OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Dangerous Liaisons - Am I a ready for his return? Yes, I am. - 8. kapitola

10.06.2016 (09:00) • NikaV • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 5× • zobrazeno 1291×

Další den jsem se těšila, že povím Klausovi noční události. Mělo to být i pro něj částečně překvapení, protože v původním plánu jsem měla prostě upírům říct, ať ji zajdou zabít. Jenže já jsem chtěla trochu akce, takže jsem si ten plán uzpůsobila, abych mohla zabíjet i já. Vystavila jsem se tím riziku, ale naštěstí jsem to zvládla. Takže snad se Klaus moc nenaštve.

Sama jsem mu nikdy nevolala z bezpečnostních důvodů. Mohl kolem sebe mít upíry s nadpřirozeným sluchem, který by mohli slyšet můj hlas, a obyčejné esemeskování jsem odmítala. Takže pokud jsem s ním chtěla mluvit, musela jsem si počkat, až mi zavolá sám. Problém je, že mi další den nezavolal. Ani ten další.

Začínala jsem se strachovat. Co když se ten rituál nepovedl? Co když ho zabili? Vzhledem k tomu, jak mě držel v tajnosti, bych se to nikdy nedozvěděla. Ledaže bych se někdy vypravila do Virginie. Úplně vidím, jak se tam objeví nějaká neznámá holka jako já a bude hledat nějaké upíry, aby se jich zeptala, jestli náhodou nezabili jejího přítele.

Jako spása pro moji ustaranou hlavu se jednoho dne rozvibroval mobil v mojí kapse. Byla jsem zrovna v práci, jednou rukou nalévala kávu do hrnku a vzápětí jsem druhou rukou vytahovala mobil z kapsy, abych spatřila jméno Klause na displeji. S rozzářeným obličejem jsem pohlédla na Anne. „Vezmeš to na chvíli za mě? Potřebuju vyřídit jeden hovor.“

„Jaký hovor?“ zeptala se mě. Nejspíš můj náhle rozzářený obličej a úsměv dokázal vyvolat podezření.

„Prostě hovor,“ pokrčila jsem rameny. Na její reakci už jsem nečekala. Zavřela jsem se ve skladu a přijala hovor.

„Doufám, že máš připravenou pořádnou výmluvu, proč ses neozval už před několika dny,“ spustila jsem hned do telefonu.

„Budeš počítat jako výmluvu, že jsem tři dny pobíhal po lesích v podobě vlka?“ ozval se Klausův hlas z telefonu. Byla taková úleva slyšet jeho hlas. Je v pořádku. Nemusím se strachovat.

„Vzhledem k tomu, že to znamená, že se ti povedlo zlomit tu kletbu a jsi hybrid, ti to asi odpustím. Teď mi jenom řekni, kdy se vrátíš do Chicaga?“

Docela mě zarazilo, že jsem nedostala okamžitou odpověď. Očekávala jsem, že mi řekne za pár dnů, nebo něco takového, jenže místo toho byla chvíle ticho. „Zatím nevím. Věci se zkomplikovaly,“ promluvil nakonec.

„Jak zkomplikovaly?“ zeptala jsem se s obavami v hlase.

„Hodlám se vydat najít vlkodlaky a vytvořit další hybridy, jako jsem já,“ vysvětlil mi.

Zarazila jsem se. „A to jsi předtím neplánoval?“

„Vlastně plánoval,“ odpověděl.

„Ale zapomněl ses o tom zmínit.“ Protočila jsem oči. „Jak dlouho to bude trvat?“

„Nejsem si jistý. Možná pár měsíců,“ sdělil mi.

„A nemůžu jít s tebou?“ navrhla jsem.

„Hodlám se vydat mučit lidi, abych z nich dostal informaci, kde najít vlkodlaky. Se mnou bude cestovat upír, který byl zamilovaný do té dvojnice, kterou jsem před pár dny zabil. Takže dokud jsi člověk, který jde zabít tolika způsoby, tak tě sebou nechci.“

„To zní hnusně, když to takhle řekneš,“ ohradila jsem se.

„Tak to prostě je, zlato. Nechci, aby ti někdo ublížil,“ ujišťoval mě.

„Já vím. Prostě si budu muset ještě počkat. A ty asi prošvihneš moji promoci. Ale jestli se tu víc jak půl roku neukážeš, tak trochu začnu pochybovat, jestli ses na mě nevykašlal.“

„Přísahám, že takhle dlouho to trvat nebude, lásko,“ podotkl.

„Tak já ti slíbím, že na tebe budu čekat maximálně půl roku. Tak si raději pospěš.“

31. srpna 2010
Už jsou to čtyři měsíce a Klaus se ještě neobjevil. Nebýt těch občasných zpráv a telefonátu, tak bych pochybovala, jestli je v pořádku. Ale pořád má ještě dva měsíce, které jsem mu slíbila, že počkám. Akorát jsem nějak přitom nedomyslela, co udělám pak. Odjedu? Najdu si někoho jiného?

Alespoň, že se Klaus dokázal připomenout, i když tu nebyl. Například v den mojí promoce jsem obdržela hromadu květin. Občas obdržím nečekaně různé dárky. Jindy to ale bývají třeba jen nové šaty nebo šperky. I když to zní jako hrozné klišé, tak já bych to všechno klidně vyměnila za jednu hodinu s Klausem.

Chápu, proč mě nemůže vzít s sebou. Je to pro mě příliš nebezpečné a on má spoustu nepřátel. Ale docela už mě to začíná štvát. Takhle to bude navěky? Prostě budu jeho malé tajemství. Někde mě bude mít schovanou, občas za mnou přijede, ale jinak budu mimo jeho život. To mě otravuje. Chci, aby mě bral s sebou. Klidně bych se i stala upírem, abych byla méně zranitelnější. Vlastně bych se klidně mohla stát upírem a ani ho k tomu nepotřebuju. Nechal mi tu dva upíry, stačí jednomu z nich říct, aby mě přeměnil. Pak by bylo o něco těžší mě zabít. Mohla bych se rozjet za Klausem.

Ale tuhle variantu jsem se rozhodla zatím neprovést. Klaus má pořád dva měsíce. Pokud se do té doby neobjeví a nikdo ho nezabije, tak se pak za ním můžu vypravit jako mladá upírka. Jenom si nejsem jistá, co by mi pak na to řekl, kdybych se najednou u něj objevila jako upírka. Nemyslím si, že by měl něco proti tomu, že už nejsem člověk. Sám mi dřív nabízel, že mě promění, ale já jsem to chtěla nechat až po promoci. Ale i když budu upírka, tak pořád nebudu tak nesmrtelná jako on. Takže pro mě bude pořád existovat nějaké riziko, když budu v jeho blízkosti.

Anebo co kdybych se stala upírkou, zůstala tady a nic mu o tom neřekla? Je to zajímavá představa. Klaus se za mnou vrátí, bude si myslet, že jsem člověk, budeme se spolu bavit a najednou nahodím svůj upíří obličej. Ale kdybych byla upírkou, tak bych nejspíš sekla s prací servírky. Nějak už mě po těch letech přestalo bavit dělat kafe a rozlévat ho zákazníkům. Jako teď.

Zavibroval mi krátce v kapse mobil. Podívala jsem se na displej. Klausovo jméno, ale nevolal mi, byla to jen nějaká esemeska. Jedním pohybem prstu jsem odemkla displej a dalším kliknutím jsem ji zobrazila.

Předstírej, že se neznáme.

Překvapeně jsem pozvedla obočí. Co to má sakra znamenat? Proč mám dělat, že se neznáme? Před kým? Jak?

„Hele, nesedí v boxu u okna tvůj přítel?“ oslovila mě Maggie.

Zvedla jsem hlavu od mobilu a podívala jsem se k oknu. Seděli tam tři lidé. I když možná nebyli lidé. Minimálně o jednom z nich jsem věděla, že je hybrid.

Když jsem spatřila Klause, tak jsem se zarazila. Vypadal přesně, jak jsem si ho pamatovala. Vůbec si za ty měsíce nezměnil. I se znovu záhadně objevil. Nic mi o tom nedal vědět a najednou tady sedí a dívá se přímo na mě. Zachytila jsem jeho pohled. Díval se mi přímo do očí. Usmála jsem se. Nejradši bych se za ním hned vydala a vrhla se mu kolem krku, ale zarážel mě jeho pohled. Jeho ústa nijak nenaznačovaly úsměv, ve tváři měl chladný výraz. Ale na oči říkaly něco jiného. Jeho oči ke mně byly stejně přívětivé jako vždy.

„Ne, jen je mu podobný,“ utrousila jsem směrem k Maggie. Měla jsem na paměti jeho zprávu. Zvažovala jsem, že bych požádala Maggie, jestli by tenhle stůl nevzala namísto mě. Nakonec jsem se ale rozhodla jednat normálně a hrát svoji roli neznámé servírky. Takže jsem schovala mobil opět do kapsy a vydala jsem se k nim.

„Tady se lidé v dnešní době stravují?“ zaslechla jsem ženský hlas od jejich stolu, když jsem šla k nim. Ani jsem jí nemusela vidět do tváře, abych podle jejího hlasu vytušila, jak nakrčila nos nad naším bistrem. „A jak dlouho musíme čekat na obsluhu?“

„Já jsem tady,“ pronesla jsem, protože jsem akorát přišla k jejich stolu tak, aby mě mohla vidět. „A přeji vám dobrý den. Co si dáte?“ Koutky úst jsem naznačila úsměv. Moje reflexy mi radily prostě se normálně na Klause usmívat jako normálně, ale tenhle pud jsem se snažila potlačit. Raději jsem se proto podívala na jeho spolusedící. Až teď jsem si je mohla lépe prohlédnout, protože od barového pultu jsem viděla dobře akorát na Klause. Ti dva seděli buď bokem, nebo zády.

Dívka, která si stěžovala na tohle místo, byla blondýna. Musela být zhruba stejného věku jako já nebo možná o pár let mladší. Trochu mi připomněla roztleskávačky z mojí bývalé střední. Byla vysoká, štíhlá, atraktivní a oblečená tak, že by ji klidně mohli dát do módního magazínu. Nebýt předstírání, že Klause neznám, tak bych mohla žárlit, že je v jeho blízkosti někdo takový.

Ale pokud budu mít štěstí, tak bude mít spíš něco s tím druhým mladíkem. Ten byl taktéž v podobném věku jako my. I když tedy možná je upír a ve skutečnosti mnohem starší než já. Ale byl docela pohledný, i když vypadal trochu jako frajírek. To bylo nejspíš jeho světle hnědými nagelovanými vlasy a svaly rýsujícími se pod černým tričkem. Prostě typický školní idol. Šoupnout ho na střední, tak ho hned začnou balit roztleskávačky.

„Dáme si třikrát kávu,“ odpověděl mi Klaus.

„Jakou kávu? V nabídce je cappucino, latte, espresso, frappe a potom ještě irská, alžírská a francouzská káva,“ vyjmenovala jsem jim nově nabízené kávy. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se na mě Klaus podíval a mírně pozvedl levé obočí. „Tahle nabídka káv je teď novinka. Dřív jsme měli jenom obyčejnou překápavanou, ale nedávno šéf pořídil nový espresovač, takže jsme rozšířili nabídku. Takže můžu říct, že v okolí máme nejlepší kávu. Možná proto se u nás lidi stravují.“ Původně jsem se snažila jen nenápadně Klausovi osvětlit situaci s kávou a snažila se to zamaskovat reklamou, ale nakonec jsem si neodpustila poznámku nakonec směrem k té blondýnce. Mírně jsem se k ní přitom natočila a pozvedla koutky.

Ale moje kousavá poznámka se jí asi moc nelíbila. Pohlédla mi přímo do očí. „Nevyváděj.“

Už jsem se chystala nějak ozvat, co tím jako myslí, když mi došlo, o co se asi snažila. Ovlivnění. Problémem bylo, že jsem měla v sobě sporýš. Neměla jsem ponětí, jak vypadá ovlivněný člověk. Pro jistotu jsem nedělala nic a nijak se netvářit.

„Alespoň ochutnám, jak chutnají v dnešní době servírky,“ dodala blondýnka, ale tahle poznámka patřila už spíš k jejím společníkům.

„Nechtěla jsi ochutnat původně jenom nějaké lidské jídlo?“ ozval se mladík po jejím levém boku.

„Ona bude bonus,“ pokrčila rameny.

V tuhle chvíli jsem zalitovala svojí poznámky. Nevýhodou bylo, že jak jsem se přitom k ní natočila, tak mi zmizel Klaus ze zorného pole a bála jsem se teď podívat jeho směrem, aby nepostřehla moje neovlivnění. Ale nakonec to ani nebylo potřeba, protože se ozval sám.

„Tohle je zbytečné zdržování. Někoho k jídlu sis mohla sehnat i na ulici,“ zavrčel podrážděně směrem ke svojí společnici.

„Řekl jsi mi, že můžu vybrat, koho zakousneme. A já chci přitom i zjistit, jak lidi v tomhle století žijí,“ oponovala mu. Evidentně ji nijak netrápilo, že se právě hašteří s jednou z nejnebezpečnějších bytostí na planetě. Nutilo mě to přemýšlet nad tím, jak moc je nebezpečná ona. Minimálně jsem už věděla, že je upírkou, když mě chce sníst.

„Nemusel jsi jít s námi,“ ozval se mladík.

„Má pravdu,“ přidala se blondýnka. „Já si se Stefanem vystačím sama. Stejně jsi s námi sem nechtěl jít.“

Aha, takže odtud vítr vane. Náhoda tomu chtěla, že narazili na zrovna naše bistro a chtěli jít dovnitř. Klaus sem nejspíš za nimi vlezl jenom proto, že tušil, že bych tu mohla být já. Naštěstí. Neznat Klause, tak by ze mě dnes nejspíš byla svačinka pro tuhle upírku.

„Dobře. Když ti tedy nedělá problém jíst po někom zbytky, tak do toho,“ pokrčil rameny.

„Cože?“ pozvedla blondýnka obočí. Hodlá ji snad právě prozradit, že jsem jeho?

Pocítila jsem, jak mě Klaus vzal za ruku a přitáhl si mě o trochu blíž k sobě. Mohl mě tak potom bez zdlouhavého natahování ruky lehce vzít za bradu a natočit tak, že blondýnka viděla na moji pravou stranu krku. „Vidíš ten víceméně zahojený kousanec? Vypadá to, že už si na ní pochutnal před nějakou dobou nějaký upír.“

Blondýnka se podívala na můj krk a trochu nad tím nakrčila nos. Podívala se mi pak do očí. „Jak se ti to stalo?“

„Já... já nevím.“ Rozhodla jsem se zahrát to na ztrátu paměti. „Šla jsem večer domů jednou uličkou a pak si nic nepamatuji. Probrala jsem se až v nemocnici s ránou na krku. Doktoři říkali, že jsem měla štěstí, že mě někdo našel tak brzo. Ležet tam ještě chvíli, mohla jsem vykrvácet.“

„Hmm... Škoda.“ Blondýnka pokrčila rameny a už mi nevěnovala moc pozornosti.

Mou pozornost si ale uzmul Klaus, když mě opět vzal za bradu a lehkým pohybem donutil, abych se k němu otočila hlavou, a podíval se mi do očí. „Zapomeň na tenhle rozhovor. Dones nám třikrát espresso a zařiď, aby nám ho místo tebe donesla tvoje kolegyně.“ Nejspíš předstíral, že mě ovlivňuje, anebo to možná skutečně zkoušel. Nejsem si jistá, jestli jsem mu říkala, že beru sporýš. Ale jeho příkaz nebude tak těžké splnit.

„Mně dones místo toho espressa capuccino,“ ozval se ještě Stefan.

Beze slova jsem pak od jejich stolu odešla. U barového pultu jsem se ujala děláním dvou espress a jednoho capuccina, přičemž jsem si odchytila Maggie.

„Mohla bys za mě, prosím, vzít ten jejich stůl a zanést jim tu kávu?“ požádala jsem ji.

„Klidně, ale proč?“ zeptala se mě nechápavě.

„Proberu to s tebou po práci,“ odbyla jsem ji a podala jsem jí tác se třemi hrnky kávy. V ten moment jsem si říkala, že ji pravděpodobně teď vidím naposled. S Klausem jsem dřív měla takovou úmluvu, aby nezabíjel moje známé. Bála jsem se, že by mě pak nějak tížilo svědomí. Ale tohle byl teď výjimečný případ. Bylo to buď ona, nebo já. Prakticky jsem ji poslala na smrt. Ale přesto jsem dokázala s ledovým klidem sledovat, jak jim zanesla hrnky s kávou. Vzápětí byla ovlivněna. Později pak společně s nimi odešla. Nabrali přitom ještě od vedlejšího stolu dvě dívky, jednu v černých a druhou v modrých šatech.

Bohužel pro mě to pak znamenalo, že jsem po jejich odchodu s Maggie musela oddřít dvojnásobnou práci v bistru. Nejspíš bych přitom měla přemýšlet nad tím, jak byla Maggie hodná holka a že si tohle nezasloužila. Jenže mě v ten moment víc trápilo, co dělala ta blondýnka ve společnosti Klause? Nebo spíš co měla společného s Klausem? Měli spolu někdy něco v minulosti? Přidá Klausovi hezčí než já?

Ano, v tenhle moment nejspíš zním jako typická žárlivá ženská. Ale, holky, přiznejte si, co byste si říkaly na mém místě, když byste viděly svého přítele po boku atraktivní upírky? Byla jsem si jistá, že tohle bude jedna z věcí, na které se ho při nejbližší příležitosti zeptám. Vlastně budu mít spoustu otázek. Proto jsem mu poslala přes mobil zprávu:

Dnes večer přijď do svého apartmánu.

Dnešní den jsem končila směnu v bistru odpoledne, jelikož jsem měla původně ranní. V podstatě to bylo jen pár hodin poté, co odešel Klaus se svojí upíří partičkou. Vytušila jsem, že ať se bude dít cokoliv, tak bude mít s nimi ještě několik věcí na vyřizování. Dala jsem mu proto několik hodin do večera, aby si s nimi vyřídil, co potřebuje, a pak se mohl nenápadně od nich vytratit. Získala jsem tak sama pro sebe pár hodin času. Původně jsem je chtěla strávit u televize, ale po těch několika hodinách dvojité práce v bistru, jsem usoudila, že bych si mohla dát sprchu a přitom jsem si udělala menší zkrášlovací chvilku. Ze sprchy jsem vylezla někdy krátce po páté hodině. Byla jsem přesvědčená o tom, že mám ještě alespoň tak hodinu času, než se tu objeví Klaus, a tak jsem se jenom v levandulově zbarveném županu vydala do kuchyně napít se. Při vycházení z koupelny jsem přitom přemýšlela nad tím, co si obléknu na sebe, když se tu má pak objevit Klaus. K mému velkému překvapení tu už ale byl.

„Klausi,“ vydechla jsem překvapeně. „Jsi tady brzy.“

„Vypadáš překvapeně,“ pronesl a přejel pohledem můj oděv, přičemž se mu koutky zvedly v úsměv. „Takhle ses vymódila kvůli mně?“

„Skoro,“ pousmála jsem se. „Ale hnedka se obléknu. Dáš mi chviličku?“ Všimla jsem si jeho hladového výrazu, kterým si mě prohlížel, a bezděčně jsem si přitáhla župan blíže k tělu.

„Ne,“ pronesl a najednou se na mě naléhavě podíval. Mé tělo zaplavil nezastavitelný chtíč.

„Ne?“ zopakovala jsem po něm a upřeně jsem mu hleděla do očí.

„Ne,“ zavrtěl hlavou a několika kroky překonal vzdálenost mezi námi.

Sklonil se ke mně, aby mě políbil, a já jsem mu polibek oplácela. Bylo to už měsíce, co jsme se naposledy líbali. Musím přiznat, že mi to chybělo. Chyběl mi ten pocit, jak se mi někdo něžně tlačí do úst, otírá se o mě rty a rukama si mě k sobě tiskne. Takhle bych se dokázala líbat věčně a jenom si vychutnávat ty pocity. Bylo to nádherné. Dokonce omamující. Klaus chtěl ale něco víc.

Jeho polibky se stávaly dravějšími. Pokoušela jsem se zmírnit dravost jeho polibků, neúspěšně. Přitiskl mě ke zdi a ke mně se přitisklo jeho tělo. Jeho ruce nahmataly lem županu a přitom se jemně otřely o pokožku stehen. Cítila jsem, jak jeho prsty bloudí po mém jediném kusu oblečení, a když zatáhl za světlý pásek, tak jejich průzkumná mise ještě neskončila.

Chtěla jsem mu oplatit jeho dotyky, ale byla jsem překvapena jeho náhlou dravostí. Když jsem se o to pokusila, nesmlouvavě mi zvedl ruce za hlavu a přidržel je pravou rukou. Zasténala jsem, jak se ke mně znovu přitiskl a na holé kůži jsem pocítila bavlněnou látku jeho trička. Část mého já mi říkala, že bych měla něco namítnout, protestovat. V jednu chvíli jsem i chtěla něco namítnout, ale zabránil mi v tom hbitým jazykem, kterým vklouzl do mých úst. Nakonec jsem veškeré námitky vzdala. Poddala jsem se mu a přenechala jsem mu vedení situace. Tohle byla chvíle, na kterou jsme oba čekali hodně dlouho.

V jednu chvíli se jeho rty přestěhovaly na můj krk a vzal má prsa do dlaní. V ten moment mi i konečně uvolnil ruce. V téhle situaci jsem mu ale v žádném případě nedokázala svléknout tričko, ale vklouzla jsem rukama pod něj a užívala si pocit z jeho jeho horké kůže a napjatých svalů. Zaklonila jsem hlavu a nechala ho, ať mě ochutnává se stoupající vášní.

Konečně se mi povedlo vymanit, abych mu tričko svlékla, a hned se začala zabývat kalhotami. Po chvilce jsem sledovala, jak padají na podlahu. Následně mě rukama něžně pohladil po vnější straně stehen a uchopil mě za pozadí. Mírně mě nadzvedl a já jsem kolem něj obmotala nohy, přičemž rukama jsem se ho držela kolem krku. Naše rty se opět spojily do žhavého a vášnivého polibku, zatímco mě pomalu odnášel do jeho ložnice. Cestou se mu povedlo i vysvléct mi úplně župan. Do postele jsme se tak dostali už pomalu nazí, pouze on měl na sobě poslední kousek oblečení. Sotva mě povalil na postel, tak celé mé tělo sjel pohledem.

Čišel z něho žár a touha. Přestože je to prastarý upír, který je schopný masakrovat lidi a kterému jsem měsíce odpírala sex, tak se mnou zacházel pomalu. Ovládal se. Zatím. Ležel na mně a dál mě líbal. Nakonec přesunul rty od mých úst k uchu, chvíli si pohrával s ušními lalůčky a pak sjel k mému hrdlu. Na krku jsem vždycky měla jednu z nejsilnějších erotogenních zón, takže jsem rozechvěle oddechovala, když mi jazykem pomalu olizoval citlivá místa. Měla jsem z toho husí kůži. Prohnula jsem se proti němu a dala mu tak najevo, že vše může urychlit, pokud chce. Dál se ale věnoval mým ňadrům, líbal je a laskal, střídal lehké a něžné polibky s tvrdými a kousavými, po nichž mi nejspíš zůstanou modřiny. To už jsem byla celá roztoužená a rozbolavělá a chtěla jsem se ho také dotýkat. Naštěstí pro mě se brzy přesunul s polibky opět k mým ústům.

Přes jeho boxerky bylo vidět, jak ovládá své vzrušení. Zachytila jsem prsty jejich okraj a začala jsem mu je stahovat dolů. Na pár vteřin se ode mě oddálil, aby si je stáhl úplně, a vzápětí na mě znovu nalehl. Holou kůží se tiskl na mé tělo. Když jsem sklouzla rukama dolů a obemkla jeho erekci, vzdechl rozkoší. Jeho ruce pak začaly putovat po mém těle, až narazily na prsa. Drsně mi je zmáčkl a já jsem v návalu vzrušení vzdechla. Své rty přesunul opět na můj krk, líbal mě a kousal do něj. Jeho ruce se pomalu dostaly k mým stehnům. Nemusel mě nijak pobízet a trochu jsem roztáhla nohy. Okamžitě zareagoval a přesunul své prsty do mého, ze vzrušení vlhkého klína. Dvěma prsty do mě pronikl. Vzrušeně jsem vydechla. Instinktivně jsem se prohnula, aby se do mě dostal hlouběji. Zaklonila jsem hlavu a užívala jsem si ten pocit.

Brzy však prsty vysunul, aby je po chvilce vystřídalo něco jiného. Rukou mě pohladil po stehně a přesunul se mezi mé nohy. Cítila jsem, jak se jeho tvrdý úd tlačí do mého klína. Na nic nečekal a nechal ho vklouznout dovnitř. Byl to šok, nepodobalo se to ničemu, co jsem dosud zažila. Zdálo se, že je příliš velký a já příliš úzká. Vykřikla jsem bolestí, ale byl to zvláštní druh bolesti, neuhasil ten oheň, který ve mně hořel čím dál víc. Přirážel drsně a naléhavě. Nepochybně ho poháněly pocity, které musel tak dlouho potlačovat. Po chvíli ta počáteční bolest přestala být důležitá a s každým jeho pohybem vzrůstala má rozkoš. Moje tělo se mu otevřelo a uvítalo ho, jako by byl součástí mne samé, která mi chyběla. Pohyboval se ve mně dlouhými pohyby, díval se mi do obličeje a sledoval, jak na mě působí každý úhel a pohyb. Ty jeho kontrolované pohyby se stávaly čím dál divočejší. Narážel do mě tvrdě a pevně, až mi připadalo, jako by se chtěl propadnout podlahou. Ztrácela jsem pojem o tom, co se kolem mě děje, a v hlavě jsem neměla jedinou souvislou myšlenku. Vykřikla jsem znovu, tentokrát štěstím, pak jsem slyšela tlumené zasténání. Vyvrcholil, cítila jsem, jak se zachvěl a nakonec se jeho pohyby zpomalily. Lehl si vedle mě a oba jsme hlasitě oddechovali.

„Máš velmi originální způsob jak svojí holce říct, že ti chyběla,“ pronesla jsem po chvíli, jakmile se moje srdce z té aktivity zklidnilo.

Klaus se vedle mě otočil na bok a hlavu si podepřel. „A zabral ten způsob?“ pozvedl obočí a ušklíbl se u toho.

„Zabral. Taky jsi mi chyběl,“ usmála jsem se. „Ale zkazil jsi mi plány. Já jsem po tobě chtěla nějaké vysvětlení toho dnešního incidentu v bistru.“

Pohlédla jsem na Klause a viděla jsem, jak mu úsměv pomalu povadl. „Nechtěl jsem tam chodit, ale Rebekah si usmyslela, že se zajde podívat do nějaké restaurace zrovna, když jsme byli poblíž vašeho bistra.“

„Takže Rebekah je ta blonďatá upírka?“ pozvedla jsem obočí. „Znáš ji dlouho.“

„Hodně dlouho. Strávili jsme spolu tisíc let utíkáním před otcem.“ Nyní pro změnu trochu povadl úsměv mně. Takže strávili tisíc let spolu. Za tu dobu spolu určitě někdy museli něco mít. Náhle se ale Klaus zasmál.

Přimhouřila jsem oči. „Čemu se směješ?“

„Tvému výrazu a tvému žárlení, které je úplně zbytečné. Rebekah je moje sestra.“

Tak tahle možnost mě nenapadla. Nikdy o rodině moc nemluvil. Ale ulevilo se mi. „To jsi to nemohl říct hned?“ Drcla jsem do něj rukou a společně s ním jsem se tomu zasmála. Z jeho pohledu muselo vypadat moje žárlení vtipně. „Kde se tu najednou vzala?“

„Jednoduše. Posledních devadesát let jsem ji držel zavřenou v rakvi a až teď jsem ji probral. Potřeboval jsem matčin náhrdelník, aby se jedna čarodějka mohla spojit s Původní čarodějkou a zjistit, proč se mi nedaří vytvářet další hybridy.“

„Zatím to nevyšlo?“ optala jsem se.

„Všichni vytvoření hybridi umřeli do několika hodin,“ odpověděl mi Klaus zadumaně. Lehl si na záda a zadíval se do stropu. „Musím přijít na to, jak překazit matčino kouzlo.“

„Ty na to určitě přijdeš,“ prohlásila jsem a naklonila jsem se k němu, abych ho políbila. Ruku jsem přitom položila na jeho holou hruď. „Jak dlouho tu zůstaneš?“

„Nevím. Asi jen pár dní,“ pokrčil rameny. Vzápětí vzal můj obličej do dlaní. „Ale až přijdu na to, jak vytvářet hybridy, tak si z nich udělám malou armádu. Pak si sem pro tebe přijedu a odvezu si tě sebou. Přes armádu hybridů se k tobě nikdo nedostane.“

„A uděláš ze mě upírku?“ dodala jsem.

Trochu překvapeně nad tím pozvedl obočí, ale nakonec přikývl. „Ano, udělám z tebe upírku.“

Autor: NikaV, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Dangerous Liaisons - Am I a ready for his return? Yes, I am. - 8. kapitola: