OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Dangerous Liaisons - Am I crazy? Yes, I am. - 5. kapitola - 1/2

10.05.2016 (09:00) • NikaV • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 4× • zobrazeno 1263×

Celou cestu k němu jsem svírala v kapse jeho vizitku, ačkoliv to vlastně byla jenom adresa jeho hotelu a na ní bylo připsáno jeho telefonní číslo. Byla jsem naštvaná a svůj vztek jsem si vybíjela na té nebohé kartičce. Měla štěstí, že byla z nějakého pevného materiálu, neboť jinak už by byla dávno roztrhána na malé kousíčky. Naštěstí jsem si stihla adresu zapamatovat, takže bych stejně dokázala najít, kde bydlí. Apartmány Hollis.

Cesta tam přes město mi trvala půl hodinu, jelikož byly až na druhé straně města. Musela jsem jet napřed metrem. Blížila se už půlnoc a já bych se jindy trochu bála, že by mě někdo mohl přepadnout, ale dnes jsem se nebála. Byla jsem natolik vytočená, že by se mě měli bát spíš ti zloději a násilníci. Po té cestě metrem jsem pak deset minut čekat na autobus, než jsem se konečně dostala tam, kam jsem potřebovala.

Teprve poté jsem stála před velkou honosnou budovou. Architektuře moc nerozumím, ale rozpoznala jsem hodně pilířů, velká zdobená okna, světlé barvy a venku bylo zasazeno několik ozdobných keřů, na kterých bylo vidět, že je o ně dobře pečováno. Už navenek bylo vidět, že vnitřek bude luxusně zařízený.

Moje teorie se mi ověřila, jakmile jsem vstoupila dovnitř. Nábytek byl zařízen ve světlých krémových barvách, což kontrastovalo s tmavými parketami. Zalíbily se mi sedačky a křesílka slonovinové barvy, které se nacházely uprostřed místnosti hned vedle výtahů a schodiště. Kousek ode mě se nacházel mramorový pult, který pravděpodobně sloužil jako recepce, neboť za ním se nacházel muž středního věku a vypadal jako něco mezi recepčním a vrátným. Asi jsem se tu moc nápadně rozhlížela, neboť jsem upoutala pozornost toho muže za pultem.

„Potřebujete něco?" zeptal se mě.

Pořádně jsem se na něj podívala. Byl to tmavovlasý muž středního věku s knírkem ve světlé košili a v tmavých kalhotách. Pochopitelně, v takových luxusních apartmánech musí i vratný vypadat elegantně. Ani bych se nedivila, kdyby tady měli někde schovanou ozbrojenou ochranku.

„Někoho tady hledám," odpověděla jsem mu. Malinko jsem začala být nervózní, když jsem si uvědomila přítomnost noblesy všude okolo mě a já jsem tu v minisukni, kabátě a pravděpodobně k tomu budu rozcuchaná po tom líbání a také po tom zabití upíra. Asi nebudu Buffy, aby se mi při každém píchnutí kolíkem podařilo udržet si každý vlas na svém místě.

„A mohu vědět koho?" pozvedl obočí a prohlédl si mě. „Možná vám mohu pomoct."

„Hledám Klause Mikaelsona. Bydlí tady?"

„Nemáme právo vyzrazovat cokoliv o našich hostech," sdělil mi vrátný. Hlavně že se mě ptá, jestli mi může nějak pomoct. Ale svým způsobem mi odpověděl.

„Takže je váš host," poznamenala jsem. „Kde přesně bydlí? V jakém patře?" zeptala jsem se.

„To nemohu prozradit," zavrtěl hlavou.

Trochu jsem přimhouřila oči. Hlavně že mě sem pozval, abych ho někdy navštívila. Čeká snad, že se tu budu plížit a prohledávat každý byt?

„A nemůžete udělat malou výjimku? On mě sám pozval, abych ho přišla navštívit," usmála jsem se nevinně.

„Ne," pronesl rázně. Jaká je šance, že  by se mi ho povedlo nějak uplatit? S mými finančními prostředky asi těžko.

„Je tu nějaký problém?" ozval se za mnou Klausův hlas. Vrátný si ho pravděpodobně doteď nevšiml, protože náhle se jeho pohled ubíral někam dozadu za mě a zároveň se razantně změnil. Na mě se díval přísně a nepříjemně, na Klause se díval jako na největšího boha na Zemi. Radši nechci vedet, kolik tady už utratil peněz a kolik rozdal na spropitném

„Ne, všechno je tady v nejlepším pořádku," ujišťoval ho spěšně. „Jenom tady slečna se snažila dostat za vámi."

„To je v pořádku. Ona mě může kdykoliv navštívit. I když tady nebudu, tak ji pustíte nahoru," odvětil mu podobným tonem, jakým předtím vrátný mluvil se mnou.

Na důkaz svých slov mě vzal za ruku, jenže já jsem ucukla. Teď nemám náladu na nějaké vodění za ručičku. Něco se mu na tom nezdálo, tak se na mě podíval a v jeho výrazu jsem spatřila zamračení, jak si až teď všiml mého zranění na krku. Nic mi na to neřekl, pouze se zahákl za můj loket a vedl mě k výtahům. Dalo by se to označit jako vnucené nabídnuté rámě a následný únos k výtahům. Mohla bych si stěžovat, že umím chodit sama, ale teď nemám zapotřebí dělat tady scénu. To si nechám až do jeho apartmánu.

Po celou dobu na mě Klaus nepromluvil ani slovo, začal s tím až ve výtahu. Ale nejprve mě pustil hned, jakmile jsme vešli dovnitř, a zmáčkl tlačítko s číslem sedm. Dveře výtahu se zavřely a o pár vteřin později se výtah rozjel. Klaus se otočil čelem ke mně. Čekala jsem, že na mě promluví a něco mi řekne, místo toho ale zvedl ruku a opatrně mi odlepil náplast z krku. Asi deset vteřin pozoroval moje zranění.

„Upír?" ujišťoval se a já jsem přikývla. Jemně přejel několika prsty po ještě neporušené kůži kolem mého zranění. Bylo to něžné pohlazení, které pak najednou přerušil a kousl se sám do svého zápěstí.

„Já jsem sem nepřišla kvůli uzdravení," zarazila jsem ho.

„To neznamená, že se nemůžeš vyléčit mojí krví," podotkl.

„Jenže já nechci vyléčit," zarazila jsem ho. Ustoupila od něj o krok dozadu a rukama jsem si opětovně přilepila náplast zpátky na místo. „Přišla jsem si sem s tebou promluvit."

Klaus na to nestihl nijak odpovědět, protože cinkl výtah a já jsem ihned poté vystoupila z výtahu. Ocitla jsem se v jeho apartmánu, kde jsem zůstala zaraženě stát. Čekala jsem luxus, bylo to jasné i podle haly dole, že to tu nebude nijak chudé. Jenže tohle prostě předčilo moje očekávání.

Cely apartmán byl zařízen v moderním stylu. Na zemi byly světlé kožešinové koberce, které pokrývaly tmavohnědé parkety, a stěny byly obložené taktéž tmavým dresem. Zatím jsem viděla jenom jednu místnost, která byla něco jako obývací pokoj, jídelna a kuchyň v jednom. Přímo uprostřed místnosti byl velký krb, nad kterým vězela obrovská plazmová televize, a naproti stal černý rohový gauč. Za ním byl o kus dál obrovský jídelní stůl zhruba pro osm nebo deset lidí, kterým obývací část místnosti přecházela v kuchyňskou část. Kuchyňská část nebyla moc rozlehlá. Pravděpodobně tu nebyla za účelem vaření. Přesto se tam nacházela vysoká lednička smetanové barvy, která ladila se skříňkami taktéž smetanové barvy, kterými byla obklopená. Pouze linka byla černá a mramorová. Ani mě tenhle okázalý styl bydlení nepřekvapoval. Klaus pochopitelně nemohl být skromný.

„Nežiješ zrovna lacině," podotkla jsem a rozepnula jsem si svůj kabát. Pomalu jsem kráčela k černé pohovce, abych se na ni posadila a vedle sebe položila kabelku a kabát, který jsem si právě sundala. Následně jsem se podívala na Klause. Pořád jsem na něj byla naštvaná, ale můj prvotní vztek už trochu opadl. Nyní jsem potřebovala spíš vysvětlení.

„Nač žít chudobně, když mohu žít takhle?" malinko se pousmál a ukázal rukou kolem sebe. Jeho úsměv ale vzápětí zmizel a on zvážněl. „Co se stalo?"

„Narazila jsem na jednu upírku," odpověděla jsem mu natolik klidně, jak jsem to jen v tuhle chvíli dokázala říct. Za záda jsem si dala jeden z polštářů, které tam ležely, a pohodlně jsem se opřela. „Chtěla mě zabít, ale alespoň mi stihla říct, proč to dělá."

Jeho výraz náhle přešel z vážného na zamračený. Přišel ke mně a posadil se vedle mě. „Co se s ní stalo?" zeptal se mě, neboť mu určitě došlo, že upírce se něco nepodařilo, když tady sedím.

„Sporýš v mojí krvi ji ochromil dostatečně dlouho na to, abych ji mohla propíchnout srdce kolíkem." Na chvíli jsem se odmlčela, abych se na něj pohledem pořádně zaměřila a mohla sledovat jeho následnou reakci. „Tebe nezajímá, proč se mě pokusila zabít? Anebo už víš, že tím důvodem jsem ty?"

Zhruba na vteřinu ztuhl a sklopil pohled. Že by cítil vinu? Tím si nejsem jistá. Ale po chvíli pozvedl pohled a podíval se na mě. „Je mi to líto. Existuje hodně bytostí, které mě nenávidí, a tebe si vybraly za terč."

„A mají důvod tě nenávidět?" pozvedla jsem obočí. „Nestalo se třeba někdy, že jsi někoho z nich ovlivnil, aby třeba někdo z nich napadl jednu holku, kterou jsi chtěl sbalit přes ochraňování, a pak jsi ho zabil?"

V jeho tváři jsem na pár vteřin zahlédla překvapení, které se vzápětí změnilo v zamračení. „Takže to víš."

„Vím," přitakala jsem. „Ten upír, kterého jsi na mě poslal, měl přítelkyni. A ta mě právě dnešní noc napadla. A jak je možné, že můžeš ovlivňovat ostatní upíry?"

„Jsem Původní upír. Patřím k prvním upírům, kteří kdy byli stvořeni. Další upíry jsme stvořili my z naší krve," vysvětlil mi.

„Jo, tak tě vlastně ta upírka označila. Ale zpátky k jádru věci."

„Ta upírka... Měla společníky," poznamenal. „V druhé části města vyvolávali nepokoje mezi lidmi a všechno údajně pod mým jménem. Můj kontakt ve městě mě informoval a musel jsem se o to jít postarat. Teď už je mi jasné, že to dělali jenom za účelem, aby mě dostali od tebe."

„Jenže nepočítali s tím, že já budu mít v sobě sporýš. Možná čekali, že ze mě piješ," podotkla jsem.

„To mi připomíná, že pro tebe mám něco proti upírům," zvedl se z gauče a někam šel. Ani nepostřehl moje zamračení. Vadilo mi, že jsme se zase nedostali k jádru věci. Naštěstí byl během několika vteřin zpátky a v ruce nesl injekční stříkačku. „Je naplněna sporýšem. Bude stačit, když ji zapíchneš do upíra a zmáčkneš. Je to dost silná dávka na to, aby uspala jakéhokoliv upíra."

„Dokonce i tebe?" zeptala jsem se a tu injekci jsem vzala do ruky, abych si ji lépe prohlédla. Ne že by se teda nějak lišila od jiných injekcí.

„Dokonce i mě," přikývl.

Injekci jsem odložila stranou. „Ale teď zpátky k tomu, proč jsem tady. Konkrétně k tomu, co jsi podle ní provedl. Takže je to pravda, že ano?"

Podíval se mi přímo do očí a skoro neznatelně přikývl. „Udělal jsem to."

„A to tě nenapadlo mi pak o tom říct?"

Malinko nad mojí otázkou pozvedl obočí. „Tobě nevadí, že jsem to udělal, ale vadí ti, že jsem ti o tom neřekl?"

„Jo," přikývla jsem. V mém hlasu i výrazu mohl vidět podrážděnost zaviněnou tím, jak se snaží odběhnout od tématu. „Třeba někdy v posledních dnech, kdy jsi chodil do bistra, jsi mi mohl říct pravdu. Někde mezi objednávkou a placením ses mohl zmínit: Hej, toho upíra, který tě nedávno napadl, jsem na tebe poslal já."

„Tvoje chování mě někdy opravdu fascinuje," poznamenal, jako kdyby právě neslyšel nic z toho, co jsem řekla. Otráveně jsem protočila oči nad jeho chováním. Doufala jsem v trochu kajícnosti a omlouvání a ne probírání mého duševního nitra.

„Můžeš se aspoň minutu soustředit na to, co ti povídám, a neodbíhat pořád od tématu? Já bych ráda slyšela omluvu za tvoje lhaní," osočila jsem se na něj.

„Omlouvám se, že jsem ti lhal," pronesl klidně a ještě se u toho pousmál. Nemůže to brát aspoň trochu vážně? Než jsem se ale mohla začít znovu vztekat, tak promluvil znovu. „Nechala bys mě teď, prosím, vysvětlit, proč mě to tak udivuje?"

Povzdechla jsem si. Asi nemám na výběr. „Fajn, tak povídej."

Posunul se na gauči o něco blíž ke mně, takže teď seděl těsně vedle mě. Podíval se mi přímo do očí. „Nejsi první, na kterou jsem zkusil tenhle trik. Některé z nich shodou okolností také přišly na to, jak to bylo doopravdy. Ale nikdy žádná nereagovala jako ty." Na chvíli se odmlčel. Netušila jsem, nad čím přemýšlí. Vzpomíná na ty z dřívějška, nebo přemýšlí nade mnou? Ani mě nepřekvapilo, že nejsem první, na koho tenhle trik používal. Jak taky jinak snadno sbalit nějakou holku, než ji zachránit před zlým a nebezpečným upírem? Nakonec pokračoval v tom, co začal. „Každá z nich byla zděšená z toho, co jsem schopný udělat. Byly naštvané, že jsem schválně ohrozil jejich život."

„Vždyť jsi mě neohrozil. Jenom jsi to předstíral, abych si to myslela, ale ve skutečnosti jsi byl schovaný kus odtamtud připravený případně zasáhnout."

„A ty jsi první, která si to uvědomila, aniž bych to musel pracně vysvětlovat," poznamenal.

„Naznačuješ mi tak, že jsem nenormální?" pozvedla jsem obočí.

„Já jsem chtěl použít výraz výjimečná, ale nevylučuje se to," pokrčil rameny.

„Rovnou můžeš říct, že jsem šílená." Tuhle poznámku jsem si řekla spíš potichu sama pro sebe, ale on to pochopitelně svým upírským sluchem dokázal slyšet.

„Šílená nejsi," zavrtěl hlavou. „Věř mi, že šílenost znám dobře. Z vlastní zkušenosti."

„Tím si nemůžeš být tak jistý," oponovala jsem mu. „Neznáš mě na to dostatečně."

„Já myslím, že tě znám dostatečně," namítl a podíval se mi do očí s lehkým úsměvem na rtech.

Na pár vteřin jsem se zarazila a nevěděla jsem, co říct. Dívala jsem se mu do očí a kousala se do rtu, snažíc se přijít na to, co vlastně šílenost znamená. Nakonec jsem sklopila pohled. „Stejně o mně nevíš úplně všechno, abys mohl provést psychologickou analýzu. A to já tady studuju psychologii."

„Dobře," souhlasil. V jednu chvíli jsem si myslela, že už to vzdal a dál se se mnou o tom dohadovat nebude. Jenže místo toho mi prsty pozvedl bradu, abych se mu znovu dívala do očí. „Tak mi pověz, proč jsi podle tebe šílená."

„Třeba jsem vůbec nebrečela na pohřbu svých rodičů," odpověděla jsem mu už klidně. Předchozí vztek už vymizel.

„To není šílenost. To je jenom uzavřenost do sebe, neschopnost vyjadřovat emoce před lidmi nebo spousty dalších věcí. Šílenost je něco jiného."

„A co je teda podle tebe šílenost?" zeptala jsem se ho.

„Vydrž chvíli," sdělil mi stručně a zvedl se. Přešel k telefonu na jednom stolku a někam začal telefonovat. Byl daleko a mluvil potichu, takže jsem nerozuměla, co tam říká. Po chvíli se vrátil a posadil se znovu vedle mě. „Asi tak za třicet minut ti ukážu jednu zkoušku šílenosti, kterou podstoupíš. Když uděláš, co ti řeknu, tak uznám, že jsi šílená."

„A když to neudělám, tak co?" vyptávala jsem se dál.

„Tak počkám, až z tebe vyprchá sporýš a pak tě ovlivním, abys na mě zapomněla," pronesl lhostejně, jako kdyby o nic nešlo.

Nevěřícně jsem na něj hleděla. „Ty bys mě klidně nechal zapomenout všechno, co se událo za poslední měsíc?" ujišťovala jsem se, neboť jsem nevěřila, že by to vážně udělal.

Jenom klidně přikývl. „Snad tě to bude dostatečně motivovat k tomu, abys udělala, co po tobě budu chtít."

„A to bude co?" Byla jsem zvědavá, co tak strašného vymyslel. Hlavou se mi honila spousta myšlenek od skoku ze střechy až po jedení různého hmyzu. To mám z toho, že se moc koukám na ty pořady, kde lidé dělají pro peníze podobné šílenosti. „Prosím, že mě nebudeš nutit jíst pavouky, že ne?"

Nad mojí otázkou se usmál. „Ne, to by nedokazovalo šílenost, ale výdrž tvého žaludku. Toho tě ušetřím."

„Aspoň že tak," oddechla jsem si. „A jak dlouho musím čekat?"

Pohlédl krátce na hodiny na stěně. „Asi tak pět nebo deset minut," odpověděl mi.

„Fajn," přikývla jsem. Naklonila jsem se k němu blíž a byla jsem si stoprocentně vědoma toho, co chci udělat a co jsem vzápětí udělala. Bez nějakého studu jsem přitiskla svoje hebké rty na jeho. Několik dlouhých vteřin jsme tak zůstali, než jsem udělala další krok. Přejela jsem mu jazykem nejprve po horním rtu, a pak i po tom dolním.

Reakcí mi bylo pozvednutí jeho rukou, kterými chytil můj obličej a zabraňoval mi tak se jakkoli odtáhnout. Ne že bych se zrovna chystala. Poté pootevřel ústa a naše jazyky se konečně setkaly. Mezitím mu už ruce sjely z mých tváří na moje ramena, paže a nakonec na moje boky. Pevně mě objal kolem pasu a lehce mě přesunul. Sotva jsem si stihla uvědomit, že už nesedím na gauči, ale na jeho klíně. Nohy mi visely přes okraj gauče a mezi našimi hrudníky nebyla mezera menší než jeden centimetr. Ta vzápětí zmizela, když si mě přitiskl těsně k sobě.

Moje ruce také nezahálely. Pravou rukou jsem mu přejela po celých zádech, až nakonec moje ruka vklouzla do hustých světlých vlasů.

Sotva jsem při tom postřehla, že si namotal na prst pramínek mých vlasů a jemně za něj zatáhl, čímž jsem byla donucena zaklonit trochu hlavu. Náš polibek se tak prohloubil. Víc jsem si v tu chvíli všimla jedné jeho ruky, kterou si mě už nedržel tak těsně u sebe, namísto toho s ní rozepínal můj svetr. Už podruhé za tento den.

„Ehm... dobrý večer," ozvalo se kus od nás. Cukla jsem sebou, neboť nikoho jsem tady nečekala. Bleskově jsem od Klause odtáhla hlavu a podívala se, co se děje. Spatřila jsem poslíčka s pizzou, který byl trochu v rozpacích. To já taky, úplně jsem cítila, jak mi rudnou tváře.

„Dobrý večer," zamumlala jsem jako odpověď a přesedla jsem si vedle Klause. Teprve až když se Klaus zvedl a vydal se k poslíčkovi, tak jsem si začínala uvědomovat, proč je tady. Ten poslíček bude ta zkouška, ale jaká? Hodlá mě nechat sníst pizzu?

Klaus došel až k němu a podíval se mu do očí. „Nepohneš se a nepromluvíš," rozkázal mu. Došlo mi hned, že se jedná o ovlivnění. Úkolem bude něco s tím poslíčkem. Pizza byla jen záminka, jak mi došlo podle toho, že mu ji Klaus vzal a odložil na stůl. Místo toho vzal z jedné zásuvky v kuchyňské části nůž a přešel s ním ke mně. Podal mi ruku, a když jsem se ho chytla, tak mi pomohl se postavit. Ale moji ruku nepouštěl, dovedl mě za ni k tomu muži, kde se ke mně otočil a začal mi podávat nůž. „Zabij ho," sdělil mi přitom.

Překvapeně jsme na něj pohlédla. „Ta tvoje zkouška je, že ho mám zabít?" ujišťovala jsem se.

„Přesně tak. Máš mu podříznout hrdlo," odpověděl mi klidně a ruku s nabízeným nožem posunul blíž ke mně, aby mě na něj upozornil.

Sjela jsem na něj pohledem a v odrazu kovu jsem zahlédla svůj odraz. Viděla jsem tam holku, ne vyděšenou, spíš zamyšlenou. Zvažovala jsem, jestli to udělat, nebo ne. Morálně jsem s tím neměla žádný problém. Asi jsem vážně šílená. Měla jsem s tím spíš praktický problém. Kdybych mu podřízla hrdlo, tak tady bude hodně krve, já budu celá od krve a nejsem si jistá, jak dobře jde krev odstranit z mého svetru. Už jsem otvírala pusu, abych se ho zeptala, jestli to vážně musí být nožem. Zabít někoho se dá různými způsoby a ne všechny jsou krvavé. Ale v tu chvíli jsem najednou dostala nápad. Nechtěla jsem dělat věci podle něho, chtěla jsem je dělat podle svého. Proto jsem si vymyslela třetí možnost této zkoušky.

„Já to neudělám," odvětila jsem a podívala jsem se mu přímo do očí. Neviděla jsem na něm žádné překvapení. Nečekal, že bych to bylo opravdu schopná udělat.

„Dobře," přikývl. „V tom případě mám pro tebe teď na pár dní program. Než z tebe vyprchá sporýš, tak budeš trávit čas tady."

„To bude trvat tak dlouho, než ze mě sporýš vyprchá?"

„Většinou to trvá tak dva dny," odpověděl mi.

„Tak proč jsem se na tebe před chvílí vrhala? Já myslela, že mě za chvíli ovlivníš a že tohle je pořádně poslední možnost tě políbit."

Pousmál se nad tím. „No, můžu tě ujistit, že mně to nevadilo."

„To věřím," ušklíbla jsem se. „Ale stejně tady nemůžu zůstat. Nemám tu nic na spaní, na převlečení, ani tu nemám kartáček na zuby."

„To se dá zařídit," otočil se k tomu poslíčkovi a podíval se mu do očí. „Dojdi koupit kartáček na zuby a přines ho pak sem." Poslíček se pak otočil a šel pryč.

Podívala jsem se na Klause. „A to oblečení?"

„Pokud mu nechceš dát klíče od svého bytu a pracně mu vysvětlovat, co ti má přinést a kde to nejde, tak je tu jednodušší řešení. Půjčíš si něco ode mě."

„Páni, budu nosit oblečení Původního hybrida... Jaká čest pro mě," ušklíbla jsem se.

„Važ si toho. Ne každý má to štěstí," usmál se nad mojí poznámkou a vydal se do nějaké místnosti vedle. Mezitím jsem se znovu usadila na gauči a natáhla jsem se pro ovládání. Pokud tady mám strávit pár dnů, tak je nejvyšší čas se zabydlet. Možná Klaus čekal, že ho budu nějak přemlouvat, ale spletl se. Já mám svůj plán a tohle moje chování mu alespoň zamotá trochu hlavu. Sám říkal, že ho baví pozorovat mě v různých situacích, tak teď tu jednu situaci má.

Zhruba po minutě se vrátil a našel mě, jak sedím na gauči, boty zuté a nohy jsem si položila nahoru na gauč. V ruce jsem držela ovladač a projížděla jsem kanály. „Zabydluješ se rychle," poznamenal, když přišel ke mně a vedle mě položil něco tmavomodrého, co pravděpodobně bylo jeho triko.

„Když tady mám strávit dva dny, tak se musím nějak zabavit," pokrčila jsem rameny. „Nebo tu máš snad nějakou jinou zábavu?"

„To záleží, jestli se dokážeš zabavit s lahvemi alkoholu," odvětil a usadil se vedle mě.

„Mě napadá něco jiného, jak se zabavit," mrkla jsem na něj a odvrátila jsem pak pohled, abych se pak zadívala na obrazovku. Byla jsem si jistá, že moji narážku pochopil. Zároveň jsem si i byla jistá, že s ním nechci spát. Alespoň v nejbližších dnech to neplánuji. Akorát mě baví ho dráždit.

Že moji narážku pochopil, mi došlo hned, jak se naklonil k mému uchu. „Varuju tě. Nedráždi mě."

„Nebo co?" pozvedla jsem obočí. Svoji levou ruku jsem přesunula na jeho stehno a postupně jsem s ní stoupala vzhůru, až spočinula na vyboulenině na jeho riflích. Vnímala jsem, jak se celý napjal, když jsem ho tam začala mnout. Bradou se opřel o moje rameno a chvílemi jsem cítila jeho přerývavý dech dopadající na můj krk. Zároveň jsem i cítila, jak se boule na riflích pod mojí rukou zvětšovala. Povzbudilo mě to k dalšímu kroku, čímž bylo rozepnutí jeho riflí a putování s rukou pod ně. Přes spodní prádlo se provádí masáž rozkroku lépe než přes džínovinu.

Ale opět jsme měli smůlu, neboť jsme byli přerušeni, a zase tím samým člověkem. „Ehm, tady je ten kartáček," ozval se poslíček.

Vytáhla jsem ruku z jeho kalhot a zvedla jsem se. Zanechala jsem ho tam sedět samotného s rozepnutým poklopcem, cestou k poslíčkovi jsem si vzala ještě triko položené na gauči a následně i od poslíčka jsem si vzala svůj nový kartáček. Rozhlédla jsem se okolo a přemýšlela jsem, kde by mohla být koupelna. Ale viděla jsem tam jenom jediné dveře, odkud mi předtím Klaus přinesl tričko. Usoudila jsem, že to bude ložnice, a to se mi i vzápětí potvrdilo, když jsem tam vešla. Zároveň jsem v ložnici nalezla dvoje dveře. Otevřela jsem jedny a za nimi jsem nalezla koupelnu. Hádám, že ty druhé dveře bude šatna.

Tričko jsem položila vedle umyvadla a rozhlédla jsem se okolo. Pochopitelně jsem tu našla velký sprchový kout, který bude asi vybavený masážními hlavicemi či něčím podobným. Já jsem to nikdy nezkoušela, ale docela mě lákalo to zkusit. Možná to zkusím zítra.

Nakoukla jsem do pár šuplíků, než jsem našla zubní pastu, která byla použitá. Takže upíři si čistí zoubky. Jenom jsem nikde neviděla žádný Klausův kartáček, ale nebudu to rozebírat. Namočila jsem si kartáček, dala si na něj pastu na zuby a během čištění jsem promýšlela jednu důležitou otázkou. Kde budu spát? Viděla jsem jenom jedny dveře, takže to znamená, že je tu jenom jedna ložnice a jedna postel. Nejsem si jistá, že Klausovi se bude chtít spát na gauči. Asi na něm budu muset spát já. Nakonec jsem s tímhle rozhodnutím vyplivla pastu a odložila kartáček. Ještě jsem si umyla obličej a pak jsem se teprve převlékla ze svého oblečení do jeho trika. Nenechávala jsem si na sobě nic jiného, jeho triko bylo dostatečně dlouhé, aby všechno zakrylo. Odhalené zůstaly pouze mé ruce a nohy od poloviny stehen dolů. Kartáček jsem nechala ležet v koupelně, pouze jsem si vzala svoji hromádku oblečení a vyšla jsem ven z koupelny.

Pohledem jsem přejela jeho ložnice. Široká a určitě i pohodlná postel. V téhle bych mohla spát, ale to bych tam spala i společně s ním. Jenže já jsem rozhodnutá s ním spát až někdy jindy.

„Jestli chceš, můžeš si jít lehnout hned teď," ozvalo se ode dveří. „Ale taky vedle stydne jedna pizza, a nejsem si jist, kolik jsi toho za dnešek snědla." Měl pravdu, hlad jsem měla, jen jsem ho většinu času ignorovala. Ale možná svým upírským sluchem poslouchal zvuky, které moje břicho vydávalo.

„Můj žaludek ti děkuje za péči. Moje záda také děkují za tvoji nabídku, ale jsou rozhodnutá dnešní noc ležet na gauči. Ale moje nohy prosí o nějakou deku, bojí se o umrznutí."

Nad mým sdělením pozvedl obočí. „Takže po tvém dráždění na gauči jsi rozhodnutá nestrávit se mnou noc v posteli?"

„Hm... přesně tak," přikývla jsem. „To dráždění na gauči tě mělo navnadit, co by se dělo, kdybys mě nazítří neovlivnil, abych na tebe zapomněla. Stačilo by počkat, než nastane ten správný čas. Anebo mě můžeš ovlivnit, až už v sobě nebudu mít sporýš, abych se s tebou vyspala. Tou dobou mi to asi bude stejně jedno, když brzy potom všechno zapomenu. Nebo mě můžeš rovnou teď a tady znásilnit. I když radši bych byla, kdybys mě napřed nechal najíst."

„Já na tebe budu hodný a nechám tě napřed najíst. A potom... uvidím," ušklíbl se.

„Děkuji ti uctivě, velectěný pane, že se mohu najíst," zažertovala jsem. Byla jsem si jistá, že k žádnému znásilnění by dneska nedošlo. A když už, tak bych v určité fázi mu podlehla a přestalo by to být znásilnění.

„Ale bohužel pro tebe, mám tady jenom jednu deku," ukázal k posteli, abych pochopila, kterou přesně myslí.

Přeměřila jsem si ho pohledem. Byla jsem si skoro stoprocentně jistá, že mi právě lže a určitě tady někde nějaká deka je. Jenom mi to nechce prozradit a chce mě přinutit spát s ním v posteli.

„Já si nějak poradím," pronesla jsem a prošla jsem kolem něj ven z pokoje.

Na gauč jsem položila hromádku svého oblečení a došla jsem pro krabici s pizzou, kterou jsem položila na stolek před sebe. Na gauči jsem se usadila tím způsobem, že jsem si dala nohy nahoru a ohnuté ležely vedle mě. Abych vyřešila problém se svojí dekou, tak jsem si přikryla nohy kabátem. Natáhla jsem se pro kousek pizzy a znovu jsem se dala do hledání nějakého zajímavého pořadu v televizi.

Jenže tentokrát nepřišel Klaus, aby mě vyrušil. Po celou dobu nevylezl z ložnice. Stihla jsem sníst skoro celou pizzu, než jsem zjistila, že už mám dost, a zbytek jsem dala do ledničky.  Zuby jsem si čistila zbytečně a teď si je můžu čistit znova. Kdybych byla doma, tak bych byla líná si je čistit znovu a pro jednou bych se na to vykašlala, ale tady radši nebudu riskovat a budu se snažit mít po celou dobu svěží dech.  Ovšem to bych musela jít přes ložnici. Takže nakonec jsem to zamítla a radši počkám do rána. Ráno si ty zuby hned vyčistím.

Zároveň jsem si i začínala říkat, že už bude čas jít spát. Ohlédla jsem se na dveře ložnice. Byly pootevřené a vycházelo z nich mírné světlo. Nejspíš rozsvícená lampička na nočním stolku, protože na stropní světlo se mi zdálo příliš malé. Ale mě je teď jedno, co tam Klaus při mírném světle přivádí. Já chci spát. Proto jsem vypnula televizi, zhasla, natáhla se na gauč a pod hlavu jsem si strčila polštář. Ten kabát docela dobře nahrazoval deku, sice byl kratší a musela jsem skrčit nohy, abych se pod něj vešla celá. Ale postupně jsem začala přicházet na další problém. Spát na kožené sedačce je vážně nepohodlné. Nebyla jsem si jistá, jak se mi takhle podaří usnout nebo jak tady vůbec vydržím celou noc ležet.  Neustále jsem se převalovala a bohužel každý pohyb na kůži je slyšet. Bylo mi jasné, že Klaus slyší každý můj pohyb, takže jsem se přestala hýbat a ležela jasem v jedné pozici na boku. Nevím, jak dlouho jsem takhle ležela, ale každá vteřina mi připadala jako věčnost. Cítila jsem, jak se mi z té kůže potí nohy a ani jsem s nimi raději nepohnula.

Nakonec jsem takhle ležela asi půl hodiny, než jsem se zvedla. Už jsem to prostě nemohla vydržet. Kabát jsem nechala ležet na stole a vydala jsem se do koupelny. Pochopitelně jsem musela přejít přes jeho ložnici, kde jsem našla Klause ležet na posteli jenom v boxerkách. Nějakou dekou se nezabýval a ležel na ní. Nezdálo se, že by si mě nějak hodně všímal, neboť měl před sebou skicář a něco tam kreslil. Neviděla jsem co přesně. Ale novinkou pro mě bylo, že se věnuje malování. Ovšem mnohem zajímavější pro mě bylo vidět ho bez trička a bez kalhot. Musela jsem se soustředit na to, kam mířím, protože jinak hrozila, že pro samé dívání se na něj narazím do stěny.

„Konečně jsi to vzdala?" zeptal se mě, aniž by spustil oči ze svého díla nebo přestal pracovat.

„Ne," pronesla jsem paličatě, ačkoliv sem si zároveň v duchu nadávala, cože to vyvádím. Momentálně jsem netoužila po ničem jiném než po té posteli. Bohužel mezi moje vlastnosti patří taky tvrdohlavost. „Jenom jdu do koupelny."

Vešla jsem do koupelny a přešla k umyvadlu. Nejprve jsem si vyčistila zuby, když už jsem sem přišla. Ne, že bych je teď čistila nějak pečlivě, docela jsem je odbyla. Následně jsem uzavřela odtok a pustila jsem chladnou vodu. Jakmile bylo umyvadlo z poloviny plné, zastavila jsem vodu. Ponořila jsem do ní ruce, až mi voda sahala skoro až k loktům. Aspoň ty ruce si od té kůže nějak ochladím. Následně jsem povytáhla trochu ruce a dlaně jsem dala k sobě, abych utvořila malý žlábek pro vodu. Opláchla jsem si tak trochu obličej. Natáhla jsem se po měkkém, béžovém ručníku, který tam visel vedle, a osušila si do něj obličej.

 Teprve poté jsem vyšla ven z koupelny.  Klaus stále ležel na posteli, nezdálo se, že by se nějak pohnul. „Dobrou noc," popřála jsem mu. V hlavě jsem přitom zvažovala, jestli upíři vůbec spí. Měl oblečení na spaní nebo na sex? Asi na sex podle toho, jakou mi dalo práci odtrhnout oči od jeho těla.

Nakonec jsem ty oči ale stejné musela odtrhnout a dojít až ke gauči. Lehla jsem si na něj a začala jsem šmátrat po svém kabátu, ale ten jsem nikde nenacházela. Zamračila jsem se a začala jsem hledat pořádně, ale pořád nic. Nakonec jsem se i zvedla a rozsvítila jsem. Doufala jsem, že na světle konečně uvidím svůj kabát, ale někam zmizel. Vím jistě, že jsem si ho pokládala na gauč, jenže tam teď nebyl. A věděla jsem přesně, kdo za to může.

„Klausi!" zavolala jsem a rychlým krokem jsem mířila zpátky do ložnice. Zastavila jsem se ve dveřích a probodla jsem Klause pohledem. „Kde je můj kabát?"

Líně odložil skicák stranou a teprve poté se na mě podíval. „Bezpečně schovaný v rámci našeho klidného spánku."

„Klidného?" pozvedla jsem obočí. Pokud se mě snaží dotlačit k tomu, abych tady strávila noc s ním v posteli, tak nepředpokládám, že to bude klidná noc.

„Ano, klidný spánek. Jestli budu muset ještě chvíli poslouchat, jak se tam převaluješ, tak mě to dožene k šílenství," opověděl mi klidně.

Neochotně jsem musela přiznat, že má pravdu. Moje zamračení pomalu ochabovalo. „Ale žádný sex," varovala jsem ho a pak jsem se vrátila do obývací části. Posbírala jsem svoje věci a vrátila jsem se s nimi do ložnice, kde jsem je položila na jedno křesílko. „To kdybys mi chtěl ukrást další oblečení. Abych tu zítra nechodila nahá," odvětila jsem, když jsem viděla jeho pozvednuté obočí.

„To není špatný nápad," ušklíbl se.

Za odměnu si vysloužil ode mě bouchnutí do ramene. „Ani nad tím nepřemýšlej," pokárala jsem ho se smíchem. Pak už jsem zalezla pod deku a otočila jsem se na bok. Schválně jsem se otočila zády k němu. „A zhasni."

Ohledně lampičky mě poslechl a vzápětí se rozhostila po pokoji tma. Vzápětí jsem ucítila nadzvednutí deky, jak zalézal vedle mě.  Nejspíš se otočil na bok čelem ke mně, protože následně obmotal ruku kolem mého pasu a pomalu si mě přisunul k sobě blíž.

„Nezapomeň, žádný sex," upozornila jsem ho šeptem a na rtech mi pohrával jemný úsměv.

„Jenom ti chci popřát dobrou noc," zašeptal mi těsně u ucha. Pak jsem ucítila jemný polibek na krku a to bylo všechno. S úsměvem na rtech jsem zavřela oči a pomalu usínala.

Bohužel, ačkoliv se mi vedle něj velmi dobře usínalo, sny nebyly tak pěkné. Ještě horší bylo vědomí, že se to možná splní. Jak se říká, když se vám něco zdá na novém místě, tak se to pak splní. A bohužel, mě se nezdály vůbec pěkné sny.

Ve snu jsem ráno přišla do bistra s tím, že budu otvírat. Byla ještě tma, jak bývá v tuhle dobu po ránu. Jenže když jsem chtěla rozsvítit, tak se nic nedělo. Nejspíš vypadly pojistky. Jednou už se to tu stalo, ale tehdy jsem to nebyla já, kdo je nahazoval. Popravdě jsem netušila, jak to udělat. Ale vím, kde se dají najít nějaké svíčky a baterky.  Vytáhla jsem z kapsy alespoň mobil, abych si trochu posvítila. Naštěstí tam mám takovou aplikaci.

Můj mobil osvítila většinu z bistra a taky něco na zdi. Vypadalo to jako nějaké tmavé skvrny. Přišla jsem blíž a trochu jsem nabrala na prst. Posvítila jsem si na to mobilem. Byla to jakási tmavočervená tekutina, která mi připomínala krev. Zmateně jsem na ní hleděla a couvla jsem přitom trochu dozadu. Vzápětí jsem si sedla na zem, protože jsem o něco zakopla. Mobil mi vypadl z ruky a osvěcoval všechno možné, jenom ne to podstatné. Natáhla jsem se pro něj a osvítila jsem to, o co jsem zakopla.

Náhle jsem vykřikla, když jsem spatřila, o co se jedná. Bylo to tělo jedné ženy, kterou jsem poznala. Její jméno jsem sice neznala, ale každé ráno chodila od bistra na kávu. Hrdlo měla rozervané a ještě stále z něj vytékala krev.

 Rozrušeně jsem se snažila sebrat ze země, ale přitom se mi povedlo osvítit další mrtvolu. Tentokrát to byl náš kuchař, který bych přišpendlený na zdi pomocí několika nožů zabodnutých v hrudníku. Zalapala jsem po dechu. Zmateně jsem osvětlovala všechno okolo a jenom jsem nacházela další mrtvoly. Některé jsem znala jménem, některé jsem znala jen od vidění a některé jsem viděla poprvé v životě.

„Takhle to dopadá, když upírovi odpíráš sex," ozval se za mnou hlas. Prudce jsem se na patě otočila a osvítila jsem majitele hlasu. Spatřila jsem Klause. Obličej měl démonský, stejný jako tu noc, kdy mě napadl. Od úst mu kapala krev. Jenže tentokrát jeho obětí byli všichni lidé okolo a mezi nimi i Maggie. Tu právě držel před sebou. Byla ještě naživu, její vyděšené oči se upíraly přímo na mě.  Chtěla jsem ji říct, ať vydrží, že ji z toho nedostanu. Jenže jsem to nestihla, protože Klaus zabořil svoje tesáky do jejího krku. Mohla jsem vidět, jak se do ní zakousl jako zvíře. Trvalo to jenom několik vteřin, než ji pustil a ona padla mrtvá k zemi.

„Ne!" vykřikla jsem.

„Nikdy nedráždi upíra, když mu pak nedopřeješ sex. Musí se pak vybít někde jinde," rozmáchl rukama kolem sebe. Vzápětí jsem viděla jenom šmouhu před sebou a cítila jsem, jak mě chytl. Nemohla jsem se ani hnout.

„Ne," vyjekla jsem na protest.

„Tohle je to, co jsem. Dělám si, co chci, a dostanu, co chci. A to jsi v tuhle chvíli ty," ďábelsky se usmál. Viděla jsem v jeho úsměvu červeně zbarvené tesáky, které se postupně začaly přibližovat k mému krku.

S trhnutím jsem se probudila. Prudce jsem se v posteli posadila a přerývavě jsem dýchala. Otřela jsem si z čela pot, který se tam dostal během mého snu. Nevím, proč se během zlých snů člověk musí vždy zpotit. Otočila jsem hlavu a podívala jsem se na Klause spícího vedle mě. Oddechla jsem si hned nadvakrát. Zaprvé jsem ho nechtěla tímhle probudit a zadruhé mě uklidnilo, že nikde nevraždí moje známé.

Ale byla tu možnost, že taková chvíle nastane. Byl upír, zlé stvoření z horrorů a nočních můr, které touží po krvi. A já tady s jedním takovým stvořením spím a k sexu nebylo daleko. Bože, kam se poděla ta moje snaha o jejich lovení? Jediný můj úspěch bylo zabití jedné upírky.

V hlavě mě najednou trkl nápad. Co kdybych k tomu přidala i zabití Původního upíra? Zbavila bych se tak svojí noční můry. Říká se, že co se vám zdá první noc na novém místě, se také splní. Takže jeho zabitím zachráním svoje známé i neznámé před masakrem.

Opatrně jsem vyklouzla z postele a po špičkách jsem docupitala až ke svojí hromádce na křesle. Věděla jsem, co tam naleznu. Rozevřela jsem kabelku a vyndala jsem z ní dřevěný kolík. Přesně ten samý, kterým jsem zabila předtím upírku. Nechtělo se mi shánět nový, tak jsem si ho vzala zase zpátky.

Přešla jsem s kolíkem v ruce až ke Klausově straně postele. Zastavila jsem se až těsně u ní. Neodvažovala jsem se rozsvěcet, ale moje oči si zvykly dostatečně na tmu, abych alespoň rozeznala obrysy jeho těla. Ležel na zádech, ideální příležitost pro to, co jsem se právě chystala udělat. Kolík jsem vzala do dvou rukou, abych měla větší sílu. Mám jenom jeden pokus. Pozvedla jsem ruce a kolík se tak dostal nad jeho hrudník. Stačilo jenom ho do něj zarazit. Nadechla jsem zhluboka. Jeden pohyb. Jeden blbý pohyb. Tak proč ho sakra nemůžu udělat? No, tak ruce, pohněte se. Všem se uleví a bude klid.

Ale moje ruce mají asi vlastní hlavu, protože tu mojí neposlouchaly. Nedokázala jsem to. Zklamaně jsem spustila ruce dolů. Já ho prostě nedokážu zabít. Jestli jsem slaboch? Možná ano. Ale já ho mám ráda. Napřed si hraju na jednoho lovce upírů a teď ani nedokážu zabít toho hlavního z nich. Asi jsem vážně šílená.

Vrátila jsem se zpátky ke svojí kabelce, kam jsem uložila svůj kolík. Vrátila jsem se zpět do postele. Tentokrát jsem se otočila čelem ke Klausovi. Oči jsem zatím nechávala otevřené a pozorovala jsem ho, jak spí. Těžko by někdo uvěřil, že něco takového by dokázalo být vraždícím monstrem. Povzdechla jsem si a posunula jsem se až těsně k němu. Hlavu jsem si položila na jeho hruď. Bylo mi jedno, jestli ho tím probudím, já jsem to prostě chtěla. Takhle jsem teď chtěl usnout. Zavřela jsem oči, ale trvalo mi ještě dlouho, než jsem usnula. Přesto jsem celou tu dobu vydrželo bez pohnutí na něm ležet.

Nakonec jsem ale přeci jen usnula a následně jsem spala velmi dlouho. Vzbudila jsem se až v době oběda. Není se čemu divit, však i bez mojí noční můry a následné epizodní role lovce upírů, jsem šla spát dost pozdě. Včerejší noc se toho prostě odehrálo hodně.

Autor: NikaV, v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Dangerous Liaisons - Am I crazy? Yes, I am. - 5. kapitola - 1/2: