OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět III - 2. kapitola

09.07.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 348×

KAPITOLA DRUHÁ: Tvaroberlík bubloocasý

Když vycházela z domku, na příjezdové cestě už kdosi stál – k Agnesinu překvapení to ale nebyla Roxana, nýbrž usměvavá čarodějka s hřívou světlých vlnitých vlasů a znepokojivýma vykulenýma očima, z nichž každé se dívalo trochu jiným směrem. „Ahoj,“ pozdravila neznámá lehce zasněným hlasem. „Ty jsi Agnes, viď? Mám tě přivést na centrálu,“ řekla.

Agnes se zamračila. Podvědomě nahmátla rukojeť hůlky v kapse svého hábitu a pevně ji stiskla. „Myslela jsem, že pro mě přijde Roxana,“ poznamenala.

„Roxana pro tebe poslala mě,“ odpověděla jí ta čarodějka a zahleděla se kamsi do dálky, nad ni. Agnes sebou cukla a otočila se – ale ve směru, kterým se ta čarodějka dívala, vůbec nic nebylo. „Ach, toho si nevšímej, zdálo se mi, že jsem zahlédla roj škrken – touhle dobou migrují na jih, víš?“ prohlásila světlovláska a usmála se. „Mimochodem, já jsem Lenka.“

Lenka. Agnes si uvědomila, že to jméno v souvislosti s odbojem už slyšela – v ten den, kdy padla Mlha. Tahle světlovlasá čarodějka byla jednou z těch, kteří se snažili dostat k Tlusté Bertě, ale cestou ji přemohli lidé od Rowlingové. Přestože už Agnes věděla, o koho se jedná, neztrácela ostražitost. „Máte něco, čím byste mohla dokázat, kdo jste?“ zeptala se nepřístupně.

„Ale jistě!“ Lenka se v tu chvíli rozzářila jako vánoční stromeček – podpálený vánoční stromeček, lépe řečeno – a otočila klopu svého fialového kabátu s lemem z ostře růžové kožešiny naruby. Na zadní straně klopy se blyštěl malý měděný odznáček, stejný, jaký měla Agnes. Ve chvíli, kdy se zaleskl ve světle pouliční lampy, začal zeleně světélkovat. Agnes vytáhla svůj odznak a s jistým ulehčením zjistila, že světélkuje také.

Odznaky Auguronova odboje byly očarované, aby poznaly jeden druhý – nedaly se zfalšovat. Navíc, pokud je nosil někdo, kdo k odboji ve skutečnosti nepatřil, byly schopné to zjistit a upozornit na to ostatní členy. Agnes si nebyla jistá, kdo byl autorem umného kouzla, které toto zajišťovalo, ale pamatovala si, že jí to přišlo jako nesmírně inteligentní opatření, už když to slyšela poprvé.

„Hmm, dobrá – dobře, to asi stačí,“ řekla Agnes a přestala tolik tisknout hůlku. „Promiň, Lenko, jen jsem… musela jsem si to ověřit.“

„A bylo to od tebe moc chytré,“ pravila Lenka. „Mohla jsem totiž úplně v klidu být tvaroberlík.“

„Prosím?“ otázala se Agnes zmateně.

„Tvaroberlík bubloocasý,“ vysvětlila jí Lenka trpělivě. „Krade lidem podobu a pak se za ně vydává… Asi dvacet procent pracovníků ministerstva už ve skutečnosti nahradili tvaroberlíci – můj táta o tom psal v Jinotaji, to jsi nečetla?“

„Ne,“ odpověděla Agnes. „Ne, to jsem nečetla.“ Jinotaj měl co se důvěryhodnosti zpráv týče ještě nižší spolehlivost než Dirkova Májová hvězda.

„To nevadí,“ usmála se Lenka. „Hlavně, že teď už to víš.“

„Ehm… ano, ano jistě,“ řekla Agnes. „Takže… se přemístíme?“ navrhla. Doufala při tom, že ji Lenka opravdu odnese k Roxaně, a ne někam na výpravu za migrujícími škrknami nebo tvaroberlíky bubloocasými.

„Chyť se mě,“ pravila Lenka a Agnes trochu nejistě položila dlaň na hřbet její ruky. Když se její zápěstí dotklo podivně zbarvené kožešiny zdobící Lenčin kabát, ucítila prsknutí jako od statické elektřiny a potom – zdálo se jí to, nebo se ta kožešina skutečně pohnula? Preventivně ucukla. „Toho si nevšímej,“ řekla Lenka. „Je trošičku rozdivočený… období říje, víš?“

Agnes nikdy neslyšela o tom, že by kabáty měly období říje, ale Lenka si tím zjevně byla naprosto jistá. Znovu, tentokrát mnohem opatrněji, aby nepřišla do kontaktu s tou kožešinou, se chytila Lenčiny ruky.

„Takže můžeme?“ otázala se Lenka.

„Můžeme,“ odpověděla Agnes.

Dlouhý nádech před tím, než se přemístí. Agnes zavřela oči. Pevná půda jí zmizela pod nohama během pár okamžiků.

***

Kdyby Agnes nevěděla, že se před pár měsíci celá centrála přestěhovala z jednoho konce Británie na druhý, ani by ji nenapadlo, že se tu cokoliv změnilo. Šedivé chodby byly stále stejné a zdálo se, že i jejich rozložení odpovídá tomu, jak vypadala původní centrála před zásahem Rowlingové a jejích nohsledů. Centrála pořád působila dojmem spletitého mraveniště, v němž má každý svůj úkol a všichni přesně vědí, kam jdou.

Překvapivě tak působila i Lenka, u které se zdálo, že na ni všechny ostatní běžné fyzikální zákony tak nějak neplatí. Agnes si ji po očku prohlížela. Čarodějka měla velmi podobný odstín vlasů jako ona a vlastně i její šedavé oči byly v podstatě stejné barvy jako její vlastní – přesto by si je, když teď šly, respektive skoro běžely vedle sebe, rozhodně nikdo nespletl. Z Lenky vyzařovala jakási svébytná aura praštěnosti, originálnosti a překvapivého sebevědomí, zatímco Agnes byla… trochu nudná. Obyčejná. Měla dojem, že tak působí vedle většiny členů odboje. Jako kdyby na sobě trvale měla neviditelný plášť nebo zastírací kouzlo.

Lenka zničehonic zastavila. Agnes to nečekala; trochu do ní vrazila. Zdálo se jí, že Lenčin kabát na ni zavrčel, když se ho dotkla. „C-co se děje?“ otázala se Agnes trochu zmateně.

„Už jsme tady,“ vysvětlila jí Lenka a kývla k úzkým dveřím, jejichž barva splývala s okolní stěnou. „Radši bych si být tebou připravila hůlku.“

„Myslela jsem, že jdeme někoho vyslýchat!“ vyjekla Agnes přidušeně. Co za těmi dveřmi je? Totiž kromě Roxany, samozřejmě. Roxana byla možná nejděsivějším obsahem té místnosti. Očekává od ní snad, že jí bude pomáhat toho člověka mučit?

„Ano, jdeme k výslechu. Ale taky se mohlo stát, že ten vyslýchaný Roxanu přemohl a zaútočí na nás, jakmile odemknu,“ poznamenala Lenka pořád tím svým nadzemsky zasněným tónem. Agnes cítila, jak se jí sevřel žaludek. Vytáhla z kapsy hábitu hůlku a připravila se ke dveřím.

Lenka nejdřív z nějakého důvodu podivně zamáchala rukama ve vzduchu, jako by rozháněla dým; teprve potom vytáhla vlastní hůlku, kterou si pro účely provedení předchozího manévru založila za levé ucho, mávla s ní a zašeptala jakési zaklínadlo. Bylo slyšet cvaknutí zámku. Agnes naprázdno polkla.

Její průvodkyně opatrně zatlačila na dveře a ty se jí bez odporu otevřely.

„… řekneš mi všechno, co chci vědět,“ ozvalo se v tu chvíli zevnitř Roxaniným hlasem. V odpověď jí zněl jenom něčí výsměšný chechot.

„Ach, zdá se, že je všechno v pořádku,“ pousmála se Lenka. Agnes se přistihla, že v očekávání souboje zadržovala dech – a taky že je skoro zklamaná, že se žádné problémy nekonají. „Až po tobě,“ kývla Lenka k Agnes a naznačila jí, že má jít dovnitř. Novinářka přeopatrně prošla dveřmi.

Šedivá místnost, v níž se ocitly, neměla – stejně jako většina částí centrály – žádná okna a kromě židle v jejím středu tu nebylo ani žádné další vybavení. Na oné židli seděl spoutaný muž; měl řídké tmavé vlasy, v nichž už se leskly šediny, podobně prokvetlé strniště a snědou pleť. Působil, že je o několik generací starší než Agnes. V oválném obličeji se mu zračil výraz nevýslovné nudy.

„Neřeknu ti vůbec nic,“ poznamenal právě ten kouzelník. „A to veritasérum, které mi chceš nalít do krku, na tom nic nezmění.“

V Roxaniných pichlavých očích se zračilo těžko potlačované vzrušení. „Agnes, jdeš právě včas,“ poznamenala k nově příchozí. „Zrovna začínáme. Lenko, mohla bys mi pomoct s tím veritasérem?“ otázala se.

Světlovlasá čarodějka přikývla a přešla blíž. Roxana vytáhla ze záhybů svého hábitu malou lahvičku s bezbarvým lektvarem a odzátkovala ji. „Drž ho,“ přikázala Lence.

Agnes se držela v pozadí a probíhající děj sledovala s trochu smíšenými pocity. Použití veritaséra bylo samozřejmě mnohem víc v pořádku než mučení pomocí kletby cruciatus, ale přesto považovala Roxaniny metody za poněkud drastické.

Spoutaný kouzelník se podání nápoje příliš nevzpouzel. Pokojně polkl několik kapek veritaséra a věnoval Roxaně výsměšný pohled. „Tak prosím,“ ušklíbl se. „Ptejte se, dámy.“

„Lenko, buď tak laskavá a zařiď pro Agnes místo k sezení,“ požádala Roxana, aniž by z toho muže spustila oči.

Lenka mávla hůlkou. V místnosti se náhle objevila křiklavě oranžová židle zdobená podivnými pestrobarevnými obrazci. „Potřebuješ mě ještě na něco?“ zeptala se světlovláska, jakmile bylo kouzlo hotovo. „Mám totiž po službě a…“

„Rozumím. Jdi si lehnout. Draco vás všechny přetěžuje,“ řekla Roxana.

„Není to až tak hrozné,“ pokrčila rameny Lenka. „Začala jsem tam plést ponožky. Už mám čtyři páry,“ prohlásila povzneseně, vyšla ze dveří a zavřela je za sebou. Agnes slyšela cvaknutí zámku.

Zajímalo ji, o jaké službě to Lenka s Roxanou mluvila – a co s tím má co společného Draco Malfoy. Jedná se o něco, co by souviselo s Kye Farrellem, tím lovcem smrtijedů, který zavraždil Malfoyovy rodiče?

Roxana nicméně nevypadala, že by jí hodlala jakkoliv vysvětlovat, o čem se právě s Lenkou bavila. Plně se soustředila na toho kouzelníka, který teď už byl pod vlivem veritaséra. Agnes se trochu nejistě posadila na vyčarovanou židli a složila ruce do klína.

„Kde je Joanne Rowlingová?“ otázala se Roxana.

„To vám nemůžu říct, protože to nevím,“ odpověděl jí na to zajatec. Usmíval se, jako by si byl naprosto jistý, že z něj nic nedostane.

„Jak je možné, že to nevíš, Cormicku? Byl jsi jeden z jejích nejbližších spolupracovníků.“

„Nevím, kde je právě teď,“ upřesnil kouzelník, který se jmenoval Cormick. Jeho samolibý úšklebek se ještě rozšířil. „A jestli se ptáte, kde je její sídlo, tak to vám taky neprozradím – je pod Fideliovým zaklínadlem a já nejsem strážce tajemství. Královnu nikdy nenajdete.“

„Zkusíme to jinak,“ pousmála se Roxana a zúžila oči do tenkých čárek. Agnes se na své židli podvědomě přikrčila. „Proč tu tvou Královnu nikdy nenajdeme?“

„Protože se nedostanete přes její obranná kouzla,“ prohlásil Cormick.

„Jaká obranná kouzla?“ pokračovala Roxana v dotazovaní, aniž by z něj spustila pohled. Nakláněla se nad něj s jistou dychtivostí a přimhouřené oči jí nebezpečně svítily.

„Její síť obranných kouzel, která ji chrání,“ řekl Cormick a poposedl si na židli. Zdálo se to Agnes, nebo mu opravdu po obličeji přelétl stín paniky? Bojoval s účinky veritaséra statečně, ale zdálo se, že na lektvar přestává stačit. „Nikdo, kdo nezná heslo, ji nemůže najít… neuvidí ji, neuslyší ani neucítí. Nedokáže se soustředit na její obličej, na její hlas ani nic jiného. V okamžiku, kdy se na ni pokusí zaměřit, se jeho pozornost automaticky přesměruje na něco ji-jiného,“ vysvětlil proti své vůli.

Teď už si tím byla naprosto jistá – řekl víc, než chtěl, a velice dobře si to uvědomoval. S každým dalším slovem byl v obličeji zelenější a zelenější. Roxana nad ním vyloženě rostla, vychutnávala si ho, vypadala jako dravec, který se chystá pozřít kořist… ale ještě před tím, než to udělá, si s ní trochu pohraje.

„Znáš to heslo, Cormicku?“ zeptala se sladce.

„Ano,“ odpověděl. „Je to… je to její jméno.“

Agnes povytáhla obočí a Roxana v tu chvíli udělala totéž. Dokonce vytáhla z hábitu lahvičku s lektvarem a překontrolovala, že se opravdu jedná o veritasérum, že mu nedala nějaký matoucí odvar nebo něco podobného.

„To je nesmysl. Její jméno přece zná celý odboj… celý svět,“ odvážila se promluvit Agnes.

Cormick vypadal, že znovu získal ztracenou rovnováhu. „Znáte jen přezdívku, kterou si zvolila,“ ušklíbl se. „Mluvím o jejím skutečném jméně. O tom, které jí dali její kouzelničtí rodiče. Jméně, které je známé jen hrstce lidí… a já jsem jeden z nich.“ V jeho hlase zazněl podtón pýchy, když to říkal.

„Jaké je to jméno? Řekni ho!“ přikázala Roxana, ale Cormick se jen dutě zasmál.

Agnes v tu chvíli došlo proč. Vzpomněla si na rozhovor s Jean, který vedly tenkrát, když spolu bojovaly v arénách. I Jean byla jedna z těch, kdo věděli, jak se Rowlingová jmenovala předtím, než si začala říkat Královna. Nikdy to jméno ale nedokázala vyslovit nahlas, stejně jako to nebude moct udělat ani Cormick.

„To nemůžu,“ řekl čaroděj. „Jsem vázán Neporušitelným slibem. Když se pokusím prozradit Královnino jméno, zemřu.“

Roxana se zklamaně odtáhla. Neporušitelný slib bylo staré a mocné zaklínadlo – prosté veritasérum nedokázalo jeho sílu přebít. Agnes měla dojem, že cítí Roxanin vztek, jak narůstá do olbřímích rozměrů, jak naplňuje celou místnost. Byla tak blízko – tak blízko! A nemohla z něj dostat vůbec nic. Viděla, jak se jí chvěje chřípí, jak se jí rozčileně klepe ruka, v níž svírala hůlku.

„Nevadí,“ zasyčela Roxana. „Určitě přijdeme na způsob, jak tě přimět ten slib porušit.“

Cormick se rozesmál. Potom se podíval do Roxaniny hněvem zošklivělé tváře a smích ho přešel. Agnes se už zase svíral žaludek. Myslí to vážně? Tohle přece nemůže myslet vážně!

„Víš, Cormicku, kdysi jsem pracovala pro jednoho muže,“ řekla Potterová a bezděčně začala otáčet hůlkou v prstech. „Myslel si, že smrt je to nejhorší, co může člověka potkat. Ale já osobně vím – a řekla bych, milý Cormicku, že ty to víš taky – že jsou mnohem horší osudy. Smrt je milosrdná. Laskavá. Když tě donutím říct pravdu, bude tvoje smrt dokonce i užitečná. Nejspíš mnohem užitečnější, než byl tvůj život.“

Agnes se napjala na své židli a zaryla nehty do jejích opěradel. Jen mu vyhrožuje. Nechce to ve skutečnosti udělat, nechce ho přinutit ten slib porušit… Roxana někdy říká věci, které vyděsí… ale nikdy by nikoho nezabila… Harryho slova jí duněla myslí v rytmu divoce bušící krve ve spáncích.

„Můžete mě mučit, jak chcete,“ poznamenal Cormick. „Nedokážete mi udělat nic, co by mě přesvědčilo, že je lepší umřít.“

Roxana se usmála a přestala si hrát se svou hůlkou. Místo toho ji namířila tomu člověku na hlavu. „Nemám v úmyslu tě mučit. To by bylo zbytečné plýtvání energií. Imperio,“ pravila a líně švihla hůlkou. Cormickovy oči byly najednou úplně prázdné. Tupým, důvěřivým pohledem zíral na Roxanu a očekával instrukce.

Agnes šokovaně zalapala po dechu. „Tohle nemůžeš!“ vyletělo z ní.

„Co se ti nezdá?“ obořila se na ni Roxana.

„Chceš… chceš mu přikázat, aby ti odpověděl na otázku,“ řekla Agnes a vstala ze své židle. „Což on udělá, protože kombinaci veritaséra a kletby, která se nepromíjí, nebude schopný zvládnout.“

„No ano,“ odpověděla Roxana netrpělivě. „To je přesně to, čeho chci dosáhnout.“

„Jenže když ti odpoví, tak přece umře!“

Na chvíli měla pocit, že jí Roxana odpoví, že je to přece jedno, že na tom nezáleží – ale ona neřekla vůbec nic. Roxaniny pichlavé oči ji prostě jen provrtávaly jako dva nebozezy a Agnes ten pohled statečně oplácela.

„Agnes,“ promluvila Roxana konečně, velmi tiše. Zjevně se snažila znít klidně, ale hlas se jí třásl potlačovanou zlobou. „Když nám prozradí to jméno, dostaneme ji prakticky okamžitě. Ochranné kouzlo kolem ní přestane platit a my ji najdeme pomocí Berty, jakmile opustí bezpečí svého sídla. Během pár dní může být po všem.“

„Přijdeme na jiný způsob,“ řekla Agnes přesvědčeně. „Víme, co máme hledat. Nebude těžké…“

„To hledání nás může stát příliš mnoho času a životů! Každý den, kdy je ta ženská na svobodě, je pro nás nebezpečný!“

Agnes věděla, že Rowlingová nejspíš může udělat mnohé. Už teď jde po členech Auguronova odboje, mstí se za zničení Mlhy. Prozatímní ministryně se sice tváří, že je situace pod kontrolou, ale ona neví to, co ví odboj, neví o tom, že se do centrály z obav o svou bezpečnost stahuje čím dál víc lidí a že počty použití Fideliova zaklínadla v posledním čtvrtletí výrazně vzrostly… Rowlingová dost možná už plánuje, jak obnovit Mlhu. A odboj pořád netuší, kolik lidí je na její straně a kolik z nich pořád pracuje pro Ministerstvo. Odhalování skutečných záměrů kouzelníků bylo o to těžší, že s Rowlingovou z nějakého důvodu spolupracovali dobrovolně, bez použití kletby imperius.

Když o tom tak přemýšlela, pravděpodobně jediný spolupracovník Rowlingové, který prokazatelně byl pod vlivem imperia, seděl právě teď na židli přímo před ní. Cormick se pořád díval do prázdna, jako by vůbec nechápal, že se právě teď rozhoduje o jeho životě a smrti.

„Udělala bys tohle i Jean?“ otázala se Agnes. „Tak udělala?“

Roxana zmateně zamrkala, zjevně nechápala, na co naráží. „Jean to jméno znala taky,“ pokračovala ve své řeči Agnes neohroženě. „A úplně stejně jako on byla vázaná Neporušitelným slibem, takže ho nikdy nedokázala odboji prozradit. Donutila bys ji to udělat a z-zemřít?“

Při posledním slově se jí zlomil hlas. Nebyla se ztrátou Jean srovnaná, pořád to ještě bolelo. Věděla, že Roxana je na tom ještě mnohem hůř a že jen říct to jméno nahlas je jako sypat sůl do otevřené rány, ale musela to udělat. Jean by určitě nechtěla, aby Roxana někoho zabila. Ani kvůli dopadení Rowlingové ne.

„Ne,“ řekla Roxana konečně. „Nemohla bych… nedovolila bych jí to.“ Bylo vidět, jak se těžce a pomalu smiřuje s tím, že má Agnes pravdu. V očích se jí zaleskly slzy; rychle si je otřela hřbetem ruky, jako by se za ně styděla, a potom sňala z Cormicka kletbu.

„Najdeme jiný způsob,“ zopakovala Agnes a položila jí ruku na rameno, aby jí vyjádřila svou podporu. „Určitě.“

Cormick se už zase vítězoslavně usmíval. Roxana vypadala, že by ho nejradši uškrtila holýma rukama, ale když promluvila, její hlas byl prost jakýchkoliv emocí. „Co přesně jsi pro Rowlingovou dělal?“ zeptala se. „Kdo z Ministerstva pro ni ještě pracuje? Jaké jsou její další plány?“

Položila mu ještě mnoho podobných otázek. Veritasérum působilo spolehlivě a Cormick mluvil a mluvil. Přestože na sebe té noci prozradil dost na to, aby mu to zajistilo jednosměrný lístek do Azkabanu, k zjištění polohy sídla Rowlingové a způsobu, jak ji najít a zastavit, se odboj nedostal ani o píď blíž.

***

Roxana zavřela dveře výslechové místnosti. „Kat, můžeš ho předat Ministerstvu. Už jsem s ním skončila.“ Poslala pomocí upraveného patronova zaklínadla rychlý vzkaz další člence odboje, jedné z těch, které si Agnes pamatovala velice dobře. Seznámily se při bitvě o centrálu; Kat z velínu pomáhala řídit organizaci celé obranné akce.

Agnes sledovala, jak ze špičky Roxaniny hůlky vylétla stříbřitá zmije a vzápětí zmizela – zřejmě proto, aby se objevila u Kat, pro kterou vzkaz byl. Trochu rozmrzele si uvědomila, že slib, který jí Roxana dala, když ji lákala do odboje, pořád ještě nebyl splněn – Agnes stále neuměla vyčarovat vlastního patrona.

Chvíli vedle sebe stály mlčky. Roxana si hrála se svou hůlkou, ale nevypadalo to, že by se soustředila na to, co dělá. „Díky,“ řekla potom zničehonic. Agnes k ní zvedla hlavu. „Za to, že jsi mě zastavila,“ dodala Roxana na vysvětlenou. „Já… bylo to lákavé. Velmi lákavé. Přestala jsem se ovládat.“

„Najdeme někoho jiného, kdo nám to prozradí,“ řekla Agnes, potěšená a překvapená tím, že Roxana ocenila, co udělala. Měla trochu strach, že to dopadne jinak.

Roxana na její slova jen potřásla hlavou. „Nenajdeme. U všech to pravděpodobně bude stejné – buď neví, nebo jsou vázáni Neporušitelným slibem… navíc ani tohle nemuselo fungovat. Možná by byl mrtvý dřív, než by to řekl nahlas.“

„Třeba bychom to dokázali obejít,“ napadlo Agnes. „Kdyby se mu někdo dostal do hlavy. Myslím někdo jako tetička Angeline – nitrozpytec. Potom by přece…“

„Pochybuju, že by na tuhle možnost Rowlingová nemyslela, když s nimi ty sliby uzavírala,“ řekla Roxana. „Navíc, snažit se dostat komukoliv z jejích nohsledů do hlavy je naprosto kontraproduktivní, jak už jsme zjistili.“

To Agnes zaujalo. „Zjistili jste, že je to kontraproduktivní?“ zopakovala po ní. „Co přesně tím myslíš?“

Roxana si povzdechla. „Můžu… můžu ti to ukázat. Ale nejspíš se ti to nebude líbit, Agnes.“ Tvářila se u toho velmi vážně a svým způsobem zahanbeně – a tempo, kterým otáčela v prstech svou elegantní hůlkou od Gregoroviče, ještě zrychlilo.

Agnes zabralo rozmýšlení jen pár desetin vteřiny. Ovšemže chtěla vědět, co tím Roxana myslí; nebylo nad čím váhat.

„Tak mi to ukaž,“ řekla.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět III - 2. kapitola: