OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět III - 3. kapitola

22.07.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 338×

KAPITOLA TŘETÍ: Lančmít profesora Gilroye

Agnes poznala tu cestu ještě dřív, než obvyklou šeď chodeb centrály nahradily zdi obkládané sterilně bílými kachličkami. Na ošetřovnu, kam nepochybně mířily, měla mnoho vzpomínek – velká část z nich nebyla příliš pozitivní a některé, jako to nečekané setkání s Dracem Malfoyem u Harryho lůžka, byly vyloženě podivné.

Píchlo ji u srdce, když si uvědomila, že většina vzpomínek, které se jí honí hlavou, nějakým způsobem souvisí s Jean. Měla dojem, že z každé kachličky na ni pomrkává odraz laskavé bělovlasé čarodějky, zdálo se jí, že cítí tlumenou ibiškovou vůni, a kdyby zavřela oči, možná by znovu dokázala slyšet i její hlas… ale to všechno byly jen hlouposti, jen hra, kterou s ní hrál její unavený uprostřed noci probuzený mozek. Jean tady přece nikdy ani nebyla; tohle je nová ošetřovna v nové centrále a kachličková zeď, na kterou se Agnes dívá, není tou kachličkovou zdí, o níž se s Jean opíraly zmožené vyčerpáním a strachem, když na ošetřovnu přinesly těžce raněného Harryho.

Roxana vzala za kliku jedněch dveří a začala je velmi pomaličku otevírat. Jakmile překročila jistý úhel, dveře zaskřípěly tak hlasitě, že to muselo probudit polovinu centrály. Byl to velmi nepříjemný zvuk – Agnes mimoděk vylétly ruce k uším, aby se před ním ochránila.

Těsně poté, co zaskřípání doznělo a Roxana, teď už bez vší opatrnosti, otevřela dveře dokořán, se ve ztmavlé chodbě ošetřovny objevil stín. Patřil čarodějce zachumlané do chlupatého županu, která právě vyšla z jednoho z pokojů a tvářila se dost rozdurděně. „Kdo to sem leze tak brzy? Probudíte mi všechny pacienty!“

„To jsem já, Penny,“ odpověděla na to Roxana klidným hlasem. „Promiň, vážně jsem se snažila být potichu.“

Čarodějka k nim přišla blíž. Její obličej, ozařovaný světlem rozžaté hůlky, kterou držela v ruce, působil ještě unavenějším dojmem než ten Agnesin, přesto v něm však i v pokročilou noční (respektive velmi brzkou ranní) hodinu byla patrná jistá až vojenská přísnost. Agnes těžce bojovala s podvědomou tendencí postavit se do pozoru a zasalutovat.

„Ty dveře se musí spravit,“ poznamenala Carpenterová. „Říkala jsem to Melvinovi už aspoň třikrát, ale zdá se, že měl důležitější věci na práci.“

„Připomenu mu to,“ slíbila Roxana.

„Mohla bych to samozřejmě udělat sama, ale odmítám za něj dělat jeho práci,“ řekla Carpenterová. „Ten člověk není schopný dodržet jediný termín a mně už to vážně leze krkem… ale toho si nevšímej, to jsou jen moje zbytečné nářky… proč jsi přišla? Je někdo zraněný?“ změnila téma bleskově. Pohledem přitom sjela k Agnes.

„Jsem v pořádku,“ řekla Agnes rychle, než si ji Major stihla vzít do parády. „Roxana mě sem vzala, protože mi chtěla něco ukázat.“

„Ach,“ okomentovala to Carpenterová. „Ovšem.“

„Ještě tam je?“ zeptala se Roxana.

„Neviděla jsem ho odcházet,“ řekla Carpenterová.

„Takže nic nového?“

„Nejspíš ne,“ pokrčila léčitelka rameny. „Ale, Rox, víš, jak složité je to s paměťovou magií. Nejsou to žádné zázraky na počkání.“

„Já vím,“ odpověděla Roxana zachmuřeně. „Agnes, pojď,“ kývla ke své společnici a vydala se rychlým krokem dál do nitra ošetřovny.

Agnes musela trochu popoběhnout, aby Roxanu dohnala. Pár setin vteřiny váhala, než se dala do kroku – přemýšlela totiž, jestli by se neměly Carpenterové ještě jednou omluvit za to nechtěné probuzení, ale nakonec ten nápad zavrhla; nechtěla léčitelku popouzet dalším hovorem.

Roxana mávla hůlkou a dveře, k nimž mířila, se otevřely. Aniž by zpomalila, vešla dovnitř. Agnes ji následovala.

Ocitly se v klasickém nemocničním pokoji; nijak se neodlišoval od těch, které Agnes už v centrále navštívila. Nad lůžkem, na kterém ležel jakýsi muž, jemuž nebylo vidět do tváře, se skláněl starý čaroděj s řídkými, zato velmi dlouhými šedivými vlasy spletenými do tenoučkého copánku a nakřivo nasazenou kouzelnickou čapkou.

„Tak co?“ otázala se Roxana.

Čaroděj se k nim otočil a jeho kozí bradka svázaná sametovou stužkou se při tom komicky zhoupla. Pokud by ho Agnes nepoznala už podle toho neobvyklého účesu, teď už jí muselo být jasné, na koho se dívá – byl to Roxanin profesor a mentor z Flamelovy univerzity, expert přes paměťovou magii.

Profesor Gilroy nešťastně pokrčil rameny a na chvíli na obou příchozích zakotvil pohledem. „Nic, Roxano,“ odpověděl značně rozhozeným hlasem. „Lančmít. Pořád jenom lančmít.“

Kouzelník na lehátku za ním se zvedl do sedu a zatahal ho za hábit. Gilroy se k němu otočil, aby si vyslechl, co mu ten člověk chce říct, ale z kouzelníkových úst vyšlo jen jakési nesouvislé blábolení. Agnes si všimla jeho pohledu – byl ještě mnohem prázdnější než oči Cormicka, když na něj Roxana seslala kletbu imperius.

***

„Takže… Rowlingová nechala nasadit všem svým stoupenců do hlavy něco jako pojistku proti čtení mysli?“ zopakovala Agnes nevěřícně to, co se jí profesor s Roxanou snažili vysvětlit posledních deset minut.

„Přesně tak,“ přikývl profesor Gilroy. „Bohužel jsme ještě nepřišli na způsob, jak účinky té kletby zvrátit, i když se mi za Roxaniny nepřítomnosti podařilo dosáhnout jistých dílčích úspěchů.“

„Dílčích úspěchů?“ ušklíbla se na to Roxana. „Profesore, ten chlap je v podstatě zelenina.“

„Když jsi mi ho sem přivedla, Roxano, tak jen zíral do stropu. Teď už se snaží komunikovat, ač tedy ne v jazyce, kterému by šlo rozumět,“ odpověděl Gilroy trochu popuzeně. Roxana sice byla jeho oblíbená žačka, ale to ještě neznamenalo, že by se od ní nechal jen tak kritizovat. „Jak jsem říkal, slečno Agnes. Lančmít. V okamžiku, kdy jsme se mu pokusili podívat do mysli, se spustilo velmi primitivní paměťové kouzlo… a vymazalo úplně všechno. Roxana má naštěstí velmi rychlé reakce, takže to nedopadlo hůř.“

„Nedopadlo hůř? Jak to myslíte?“ otázala se Agnes. Nedovedla si představit, jakým horším způsobem by celá situace mohla skončit.

Profesor Gilroy upřel pohled někam nad Agnes; snaha udržovat oční kontakt už ho přešla. „Kdyby drahá Roxana včas nepochopila, co se děje, to kouzlo by se s nejvyšší pravděpodobností rozšířilo i do její mysli, kde by mělo stejně zhoubný efekt, jaký pozorujeme tady u našeho přítele,“ kývl k tomu kouzelníkovi. „Rowlingová má všechny obranné mechanismy perfektně promyšlené, to se musí nechat. Od zrušení Mlhy už ví, že má Auguronův odboj na své straně experty na paměťová kouzla, kteří se pravděpodobně pokusí zajatce vyslýchat tím pro ně nejpřirozenějším způsobem – nitrozpytem. Tímhle kouzlem nejenže zajistí, že výslechy k ničemu nepovedou, ale současně vyřadí vyslýchajícího. Nejspíš očekávala, že se jí takto podaří zbavit Roxany nebo mé maličkosti. Nerad bych přeháněl, ale troufám si tvrdit, že ztráta kteréhokoliv z nás dvou by pro odboj byla katastrofální…“

Takže proto veritasérum. Roxana už věděla, co se stane, když se pokusí spojence Rowlingové vyslýchat pomocí nitrozpytu. Lektvar byl jediná další možnost; všechny ostatní už zjevně vyčerpala. Neúspěch při předchozích snahách o získání informací byl nejspíš tím důvodem, proč se tak snadno dala rozhodit a málem sklouzla k onomu krajnímu řešení s kletbou imperius…

Agnesino přemítání narušil nějaký nečekaný zvuk, který přicházel od toho muže na lehátku. Zabloudila k němu pohledem. Neznámý zíral do stropu a broukal si pro sebe melodii britské hymny.

„God save the Queen,“ poznamenala Roxana, která melodii poznala také. „To je to jediné, co mu v hlavě zůstalo. Zřejmě ukázka humoru, na který si Rowlingová potrpí.“

„K popukání,“ odtušila Agnes, aniž by se pousmála. Zamrazilo ji, když si představila, že by Roxana dopadla úplně stejně jako ten muž – s lančmítem místo mozku a prázdnýma očima. Představa Potterové, která si donekonečna prozpěvuje útržky britské hymny, Agnes však proti její vlastní vůli přece jen přišla poněkud komická.

„Roxano, jestli můžeš, zkusil bych s tebou odpoledne pár zaklínadel, která bychom mohli použít jako léčbu,“ řekl profesor Gilroy do náhlého ticha, které se rozhostilo, když kouzelník na posteli přestal pobrukovat hymnu.

Potterová přikývla. „Dobrá. Ale teď už toho nechte, profesore, dělal jste, co jste mohl. Řeknu Majorovi, aby vám dala něco na spaní… a tomuhle taky,“ kývla k nešťastné oběti pojistky proti čtení mysli.

„Myslím, že tu s ním ještě chvíli pobudu,“ odpověděl jí profesor a smutně se pousmál. „Ale děkuji, ten uspávací lektvar si potom rád dám.“

„Zařídím, aby vás nikdo nerušil… aspoň do poledne,“ slíbila Roxana a oplatila mu úsměv. Na její poměry vypadal překvapivě upřímně a přátelsky. „Dobrou noc, profesore,“ dodala potom ještě a vydala se ke dveřím.

„Na shledanou,“ řekla Agnes a vydala se za ní.

„Na shledanou, dámy,“ odpověděl na to profesor. Když Agnes vycházela ze dveří, už se zase skláněl nad lehátkem, přesně v té samé pozici, v jaké ho viděla, když před pár okamžiky s Roxanou vcházela dovnitř.

***

„Pořád ještě nevíme, jestli to nějak zvládneme spravit,“ řekla Roxana zasmušile, sotva za nimi zaklaply hlavní dveře ošetřovny, ty skřípající. „Měla jsem na to myslet, že se to může stát.“

Vypadala, že je z osudu toho nešťastníka s vymazanou pamětí hodně špatná. Byla by klidně ochotná zabít Cormicka, aby se dostala k tajné informaci o skutečném jménu Rowlingové, ale za to, co naprostým omylem způsobila tomuhle kouzelníkovi, se zjevně cítila nesmírně provinile – jako by to bylo horší. 

Jenže tenhle člověk byl přece naživu; byl na tom tudíž mnohem líp, než by byl Cormick, kdyby ho Roxana donutila porušit Neporušitelný slib… nebo ne? Agnesiny myšlenky se znovu stočily kouzelníkovi na lehátku – k tomu, jak si pobrukoval státní hymnu a nevěděl o světě. Ne, tohle není život, ale existence. Ale pořád tu přece je (byť minimální) šance, že najdou způsob, jak ten stav zvrátit. Smrt se zrušit nedá. Je to konečná.

Hlavou jí probleskla vzpomínka na Tima Gregoroviče, jak se zoufale snažil vyrazit dveře do komory s Bertou těsně před tím, než Jean spustila to kouzlo. Nemysli na to. Vzpomněla si, jak Roxana s Gregorovičem naprosto ignorovali její a Katin křik, že mají za stěnou bombu, a prostě se jen snažili přivést k životu Jeanino bezvládné tělo… Nemysli na to. Vybavila si přesně ten odstín černi, který měly Jeaniny spálené ruce… Nemysli na to!

„Agnes? Děje se něco?“

Roxanin hlas přetrhl řetězec hrůzných představ v Agnesině mysli. Zamrkala. Všimla si, že se drží rukou kliky dveří do nemocničního pokoje tak silně, až jí bělají klouby. Zmateně se pustila. „N-nic,“ odpověděla. „Jen… jen se mi zatočila hlava. Moc jsem se nevyspala.“

Překvapilo ji, že Roxana stojí velmi blízko ní, vypadalo to, jako by se bála, že Agnes upadne do mdlob a byla připravená ji zachytit.

„Jsi nervózní, co? Z toho, co se děje kolem,“ poznamenala Roxana s účastí v hlase.

„Spíš z toho, že se neděje nic,“ ujelo Agnes dřív, než se stačila zarazit. „Neber to špatně,“ řekla rychle, když viděla, jak se Roxana tváří. „Ale od té doby, co jsem se přidala k odboji, jsem kohokoliv z členů viděla tak… třikrát? A to počítám i náhodné setkání s Timem Gregorovičem v Příčné, když jsem si šla koupit nové brky,“ ušklíbla se. Snažila se to říct neutrálně, ale stejně se jí do hlasu vkradl trochu vyčítavý podtón.

„Myslela jsem, že ti to takhle vyhovuje,“ řekla Roxana a znovu se na ni zkoumavě zahleděla.

„Taky jsem si myslela, že mi to bude vyhovovat,“ souhlasila s ní Agnes. Chvilku váhala, jestli jí má říct to o těch snech – ale nakonec k tomu nesebrala dost odvahy, a tak jen naprázdno polkla a dodala: „Chtěla bych… chtěla bych se zapojovat víc.“

Roxana ji skenovala pichlavýma očima, jako by se jí snažila přečíst myšlenky. „Víš co,“ řekla pomalu. „Co takhle si dát spolu kafe a promluvit si o tom?“ navrhla.

„To zní skvěle,“ souhlasila Agnes.

Vydaly se směrem k jídelně. Agnes nijak nepřekvapilo, že ji našly na úplně stejném místě, jako byla i v původní centrále. Když vcházely dovnitř, znovu si vzpomněla na Jean, ale tentokrát se jí podařilo nepříjemné myšlenky mnohem snáze vytěsnit.

Roxana ji usadila k jednomu ze stolů a odešla – jejími vlastními slovy – „někam vyčarovat kafe“. Ještě předtím se zeptala, jaké vlastně Agnes pije, a když zjistila, že nejradši černé s trochou cukru, nejspíš ji to poněkud překvapilo.

Vrátila se po chvilce příliš krátké na to, aby během ní stihla kávu uvařit mudlovským způsobem, takže skutečně musela být vyčarovaná. Postavila před Agnes šálek lunga a vedle něj malou konvičku s mlékem, protože podle ní „kafe bez mlíka prostě nedává smysl“. Sama měla veliký hrnek plný našlehané mléčné pěny, v jejíchž hlubinách se údajně někde skrývala káva. Přinesla taky dva čokoládové cupcaky, „protože jsou nejlepší“, a tác jablečných vdolečků, „protože Harry tvrdí, že ti chutnají“.

Agnes popravdě neměla v lásce ani jeden ze zmíněných druhů pečiva, ale poděkovala a vzala si jeden z Harryho vdolečků – byl to tentýž druh, jaký jí přinesl, když jí šel poděkovat za záchranu života. Roxana se pustila do čokoládového cupcaku a do své mléčné pěny, které říkala „kapůčo“, si nasypala ještě dvě lžičky cukru.

„Na to, že jsi léčitelka,“ poznamenala Agnes, „teda na životosprávu moc nehledíš.“

„Jen předcházím ranní hypoglykémii,“ odpověděla na to Roxana povzneseně a pečlivě zamíchala přeslazenou tekutinu ve svém hrnku. Lžičku potom odložila na podšálek a znovu se upřeně zahleděla na Agnes. „Tak,“ prohlásila a sepjala ruce, takže najednou připomínala Brumbála na kartě z čokoládových žabek. „Než probereme tvoje vyšší zapojení v odboji, o kterém jsi mluvila… Nechtěla bys mi ještě něco říct?“

Ona ví o těch snech, napadlo Agnes. Určitě se jí vetřela do mysli, aniž by si toho všimla, a teď ví, že se jí zdají její vzpomínky. Netušila, že Roxana umí nitrozpyt provádět takhle hladce. Myslela si, že bez použití hůlky dokážou vstoupit do cizí mysli jen přirození nitrozpytci, jako byla tetička Angeline.

„No,“ opáčila Agnes a pořádně se na své židli opřela. „Vzhledem k tomu, že už o těch snech stejně víš, tak nechápu, o čem bych měla…“

„O snech?“ zopakovala po ní Roxana ostražitě.

Aha. Takže o nich nevěděla. Sakra fix!

„Tys to na mě nahrála!“ řekla Agnes pobouřeně. „Myslela jsem… myslela jsem, že jsi mi před chvílí četla myšlenky a teď narážíš na něco, co…“

„Přeceňuješ mě,“ zavrněla Roxana a upila své kávy. „Zas tak jednoduché to pro mě není. Ale doufala jsem, že si to budeš myslet… zdálo se mi totiž, že něco tajíš. Takže o jakých snech jsi to nechtěla mluvit?“

Agnes měla z vývoje konverzace značně smíšené pocity. Byla na sebe naštvaná, že se tak pitomě prozradila a že Roxaně skočila na špek, ale současně cítila jistou úlevu, protože by jí to dříve nebo později stejně musela říct. A jsou to přece Roxaniny vzpomínky, takže kdo jiný než ona by ji od nich měl pomoci, ne?

„Zdá se ti o Jean?“ zeptala se Roxana tiše, když Agnes dlouho neodpovídala. „O tom, jak umřela? Proto nemůžeš spát?“

„Ne, to ne,“ zavrtěla hlavou Agnes. „Chci říct… na Jean občas myslím, někdy si nemůžu pomoct, ale ty sny… zdá se mi o tobě, Rox. Tvoje vzpomínky. Většinou o Ty-víš-kom…“

Roxana se poprskala kafem. „Tobě se zdají moje vzpomínky?“ ujišťovala se poté, co se přestala dusit svým mléčným nápojem.

„Ano,“ přisvědčila Agnes. „Však víš… ty, které se mi omylem dostaly do hlavy, když…“ Nedokončila. Byla si jistá, že si Roxana velice přesně pamatuje, jakým způsobem se Agnes k jejím nejdůležitějším vzpomínkám dostala, a nechtěla jí to připomínat víc, než bylo nutné. Pořád si ještě velice živě vybavovala zeleně zářící špičku Roxaniny hůlky a ten šok a zlobu v jejích očích.

Roxana se rozesmála. Agnes nejistě zamrkala. Ten smích byl reakce, kterou čekala ze všeho nejmíň.

„To na mě asi hodně myslíš, holka,“ prohlásila Roxana, když se dostatečně vychechtala. „Víš, když se taková věc stane – když se ti do hlavy dostanou cizí myšlenky či vzpomínky – obvykle po nějakém čase vyprchají, protože k nim nemáš tak silnou vazbu jako ke svým vlastním. Mozek je prostě nakonec vymaže. Jenže když se jimi pořád zaobíráš, přemýšlíš nad nimi, vracíš se k nim… vazba se zpevňuje. Tvoří se tvoje vlastní vzpomínky na ty cizí vzpomínky, chápeš?“

Agnes se s každým Roxaniným slovem trochu víc červenala. Takže tímhle to je? Nemůže se pořádně vyspat, protože je natolik fascinovaná tím, co všechno Roxana, potažmo celá válečná generace, prožila?

Aby na to nemusela nic odpovídat, zvedla k ústům šálek své kávy a upila z ní. Roxana pokračovala ve své řeči. „Musíš se od těch vzpomínek oprostit, Agnes. Je to přece jen něco, co v tvém mozku nemá být. Když tomu dáš možnost nabírat na síle, nebude to pro tebe dobré.“

„Jak to myslíš, že to nebude dobré? Co se stane?“ odvážila se Agnes zeptat.

„No,“ odpověděla Roxana velmi klidným tónem, oči upřené na Agnesin obličej, jako by ho chtěla propálit laserem. „Mohla bys z toho zešílet. Začít si myslet, že jsou ty vzpomínky ve skutečnosti tvoje… začít si myslet, že jsi já…“

Agnes naprázdno polkla. Vybavila si, jak se strašlivě lekla, když dnes v noci viděla v zrcadle Roxaninu tvář místo své vlastní. Takže vážně hrozí možnost, že by kvůli těm vzpomínkám přišla o rozum? Mohla by zapomenout na sebe samotnou, na Toma, na Emily?

„Dá se s tím něco dělat?“ zeptala se tiše. „Tedy… kromě toho, že na ty věci prostě přestanu myslet, protože to nejspíš nezvládnu.“

„A tohle je přesně ten důvod, proč by se v Bradavicích měla učit nitrobrana,“ povzdechla si Roxana. „Kdybys dokázala uzavřít svou mysl…“

„Jenže já to nedokážu,“ přerušila ji Agnes.

Roxana se zatvářila trochu popuzeně, neměla ráda, když jí někdo, zvláště Agnes, skákal do řeči. „Mohla by sis ty vzpomínky z hlavy zase vytáhnout. Jako když je dáváš do myslánky,“ řekla. „Potíž je v tom, že nevíme, kolik jich tam máš. Nevíš, co máš tahat. Nejspíš by bylo nejjednodušší, kdybys mě pustila do své mysli, já bych našla všechno, co je v ní moje – nebude to těžké, každé vědomí má svůj specifický otisk, takže na mě moje vlastní vzpomínky mezi těmi tvými budou vyloženě mávat a říkat něco jako hele, tady jsem, vezmi si mě – a vytáhla bych to ven.“

Takže by musela Roxanu nechat jen tak se procházet ve svých myšlenkách. Nebyla si úplně jistá, jestli do toho chce jít. Představila si, co všechno by tam mohla najít. Všechny Agnesiny strachy. Nejhorší vzpomínky. Ale to všechno je přece nízká cena za to, aby byla v bezpečí před zešílením, ne?

„Dobře,“ odpověděla Agnes nakonec. „Udělejme to.“

„Chceš do toho jít hned?“ zeptala se Roxana. „Protože já osobně nemám problém – víš, není to až tak těžké, když máš jasno v tom, co děláš.“

„Možná bych si nejdřív dopila to kafe,“ řekla Agnes.

Roxana se znovu zachechtala svým drsným štěkavým smíchem. „Máš pravdu, to nám oběma prospěje,“ odpověděla na to a skoro dobromyslně na Agnes mrkla. Potom se znovu pustila do své kávy.

Agnes udělala totéž. Byla si jistá, že zvolila správně, že jí Roxana opravdu pomůže – přesto se její žaludek při představě, že zrovna jí bude muset otevřít své vědomí a plně se jí odevzdat do rukou, opět začal nepříjemně svírat.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět III - 3. kapitola: