OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět III - 5. kapitola (1/2)

26.08.2021 (10:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 294×

KAPITOLA PÁTÁ: Tohle v plánu nebylo (1/2)

Ten den byl deštivý a pošmourný, ale Lionel měl dobrou náladu. Vracel se zrovna z Ministerstva kouzel, kde se mu podařilo pořádně zatopit té nesnesitelné Eugenii Jenkinsové, dle jeho skromného názoru té nejhorší a nejhloupější ministryni, jakou kdy britští kouzelníci měli. Přes její značnou nevůli totiž prosadil povolení „poklidného pochodu přátel čisté krve“, o němž velice dobře věděl, že bude všechno, jen ne poklidný, jelikož se v polovině trasy setká s taktéž plánovanou demonstrací za práva motáků.

Lionel měl rád staré pořádky. Potrpěl si na dobrý původ, dobré vychování a silné názory. Považoval se za dobrého člověka, ale ty zatracené motáky a mudlovské šmejdy prostě ve svém okolí odmítal trpět. Nebyla to čistě jeho chyba – odmalička mu bylo vtloukáno do hlavy, že mudlovská krev tu magickou jen ředí, a je to právě příměs mudlovské krve v kouzelnických rodech, co způsobuje výskyt těch ubohých stvůr, které se teď tak zoufale domáhají svých údajných práv – totiž motáků.

Motáci a mudláci, všechno jedna sebranka. Nevadili mu, dokud se drželi daleko od něj, což se povětšinou taky dělo. Lionelova rodina platila v širokém okolí za jednu z nejčistokrevnějších a nejpříkladnějších. S žádnými pochybnými existencemi se nestýkala.

Lionel měl hezkou mladou ženu, Kassandru, a malou dceru, které bylo právě toho dne sedm let. Jeho sňatek s Kassandrou byl stejně jako většina svateb mezi čistokrevnými kouzelnickými rody dohodnutý předem, a příliš mnoho lásky v něm nebylo – o to víc náklonnosti a něhy však Lionel věnoval své jediné dceři, které říkal princezno a zbožňoval ji a rozmazloval víc, než se slušelo.

Jednou z ní jistě bude velká čarodějka, říkával všem, kdo ho byli ochotní poslouchat. Bude lepší než on, lepší než Kassandra a nejspíš se jednou stane ministryní kouzel, schopnější a inteligentnější, než je ta slepice Jenkinsová.

Když toho dne přišel domů s balíkem v dárkovém papíru pod paží a kyticí přenádherných začarovaných růží, které měnily barvu podle toho, jakou měl obdarovaný náladu, přivítala ho Kassandra jako obvykle zdvořilostním polibkem na tvář. Lionel jí předal jasně rudé růže, které v okamžiku předávky zmodraly jako safíry, a hnal se do domu za svou dceruškou.

„Tak co, princezno, jakpak jsi dneska čarovala?“ ptal se jí, když ji našel v jejím pokojíku, jako obvykle začtenou do nějaké tlusté knihy; jeho holčička milovala čtení – naučila se to sama, jak Lionel rád zdůrazňoval, již ve čtyřech letech a od té doby číst nepřestala.

„S maminkou jsme vyčarovaly puding,“ odpověděla mu na to. „Vanilkový, abys věděl.“

Lionel se zasmál; věděl, že to ve skutečnosti nejspíš žádné kouzlo nebylo, ale nevadilo mu to. Jeho maličká je totiž tajnůstkářka a čaruje zásadně, když ji u toho nikdo nevidí. Klekl si na obě kolena a položil na zem balík, který nesl.

„Všechno nejlepší k narozeninám, květinko moje,“ popřál jí a políbil ji na čelo.

„Děkuju, tatínku,“ odpověděla a už už sahala po balíku, aby mohla zjistit, co v něm je. Lionel ji s láskou pozoroval, jak strhla papír z krabice, jak zvedla její víko a nadšeně zavýskla, když se dostala k jeho obsahu.

„Už zase další knihy?“ slyšel za sebou Kassandřin hlas a ucítil její jemné dlouhé prsty na svém rameni.

„Ty víš, že je má nejraději,“ zazubil se na ni. „Naše princezna je velká čtenářka! Až půjde do Bradavic, bude mít určitě už přečtené všechny učebnice předem. Bude nejchytřejší z celého ročníku.“

Kassandra se pousmála a bezmyšlenkovitě svého muže pohladila po vlasech. Lionel si nevšiml, že je v jejím úsměvu trochu smutku – na to byl příliš zabraný popisováním představy své úžasné dcerky, jak zvládá všechny N.K.Ú. na výbornou, stává se kapitánkou famfrpálového družstva, prefektkou a potom i primuskou.

„Budeš jí muset rozšířit knihovničku,“ poznamenala na jeho řeč Kassandra se svou typickou pragmatickou přímostí a Lionel přikývl. Jistěže to udělá. Je přece kouzelník, zvládne to jedním mávnutím hůlky. S kouzly bylo všechno snadné – zkrátka dokonalé.

Stejně dokonalé jako jeho život, jako jeho rodina, která se naštěstí nikdy nebude muset zabývat motáky a jejich právy, protože krev Lionelova ani Kassandřina rodu nikdy nepošpinilo to nízké mudlovské plémě.

***

„Takže ty mi vážně neřekneš, co jsi v noci dělala?“ otázal se Tom už asi popadesáté. Agnes opět zavrtěla hlavou. Zrovna vařila. Dva nože před ní samy krájely zeleninu na přesně stejné dílky a ona samotná právě instalovala kuře do tlakového hrnce, aby z něj udělala vývar.

„Odboj by nejspíš nebyl nadšený, kdybych prozrazovala tajné informace někomu, kdo je může dát do novin,“ poznamenala na Tomovu otázku.

„Ale já bych to přece do novin nedal!“ zlobil se. Pak se trochu zamyšleně poškrábal na hlavě. „No dobře, možná dal, kdyby to bylo vážně zajímavé, ale to by přece bylo proti mojí novinářské přirozenosti, kdybych to neudělal, ostatně ty bys přece udělala úplně to samé!“ smlouval s ní nepříliš úspěšně.

Agnes se zasmála, ale neodpověděla mu vůbec nic. „Tak mi aspoň řekni, co se stalo Draco Malfoyovi s hábitem,“ prosil Tom.

„Co by,“ řekla konečně. „Po přemístění omylem stoupl na trávník a spustil to tvoje zavlažovací kouzlo. Byl úplně promáčený, chtěl se vysušit – já mu chtěla pomoct… naše zaklínadla se spojila a jemu to propálilo hábit.“

Tom se zatvářil navýsost zklamaně. „Poslyš,“ řekl. „A o tom, že prý našli korunní svědkyni v případu deseti oběšenců mrtvou, taky nic nevíš?“

Rytmické krájení zeleniny se zastavilo, jak se Agnes na chvíli přestala soustředit a Tomovi se nadšeně zablýsklo v očích. „Takže o tom víš!“

„Spíš mě překvapuje, že už se to dozvěděl i tisk,“ zahučela Agnes. „Nebo to nemáš od nikoho z redakce?“

„Správný novinář má vědět o všem,“ zazubil se na ni Tom. „Takže z deseti oběšenců už je jedenáct. To budou titulky.“

Ta poslední věta Agnes pobouřila. „To je jediné, na co myslíš?“ osopila se na něj. „Titulky? Zabili dalšího člověka, chápeš to vůbec?“

Tom od ní o krok ucouvl, zvláště proto, že měla v ruce hůlku, kterou ovládala oba krájející nože. „Klid, promiň. Nemyslel jsem to nijak neuctivě. Je to samozřejmě smutný a strašný, ale už se to stalo, nedá se to změnit.“

Neodpověděla mu na to. Nože krájející zeleninu trochu zrychlily své tempo. Agnes zavřela tlakový hrnec a kouzlem pod ním zažehla oheň. Suzie Edwardsová si nejspíš nezasloužila Agnesin soucit. Pomohla zabít deset lidí a Agnes samotná ji ve vzpomínkách viděla, jak někomu zlomila nohu baseballovou pálkou – přesto nad její smrtí z nějakého důvodu truchlila.

Možná proto, že byla přesvědčená, že do toho Farrell Suzie vmanipuloval. Ta holka z něj byla úplně zmagořená, dost možná k němu cítila víc než k tomu chudákovi Parsonsovi. Naivka. Farrell si s ní nejspíš jen hrál jako kočka s myší.

„Vážně jsem nechtěl nikoho urazit,“ řekl znovu Tom smířlivým tónem. „No tak. Konečně jsme spolu doma sami a ty se mnou nebudeš mluvit?“ zeptal se.

Nahodil ten svůj loudící výraz. Věděl, že jí to přijde roztomilé, že se na něj proti své nejlepší vůli bude muset usmát, přejít k němu a obtočit mu ty svoje hubené hůlčičky, které měla místo rukou, pěkně kolem krku. Agnes se zachovala přesně tak, jak čekal – usmála se, několika kroky překonala vzdálenost mezi nimi a položila mu ruce na široká ramena.

„Máš pravdu,“ řekla. „Měli bychom si užívat těch vzácných chvil, kdy je raubířka ve škole.“

„Někdy mám pocit, že si vzala do hlavy, že prostě chce zůstat jedináčkem,“ zazubil se Tom.

„Nejspíš se ještě pořád nevzdala té myšlenky, že bychom adoptovali Sophii,“ mrkla na něj Agnes.

„No to bychom si tedy dali,“ ušklíbl se.

Agnes se zvedla na špičky, aby svého snoubence políbila; Tom ji chytil kolem pasu a přitáhl si ji k sobě blíž. Když se jejich rty setkaly, v hlavě jí po milionté vybuchly pestrobarevné ohňostroje a tep se o něco zrychlil. Ještě pořád do něj byla zamilovaná. Možná s každým dnem víc a víc.

Nože přestaly krájet. Tomovy ruce ji pevně stiskly v pase a vysadily na kuchyňskou linku. Vybavila se jí dávná debata, kterou s Tomem kdysi vedla.

„Na vaření vidím jeden podstatný nedostatek,“ prohlásil tehdy, zatímco ji pozoroval, jak chystá oběd. Obvykle to byl Tom, kdo vařil, protože mu to šlo podstatně líp než Agnes, ale přesto to kvůli němu občas dělala. Rád se na ni díval, jak si hraje na „ženušku v domácnosti,“ jak tomu říkal. „Nedá se u něj efektivně mít sex.“

„Myslíš někdy na něco jiného?“ ptala se ho Agnes, která se snažila synchronizovat krájecí, hnětací a mixovací kouzlo, což jí tenkrát ještě příliš nešlo.

Tom se tvářil, jako by její poznámku neslyšel. „Jedině že bys vařila jako Dirk. Říkal jsem ti, jak vaří Dirk? Kupuje si zásadně takové ty divné polotovary do mikrovlnky, ale ohřívá je kouzlem. Určitě z toho jednou dostane rakovinu.“

Ušklíbla se, ale neodpověděla mu. „Nébó,“ pokračoval Tom ve své úvaze, „bys ještě mohla mít sex jako Dirk.“

Konečně se chytila. „A to je jako jak, prosím tě?“ zeptala se.

Tom se zazubil. „No přece vůbec.“

Podvědomě se nad tou vzpomínkou zachichotala. „Co je?“ slyšela hlas současného Toma, jak jí šeptá do ucha.

„Nic,“ odpověděla obdobným způsobem. Perfektní chvilka. Takové si musí užívat, dokud tady jsou. Jenom doufala, že nezačne syčet ten papiňák s kuřetem, protože to by zaručeně zkazilo veškerou romantiku…

„Je tu někdo? Agnes? Tome? Haló?“

Tom od ní překvapeně uskočil a hlavou se břinkl o naběračku pověšenou na zdi. Shodil ji přitom omylem do dřezu, kam se za ní poroučel i držák, na kterém původně byla zavěšená, a s ním i všechno ostatní nádobí, které nesl.

Tak tohle bylo zaručeně horší než ten papiňák. „Co to bylo?“ otázal se Tom, který si jednou rukou třel bouli na hlavě a druhou spěšně zapínal rozepnutý poklopec.

„Nic,“ povzdechla si Agnes. „Jenom Harry Potter. V zrcadle,“ identifikovala zdroj hlasu. „Hned se vrátím, jo?“ slíbila svému snoubenci, krátce ho políbila a pak se vydala rychlým krokem do koupelny. Ještě si před tím trochu uhladila vlasy a zkontrolovala svůj vzhled v druhém zrcadle na chodbě, které, na rozdíl od toho koupelnového, nebylo odbojem využíváno ke komunikaci.

„Jsem tady,“ oznámila obrazu Harryho obličeje, který na ni zíral zpoza kelímku se zubními kartáčky. Tvářil se nepříjemně vážně. Doufala, že se od jejího odchodu z centrály nestalo ještě něco dalšího.

„Agnes, musíme na Ministerstvo kvůli Suziině… kvůli tomu, co se stalo Suzie Edwardsové,“ řekl. Jako by měl problém říct nahlas, že ji zavraždili. „Roxana i já máme za to, že bys měla jít s námi.“

„S vámi?“ zopakovala po něm. Potěšilo ji to, samozřejmě, ale nechápala, proč by měla – se Suziinou smrtí přece neměla nic společného, nebyla u toho, když se to stalo. „Ale proč…?“

„Viděla jsi tehdy ty Suziiny vzpomínky,“ připomněl jí Potter. „A do řešení těch vražd ses aktivně zapojovala. Nebylo by fér nechat tě stát stranou. Chceš teda jít?“

Přikývla. „Jistěže chci,“ řekla. „Kdy?“

„Hned, pokud možno,“ odpověděl jí na to Harry. „Stavil bych se pro tebe, ať necestuješ sama.“

„Tak… tak dobře,“ zakoktala trochu. „Jen si vezmu věci.“

Harryho obraz v zrcadle přikývl a zmizel. Agnes se otočila. Tom stál ve vchodu do koupelny a opíral se o futra. „Už mě opouštíš?“ zeptal se.

„Vrátím se ti brzy,“ slíbila.

„Jdeš zachraňovat svět?“ Znělo to trochu hořce, když to říkal, ale Agnes ten podtón příliš nevnímala.

„Jen si popovídám s ministryní kouzel,“ usmála se na něj, přešla k němu a pohladila ho po tváři. „Nezapomeň, že má Emily ve tři klavír. A potom bude určitě chtít k Angeline, aby se viděla s holkama, tak ji tam odveď.“

„To nezní, že se vrátíš brzy,“ zaprotestoval trochu. „Nemohla by ses ještě chvilku zdržet? Pottera určitě nezabije, když pár minut počká…“

„Vynahradím ti to,“ slíbila, dala mu poslední krátký polibek a proběhla do ložnice, kde se bleskově převlekla do o něco reprezentativnějšího oděvu – elegantního bleděmodrého hábitu kostýmkového střihu, přes který přehodila cestovní plášť. Do jeho kapsy shrábla malou kabelku s nouzovým vybavením a svou hůlku. Trochu zalitovala, že už nemá dvě – ale ta třešňová se po bitvě o centrálu už nikdy nenašla. Napadlo ji, že musí zajít do Příčné a koupit si u Gregoroviče nějakou záložní. Určitě by ho to potěšilo.

Když vycházela z domu, Harry ji už čekal na příjezdové cestě. Bez většího zaváhání se k němu vydala a společně s ním se přemístila pryč. Tom ji přitom s ne zrovna dvakrát nadšeným výrazem pozoroval z okna.

***

Už zase to Ministerstvo. Překrásná dvorana, v jejímž středu se skvěla zlatá kašna se sousoším připomínajícím „bratrskou lásku a spolupráci“ mezi kouzelníky a ostatními magickými rasami, ji uchvátila úplně stejně, jako když ji viděla poprvé. Tentokrát tu bylo velmi živo a na recepci neseděla sekretářka May, ale nějaký ministerský úředník, který kontroloval hůlky.

„Červený dub a žíně z jednorožce, moc zajímavá kombinace, madam,“ řekl, když mu na chvíli půjčila tu svou. Byla první ze skupiny, kdo to udělal – Harry stál těsně za ní, s hůlkou již připravenou v ruce, Roxana ji pořád ještě lovila v hábitu a Kingsley Pastorek s Dracem Malfoyem teprve přicházeli k recepci.

„Prosím,“ pravil Harry a natáhl ke kouzelníkovi držadlo své hůlky. Zjevně se mu nelíbilo, že ji musí dát na chvilku z ruky, ale pořád to nesl mnohem líp než Roxana, která s hůlkou nejdřív ucukla, než ji onomu úředníkovi podala.

„Ale tohle není Ollivanderova práce, viďte?“ prohodil ten muž, když od ní hůlku převzal. „Hmm, hlohové dřevo a vlas polednice,“ zkonstatoval. „Nezvyklé, skutečně.“

„Je od Gregoroviče,“ poznamenala Roxana a vytrhla mu hůlku z ruky, aby si ji bleskově schovala zpátky do hábitu. „Pokud vím, tak není nelegální nakupovat u jiných výrobců.“

„Jistěže ne,“ přisvědčil úředník, ale prohlédl si Roxanu velmi podezřívavým zkoumavým pohledem. „Prosím, další!“ požádal. Tentokrát mu hůlku předával Malfoy. Agnes poodstoupila o pár kroků stranou. Očima přitom zabloudila k Roxaně, která měla ruku v kapse hábitu a pravděpodobně svírala držadlo své hůlky. Nejspíš nevěřila Ministerstvu ani o ždibec víc, než když byl ministrem Ronald Weasley.

„Půjdeme,“ slyšela hluboký hlas Kingsleyho Pastorka. „Už teď máme trochu zpoždění.“

Vydali se do prvního patra, kde se nacházela kancelář ministra kouzel, jak již Agnes velice dobře věděla. Ošklivé klepadlo na dveřích na ně vypoulilo oči. „Kolik vás tu je?“ vypálilo. „Není to snad pokus o převrat?“

„Ministryně nás očekává,“ řekl rychle Harry, aby klepadlo náhodou nerozhodlo, že je třeba spustit poplach. „A heslo je cukrová myška.“

Klepadlo se na něj zamračilo. „Správně,“ řeklo. Potom cvakly zámky, nejdřív jeden, pak druhý a těžké dveře do ministerské kanceláře se otevřely. Celá skupinka vstoupila dovnitř, Agnes s Roxanou jako poslední. Roxana za nimi zavřela.

„Vítejte,“ řekla prozatímní ministryně a vstala od svého stolu, aby si se všemi potřásla rukou. Měla oříškově hnědé vlasy, které se jí velmi podobně jako Roxaně divoce vlnily, ale vzhledem k tomu, že si je stáhla do přísného drdolu, to nebylo příliš vidět. Její jasné oči už na první pohled vyzařovaly inteligenci a schopnost rychlého uvažování. Agnes si pomyslela, že je to žena na svém místě. Tohle je ministryně, od níž se dají čekat velké věci.

„Děkujeme, Hermiono,“ usmál se na ministryni kouzel Harry.

„Pro účely tohoto jednání dávejte raději přednost oslovení paní Grangerová, ministryně Grangerová nebo paní ministryně, prosím, pane Pottere,“ požádala, aniž by se při tom pousmála. Agnes viděla, jak Harry poněkud zbledl.

„Měl jsem za to, že se jmenujete Weasleyová, paní ministryně,“ poznamenal Draco Malfoy. Nějakým způsobem se dostal až za Agnes, úplně do rohu místnosti, kde se opřel o zeď s rukama zkříženýma na prsou. „Nebo mi snad něco uniklo?“

Grangerová zrůžověla ve tvářích, ale zjevně ji jeho poznámka příliš nerozhodila, protože když znovu promluvila, hlas se jí ani nezachvěl. „Unikl vám Kilián Farrell, ostatně proto jsme tady, pane Malfoyi,“ poznamenala.

Agnes viděla, jak Draco zalapal po dechu jako ryba vytažená na souš – a už neřekl vůbec nic. Kousavá poznámka ministryně kouzel ho očividně překvapila. Touché. „Budu chtít, abyste mi popsali, co přesně se dnes ráno stalo,“ pokračovala ministryně v řeči. „Prý jste u toho byli vy dva,“ kývla k Harrymu a Malfoyovi.

Vydala se zpět ke stolu; když přišla ke svému ministerskému křeslu, došlo jí, že si většina skupiny nemá kam sednout. Vytáhla proto hůlku a jediným kouzlem vyčarovala pro všechny pohodlné čalouněné židle. „Posaďte se, prosím,“ řekla.

„Ano,“ přisvědčil Harry poté, co všichni vyhověli žádosti ministryně a usadili se. „Byl jsem tam já a Draco. Stalo se to těsně poté, co jsme se vystřídali na stráži s Lenkou Láskor… totiž Scamandrovou, pořád zapomínám, že se nám vdala, a Stacy Greenovou. Nejdřív se objevili dva odpadlíci, pokusili se vyřídit Draca. Šel jsem mu na pomoc – a v tu ránu se k nám přemístili další tři. Jeden z nich byl Farrell. Obklíčili nás.“

„Kde byla v tu chvíli Edwardsová?“ zeptala se ministryně.

„Uvnitř svého bytu,“ odpověděl Harry. „V bezpečí. Je chráněný Fideliovým zaklínadlem, takže se dovnitř nikdo z Farrelových lidí nemohl dostat.“

„Problém byl v tom, že Suzie slyšela ten hluk, co jsme venku nadělali při té potyčce,“ vložil se do toho Draco. „Podívala se z okna, uviděla Farrella a vyděsila se. Nevíme, jestli zpanikařila a místo toho, aby se prostě přemístila z domu někam pryč, vyběhla hlavním vchodem ven, nebo jestli nám chtěla pomoct, ale každopádně jakmile se dostala z bytu, Farrell šel okamžitě po ní. Bylo to strašně rychlé.“

„Když ji zabil, podařilo se nám dostat k jejímu tělu a přemístit se s ním pryč,“ řekl Harry. „Farrell se celou dobu smál a křičel na nás, že není po všem, dokonce nám prozradil, koho chce zabít příště.“

„A koho chce zabít příště?“ otázala se Grangerová.

„Mě,“ odpověděla Roxana.

„Dostanete ochranku,“ slíbila ministryně, na což se Roxana jen ušklíbla. Grangerová stočila pohled k Harrymu a Malfoyovi. „Můžete mi vysvětlit, proč jste si nevolali o posily? Proč jste před tím domem hlídkovali ve dvou? Kdybyste neodmítli odboru bystrozorů prozradit, kde Edwardsová bydlí, mohlo to dopadnout úplně jinak.“

„My jsme chtěli…“ začal Malfoy, ale Grangerová ho přerušila.

„Vyhrát,“ doplnila chladně. „Protože jste to brali jako nějakou hloupou soutěž. Jako by na tom záleželo, jestli Farrella chytí bystrozorové, nebo váš odboj! Důležité je přece jen to, aby byl potrestán! Jde nám přece o totéž,“ pokračovala už o něco klidnějším hlasem. „Jsme na stejné straně barikády. Musíme táhnout za jeden provaz, jestli máme Farrella dostat za mříže, kam patří.“

„Souhlasím,“ promluvil Kingsley Pastorek. „Navázat užší spolupráci s Ministerstvem kouzel je jednoznačně v zájmu Auguronova odboje.“

„Děkuji, Pastorku, užší spolupráce je moc hezké vyjádření. Dá se pod něj schovat mnohé,“ pravila Grangerová a pousmála se. „Právě proto si musíme vyjasnit, co vlastně znamená.“ Na chvíli se odmlčela a stočila pohled k balkonu. Byl to právě ten balkon, na němž se Agnes poprvé dozvěděla o existenci motácké Královny. V podstatě právě tam se před nějakými osmi lety rozhodlo o vzniku odboje.

„Když byl v úřadu ministra můj manžel, udělal mnoho chybných rozhodnutí,“ poznamenala Grangerová. „Jedním z nich bylo to, že si nechal poroučet od nevládní organizace, která se ukázala být největším nebezpečím od konce druhé války. Musíte pochopit, že já odmítám opakovat stejné chyby.“

„Jak to myslíte, paní ministryně?“ otázal se Pastorek.

„Opravdu srovnáváte Auguronův odboj s Rowlingovou a tou její sektou?“ doplnila ho Roxana a v očích se jí vztekle zablesklo.

„Jen chci, abyste nepodléhali mylnému dojmu, že jste nadřazeni Ministerstvu,“ řekla Grangerová.

„Chcete tím říct, paní Grangerová,“ zdůraznila to jméno Roxana lehce posměšným tónem – bylo očividné, že si o současné ministryni a způsobu, jakým se distancuje od svého předchůdce a manžela, myslí svoje, „že má být Auguronův odboj Ministerstvu podřízen? Že se máme řídit vašimi rozkazy?“

„Těm rozkazům se říká zákony a platí pro vás stejně jako pro všechny ostatní!“ odpověděla ministryně rozezleně a vstala. Z drdolu se jí přitom uvolnil jeden vlnitý pramen; bezděčným pohybem si ho zastrčila za ucho. Agnes si všimla, že se Malfoy z nějakého důvodu mírně pousmál, když si toho gesta všiml. Grangerová pokračovala. „Musíte pochopit, že Ministerstvo nemůže jen tak tiše tolerovat fakt, že z osmi členů odboje se vyklubali vrazi! A že ta vaše Tlustá Berta by v nesprávných rukou byla zbraní hromadného ničení!“

„Berta se do žádných nesprávných rukou nedostane, je bezpečně schovaná v centrále!“ oponovala Roxana. „A ano, Farrellovi lidé byli původně součástí odboje, ale odtrhli se od nás – s tím, co dělají, nemáme nic společného!“

„Kolik kouzelníků má k Bertě přístup?“ otázala se Grangerová a posadila se zpět do svého křesla.

„Čtrnáct,“ odpověděl na to Harry, protože Roxana se zjevně dusila vztekem. „Dvě posádky. K jejímu bezpečnému ovládání je totiž zapotřebí sedm lidí.“

„Ale teoreticky ji může spustit i jeden člověk, že?“ zeptala se ministryně. „Tak, jako to udělala Jean Whiteová při zrušení Mlhy.“ Všichni přítomní členové odboje na její slova přikývli. „Jinými slovy stačí, aby se jeden z těch čtrnácti zbláznil, a může vyhodit do povětří celou Británii,“ dokončila Grangerová.

„Paní ministryně, při vší úctě…“ začal Pastorek, ale Grangerová ho nenechala domluvit.

„Tlustá Berta se přestěhuje z centrály na Ministerstvo. Přístup k ní vám bude umožněn kdykoliv, ale pouze po předchozí domluvě a schválení účelu, ke kterému ji chcete použít,“ prohlásila.

„Berta se nikam stěhovat nebude!“ prskla Roxana.

„Roxana pouze vyjadřuje obavu, zda Ministerstvo skutečně dokáže zajistit taková opatření, aby tu Tlustá Berta byla ve větším bezpečí, než je na centrále,“ tlumočil Kingsley Pastorek a tmavýma očima naznačoval Potterové, ať už proboha mlčí.

„Mohu vás ujistit, že ano,“ odvětila Grangerová. „Mám pod sebou osm odborů, které mi s tím pomohou. Podívejte, důvěra musí být oboustranná, pokud má fungovat. Jsem ochotná posílit vaše řady našimi bystrozory, uvolnit pro vaše účely i finanční a materiální zdroje. Zajistím, že se k Bertě dostanete vždy, když ji budete potřebovat. Ale vy musíte respektovat Ministerstvo a jeho pravomoci – jak při vyšetřování těch vražd, tak při hledání Rowlingové.“

„Prý důvěra… chcete nám sebrat Bertu a mluvíte o důvěře?!“ zlobila se Roxana, ale zjevně byla jediná, kdo by měl tendenci vyjádřit svůj nesouhlas nahlas. Agnes viděla, že ani Harry, ani Malfoy s Pastorkem se netváří zrovna přívětivě, ale všichni mlčeli. Ona samotná si nebyla jistá, nakolik je umístění Tlusté Berty na Ministerstvo rozumná volba; věřila však, že ministryně samotná ví, co dělá. Působila na ni tím dojmem už od chvíle, co do té místnosti vešli.

„Řekl bych, že se o případném přesunu Berty budeme ještě potřebovat poradit se zbytkem vedení odboje,“ řekl Harry pomalu. „Ale to, co říkáte, zní jako lákavá nabídka.“

„Dobrá,“ odpověděla Grangerová. „Poraďte se. Své stanovisko mi sdělíte zítra… a potom dojednáme detaily.“ Vypadala, že si nepřipouští, že by odboj mohl přesun Berty nakonec odmítnout.

Zdálo se, že je jejich rozhovor s ministryní kouzel u konce. Grangerová opět vstala a znovu se s každým rozloučila potřesením ruky. Agnes si najednou připadala v ministerské pracovně nesmírně nepatřičně. Ve výsledku se bavili o úplně jiných věcech než o Suzie Edwardsové a usvědčujících vzpomínkách, které Agnes viděla – měla proto pocit, že tu byla tu navíc a vyslechla něco, co neměla.

Roxana se kolem ní prosmýkla ke dveřím jako první a něco si pro sebe bručela; Kingsley Pastorek odcházel svým vážným, důstojně působícím krokem a při odchodu se na Agnes usmál.

Agnes počkala na Harryho a nakonec dveřmi na chodbu prošla společně s ním. „To se tedy nevyvíjelo podle představ, co?“ řekla, zatímco po očku pozorovala Malfoye, který z pracovny Grangerové odcházel zjevně jen velmi neochotně, jako by doufal, že ho ministryně zarazí a bude si s ním chtít promluvit mezi čtyřma očima. Zjevně to však neměla úmyslu.

„Ne tak docela,“ souhlasil s ní Harry. „Ale dle mého názoru to dopadlo ještě docela dobře. Že chce mít Hermiona – totiž ministryně Grangerová,“ ušklíbl se trochu, protože očividně nebyl zvyklý tak manželce svého kamaráda říkat a překvapilo ho, že to po něm chtěla, „mít Bertu pod kontrolou, je celkem pochopitelné.“

„Ale pokud by byla Berta na Ministerstvu, nebylo by pro Rowlingovou snazší se k ní dostat?“

„To záleží na tom, jak dobře by ji Ministerstvo zajistilo. A zrovna Hermioně to pálí dost na to, aby vymyslela velmi spolehlivé způsoby ochrany.“

„Myslela jsem tím, že pořád nevíme, nakolik Rowlingová Ministerstvo kontroluje,“ vysvětlila Agnes.

„V odboji máme za to, že nad Ministerstvem v poslední době opravdu nemá moc,“ odpověděl jí Harry. „Řekl bych, že se spíš schovává a sbírá sílu k dalšímu útoku. Bez Mlhy toho moc nezmůže.“

„Co se tam vybavujete, vy dva?“ přerušila jejich debatu pořád ještě rozdurděná Roxana, která stála o několik schodů níž. „Pojďte už, ráda bych odsud vypadla co nejdřív.“

„Už jdeme,“ řekl Harry a společně s Agnes se k ní vydal. Malfoy se k nim přidal po pár krocích; Pastorek je čekal ve dvoraně a bavil se s tím úředníkem, který jim předtím kontroloval hůlky. Když je uviděl, jak přichází, vydal se pomalým krokem k nim.

„Budeme muset odejít výtahem pro návštěvy,“ řekl Pastorek, jakmile se k nim dostal na doslech. „Mají nějaký problém, všechny ostatní východy se z bůhvíproč zablokovaly.“

„To se mi nelíbí,“ zavrtěla hlavou Roxana. „Ani trochu se mi to nelíbí.“

„Klid, prosím tě. Nejspíš je to jen náhoda,“ poznamenal Harry. „Když jsem tu pracoval, s výtahy byly pořád nějaké problémy.“

„To můžu potvrdit,“ prohlásil Pastorek. „Nejspíš to není nic vážného.“

Agnes naprázdno polkla. Něco se jí na tom nezdálo. „Pohněte sebou, Gebauerová,“ šťouchl do ní Malfoy, když dlouho stála na místě. Zhluboka se nadechla a vydala se společně se zbytkem skupiny k výtahu pro návštěvy, před kterým se už vytvořila fronta.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět III - 5. kapitola (1/2):