OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět III - 4. kapitola

23.08.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 296×

KAPITOLA ČTVRTÁ: Koťátka a odpadlíci

Po kávě se vydaly do Roxaniny pracovny. Agnes se tu zvědavě rozhlížela, ještě nikdy nebyla uvnitř. Všimla si, že je místnost trochu podobné té, ve které zhruba před rokem navštívila profesora Gilroye – i Roxanina pracovna měla stěny obkládané dřevem a působila zvláštně útulným dojmem – v některých věcech byl však jasně patrný Roxanin styl. Veliká knihovna obsahovala mnoho svazků, které se nejspíš zabývaly všemi možnými obory léčivé magie; Agnes ale viděla i knihy zaměřené na lektvary, obranu proti černé magii a hůlkařství. Její pozornost upoutaly taky tři tlusté bichle vázané v tmavé kůži schované úplně dole v rohu knihovny. Působily zlověstným dojmem a Agnes si byla téměř jistá, že jsou plné černé magie. Zdálo se jí, jako by na ni pomrkávaly, jako by ji sváděly k přečtení, ale ona neměla sebemenší chuť se jich byť jenom dotknout.

Zajímalo ji, proč je tu Roxana asi má, ale nesebrala odvahu se na to zeptat. Místo toho odpoutala svůj pohled od knihovny a rozhlížela se dál. Za pracovním stolem z tmavého dřeva se nacházelo okno s výhledem na iluzi borovicového lesa; po stěnách kolem okna se dřevěným obložením táhly rytiny ptáků v letu. Obrysy jejich per černozeleně pableskovaly podle toho, jak na ně dopadalo světlo. Ty ilustrace byly podivně živé, Agnes skoro čekala, že se pohnou a skutečně odletí.

„Vlastní výzdoba?“ otázala se Roxany.

„Jo,“ přikývla černovlasá čarodějka. „Líbí?“

Agnes přikývla. Ve chvíli, kdy to udělala, jí najednou došlo, odkud jsou jí ty vzory povědomé – úplně stejně byla zdobená i Roxanina skříňka se vzpomínkami v knihovně.

„Jsou to auguroni,“ řekla Roxana to, co bylo Agnes úplně jasné od chvíle, kdy si všimla toho zelenavého lesku ptačích křídel. „Symbol odboje. Říkám si, že až tohle všechno jednou skončí, taky se tak rozletíme. Budeme volní,“ vysvětlila.

„A co bude potom?“ odvážila se zeptat. Byla to jednoduchá otázka, ale vlastně svým způsobem velmi osobní, mnohem osobnější než většina dotazů, které kdy Roxaně položila.

„To nevím,“ odpověděla černovláska a zamyšleně přejela prsty po jedné z rytin. „Opravdu nevím, Agnes. Není to legrační? S Harrym jsme většinu života strávili ve válce. Někdy mám strach…“

„… jestli spolu dokážete být, až ta válka skončí?“ doplnila ji Agnes poloautomaticky. Vlastně ani nevěděla, jak ji to napadlo, prostě jí to přišlo jako naprosto logické dokončení té věty.

Roxana jí věnovala překvapený a pobouřený pohled, ale pak pomalu, váhavě přikývla. Agnes měla dojem, že by ji měla nějak uklidnit. Na chvíli zapomenout na ty momenty, kdy se bála o Roxaninu příčetnost, na černou magii v její knihovně a ten zcela očividný nesoulad v povaze její a Harryho, a prostě jí říct, že to bude v pořádku.

„Harry tě miluje takovou, jaká jsi,“ řekla nakonec. Byla to ta nejpravdivější a nejvíc uklidňující věta, jakou ze sebe byla schopná v tu chvíli dostat.

„Možná to není láska, ale Stockholmský syndrom,“ pravila Roxana. Hrbila se při tom na vysoké barové stoličce a hrála si s papírovým deštníčkem, který zdobil její pestře zbarvený koktejl.

„Prosím tě, co to povídáš,“ odpověděla jí na to svým typickým uklidňujícím tónem Jean, která seděla naproti ní.

„Možná… možná ten pocit, že mě potřebuje, prostě zdědil, chápeš?“ vysvětlila Roxana absolutně nic nevysvětlujícím způsobem.

Jean trochu přimhouřila pomněnkové oči. „Ne, to opravdu nechápu,“ poznamenala. „Pouč mě.“

Roxana se nejistě zavrtěla na své židli a prstem drnkla do deštníčku. Zakymácel se a přepadl ze sklenice s koktejlem na stůl; pak se ale obloukem vrátil na původní místo, jak mu nařídilo Jeanino nenápadné, ale o nic méně účinné kouzlo.

„Myslím tím,“ řekla Roxana váhavě, jako by si nebyla jistá, zda to opravdu chce vyslovit, „že ty pocity, které cítí, ve skutečnosti nejsou jeho. Začali jsme spolu chodit na konci páťáku. Víš, co ještě se dělo v páťáku?“

„Vloupali jste se na Ministerstvo kouzel?“ povytáhla Jean obočí. „Pomohli jste zatknout několik smrtijedů a přežili jste dokonce i osobní setkání s Bellatrix Lestrangeovou a Ty-víš-kým?“

„Ale proč jsme se vloupali na Ministerstvo?“ odpověděla jí Roxana otázkou. Jean na ni hleděla s trochu nechápavým výrazem v obličeji. „Protože měl Harry vizi toho, jak Voldemort mučí Siriuse,“ vysvětlila Roxana, popuzená tím, že Jean nedochází, co chce říct. „Ten rok bylo spojení mezi jeho a Voldemortovou myslí nejsilnější, chápeš?“

„Nechápu, jak to souvisí s tebou a tvým vztahem s Harrym,“ odpověděla Jean klidně.

„Vždyť je to úplně jasné!“ rozhodila Roxana rukama nešťastně. „Copak jsi už zapomněla, co jsem ti říkala? Voldemort mnou byl posedlý. Byla jsem jeho oblíbená hračka, jeho favoritka, jak tomu říkal Malfoy. Nepřijde ti ani trochu divné, že se do mě Harry, který mě celých pět let bral jenom jako kámošku a nic víc, zamiloval zrovna v dobu, kdy sdílel jedno vědomí s chlapem, který na mě neustále myslel?“

Jean zamrkala. „Myslím, že jsem si měla dát něco ostřejšího, než je džus.“

„Jsi abstinentka,“ poznamenala Roxana.

„To jo,“ opáčila. „Ale tahle myšlenka chce fakt panáka, Rox. Copak ti úplně hráblo? Harry tě miluje. Harry tě miluje, ne nějaký kus Ty-víš-koho v něm. Kdyby to tak bylo, proč by s tebou zůstával i poté, co Ty-víš-kdo skončil?“

„No právě,“ řekla Roxana a napila se svého koktejlu. „Proč by.“

„Agnes? Agnes!“ volala na ni současná Roxana vyděšeně. Agnes zamrkala. Jen s obtížemi se vracela do skutečnosti. Srdce jí v hrudi divoce bušilo. Z nějakého důvodu jí tahle konkrétní Roxanina vzpomínka připadala mnohem znepokojivější než všechny ty, které doposud viděla.

„Zase se to stalo,“ řekla Agnes. „Najednou… prostě jsem viděla další vzpomínku. Úplně novou.“

„Musíme to udělat hned,“ prohlásila Roxana. „Vymyká se to kontrole. Vůbec jsi mě nevnímala, koukala jsi do zdi a něco sis pro sebe broukala,“ vysvětlila. „Pojď, sedni si sem,“ kývla k úzké lenošce před knihovnou. Agnes se posadila, pořád ještě zmatená a otřesená z toho, co se právě stalo.

Roxana přešla k jedné ze svých skříní. Když ji otevřela, Agnes zjistila, že jsou všechny police uvnitř obtěžkané mnoha druhy lektvarů v různě velkých a tvarovaných lahvičkách. Roxana se natáhla pro velkou karafu se zabroušeným víčkem, otevřela ji a trochu z ní ulila do malé zkumavky, kterou vyčarovala ze vzduchu.

„Na, vypij to,“ řekla a podala lektvar Agnes.

Ta si přeměřila zkumavku pohledem. Tmavozelená tekutina v ní vypadala nevábně, ale voněla po mentolu a bylinkách. „Co to je?“ zeptala se.

„Uvolní tě to,“ odpověděla Roxana. „Potřebuju, abys nebyla nervózní, když se ti budu hrabat v hlavě.“

„Tak to bys mi toho možná měla nalít víc,“ poznamenala. Roxana se ušklíbla, vzala karafu a dolila zkumavku až po okraj. „To byl vtip,“ odtušila Agnes.

„Neznělo to tak,“ řekla Roxana a pokrčila rameny. „Do toho. Vypij to.“

Agnes udělala, co se po ní chtělo. Lektvar pálil v hrdle, chutnal trochu jako nějaký silně alkoholický likér. V okamžiku, kdy ho polkla, ji napadlo, že to klidně mohl být jenom likér. Ten by ji přece taky uvolnil, nebo ne?

Roxana se k ní posadila na lenošku. „Chyť mě za ruce,“ přikázala. Agnes se ani trochu nevzpírala, najednou měla pocit, že je Roxana někdo, komu může absolutně důvěřovat. Lektvar zjevně působil tak, jak měl.

„Takže,“ prohlásila Roxana. „Potřebuju, abys zavřela oči.“ Agnes zavřela oči. „Můžeš myslet, na co chceš, ale nejlepší bude, když si vybereš nějakou příjemnou vzpomínku. Jo,“ řekla a zněla přitom najednou hrozně vážně. „Prosím tě, hlavně nemysli na koťátka, rozumíš? Je životně důležité, abys nemyslela na koťátka.“

To je podivné, pomyslela si Agnes, ale přikývla. „Výborně,“ slyšela říct Roxanu a potom – potom se něco změnilo. Nebyla si úplně jistá, co se stalo, ale najednou měla takový ten nepříjemný pocit, jako by někdo sledoval, co dělá, jako by někdo stál těsně za ní a díval se jí přes rameno.

Pokoušela se vybavit si co nejvíc příjemných vzpomínek. Myslela na jeden obzvláště hezký den, kdy se s Tomem a malou Emily vydali na výlet do Brightonu. Svítilo sluníčko, obloha byla modrá a moře taky a Emily běhala po pláži bosky po kotníky ve vodě a sbírala oblázky.

„Výborně, Agnes, jde to moc pěkně,“ slyšela kdesi v dálce Roxanu, ale oči neotevřela. Na to byl den v Brightonu příliš krásný. Jen se bude dál vyhřívat na sluníčku jako spokojená kočka na zápraží…

Proč vlastně neměla myslet na ty koťátka? To je přece úplná blbost, upozorňovat člověka na co nemá myslet, protože je potom jasné, že nedokáže myslet na nic jiného než na to, na co nemá.

Jedině že by to dělala přesně proto. Roxana chce, aby myslela na koťátka, protože když bude myslet na koťátka, nebude myslet na… Roxaniny vzpomínky! To je to, na co nemá myslet! Ale ovšem!

„Agnes, ne!“

Roxanin hlas zněl jako z jiného světa. Najednou už Agnes neměla pocit, že se jí někdo dívá přes rameno, byla to ona, kdo nahlíží… vznášela se nad nějakou tmavou, ale velmi draze vybavenou místností, na jejíž vyleštěné podlaze leželo několik zkrvavených těl… a mezi nimi běhala mladičká Roxana, hůlku v ruce, maximálně soustředěná, a polohlasem mumlala nějaká zaklínadla.

Všude bylo tolik krve… kdosi sténal, křičel bolestí, prosil ji, ať ho zachrání… Agnes viděla, jak ten člověk k Roxaně vzpíná ruce a ona je něžně, opatrně chytá a šeptá mu nějaká slova útěchy...

Potom se pootevřely veliké dvoukřídlé dveře a zpoza nich se ozvalo výhružné zasyčení. Roxana ztuhla uprostřed pohybu a v jejích očích se na chvíli zaleskl strach, ale potom jen potřásla hlavou a pokračovala v činnosti…

Dveře se otevřely ještě víc a bylo vidět původce toho syčení, obrovského hada, který se plazil dovnitř, směrem k Roxaně… Agnes chtěla vykřiknout, varovat ji, ale neměla jak, nebyla schopná vydat ze sebe ani hlásku.

Nakonec se ukázalo, že to ani nebude potřeba – do místnosti se totiž vřítil nějaký kouzelník v černém hábitu, popadl Roxanu a přemístil se s ní pryč těsně před tím, než by se jasně bílé zuby té stvůry zakously do ruky, v níž držela hůlku.

Agnes opustila místnost s hadem tak, že zkrátka proplula zdí; ani nevěděla, že to dokáže, ale najednou jí to přišla jako ta nejpřirozenější věc, jakou mohla udělat. Těsně za stěnou objevila to, co hledala – Roxanu, jak se ze všech sil pere s tím čarodějem, který jí právě zachránil život.

„Pusťte mě – notak – slíbil mi, že když je dokážu vyléčit, nechá je jít, že už jim nebude ubližovat!“ ječela Roxana.

„Poslal na ně Naginiho, jestli se tam vrátíš, tak tě ta bestie sežere!“ oponoval jí ten muž. Agnes zaujalo, jak vypadá – měl černé oči a obdobně tmavé vlasy, na rozdíl od těch Roxaniných ovšem rovné a působící jakýmsi umaštěným dojmem, a Agnes byl velmi povědomý.

„Ale on mi slíbil…“ odpověděla plačtivě.

„Mám za to, že to byl od Pána Zla pouze krutý žert, Roxano,“ řekl ten muž tiše. „Nemohla jsi vědět, jak ty rány léčit, a i kdyby ano, nemohla jsi to v žádném případě stihnout, než je to zvíře začalo zaživa žrát,“ prohlásil.

„Umím víc léčivých kouzel, než si dovedete představit!“ prskla vzdorovitě.

„Než si dovedete představit, pane,“ zavrčel na ni. „Nesmíš zapomínat, že jsem ještě pořád tvůj prof-“

Bojovně blýskla očima a nenechala ho větu dokončit. „-Měla jsem za to, že smrtijedi jsou si všichni rovni,“ zasyčela. Když řekla to slovo, vypadalo to, jako by jím projel elektrický proud. Na chvíli povolil sevření a ona se mu vysmekla. V mžiku byla na nohou a hnala se zpátky do té místnosti, z níž už se v tu chvíli ozýval vyděšený jekot hned několika hlasů.

„Blacková, stůjte…!“ křikl ten čaroděj zlostně a chmátl po ní, ale nedosáhl. Roxana rozrazila dveře do místnosti a zvedla hůlku vysoko do vzduchu. „Anodynis maxima! Sedacio!“

Nejspíš chtěla udělat ještě něco, ale v tu chvíli se proti ní vrhl rozezlený had. Couvla. Černovlasý kouzelník ji chytil za ruku a protáhl ji dveřmi zpět. „Colloportus!“ zapečetil pak vstup, aby se k nim Nagini, hrůzostrašný Voldemortův mazlíček, nedostal. Byl slyšet tupý úder, jak obrovské hadí tělo narazilo do vnitřní strany dveří.

Roxana si otřela z očí slzy hřbetem ruky a zastrčila hůlku zpátky do hábitu. Kouzelník na ni hleděl zkoumavým pohledem. „To bylo… velmi chytré,“ poznamenal skoro překvapeně.

„Víc bych asi nezmohla,“ hlesla. „Tak jsem… utlumila jejich bolest. A vnímání toho, co přijde.“

„Snape!“ ozval se třetí hlas, štěkavý a nepříjemný. Agnes ho poznala, protože už ho několikrát slyšela v Roxaniných vzpomínkách – patřil Bellatrix Lestrangeové.

„Pán Zla si přeje, abys za ním přišel,“ pokračovala Lestrangeová. Zjevně nebyla nadšená z toho, že dělá svému pánovi poslíčka, ale plnila úkol, který jí dal, se stejnou pečlivostí jako všechny ostatní. Přejela pohrdavým pohledem přimhouřených očí po Roxaně. „A být tebou, ustoupila bych od té holky dál. Zapomínáš snad, co udělal Rodolphusovi?“

„Neboj, Bello. Na rozdíl od jiných vím, že nemám sahat na věci, které mi nepatří,“ ušklíbl se Snape. Ale ovšem, proto byl Agnes povědomý. Bývalý ředitel bradavické školy, nenáviděný smrtijed, ze kterého se nakonec vyklubal hrdina. Ten příběh Agnes velice dobře znala, ale nespojila si ho hned s tím obličejem. Takže teď se dívá do tváře jednoho z největších hrdinů války… který vážně právě o Roxaně v podstatě prohlásil, že je věc?

Lestrangeová se ušklíbla a obrátila svou pozornost k Roxaně. „Podařilo se ti splnit úkol, který ti Pán Zla zadal?“ zeptala se sladce.

„AGNES!“

Cítila, jak jí někdo uštědřil políček. Zvedla ruku a položila si ji na tvář. Pálilo to. Zamrkala. Rytiny auguronů na stěnách pracovny vypadaly ještě živěji než před chvílí. Současná Roxana, mnohem starší a podstatně ustaranější, seděla přímo proti ní a v obličeji byla bledá jako stěna.

„C-co se stalo?“ otázala se Agnes; měla pocit, jako by se probouzela z nějakého snu.

„Zabloudila jsem,“ řekla Roxana. „Protože ses začala soustředit na moje vzpomínky a tvoje a moje mysli se propletly a… zatraceně, tohle byla vážně nebezpečná situace! Ale už je to v pořádku, dostala jsem pryč všechno… teda aspoň doufám.“

„Než jsi mi dala tu facku,“ řekla Agnes a Roxana se na ni trochu zaškaredila, protože se jí zdálo, že Agnes zpochybňuje její léčebné metody, „viděla jsem další vzpomínku.“

„Ano, já vím,“ odpověděla na to Roxana. „Ale ta nebyla v tvojí hlavě, nýbrž v mojí. Říkám, na chvíli jsme se propletly. Toho výletu do mé mysli si ovšem važ, od té doby, co jsem se naučila nitrobranu, se tam nedostal nikdo. Ani Voldemort ne.“

„Takže… je po všem? Už nemám tvoje vzpomínky?“ ujišťovala se Agnes.

Roxana přikývla. „Konečně se pořádně vyspíš,“ mrkla na ni a donutila se do úsměvu. Agnes měla z nějakého důvodu pocit, že byla před chvílí v mnohem větším nebezpečí, než jí Roxana byla ochotná přiznat. „Samozřejmě si budeš pořád pamatovat, co jsi viděla, ale už to bude všechno mnohem slabší. Nemělo by se ti to vracet ve snech a v podvědomí.“

„Perfektní,“ řekla Agnes. Napadlo ji, že by mohla Roxanu požádat, aby ji vzala do arén a konečně jí pomohla s Patronovým zaklínadlem; dřív, než to ale stihla udělat, kdosi rozrazil dveře pracovny a vpálil dovnitř.

Byl to Harry – a v závěsu za ním Draco Malfoy. Oba vypadali otřeseně. Agnes napadlo, že muselo dojít k něčemu vážnému. „Co se stalo…?“ zeptala se Roxana, která zřejmě měla úplně tu samou myšlenku.

Harry neodpověděl, přešel k Roxaně, objal ji a přitisknul k sobě, jako by ji už nikdy neměl pustit. Jeho žena se zatvářila navýsost zmateně a začala ho nejistě poplácávat po zádech; pohledem přitom střelila po Malfoyovi, jako by ho žádala o nějaké vysvětlení.

„Právě jsme se setkali s Farrellem,“ řekl Draco. „Lépe řečeno s celou jeho skupinou. Objevili se chvíli poté, co se Harry vystřídal na stráži s Lenkou. Dostali jsme se odtamtud taktak. Suzie Edwardsová takové štěstí neměla.“

„Co tím myslíte?“ odvážila se zeptat Agnes, i když už podvědomě znala odpověď.

„Je mrtvá,“ pravil Malfoy. „Přišli si pro ni a my ji neuhlídali. Zpanikařila, snažila se utéct… vběhla jim přímo do náruče. Naštěstí jsme aspoň stihli odnést její tělo.“

„Její tělo?“ zopakovala po něm Agnes. „Ale proč…?“

„Protože asi nikdo nechceme, aby jí vytetovali Znamení Zla a pověsili na lampu jako ty ostatní, ne?“ ušklíbl se Malfoy. „Bože, Gebauerová, vy ale máte dlouhé vedení.“

Zaškaredila se na něj. Harry pořád ještě neřekl nic, jen objímal Roxanu, což už ji zřejmě začínalo rozčilovat. „Co je s ním?“ zeptala se Agnes polohlasně a kývla k Potterovi.

„Ale nic, jen zaslechl, po kom půjdou Farrellovi odpadlíci příště,“ odpověděl jí Malfoy a založil si ruce na prsou.

Chtěla se zeptat, po kom tedy půjdou, ale pak jí pohled znovu padl na Harryho křečovitě se tisknoucího k Roxaně a došlo jí to. Farrell se mstí bývalým smrtijedům, všem těm, kteří byli podle něj zodpovědní za smrt jeho sestry. Byla tu jedna smrtijedka, která ještě nezaplatila svou cenu. Voldemortova favoritka.

Kye Farrell hodlá zabít Roxanu.

***

„Nebudu se nikde schovávat, zatraceně,“ zasyčela Roxana už asi po sto padesáté. Přecházela tam a zpět po malé zasedací místnosti. „To si vážně představujete, že tu budu jen tak sedět a čekat, až chytíte Rowlingovou beze mě? Draco je v úplně stejném nebezpečí jako já. Taky je to bývalý smrtijed – chcete mi říct, že po něm jako půjdou míň?“

„Farrell si vzal do hlavy, že musí dostat tebe,“ poznamenal Harry. „A já prostě nemůžu dovolit, aby se ti něco stalo.“

„Nic se mi nestane!“ vztekla se Roxana. „Náš dům je pod Fideliovým zaklínadlem. Centrála je pod Fideliovým zaklínadlem. Útočiště taky. Pohybuju se po samých bezpečných místech.“

„Ano, a já chci, aby ses těch bezpečných míst držela a nevycházela nikam dál,“ řekl Harry klidně. „Musíš přece chápat, že…“

„Myslíš si, že se o sebe nedokážu postarat?“

„O tom to ale přece vůbec není!“

Malfoy, který seděl na židli hned vedle Agnes, si pobaveně odfrkl. „Mě ty jejich hádky vždycky hrozně baví,“ vysvětlil polohlasně. „Kdybyste viděla, Gebauerová, jak se navztekali, když jsme dávali dohromady posádky k ovládání Tlusté Berty… Navzájem se hodinu přesvědčovali, že by se ten druhý rozhodně neměl k Bertě ani přiblížit, protože kdyby se mu při jejím používání něco stalo, tak si to ten první neodpustí.“

Agnes přelétl po rtu úsměv, ale hned zase zmizel. Farrellova skupina znovu vraždila. Skoro by zapomněla, že pořád tam někde venku jsou. Takže tohle byla nejspíš ta „služba“, ze které se vracela Lenka. Hlídala Suzie Edwardsovou. Potom se prostřídala s Harrym a Dracem… a pak přišli Farrellovi odpadlíci.

„Myslím, že bys na sebe měla být opatrnější, Roxano,“ ozvalo se zničehonic zasněným tónem. To promluvila právě Lenka. Agnes si jí až dosud nevšimla. Vypadala docela čerstvě, zjevně už se po službě dospala; seděla v koutku zasedací místnosti a pletla křiklavě barevné vlněné ponožky. „Farrell je nebezpečný šílenec a navíc dost možná upír.“

„Farrell není upír, Lenko,“ zavrčela Roxana. „Nesmíš věřit všemu, co se píše v Jinotaji.“

„Táta pro to má pádné důkazy,“ pokrčila Lenka rameny. „Tak například to, že ho nikdy nikdo neviděl po východu slunce…“

„My ano,“ odtušil Harry trochu netrpělivě. „Zabil Suzie za denního světla, přímo nám před očima.“

„A neměl při tom nad hlavou deštník?“ otázala se Lenka. „To by potom byl před světlem chráněn a…“

„Kam jste dali její tělo?“ přerušil ji jiný hlas, hluboký a hebký jako samet. Patřil kouzelníkovi tmavé pleti, který seděl vedle Harryho. Agnes v něm okamžitě poznala bývalého ministra kouzel Kingsleyho Pastorka. Ještě nikdy ho neviděla naživo a vlastně ani nevěděla, že je taky součástí odboje, i když to bylo více než logické – Pastorek byl určitě jeden z těch, kdo by s Rowlingovou odmítali spolupracovat. Důvody jeho náhlého odchodu z Ministerstva byly najednou mnohem jasnější.

„Na ošetřovnu,“ řekl Draco Malfoy. „Ale na té mrtvole není nic k vidění. Zabili ji zaklínadlem avada kedavra. Prošlo skrz její štítové kouzlo a trefilo ji rovnou do prsou.“

„A u té vraždy jste byli jen vy dva? Nikdo z ministerských ještě neví, že k tomu došlo?“ otázal se Pastorek.

„Neví,“ přisvědčil Malfoy. „Snažili jsme se odtamtud hlavně co nejrychleji vypadnout, na kontaktování bystrozorů jsme neměli ani pomyšlení.“

Pastorek si povzdechl. „To je nepříjemná chyba, pánové. Mám podezření, že se Ministerstvu nebude líbit, co se stalo… Vždyť Farrell zavraždil klíčovou svědkyni, která proti němu mohla svědčit u soudu,“ poznamenal. „Obávám se, že důsledky pro nás budou nemilé.“

„Co tím myslíte, Kingsley?“ otázala se Roxana.

„Myslím tím, že ministryně může získat dojem – a ona ho získá – že odboj nemá věci pod kontrolou,“ odpověděl jí klidně. „To by nám mohlo zkomplikovat práci. Dosud nám Ministerstvo nechávalo úplně volnou ruku jak ve snaze chytit Farrella, tak v našich plánech s Královnou. Měli bychom být připraveni na to, že se to teď všechno může změnit.“

Roxana potichu, ale zato jadrně zanadávala. Harry si promasíroval čelo; tomu místu, kde se skvěla klikatá jizva, věnoval zvláštní péči. „S ministryní se známe. Věřím, že najdeme společnou řeč,“ pravil.

„O tom silně pochybuji,“ poznamenal Draco. „Měli bychom se jí vyhýbat, jak to jen půjde a pracovat v co možná největším utajení. Právě proto, že ji známe – a víme, co je zač.“

„Má to v hlavě dobře srovnané, Draco, ať si říkáš, co chceš. Navíc, pro Rowlingovou nikdy nepracovala,“ připomněl mu Potter.

„To ještě neznamená, že bude chtít spolupracovat s námi. Hermiona nepůjde odboji na ruku,“ oponoval Malfoy. „Pastorek má pravdu, měli bychom se na to co nejlíp připravit. Udržet co nejvíc es v rukávu.“

„Jenže my žádný esa nemáme,“ odtušila Roxana. „Výslechy nic nepřinesly. Jeden z těch chlapů má vymazanej mozek, protože zafungovala ta její zatracená pojistka… a ten druhý je vázaný Neporušitelným slibem, takže z něj nedostaneme nic.“

„Něco jsme se přece dozvěděli,“ odvážila se promluvit Agnes. „Nebo snad ne?“

Roxana, Harry i Malfoy se k ní svorně otočili. Ošila se; to náhlé množství pozornosti se jí nelíbilo. „Víme přece, jak funguje to její ochranné kouzlo a víme, jaké je heslo.“

„Jenže k tomu heslu se nedá dostat,“ protočila oči Roxana. „Nikdo z těch, kdo ho znají, ho nejsou schopní prozradit, aniž bychom je přitom zabili, což nikdo z vás nechce.“

Nikdo z vás. Agnes si toho zvláštního vyjádření všimla, zdálo se však, že nikdo jiný ne. Nenechala se tím ale rozhodit a pokračovala dál ve své řeči.

„Jean Rowlingovou našla,“ poznamenala Agnes, s každým slovem o trochu hlasitěji a jistěji. „Našla ji, když ještě pracovala jako bystrozorka v oddělení nevyjasněných případů. Myslím, že když projdeme všechny složky, kterými se zabývala, musíme na to přijít.“

„Jo, bystrozoři nám určitě jen tak dají přístup do svého archivu,“ zašklebil se Malfoy. „A co vůbec má být to heslo? Přece nepoužívá totéž heslo od doby, co se k ní přidala Whiteová, ne?“

„Je to její jméno,“ řekla Agnes. „To skutečné. Rowlingová osobně mi řekla, že pochází ze staré kouzelnické rodiny. A Jean zase říkala, že ji někdo zabil, což podle mě znamená, že nejspíš nafingovala svoji smrt a pak si vymyslela ten pseudonym. Kouzlo, které ji teď momentálně chrání před nalezením, má na sobě nejspíš jen posledních pár měsíců – od zrušení Mlhy, ale před prozrazením toho jména se chrání odjakživa. Proto byla Jean, stejně jako ostatní spolupracovníci Rowlingové, kteří ho znali, vázáni Neporušitelným slibem.“

Byla sama ze sebe překvapená, kolik toho dokázala říct – ale zdálo se jí, že čím déle mluvila, tím snazší to bylo. Vlastně bylo mnohem jednodušší mluvit před celým vedením Auguronova odboje, než kdyby měla svoje myšlenky sdílet jenom s Roxanou.

„Prozkoumávání archivu bystrozorů zní jako báječný nápad,“ řekla Lenka a na chvíli odložila pletací jehlice. „Mohli bychom se tam konečně dozvědět, co je pravdy na tom, že bystrozorové účelově vyhubili celou britskou populaci muchlorohých chropotalů…“

Roxana si na to slyšitelně povzdechla a pak si promnula čelo. Vypadalo to, že v duchu počítá do deseti, aby se uklidnila. Kingsley Pastorek se znovu ujal slova.

„To, co říká slečna Gebauerová,“ kývnul trochu k Agnes, „zní jako možnost, kterou bychom se rozhodně měli zabývat. Osobně si ale myslím, že se teď především musíme spojit s Ministerstvem a řešit situaci kolem Farrella a smrti Suzie Edwardsové. Musíme ukázat, že jsme ochotní spolupracovat. Ministerstvo by navíc mohlo poskytnout ochranu i Roxaně, pokud po ní teď Farrellovi odpadlíci skutečně půjdou.“

„Já žádnou ochranu nepotřebuju, Kingsley!“ prskla Roxana.

„Ale dostaneš ji,“ řekl na to Potter. Zlověstně se na něj zašklebila a založila si ruce na prsou. „Kingsley, prosím vás, zkontaktujte Ministerstvo. Draco, ty odveď Agnes domů. A, Rox,“ otočil se ke své ženě, „ty se neopovažuj vytáhnout paty z centrály.“

***

Agnes už zase spěchala směrem ke vstupní chodbě do centrály. „Pořád si říkám, že bych tu přece jen mohla zůstat…“ řekla k Malfoyovi.

Ten kráčel o několik kroků před ní a tmavý hábit za ním jen vlál. „Potter řekl, že vás odsud mám odvést,“ odpověděl na to tónem, který nepřipouštěl žádnou debatu.

Agnes to přece jen zkusila. „Určitě byste mě na něco využili. Jsem přece členka odboje.“

„Řekl bych, že spíš externistka,“ ušklíbl se Draco. Agnes se při jeho slovech nafoukla jako mořský ježík – měla chuť vzít svůj měděný odznáček, který ji za právoplatnou součást Auguronova odboje jednoznačně označoval, a hodit ho po něm. „Podívejte, Gebauerová, když vás budeme potřebovat, ozveme se,“ dodal pak Malfoy smířlivě, když viděl její rozhořčení. „Je mi jasné, že nechcete přijít o zásluhy za ten nápad s hledáním skutečného jména Rowlingové, ale ty vám vážně nikdo nevezme.“

„Nejde mi o zásluhy!“ prskla Agnes. „Prostě jen… nechci sedět doma, zatímco zachraňujete svět.“

„Zrovna dneska jsme toho moc nezachránili,“ zahučel Malfoy. „Měli jsme to vyřešit jinak. Je to nejspíš moje vina.“

„Vaše vina?“ řekla Agnes tázavě.

Očekávala, že se zatvrdí a neodpoví jí už na jedinou otázku, ale spletla se. Čaroděj potřásl blonďatou hlavou a trochu zpomalil krok. „Věděli jsme, že se Farrell pokusí Suzie dostat. Chtěli jsme je chytit do pasti a Suzie přitom použít jako návnadu. Kdyby zůstala tam, kde měla být, nic by se jí nestalo. Už jsme je skoro měli. Mělo mě napadnout, že zpanikaří. Měli jsme ji někam uklidit a někoho tam nastrčit místo ní. Jenže… to já nechtěl.“

Agnes nemluvila. Měla pocit, že kdyby cokoliv řekla, přeruší Malfoyovu zpověď a už se nic nedozví – a tak na něj jen mlčky hleděla. „Říkal jsem si, že by nebylo fér někoho z odboje přimět, aby se za ni vydával – i když by to určitě mnozí udělali rádi. Nechtěl jsem nikoho dalšího vystavovat riziku. Ona si to riziko zasloužila.“

To riziko ano, ale tu smrt ne. Dorazili ke kamenným vratům, které vedly do vstupní chodby. Malfoy je otevřel a prošel skrz. „Zkrátka jsem to podělal a ona je teď mrtvá,“ řekl. „Stačí vám to tak, Gebauerová?“

Trochu váhavě přikývla. „Fajn,“ zavrčel Malfoy a natáhl k ní ruku. „Tak mě veďte. Mám vás sice doprovodit, ale absolutně netuším, kam.“

Nejspíš mu připadala jako zbytečná přítěž. Jako někdo, kdo nemá odboji co přinést. Pomyslela si, že Draco Malfoy byl, na rozdíl od většiny členů odboje, rozhodně imunní vůči jejímu „kultu“, jak to kdysi nazvala Jean.

Přešla k němu blíž a chytila jeho ruku. Měl pevný stisk a příjemně jemné dlaně. „Tak se držte,“ požádala ho. „Nejsem moc zvyklá při přemisťování vést.“

Otočili se na místě a zmizeli. Když se objevili v Bexleyheath, Draco málem neustál přistání, zavrávoral a šlápl na Tomův pečlivě pěstěný trávník, což spustilo zavlažování. Místo trávníku byl nicméně zavlažen Malfoy, což se nesetkalo s příliš velkým nadšením.

Zanadával a vytáhl hůlku, aby se osušil. „Jejda, promiňte!“ vyjekla Agnes a taky sáhla po své hůlce. Jeho a její kouzlo zapůsobily současně, takže Malfoyův hábit v jednom místě vzplál.

„Promiňte, PROMIŇTE!“ omlouvala se Agnes. „Hned to spravím…“

„Neobtěžujte se,“ řekl na to Malfoy a se zájmem si prohlížel propálenou díru v hábitu.

V tu chvíli se dveře malého domku v Bexleyheath otevřely a ven vyšel Tom. Za ruku držel Emily, která měla na sobě tu svou náramně roztomilou školní uniformu. Vypadala jako oživlá panenka. „Jé, Agnes! Ty už jsi zpátky?“ zazubil se na ni Tom.

„Mamí!“ volala na ni Emily. „Táta mi dal ty čokoládový cornflaky, co jsi říkala, že je nesmím!“

„Emily, přece jsme se domlouvali, že tohle mámě nebudeme říkat, ne?“ rozčílil se Tom hraně. Emily se zachichotala, pustila se ho a rozeběhla se k matce; Draca s propáleným hábitem si přitom ani nevšimla.

Zato Tom si byl jeho přítomnosti velmi dobře vědom. „Ale, zdravím, Malfoyi, copak se vám to stalo s hábitem?“ zeptal se s širokým úsměvem a vydal se směrem k nim.

„Malá nehoda,“ odpověděl na to Draco.

„Dneska nemáte moc dobrý den, co?“ mrkl na něj Tom dobromyslně.

„Ne, to rozhodně nemám,“ řekl Malfoy a po bledé tváři mu přelétl temný stín. Když se však otočil k Agnes, byl už jeho obličej zcela prost emocí. „Vypadá to, že jste v bezpečí, Gebauerová, takže jsem svůj úkol splnil, vracím se na centrálu. Mějte se. A vy taky, Parkere,“ rozloučil se, otočil se na podpatku a byl v tu ránu pryč.

„Není s ním zrovna zábava,“ poznamenal Tom na Dracovu adresu. Agnes se už už nadechovala k odpovědi, chtěla mu říct, že má Malfoy toho dne naprosto racionální důvod ke svému chování, ale v okamžiku, kdy se jí v mysli zformovala příslušná slova, jí došlo, že by neměla říkat vůbec nic.

Tom si Agnesina drobného zaváhání zjevně nevšiml, protože se k ní naklonil a jako obvykle ji na přivítanou políbil na tvář. „Ahoj, miláčku. Poslyš, zavedu malou do školy a vrátím se za tebou, jo? Poslal jsem sovu do redakce, že budu dneska pracovat z domu.“

„Tak dobře,“ odpověděla na to Agnes a pohladila po vlasech Emily, která se k ní pořád ještě tiskla. „Užij si školu, Emily.“

„Jasně, mami,“ řekla její dcera.

„A nezlob, jo? Žádné kouzlení,“ připomněla jí Agnes.

„Jasně, mami.“ Tato odpověď byla provázena protočením očí.

„A dej si ten batoh na obě ramena!“

„Ale jasně, mami!“ odpověděla Emily už značně otráveně a udělala, co se po ní chtělo, i když se značnou nevolí. Tom k ní natáhl ruku, ona se ho chytila – a potom se oba vydali po příjezdové cestě pryč.

Agnes vešla do domu, svlékla si cestovní plášť, sundala boty, hodila kabelku na botník a plácla sebou na pohovku v obýváku, kde okamžitě usnula. Po dlouhé době se jí nezdály žádné, ale vůbec žádné sny.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět III - 4. kapitola: