OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět III - 11. kapitola (2/2)

20.12.2021 (13:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 524×

KAPITOLA JEDENÁCTÁ: Deváté patro - část druhá

Další dveře museli vyloženě hledat; byly schované v podlaze velmi podobným způsobem jako ty v Malfoyovic staré vile. Naštěstí Gregorovič dokázal zachytit vůni použité magie líp než lovecký pes stopu kořisti. Když je konečně otevřeli, zjistili, že temná kobka pod nimi je vyplněná šlahouny nějaké slizké rostliny.

„Ale ne, už tady?“ prohlásila Roxana, když uviděla, co je obsahem místnosti pod nimi. „Řekněte mi, že to není to, co si myslím.“

„Ďáblovo osidlo,“ poznamenala Lenka. „To bude v pohodě. Nemá rádo světlo, pokud si dobře pamatuju.“ Bleskovým kouzlem vyčarovala namodralý nepálivý ohníček, který si posadila do dlaně, a seskočila dolů.

Jakmile propadla otvorem, ohníček s tichým zasyčením zhasl. Bylo slyšet, jak to zamlaskalo, když se šlahouny ďáblova osidla ovinuly kolem Lenčina těla. „Ta místnost je neutralizovaná,“ uvědomil si Tim, co se právě stalo. „Nedá se tam použít žádná magie!“

„To by mě fakt zajímalo, co všechno nám ještě ohledně těch svých opatření Hermiona zatajila,“ poznamenal Draco. „O odstínění místnosti s osidlem nepadlo ani slovo.“

„Lenko, nehýbej se!“ volala Roxana. „Čím míň se budeš hýbat, tím míň agresivní bude!“

„Já vím,“ ozvalo se zespoda klidným, lehce zasněným hlasem. „Zatím je to tu docela příjemné. Ale z nějakého důvodu nejsem schopná seslat jediné kouzlo a taky vůbec nic v té tmě nevidím.“

„Nejspíš runy na stěnách,“ poznamenal Gregorovič. „To je nejjednodušší způsob, jak docílit totálního odstínění magie.“

„Hermiona runy v Bradavicích studovala,“ souhlasila Roxana. „Je klidně možné, že tam jsou… bohužel, bez světla to nezjistíme – a bez světla taky nepřemůžeme ďáblovo osidlo.“

„Vy máte fakt štěstí, že mě máte,“ povzdechl si Weasley hraně a něco vytáhl z kapsy, aby jim tím vzápětí triumfálně zamával před nosem. „Ronald Weasley – vždycky poblíž, aby vám zachránil krk,“ prohlásil.

Agnes se k němu naklonila, aby viděla, co má v ruce. Byl to malý stříbrný zapalovač zdobený dvěma rytými lvy, kteří se opírali o štít s velikými písmeny RW uprostřed. „Ty jsi pořád s tím kouřením nepřestal?“ povytáhla obočí Roxana. „Jednou tě to zabije, Ronalde.“

„Možná,“ souhlasil. „Ale teď právě nám to všem zachrání život. Nemáte někdo náhodou kanystr benzínu?“ zeptal se konverzačním tónem.

Agnes si pomyslela, že sice ve své kabelce nosí spoustu věcí, ale kanystr plný hořlaviny mezi ně opravdu nepatří. „Jediná tekutina, kterou tu mám, je kafe v termosce,“ pravila.

Weasleymu se z nějakého důvodu rozsvítily očička.

„Benzínu bych se raději vyhnula,“ ozvala se z temné místnosti pod nimi Lenka. „Má tendenci vybuchovat a já odsud nejsem schopná vyčarovat štít, abych se před výbuchem chránila. A to osidlo mě už docela pevně drží, takže ani neuteču.“

„To nic nemění na faktu, že žádný benzín nemáme,“ odtušil Draco. Agnes viděla, jak se Weasley s širokým úsměvem na rtu otáčí k Roxaně. „Roxie, zlatíčko?“ oslovil ji.

„Ještě jednou mi řekneš zlatíčko, Ronalde, a zlomím ti nos,“ zavrčela Potterová a založila si ruce na prsou.

„Pokud si dobře vzpomínám, přeměňování ti šlo moc dobře,“ řekl Weasley pořád s tím svítivým politickým úsměvem, jaký Agnes dříve tak často vídala na stránkách Denního věštce. „Mohla bys… to Agnesino kafe přeměnit na něco hořlavého. Však víš… tak jak jsme to dělali v Bradavicích, když jsme si chtěli udělat párty…“

Roxana obrátila oči v sloup. Teď už se však zubil i Harry. „Ron nemá vůbec špatný nápad. Můžeš vytáhnout tu svou termosku, Agnes?“ zeptal se.

„Vy jste na škole přeměňovali kafe na alkohol?“ otázala se Agnes konsternovaně, ale pro termosku do své zvětšovací kabelky přece jen sáhla.

„No, většinou to nebylo zrovna kafe,“ řekl Harry a termosku si od ní převzal. „Ale jo.“

„Jeden z těch důvodů, proč se vyplatí mít kámoše v Havraspáru,“ prohlásil Ronald. „Vždycky jsou schopní tvoje nejšílenější přání proměnit ve skutečnost.“

„A tvoji vodu ve vodku,“ doplnil ho Harry. „Rox, miláčku, mohla bys?“

Agnes na to zírala s pootevřenými ústy. Takže takhle se bavil Harry Potter, když zrovna neporážel Voldemorta a jeho nohsledy? Alkoholovými dýchánky?! To zjištění ji vyloženě šokovalo – o to víc, když jí došlo, že v jejím ročníku to absolutně nikoho nenapadlo. Teda možná napadlo, ale Agnes z toho vynechal. S Agnes nikdy nebyla na párty zrovna velká legrace.

„Ne, to teda nemohla,“ odpověděla Roxana a založila si ruce na prsou. „Ta místnost je odstíněná, vzpomínáte?“ Harry a Ronald se na ni podívali s výrazem ryzí nechápavosti v obličejích. „Nefunguje tam žádná magie!“ vysvětlila jim Roxana netrpělivě. „Copak jste neviděli, jak zhasnul ten Lenčin ohníček? I kdybych to kafe nakrásně proměnila na alkohol, v okamžiku, kdy se dostane do té místnosti, změní se zase zpátky na kafe!“

„Myslím, že bychom to stejně měli aspoň zkusit…“ nevzdával se svého nápadu Weasley, ale Roxana nevypadala, že má na jakékoliv experimentování náladu.

„Rox má pravdu,“ přiznal Harry. „Jistější bude nepoužívat magii vůbec. Mohli bychom zapálit něčí plášť, nebo tak… kdyby se někdo uvolil…“

Než to vůbec stihl doříct, Tim už si sundával košili. „Tady,“ podal ji Potterovi. „Je plátěná, bude hořet jako nic.“

„Tak tohle jsem fakt dneska nepotřeboval vidět, Gregoroviči,“ poznamenal Draco a odvrátil se, což automaticky přilákalo Agnesinu pozornost k Timově obnaženému hrudníku.

Kromě toho, že byl příjemně svalnatý – což ale bylo patrné i dokud měl tu košili na sobě – dozlatova opálený a bez jediného chlupu, na něm v první chvíli neviděla nic zvláštního; bylo to však proto, že k ní Tim stál zády. Jakmile se otočil, bylo jí vše jasné.

Přes celou hruď Timoteje Gregoroviče se táhlo obrovské tetování, v němž rozpoznala dvě důkladně propletená dračí těla. „Pářící se draci,“ okomentoval to Draco ještě jednou, kdyby ostatním nebylo jasné, na co se vlastně dívají. „To je jedna z těch věcí, které jsou fakt znepokojivé i na obrázku.“

„Náhodou, páření draků je nesmírně zajímavá záležitost,“ obhajoval umělecké dílo na své hrudi Tim. „A já mám draky rád.“

„Možná kdyby tvoje bradavky nepředstavovaly jejich oči, díval bych se na to jinak,“ poznamenal Draco.

„Tenhle detail jsem nepotřebovala slyšet a už vůbec nad ním přemýšlet,“ prohlásila Roxana, která zrovna pomocí kouzla diffindo řezala Gregorovičovu košili na asi dva palce široké pruhy. Agnes se od skupinky na chvíli odvrátila, protože se musela smát a nechtěla, aby to vypadalo, že se Timovi posmívá.

„Lenko, jsi tam dole v pohodě?“ ptal se Harry.

„Jojo, a jsem moc zvědavá na to Timotejovo tetování,“ ozvalo se ze sklepní místnosti.

Roxana spletla ze tří pruhů látky cop a podala ho Weasleymu, který ho zapálil. „Pozor, letí!“ varovala Roxana Lenku a hodila hořící látku dolů kratičký okamžíček před tím, než si stihla popálit prsty.

„Ustupuje!“ volala Lenka zespodu po pár vteřinách. „A mám pocit, že vidím dveře!“

„Snaž se k nim dostat, jakmile to bude možné,“ odpověděla Roxana. „Další!“

Bylo slyšet, jak to v místnosti pod nimi syčí a praská, když se oheň začal zakusovat i do šlahounů rostliny. Ďáblovo osidlo zaúpělo. „Jdu dolů,“ řekl Harry a skočil k Lence těsně před tím, než stihla Roxana hodit další kus. „Rox, hoří to tu jak šílené! Už nic neházej, všichni rychle sem!“

Nahoru začal stoupat kouř. Osidlo překvapivě dobře chytlo. Agnes si pomyslela, že se možná nakonec to její kafe bude přece jen hodit – na hašení. Roxana seskočila dolů; se skokem do teď už značně zadýmené sklepní místnosti neváhal ani Draco. Agnes se tam dvakrát nechtělo. Nejistě přešlapovala u poklopu a protírala si oči podrážděné kouřem.

„Agnes, skoč!“ dloubnul do ní zezadu Tim.

Chtěla mu odpovědět, že se bojí, ale ten dloubanec ji vyvedl z rovnováhy. Zavrávorala a naprosto proti své vůli s výkřikem přepadla dolů.

Dopadla na něco měkkého. V první chvíli si myslela, že je to nějaký šlahoun osidla, ale při bližším ohledání zjistila, že je to lidské tělo. Znovu vyjekla a uskočila. „Tomu už nepomůžeme,“ uvědomila ji Roxana, která stejně jako zbytek skupinky stála u dveří, o nichž mluvila Lenka. „Osidlo ho uškrtilo.“

Vedle Agnes doskočil Tim a hned po něm Weasley. Měl v rukách ještě tři další copy upletené z Gregorovičovy košile a právě jeden zapaloval. „Jakmile ten oheň vyhasne, osidlo se po nás vrhne,“ vysvětlil své počínání.

„Tušíte někdo, jestli ten člověk na podlaze patří k Ministerstvu nebo k Rowlingové?“ zeptala se Agnes. Mrtvola na podlaze přitahovala její pohled jako magnet. Agnes cítila, jak jí v uších buší krev. Až teď si nejspíš naplno uvědomila, že jsou v opravdovém nebezpečí. Někdo tu umřel. Kdokoliv z nich může být další.

Weasley hodil hořící kus látky směrem, kde vytušil šlahouny osidla, a pak se sklonil k mrtvému na zemi, aby ho obrátil čelem k sobě. „To je – totiž byl – Williams,“ odpověděl na Agnesinu otázku. „Pracoval pro Královnu, byl to jeden z jejích nejbližších spolupracovníků… člen ochranky…“ Při posledních dvou slovech se rozkašlal, jak vdechl kouř, kterým se místnost začínala plnit.

„Otevřely jsme ty dveře,“ hlásila Lenka. „Rychle odsud, než se tu udusíme.“

Nikdo na její slova nic nenamítal. Když se úzkými dveřmi protáhl i poslední člen výpravy, Harry za nimi pečlivě zavřel a vchod zablokoval pečetícím kouzlem.

Třetí místnost, do níž vstoupili, měla podlahu pokrytou pilinami a páchla zvířecím pižmem. Agnes pochopila, že dalším bezpečnostním opatřením, jemuž budou muset čelit, je nejspíš nějaký kouzelný tvor. Chtěla se zeptat, co tady je, ale včas se zarazila – všimla si totiž, že všichni ostatní napjatě mlčí a pohybují se vyloženě po špičkách.

Udělala pár nejistých kroků kupředu; schovávala se přitom za Timovými zády. Lenka a Roxana šly první, zády natočené k sobě, hůlky připravené k boji. „Hlavně… potichu…“ sykl zezadu Harry.

Ve chvíli, kdy to dořekl, cosi zakřupalo. To Weasley šlápl na jednu z mnoha zvířecích kostí, které tu ležely.

Z nejvzdálenějšího rohu místnosti se ozvalo temné zafunění a klapání kopyt. Roxana tiše zanadávala. „Je vzhůru,“ zavrčela polohlasně ke zbytku skupiny. „Žádné – neopatrné – pohyby…“

Agnes cítila, jak jí srdce padá až někam do kalhot. Právě si uvědomila, co v téhle místnosti žije; Potterovi o tom na poradě mluvili zrovna ve chvíli, když se Agnes vracela z jídelny i s druhou dávkou kávy. Okamžitě tu informaci vypustila, protože jí přišla nesmírně nepravděpodobná, měla za to, že se o tom bavili jen teoreticky… nikdo se všema pěti pohromadě by přece na Ministerstvo kouzel nedovezl…

„Je to chiméra,“ poznamenal Tim. „Do háje, skutečná, živá chiméra…“

Obrovité zvíře se lví hlavou, tělem podobným horské koze a šupinatým, smrtelně nebezpečným ocasem, který připomínal dračí, se velmi pomalým krokem blížilo směrem k nim. Z hrdla se mu přitom dralo temné vrčení.

Agnes dávala ve škole pozor, takže velice dobře věděla, že existuje jediný zdokumentovaný případ, kdy se nějakému kouzelníkovi prokazatelně podařilo chiméru zabít. Opačných případů, tedy kdy chiméra zabila a sežrala kouzelníka, bylo výrazně více.

Stvůra udělala další krok k nim. „Lenko,“ špitla Roxana směrem ke světlovlasé čarodějce a bylo slyšet, jak se jí u toho klepe hlas. „Myslím… že je to teď na tobě.“

Agnes čekala mnohé, jen ne to, co Lenka udělala. „Všichni za mě! Držte se co nejdál!“ instruovala je světlovláska a vrhla se přímo před to monstrum. Chiméra se postavila na zadní, zařvala a z nozder jí vyšlehly plameny. Lenka doširoka rozpřáhla ruce. Nevyslala ani žádné kouzlo, prostě tam jen stála v tom svém směšném kabátu s lemem z růžové kožešiny a usmívala se na tu potvoru, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

„Lenko, ne!“ zvolala Agnes a sáhla po Lenčině ruce, aby ji odtáhla z dosahu chiméry; tento tah se jí však nepodařil, protože ji někdo zezadu chytil kolem pasu a prudce strhl k sobě.

„Nepleť se do toho, Gebauerová,“ zasyčel Draco. „Lenka je naše jediná naděje.“

„Chceme ji snad použít jako návnadu?!“ prskla Agnes a snažila se mu vysmeknout. Draco ji však držel velmi pevně. „Pusťte mě, musíme jí přece pomoct!“

Jako ve zpomaleném záběru sledovala, jak Harry, Roxana, Weasley i Gregorovič couvají směrem k ní a Dracovi a naprosto nepochopitelně nechávají Lenku napospas příšeře. Chiméra otevřela hrůzostrašnou tlamu a její bělostné tesáky se zaleskly ve světle loučí, které osvětlovaly její vězení.

Ve chvíli, kdy se ty jako jehly ostré zuby měly zakousnout do Lenčina těla, kabát s ostře růžovou kožešinou ožil. Podzemní místností se rozlehl další řev, mnohem silnější a hlubší než byl hlas chiméry. Lenka celá zmizela ve změti svítivě růžových chlupatých chapadel, které útočily na starořeckou obludu s nečekanou intenzitou.

Chiméru to zjevně překvapilo. Pokusila se chrlit plameny, ale kabátové monstrum bylo zcela ohnivzdorné. Znovu zařvalo a máchlo proti chiméře chapadlem, z nějž vystříkla nějaká odporně páchnoucí nazelenalá tekutina. Zasyčelo to. Chiméra vydala bolestné zakňučení a stáhla se.

Lenka a její monstrum udělaly několik kroků směrem k ní. Chiméra pištěla a kňučela, couvala před dvojicí tak dlouho, až narazila zadkem do zdi. Když zjistila, že nemá kam utéct, sklopila uši, stáhla ocas mezi nohy a s výrazem naprosté podřízenosti vydávila k Lenčiným nohám zlatý klíč.

Lenka, pořád ještě napůl ztracená mezi chlupatými chapadly, klíč zvedla a prudkým pohybem s ním švihla, aby ho zbavila chiméřích slin. Potom přešla ke dveřím s jediným zámkem, klíč do něj vložila a odemkla. „Tak pojďte, pojďte!“ mávla na zbytek odboje. „Rychle, dokud se nás bojí.“

Malfoy pustil Agnes, v tu chvíli totálně zkamenělou kombinací děsu a překvapení, a vydal se ke dveřím, které Lenka otevřela. Když si všiml, že Agnes pořád stojí na svém místě, oči vyvalené tak moc, že jí málem vypadly z důlků, vrátil se pro ni. „Pohni sebou, Gebauerová,“ vlekl ji s sebou. „Nebo se snad chceš nechat sežrat?“

Neodpověděla mu; ani si v tu chvíli nevšimla, že přešel ze svého obvyklého škrobeného vykání do podstatně méně formálního stylu řeči. Draco ji protáhl dveřmi a pak ji pustil. Agnes zůstala stát na místě; Tim, který dveřmi procházel hned vzápětí za nimi, do ní narazil ramenem. Omluvila se a trochu popošla.

„V pohodě, Agnes?“ zeptala se Roxana, když také opustila místnost s chimérou. Harry s Weasleyem šli hned za ní, Lenka naposled a dveře za sebou opět zapečetila, stejně jako to Potter udělal s těmi předchozími.

„N-nevím,“ odpověděla Agnes. „Co – co to bylo? Ta… ta věc?“ otázala se s pohledem upřeným na teď už zcela obyčejný a neškodný Lenčin kabát, který spokojeně vrněl.

„Říkáme tomu Matylda, ten Matylda, pro upřesnění… ukázalo se, že preferuje, když se o něm mluví v mužském rodě,“ odpověděla jí Lenka se zářivým úsměvem na rtu. „Můj muž si ho přivezl z Petrohradu. Je to nejspíš produkt experimentálního křížení… akorát jsme nepřišli na to, co s čím bylo vlastně kříženo. Každopádně je docela milý,“ usmála se.

„A smrtící,“ poznamenal Weasley. „Zahnal do kouta chiméru. V životě jsem neslyšel, že by se to nějakému zvířeti podařilo. Chiméra nemá v přírodě predátora, je na vrcholu potravního řetězce…“

„Lenko, myslíš, že bych… že bych mohl dostat vzorek Matyldiny… Matyldovy srsti?“ vložil se do debaty Tim. „Víš… čistě pro výzkumné účely, samozřejmě…“ Nejspíš ji plánoval zkusit použít jako jádro do hůlek. Bylo na něm vidět, jak už mu to šrotuje, jak přemýšlí, s kterým dřevem by ten neobvyklý materiál zkombinoval.

Kabát nesouhlasně zamručel. „Zkusím ho k tomu přimět,“ usmála se Lenka. „Ale nic neslibuju.“

Ozvalo se kovové zaskřípění a Agnes sebou cukla. „Pardon,“ pokrčila rameny Roxana, která byla zřejmě vyvolávající příčinou toho hluku. Snažila se totiž pohnout se závorou na dalších dveřích.

„Co by nás ještě vlastně mělo čekat?“ zeptal se Weasley. „Nějak se mi nezdá, že by tahle místnost byla úplně prázdná…“

Jakmile to dořekl, vzduch se najednou ochladil o několik stupňů a všechny louče, které sklepní místnost osvětlovaly, zhasly. Agnes cítila, jak její nitro naplňuje pocit bezútěšnosti a prázdnoty. Najednou se jí zazdálo, že celé jejich počínání je bláznivé, zbytečné a odsouzené k neúspěchu. Bylo by lepší zůstat tady… nechat Rowlingovou, ať udělá, co chce, vždyť stejně prohrají, jsou k tomu odsouzeni… lehnout si na zem a nedělat nic, snad ani nedýchat…

„Mozkomoři!“ došlo Lence. Bylo slyšet, jak Roxana polohlasně zanadávala.

„Expecto patronum!“ křikl Harry bez váhání. „Je jich jen šest… sedm! Na každého jeden, to zvládneme! Vyčarujte patrony!“ přikázal zbytku skupiny.

Stříbřitý jelen, který vyskočil z Harryho hůlky, naplnil podzemní místnost mihotavým světlem a pocitem naděje. Mozkomor, který byl nejblíž Agnes, kamsi odletěl a ona se konečně vzpamatovala. Opravdu jich nebylo tolik, jako tenkrát v mozkomáriu; pocity, které vyvolávali, však byly stejně silné jako tehdy.

No tak, mysli na svou hůlku, přesvědčovala se Agnes s divoce bušícím srdcem. Tohle bylo jiné než stát proti jednomu bubákovi. Snažila se připomenout si ten pocit, když ji sevřela v prstech, jak se jí tenkrát rozbušilo srdce… jako by se poprvé v životě skutečně zamilovala…

„Expecto patronum!“ zkusila to. Napoprvé to nevyšlo; z hůlky vylétl jen obláček mlhy. No tak, soustřeď se! Těsně nad ní prolétl Malfoyův patron v podobě velikého páva a rozčísl jí vlasy. O pár vteřin později se místností ozval štěkot Ronaldova blyštivého teriéra, který jim tenkrát v mozkomáriu všem zachránil život. Hned vzápětí se objevila Roxanina zmije a potom překrásná stříbrná sova, která musela patřit Timovi. Jediný, kdo ještě nevyvolal patrona, byla Agnes a Lenka – ta se však věnovala otevírání dveří.

„Agnes, zkus to znovu!“ slyšela za sebou Harryho hlas. „Ty to zvládneš!“

V obklopení jelena, páva, sovice, teriéra a zmije stvořených jen ze samých pozitivních emocí měla Agnes pocit, že dokáže cokoliv na světě. Byla však přesvědčená, že až Harryho slova ji v tom skutečně utvrdily.

„EXPECTO PATRONUM!“ rozkřikla se znovu. Tentokrát ze špičky její hůlky vyskočil maličký stříbřitý králíček a přidal se k ostatním patronům, kteří kroužili kolem skupiny a drželi mozkomory v uctivé vzdálenosti.

„Výborně, výborně!“ volal Harry.

„Pěknej patron, Gebauerová,“ ocenil její výkon Draco lehce sarkastickým tónem. „To je křeček?“

„To je králík, Malfoyi, copak si nedával ve školce pozor, když se probíraly zvířátka?“ zchladila ho Roxana.

„Já do školky nechodil, Blacková, měl jsem chůvu,“ prohlásil Draco a Agnes se musela rozesmát. Náhle tu bylo ve vzduchu tolik štěstí… jako by mozkomoři, zuřivě dorážející na jejich patrony shora, úplně přestali existovat.

„Lenko, co ty dveře?“ zeptal se Harry. „Je tam nějaký problém?“

„Vypadá to, že tu závoru drží nějaké zaklínadlo na způsob kouzla trvalého přilnutí,“ odpověděla mu Lenka. „Snažím se rozklíčovat, o co se jedná, ale asi to bude chvilku trvat…“

„Co kdybychom ty dveře prostě odpráskli výbušnou kletbou?“ navrhla Roxana, která se mozkomorů i přes přítomnost několika patronů zjevně pořád trochu bála. „Zkoušela jsi to?“

„Ne,“ odpověděla Lenka. „Ale vyzkouším, díky za tip. Confringo!“ máchla hůlkou směrem k závoře. Ozvala se ohlušující rána, jak její silné kouzlo narazilo do kovu a všech šest patronů se trochu zamihotalo, když se jejich majitelé na chvíli přestali soustředit.

„Hmm, tak to vypadá, že to nevyšlo,“ okomentovala svou snahu Lenka. „A ty závory už jsou dvě.“

„Dvě?!“ zopakovala po ní Roxana.

„Ano, dvě,“ potvrdila jí Lenka. „Budeme muset vymyslet nějaký sofistikovanější způsob odemykání…“

„Hlavně ho vymýšlej rychle,“ zafuněl Malfoy. „Nevím, jak dlouho je dokážeme držet zpátky… a vypadá to, že zahnat je není kam.“

„Ta místnost je zřejmě nějak magicky ohraničená, aby odsud nemohli,“ ozval se Weasley. „Tak jsme to udělali i s mozkomáriem. Zdánlivě nekonečný prostor, ze kterého ale pro mozkomory není úniku…“

„Škoda, že tu nemáme něco jako kapesní mozkomárium,“ povzdechl si Harry. Právě poslal svého patrona proti mozkomorovi, který se k němu vracel už potřetí.

Agnes periferním zrakem viděla, jak Dracovi zasvítily oči. „Ale my máme něco jako kapesní mozkomárium,“ prohlásil. Jeho stříbrný páv se ve vzduchu trochu zamihotal, když se na něj Malfoy přestal soustředit. „Gebauerová, dejte sem tu vaši brašnu!“

„Cože, proč?“ nechápala Agnes.

„Protože obsahuje prostorový kouzlo, ne? Je v ní zdánlivě nekonečný prostor, ze kterého se nic nedostane, dokud ji neotevřete!“ vysvětlil Draco. „Když do ní zaženeme ty mozkomory…“

„Tak odtamtud nebudou moct zdrhnout! To je skvělý nápad, Malfoyi!“ doplnil ho Weasley skoro překvapeně.

„Vy chcete nacpat mozkomory do mojí kabelky?!“ otázala se zhrozená Agnes. Malfoy a Weasley vypadali, že jsou připraveni jí její milovanou bezpečnostní brašničku sebrat i proti její vůli.

„Když nám ji půjčíš,“ klidnil jejich nadšení Harry. „Nejdřív si z ní určitě vytáhni to nejdůležitější…“

„Na to fakt máme čas, aby Gebauerová hrabala svoje serepetičky! Dejte sem tu kabelku!“ přerušil ho Draco, protože mozkomoři znovu zaútočili na stříbřité patrony, a natáhl ruku Agnesiným směrem, aby brašnu převzal.

Agnes naprázdno polkla, stočila oči od mozkomorů a svého pracně vyčarovaného patrony ke kabelce, volnou rukou ji otevřela a hrábla do ní. Když se jí z ní podařilo vydolovat onen starý, už značně opotřebovaný diktafon, klidně ji předala Malfoyovi. Ten jen zablýskl zuby ve spokojeném úsměvu a položil otevřenou brašnu na zem před ně.

„Tak fajn, žeňte je dovnitř!“ křikl Harry. Jeho stříbřitý jelen se dvěma skoky dostal za jednoho z mozkomorů a nabral ho parožím. Stvůra zasyčela a poskočila dopředu, ale tam jí v dalším pohybu bránil další patron.

Roxanina stříbřitá zmije se změnila v kužel zářící mlhy, který prvního z mozkomorů zatlačil do kabelky. „Je tam!“ zahlásil Weasley. „Ještě šest!“ Jeho přízračný teriér obíhal kolem mozkomorů stále se zmenšující okruh, aby je přiměl se přiblížit k Agnesině brašně.

„Pět… ne, zajeli tam dva, už jen čtyři!“ slyšela Agnes Harryho.

„Tři!“ To byl Draco.

„Dva!“ opravila ho okamžitě Roxana.

Agnes zaťala zuby a přinutila svého králičího patrona, aby čenichem dloubl do černé kápě předposledního mozkomora. „Kruž kolem něj!“ radil jí Malfoy zpoza ramene. „Už ho skoro máš, Gebauerová!“

Vypadalo to vážně komicky, když stříbřitý králíček běhal kolem toho obrovitého monstra, ale zdálo se, že to funguje – mozkomor zajel po hlavě do kabelky. Zbýval poslední; toho bleskově vyřídil Harry. Draco potom rychlým neverbálním zaklínadlem kabelku zavřel. Místnost rázem znovu zalilo hřejivé světlo loučí a Agnes se přestala třást zimou.

„Tak,“ pravila Roxana a promnula si ruce. „Jak jsme na tom s těmi dveřmi?“

„Pořád mizerně,“ poznamenala Lenka. „Už jsem vyzkoušela snad všechno, vůbec nechápu, kde může být problém…“

Ve chvíli, kdy se Roxana otáčela, aby se vydala Lence s dveřmi pomoct, veškeré louče v místnosti znovu zhasly. Agnes cítila, jak jí přejel mráz po zádech – poloautomaticky zvedla oči vzhůru a zjistila, že tam, kde ještě před chvílí byl kamenný strop, teď zeje temný vysoko vedoucí komín. Šel z něj chlad. Pach smrti. A zoufalství. Agnes se roztřásla kolena.

„Byl to jen předvoj,“ řekl Draco suše.

Najednou se vynořili odevšad. Agnes je vůbec neslyšela přilétat, prostě jako by se zjevili jen tak z ničeho, ze vzduchoprázdna. Strupatá ruka jednoho z nich se dotkla jejího ramene a pokusila se ji otočit čelem k sobě. Agnes vyděšeně zaječela a couvla.

„Expecto patronum!“ ozvalo se za ní. Harryho jelen jí proskočil těsně nad hlavou a pustil se mezi mozkomory. Teriér, páv, zmije a sova ho následovali.

„Expecto… p-patronum!“ pokusila se ostatní napodobit Agnes, ale z její hůlky nevyšlo nic – byla příliš vystrašená na to, aby náročné kouzlo zvládla. Ne, nejde to – ne proti takové přesile. Dokud jsi u odboje, jsi pořád v nebezpečí. Znovu ten útes. Výkřik, který se Agnes zadrhl v hrdle, když skočili. Rowlingová a její křivý úsměv. Jeaniny spálené ruce. Jean, která ji nikdy nenaučila patrona.

Jean by na tebe byla pyšná. Falešná Rowlingová v arénách pějící hymnu. Harryho objetí. Agnes se zhluboka nadechla. „EXPECTO PATRONUM!“ zaječela znovu. Když ze špičky její hůlky znovu vyskočil ten její neohrožený králíček, tak maličký oproti ostatním patronům, vhrkly jí do očí slzy.

Nevypadalo to, že by si tentokrát kdokoliv jejího úspěchu všiml. Zamrkala a konečně se naplno vrátila do reality. „To je snad celé mozkomárium!“ prohlásil právě Weasley.

„Musíme odsud pryč!“ křičela Roxana. Ruka, v níž držela hůlku, se jí klepala.

„Jdu pomoct Lence,“ oznámil Tim a jeho soví patron zhasl. Agnes cítila, jak jí po čele stéká kapička potu, když se plně soustředila na to, aby její jen horko těžko přivolaný králíček plnil svůj úkol – teď o to víc, když jeden patron chyběl.

Tim prošel kolem Agnes až k Lence a položil ruku na povrch dveří. „Zvláštní…“ prohodil. „Cítím z nich jen minimální magickou stopu, nemělo by být tak těžké je otevřít… jedině že by…“ Agnes koutkem oka viděla, jak se zamračil a přejel dlaní přes futra na chladnou kamennou zeď.

„Objevil jsi něco?“ zeptala se Lenka, která jeho počínání sledovala se zájmem v očích.

„Ty dveře, do kterých se dobýváme, vůbec nejsou dveře,“ řekl Gregorovič a poklepal hůlkou na zeď, z níž se po jeho doteku začala sypat omítka a cihly, které ji tvořily, odskakovaly do stran. „Ty skutečné jsou totiž celou dobu vedle.“

„Ach,“ řekla Lenka. „To mě mělo napadnout.“

„Bez toho, abys šla po zbytkové magii, tě to napadnout nemohlo,“ pravil Tim, zatímco sledoval, jak se před ním otevírá žádaný vchod.

„Musím se ji naučit vnímat,“ usmála se Lenka. „Zjevně se to hodí.“

„To chce čas a píli,“ mrkl na ni Tim.

„Mohli byste laskavě přestat plkat a pomoct nám? Třeba?“ obořil se na ně Malfoy. Agnes zvedla oči ke stropu právě včas na to, aby viděla, jak se její králičí patron rozplývá a tam, kde ještě před chvílí hopkal, se objevuje zakuklená hlava mozkomora.

„Je jich strašně moc!“ pištěla teď už naprosto vyděšená Roxana, která nutila svou zmiji útočit na černé kápě jako o život.

„Už to bude, Rox, ještě chvilku!“ volal Tim. „Ten průchod se otevírá pomalu…“

Konečně se ve stěně vedle dveří objevil otvor tak široký, aby se jím mohl s jistým úsilím protáhnout člověk. „Agnes, Lenko, vy první!“ tlačil je do vchodu Tim, ale Agnes se ani trochu nechtělo. „Rox, teď ty!“

Zato Roxana mileráda využila jeho nabídky. Agnes bez hnutí sledovala mozkomory, kteří se vznášeli čím dál blíž; už proti nim stál jen Harryho jelen, Dracův páv a Weasleyův teriér, to nemůže stačit, všichni tady umřou, je to zbytečné, úplně zbytečné...

„Agnes no tak, běž!“ křikl Tim a nevybíravě ji prostrčil průchodem.

Jak se zbytek skupiny dostal skrz otvor do následující místnosti, to už Agnes nevnímala. Další Hermionino opatření ji zastihlo zcela nepřipravenou. Stihla jen tlumeně vyjeknout, než po hlavě spadla do podivně pableskujícího jezírka plného nějaké stříbřitě bílé mlžné tekutiny, která vrhala po stěnách modravé odlesky. 

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět III - 11. kapitola (2/2):