OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries » Dvě strany téže mince - 10. kapitola - Co si vůbec dovoluješ mě líbat?

13.07.2011 (19:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries • komentováno 15× • zobrazeno 3388×

10. kapitola – Co si vůbec dovoluješ mě líbat?

„Díky,“ pousmála jsem se na Stefana, který mi přinesl sklenici studené coly. Jen kývnul.

Jeremy ke mně otočil starý deník a prst zabodl do jednoho místa na hustě popsaných stránkách.

„Kdybychom se vážně snažili,“ sděloval mi zrovna, „tu hrobku opravdu můžeme otevřít. Ale lepší bude předstírat, že nemůžeme nic najít.“

Potom, co na mě zaútočil neznámý upír, mi Elena vylíčila všechno, co přede mnou tajila – protože mě chtěla chránit. Ale když zjistila, že jsem už sama přišla na to, že město je plné dalších krvelačných upírů, bylo jednoduší, abych věděla, co se děje.

Nezazlívala jsem jí to. Byla jen přehnaně starostlivá.

Teď se moje sestra kousla do rtu. „Víš, Katie, jsi si jistá, že ty a Damon… no víš.“

Její obavy byly naprosto oprávněné. Sama jsem nechápala, kdy pro mě ten nafoukanec začal něco znamenat, kdy jsme se opravdu stali přáteli. Ale já nezapomínala. „El, nemusíš si dělat starosti,“ usmála jsem se na ni. „Možná jsme přátelé, ale… já mu nemůžu dovolit, aby tu hrobku otevřel. Prostě nemůžu. A vezmi to takhle, možná bude snadnější ho přesvědčit, když vím jak na něj.“

Všichni jsme seděli u krbu a probírali plány, zatímco byl Damon pryč. Hodilo se, že si šel na čerstvý vzduch shánět krev – a doufala jsem, že vezme moji prosbu vážně a bude jen vykrádat nemocnici.

„Takže s tebou můžeme počítat?“ ujišťovala se.

„Ať se stane cokoliv,“ přikývla jsem.

…

Nalil si do skleničky trochu koňaku. Zašklebila jsem se odporem. „Co je?“ zeptal se.

„Jak to můžeš pít?“ zakroutila jsem hlavou.

„Alkohol bourá zábrany,“ prohlásil, „uvolňuje mysl.“

„Vraždil jsi dneska, že potřebuješ koňak?“ vypálila jsem na něj.

Podíval se na mě. „Možná, že jsem se unáhlil, když jsem svolil, že se tu uzdravíš.“

„Já chtěla jít domů, jsem v pořádku,“ namítla jsem.

„Máš v oběhu moji krev. A jelikož se tě někdo snaží zabít, není to nejlepší nápad. Tedy… pokud nechceš být upírkou,“ zaculil se. „Pak bychom to mohli my dva dát dohromady, co říkáš? Dvě ztracené existence, které potřebují jeden druhého… Tak patetické.“

„Trhni si,“ odsekla jsem. Pak jsem prudce vstala, vytrhla mu skleničku z ruky a zamračila se na něj. „Už nepij, buď tak laskavý.“

„Proč jsi na mě tak zlá?“ našpulil rty a zašmátral po skleničce v mých rukou.

„Vsadím se, že jste s Rickem zase řešili svoje dilema, nemám pravdu?“  protočila jsem oči v sloup. Už měl totiž dost upito, podle jeho řečí se to dalo docela dobře poznat.

„Rick je kamarád,“ zašermoval mi prstem před obličejem. „Chápe, jak moc těžký to teď je.“

„Těžký?“ opakovala jsem po něm nevěřícně. „Ty to máš těžký?“

„Jistěže mám,“ vdechl mi alkoholové výpary do tváře. „Netušíš, co všechno se mi hroutí.“

„Měl by sis jít lehnout. Nebo si dát panáka krve. Mluvíš z cesty,“ položila jsem skleničku na stolek a otočila se k odchodu.

Popadl mě za ramena a obrátil si mě zpátky k sobě. „Nechoď,“ zaprosil.

Líbat ji. Jaké by to bylo, kdybych ji políbil? Jen ochutnal, jak moc stejné ty rty jsou?

„Proč na mě tak koukáš?“ osopila jsem se na něj.

„Katherine,“ zašeptal.

V tu chvíli jsme začala vidět rudě. „Tak si za ní běž!“ křikla jsem na něj, vysmekla se mu a než stihl cokoliv říct nebo udělat, zabouchla jsem za sebou dveře jeho ložnice.

Katie, já to tak nemyslel. Ne tak, jak jsi to pochopila. Vrať se. Vrať se ke mně. Pochopíš, jak jsem to myslel, víš to. Znáš mě. Prosím, volala jeho mysl a hned nato se sesunul na pohovku. Dal si hlavu do dlaní. Takhle to být nemělo. Co se to s ním dělo? Prioritou byla vždycky Katherine a otevření hrobky. Proč mu teď tak záleželo, jak se Katie cítí? Co si o něm myslí? Kde došlo k té změně, že ji opravdu potřeboval?

Pootevřela jsem dveře. Bylo překvapivé ticho. Opatrně jsem scházela schody, Damon seděl na kanapi, měl svěšená ramena a zíral do plamenů.

Zvedl hlavu, až když jsem ho chytla za paži. „Vrátila ses,“ pousmál se.

„Promiň,“ zamumlala jsem.

„Proč se omlouváš ty mně?“ nechápal.

„Jsou věci, které se tě dotýkají a já je sobecky přehlížím. Omlouvám se,“ pokusila jsem se usmát.

V tom samém okamžiku mě popadl za ruce a strhl si mě k sobě do náručí. Zabořil mi hlavu do vlasů a jen tiše dýchal. „Vůně tvojí krve je lákavá, Katie,“ zašeptal zničehonic.

„Co s tím všichni máte?“ zamračila jsem se.

„Kdo ví,“ usmál se. „Můžu ti říct, že je to to nejlepší, co jsem kdy ochutnal.“

„Takže docela chápeš, proč mě chtěl včera zabít,“ dokončila jsem za něj.

„Jistěže tomu rozumím,“ usmál se. „Kdybys…“ odmlčel se. Kdybys pro mě tolik neznamenala, dopověděl v duchu myšlenku. „Kdybych mohl, udělal bych to sám.“

„To potěší,“ ušklíbla jsem se. „Ale jestli chceš, můžu tě zabít taky.“

„Vím, že na to máš povolení,“ říkaly jeho rty. „Jde jen o to, od koho je.“

„To tě nemusí zajímat,“ odpověděla jsem tiše.

„Co když mi o to jde? Věřím ti, věř mi taky,“ přemlouval mě.

„Kdybych něco tajila, věděl bys to první,“ lhala jsem.

„Trochu mě to uklidňuje,“ zazubil se.

„Alespoň, že tak,“ zašklebila jsem se.

„Záleží ti na mně?“ optal se z ničeho nic.

„Možná trošku,“ pokrčila jsem rameny.

„Přiznej se,“ navážel se do mě.

„Přiznej se sám,“ opáčila jsem.

„Bez tebe bych nikdy nedal najevo, co ve mně je. Byl bych ten špatný a užíval bych si to,“ šklebil se.

„Můžeš se tak chovat. Na mně to přece nezáleží,“ namítla jsem.

„Už se mi nechce,“ pronesl nespokojeně.

„Tvoje věc, tvůj problém,“ dokončila jsem. A v tu chvíli se mi rozezvonil mobil. Natáhl se pro něj. „Katein telefon,“ ohlásil se. „Zavěsili,“ řekl najednou.

Vytrhla jsem mu mobil z rukou. „Sakra!“ zanadávala jsem a hrabala se na nohy. Téměř okamžitě jsem volala zpátky. „Už mi nikdy, nikdy neber telefon,“ vrčela jsem na něj. Někdo to zvedl v půlce mého rozhorleného proslovu.

„Ma chérie?“ ozvala se moje matka na druhé straně.

„Je suis pas seule. Tu dois telephoner plus tard,“ informovala jsem ji zbytečně a položila hovor.

„Kdo to byl?“ zamračil se na mě Damon. „Ten…“

„Z Francie,“ odpověděla jsem okamžitě. „Neznáš.“

Zdálo se, že se s tím zatím spokojil. „Fajn,“ pousmál se. „Nalila bys mi?“

„Zapomeň,“ výhružně jsem ho probodla očima. „Ty už dneska kromě krve nic pít nebudeš.“

„Ale no tak, Katie,“ smutně se na mě podíval.

„Ne,“ řekla jsem nekompromisně. „Jdi spát.“

„Půjdeš se mnou?“ opáčil hned.

„Tak na to taky zapomeň. Je tu šest ložnic, nemusím spát s tebou v jedné posteli,“ odsekla jsem.

„Mám na tebe dávat pozor,“ připomínal mi.

„A?“ naklonila jsem hlavu na stranu.

„Je to snazší, když jsi v jedné místnosti. A koneckonců ty mě v noci potřebuješ. Jinak přijde pěkná noční můra,“ vydíral mě.

Stiskla jsem rty k sobě. „Proč máš, krucifix, zase pravdu?“

„Jsem dokonalý, to bude tím,“ samolibě cuknul koutky.

„Trhni si,“ zabrblala jsem.

„Já to slyšel,“ houkl na mě.

„A já se z toho nezblázním, pane Všechnovímvšechnoznám.“

„Vzdoruješ mi? Hm, vzdoruješ mi?“ šeptnul mi najednou do ucha a stál pár centimetrů ode mě. „To mám rád,“ dopověděl. Alkohol se znovu ozval. Bylo na čase to tu dneska skončit.

Povzdechla jsem si a popadla ho za ruku. „Měl by sis jít lehnout. Nevíš, co mluvíš.“

„Vím dobře, co říkám,“ rozhorlil se.

„Nevíš,“ ujistila jsem ho a naštěstí byl už vážně opilý, takže dotáhnout ho do jeho pokoje bylo docela jednoduché.

Strčila jsem ho na postel. „Katie,“ zamumlal a vztáhnul ke mně ruce.

„Damone, dobrou noc,“ rozloučila jsem se s ním.

„Nemůžeš mě tady nechat,“ prosil.

„Víš, co je u tebe zajímavé, když jsi opilý?“ prohodila jsem zadumaně.

„Ne,“ zakroutil hlavou.

„Všechna stádia opilosti se projevují mnohem rychleji a častěji se střídají,“ ušklíbla jsem se. „U lidí je to o něco pomalejší. A většinou pak je ti ještě blbě.“

„Upíři nezvrací,“ ujišťoval mě a fláknul sebou do peřin.

„Jen aby.“

„Nejsem hluchý,“ ohradil se tiše.

„To je škoda,“ nemohla jsem si odpustit.

Sekl po mně pohledem. „Velmi milé,“ reagoval uštěpačně.

„Vážně už bys měl usnout,“ doporučila jsem mu a při odchodu zhasla světlo.

Sešla jsem zpátky dolů, vzala do rukou jeden z deníků pana Salvatora a otevřela ho, možná by nebylo od věci se trochu  vzdělat v historii.

+++

++

Probral se uprostřed noci. Hlavu měl už poměrně jasnou, pamatoval si, co všechno za hlouposti vypustil z úst a některých litoval. A některých bude litovat později, toho si byl vědom.

Když vedle sebe nahmatal studené prostěradlo, znovu pochopil, jak mu její blízkost chybí. Nebylo v tom nic víc. Spousta lidí by tomu špatně rozuměla, myslela by si bůhví co. Ale on to bral tak, že ji potřebuje. Potřeboval přátelství, potřeboval pochopení. A ona mu všechno tohle mohla nabídnout, bez žádných protislužeb.

I když… věděl, že se něco děje jinak. Imponovalo mu, jaká je. Uměla to s ním jako nikdo jiný. A když ho posílala do háje, dělala to s takovou razancí, že se nikomu nevyrovnala. Musel uznat, že to ovládala dokonce lépe než pravá Katherine. A to se mu možná líbilo ještě o něco víc.

Zvedl se z postele, dal si krátkou ledovou sprchu, aby se pořádně probudil, a otevřel dokořán okno.

Chvíli se díval do noci a potom sešel dolů, odkud slyšel bijící srdce.

Tmavovlasá dívka usnula na pohovce, stará ohmataná knížka ležela na zemi kousek od její ruky. Vzal ji do dlaní a přelétl očima pár řádků. „Zvědavá, viď?“ usmál se.

Opatrně a pomalu, aby se nevzbudila, ji vzal do náručí a donesl k sobě do ložnice, kde ji se stejnou starostlivostí uložil do postele.

Klekl si k ní a sledoval, jak spí.

Ubíhaly vteřiny, ubíhaly minuty.

A jeho oči se zapomněly na jejích pootevřených rtech. Paměť se mu zatoulala na desetiletí daleko…

„Rozhodilo vás, že vám můj bratr vyznal lásku?“ zeptal se, když se za dívkou oblečenou v nádherných šatech zavřely dveře. „Nestačím vám já?“

„Jistěže mi stačíte, pane Salvatore,“ věnovala mu okouzlující úsměv. „Ale s vámi dvěma je větší zábava.“

„Hrajete si s námi, slečno Katherine,“ zachmuřila se jeho tvář.

„Nebuďte tak úzkoprsý a přehnaně ustaraný, Damone,“ podotkla mile.

„Pochopte, že se o vás bojím. Jestli můj otec zjistí, co jste zač, zavraždí vás. Musíte odtud utéct,“ přemlouval ji.

Stoupla si k němu a s pousmáním sledovala, jak se mu zrychlil dech. „Nebojte se.“

„Miluji vás, slečno,“ zašeptal.

„Já vím,“ krátce se zasmála a políbila ho.

Její rty se věnovaly těm jeho, tep jeho srdce se zrychloval. Ale moc dobře si všiml, kdy se teplota těla, které se k němu tisklo, změnila. Kdy jemu srdce bít přestalo a přesídlilo jinam. „Katie,“ vydechl a přinutil se otevřít víčka. Úsměv, který v tu chvíli spatřil na jemu tolik známé tváři, si zamiloval. V jejích očích se zračila drzost, rebelství a neuvěřitelná touha mu zase vynadat. Pohladil ji po tváři. „Kdy ses mi dostala do vzpomínek?“ zeptal se tiše.

Zašklebila se a ve stejnou vteřinu mu přiletěla facka. „Co si vůbec dovoluješ mě líbat?“ osopila se na něj.

„Já nechtěl!“ bránil se. A místo toho, aby ji opravdu přesvědčil, si ji přitáhl k sobě za pas a znovu přitiskl svoje rty na ty její. Měl pocit, že se jich nemůže nabažit.

„Teď už to neukecáš, pane Dokonalý,“ zavrčela na něj a hned nato jeho náruč byla prázdná a bouchly dveře od jeho pokoje.

Damon se probral z toku svých myšlenek. „To jsem to dopracoval,“ zabrblal rozhořčeně.

Ale ani to ho nedonutilo opustit místnost, lehl si na druhou stranu postele a zavřel oči. „Spánek osvobozuje,“ mumlal, „alespoň někdo to tvrdil.“

Nevšiml si jen jedné věci. Že Katein náramek leží pořád na nočním stolku.

Je suis pas seule. Tu dois telephoner plus tard. - Nejsem sama. Musíš zavolat později.

***

Máme tu první kulatiny. =) (Mezi námi - jsem sama zvědavá kolikatery oslavíme. =D Netroufám si totiž ani hádat! =D) Chtěla bych Vám hrozně moc poděkovat za ty nádherné komentáře, hrozně moc si jich vážím a ani nevíte, jakou pomyslnou hnací silou jsou. =)

Možná bych mohla trochu jmenovitě, že? =D Fiera, Naty, Šmoulinka, LoveRain, Incompertus, deadlik, Nerea, Kanasta a i vám všem ostatním, kteří se stydíte, ale vidím to na rozklikávačce. =) Děkuju moc, slečny. =) Jste vážně skvělé a Vaše postřehy moc ráda čtu, pomáhají mi. =)

Vaše podpora se nedá slovy vyjádřit a já jen doufám, že u ní zůstanete. Děkuju. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » FanFiction The Vampire Diaries

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany téže mince - 10. kapitola - Co si vůbec dovoluješ mě líbat?: