OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter » Ukradený svět III - 6. kapitola

01.09.2021 (14:00) • TajemnyKvetak • Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter • komentováno 0× • zobrazeno 310×

KAPITOLA ŠESTÁ: Jeřáb, stříbrolev a sekačka

Zpráva o zatčení Kiliána Farrella a většiny jeho skupiny zaplnila stránky všech kouzelnických novin. Efekt měla ryze pozitivní – mnoho kouzelníků, kteří se dlouho báli vystrčit nos z domu, využilo krásné sobotní počasí k procházce, piknikům a nákupům v Příčné ulici.

Agnes si s jistou škodolibostí moc přála vidět výraz ministryně kouzel, když se dozvěděla o tom, že odboj nakonec Farrella přece jen chytil i bez bystrozorské pomoci, ale tato radost jí dopřána nebyla – na druhou schůzku s Grangerovou už ji nepozvali.

Zajímalo ji, jak to asi dopadne. Skutečně bude odboj donucen odevzdat Tlustou Bertu? A pokud ano, bude to znamenat, že jim Ministerstvo umožní vstup do archivu bystrozorů, aby se mohli pokusit najít to, co kdysi objevila Jean?

Pohledem zabrousila směrem k pootevřeným dveřím na chodbu. Celé dopoledne natahovala uši, aby náhodou nepřeslechla volání ze zrcadla, ale zatím se nic nedělo. Schůzka na Ministerstvu je zřejmě pěkně dlouhá.

Tom se pro jistotu koupelně vyhýbal jako čert kříži – zuby si čistil u dřezu v kuchyni a vlasy si česal před zrcadlem v chodbě u hlavních dveří. Vypadalo to, že se tak trochu vyhýbá i Agnes, která ho těsně po návratu ze svého včerejšího dobrodružství seřvala za to, že prozradil Dennímu věštci onu návštěvu odboje na Ministerstvu.

Ráno odvezl Emily k tetičce Angeline (ta totiž plánovala vzít Potterovic děti do nově otevřené kouzelnické ZOO a po naléhání obou dvojčat svolila k tomu, aby Emily směla jet s nimi) a zdržel se u ní na své poměry nezvykle dlouho; potom šel dobrovolně nakoupit potraviny, což během normálních sobot většinou odmítal, a nakonec se pustil i do úpravy svého milovaného trávníku, k čemuž nevyužil jednoduché kouzlo jako obvykle, nýbrž sekačku, kterou dostal od Agnesiných mudlovských rodičů jako dárek k Vánocům před dvěma lety a od té doby ji ještě ani nevytáhl z krabice.

Vrčení oné sekačky Agnes rušilo od čtení. Povzdechla si, složila Denního věštce, jímž si právě listovala, a vydala se za Tomem, aby toho laskavě nechal.

„Můžeš mi vysvětlit, co děláš?“ otázala se, když za ním dorazila.

Pokrčil rameny a stáhl si rybářský klobouček, který měl na hlavě, trochu víc do čela. „Sekám trávu,“ odpověděl. „Po mudlovsku.“

„Aby to bylo po mudlovsku, musel bys mít tu sekačku zapojenou v elektřině,“ uvědomila ho.

Tom střelil pohledem po kabelu, který bezmocně plandal za stále ještě běžící sekačkou; pak s povzdechem zvedl hůlku a trochu popuzeně s ní mávl. Zvuk motoru ustal.

„Už bys toho mohl nechat,“ poznamenala Agnes.

„Chci to dosekat,“ zahučel.

„Myslím toho schovávání se,“ řekla. „Už na tebe nebudu křičet. Přehnala jsem to.“

Zavrtěl hlavou. „Ne, měla jsi naprostou pravdu. Všechny jsem vás dostal do nebezpečí. Sakra, Agnes, mohlas být už mrtvá a byla by to moje vina. Neschovávám se, protože bych byl naštvaný na tebe. Jsem naštvaný na sebe, že mi nedošlo, co tím způsobím. Mohl jsem tě v podstatě zabít, chápeš?“

„A proto hodláš strávit celý víkend tím, že se budeš sebetrýznit představou, co všechno se mohlo stát?“ otázala se ho. „Už je to pryč! Farrella zatkli, jak jistě víš. Žádné další nebezpečí nehrozí.“

„Dokud jsi v odboji, tak nějaké nebezpečí hrozí pořád,“ prohodil jakoby mimochodem a znovu se chtěl věnovat svému trávníku.

Agnes povytáhla obočí a zamrkala. Tohle téma s ním musela řešit opakovaně, ale už si myslela, že se s tím smířil. Očividně ne. A jako obvykle to vytahoval v tu nejvíc nečekanou dobu. „Snažíš se mi tím naznačit, že se ti nelíbí, co…“ začala.

„Ovšemže se mi to nelíbí! Jsi novinářka, ne voják, ne bystrozor!“ přerušil ji Tom.

„Tak takhle to je,“ řekla Agnes a založila si ruce na prsou. „Tobě nejde o to, že jsi nás všechny ohrozil, ale o to, že nesouhlasíš s mým zapojení v odboji!“

„Nesouhlasit s tím snad můžu, ne? Nebo jsi čekala, že ti za to zatleskám?“

„Nemůžu uvěřit tomu, že už zase vedeme tuhle debatu!“ prskla.

„Já nemůžu uvěřit, že i po tom včerejšku chceš s Auguronovým odbojem spolupracovat!“

„Nebyl to Auguronův odboj, kdo mě dostal do nebezpečí!“ odpověděla naštvaně, ale okamžitě toho zalitovala – šla se sem přece usmířit, ne se znovu hádat, nechtěla do toho tématu zabíhat.

Tom v reakci na Agnesina ne zrovna uvážená slova kopnul do sekačky. Prsklo to a její motor se na chvíli rozjel. Agnes ledabyle mávla hůlkou směrem k sekačce, aby ji tím vyřadila z provozu; zapomněla však, že má pořád ještě pořád půjčenou Roxaninu hůlku, kterou ještě nikdy nepoužívala k neverbálním kouzlům, takže po nevyřčeném zaklínadle sekačka zakašlala a následně porostla mechem.

„Potřebuješ novou hůlku,“ poznamenal Tom.

„To nejspíš ano,“ souhlasila.

„Ale ta sekačka takhle vypadá líp,“ usmál se na ni. „Je taková… přirozenější.“

Agnes se trochu zachichotala. „Líp se sem hodí,“ přiznala. „Já už se nechci hádat, Tome,“ řekla pak tiše.

„Já taky ne,“ odpověděl a chytil ji za ruku. „Nechci, aby sis myslela, že jsem nějaký despota, který touží jenom po tom, abys seděla doma a starala se o Emily. Mám radost, že o tebe mají v odboji zájem. Jenom… prostě se bojím, chápeš?“

„Já si přece nemyslím, že jsi despota.“ Stiskla jeho dlaň. „Doprovodíš mě do Příčné?“ zeptala se pak. „Skočila bych k Timovi pro novou hůlku… a potom bychom si mohli zajít do té nové cukrárny, co otevřeli u Kouzelného zvěřince,“ navrhla.

„To zní skvěle,“ řekl Tom.

Natáhla se a sebrala mu z obočí kousek trávy, který se mu tam zachytil při sekání. „Ale nejdřív se, prosím tě, skoč osprchovat,“ požádala ho.

Vyhověl jí. Agnes si však všimla, že než se v koupelně svlékl, pro jistotu přehodil přes zrcadlo osušku. Pomyslela si, že by měla Roxaně navrhnout, aby si udělala komunikační spoj radši z toho zrcadla v chodbě.

***

V Příčné ulici bylo rušno – a v nové cukrárně, kam měli v úmyslu zajít, ještě víc. Tom se nabídl, že u cukrárny počká, aby chytil stůl, jakmile se nějaký uvolní, a Agnes tak vyrazila do hůlkařského obchodu Tima Gregoroviče sama.

Prošla kolem Kouzelného zvěřince a Hábitů pro každou příležitost; na chvíli se zastavila u výlohy Krucánků a kaňourů a potom rychle, trochu zahanbeně popoběhla kolem výlohy Olivanderova hůlkařství. Když brala za kliku Gregorovičova krámku, měla při tom pocit, jako by zrazovala tradiční britské hodnoty. Zhluboka se nadechla a vstoupila dovnitř.

Vypadalo to tu v podstatě stejně jako toho dne, kdy jí přesně v tomhle obchůdku Roxana nalila šálek kávy a pozvala ji, aby se stala členkou Augoronova odboje – jen tu bylo víc lidí. Agnes s jistým překvapením sledovala, jak Tim Gregorovič, jako obvykle oblečený v perfektně střiženém hábitu lehce extravagantního vzhledu, pobíhá od jednoho zákazníka k druhému, vychvaluje své výrobky až do nebes a občas trousí poznámky o tom, jak právě jeho hůlkařský um umožnil zničení Mlhy.

Opřela se zády o nízký parapet velikého okna, do nějž sama před slavnostním otevřením obchůdku lepila plakát s nápisem SKUTEČNÉ HŮLKY PRO SKUTEČNÉ KOUZELNÍKY. Všimla si, že tam pořád je – stejně jako bublinka, kterou tam při lepení nechala a která ji teď vytáčela s úplně stejnou intenzitou jako tehdy.

Zvonek u dveří znovu zacinkal, když nějaký postarší kouzelník opouštěl obchod a zajíkavě Timovi děkoval za to, že mu prodal hůlku s jádrem z kelpie, protože „tyhle věci se roky prostě nedaly sehnat a já na ně přitom nedám dopustit“. Potom odešly nějaké dvě uchichotané čarodějky, jimž Tim k čerstvě koupeným hůlkám zabalil i pugét vyčarovaných růží, takže tu kromě Agnes zbyla už jen poslední dvojice zákazníků – nějaká boubelatá čarodějka s kulatým obličejem a přísným pohledem v tmavých očích, která si zřejmě vysokým špičatým kloboukem na své hlavě kompenzovala svou malou výšku, a vedle ní se krčící růžolící, ale oproti své matce velmi hubené děvče s rusými vlasy téměř do pasu. Vypadalo tak na deset, maximálně dvanáct let a Agnes odvodila, že se jedná o budoucí studentku bradavické školy.

„Ale ano, používám i klasická hůlková jádra, jako je žíně z jednorožce či pero fénixe, jen blány z dračího srdce u mě nenajdete – právě ty jsem nahradil poledničími vlasy, které mají podobné vlastnosti a podstatně menší ekologický dopad,“ říkal zrovna Tim na dotaz oné boubelaté čarodějky.

„Co myslíte tím ekologickým dopadem?“ otázala se čarodějka ostražitě a přitáhla si dcerku blíž, jako by měla pocit, že Gregorovič řekl nějaké sprosté slovo.

„Nechci se podílet na zabíjení draků,“ vysvětlil jí hůlkař a usmál se. „Každý drak má pouze jedno srdce. Každá polednice má asi osmdesát tisíc vlasů – a na rozdíl od srdcí, ty vlasy jí dorůstají. Ale chcete-li se držet klasiky… tady, ať slečna zkusí. Jilm a žíně z jednorožce, dvanáct palců.“

Děvče dychtivě převzalo hůlku z Timových rukou a lehce s ní švihlo. V tu ránu jako by se obchodem prohnal uragán. V regálech to výhružně zapraštělo, z mnoha se sesypaly krabičky s hůlkami, skleněný kryt lampy visící ze stropu praskl a zasypal všechny přítomné sprškou drobných střepů.

„Výtečně – výtečně, ale to nebude ona, slečno,“ zasmál se Tim a opatrně si jilmovou hůlku vzal zase zpátky. „Máte skutečně talent,“ mrkl na děvčátko a to zčervenalo až po kořínky rusých vlasů. Zdálo se, že si toho nevšiml – v tu chvíli zrovna vlastní hůlkou opravoval škody, které malá čarodějka napáchala. Jakmile s tím byl hotov, přešel k jednomu z regálů, chvilku se v něm přehraboval a nakonec vytáhl úzkou krabičku. „Tahle by vám mohla vyhovovat… jedlové dřevo, fénix. Dvanáct a čtvrt palce.“

Tentokrát od něj dívenka hůlku přebírala mnohem opatrněji a když s ní švihla, její matka pro jistotu o krok ustoupila. Zřejmě věděla proč – z hůlky v tu ránu vyšlehly plameny, které zapálily Gregorovičův hábit. Hůlkař se znovu zasmál, vypadalo to však, že se přece jen trochu lekl. „Zajímavé… moc zajímavé… takový temperament… Takže to bude chtít nějakou akční kombinaci… něco, co vyzařuje bojovnost…“ mumlal příliš hlasitě na to, aby se to dalo považovat za něco jiného než divadelní představení. Používal podobné slovní obraty jako Ollivander – zřejmě zcela úmyslně proto, aby vyvolal u zákazníků pocit, že svému oboru rozumí stejně dobře jako on.

„Tak to teda ne,“ vložila se do toho boubelatá čarodějka. „Naopak, myslím, že by potřebovala něco, co ji trochu zklidní…“

„Hůlka si vybírá kouzelníka, madam,“ zopakoval jí Gregorovič tradiční hůlkařskou mantru a podal děvčeti elegantní, bohatě zdobenou hůlku. Agnes si povšimla, že tentokrát k ní neřekl vůbec nic, žádný popis dřeva ani jádra.

V okamžiku, kdy se malá rusovláska dotkla držadla hůlky, vystřelila z její špičky sprška pestrobarevných jisker. Tim zavýskl. „Perfektní! To je ono, to je ono! Dvanáct a tři čtvrtě palce, červený dub… a jádro z hřívy stříbrolva.“

„Řekla jsem, že chceme klasické jádro!“ zaprotestovala matka děvčete.

„A já řekl, že hůlka si vybírá kouzelníka,“ mrkl na ni Gregorovič. „Ujišťuji vás, že jde o výrobek nejvyšší kvality a stříbrolví hříva má přinejmenším stejně dobré vlastnosti jako pero fénixe.“

Čarodějka chvilku vypadala, že své dceři vytrhne hůlku z ruky, ale nakonec to neudělala – možná proto, že viděla, jak pevně rusovláska držadlo půvabné načervenalé hůlky svírala. „Kolik ta věc stojí?“

„Devět galeonů a sedm srpců,“ odpověděl Gregorovič.

„To je dost,“ poznamenala čarodějka.

„Nejvyšší kvalita,“ pokrčil rameny hůlkař. „Je to hůlka hodná krále a ujišťuji vás, že s ní vaše dcera dokáže provádět mocná kouzla. Ale jestli si přejete něco konvenčního, prosím, Ollivanderův obchod je naproti.“

To bylo sebevědomé, pomyslela si Agnes. Možná až příliš. Gregorovič a boubelatá čarodějka se chvíli přeměřovali pohledem. „Tak fajn,“ vyštěkla ta žena nakonec. „Zabalíte nám ji aspoň?“

„Ale ovšem,“ odpověděl. „Dovolíte, drahá?“ natáhl dlaň k malé rusovlásce. Trochu neochotně mu svou hůlku vrátila, jako by ji ani nechtěla pustit z ruky. Gregorovič svůj výrobek s nejvyšší opatrností a láskou položil do krabičky, zavřel víko a pečlivě zabalil do šedého papíru. Matka té dívky vysypala na pult přesně odpočítanou částku, potom shrábla balíček, popadla svou dceru za ruku a bez pozdravu opustila obchod.

„Megera,“ ulevil si Gregorovič, přešel ke dveřím a zamkl. „Ta malá bude s mou hůlkou hvězdou ročníku,“ poznamenal a potom se otočil k poslední zákaznici, která ještě nebyla obsloužena – tedy k Agnes.

„Ahoj, Time,“ pozdravila ho a seskočila ze svého stanoviště na parapetu. „Vidím, že obchody kvetou.“

„Jako nikdy,“ mrkl na ni hůlkař. „Myslím, že zanedlouho budu prodávat téměř tolik, co starej Oli. Získávám si docela dobrou pověst. Ale předpokládám, že ty sis nepřišla povídat o obchodech, viď, Agnes?“

Zavrtěla hlavou. Pokynul jí, aby s ním šla k pultu. „Slyšel jsem, že máš zničenou hůlku. Roxana o tom mluvila – a taky o tom, že ti půjčila svoji. Těší mě, že ses rozhodla novou koupit u mě a ne u Ollivandera.“

„Doufala jsem, že by šla ta stará spravit,“ vyletělo z Agnes dřív, než se stačila zarazit. Tim k ní při těch slovech stál zády, takže nevěděla, nakolik rozmrzele se v tu chvíli zatvářil.

„Přinesla jsi ji?“ zeptal se.

Agnes přikývla a vytáhla svou starou hůlku z kabelky. Byla omotaná bílým hedvábným šátkem jako pohřebním rubášem. Gregorovič si rozbitou hůlku opatrně převzal, položil na pult a rozbalil ji. Při pohledu na roztřepený konec s chybějící špicí se trochu otřásl. „Červený dub,“ poznamenal. „Stejně jako ta hůlka, kterou jsem právě prodal. A uvnitř…“

„… žíně jednorožce,“ doplnila ho Agnes.

„Jak byla původně dlouhá?“ otázal se. „Potřebuju vědět, jak velká část z ní chybí. Možná bych byl schopný ji zkrátit a znovu přimět k funkci, ale obávám se, že už nikdy nebude jako dřív.“

„Měla jedenáct a půl palce,“ pípla Agnes. V krku jí narůstal obrovský knedlík. Od chvíle, co byla její hůlka poškozena výbuchem, v sobě živila naději, že ji Tim Gregorovič dokáže opravit. Představa, že by to nešlo – že by o tu hůlku měla přijít teď, když k sobě konečně znovu našly cestu – ji děsila. Po událostech na Ministerstvu a zničení Mlhy se z ní a hůlky z červeného dubu znovu staly nejlepší kamarádky. Nechtěla ani pomyslet na to, že bude po všem.

Tim vytáhl metr a přeměřil rozbitou hůlku. Agnes slyšela, jak nesouhlasně zamlaskal. „Chybí přes palec,“ poznamenal. „To je dost. Poslyš, Agnes, zkusím, co půjde, ale vlastnosti té hůlky se nejspíš po opravě výrazně změní. Možná… možná by bylo lepší…“

„Já vím,“ přerušila ho. „Jen s tím asi ještě nejsem úplně smířená.“

Neodpověděl, jen se na ni díval. Ohníčky, které obvykle hořívaly v jeho očích, teď jako by pohasly. Měl v pohledu najednou skoro tolik zármutku jako na pohřbu Jean, kdy si s Agnes sedli vedle sebe a ona ho chytila za ruku, když otevřenou rakev bělovlasé čarodějky pohltily kouzelné plameny. Tehdy se začali přátelit – právě v tu chvíli. Přistupovali k sobě jinak. Tim téměř úplně přestal směrem k Agnes házet svoje dvojsmyslné narážky a postupem času jí začal tykat. Obojí považovala za příjemnou změnu.

„Takže ty nepoužíváš blány z dračího srdce?“ zeptala se, aby se na chvíli k tématu nové hůlky nemusela vracet.

Přikývl. „Nevidím důvod, proč by měly být lepší než dračí šupiny… ostatně, i z fénixe i jednorožce se používá právě pokryv těla a ne vnitřnosti.“

„A navíc je to určitě drahé, viď,“ poznamenala s lehkým úšklebkem.

„To tedy ano,“ mrkl na ni. „Poledničí vlasy mám naproti tomu téměř zadarmo. Podařilo se mi totiž spřátelit s náčelnicí jedné malé skupiny v Podtatří… vodí mi své nejkrásnější dcerušky, abych jim ty vlasy stříhal.“

„Polednice jsou krásné?“ povytáhla Agnes obočí.

„Dokud jsou mladé, tak velice,“ odpověděl Gregorovič. „A navíc vysoce magické, jako celá řada těch východoevropských potvor… jenže většina z nich je tak divokých, že se k nim běžný kouzelník vůbec nedokáže přiblížit.“

„Ale ty nejspíš nejsi úplně běžný kouzelník,“ usmála se Agnes.

„Mám dobré kontakty,“ zazubil se na ni. Tmavé oči se mu při těch slovech rozzářily jako řeřavé uhlíky. „Poslyš, chci ti něco ukázat…“ řekl a kývl na ni, aby s ním šla do zadní části obchodu. Poslechla.

Za posledním regálem se jí otevřel pohled na Timovu pracovnu velmi podobnou té, kterou měl v centrále. Na dřevěném stole stála silná lampa a svěrák s částí hůlky uvnitř; kolem se válely všelijaké nástroje k práci se dřevem a několik lup s různě tlustými čočkami.

„Podívej se semhle,“ řekl Gregorovič, rozsvítil lampu a podal Agnes jednu obzvláště tlustou lupu. Novinářka si chvilku musela zvykat na ostré světlo, které pracovnu naplnilo; teprve potom se s lupou v ruce sklonila nad hůlku, kterou jí Tim ukazoval.

Byla to vlastně jen polovina hůlky s otevřenou jádrovou dutinou, v níž se nacházela síťka z nějakých jemných vláken. Při bližším pohledu Agnes zjistila, že uvnitř té síťky ještě cosi je, nebyla však schopná rozpoznat, o co se jedná.

„Dračí šupina,“ vysvětlil jí Tim se zatajeným dechem. „Vybroušená do tenké destičky a opletená nejjemnějšími žíněmi okřídlených koní. První hůlka z kompozitního materiálu, zatím prototyp, samozřejmě. Žíně usměrňují magii na šupinu, ta ji v sobě uchovává a násobí a znovu ji posílá do žíní, které vedou do špičky hůlky. Myslím, že by tenhle druh spojení mohl odstranit nevýhody takzvaných nestabilních jader a umožnil by tak širší výběr v tom, co se dá do hůlky vložit.“

Agnes uznale pokývala hlavou a odložila lupu na stranu. „Proč používáš žíně okřídlených koní a ne jednorožců?“ otázala se.

„Jednorožci jsou příliš magičtí,“ odpověděl jí na to. „Kdybych v jádru spojil dvě stejně silné komponenty, hůlka by byla sice velmi mocná, ale přehřívala by se a mohla by poškodit svého uživatele,“ vysvětlil a trochu si promnul ruce. Na obou měl ošklivé jizvy po spáleninách, které získal při testování Tlusté Berty. Agnes se znovu vybavila vzpomínka na až po předloktí dočerna spálené ruce Jean Whiteové.

„Time, byl jsi na té dnešní schůzce s ministryní?“ zeptala se úplně mimo téma. Vlastně to až tak mimo nebylo, protože myslela na Tlustou Bertu a na to, jestli se bude muset skutečně přesouvat na Ministerstvo kouzel.

Hůlkař přikývl. „Ano, vrátil jsem se sotva půl hodiny předtím, než jsi přišla. Vlastně jsem se divil, že tě nepozvali, vzhledem k tomu, co se řešilo.“

„Co se tam dělo?“ zeptala se Agnes.

Gregorovič potřásl hlavou. „Ministryně Grangerová si vzala do hlavy, že Tlustá Berta není na centrále dost v bezpečí,“ poznamenal, co už Agnes věděla. „Vymohla si její přesun na Ministerstvo. Roxana s Harrym s tím souhlasili, ale až poté, co jim Grangerová předvedla komplet všechna bezpečnostní opatření, které hodlá kolem Berty vystavět. A taky potom, co byl odboji slíben neomezený přístup do archivu bystrozorů.“

„Takže Berta se bude opravdu stěhovat?!“ otázala se Agnes překvapeně.

„Ano, bude se stěhovat,“ řekl trochu nevrle. „Osobně jsem s tím nesouhlasil, ale přehlasovali mě. Proč jsi chtěla neomezený přístup do archivu bystrozorů?“ zeptal se pak. „Roxana tvrdila, že ho potřebuješ, abys mohla najít Rowlingovou. Zaručení toho přístupu byl jedním z důvodů, proč ten Bertin přesun nakonec odsouhlasila.“

Nejspíš jí trochu vyčítal, že kvůli ní skončí jeho životní dílo na místě, kde k němu nebude moct. Takže Roxana všem řekla, že to byl Agnesin nápad? Znamená to… znamená to, že ji to nechá dělat? Že to bude ona, kdo dostane za úkol najít skutečné jméno Rowlingové?

Chvilku přemýšlela, jak mu na to odpovědět. Pokud Roxana na té schůzce všem nevysvětlila, z jakého důvodu se potřebují dostat do bystrozorského archivu, možná nechce, aby se to kdokoliv další dozvěděl. Jenže před Agnes přece neřekla nic o tom, že by to bylo tajné, nezakázala jí o tom mluvit. Tomovi taky nikdo nezakázal zburcovat Denního věštce, a jak to dopadlo. Vlastně ve výsledku dobře. Chytili přece Farrella a Agnes dostala své interview s jediným přeživším rodu Malfoyů.

Řekne mu to. Už se rozhodla. „Víš o tom, že odboj chytil a vyslýchal několik lidí od Rowlingové?“ zeptala se Tima tiše.

Tim přikývl. „Jeden z nich skončil s mozkem na fašírku poté, co se mu Roxana pokusila dostat do hlavy,“ řekl.

„Ten druhý ne,“ odpověděla Agnes. „Byla jsem u jeho výslechu. Pod veritasérem prozradil, že Rowlingovou chrání staré kouzlo – něco na způsob Fideliova zaklínadla,“ vysvětlila, co jí celá ta věc připomínala. „Pokud neznáš heslo, neuvidíš ji, neuslyšíš ani neucítíš. To heslo je její jméno – to skutečné. Její spolupracovníci ho znají, ale nejsou schopní ho prozradit, protože je váže Neporušitelný slib.“

Viděla, jak se na ni trochu zmateně dívá. „A ty myslíš, že v archivu bystrozorů to jméno najdeš? Proč by tam mělo být?“

„Je tam,“ odpověděla Agnes přesvědčeně. „Už ho tam totiž kdysi našla Jean. Někde v nedořešených případech. Tak se tehdy dostala k Rowlingové.“

Tim si od pracovního stolu přitáhl stoličku a usadil se na ni. Agnes si všimla, že se mu třesou ruce, ty popálené ruce, které se tak zoufale snažily přimět Jeanino srdce k funkci, i když všichni věděli, že už je to zbytečné. „Takže ty půjdeš do toho archivu… a budeš se prohrabávat všemi složkami případů, které Jean jako bystrozorka řešila, abys v nich našla skutečné jméno Rowlingové?“ zeptal se.

„Nejspíš,“ řekla Agnes. „Pokud Roxana říkala, že to bude moje práce, pak…“

„Uvědomuješ si, že ty složky budou plné jmen? Neřekla ti Jean ještě něco – cokoliv – aby se ten výběr aspoň trochu zúžil?“ přerušil ji.

Musela zavrtět hlavou. „Jsem si jistá, že to tam někde je. Dříve nebo později…“

Tim k ní zvedl oči. Jestliže v nich za normálních okolností hořely ohníčky, teď to byly ohně. Skoro měla tendenci o krok ustoupit. „Nech mě jít s tebou,“ požádal ji Gregorovič. „Nech mě ti pomoct. Já Žiletku znal, Agnes, znal jsem ji víc než kdokoliv. Vím, jak myslí… jak myslela, jestli si tam něčeho všimla, všimnu si toho taky.“

Chtěl ji pomstít; zajistit, aby ta její strašná smrt, ta oběť, kterou podstoupila, dávala smysl. Možná se s ní prostě chtěl znovu setkat, byť takhle zprostředkovaně, protože to byl jediný způsob, který mu zbyl – jen se dotýkat se stejných stránek, jakých se dotýkala i Jean, hledat smysl v jejích ručně psaných poznámkách, snažit se zachytit zbytky její ibiškové vůně, která ulpěla na starém pergamenu.

Agnes nebyla schopná mu říct ne, protože někde ve skrytu duše toužila po tomtéž. „Tak dobře,“ odpověděla. „Jestli mi to odboj opravdu dá za úkol, přiberu tě k tomu.“

Vstal. Tmavé oči žhnuly vnitřním ohněm, když udělal krok k ní a chytil ji za obě ruce. „Děkuji ti,“ řekl tichým hlasem. „Vážím si toho. A slibuji, že nebudu na obtíž. A… taky ti dám slevu na jakoukoliv hůlku, o kterou si řekneš,“ mrkl na ni pak – a už to byl zase ten veselý, rošťácký Tim Gregorovič, jakého znala.

„Ale zkusíš spravit tu starou, že jo?“ ujišťovala se.

„Ovšem,“ slíbil jí. „Přesto si myslím, že bys měla můj obchod podpořit koupí nějakého nového kusu… ostatně, pokud si vzpomínám, ráda jsi nosila dvě hůlky, nebo ne?“

S tím nemohla než souhlasit. „Tak pojďte, slečno Gebauerová, něco vám vybereme,“ zazubil se na ni a nabídl jí rámě. S úsměvem přijala. Hráli spolu v tu chvíli takovou hru. Ona dělala, že neví, jak moc mu chybí Jean a jak moc pořád myslí na den, kdy ji ztratil – a on dělal, že dokáže opravit její dokonale zničenou hůlku z červeného dubu.

***

Měla pocit, že jí prošla rukama asi tak polovina hůlek z obchodu, než se konečně Tim objevil s úzkým balíčkem v ruce a tajemným úsměvem na rtu. „Zkus tuhle,“ řekl a podal jí hůlku z velmi světlého dřeva. Agnes ji od něj převzala s jistou nedůvěrou v očích – už skoro přemýšlela, že jí prostě Gregorovičovy výrobky nejsou souzeny a měla by se vrátit k Olivanderovi.

Ve chvíli, kdy obtočila prsty kolem útlého držadla téhle konkrétní hůlky, najednou věděla, že je něco jinak. Byla si tím jistá ještě dřív, než jí švihla – prostě cítila, jak jí z té věci jde do konečků prstů teplo, sálavá, hřejivá energie, která stoupala vzhůru jejím tělem až někam k lokti.

Zatajila dech a trochu se napřáhla. Viděla, že Tim taky ani nedutá, čeká na první kouzlo, které měl jeho výtvor předvést. Hlavou jí probleskla vzpomínka na to, jak si vybírala svou první hůlku u Ollivandera. Tehdy nemusela čekat tak dlouho – vybrala si ji snad druhá nebo třetí hůlka, kterou zkusila – ale ten pocit byl stejný, za to by dala ruku do ohně.

Mávla. Špička hůlky se rozzářila stříbrným světlem, které procházelo dřevem až pod Agnesiny nehty, do prstů, do dlaně, do předloktí… Zavřela oči. Zdálo se jí, jako by ji to světlo naplňovalo zevnitř, jako by nebylo nic víc, jen to úžasné, zářící světlo…

Pletla se – bylo to úplně jiné, než když si ji vybrala její první hůlka. Mnohem silnější. Měla pocit, že se snad vznáší několik stop nad podlahou obchodu. Jako by její duše a jádro té hůlky byly na pár okamžiků spojené. Celé její vědomí bylo naplněno divokou, těžko popsatelnou radostí. Neodolala – musela se rozesmát, prostě s tím nedokázala bojovat.

„JO! To je ono, to je ono, Agnes!“ slyšela odněkud zdálky Tima. Jeho hlas ji donutil otevřít oči.

Světlo pohaslo; pořád ale cítila, že ho má někde uvnitř sebe jako takový malý plamínek připravený znovu zahořet. Srdce jí divoce bušilo. Blaženě se usmívala a zřejmě při tom vypadala dost komicky, soudě podle toho, jak se na ni zubil Gregorovič.  „Síla, co?“ otázal se jí, zřejmě vrcholně spokojen sám se sebou.

 „Co to bylo?“ otázala se. „Nikdy jsem… nikdy jsem necítila nic podobného.“

„Dokonalé spojení,“ řekl Gregorovič a v očích mu už zase tančily jiskřičky. „Jedenáct a tři čtvrtě palce, jeřáb a stříbrolví hříva. Jeřáb je obzvláště vhodný pro obranná kouzla všeho druhu; říká se o něm, že se z něj nedá udělat hůlka pro černokněžníka, protože to dřevo zkrátka ke zlu nepřilne. A stříbrolev je zase ztělesněním odvahy bojovat, i když je všechno ztraceno. Zřejmě jsi prostě čistá duše, Agnes,“ mrkl na ni.

Zčervenala až ke kořínkům vlasů. „O tom dost pochybuji,“ poznamenala; tak se opravdu ani trochu necítila. Opatrně odložila jeřábovou hůlku na pult. V okamžiku, kdy to udělala, už ji měla chuť vzít do ruky znovu. „Co je to vůbec ten stříbrolev? Nikdy jsem o něm neslyšela.“

„To se nedivím,“ odpověděl Tim. „Většina Britů nemá tušení, jací kouzelní tvorové žijí za hranicemi.“ Agnes se při těch slovech trochu nafoukla – měla za to, že o kouzelných tvorech toho ví celkem dost. Zřejmě ne tolik jako on.

Hůlkař povzneseně pokračoval ve své řeči. „Stříbrolev je vzácné stvoření vyskytující se ve střední a východní Evropě. Vypadá jako veliká kočkovitá šelma, vzhledem nejvíce podobná lvu. Jeho hříva i srst je však stříbřitě bílá, což jde nejlépe pozorovat v ranním slunci. Oproti běžným lvům se liší také tím, že má dva ocasy. Obecně se má za to, že tento druh vznikl křížením lvů přivezených z jejich africké domoviny s jakousi, dnes již vymřelou, kouzelnou kočkovitou šelmou podobnou rysům.“

„A je-li hříva stříbrolva použita jako jádro hůlky, náhle to zvedá cenu výrobku z obvyklých sedmi až osmi na celých devět galeonů, co?“ ušklíbla se Agnes.

„Tobě ji klidně prodám za šest,“ mrkl na ni. „Každopádně stříbrolev je extrémně zajímavý. Je plachý a špatně se množí, takže potkat ho je obrovská vzácnost. Zjevuje se jen lidem čistého srdce ve chvílích, kdy potřebují dodat odvahu.“

Znovu se červenala. Sáhla pro váček s penězi, aby odpočítala Timovi jeho šest galeonů – pak přidala ještě jeden, protože hůlka za šest galeonů byla opravdu příliš levná. „Jak ses dostal ke stříbrolví hřívě, když je tak vzácná?“ otázala se, když natáhl ruku, aby od ní peníze převzal.

„Občas mám štěstí na dobré obchody,“ mrkl na ni a přepočítal galeony. „Říkal jsem, že za ni chci šest,“ poznamenal.

„Ber to jako sponzorský dar,“ odpověděla Agnes.

„Chceš ji zabalit?“ kývl k hůlce.

„Vezmu si ji rovnou,“ odpověděla a shrábla svou novou hůlku do kapsy. Neuniklo jí, že se Gregorovič velmi spokojeně usmál, když to udělala. „Nashle, Time. Dáme si vědět… ohledně té věci,“ řekla, když už sahala po klice.

„Budu čekat,“ řekl na to s lehkou úklonou. „Moment,“ zarazil ji ještě a švihl hůlkou směrem ke dveřím tiché alohomora. Ozvalo se cvaknutí zámku. „Teď můžeš. A pozdravuj Toma!“

„Jasně,“ usmála se Agnes a vyšla ven. Myslela přitom na to, jak moc nenadšený asi Tom bude, až za ním konečně dorazí do té nové cukrárny – zdržela se totiž u Gregoroviče podstatně víc, než chtěla. Když však k cukrárně přišla, zjistila, že se mu podařilo ulovit stůl teprve před pár okamžiky a zrovna jí objednal pohár s vanilkovou zmrzlinou. Pochválila ho za tu nečekanou, ale o to příjemnější ukázku telepatie a usadila se k němu.

Zbytek návštěvy Příčné ulice plynul příjemně líným tempem. Nová hůlka v kapse Agnesina hábitu trochu hřála, zatímco ta stále ještě půjčená Roxanina, po které se plazil dřevěný hádek, byla pro jistotu schována na samé dno kabelky, kde teď ležela a tvářila se nevrle.

Před návratem domů Tom zaběhl do Hábitů pro každou příležitost a sehnal maličkou čarodějnickou čapku pro Emily. Byl z ní hrozně nadšen, a přestože Agnes tvrdila, že je to ten nejpříšernější kus oděvu, jaký kdy viděla, nedal si její koupi vymluvit.

Autor: TajemnyKvetak, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction Harry Potter

Sdílet

Diskuse pro článek Ukradený svět III - 6. kapitola: