř. Rukojeť své třešňové hůlky pevně tiskla v dlani. „Takže, jak zahájíme rozhovor?“ zeptala se jí Jean nonšalantně. Ještě netasila, i když bylo jasné, že se na cvičný duel velice těší.

„Nejspíš tím, že si zapnu diktafon,“ pravila Agnes. Vytáhla přístroj, který tohle všechno začal, a poklepala na něj hůlkou, čímž mu přičarovala drobná kovová křidélka. Diktafon se vznesl do vzduchu a začal kroužit kolem Agnesina obličeje jako nějaká hranatá verze zlatonky. „Nechám ho létat mezi námi dvěma, aby bylo dobře slyšet, co říkáme,“ vysvětlila.

„To je dobrý nápad. A pěkné kouzlo,“ pochválila ji Jean. Diktafon přestal obtěžovat Agnes a přeletěl pro změnu k ní. „Ale nejdřív se pěkně vzájemně ukloňme, ať může duel začít,“ řekla a vysekla elegantní poklonu.

Agnesin žaludek začal protestovat proti množství roastbeefu, které do něj před nějakou dobou nacpala. Když se svíral, přílišné množství potravy mu nedělalo dobře. Novinářka se – pořád ještě trochu neochotně – postavila naproti Jean a taktéž se zhluboka uklonila. Bělovláska se zatvářila náramně spokojeně. „Výborně,“ řekla. „Rictusempra!“ křikla pak bez varování směrem k Agnes.

„Protego!“ vyjekla novinářka a kouzlo se neškodně odrazilo od narychlo vztyčeného štítu.

Jean uznale kývla hlavou. „Solidní reflex,“ pravila.

„Co tě přivedlo k odboji?“ zeptala se Agnes. Špička hůlky se jí trochu třásla; nervózně očekávala další kouzlo, rozhodnutá nepřecházet do ofenzívy.

„Potterovi,“ odpověděla Jean prostě. „Našli mě, vrátili mi paměť, kterou mi Rowlingová vymazala, a pomohli mi se srovnat se vším, co mi provedla. Tarantallegra!“

Tentokrát Agnes jen uskočila na stranu, aby ji zaklínadlo netrefilo; trochu při tom zavrávorala. „Co ti provedla?“ zeptala se.

„Ztrácíš rovnováhu, to není dobré, ve skutečném souboji by tě to mohlo stát krk,“ zkonstatovala Jean. „Dala mi dokonalý život,“ vysvětlila pak tak, že Agnes už nechápala vůbec nic. „Za mé skvělé služby. Já totiž pro Rowlingovou pracovala.“

„Pracovala jsi pro ni?“ zopakovala Agnes. „Ty jsi pracovala pro Rowlingovou?“

„Petrificus totallus!“ odpověděla jí na to Whiteová. Kouzlo zastihlo Agnes naprosto nepřipravenou, Jean ji trefila doprostřed hrudi. Zaklínadlo z ní vyrobilo stejnoměrný balík neschopný pohybu, paže přitištěné k tělu, nohy těsně u sebe. Spadla dozadu, a i když dopadala do měkkého písku, stejně to trochu bolelo.

„Málo se soustředíš,“ poznamenala Jean a přešla k paralyzované Agnes, aby ji mohla osvobodit. „Finite,“ řekla a Agnes cítila, jak se jí do údů vrací cit. Zůstala však ležet v písku; měla za to, že dokud se bude tvářit bezbranně, Jean na ni nebude sesílat další kouzla a bude se více věnovat rozhovoru. „Ano, pracovala jsem pro ni. Po válce jsem začínala jako bystrozorka, vyšetřovala jsem odložené případy zmizení, nevysvětlených úmrtí a podobně… a tak jsem se jí dostala na stopu.“

„Rowlingová někoho zabila?“ otázala se Agnes.

„Naopak,“ pravila Jean. „To ji někdo zabil.“

„To nedává smysl,“ poznamenala Agnes. „Vypadala dost živě, když jsem ji naposledy viděla.“

„Ovšemže je živá,“ řekla Jean a podala Agnes ruku, aby jí pomohla vstát z písku. Agnes se nabízené dlaně chopila jen velmi neochotně a nechala se vytáhnout do sedu. „Někdo jí kdysi pomohl nafingovat vlastní smrt. Od mládí žije pod jiným jménem, skrývá svou skutečnou totožnost. Přišla jsem na to. Našla jsem ji. Udělalo to na ni dojem, takže mi nabídla spolupráci.“

„Skrývá svou totožnost?“ zopakovala po ní Agnes. „Takže Rowlingová není její pravé jméno? Kdo tedy ve skutečnosti je?“

„To ti bohužel nemůžu říct,“ pravila Jean. „Myslím tím, že nejsem schopná ti to říct. Zavázala si mě Neporušitelným slibem.“

Zklamání, které Agnes pocítila, když to Jean řekla, bylo ve vzduchu téměř hmatatelné. Neporušitelný slib. Zajímavé. Proč ho Rowlingová nedonutila složit i ji samotnou, pokud tohle dřív dělávala? Z jakého důvodu Agnes tehdy nechala jít – jen tak? Protože zatraceně dobře věděla, z jakého jsi těsta, Agnes. Věděla, že strach u ní zvítězí nad morálkou.

„Jaké to bylo?“ zeptala se Agnes. „Pracovat pro ni?“

Čekala všelijaké odpovědi, ale ne to, co nakonec Jean řekla. „Byly to nejkrásnější měsíce mého života,“ přiznala. „Ona byla… úžasná. Fascinující, neuvěřitelná žena s takovým odhodláním a silou vůle… o takové nezakopáváš na ulici. A viděla do lidí. Měla jsem pocit, že mě má přečtenou jako knihu. Od první chvíle jsem věděla, že mi rozumí, že ví, co chci od života… a že jsme na stejné vlně. Byla jsem tajný agent, který pracuje pro vyšší dobro země, kterou miluje, pod vedením nejlepší vůdkyně, jakou jsem si dovedla představit,“ pousmála se.

Pak jí ale po tváři přelétl temný stín. „Když jsem zjistila, co doopravdy dělá, nemohla jsem tomu uvěřit. Nechtěla jsem. Ale nedokázala jsem se na to jen tak dívat. Rozhodla jsem se ji zastavit… a ona na to přišla.“

„A vymazala ti paměť?“ zeptala se Agnes.

Jeaniny oči najednou vypadaly úplně prázdné, jako by hleděla na věci, které Agnes nemohla vidět. „Změnila mě. Vzala celou mou osobnost a převrátila ji naruby. Donutila mě-“

Bělovlasá čarodějka zamrkala a zaostřila na Agnes, pořád ještě sedící v písku na podlaze. Novinářka ji poslouchala se zatajeným dechem a diktafon zaznamenával všechno, co bylo řečeno – ať už však měla věta pokračovat jakkoliv, Jean ji nedokončila. „-chci říct, že je opravdové monstrum, Agnes,“ pravila zlomeným hlasem. „Horší než cokoliv, co si dovedeš představit. Musí být zastavena.“

Agnes viděla, že se Whiteová třese. Vstala; chtěla Jean nějak uklidnit, vyjádřit jí oporu, ale než to stihla udělat, Jean postoupila o několik kroků dopředu a bez varování začala vrhat bojová kouzla na cvičný terč, dřevěnou figurínu postavenou několik metrů od nich. Různě barevné blesky tlusté jako kotevní lana dopadaly na netečného panáka jeden za druhým, nezdálo se však, že by mu jakkoliv ubližovaly.

„JAK JSI MOHLA!“ zaječela Jean na prázdnou arénu a švihla k figuríně ohnivým lasem. Ozval se zvuk tříštícího se skla – to ochranné kouzlo, které panáka chránilo před poškozením, ztratilo funkci a figurína zahořela; Jean klesla na kolena a tiše vzlykala, oči upřené do ohně.

Ve vzduchu byl cítit pach magie, který připomínal ozón; mísil se s jemnou vůní ibiškového parfému. Podobně jako při setkání s Tlustou Bertou Agnes cítila, jak jí naskakuje husí kůže. Jean byla obdařená nesmírně silným darem magie, nebylo pochyb, proč si ji jako malou Voldemort nechal označit svým Znamením. Byla by dokonalá živá zbraň.

Přesto, že od do té doby usměvavé a vždy veselé Jean nečekala takový výlev emocí, z ní Agnes neměla strach. Pár tichými kroky překonala vzdálenost mezi nimi a položila ruku na Jeanino rameno.

Nesetřásla ji; místo toho její dlaň krátce stiskla, pak ji ovšem pustila a vstala. Bylo vidět, že má mokré oči od slz. Otřela si je do rukávu hábitu.

„Musíme zapracovat na tvém postoji, Agnes,“ poznamenala ve snaze získat zpátky duševní rovnováhu. „Příště si v souboji stoupej jedině takhle – mírně zboku, nohu na dominantní straně dopředu, druhou malý krok za sebe, špičku trochu vyboč do strany. Je to mnohem stabilnější, nebudeš vrávorat,“ vysvětlila pořád ještě trochu rozklepaným hlasem.

Agnes přikývla. „Budu si to pamatovat,“ slíbila. „Dáme ještě jedno kolo?“ zeptala se. Samotnou ji překvapilo, že to řekla, zvlášť když viděla, jak silných kouzel je Jean schopná.

„Dobrý nápad,“ řekla Jean. Už zněla vcelku klidně, ale rozhodně tak nevypadala.

Agnes se znovu uklonila a připravila se do bojového postavení; Jean přeletěl po tváři lehký úsměv, když viděla, že to dělá tak, jak ji před chvílí instruovala. I Jean krátce sklonila hlavu a připravila si hůlku. Chvíli proti sobě nehybně stály se zbraněmi připravenými k útoku.

„Everte statim!“ rozhoupala se konečně Agnes a švihla proti své soupeřce kouzlo.

„Defensio!“ reagovala Jean. Agnesino kouzlo se neškodně rozprsklo o neviditelný štít. „Pěkné, Agnes, moc pěkné! Lapifors!“

Agnes uskočila před růžovým bleskem, který vystřelil z Jeaniny hůlky, a zabránila tak své přeměně na králíka. „Kullomodium!“ křikla a švihla třešňovou hůlkou. Z její špice vylétla prskající oranžová koule, která se rozletěla směrem k Jean. Když před ní začala utíkat, koule ji následovala, kopírujíc všechny kličky, které čarodějka při svém běhu dělala.

„Skvělé, skvělé!“ smála se Jean. „Impedimenta!“ zahlásila pak, když ji kličkování přestalo bavit. Koule oranžového světla se vlivem zaklínadla zastavila ve vzduchu. Jean si ji pohybem hůlky přitáhla k sobě blíž – a vrhla ji zpátky proti Agnes.

Ta to nečekala, zvedla hůlku a taktak stihla vyčarovat štít, o nějž se původně její kouzlo roztříštilo v myriádě jisker. „Locomotor mortis!“ oplatila útok s hůlkou namířenou na Jeaniny nohy.

Jean kouzlo odrazila. „Obscuro!“ zkusila to Agnes. Znovu odraženo. Pochopila, že tudy cesta nepovede, Jean měla velmi rychlé reakce a její štíty byly pro Agnesina podstatně slabší kouzla v podstatě neprolomitelné. „Lumos maxima!“ švihla hůlkou a pevně zavřela oči.

I přes spuštěná víčka vnímala, že celé arény ozářilo světlo oslepující intenzity. „Nox! Revertis fortis!“ pokračovala další kletbou.

Tentokrát slyšela, že její kouzlo zasáhlo cíl; ozvalo se žuchnutí, jak Jean dopadla na zem. Agnes otevřela oči, aby se ujistila, že se jí to vážně povedlo. Jean ležela v písku několik metrů od místa, kde ještě před chvílí stála. „Proboha! Neublížila jsem ti?“ vrhla se k ní Agnes. Cítila se provinile, když viděla čarodějku na zemi – ale před chvílí v zápalu boje prostě chtěla vyhrát.

„Neboj, nic mi není,“ řekla Jean vesele, vstala a jala se oprašovat od písku. „Vždyť to bylo jenom takové šolíchání. Ale to s tím světlem bylo chytré, Agnes – na chvíli jsem vážně neviděla vůbec nic. A pak že souboje nejsou nic pro tebe,“ mrkla na ni.

„Rozhodně nejsem tak dobrá jako ty,“ poznamenala Agnes. „Nebo Harry. Nebo Roxana.“

Jean vzdala oprašování a očistila si hábit kouzlem. „To nic nemění na tom, že to byl velmi dobrý výkon,“ pravila. Pak vytáhla malé kapesní hodinky, jejichž řetízek jí celou dobu visel u pasu, a zkontrolovala čas. „Budu tě muset na chvíli opustit, Agnes, mám ještě práci. Potkáme se za dvě hodiny u tebe v pokoji. Cestu najdeš?“

Agnes přikývla. „Ano. Díky za souboj, Jean,“ řekla, když už byla bělovlasá čarodějka na odchodu.

Jean se zastavila ve dveřích z arén. „Díky za rozhovor, Agnes,“ odpověděla jí na to a odešla.

Agnes se před svým odchodem ještě pokusila uhasit stále planoucí figurínu. Moc to nešlo. Musela na ni vyzkoušet tři různá vodní kouzla, než se ji podařilo plameny aspoň trochu utlumit.

Když vycházela ze dveří, dřevěný panák ještě pořád trochu doutnal.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět II - 4. kapitola: