OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Dangerous Liaisons - Am I a hunter of vampires? Yes, I am. - 4. kapitola

07.05.2016 (10:00) • NikaV • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 3× • zobrazeno 1255×

13. 2. 2010

Dneska tam byl znovu. To není moc velké překvapení, když je tam pokaždé, když jsem tam já. Pokaždé, když si ho holky v práci všimnou, tak se na mě tak divně culí. Raději je už ignoruju. Naštěstí neví, že s ním mám možná rande. Vlastně nevím, jestli to je opravdu rande.

Dnes jsem byla normálně v práci, roznášela jsem pití a jídlo a moc jsem si ho nevšímala. Tedy až do doby, kdy si objednával. V tu chvíli jsem za ním přijít musela. Právě měl rozevřený nějaký časopis a něco si v něm četl. Ani nezvedl hlavu, když jsem přišla.

„Co to bude?" zeptala jsem se ho a vytáhla jsem si malý bloček.

„Jednu kávu," odpověděl mi. Ani nepohnul hlavou, ale pozvedl víčka a podíval se na mě. Přitom se pousmál.

„Dobře," kývla jsem a sehnula jsem hlavu, abych si zapsala jeho objednávku.

Mezitím konečně zvednul hlavu a podíval se na mě pořádně. „Co děláš zítřejší večer?"

Podívala jsem se na něj. Tuhle otázku jsem nečekala. „Pracuju," odpověděla jsem mu, přičemž jsem úmyslně zalhala. Schovala jsem tužku a vydala jsem se pryč.

Jenže v tu chvíli promluvil a to mě zarazilo. „Lžeš," pronesl klidně.

Otočila jsem se a podívala jsem se na něj. „Co?" pozvedla jsem obočí.

„Znám tvůj rozpis služeb," pousmál se. „Zítra nepracuješ." Je vůbec něco, co o mně neví?

„A nenapadlo tě, že jsem si třeba s někým prohodila směny?" pozvedla obočí. „Maggie má přítele a chce strávit Valentýna. Prohodila si se mnou směny. A mimochodem, je zarážející, že o mně víš první poslední a já o tobě nevím vůbec nic."

„V tom případě tu nastal zajímavý paradox v čase. Jak si s tebou mohla domluvit prohození směny, když před chvílí měla takový zajímavý telefonát. Její přítel Jack jí oznámil, že nastala změna plánu a že zítra bude mít čas, takže si budou moct zítra někam vyrazit. Maggie mu na to řekla, že si s tebou zkusí prohodit směny. Takže buď má jedna z vás stroj času, nebo si vymýšlíš." Na chvilku se odmlčel a potom ještě dodal: „A bydlím v apartmánech Hollis. Teď už o mně něco víš."

Pitomý upírský zlepšený smysly. Já jsem měla v plánu jít zítra do kina. Dávají film, který bych ráda viděla a který jindy nedávají. Jinak bych si musela počkat, až ho budou prodávat na DVD, nebo si ho stáhnout na internetu, jenže to není ono. Sice ten film dávali už dřív, ale já jsem se předtím do kina nedostala. Neměla jsem čas.

„Dobře, přiznávám se," pokrčila jsem rameny. „O víkendu jsem si vyrobila stroj času a rovnou jsem ho vyzkoušela. Ale teď jsem z toho trochu zmatená."

„Takže mám teď příležitost ovlivnit Maggie, aby tě nežádala o tu směnu. Vznikl by tak paralelní vesmír, ve kterém máš zítra volno. Co bys dělala?"

„Šla bych do kina," pokrčila jsem rameny. „Proč se ptáš?"

„Zrovna jsem přemýšlel, co budu zítra dělat. Kdybych taky zašel do kina, vadilo by ti to?" pozvedl obočí.

„To záleží, jestli bys tam šel sám, nebo s někým," odvětila jsem.

„Ještě jsem se nerozhodl," pousmál se. Takže v překladu já půjdu do kina a on se tam vnutí taky, takže z toho bude něco jako rande. Nakonec jsem se otočila a šla jsem mu udělat tu kávu.

Při tom mě zarazila Maggie. „Jul, můžu tě o něco požádat?"

„Můžeš se mě zeptat, jestli si s tebou zítra prohodím směny, ale já ti řeknu ne," odpověděla jsem jí rovnou i na její následující otázku.

Zarazila se. „Co? Jak víš, na co jsem se tě chtěla zeptat?"

„Asi jsem jasnovidka," pokrčila jsem rameny a nalila jsem do hrnku kávu.

„Proč si se mnou vlastně nechceš prohodit tu směnu? Já myslela, že zítra nic nemáš."  A nedá mi s tím pokoj. Musí dál marně doufat, že si to nakonec rozmyslí.

„Už mám. Takové rande," pronesla jsem lhostejně a hrnek jsem položila na tác. Trochu jsem přitom lhala. Technicky to není úplně rande. Nebo možná je. To se ještě uvidí podle toho, jestli se tam objeví. A když se neobjeví, tak si vymyslím nějakou lež. Vlastně mi může být úplně jedno, jestli se tam objeví, nebo ne. Já si prostě zajdu do kina a k tomu ho nepotřebuju. Ať si myslí, co chce, já na něj nebudu nijak čekat nebo koukat, jestli se objeví. Prostě půjdu sama do kina.

Přesto jsem si další den dávala záležet na tom, jak vypadám. Vzala jsem si džínovou sukni a legíny, což je u mě změna, když většinou nosím kalhoty různých barev. Jen doufám, že mi nebude moc zima. Je únor a venku je pořád zima, ačkoliv sníh už zmizel. Snad mám dost teplé kozačky. Jinak jsem si na sebe vzala ještě tílko, svetr a teplý zimní kabát. Snad mě zahřeje.

S účesem jsem se moc nezabývala. Dneska jsem měla štěstí, že mi vlasy vytvořily pěkné blonďaté vlny, takže jsem se ani nemusela nijak zvlášť se je snažit zkrotit. Líčení jsem taky nějak odbyla, ne moc výrazná rtěnka a lehké zvýraznění očí. To je všechno, co se svým kosmetickým uměním zvládnu. Maximálně si ještě občas někdy zvládnu dát make-up a pudr.

Jenže ačkoliv jsem si předtím usmyslela, že se nebudu koukat, jestli někde Klause uvidím, párkrát jsem to porušila. Možná i víckrát, než jen párkrát. Vlastně jsem čekala, že se mi objeví u dveří, když budu vycházet. Jenže tam nebyl. Ani před barákem, ani cestou jsem na něj nenarazila. Stejně tak nebyl ani v kině. Nakonec jsem si kupovala jeden lístek sama pro sebe na film Paranormal Activity 2. Vybrala jsem si místa někde uprostřed.

Ale dokud nezačal film, stále jsem se dívala ke vchodu, jestli se tam neobjeví, ale stále nepřicházel. Byla jsem nervózní. Napřed mi naznačí, že se tu objeví, a nakonec nic? Neměla jsem se nechat tolik strhnout tou myšlenkou, že by to bylo rande. Nakonec, když zhasla v sále světla a na plátně se objevily první titulky, jsem už vzdala vyhlížení po něm a začala jsem se dívat na film.

Zezačátku byla trochu nuda, kamery ukazovaly jejich denní život, kde se nedělo nic moc zvláštního. Občas, když atmosféra napovídala, že přijde nějaká lekavá scéna, jsem raději uhnula pohledem a koukala jsem se na dolní roh plátna, nebo jsem rovnou zavřela oči. Ale zhruba v polovině filmu nastala jedna scéna v kuchyni. Hlavní hrdinka seděla v kuchyni a ozvalo se pár divných zvuků. Když se pak rozhlídla, co to bylo, najednou se otevřely všechny skříňky v kuchyni. Při tomhle jsem se hodně lekla, až jsem nadskočila. A stejně tak i moje srdce málem vyskočilo z mého těla a odletělo navěky do teplých krajin.

Jenže vzápětí mě někdo napravo chytnul za ruku. Otočila jsem hlavu a naštěstí tam nebyla žádná postava z hororových filmů. Ačkoliv vlastně ano. Vedle mě seděl Klaus, který jakožto upír si zaslouží svoje místo v některých filmech. Ale tím, jak stisknul moji ruku, by si zasloužil roli spíš v romantickém filmu. Silný muž zachraňující vyděšenou dívku. A já jsem se vážně bála a po zbytek filmu jsem sice stále uhýbala pohledem u děsivých scén, ale zároveň jsem mu i při tom mačkala ruku. Nestěžoval si a vzhledem k tomu, jak moc malou sílu v rukách mám, to možná ani necítil.

Ale v jednu chvíli se ve filmu objevila jedna nudnější scéna, kde mluvili o tom, jak se zbavit toho démona v té holce. V tu chvíli jsem otočila hlavu a podívala jsem se na Klause. Jeho oči byly upřené přímo na plátno. Vypadal přitom vážně roztomile, jak tak zaujatě pozoroval dění ve filmu. Kéž bych si ho tak mohla vyfotit.

Ale tuhle roztomilou chvíli přerušil, když otočil hlavu a podíval se na mě. Najednou jsem si uvědomila, že naše obličeje dělí jenom pár centimetrů, protože, aniž bych si to uvědomila, jsem se k němu při zkoumání jeho roztomilosti podvědomě trochu naklonila. Výsledkem toho byla tahle mezi námi malá mezera, které by se mohl jeden z nás snadno zbavit polibkem. A přesně to udělal.

Naklonil se ke mně a spojil svoje rty s mými. Políbil mě něžně a jemně, ale stejně jsem ten polibek vnímala s obrovskou intenzitou. Zavřela jsem oči a užívala jsem si jeho rty zkoumající moje a tu následnou horkost a vzrušení, které mi projelo tělem. Kdybych bývala byla teď stála, tak by se mi pod tou něhou, s jakou mě políbil, podlomila kolena. Naštěstí jsem seděla a jednou rukou jsem stále držela tu jeho, zatímco jeho druhá ruka mě jemně pohladila po tváři. Na dotek byla jeho dlaň trochu studená, ale měkká a velmi příjemná, a následně ji přesunul do mých vlasů. Odměnou mu bylo, že jsem ho škádlivě kousla lehce do spodního rtu a vzápětí jsem ho ukonejšila polibkem.

Přála jsem si, aby ten okamžik nikdy neskončil. Jenže on ten polibek nakonec ukončil tím, že se odtáhl. Trvalo to jenom několik dlouhých sekund, ale já jsem měla pocit, jako by to trvalo celou věčnost. Až teprve poté, co se odtáhl, jsem otevřela oči a nadechla jsem se. Zjistila jsem, že on už má svoje otevřená a dívá se do těch mých. Jeho ruka stále byla v mých vlasech a jeho prsty jemně hýbaly pramínky mých vlasů. Vyvolával tak ve mně elektrizující pocit a já jsem dostala chuť ho políbit znovu.

Páni, sedím ve tmě v kině s upírem a mám ho chuť políbit. Hlavně že jsem si před měsícem usmyslela, že se pomstím za to kousnutí a najdu si způsob, jak ho zabít. A teď se s ním líbám v kině. Jak přesně do mého plánu zapadá líbání? Uhnula jsem pohledem a zadívala jsem se na film. Ani jsem se na něj nemusela podívat, abych věděla, že on na film nekouká. Místo toho se díval dál na mě a já jsem ucítila, jak mi pod tím pohledem začaly červenat tváře.

Tímhle stylem pokračoval zbytek filmu, ale ten konec filmu jsem ani moc nevnímala, protože mě rozptýlil tím polibkem. Navíc po celý zbytek filmu jsme se pořád drželi za ruce. Sice už jsem mu tu ruku nemačkala, ale stejně si našel způsob, jak mě dál rozptylovat od filmu, skrz krouživé pohyby prstů na mé dlani. Až nakonec film skončil a nastal čas zvednout se ze sedadla, vyhodit pytlík od popcornu, teda kdybych nějaký měla, a jít z kina pryč.

Zamířila jsem do předsálí kina k šatně, kde jsem si předtím odložila kabát. Klaus mě mlčky následoval, a když jsem získala svůj kabát zpátky, podržel mi ho a pomohl mi se do něj dostat jako pravý gentleman. Během toho ani jeden z nás neřekl ani slovo.

Nakonec jsem promluvila jako první, když už jsme stáli venku před kinem. V tu chvíli jsem si totiž všimla na obloze měsíce. Postupně ubýval a blížil se nov, myslím, že úplněk byl asi před dvěma týdny.

„Existují i vlkodlaci?" zeptala jsem se ho, jelikož na ty vlkodlaky jsem si díky měsíci vzpomněla. Nedávno jsem nad tím přemýšlela a dospěla jsem k závěru, že když existují upíři, tak by mohli i vlkodlaci.

„Existují," pousmál se a vydal se se mnou ulicí pryč od kina. „Vlastně vedle jednoho právě teď stojíš."

Překvapeně jsem na něj pohlédla. „Ty jsi vlkodlak? Já myslela, že jsi upír."

„Upír jsem také. Je to trochu komplikovanější. Správně bych měl být hybrid."

„Takže až bude úplněk, mám se bát, že mě kousneš a ze mě se pak stane taky vlkodlak?" zeptala jsem se ho a prohlédla jsem si ho. Zkusila jsem si ho představit celého chlupatého a došla jsem k závěru, že by mu to moc neslušelo.

„Ne, moje vlkodlačí část je bohužel spoutaná," odpověděl mi a já jsem si povšimla změny jeho výrazu. Poznala jsem na něm, že by radši byl, kdyby jeho vlkodlačí část byla volná. Ale asi o tom nechtěl mluvit, protože změnil vzápětí téma z kletby. „Ale i kdyby tě kousnul jakýkoliv normální vlkodlak, tak se potom taky nestaneš vlkodlakem. Musela by ses s tím narodit a někoho zabít, ať úmyslně, nebo neúmyslně."

„Takže jsem v bezpečí a zůstanu člověkem," poznamenala jsem.

„Pokud tě neproměním v upíra," odvětil.

„Tohle bys mi udělal?" pozvedla jsem obočí.

„Možná ano," podíval se mi do očí. „Chtěla bys to?"

„Možná ano," odpověděla jsem mu stejným způsobem. „Ale ne teď," dodala jsem vzápětí.

„Na co chceš čekat?" zeptal se mě.

„Chci promovat jako člověk," odpověděla jsem mu. „A potom... Bůh ví, co bude," pokrčila jsem rameny. „Nenudíš se někdy?"

„Ani ne," zavrtěl hlavou. „Vždycky se něco najde, jak se zabavit."

„Například chodit do jednoho bistra a pít tam kávu bez pořádného důvodu," poznamenala jsem.

„Třeba mi chutná ta káva, kterou tam vaří," namítl.

„Takže to vůbec nesouvisí s tamější obsluhou?" zeptala jsem se ho s úsměvem.

„Možná ano," přiznal a podíval se na mě. „Původně jsem chtěl najít něco, čeho se ta jedna servírka bojí. Ale pak jsem změnil svůj záměr s ní."

Hlavou mi proběhla vzpomínka na ten vzkaz, který mi před několika dny nechal na stole v bistru a ve kterém naznačil, že mě chce dostat do postele. „Takže tu servírku chceš dostat do postele," pronesla jsem. Neodpověděl, nepotvrdil to a ani nevyvrátil. Jenom se tak nějak zvláštně usmál a šel ulicí dál. „Když ji chceš dostat do postele, tak proč ji prostě neovlivníš, aby se s tebou vyspala?" zeptala jsem se ho.

„Protože bere sporýš a kvůli tomu ji nemůžu ovlivnit. Sporýš brání ovlivnění," vysvělil mi a během toho se na mě znovu ani nepodíval. Ale po chvíli se najednou zastavil a já jsem se na něj tázavě podívala, jelikož jsem nechápala, proč zastavil. Vysvětlení jsem dostal vzápětí, když se na mě podíval a řekl mi: „Ale mohl bych udělat tohle."

Pak už jsem zaznamenala jenom záchvěv vzduchu a jednu cizí ruku kolem mého pasu. Vzápětí už jsem stála v postranní uličce opřená zády o zeď a těsně u mě stál Klaus. Jeho ruka stále spočívala na mém pasu a jeho druhá ruka se nacházela na mé tváři. Dělilo nás jenom pár centimetrů. Pár vteřin se mi díval do očí a pak už jsem ucítila jeho měkké rty, jak mě líbají.

Trvalo mi několik dalších vteřin, než jsem si uvědomila, co se děje, a poté jsem zavřela oči a polibek jsem začala opětovat. Ale tohle mělo k tomu polibku v kině daleko. Ten předchozí polibek byl spíš jemný a něžný, tenhle byl mnohem vášnivější a tvrdší. A nepřestával. Hladově dobýval moje rty, zatímco jeho ruka mě pevně objala kolem pasu. Přitiskl se ke mně natolik, jak jen to šlo, a namáčkl mě tak víc na zeď.

Nenechala jsem se zahanbit a škádlivě jsem ho kousla do spodního rtu, abych ho vzápětí mohla ukonejšit polibkem. Moje ruka mezitím putovala po jeho hrudníku a rozepínala jeho bundu, která mi trochu překážela, zatímco moje druhá ruka se zcela samozřejmě ovinula kolem jeho krku a o kousek výš, kde se zabořila do těch světlých vlasů.

On také přesunul svoji ruku z mojí tváře do mých vlasů a jemně mě zatahal za pár pramenů vlasů. Donutil mě tak mírně zaklonit hlavu, ale zároveň v tom bylo i němé vyzvání, které jsem uposlechla, a pootevřela jsem ústa. Naše jazyky se nedočkavě setkaly a propletly se ve složitém řetězci.

V tu chvíli už byla jeho bunda plně rozepnutá a moje ruka se mohla vydat na pouť po jeho hrudníku. Pod bundou měl jenom bavlněné triko, nějakým svetrem se asi moc nezabýval, ale kdyby byl člověk, byla by mu zima. Jenže on byl upír, který se nemusel zabývat ničím tak banálním, jako je venkovní teplota. A právě teď se mi to velmi hodilo, protože stačilo povyhrnout triko a mohla jsem se dotýkat jeho svalů na břiše.

Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že můj kabát a svetr jsou rozepnuté, jedna jeho ruka mě objímala kolem pasu, zatímco jeho druhá ruka pevně svírala můj zadek. Jeho všetečné prsty zvládly rozepnout můj kabát a svetr, zatímco mě rozptyloval jeho jazyk a jeho polibky, které před chvílí přesunul na můj krk. Naklonila jsem hlavu na stranu, aby měl lepší přístup. V jednu chvíli zavadil lehce zuby o mojí kůži a já jsem v tu chvíli nedokázala zadržet povzdechnutí, které se mi vydralo z úst.

Jako kdyby moje povzdechnutí byla nějaké stopka, přestal s tím. Svoje ruce stáhnul o něco níž a nechal je umístěné na mém pasu. Otevřela jsem oči a podíval jsem se do těch jeho modrých očí, které se vpíjely do těch mých.

„Proč jsi přestal?" zeptala jsem se ho potichu, jako kdyby příliš moc hlasitý zvuk mohl přerušit tuhle chvíli. Ta už vlastně byla stejně narušená, ale nechtěla jsem, aby to skončilo úplně.

„Chceš, abych tě kousnul?" pozvedl obočí.

Tahle otázka mě trochu zaskočila. Z toho kousnutí před měsícem si pamatuji jenom ostrou, palčivou bolest v krku. Tak proč jsem teď vzdychla? Vážně bych chtěla, aby mě kousnul znovu. Hlavou mi proběhla vzpomínka na jednu knížku, kde upíři při sexu pili z lidí nebo z lidí, kteří byli napůl upíři. Možná by to bylo zajímavé.

„Nevím," pokrčila jsem rameny. „Možná."

Neodpověděl mi, ale místo toho jsem viděla, jak se jeho obličej začíná měnit. Tohle bylo poprvé, kdy jsem viděla tu přeměnu. Mohla jsem vidět, jak se jeho oči podlily krví a jak jeho bělma zčervenala. Kromě toho jsem také spatřila černé žilky kolem jeho očí, a když pootevřel ústa, i jeho tesáky.

Nevím, proč jsem to udělala, ale prsty jsem přejela po těch černých žilkách. Nevypadal až tak děsivě, jenom zvláštně. Neviděla jsem důvod, proč bych se ho měla bát. Proto jsem neváhala, klidně jsem se k němu naklonila a políbila ho, přestože měl stále svoje upírské tesáky. Při polibku mi vůbec nevadily, spíš jsem je trochu využila a přejela jsem po nich lehce jazykem.

Poté jsem se znovu narovnala a podívala jsem se mu do očí. „Mě tímhle obličejem nevyděsíš," oznámila jsem mu a pousmála jsem se.

Vzápětí se seběhlo několik věcí naráz. Ucítila jsem, jak mě přesunul, a vzápětí stál těsně za mnou. Držel mě těsně u sebe a skoro mi ani nedovoloval žádný pohyb. Cítila jsem, jak se pomalu sklání k mému krku. Naschvál to prodlužoval. Zavřela jsem oči a zatajila jsem dech. V duchu jsem se už připravovala na tu bolest, až se do mě zakousne. Snad to nebude moc bolet.

Jenže místo zubů ve své kůži jsem ucítila něco jiného. Prostě mě políbil na krk, a to bylo celé. Pustil mě. Takhle pomalu se přibližoval k mému krku jenom kvůli tomuhle? Proč?

Překvapeně jsem se na něj podívala. „Co přesně tohle mělo znamenat?" pozvedla jsem obočí.

„Chtěl jsem vyzkoušet, jestli se budeš bát. Doufal jsem, že ano, ale neuspěl jsem," pokrčil rameny.

„Takže bys mě kousl jenom kvůli tomu, abych měla strach?" zeptala jsem se ho.

„Vlastně ne," odvětil. „Máš v krvi sporýš, takže tvoje krev by nebyla moc dobrá. Bylo by to, jako kdybych pil kyselinu."

„Tak teď už chápu, proč jsi mě od toho našeho prvního setkání už nekousl," poznamenala jsem a zapnula jsem si svetr a kabát. Když mě už nezakrývalo žádné tělo, tak mi byla trochu zima.

„Jo, to byl možná jeden z těch důvodů," přikývl.

Mírně jsem se na něj zamračila. „Taky jsi mohl odpovědět něco ve stylu, že bys mě ujistil, že bys mi nikdy neublížil. Ačkoliv už jsi to vlastně jednou udělal."

„Ale potom jsem ti zachránil život," namítl s úšklebkem. „Tím se to vynulovalo."

„Takže momentálně nemáš žádný bod. Radši bys měl udělat pro mě něco dobrého, aby se to naklonilo v tvůj prospěch," pousmála jsem se.

„A proč bych měl něco takového dělat? Já jsem přece ten zlý velký upír, který si bere všechno, co chce," ušklíbl se.

„Uděláš to, protože mě chceš dostat do postele," odpověděla jsem mu. „Ale kdyby ti šlo jenom o sex, tak bys mě mohl prostě unést. Potom bys mě mohl buď znásilnit, nebo prostě počkat, až nebudu mít sporýš v krvi, a ovlivnit mě, abych se s tebou vyspala. Ale zatím nevypadáš, že by ses něco z toho chystal udělat, takže máš ještě nějaký jiný důvod. Něco na mně tě zaujalo a tebe baví sledovat, jak si poradím s různými situacemi. Například když naznačíš, že se mnou půjdeš na rande, ale pak se tam neobjevíš. "

„Zapomněl jsem, že jsem šel na rande s psycholožkou. Ale jinak máš pravdu. Baví mě sledovat tě, jak si poradíš s různými situacemi. Například..." Chtěl ještě něco říct, ale zarazil se, když mu zazvonil mobil. „Počkej chviličku, prosím," řekl mi a poodešel pár kroků stranou. Neslyšela jsem, co mu říkali, a ani jsem nerozuměla tomu, co na to Klaus odpovídal. Po chvíli dotelefonoval a vrátil se ke mně. „Chtěl jsem tě doprovodit domů, ale nepůjde to. Objevily se nějaké problémy."

„Jaké může mít upír jako ty problémy?" pozvedla jsem obočí.

„Nějaké se vždycky najdou. Mám hodně nepřátel," pokrčil rameny. „Zvládneš dojít domů sama, nebo ti mám zavolat taxi?"

„Zvládnu to sama. Kousek odsud je stanice metra," sdělila jsem mu. „A myslím, že počet přepadení upírem, když jdu sama večer domů, jsem si vybrala na deset let dopředu."

„Zkusím ti věřit, že se ti nic nestane," přiznal. Z kapsy vytáhl malou kartičku a podal mi ji.

„Co to je?" zeptala jsem, když jsem si od něj tu kartičku přebírala.

„Moje momentální adresa a jako bonus moje telefonní číslo. Příště, až mě budeš hledat v kině a neustále se rozhlížet, jestli se tam někde neobjevím, můžeš mi zkusit zavolat," ušklíbl se. „Třeba uslyšíš někde poblíž zvonění a zjistíš, že celou dobu stojím schovaný opodál a pozoruji tě."

Poté se ke mně naklonil a jemně mě políbil na rty. Zavřela jsem oči a měla jsem chuť ho zastavit, aby neodcházel, ale neudělala jsem to. Odtáhl se ode mě, a když jsem otevřela oči, už tam nebyl. Povzdechla jsem si a vydala jsem se směrem k metru.

O deset minut později jsem už v jiné části města vystupovala ze stanice metra. Odtud jsem to měla už jenom pár bloků ke svému bytu, takže jsem se vydala tím směrem. Jenže sotva jsem zahnula za roh, ucítila jsem kolem sebe pohyb a vzápětí jsem se bouchla do hlavy o zeď. Najednou jsem se ocitla přimáčknutá na zdi a někdo mě držel pod krkem. K mojí smůle to nebyl Klaus, ale nějaká zrzka s upířím obličejem. Já mám vážně smůlu na upíry. Asi bych měla přestat večer chodit ulicemi, kde nikdo není.

„Zase?" pronesla jsem otráveně. Naštěstí na můj krk netlačila nijak silně, takže jsem mohla volně dýchat a mluvit. „To nemůžete začít útočit na někoho jiného?"

Jenže k mému překvapení tahle mě nekousla. Zatím. Když pochopila, že mě její obličej nevyděsí, změnila ho na lidský. „Nejsem první upír, který tě v poslední době napadl, že?"

„Jo," odsekla jsem a nenápadně jsem hmátla rukou do kabelky, kde jsem měla dřevěný kolík. Mezitím jsem se snažila mluvením získat trochu času. „Vlastně jsi třetí upír za posledních pětatřicet dnů. Copak mám na krku namalovaný terč?"

Podívala se mi na krk a potom mně do obličeje. „Reálně ne. Obrazně ho tam máš od doby, co jsi začala chodit s Původním upírem."

„Já s ním nechodím," namítla jsem. Potom jsem se zarazila. „Počkat, takže o tomhle to je? Nesnášíš ho a chceš se pomstít na mně? Nechceš radši překonat tu nenávist a užívat si života?"

„Neber si to osobně," pokrčila rameny. „Prostě se mu chci pomstít za to, že mi zabil přítele. Oko za oko, zub za zub."

„Tak si zajdi na terapii a nějak to překonej. Já s tím nic nemám nic společného."

„Vlastně s tím máš společné úplně všechno, protože ty jsi ten důvod, proč je Mitchel mrtvý!" vyštěkla na mě a víc stiskla můj krk. Teď už se mi bude dýchat hůř. „Kdybys nekoketovala s Klausem, Klaus by se pak na tebe nesnažil zapůsobit tím, že by tě zachraňoval před nějakým upírem. Konkrétně před Mitchelem, který jinak nedělal nic špatného. Normálně pil krev z pytlíků, dokud ho tvůj přítel neovlivnil, aby tě nenapadl. Jinak by se tě ani nedotkl!"

Přestože se mi momentálně nedostávalo moc vzduchu, který by mohlo moje tělo přeměnit na energii, dokázalo si moje tělo najít dostatek energie na to, abych na ni překvapeně vyvalila oči. O tomhle jsem vůbec nevěděla. Ale proč jsem vlastně až tak překvapená? Klaus by byl něčeho takového schopný.

Jenže víc už jsem nad tím nestihla přemýšlet, protože té zrzce se změnil obličej opět na upírský. Vzápětí zabořila svoje zuby do mého krku a já jsem ucítila palčivou bolest. Jenže o pár dlouhých a nepříjemných vteřin později se ode mě odtrhla.

Pustila mě a já jsem se konečně mohla zhluboka nadechnout. Ona mezitím kašlala a dávila se, zatímco jí od pusy odkapávala moje krev. V té krvi je vlastně sporýš, co jí tak vadí. Proto mě dál nekousala.

Neváhala jsem ani chvilku a vytáhla jsem dřevěný kolík ze svojí kabelky. Rozmáchla jsem se a zabořila jsem jí ho do hrudníku. Pomohla jsem si i druhou rukou pro jistotu. Bylo slyšet pár zlomených žeber a ona na mě překvapeně pohlédla. Pak už jsem jenom viděla, jak padá na zem a její kůže získává divnou šedou barvu. Nevěřícně jsem koukala na její tělo na zemi. Páni, já jsem vážně zabila upírku.

Jenže potom se ozvala ta bolest v krku, kterou se mi teď na kratičkou chviličku pod návalem adrenalinu podařilo nevnímat. Bohužel, ta rána tam stále je a potřebuje něčím obvázat. Rychlým krokem jsem se vydala k sobě domů, už jenom z toho důvodu, že by mě někdo mohl zahlédnout u té mrtvoly na zemi. Vážně netuším, jak bych policii vysvětlovala, proč je to tělo šedé.

Naštěstí mě po zbytek cesty domů už nikdo nenapadl, což za chvíli bude u mě velmi neobvyklé. Doma jsem si sundala kabát a svetr a zamířila jsem do koupelny, kde byla lékárnička a kde jsem si také smyla krev z krku. Vyndala jsem si trochu desinfekce a stříkla jsem si ji na tu ránu. Jakmile přešlo to nepříjemné pálení v ráně, přelepila jsem si ji velkou náplastí a omyla jsem si zbytek krve, co byl okolo. Poté jsem vešla do pokoje a vyndala jsem svůj deník.

14. 2. 2010

Dnešek byl velmi složitý. Před chvílí jsem poprvé zabila jednu upírku, která mě kousla. Můj cíl, který jsem si dala před měsícem, že si to nenechám od těch upírů líbit a budu lovkyní, se mi začíná plnit. Bohužel jsem se ale od ní dozvěděla pár znepokojujících informací. Nemůžu tomu uvěřit, že to vážně udělal. Celý večer byl tak perfektní, když opominu, že přišel až v polovině filmu. Ale to líbání v kině a potom v té uličce bylo tak úžasné, tak proč se to potom musela pokazit tou blbou zprávou? Proč to musel udělat? Mohl se na mě snažit zapůsobit nějak jinak, ale nemusel kvůli tomu ovlivnit nějakého upíra, aby na mě zaútočil. Tohle mi bude muset vysvětlit. A vlastně, když nad tím tak přemýšlím, to vysvětlení od něj chci, co nejdřív. Vlastně ihned. A teď hned si pro to vysvětlení půjdu.

Zaklapla jsem deník, v předsíni jsem si oblíkla svetr a kabát a vydala jsem se ven pro svoje vysvětlení.

Autor: NikaV, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Dangerous Liaisons - Am I a hunter of vampires? Yes, I am. - 4. kapitola: